Family Point

Nedávno jsem se donucena okolnostmi vypravila s naší malou do Brna. Poprvé autobusem. Bez doprovodu. S manducou.

Do Brna. Jako opravdu do města. Do žádného z četných nákupáků, kde přece jen nějaké ty přebalovací/kojící místnosti jsou. Kde ale nakrmit a hlavně přebalit v centru. Když na věc přijde, tak nakrmit se dá i na lavičce na náměstí, ale přebalovat uprostřed Zelňáku si moc představit neumím. I když taky by to šlo.

Někde v mé paměti se vynořila zmínka o Family Pointech – místech, kam můžeš s dítětem přijít a postarat se o něj. Mile mne překvapilo, kolik se jich v Brně nachází. Já jsem jako naše útočiště zvolila ten na Josefské, jak jsem posléze zjistila, ten asi největší a (asi jediný) „s obsluhou“. Mile mne překvapilo, jak je velký, žádný malý krcálek. Přebalovací pultík, mikrovlnka, křesílka či pohovky, ohrádka, nějaké hračky … myslím, že všechno, co je k základní péči o dítě potřeba.

Díky za takovýhle prostor a za lidi, kteří se o něj starají!

Orlicko a Orlické hory

Konec září… počasí už není tak teplé, příroda se začíná pomalu zbarvovat. Rána jsou mlhavá a večer je čím dál tím dřív brzy tma. Přesto je ještě pořád hezky na výlety do přírody. Jako destinaci našeho podzimního prodlouženého víkendu jsme zvolili Orlické hory.

Orlické hory – hraniční kraj plný vojenského opevnění. Ano, zde najdete nejen spoustu „obyčejných“ řopíků, ale také několik srubů a mj. známou tvrz Hanička. Tyto turistické zajímavosti ale mne i mého muže nechávají naprosto chladnými, takže je zejm. kvůli nedostatku času vynecháváme a vyrážíme do přírody.

Příroda Orlických hor je naprosto odlišná od té kulturní zemědělské krajiny, kterou známe od Brna. Pole jako taková téměř nepotkáte. Zato pastviny s koňmi, kravami, ovcemi i kozami jsou poměrně časté. A nebo takové obyčejné louky. Hory jsou zalesněné, hřeben s klečí a borůvčím, které známe třeba z Jeseníků nebo Krkonoš tady nenajdeme.

Při zkoumání turistické mapy nevíme, kam vyrazit dřív. Nakonec se rozhodneme rozchodit prakticky po rovině, další den vyrazit kvůli předpovídanému škaredému počasí „do civilizace“ a poslední den pokořit nejvyšší vrchol Orlických hor. Asi netřeba zmiňovat, že vše jsme absolvovali s naší malou v manduce. Tentokrát jsme kočár vůbec nebrali a byť by využití našel, tak nám nechyběl.

• Zemská brána; mapa, 16,5 km

Od aktuálně opravovaného kostela v Klášterci nad Orlicí vyrážíme po modré turistické značce kolem Divoké Orlice. Ta je zpočátku poměrně široká a klidná a vy možná zažijete trochu zklamání, protože jste čekali něco „divočejšího.“ Když se ale po 3 km asfaltová cesta změní v lesní cestu, řeka se o něco více zařízne mezi rulové skály a vy budete mít oči otevřené, uvidíte, jak je tam krásně. Třeba budete mít štěstí jako my a uvidíte proletět ledňáčka. S životem okolo řeky vás seznámí panely naučné stezky. Minete víc než 20 m vysokou Ledříčkovu skálu, kde se podle legend schovával místní „Jánošík“ Ledříček. Uvidíte i pěchotní srub RS 54, který na mne stejně jako většina takových staveb v českých lesích působil tak trochu hrůzostrašně až strašidelně. Modrá turistická značka dál pokračuje přes Pašeráckou lávku, která se ale zrovna opravovala, vstup zakázán a i kdyby nebyl, reálně tam nebylo po čem projít. Spojujeme se tedy s červenou a bereme to kolem Orlické chaty, kde doufáme v nějakou teplou polévku. Marně. Mají zavřeno. Pokračujeme po silničce, přejdeme kamenný most přes Orlici a jídla se dočkáme až v Českých Petrovicích. Bylo vynikající, vyplatilo se na něj počkat. Po šotolinové a asfaltové cestě kolem mlýna přicházíme k rozlehlé v. n. Pastviny. Inu, rozlehlé… není ani tak široká jako dlouhá, má prý 7 km! A odtud už je to zpět do Klášterce jen kousíček.

• zámecké parky Častolovice a Kostelec n. Orlicí

Pro nás taky trochu netypický výlet „do civilizace“. Na prohlídku zámku se s naší téměř půlroční cácorkou ještě necítíme, proto jsme se prošli pouze po zámeckém parku. Začínáme v Častolovicích. Prvně si prohlédneme přístupné nádvoří, malou zaujmou papoušci ve dvou klecích. Zámecký park na mapě působil poměrně rozlehle, jeho skutečná velikost, tedy spíše malost, nás tak tedy trochu překvapí. Rozhodně se ale nenudíme. Milovníci růži si zde přijdou na své, je jich tu vysázen bezpočet druhů, každý se jménem. Já tomu nerozumím, tak se jenom kochám. V ohradě si prohlédneme divoké prase, bílé daňky a jelínka Honzíka. Do minizoo nejdeme, my dva se bez ní obejdeme, a slečna spící v manduce by z ní nic neměla.
Po cyklostezce tedy míříme do Kostelce nad Orlicí. Pokud budete cestu plánovat pomocí mapy.cz, bude to vypadat že je to daleko, předaleko. Skutečnost je taková, že v jednom místě, zřetelně označeném směrovkou, je průchod pod železnicí a celá „nezáživná“ cesta po asfaltu se tím výrazně zkrátí. Kostelecký zámek není tak výstavní jako ten v sousedních Častolovicích a také zámecký park je naprosto jiného charakteru. Jde spíše o lesopark s výraznými stromy – solitéry.

• Šerlich a Velká Deštná; mapa, 15,5 km

V Deštném v Orlických horách takhle mimo sezonu (ať už zimní či letní), nebude problém zaparkovat. Vybíráme jeden z četných plácků kolem silnice a vyrážíme na hřeben. Stoupání je z počátku poměrně prudké. Z vyhlídky „Nad národním domem“ toho kvůli mlze moc nevidíme, tak alespoň na panelu naučné stezky porovnáváme fotky „kdysi“ a „teď“ z Deštného a jeho okolí. Po stále stoupající cestě k Šerlišskému mlýnu přemýšlíme nad tím, kde se vzal mlýn, takto vysoko a daleko od civilizace. Na tuto otázku nám částečně odpoví další naučná cedule, dříve tu prý bylo více stavení, a kopce nebyly pravděpodobně tolik zalesněny. Když narazíme na „hraniční“ červenou, potkáváme i nějaké jiné lidi. Velká skrumáž jich je u Masarykové chaty na Šerlichu, aby taky ne, když se sem dá dojet autem. Uvnitř Masarykovy chaty je teplo, a také poměrně plno, přesto se jídla dočkáme rychle. Dále pokračujeme na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, která dostojí svému jménu a my trochu zmokneme. Jsme zde ale moc brzy, rozhledna se teprve staví. Pak už přes Luisino údolí scházíme zpět do Deštného.

 

A na závěr místo, které jsem již dlouho měla na svém seznamu „chci navštívit“ a to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. O jeho pohnuté historii si může každý přečíst, ale být tam … to je nepopsatelný zážitek. Byli jsme zde i na mši. Překvapil nás plný kostel, plný kostel mladých lidí, mladých rodin s dětmi. Věkový průměr odhadem … 30? 35? Moderní částečně skleněná střecha a oltářní „obraz“ ve spojení se zbytky barokních pilířů, kamennou podlahou a kamennými zdmi. Absence varhan. Dočasná nebo trvalá? Nikterak nechyběli. Návštěva věže se zavřenými okny. Bez výhledu? Nikoli, stačí jen zvednout hlavu a obdivovat umění mistrů tesařů.

Myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Nejen do Neratova, ale do Orlických hor jako takových. A asi ani nebudeme hledat lepší ubytování. Musím pochválit a doporučit Penzion U Pytláka. Pokud hledáte ruch města a zvuk motorů, nebude to nic pro vás. Pokud vás dokáže potěšit ráno pohled na srnky pasoucí se na louce a chcete se přímo „u baráku“ brodit záplavou kaštanů, tak doporučuju 🙂

 

Pět měsíců kojení

Tedy: téměř pět měsíců kojení. Moc nebo málo? Nevím, každopádně dle všeobecně zažitých standardů v naší zemi kojení už bude brzy nebude jedinou složkou stravy naší malé slečny, a tak je možná na čase svěřit se s pocity, které mě během této doby doprovázely a doprovázejí.

Kojit jsem chtěla. Moc. Taky jsem se bála, že to nepůjde. Tato obava nebyla ničím podložena, ale bála jsem se tak moc, že v porodnici, kdy jsem neměla malou u sebe a dostala jsem nádobku na odstříkávání mléka, jsem místo „pět minut stačí“ odstříkávala tak 20, aby se mi rozběhla laktace.

Rozběhla se. Hodně. Prsa těžká, bolavá, nalitá. Tak moc, až se malé ani nedařilo přisát. Čekala, až to přebytečné mléko samo odteče a ona se bude moct sát bez obav z udušení. Já jsem ale byla moc ráda, že mléko mám a že můžu kojit.

S takovým malým prckem to ale není otázka pěti minut, ani deseti, ani dvaceti. Kojila jsem třeba hodinu! Pak se postarat o špinavou plínu, napít se, najíst … a už se zase hlásila o jídlo. A zase jsem hodinu kojila. A tak pořád dokola. Ve dne. I v noci. Do toho přišla ta největší vedra. Tělo na tělo, ani méně kontaktní kojení v leže příliš nepomáhalo našemu vzájemnému zahřívání a pocení. Celý den v podprsence, celý den s prsními vložkami. Vše upocené, vlhké, mlékem smrdící. To jsem opravdu doufala, že kojení jako celek brzy skončí. Že to do těch cca 6 měsíců nějak doklepu, nebo že nějakým záhadným způsobem přijdu o mlíko a budu „mít klid.“ Chvílemi jsem dokonce zcela vážně uvažovala nad tím, že malou odstavím a bude na UM.

S myšlenkou, že MM je ale to nejlepší, co jí mohu dát, jsem ten odstav odsouvala a odsouvala….až se to celé nějak stabilizovalo a dostalo jakš takš do normálu. A nebo jsem si zvykla. Zatím stále výhradně kojím, mléka mám dost. A kojím ráda. Tak ráda, že mi skoro přijde líto, že už se blíží období příkrmů a jiného jídla.

Jak to plánují dál? To bude záležet. Na čem? Hlavně na mě, a taky na malé. Teď si říkám, že bych ji ráda kojila třeba alespoň ráno nebo večer, vlastně asi co nejdýl to půjde, resp. co nejdýl budeme obě dvě chtít.

Kojení má pro mě ale i ne tak úplně světlé stránky. A to kojení na veřejnosti a oblečení. Tak postupně:
– kojení na veřejnosti: nevyhledávám. Všechny své aktivity, vycházky, pochůzky, nákupy, výlety se snažím plánovat tak, abych pokud možno mohla kojit v klidu domova. Ne vždy to jde, ale to se pak snažím najít místo, kde je co nejvíc soukromí. Zatím jsem mockrát mimo domov nekojila, několikrát na dovolené, většinou v lese (a to i třeba vestoje na cestě, protože to prostě jinak nešlo), a pak … přemýšlím … jednou za kostelem a třikrát na setkání s kamarádkami. Nepočítám kojení u babičky, protože tam jsem skoro doma. Ke kojení na veřejnosti jako k té „obrovské kauze, která se teď nějak vyrojila“ se vyjadřovat nebudu. Já osobně jsem prostě stydlivka, proto se snažím na veřejnosti kojit minimálně. Jak to ale mají ostatní … mohu si o tom myslet cokoli, ale to sem teď nepatří.
– oblečení: problém! Většinou beru kalhoty a jakékoliv triko. „Prso ven“ tedy putuje způsobem „vyhrnu triko.“ Není to moc pohodlné, v zimě by mi asi i docela táhlo na záda a na pupík, ale nějak jsem nepociťovala touhu ani nutnost obmněňovat celý šatník kvůli kojení. Pohodlné jsou rozpínací šaty, halenky, … těch ale moc nemám. No a největší problém nastává ve chvíli, kdy chcete jít někam na slušno! Jako teď na blížící se svatbu. A já prostě pořád nevím, v čem půjdu. Protože mé požadavky jsou: aby šlo nakojit, aby to bylo pohodlné, aby to bylo hezké a odpovídající události. Nevím, zda můj šatník něčím takovým disponuje … jedny šaty by se našli, přímo za tímto účelem stvořené, ale už jsem je měla na křtinách, na jedné svatbě … a teď bych je měla brát ještě na jinou. No uvidíme, co vymyslím. Koho možnosti ohledně kojícího oblečení zajímají více, měla bych tu jedno zajímavé „ohlédnutí.“

Vést a nebo doprovázet?

„To bude běžkyně/cyklistka/sportovkyně,“ slyším často z mého okolí o naší malé. Ještě neudělala ani pokus o první krůček, a okolí má téměř jasno. „Když má za rodiče vás dva, tak to nemůže ani jinak dopadnout!“ Aha. Z části lidí v mém okolí cítím ale i jisté obavy, že pokud nebude malá taková sportovně zapálená jako my, budeme ji k tomu nutit, příp. pro nás nebude dost dobrá.

Takže takhle. Samozřejmě jí v budoucnu chci ukázat všechno, co tak trochu umím a co podle mě stojí za to. Chtěla bych, aby zažila ten úžasný pocit, jaké je to naprosto zpocená a zničená vylézt na kopec, zastavit se, a uvidět tu krásu. Chtěla, aby věděla, jaké je to je protnout cílovou pásku a moci si říct „já jsem to fakt dokázala!“ Chtěla bych, aby dokázala to hezké najít na plných sjezdovkách, stejně jako na bílých pláních s ostře vyříznutou běžkařskou stopou. Nebo aby si tu stopu dokázala sama vyšlapat na poli za domem. Chtěla bych, aby věděla, že čas se dá trávit venku, v přírodě, na zahradě, na ulici s kamarády, prostě jinak, než u počítače nebo u televize. Chtěla bych, aby se nebála vzít do ruky tužku nebo pastelku, tempery, nůžky, lepidlo … a popustit uzdu své fantazii. Aby tu fantazii podporovala i četbou knih. Aby si zkusila střihnout do látky a aby zažila ten pocit, kdy poprvé z kusu látky sama něco hezkého stvoří.

Toto všechno jsou věci, které tak trochu dělám, dělám je ráda a o které bych se zcela přirozeně chtěla podělit se svou dcerou. Chtěla bych jí tyto možnosti ukázat. Zároveň bych jí ale chtěla nastínit i úplně jiné cesty a směry, které existují, třeba ten hudební, který je pro mne dost neprobádaným územím. A hlavně – chtěla bych jí dát možnost volby. Pokud se rozhodne hrát na housle, hrát volejbal, šachy …nebo cokoliv jiného, má moji plnou podporu. Prostě si půjde po té vlastní cestě. A já ji na té cestě budu ráda doprovázet. Nepotřebuji ji vláčet tou svou cestou, vést za ruku cestou běhu, cyklistiky, triatlonu a vysokohorských túr.

Je toho hodně, co jí chci ukázat. Tak nějak přirozeně, nenásilně. Snad se mi to podaří.

---

Původně jsem chtěla psát o rozdílu mezi „vést“ a „doprovázet.“ Asi se mi to tak úplně nepovedlo. Ale někde mezi řádky, to tam snad je 🙂

Mám všechno

Umírají mámy od malých dětí, tátové od rodin.
Páry se dlouho bezúspěšně snaží o dítě.
Ženy zjišťují problémy, které jim brání počít.
Po mnoha týdnech těhotenství ženy přicházejí o své nenarozené dítě.
Rodiče pohřbívají svoje děti.

Když vidím ty jednotlivé příběhy, které se kolem mě dějí, říkám si, že mám hrozné štěstí. Mám zdravého milujícího muže. Mám zdravou šikovnou dceru. Jsem zdravá. Mám rodinu a přátele, na které vím, že se mohu spolehnout.

Mám všechno, abych byla šťastná.

Jsem? Jsem.

---

S pesimismem mě vlastním musím dodat: kdo ví, jak dlouho bude tento takřka dokonalý stav trvat. Užívám si všechno to co mám, nebo hledám mouchy a chtěla bych mít víc?

Krása české krajiny

Při nedávné dovolené v Jeseníkách jsem nemohla jinak, než se rozplývat nad krásou této krajiny. Co této! Vždyť všude je krásně a všude je něco pěkného a zajímavého ke koukání. Při tomto rozplývání jsem si vzpomněla na krásný dokumentární cyklus České televize Krajinou domova. Netypické záběry, krásný komentář, podmanivá hudba. Kdo je cíťa jako já, bude mu z toho taky chvílemi běhat mráz po zádech. 8× cca 30 minut. Stojí to za to. A komu to nebude stačit, existuje i druhá řada.

Zastavte někdo ten čas!

Naše malá má něco přes 4 měsíce. V celém lidském životě je to krátký časový úsek. V životě takového malého prtěte je to strašně moc. Z bezbranného uzlíčku, který většinu času spí a když bdí, tak ani pořádně nevidí, se stal šikovný pasáček koníků, který svýma bystrýma očkama pozoruje okolí, snaží se sám převalit ze zad na bok/bříško a řehtá se na celý kolo. Úžasné!

Každý den si to s malou užívám. Ráno se na mě úžasně směje z postýlky. Každý den mi víc a víc něco „povídá.“ Každý den mě překvapí něčím novým. Budu se opakovat, ale je to úžasný. Přijde mi to jako včera, co jsme si ji dovezli z porodnice, položili do postýlky a ona se v ní úplně ztrácela. Takový obrovský skok za takovou krátkou chvíli!

Skoro se mi až svírá srdce, když si uvědomím, že tohle období se s ní už nikdy nevrátí. Občas mě popadne strach, že si to neužívám dostatečně, že za pár let nebudu vědět jaké to bylo. Vlastně…vím teď, po pár měsících jaké to skutečně bylo, poprvé ji vidět? Poprvé ji držet v náručí, poprvé ji mít u prsa? Poprvé zažít její X hodinový neutišitelný pláč? Nevím. Asi jako každý mám trochu selektivní paměť. Teď zpětně ty večery s bolavým bříškem nebyly tak dlouhé ani tak náročné. Vstávání několikrát za noc kvůli krmení mi teď zpětně taky nepřijde tak vyčerpávající. Možná to tak má být. Možná, kdyby si člověk všechny emoce a stavy pamatoval v plné síle, nikdy by se neodhodlal mít druhé, třetí, čtvrté dítě.

Někdy si říkám, ať se ten čas zastaví. Ať si zrovna tenhle konkrétní okamžik můžu víc vychutnat. Ale nejde to. Vím to, a tak dělám maximum pro to, abych si ten přesně odměřený čas užila co nejvíc. Nemám tak naklizeno, jak jsem byla zvyklá. Neztrácím čas žehlením, pokud to není skutečně nezbytně nutné. Vstávám dřív než malá, abych ty opravdu nezbytné věci udělala, když spí, a pak se mohla věnovat v plné míře jí. I když to znamená 10× denně „číst“ oblíbenou knížku. I když to znamená 12× za sebou udělat „áááá kuk!“ protože když má náladu, tak se u toho směje jako pominutá a hrozně se jí to líbí. A tak. Těžko popsat. To se musí zažít. Doporučuju.

 

Jeseníky známé a neznámé

V srpnu jsme opět vyrazili do Jeseníků, tentokrát v sestavě obohacené o jedno čtyřměsíční prtě, které zatím neprojevuje vlastní výletové preference (houpačky, kaluž, zoologická), takže můžete vyrazit kamkoliv jen chcete. Jedinými limitujícími prvky je do jisté míry počasí, čas, terén a vaše fyzické schopnosti.

Vzhledem k výše uvedenému a taky k tomu, že jsme v Jeseníkách byli nedávno, kdy jsme si prošli ta nejvíc profláklá místa, jsme mohli objevovat místa o nic méně zajímavá, která však možná pozornosti některých návštěvníků Jeseníků unikají (a díky tomu tam nepotkáte davy turistů). Tak co všechno jsme viděli?

• kolem Bludova, mapa, 12 km
  Osobně mě překvapilo, kolik zajímavého se kolem tohoto poměrně malého lázeňského městečka nachází: poutní kostel Božího Těla s křížovou cestou okolo je příjemným místem, do kostelíka se nám bohužel nahlédnout nepodařilo, ochutnat vodu z místního prý zázračného pramene ano. Rozhledna Háj je poměrně hodně do kopce, výhled z dřevěné rozhledny ale stojí za to. Jen pozor na dvě věci: je zpoplatněná a tedy má otevírací dobu, a v době naší návštěvy bylo nahoře obrovské množství včel či vos, které mi nedalo klidu si ten výhled pořádně užít. Zříceninu hradu Bludov potupně obcházíme asi hradním příkopem, nechce se mi škrábat do zarostlého kopce. Větší množství lidí potkáváme jak jinak než u jídla v restauraci Bludoveček. Jídlo dobré, obsluha rychlá, pro děti může být zpestřením farma se zvířaty. Kaplička u cesty mezi Šumperkem a Bludovem, místo, které z auta nemůžete přehlédnout a vyloženě láká k návštěvě. Pěkný dojem kazí jedině opravdu rušná silnice. Následuje lesopark s jezírky, podle mapy to vypadá, že je přes něj přístupný zámecký park. O kus dál, na louce na kopci je nová, volně přístupná rozhledna Brusná.

• vodopády
  Při pohledu do turistické mapy Jeseníků mě překvapila jedna věc, a to množství vodopádů. My jsme navštívili dva:
  vodopády Borového potoka: jedná se o nejvyšší vodopád na Šumpersku, a tedy je i poměrně známý. Navíc se nachází jen kousíček od frekventované trasy – modré turistické značky, která vede k spodní nádrži Dlouhých strání. Začátek cesty (asfalt) by se mohl jevit jako vhodný pro kočárek, na samém konci jsem ale měla co dělat i s manducou. Bylo po dešti, kameny i kořeny byly kluzké, chvílemi se cesta měnila v potůček. Určitě je to ale vhodný výlet i pro rodiny s dětmi, které už nějaký ten kilometr ujdou sami.
  kaskády Divokého potoka: cestou z Koutů na sedlo se mimo turistickou značku nacházejí kaskády Divokého potoka. I ta cesta je taková divoká, poměrně zarostlá, asi k těmto vovopádům moc lidí nemíří. Prvně široká (ale zarostlá) lesní cesta se mění v ještě zarostlejší pěšinu, která v samém závěru přechází v kozí stezku přes kameny a keře. K samotnému vodopádu, resp. k té hlavní kaskádě jsem se s manducou neodvážila, i tak to ale byla moc pěkná vycházka kolem potůčku.
• zámecké parky
  Kromě spousty vodopádů je překvapující i množství zámků. Skoro v každé vesnici či městečku se jeden více či méně zchátralý (či opravený) nachází. Osobně nepotřebuji navštěvovat zámecké interiéry, navíc s malým mimčem to asi ani nejlepší nápad. Takový volně přístupný zámecký park ale může být vhodným cílem vycházky mezi deštěm a deštěm (a navíc způsobem, jak využít kočárek, když už ho s sebou máte a ještě jste ho nepoužili). My jsme navštívili krásný park v Loučné nad Desnou

• Kamenné okno, Keprník, Vřesová studánka, mapa, 14,5 km
  Pro někoho profláknutá trasa, pro mne osobně objevná výprava. Výchozím bodem je Červenohorské sedlo. Dobrá zpráva – v létě se zde parkovné neplatí. Stoupání po červené turistické značce, šotolinovou cestou, kolem Památníku obětem hor, kde nás zastavilo nemilé zjištění, kolik lidí i dnes umírá v horách. U Bílého sloupu, připomínky původního turistického značení v Jeseníkách, odbočka na prošlapanou pěšinu mezi borůvčím, do kopce. Otevírají se krásné výhledy na Praděd. Moc lidí tady nepotkáte. Z vyhlídkového místa nad Vřesovou studánkou vidíte věžičku kapličky, ale nescházíte, protože tudy půjdete zpět. Po žluté pokračujete ke Kamennému oknu, zajímavému skalnímu útvaru. Pak už se zase napojíte na „turistickou dálnici,“ kterou stoupáte až na vrchol Keprníku. Odtud se nabízí krásný  kruhový výhled, troufám si říct, že hezčí, než z Pradědu. Cestou zpět nestoupáme zpátky ke Kamennému oknu, ale jdeme tou nižší trasou k Vřesové studánce. Zajímavé místo. Zpět na Červenohorské sedlo už to pak je co by kamenem dohodil.
  
  

  

  

Jeseníky jsou krásné. Stojí za to je navštívit a podívat se i někam jinam, než na ta úplně nejznámější turistická místa. V záloze máme ještě spoustu dalších míst, která máme v plánu navštívit, nejen další vodopády 😉 Takže si troufám tvrdit, že jsme zde nebyli naposledy!

 

Jíme, spíme, čuráme …

Obecně mám pocit, že jsou dva druhy matek. Divné a ty normální. Já se samozřejmě řadím mezi ty normální. (To si asi řekne každá matka. Tak jinak.)

Na fórech pro matky diskutuji minimálně. Minimálně je i čtu, pouze, když opravdu něco hledám. Nepoužívám slova mimísek, manža apod., kterými se to prý na mimibazaru a podobných stránkách pro (jeté) matky hemží. Co „hůř“ – striktně se v řeči snažím oddělovat svou osobu od osoby naší malé slečny. Uvědomili jste si někdy, jak často používají matky (vlastně i rodiče, protože např. můj muž to používá taky) ono množné číslo „MY“? My se krmíme, my spíme, nám rostou zuby, my pláčeme, my jsme se počůrali … Přijde  vám to taky tak hrozné? Takže u nás já krmím, příp. malá se krmí, zuby jí tedy ještě nerostou, na to má čas. Často pláče, já jsem za dobu mateřství plakala zatím asi jen 2×. A počůrává se, třeba při přebalování často. Já se už/ještě nepočurávám. Tak.

A pak je tu ještě jedna věc. Mamka, máma, maminka. Někam se ztratilo „já“. Někdy si připadám trochu … odosobněná (?) Jasně, že takhle malé dítě asi nepobere rozdíl mezi já, ty, on, my. Potřebuje asi vědět, že ta vysoká paní, co se každé ráno sklání nad postýlkou, má tmavý vlasy v culíku a fialový brýle, je „máma“ a ne „já“ („Maminka se na tebe přišla podívat“ vs. „Já jsem se na tebe přišla podívat.“). Prostě to ale tak je – jsem máma. Máma přebalí, máma přepere plínu, máma tě tu chviličku nechá, máma si s tebou bude číst knížku, máma ti podá nějakou hrkačku. Občas, jen tak pro svůj dobrý pocit, že ještě existuju jako „já,“ říkám: přinesu ti hrkačku, dám ti najíst, přeperu plínku.

 

Hostěradský triatlon potřetí

Triatlon v Hostěrádkách je moje tak trochu srdcová záležitost. Je to nejen téměř domácí závod, je to hlavně vůbec první triatlon, kterého jsem se zúčastnila, během kterého jsem si tento sport zamilovala a od té doby se s ním oťukávám. Proto, i když teď mám radosti mateřského rázu, ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych letos tento závod vynechala.

Trénink: přiznejme si, trénink nebyl. Kdy taky, když v půli dubna porodíte, pak se tak nějak sžíváte s novou rolí matky a s novými povinnostmi, tak nějak dodržujete šestinedělí a teprve pak se vracíte ke sportu. Takže konkrétně: plavala jsem, jako opravdu plavala, naposledy loni v Hostěrádkách. S cyklistikou to bylo o něco málo lepší, ale opravdu jen o něco málo, moje nejdelší vyjížďka neměla ani 30 km, takže jsem nenabrala rychlost ani vytrvalost, a ani si pořádně neoseděla zadek. Mou nejsilnější disciplínou je tedy běh. Běhala jsem téměř až do porodu a začala jsem pár týdnů po něm, na kratších tratích rychlejší než kdy dřív.

Jak to šlo při samotném závodě:

Plavání: nad očekávání. Oproti loňsku mi neteklo do brýlí, takže jsem mohla při prsách (ano, kraul stále neovládám) dokonce i potápět hlavu. První plavecké kolo se mi podařilo dokončit dřív, než odstartovali muži, takže vlastně poprvé jsem zažila, jaké to je, když se přes vás ve vodě přeřítí několik desítek rychlých plavců. Zážitek nic moc.

Depo 1: pocitově strašně, strašně, strašně pomalé. Ta tak trochu „rutina“ kterou jsem získala loni, kdy jsem těch TT absolvovala o něco více, se naprosto ztratila a já poměrně zmatkovala, nevěděla jsem, co dřív.

Cyklistika: po plavání bývám vždy vyčerpaná, tak jsem si říkala, že bude potřeba se občerstvit a nachystala jsem si gel. Žel, než jsem vyjela na hlavní silnici, podařilo se mi ho vykydnout na řidítka, rám kola i na sebe. Nejenže jsem tedy z gelu nic neměla, ale jako bonus mi i parádně klouzala řidítka. Nikoho, opravdu nikoho jsem nepředjela. Pocitově moje nejhorší disciplína, dokonce horší než plavání, a to je co říct. Ostatní prostě jezdí moc rychle. Já se zmůžu chvilkově na max. 37 km/h, a ani tehdy se vzdálenost mezi mnou a těmi na dohled nezkracuje.

Depo 2: tady není moc co řešit. Sundáte helmu, přetočíte startovní číslo dopředu, přezujete boty a běžíte. To bylo šlo … kdyby nějaký „ohleduplný“ kolega nepohodil svůj neoprén a jiné plavecké propriety před moji hromádku.

Běh: vyčerpání z plavání a kola je znát. Navíc nemám představu o tempu, kterým běžím, protože jsem si nějak nedobře nastavila hodinky. Takže vyloženě na pocit. 5 km není po předchozích výkonech úplně málo, takže hlavně nepřepálit. Trasa je jiná než v minulých letech. Část po asfaltu mi jde výrazně lépe, než na polňačce a v terénu. Předbíhám jednu ženu (i když já jsem byla ve druhém kole a ona teprve v prvním), a dva muže.

Cíl. Vyčerpání. Štěstí. Čas těsně pod 1,5 hod. Srovnávat s časy minulých let jde jen těžko. Oproti mé první účasti byla loni jiná cyklistická část, letos ta běžecké. U plavecké části záleží, kam a s jakou přesností rozhodí bójky. Čas a umístění však pro mě letos nejsou nijak důležité. Pro mě je vítězství to, že jsem se postavila na start a že jsem dokončila, že můj život a moje koníčky nekončí spolu s dítětem. Potvrzení toho, že mám skvělého muže, který mě podpoří jak to jen jde a s naší malou zvládne celou tu dlouhou dobu než dokončím svůj letošní vysněný závod, taky stojí za to.

A co dál? Svého snu jednou jít na ironmana se nevzdávám, pořád říkám, že si ho nadělím ke 40. A přijde mi to reálné. Plány na další sezonu nedělám. Člověk míní a pán Bůh mění, jak se říká. Hostěrádky bych ale ráda dala… Pokud bude vše tak, jak plánujeme, tak myslím, že jsou reálné. A nejen ty, i více závodů Jihomoravské triatlonové ligy. Záleží na ochotě (nejen) tatínka hlídat, a to ne jen při závodě, ale i při tréninku. Takhle z placu … to není nic moc, i když ta sprinttriatlonová vzdálenost se dá. Pokud bych ale chtěla prodloužit, tak bude potřeba víc trénovat. Uvidíme.