Běh Slavkovským bojištěm

Koukám, že mám zase obrovský skluz v tom, co bych chtěla zaznamenat. Takže pěkně postupně, začnu od posledního listopadového víkendu, kdy jsem běžela 10 km v rámci běhu Slavkov – Mohyla míru a zpět, takže vlastně jen variantu Slavkov – Křenovice a zpět.

Lehce mrazivá, větrná, ale slunečná sobota. Nechce se mi z vyhřátého domova, ale když má tatínek čas hlídat, musí se to využít, a tak vyrážíme s běžeckou výbavou do nedalekého Slavkova u Brna, do města, které tento víkend tradičně žije vzpomínkami na Bitvu Tří císařů. My zůstáváme stranou tohoto dění. Start i cíl je u skautské základny, která skýtá parádní zázemí pro tento komorní závod. Registrace, občerstvení, šatny … vše je v pěkně vyhřátých klubovnách. Vyjít na start je tedy poměrně výzva.

Prvně startují závodníci 25 km trasy, s odstupem ti na 10 km, tedy i já. Cítím se dobře, mám pocit, že mám formu, začátek tedy docela napálím. I tak jsem na chvostu startovního pole. Tuto kratší trasu běží asi 40 lidí, asi čtvrtina z nich se psy, a ti se ze začátku vůbec nešetří. Trasa je převážně po polních cestách, které sluníčko docela rozehřálo, před námi je rozdupala asi sedmdesátka běžců delší trasy, a tak místy nejde ani tak o běh, jako spíš o bruslení na blátě.

Místy se do nás opírá pěkně ledový protivítr, moc se těším na otočku v Křenovicích. Až na tuto otočku si (naivně) myslím, že jsem třetí žena bez psa, a tak to ženu, co to dá. Tam bohužel zjistím, že jsem „až“ čtvrtá v kategorii a navíc, že další dvě ženy jsou v těsném závěsu za mnou. To mě zamrzí a já v tom na mě opravdu pekelném tempu polevím. Jedna mě předběhne v kopci. Druhé odolávám poměrně dlouho, ale předběhne mě v jednom blátivém úseku a já ji nejsem schopna uviset. Docela mě to zlomí a já na chvíli přejdu do chůze. Pak se ale vzpamatuji, do cíle už je to jen pár km, zaberu a jsem tam. 10 km v terénu (dobře, opravdový terén asi vypadá jinak, ale asfalt to nebyl) v čase 52:54 vzhledem ke všem okolnostem považuji za výsledek, se kterým jsem nadmíru spokojena.

Občerstvení po závodě je úžasné. Teplý čaj a svařák, ten bohužel jakožto kojící žena využít nemohl, ale voněl báječně. Neskutečně dobrý guláš. A pak takové to klasické pozávodní občerstvení jako je banán, pomeranč, nějaká tyčinka, čokoláda … A medaile taky byla! Krásná, dřevěná. Pořadatelé se evidentně chovají eko-nomicky i eko-logicky. Medaile je dřevěná placka, z jedné strany s motivem (bez data) a z druhé strany prázdná. K tomu dostáváme letošní nálepku a medaile je kompletní. Za mě spokojenost. Startovné bylo vzhledem k zázemí a všem poskytnutým vymoženostem (vč. občerstvovačky na otočce, kterou jsem nevyužila) směšné, tuším 100 Kč. Doufám, že jsem tento závod neběžela naposledy 🙂

 

Sáááfra, přede mnou je víc žen, než jsem si myslela!

Návrat ke sportu

Nemám břicho, šestinedělí za mnou, venku hezky, cítím se dobře – je čas vrátit se k oblíbenému způsobu trávení volného času, a to je pohyb.

Otázka je, jestli jde vůbec o návrat. Celé těhotenství jsem sportovala co to šlo. Poslední těhotenský běh se uskutečnil 8. 4., cca měsíc před oficiálním termínem porodu. Důvodem nebylo to, že už bych to fyzicky nezvládala, ale doporučení lékařky, že se už malá tlačí hodně dolů, a že by to chtělo odpočívat a polehávat. Poslechla jsem (kupodivu), a jenom vycházkovala. Poslední vycházka se konala 15. 4. …. a hned tu noc, po půlnoci, se narodila naše malá slečna.

Z porodnice domů jsem šla 21. 4., a už 24. jsem začala cvičit. První vycházka se vzhledem k počasí a předčasnému narození malé konala „až“ 30. 4. No ale pak pravidelně, prakticky každý den.

Přiznávám, že první pokus o běh byl v rámci jedné z vycházek ještě hluboko v šestinedělí a rozhodně to nebylo ono. Ještě jsem nějaký týden počkala a prakticky měsíc po porodu  opravdu vyběhla. Malou jsem nechala doma s tatínkem, chtěla jsem to zkusit prvně sama. Čekala jsem všechno….ale TOHLE opravdu ne. Uběhla jsem 3 km v průměrném tempu 5:17. Hledala jsem pro srovnání nějaký podobné předtěhotenský běh a našla jsem ho: 4 km v tempu 5:46 (ovšem těžko soudit, jaké byly okolnosti). Další běhy po porodu ale byly tempem celkem podobné, a to i s kočárkem. I když, jak kdy.

Závěr mám asi takový: mým aktivně prožitým těhotenstvím má fyzická kondice téměř neutrpěla, možná jsem na tom dokonce líp, než předtím. Trochu problém je s vytrvalostí, 50 km, které jsem uběhla loni v srpnu, bych teď nezopakovala ani náhodou.  Můj zatím nejdelší běh byl kolem 7 km. Asi bych zvládla i víc, ale on moc není čas, ten kolotoč přebalit-nakrmit-uklidnit zabere docela dost času a pak ho už zbývá jen velmi málo do té doby, než se kolotoč rozjede znovu.

Běhám samozřejmě i s kočárem, tatínek je sice úžasný, ale prostě nemůže hlídat pořád. Běh s kočárem má svá specifika a moc komfortní to nebylo, tak jsme si pořídili sportovní vozíček (za kolo, dá se s ním i např. běhat a jezdit na bruslích). Paráda. Už jsme ho běžecky otestovali. Byť je daleko těžší než kočár, je to s ním daleko pohodlnější, než s obyčejným kočárkem.

No a samozřejmě jsme ho otestovali i za kolem. O tom jaké to bylo hovořit nemůžu, táhl táta a já dělala jen doprovodné vozidlo. Každopádně to ale znamená, že po porodu už i sedím na kole. A to mi teda moc nejde. Každý kopeček mi dá neskutečně zabrat, na rovinkách jsem ale přechodně schopná vyvinout poměrně slušnou rychlost. Na cyklistice budu muset ještě zapracovat.

A mé letošní cíle? Postavit se v srpnu zase na start Hostěradského triatlonu a dokončit. Plavání prostě asi budu muset zvládnout bez tréninku. A potom v říjnu 14 km běžecký závod Vokolo Priglu, který bych ráda dokončila v lepším čase než loni, kdy jsem už běžela coby těhule. Uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit s péčí o našeho malého křiklounka a zda mi vůbec dovolí odstartovat.

Zbláznila jste se???!!! Chcete porodit??!!!

Jsem na mateřské. A chodím do práce. Tak trochu. Víceméně když se mi chce. Dorazit mohu kdy chci, stejně tak odejít. A jsem spokojená.

Nedávno jsem se probudila kolem 7 h ráno, v plánu bylo jít do práce. Venku sluníčko, bezvětří, teplota příjemná asi kolem 8°C. Proč jet autem, řekla jsem si, a vyrazila na kole. Ani ne za 20 minut jsem byla tam. A spokojená.

Náladu mi trochu pokazila jedna nová zaměstnankyně. Viděla mě s helmou v ruce a začala hulákat na celou chodbu: „No zbláznila jste se????!!!! Na kole?? Ve vašem stavu?? Chcete snad porodit???!!!!“ Nevím, co přesně jsem jí odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu „Ráda bych. Ideálně v půli května.“

Cizí ženská. Nic o vás neví. A začne na vás takhle hulákat. Má snad těhotná sedět a nic nedělat, jenom proto, že je těhotná? Samozřejmě, jsou riziková těhotenství, ale to je jiný případ. Myslím, že své tělo jsem se za ty roky, kdy se poměrně aktivně hýbu, naučila poslouchat docela dobře. Do práce to mám 3 km. Po rovině. Prakticky pořád mimo silnici, přitom žádný terén. Tohle si myslím, že ještě nikoho nezabilo. Natož člověka, který je opravdu zvyklý se hýbat.

Hýbala jsem se skoro vždycky, a přestat s tím, jenom proto, že jsem těhotná, to mi přijde jako největší blbost. Stejně tak mi přijde blbost začínat v těhotenství s něčím, na co člověk není zvyklý. Prostě pokračuju v tom, co jsem zvyklá dělat. Jenom v menší míře. Jenom pomaleji. A do ničeho se nenutím. Chce se mi – jdu. Nechce se mi nebo mě něco bolí – nejdu. Prostě se stále hýbu!

A víte co pozoruju? Jsem schopná prakticky čehokoliv. Jsem ve 35 tt a kolikrát vidím těhule, které si nejsou schopny skoro zavázat boty. Nezohnou se k nim ani si k nim nedokáží dřepnout. Jasně, jsou věci co mi dají zabrat, kolikrát je to obyčejné zvednutí se z postele a chůze po schodech, ale zatím zvládám fakt všechno. Samozřejmě si ráda nechám s něčím pomoct, např. země už jsem pěkně dlouho nemyla, to je v takovém polopředklonu a ten mi vyloženě nedělá dobře. Ale třeba záhonky si postupně upravuju sama. A myslím si, že to je právě tím aktivním pohybem i v těhotenství. Chce to jediné – poslouchat svoje tělo.


Po porodu bych se ke sportu samozřejmě ráda vrátila. Myslím, že teď jsem na tom fyzicky docela dobře, ale naprosto si neumím představit, jak moc mě rozbije porod (předpokládám, že můj stav zhorší) a co se mnou udělá absence takového velkého závaží na břiše (předpokládám, že můj stav zlepší).

Uvidím. Každopádně mám letos dvě sportovní ambice: na začátku srpna bych ráda dokončila Hostěradský triatlon a v první půlce října bych ráda se ctí uběhla Vokolo Priglu. Akorát ještě nevím, co konkrétně to je „se ctí“ – to se ještě uvidí. A mám motivaci. Kamarádka půl roku po porodu uběhla tento víkend Pražský 1/2 M za 1 hod 54 minut. Takže je vidět, že to jde.

Stále se hýbu!

„Těhotenství není nemoc,“ říkám tak nějak celoživotně, aniž bych s tím měla nějakou osobní zkušenost. Teď jsem asi ve 2/3 této „osobní zkušenosti“ a krom toho, že si občas zafňukám, že mě bolí záda/svědí mě záda/bolí mě bříško apod. si myslím, že se touto zásadou celkem řídím. Snažím se dělat víceméně to, co předtím, pouze s tím rozdílem, že mám snahu víc poslouchat svoje tělo.

Snad vždycky jsem sportovala … a dělám to i teď, i když teď mi slovo „sport“ připadá jako něco víc, než to, co provozuju já. Já se prostě hýbu.

  • běh: ano, běhám. Tempo se výrazně zvolnilo, vzdálenost zkrátila, frekvence běhů taktéž. Ještě v srpnu jsem byla schopná uběhnout 50 km v kuse, v říjnu jsem se nějakým způsobem zmohla na 14 km na Vokolo Priglu a teď se ploužím po okolních polních cestách a asfaltkách, maximálně 2× týdně, maximálně 45 minut. Víc je nesmírně vyčerpávající a vnímám, že už by to bylo za hranou. Takto uběhnu kolem 5 km. Není to  vycházka. Je to pomalý běh. Dostaví se dobrý pocit a jsem spokojená.
  • kolo: na kole teď opravdu nejezdím. Je to hlavně tím, že je zima a v době, kdy bych mohla jet na kole (tedy hlavně ráno do práce) je tma, silnice je frekventovaná a necítila bych se tak úplně bezpečně. Upřímně, vždycky mi to moje prakticky celoroční dojíždění do práce na kole připadalo tak trošku jako bláznovství. Tak teď mám pauzu 🙂 Až se rozjaří, tak pokud budu ještě fyzicky schopná na kolo sednout a pod pupek vměstnám nohy, aby mi šlo šlapat, tak myslím, že někam kousek vyrazím.
  • plavání: neplavu. Proč? Vždyť tento pohyb je v těhotenství jednoznačně doporučován, prý pomáhá na bolest zad a celkově ulevuje kloubům. Jsem prostě líná strávit spoustu času na cestě. Plavecké bazény nemáme úplně blízko a prostě se mi nechce. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli se třeba prostě jen nestydím ukázat v plavkách. A tím to asi není.
  • běžky: zima a sníh, k tomu pro mě neodmyslitelně patří běžky. Většina lidí se na mě dívala jako na blázna a vraha (víc než při běhu), ale vyrazila jsem a bylo to fajn. Rozhodně jsem nedala 50+ km/den, spíš se to motalo kolem 15, ale bylo to příjemné. Při sjezdu z kopce jsem se někdy trochu bála, takže jedna lyže ve stopě, druhá v pluhu pěkně bokem, no musel na mě být pohled k popukání 😀
  • cvičení: nikdy jsem neměla ráda cvičení „pod střechou,“ individuální doma (na to jsem byla vždycky moc líná a tak trochu to šulila) ani organizované (obvykle zase problém s dojížděním stejně jako u plavání a taky prostě to, že to je organizované). Díky jedné báječné skupince sportujících žen na fb jsem se rozhodla, že začnu taky systematicky něco dělat, tedy že se každý den aspoň trochu pohnu a hlavně že zařadím do svého programu cvičení a protahování. Přiznávám, nebylo to tak úplně každý den, vynechala jsem asi 5×. Ale ty dny, kdy jsem se pohnula, stály za to. Prvně jsem cvičila s nějakými videi z youtube (milion cvičení pro těhotných, která spočívají zejména v tom, že sedíte či klečíte na zemi a dýcháte), to mě ale brzy přestalo bavit. Vybrala jsem si tedy pár akčnějších cviků a ty nyní libovolně kombinuji, dle aktuálního času, nálady a stavu. Co mě trochu mrzí je to, že doma nemáme místo na cvičící míč. Asi budu muset navštívit maminku 🙂

Za sebe musím říct: dělejte to, co je vám příjemné a u čeho se budete cítit bezpečně. Osobně bych se v jiném stavu nepostavila na sjezdovky (nejsem nějaký extra dobrý lyžař a hlavně nikdy člověk neví, s kým se v té rychlosti potká) ani na lední brusle (to se bojím tak nějak celoživotně, ten led je při pádu hrozně tvrdý!). Vykašlala jsem se na posilování břicha. Mám pocit, že to není úplně to pravé ořechové, při sebemenší námaze na břicho se prcek docela brání a ta následná bolest, nebo spíš „nepříjemný pocit“ mi za to nestojí. Hlavně si myslím, že na to, dohnat nějaké pevné břicho nebo zadek, bude dost času po porodu 🙂

Co se týká nevyžádaných rad okolí a kritických pohledů, moc si z toho nedělejte. Určitě je vnímejte, možná přinesou nějaké zajímavé poznatky a myšlenky, které by vás samotné ani nenapadly, ale rozhodně se řiďte sami sebou, svými pocity, svým tělem. Jen vy víte, jak se cítí.

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.