Jak jsem nezačala s BLW

V naší společnosti se jako ideální věk pro to, kdy dítěti dát kromě mlíka i nějaké příkrmy, považuje zhruba půl roku. Od začátku jsem se na to tak nějak připravovala, že to (nejdřív) v půlroce přijde, až jsem byla po prohlídce v 5 měsících nepříjemně zaskočená tím, že bych dle naší lékařky měla s příkrmy už začít (více zde). V té době jsem na to nebyla ještě připravená a rozhodně na to nebyla připravená ani naše slečna, hodila jsem se do klidu a pohody a plně kojila ještě asi další dva týdny.

A pak to přišlo. Den, kdy u táty na klíně se natahovala po jeho buchtě. Fajn, je to tady. Začneme.

Něco jsem si nastudovala a plánovala jsem, jak nepůjdu cestou tradičních rozmixovaných zelenin, ale zkusím to jinak, metodou BLW. Ve stručnosti se jedná o to, že dítě necháte, aby se krmilo samo. Vy mu předložíte vhodnou stravu upravenou na vhodné kousky, tzn. tak, aby se mu dobře chytaly do ruček, a počkáte, jak se s tím popere. Ze začátku si s tím bude (nejspíš) jen hrát, později to začne zkoumat pusou, později se mu podaří i něco sníst a ještě později pochopí, že to slouží k zahnání hladu stejně jako mlíčko od maminky. Zní to skvěle.

Vidím tu však jedno „ale:“ dítě musí být při jídle v takové pozici, aby mu při případném zaskočení sousto šlo dobře „vykašlat,“ tzn. mělo by buď kolmo sedět nebo ležet na břiše. Metoda BLW pochází z anglosaských zemí, kde se děti předčasně posazují. Jsem zásadně proti předčasnému posazování, proto tato varianta pro nás nepřicházela v úvahu. Chvíli jsem bojovala s představou jídla na břiše, jí se přece u stolu (!), ale nakonec jsem se nad to nějak povznesla a předložila slečně uvařenou bramboru. Nezájem. Na břiše dělá letadlo. Rozpažit ruce, zvednout hruď a letíme. Cokoliv strká do pusy, tak jedině v leže na zádech, což pro konzumaci brambory není zrovna ideální pozice.

Tak takhle jsem nezačala s BLW. Na klíně u stolu, když mi s mužem něco jíme, natahuje se po našem jídle. V leže na břiše nás ještě jíst neviděla, tak ji to taky nenapadne strkat do pusy. Tak jsem zavedla polohovatelnou židličku, kde pololeží podobně jako ve vajíčku a dávám příkrmy. I když taky ne jako úplně typická matka. Nemixuju. Mačkám vidličkou. Brambora, mrkev, špenát, cuketa … Z počátku se párkrát zakuckala, ale rychle jsem zasáhla a teď už zvládá bez problémů. Někdy, když mám dost času, jí dám na hraní lžičku i s trochou obsahu. Je z toho hrozně moc nepořádku, ale myslím, že jednou se určitě do pusy strefí (a třeba i tím správným koncem). Někdy jí dám kus okurku, jablka, kůrku chleba … a ona s tím statečně bojuje. Nedávno snědla asi 2 cm chlebové kůrky!

Takže vlastně to co provádím s krmením naší malé je tak něco mezi, blíž klasickým českým příkrmům, pouze s pár prvky BLW. Na jednu stranu mě to trochu mrzí, na druhou stranu mám daleko větší radost z každé rozžužlané okurky nebo „ukousnutého“ kousku jablka. Je to každopádně sranda.

Vokolo Priglu 2019

Druhá říjnová sobota už tradičně patří závodu Vokolo Priglu, který je tak trochu mou srdcovkou. Od té doby co běhám (rok 2013) jsem ho ani jednou nevynechala. Loni jsem ho běžela jako těhule a letos to byl vlastně můj první běžecký závod od porodu. Patřičně jsem se na něj tedy těšila, zorganizovala hlídací babičku a vytyčila si nemalé cíle. Jak to nakonec celé proběhlo?

Svým loňským výkonem (z nepochopitelných důvodů mi chybí zápisek!) jsme si s Radimem vysloužili snad nejhorší startovní pozici v celé naší společné běžecké historii, skupinu E. Ambice máme každý jiné: Radim tvrdí, že doběhnout, já se netajím tím, že bych chtěla čas pod 1:15. Vybíháme ale bok po boku … abychom se po necelém kilometru rozdělili.

Asi poprvé v životě jsem nepřepálila začátek. Hurá. Běží mi to hezky, ani se nenaději, a je tu první občerstvovačka, cca na 5. km. Původně jsem vůbec zastavovat nechtěla, ale protože jsem se před startem nestihla napít, chytnu jeden kelímek s ionťákem, v rychlosti ho do sebe vyklopím a běžím dál. Průměrné tempo zatím přibližně odpovídá vysněnému času, mám dokonce i nějakou malou rezervu

Přeběh přes lávku a už je tu stoupání na skalky. Už z dálky je slyšet tradiční povzbuzování skupinou cyklistů. Sice se zde neutvoří totální špunt jako jsem někdy měla „štěstí“ v minulých letech, i tak ale musím znatelně zpomalit. Někteří běžci (v tuto chvíli spíš chodci) se drží uprostřed poměrně úzké pěšiny a nejde je bezpečně předběhnout zleva ani zprava. Jedná se sice o krátký úsek, ale naberu zde značné zpoždění, průměrné tempo se zpomalí nad plán a já už se ho celý zbytek závodu snažím (marně) vylepšit, a to i přes to, že se asi na 7. km zahřeji konečně na provozní teplotu a chytnu se pána, který běží velmi sympatické tempo.

S tímto parťákem se co chvíli střídáme ve vedení a je to hrozně fajn. I občerstvovačku na 10. km zvládneme spolu, pak spolu vydržíme ještě asi kilometr, ale mě potom neskutečně vytuhnou nohy a nejsem schopna se ho dál držet. Cílem se tedy stává alespoň ho neztratit z dohledu.

Na hrázi fandí Homoláč. Jsem na chvíli v sedmém nebi. Za hrází krátké ale výživné stoupání, ostrá zatáčka za zvuků kapely a pak už jen kousek do cíle. No, kousek. Ono se to táhlo vždycky, a co teprve letos, když cíl je posunutý o párset metrů dál! Tradiční plácání s dětmi. Poslední zatáčka. Tady už byla vždycky vidět cílová brána. Letos je tu vidět akorát tak Soňa, která fandí. Díky, nakoplo mě to do posledních metrů. „Svého“ běžce mám ale stále na dohled. Už vidím i nějakou „bránu,“ vím ale, že jich bylo víc za sebou, ale cílová je samozřejmě až ta poslední. Probíhám kolem cedulí s písmeny, která značí, kde se řadily které startovní vlny. Co písmeno, to o kus blíž cíli. Konečně vidím tu správnou bránu. Zaberu, ještě někoho i myslím předběhnu, někdo předběhne mě. Cíl.

Čas 1:15:22. Je to pro mne částečně vítězství a uspokojení mého ega, částečně zklamání kvůli těm 22 vteřinám. Medaile na krku ve tvaru písmene X (tedy vlastně římské desítky znázorňující o kolikátý ročník VP jde) je letos opravdu zasloužená. Gratulace a poděkování s „mým“ běžcem a pak už pusa od muže, který doběhl dlouho přede mnou a sladké úsměvy z kočárku od právě probuzené slečny.

Kdo ví, co bude za rok…. Ráda bych se ale zúčastnila zase.

 

 

 

Bez čeho jsme se (téměř) (ne)obešli

S dětmi je (bohužel) spjat naprosto neuvěřitelně obsáhlý marketing. Je strašná spousta věcí, které k péči o dítě potřebujete. Stejně tak je strašná spousta věcí, které potřebuje to dítě, aby nebyl ohrožen jeho vývoj. Tak to alespoň vypadá, když se začnete trochu zajímat o to, co pro (malé) děti existuje.

Z nejrůznějších důvodů a mimo jiné také proto, že hromadění věcí není naše hobby, se snažíme věci pořizované pro naši malou minimalizovat. A že se našlo věcí, které podle našeho okolí nezbytně nutně potřebujeme – a my se bez nich úplně klidně obejdeme! Stejně jako se našlo „blbostí na nic!“ a my si bez nich téměř neumíme představit naše současné fungování. Například?

Co opravdu nemáme, neměli jsme a mít nebudeme:

  • nůžky na nehty s kulatým hrotem: podle některých seznamů naprostá nutnost, kterou potřebujete hned do porodnice. Nevím. Stříhám nehtíky normálníma nůžkama na nehty a jde to dobře.
  • (vibrační) lehátko: na co?! Děti jsou v tom prý spokojené a zabaví se. Myslím, že děti jdou zabavit i jinak. Třeba tím, že si s nimi budou hrát rodiče. Nebo se taky naučí hrát si sami. Nebo prostě budou jen tak pozorovat svět.
  • slintáčky: dostali jsme jich mraky – a šly hned pryč. Naše malá je opravdu velký slintálek, ale další kus hadru kolem krku nepotřebuje.
  • monitor dechu a kojenecká váha: 2 věci, bez kterých to v porodnici „prostě nejde!“ a vy odjíždíte s novorozencem v náručí vystresovaná z toho, že nezaznamenáte to, že nedýchá, nebo že vám bude málo jíst a málo přibírat. Naučila jsem se důvěřovat sobě, svému instinktu a ohledně jídla své dceři. Mám dny (noci) kdy snad každých 10 minut chodím kontrolovat, jestli dýchá. Kojím prakticky na požádání a přibírá pěkně, děkuji za optání (teď už teda jí i příkrmy, ale to je na nějaké jiné povídání).
  • chůvička: ok, máme dva pokoje, tady chůvička asi není úplně potřeba. Ale když už dojde k tomu, že malá spinká v pokoji a já dělám něco na zahradě (nebo naopak), poslouží stejně dobře 2 mobilní telefony a hlasitý odposlech. Stejně mám pocit, že chůvička by neměla takový dosah.
  • vlhčené ubrousky: tady musím přiznat, že za půl roku života malá spotřebovala asi tak 1 balení vlhčených ubrousků a to jen kvůli mé pohodlnosti. Obecně nemám důvěru k něčemu, co vydrží být rozdělaný třeba rok a stále vlhký. Voda teče všude, příp. si ji můžu vzít v láhvi s sebou, stejně tak vozím žínku (či perlan). Vzhledem k tomu, že jsme začali s příkrmy, tak občas už samotná voda skoro nestačí, takže na cesty se pokusím vyrobit vlastní vlhčené ubrousky (návodů je na netu spousta, např. zde). Uvidíme.

Co se nám osvědčilo:

  • látková přebalovací podložka: na doma (do postýlky, jako ochranu matrace), používám ty jednorázové (a protože se malá téměř nepročurává, vydrží opravdu dlouho), ale na cesty si nemůžu vynachválit ty látkové. Jsou skladné a docela rychle schnou. Mám dvě, jednovrstvou tenčí a dvouvrstvou (tlustší). Množstevně stačí, jednovrstvá se mi zdá lepší.
  • držák ponožek: Jestli vašemu dítku ponožky padají nebo je skopává, naprosto must have. Vážně. I když na to prvně budete koukat jako co to je za kravinu a jak se to vůbec navlíká, tak to dost možná bude nakonec nejpoužívanější kus šatníku vašeho drobečka.
  • plenkovník: Další z kategorie věcí, na které zpočátku koukáte jako „co to je za blbost.“ Nakonec žádná blbost. Pěkně v něm mám téměř všechny nezbytnosti pro malou, čapnu celý ten balík (plenkovník), dám do příslušné tašky, zavazadla, jen tak pod kočár či do auta a jdu. Nemusím vyskládávat celou kočárkovou tašku a pak se hrozit, že jsem zapomněla papírový kapesníčky, igelitový pytlík na plínu či nějakou jinou nutnost. Dá se koupit. Já jsem ušila vlastní podle báječného návodu na youtube. Troufám si říct, že to zvládne opravdu i začátečník.
  • kukla: vážně. Čepice se malé všelijak přetáčí, padá do očí, či lezou uši ven. Kukla tohle vyřešila. A navíc v manduce netáhne na krk.
  • manduca/šátek/jiné nosítko: na výlety do terénu a do města autobusem či tam, kde nevíte, jestli nebudete muset do patra bez výtahu, ideální řešení.
  • sportovní vozíček: tohle je prostě dané životním stylem, pro nás dva s manželem je to báječná věc. Máme verzi za kolo i tu běžeckou a s blížící se zimou vyvstává otázka, zde nutně nepotřebujeme i ten běžkařský set…

Časem mne určitě napadne X dalších (ne)potřebných věcí, ale to už bude jinou vývojovou etapou a podělím se o ně někdy v budoucnu.

Moje změny

V souvislosti s dětmi se často mluví o jejich pokrocích, změnách a úspěších. Čím menší dítě, tím více takových pokroků, změn a úspěchů v krátkém časovém horizontu prodělá. Ale co změny rodičů? Vždyť příchod takového malého pidižvíka do vašeho života zcela jistě poznamená váš život, životní styl a pohled na svět. Troufám si říct, že mnohdy ho změní úplně od základu.

Jaké změny pozoruji sama na sobě a stojí za zmínku?

  • svět z pohledu dítěte: často, zejména, když někde jsme na výletě, se přistihnu při tom, že říkám: „Jé, tady je NĚCO, to by se tak za rok mohlo malé líbit, to by bylo super,“ či „SEM nepůjdeme, myslím, že my tam být nemusíme a malé je to zatím jedno, ale tak za půl roku…“ I v běžném denním životě vyhledávám věci, které by malou mohly zaujmout. Třeba takoví koně, co jedou po ulici, to je věc. Nebo dekorace – slunečnice, která nám visí na dveřích. Kytičky v zahradě. Štěkající pes za plotem. Prostě věci, které normálně člověk bere téměř jako samozřejmost a téměř bez povšimnutí kolem nich chodí, se stávají vyhledávanou atrakcí dne.
  • mluvím: jeden dospělý člověk sám s nemluvnětem doma. Mohlo by se zdát, že se odpoledne po návratu muže z práce na něj vrhám a vyprávím mu všechny zážitky dne. Nikoli. Nějak jsem se dostala do režimu, kdy naší malé všechno komentuju, ale opravdu všechno. Popisuju co vidíme, když leží v kuchyni na dece a sleduje mne, popisuju, co dělám. Ukazuju jí obrázkové knížky a komentuju. To člověk celkem rychle vyčerpá svou denní zásobu slov.
  • spánek: vždycky jsem byla spáč, vždycky spíš ranní ptáče než sova. Nyní jsem to, co mi dovolí okolnosti, tedy náš malý poklad. Naštěstí je co se spánku týká spíš po mně: noc zahajuje pravidelně brzy, a já ji často následuji dlouho před 22 hod. Někdy den téměř zahajuje už ve 3 ráno tím, že si „vykládá“ v postýlce. Jde to. Spánkový deficit se mi zatím daří vyrovnávat… Ale bez kafe by to někdy nešlo.
  • snížení standardu: mé nároky na domácnost a úklid v ní se sice s příchodem malé nesnížily, ale uklizenost našich dvou pokojů a upravenost zahrady zdaleka nedosahuje předchozího standardu. Prostě není čas. Nebo spíš, ty priority jsou jinde. A tak je polévka spíše výjimkou, naopak výjimkou není např. celé dopoledne neustlaná postel. Zatím se s tím celkem těžko vyrovnávám.
  • rychlost: prý jsem zrychlila. Asi je to pravda. Ve všem. V jídle. V chůzi. V úklidu. V práci na zahradě. Nevím, jak dlouho bude totiž trvat časový úsek, po který se mohu nerušeně věnovat té oné činnosti. Někdy je to 5 minut, někdy naprosto nečekaně třeba i celá hodina. Ale to dopředu prostě nikdy nevím.
  • relaxace: ač jsem poměrně aktivní člověk, mám ráda odpočinek a relaxaci o samotě. Většinou tedy za společnosti knihy a třeba dobrého čaje. To je něco, co se mi za posledního téměř půl roku podařilo přesně … 20 minut a u toho jsem ještě hlídala polívku, aby neutekla z hrnce. Dá se to. Tady tu potřebu jsem prostě nějak upozadila. Večer jdu raději dřív spát než si číst. Přes den, když už chvíle vybyde, je pořád dost takových obyčejných „provozních“ věcí , které raději dělám, když malá spí, abych se potom mohla věnovat jí. Zatím bych řekla, že to zvládám dobře. Ale někde se ozývá hlásek „Následujících XY let to nebude jinak…“

No … a kromě výše uvedeného je oproti dřívějšku jinak vlastně úplně všechno 😀

Je čas na příkrmy?

Ach, mám tak málo času na to sednout, a napsat sem nějaké své postřehy, dojmy, pocity a zážitky, že tento příspěvek píšu se značným (asi tak měsíčním) zpožděním. Vzhledem k tomu, že v životě malého dítěte, resp. v životě s ním, znamená téměř každý den obrovskou změnu, jsme už teď někde jinde, ale tohle si myslím zaslouží zaznamenat. Takže…

Asi před měsícem, vlastně někdy v době, kdy jsem se konečně dostala k tomu, zrekapitulovat své dosavadní kojení, přestalo kojení jít hladce. Malá se od prsa odtrahávala s brekem, aby se v pár vteřinách zase chytila a následně zase s brekem odtrhla. A tak několikrát dokola. V noci dřív spala klidně, celou noc, klidně od 20 h do 5, 6, někdy i 7 hodin ráno. Najednou se začala budit i několikrát za noc a dožadovat se kojení. Byla jsem z toho frustrovaná já a určitě i ona.

V krátkém čase následovala návštěva lékařky kvůli očkování. Vzhledem k tomu, že paní doktorka je pořádná, malou změřila i zvážila a konstatovala, že od posledně přibrala málo (asi jen 300g/měsíc). A laskavě nabídla, „můžete zvážit, že byste už začali s příkrmy.“

Bác ho! Jak já se těšila na to, až cca po tom šestém měsíci začneme „experimentovat“ s jídlem a jakou si u toho užijeme legraci. Ale o víc než měsíc dřív?? Ne, na to jsem nebyla připravená a nepřišlo mi ani, že by byla připravená naše malá. Vrátila jsem se domů patřičně zdrblá, v noci prakticky nespala a následující den jsme se dostaly do stavu, kdy malou od prsa téměř nešlo odložit, byla opravdu neukojitelná a plačtivá. Brečely jsme u toho obě dvě. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že s příkrmy budeme muset začít.

Pak jsem situaci ale zkonzultovala s kamarádkou a hodila se do pohody. Uvařila si po dlouhé době kojící čaj (nevím, zda opravdu pomáhá, ale docela mi chutná) a řekla si, že to prostě půjde. Že když s příkrmy ještě nechci začínat, tak s nimi začínat prostě nebudu!

Jak to dopadlo? Šlo to! Nevím, zda byl prvotní problém s mým mlíkem, zda ho bylo málo nebo malé zrovna nechutnalo, či zda se ona nacházela v období nějakého růstového spurtu, kdy jsem nebyla schopná uspokojit její nároky. Skutečnost je taková, že kojení přes den se zklidnilo, je bez otrhávání a brečení, a i to noční se tak nějak stabilizovalo na jednom krmení za noc. Psychika dělá divy.

Jak jsem předeslala na začátku, jsme teď už zase úplně jinde. Malá začala pomalu jevit zájem o to, co si to ti rodiče dávají do pusy a tak jsme začali zkoušet pomalu nějaké jídlo. Ale o tom zase až příště. Slibuji, že to bude dřív, než bude slečna schopná si sama ukrojit chleba a namazat ho sádlem 🙂 

Family Point

Nedávno jsem se donucena okolnostmi vypravila s naší malou do Brna. Poprvé autobusem. Bez doprovodu. S manducou.

Do Brna. Jako opravdu do města. Do žádného z četných nákupáků, kde přece jen nějaké ty přebalovací/kojící místnosti jsou. Kde ale nakrmit a hlavně přebalit v centru. Když na věc přijde, tak nakrmit se dá i na lavičce na náměstí, ale přebalovat uprostřed Zelňáku si moc představit neumím. I když taky by to šlo.

Někde v mé paměti se vynořila zmínka o Family Pointech – místech, kam můžeš s dítětem přijít a postarat se o něj. Mile mne překvapilo, kolik se jich v Brně nachází. Já jsem jako naše útočiště zvolila ten na Josefské, jak jsem posléze zjistila, ten asi největší a (asi jediný) „s obsluhou“. Mile mne překvapilo, jak je velký, žádný malý krcálek. Přebalovací pultík, mikrovlnka, křesílka či pohovky, ohrádka, nějaké hračky … myslím, že všechno, co je k základní péči o dítě potřeba.

Díky za takovýhle prostor a za lidi, kteří se o něj starají!

Orlicko a Orlické hory

Konec září… počasí už není tak teplé, příroda se začíná pomalu zbarvovat. Rána jsou mlhavá a večer je čím dál tím dřív brzy tma. Přesto je ještě pořád hezky na výlety do přírody. Jako destinaci našeho podzimního prodlouženého víkendu jsme zvolili Orlické hory.

Orlické hory – hraniční kraj plný vojenského opevnění. Ano, zde najdete nejen spoustu „obyčejných“ řopíků, ale také několik srubů a mj. známou tvrz Hanička. Tyto turistické zajímavosti ale mne i mého muže nechávají naprosto chladnými, takže je zejm. kvůli nedostatku času vynecháváme a vyrážíme do přírody.

Příroda Orlických hor je naprosto odlišná od té kulturní zemědělské krajiny, kterou známe od Brna. Pole jako taková téměř nepotkáte. Zato pastviny s koňmi, kravami, ovcemi i kozami jsou poměrně časté. A nebo takové obyčejné louky. Hory jsou zalesněné, hřeben s klečí a borůvčím, které známe třeba z Jeseníků nebo Krkonoš tady nenajdeme.

P1000528

Při zkoumání turistické mapy nevíme, kam vyrazit dřív. Nakonec se rozhodneme rozchodit prakticky po rovině, další den vyrazit kvůli předpovídanému škaredému počasí „do civilizace“ a poslední den pokořit nejvyšší vrchol Orlických hor. Asi netřeba zmiňovat, že vše jsme absolvovali s naší malou v manduce. Tentokrát jsme kočár vůbec nebrali a byť by využití našel, tak nám nechyběl.

  • Zemská brána; mapa, 16,5 km

Od aktuálně opravovaného kostela v Klášterci nad Orlicí vyrážíme po modré turistické značce kolem Divoké Orlice. Ta je zpočátku poměrně široká a klidná a vy možná zažijete trochu zklamání, protože jste čekali něco „divočejšího.“ Když se ale po 3 km asfaltová cesta změní v lesní cestu, řeka se o něco více zařízne mezi rulové skály a vy budete mít oči otevřené, uvidíte, jak je tam krásně. Třeba budete mít štěstí jako my a uvidíte proletět ledňáčka. S životem okolo řeky vás seznámí panely naučné stezky. Minete víc než 20 m vysokou Ledříčkovu skálu, kde se podle legend schovával místní „Jánošík“ Ledříček. Uvidíte i pěchotní srub RS 54, který na mne stejně jako většina takových staveb v českých lesích působil tak trochu hrůzostrašně až strašidelně. Modrá turistická značka dál pokračuje přes Pašeráckou lávku, která se ale zrovna opravovala, vstup zakázán a i kdyby nebyl, reálně tam nebylo po čem projít. Spojujeme se tedy s červenou a bereme to kolem Orlické chaty, kde doufáme v nějakou teplou polévku. Marně. Mají zavřeno. Pokračujeme po silničce, přejdeme kamenný most přes Orlici a jídla se dočkáme až v Českých Petrovicích. Bylo vynikající, vyplatilo se na něj počkat. Po šotolinové a asfaltové cestě kolem mlýna přicházíme k rozlehlé v. n. Pastviny. Inu, rozlehlé… není ani tak široká jako dlouhá, má prý 7 km! A odtud už je to zpět do Klášterce jen kousíček.

  • zámecké parky Častolovice a Kostelec n. Orlicí

Pro nás taky trochu netypický výlet „do civilizace“. Na prohlídku zámku se s naší téměř půlroční cácorkou ještě necítíme, proto jsme se prošli pouze po zámeckém parku. Začínáme v Častolovicích. Prvně si prohlédneme přístupné nádvoří, malou zaujmou papoušci ve dvou klecích. Zámecký park na mapě působil poměrně rozlehle, jeho skutečná velikost, tedy spíše malost, nás tak tedy trochu překvapí. Rozhodně se ale nenudíme. Milovníci růži si zde přijdou na své, je jich tu vysázen bezpočet druhů, každý se jménem. Já tomu nerozumím, tak se jenom kochám. V ohradě si prohlédneme divoké prase, bílé daňky a jelínka Honzíka. Do minizoo nejdeme, my dva se bez ní obejdeme, a slečna spící v manduce by z ní nic neměla.
Po cyklostezce tedy míříme do Kostelce nad Orlicí. Pokud budete cestu plánovat pomocí mapy.cz, bude to vypadat že je to daleko, předaleko. Skutečnost je taková, že v jednom místě, zřetelně označeném směrovkou, je průchod pod železnicí a celá „nezáživná“ cesta po asfaltu se tím výrazně zkrátí. Kostelecký zámek není tak výstavní jako ten v sousedních Častolovicích a také zámecký park je naprosto jiného charakteru. Jde spíše o lesopark s výraznými stromy – solitéry.

  • Šerlich a Velká Deštná; mapa, 15,5 km

V Deštném v Orlických horách takhle mimo sezonu (ať už zimní či letní), nebude problém zaparkovat. Vybíráme jeden z četných plácků kolem silnice a vyrážíme na hřeben. Stoupání je z počátku poměrně prudké. Z vyhlídky „Nad národním domem“ toho kvůli mlze moc nevidíme, tak alespoň na panelu naučné stezky porovnáváme fotky „kdysi“ a „teď“ z Deštného a jeho okolí. Po stále stoupající cestě k Šerlišskému mlýnu přemýšlíme nad tím, kde se vzal mlýn, takto vysoko a daleko od civilizace. Na tuto otázku nám částečně odpoví další naučná cedule, dříve tu prý bylo více stavení, a kopce nebyly pravděpodobně tolik zalesněny. Když narazíme na „hraniční“ červenou, potkáváme i nějaké jiné lidi. Velká skrumáž jich je u Masarykové chaty na Šerlichu, aby taky ne, když se sem dá dojet autem. Uvnitř Masarykovy chaty je teplo, a také poměrně plno, přesto se jídla dočkáme rychle. Dále pokračujeme na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, která dostojí svému jménu a my trochu zmokneme. Jsme zde ale moc brzy, rozhledna se teprve staví. Pak už přes Luisino údolí scházíme zpět do Deštného.

 

A na závěr místo, které jsem již dlouho měla na svém seznamu „chci navštívit“ a to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. O jeho pohnuté historii si může každý přečíst, ale být tam … to je nepopsatelný zážitek. Byli jsme zde i na mši. Překvapil nás plný kostel, plný kostel mladých lidí, mladých rodin s dětmi. Věkový průměr odhadem … 30? 35? Moderní částečně skleněná střecha a oltářní „obraz“ ve spojení se zbytky barokních pilířů, kamennou podlahou a kamennými zdmi. Absence varhan. Dočasná nebo trvalá? Nikterak nechyběli. Návštěva věže se zavřenými okny. Bez výhledu? Nikoli, stačí jen zvednout hlavu a obdivovat umění mistrů tesařů.

P1000550

Myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Nejen do Neratova, ale do Orlických hor jako takových. A asi ani nebudeme hledat lepší ubytování. Musím pochválit a doporučit Penzion U Pytláka. Pokud hledáte ruch města a zvuk motorů, nebude to nic pro vás. Pokud vás dokáže potěšit ráno pohled na srnky pasoucí se na louce a chcete se přímo „u baráku“ brodit záplavou kaštanů, tak doporučuju 🙂