„Jsi úžasný táta“

„Jsi úžasný táta.“ Přesně tuto větu jsem nedávno řekla svému muži. Protože prostě je.

Ani nevím proč, ale nějak jsem nad tím později ještě dál přemýšlela. A při nejbližší vhodné příležitosti jsem to doplnila a to další, co všechno je. Třeba úžasný partner. Nebo spolehlivý chlap. A že ho mám moc ráda.

Chlapi na tato vyznání moc nejsou, ale reakce mě překvapila. „Já vím.“

Cooo? Není nějakej trochu namyšlenej, sebevědomej, jak to jako může vědět??

„Já to totiž na tobě vidím, že si tohle myslíš. Každý den.“

Myslím, že není moc lepších věcí, než to, že za vás mluví vaše činy a vystupování, a že slova, která umí být často frázemi, nejsou ani potřeba. Dle mého je ale někdy prostě potřeba říct, co ten druhý pro vás znamená. Kdy jste mu to naposledy řekli vy?

Mamánek?

Jak často se setkáváme s označením, že některé dítě je mamánek? Já poměrně často. Jak toto označení vnímáte? Někdy mám pocit, že to zní až hanlivě a posměšně.

Troufám si říct, že do určitého věku je to naprosto přirozené, že dítě chce být nejvíc se svou maminkou. Tento věk těžko blíže specifikovat, každopádně naše téměř 9 měsíční slečna na to má ještě určitě nárok 😉 Je takovým „mamánkem“ a mě to ve většině případů naprosto a vůbec nevadí, naopak, jsem za to ráda.

Jak označit ale maminku, která chce být nejvíc se svým dítětem? A je na tomto něco špatného? V okruhu lidí, ve kterém se pohybuji, jsou matky, které mají své děti rády. Bez výjimky. A přitom je vztah každé k jejímu dítěti jiný. Maminky, které své dítě dají opravdu každý den na procházku babičce, dědečkovi, kamarádce. Maminky, které nechají spát své dítě v autě mimo parné dny klidně i několik hodin. Maminky, které se svým dítětem navštěvují asi tak 5 kroužků týdně. A tak bych mohla pokračovat.

Jak jsem na tom já? Nepřiznává se mi to lehko, protože takových matek jako já je v mém okolí minimum. Ano, jsem na svou dceru fixovaná. Za 3/4 roku jejího života ji babička hlídala zatím 1× po dobu pár hodin. Na vycházce s dědečkem či babičkou byla 2×. Večer, zatím co jsme s mužem vyráželi za zábavou, ji někdo hlídal 2×. Na nedávné akci, kdy se zrovna výjimečně rozhodla spát v kočárku a já měla prázdné ruce, jsem se bez ní cítila naprosto ztraceně. Když spí třeba hodinu přes den a já ji nevidím, neskutečně se na ni těším. Když můžu, beru ji i s kočárkem do obchodu, nerada ji nechávám na ulici (a to jsme prakticky na dědině). A tak bych mohla pokračovat.

Který přístup je zdravý? Na to určitě neexistuje žádné obecné pravidlo. Každopádně, všeho moc škodí, a já začala přemýšlet nad tím, jestli už nejsem ZA tou hranicí „moc.“ Zamyslela jsem se, co mě vede k tomu, nechávat si ji jenom takto pro sebe, resp. pro nás s manželem. Do jisté míry je to určitě touha po tom dokázat (si), že se o svou dceru zvládnu postarat sama a nezneužívat pomoci druhých. A pak je to prostě to, že si chci užít každou minutu s ní, protože to neskutečně rychle utíká a tady to období už u ní nikdy nevrátím.

Nedávno mi kamarádka (3 děti) svěřila, že dodnes lituje každé chvíle, kdy tu její nejstarší  (7 let) vozil někdo jiný a ona s ní nebyla. Uvědomila si to brzy, a ty další už tak často „nepůjčovala.“

A zdánlivě trochu nesouvisející pravda, moudro, které mi nedávno řekla jedna paní: „Někdy můžeš mít plné zuby i toho, koho miluješ.“ A tak to prostě je, ale o tom zase třeba někdy příště 😉

Kluci nebrečí

PŘÍBĚH PRVNÍ: V restauraci s malou brečící v náručí mířím do přebalovací místnosti. Míjím kočárek, sporťák, zaparkovaný mimo veškeré dění, prakticky v chodbičce vedoucí na wc, v těsné blízkosti dveří, za kterými za chvíli zmizím. Kočárek je otočený tak, že jeho případné osazenstvo by koukalo do zdi. Zamykám za sebou zevnitř. Po rozdělání fuj plíny se malá okamžitě uklidňuje, ale já slyším nějaké jiné kňourání, které přechází v brečení a volání „mááámíííí.“ Trvá to celkem dlouho, ale já mám plné ruce práce a hlavu  plnou obav, aby mi malá v nestřeženém okamžiku nespadla z přebalováku. Za dveřmi se ozývá hlas dospělé ženy: „ty tady pláčeš? Počkej, já ti zkusím zavolat maminku.“ Žena odchází, zoufalé volání nepřestává. Za chvíli nepřichází maminka, ale táta se slovy: „co tady děláš zase za ostudu?“

PŘÍBĚH DRUHÝ: Malý, ani ne dvouletý chlapec, který ještě moc nemluví, po svém komunikuje se svým okolím. V překladu: všichni ví, že byl s maminkou na výletě na parníku, že ve vodě viděl ryby a na vodě kačenky, ví to od jeho mámy. On sám to ještě povědět neumí, ale na vhodně mířenou otázku řekne buď „jo“ nebo „ne.“ Velrybu neviděl, piráta taky ne, ale kačenky a ryby jo. Očka má rozzářená, evidentně se mu na výletě líbilo. Ale určitě se tam stalo ještě něco! Ukazuje na odřené koleno a odřený prstík. „Ty jsi spadl?“ „Jo,“ ale nebrečí, už je to přebolelo, ale prostě chce světu sdělit, že spadl. Teta mu to pofouká a pohladí, je rád za tu pozornost. Přichází jeho táta. Chlapec opět ukazuje koleno a prst a dožaduje se reakce. Ta přichází: „to nic není, seš chlap, to tě nemůže bolet.“

---

Někdy mě z toho, jak se chováme k dětem (i k sobě navzájem), běhá úplně mráz po zádech.

 

„Kdybys cokoliv potřeboval…“

Znáte to: přítel v nesnázích, sype se na něj celý svět, jeho jistoty se najednou hroutí jako domeček z karet, a vy byste mu hrozně rádi pomohli. Jedno pevné objetí vám však připadá málo a jinak … to prostě není jak. Tak vypustíte z úst větu: „Kdybys cokoliv potřeboval, tak jsem tady pro tebe“ a myslíte ji vážně.

Dlouho se nic neděje. Najednou telefon: „Janičko, prosím tě, potřeboval bych něco oskenovat…a spěchá to…“ Pro vás to najednou znamená nechat ležet svou práci, strávit skoro 30 minut u kopírky, domluvit se na vrácení originálů („potřebuji je ještě dnes zpátky, mohl bych se stavit kolem osmé večer?“) a své plány na večer typu „dám si sprchu a hned po práci zalezu s knížkou do postele“ odsunout… sice jen o pár (možná desítek) minut, ale i tak!

A vy se najednou přistihnete, že je vám tahle drobná pomoc za těžko. Skoro se k tomu musíte vnitřně nutit a je vám ze sebe samých špatně…

Tento dnešní souboj s vlastní leností/pohodlností/neochotou jsem vyhrála. Budu se ale muset zamyslet nad svou otevřeností k přáním a potřebám ostatních. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří tu pro mě jsou prakticky kdykoliv, kdy potřebuji. Ale jsem tu i já pro ně…? A kde je ta rozumná hranice mezi „být pomocí“ a „nechat se zneužívat“?

Přátelství…

Dnes mi facebook připomněl, že jsou to 3 roky, co jsme se s mým kamarádem „stali přáteli.“ Zaskočilo mě to….JENOM 3 roky. Opravdu, jen tři roky od toho co jsme se potkali a to se ještě tak nějak více či méně omylem dali do řeči. Tehdy jsem pokukovala po jeho kamarádovi, a naprosto jsem netušila, že důležitým se pro mě stane ten, který stojí kousek vedle a hlavně jsem vůbec nechápala, proč se nám tam motá.

Mám pocit, že za tu poměrně krátkou dobu jsme toho spolu zažili neskutečně moc. Zpočátku „jen“ nějaké běhy, pak i vícedenní akce, s tím, že z té první jsme (myslím oba) odjížděli s pocitem, že toho druhýho zabijeme, nebo ho minimálně už v životě nechceme vidět. Nakonec se to nějak urovnalo, a my fungujeme dál a mám pocit, že čím dál tím líp. Nevídáme se moc, ale komunikujeme spolu skutečně denně, a kdykoliv spolu jsme, tak to stojí za to.

Nezbývá mi než poděkovat…
– osudu nebo tomu nahoře za to, že nás svedl dohromady;

A pak už vlastně asi jenom Radimovi, za to:
– že je tu prostě vždycky
– že ví, co potřebuji (nebo to minimálně velmi rychle pochopí)
– že se nebojí mi říct všechno upřímně
– že umí vyslechnout moje stesky a nářky, a zároveň se nebojí podělit o ty svoje
– že se mnou dokáže vést debaty a řešit důležité problémy (výměnou za velbloudy počínaje a záchranou celého světa konče)
– že dokáže do mých úvah a myšlenek vnést kus toho chlapského pohledu, který je naprosto odlišný od toho mého
– že mi otevírá oči a rozšiřuje obzory
– že se se mnou nebojí jít do žádné bláznivé akce, kterou vymyslím
– že je tak úžasně tolerantní, trpělivý, umí se přizpůsobit a taky se mě umí zastat
– že se vlastně vždycky (hlavně díky němu) nějak domluvíme.

Děkuju…

A jak říká facebook: I když jsou miliardy přátelství, tak to naše je jen jedno.

Na závěr jedno předsevzetí: zkusit víc dávat než brát. Nebo to aspoň konečně dorovnat.