Mateřské neúspěchy aneb udělej „paci paci“

Čekárna v poradně pro kojence – typické místo „přehlídky“ dětí.

Váš Toníček/Mařenka jsou samozřejmě ty nejúžasnější a nejšikovnější děti pod sluncem. To si myslíte vy jako hrdá matka a v tom vás utvrzují nadšené babičky.

Pak přijdete do čekárny u lékaře, kde se setkáváte pořád +- s těmi samými maminkami s přibližně stejně starými dětmi. A tak už si pamatujete, že tam ten zrzavý chlapeček je přesně o měsíc mladší než váš poklad a tamta holčička s odstátýma ušima se v roce ještě ani neplazí. V takové čekárně je to někdy pěkně na dlouho, nebaví to tam rodiče a kdyby se nesnažili zaujmout děti, tak to tam nebaví ani ty malé caparty. Koukáte kolem sebe, „čtete“ knížku zvířátka na farmě, stejně jako maminka s holčičkou vedle vás. A vy najednou koukáte, že to dítě vedle umí „ukaž kde je kravička,“ „jak dělá pejsek“ a další atrakce. Chlapeček o kus dál předvádí „paci paci“ a z diskuze dvou maminek na konci lavečky se dozvíte, že jejich děti od 8 měsíců umí večer usnout sami bez uspávání a spí celou noc.

I když pořád říkám nesrovnávat, tak někdy o tom musím přesvědčovat sama sebe. Snažím se brát sebe i naši slečnu takové, jaké jsme a ustát si to i před okolím. Ne vždy je to jednoduché. Někdy si říkám, že je se mnou nebo s ní něco špatně, když ještě neumí „paci, paci“ a u usínání vyžaduje přítomnost maminky nebo tatínka. Pak si ale vždy uvědomím, že každý jsme nějaký. Každý máme své potřeby a všechno má svůj čas. I toho „paci, paci“ se určitě dočkáme. A pokud ne, tak co, ne každý může umět všechno 🙂

Stránky: 1 2

ROK!

Na nějakou dobu jsem se odmlčela. Neplánovaně. Ne že by nebylo o čem psát. Naopak – téměř každý den si zaslouží být zaznamenaný. Ale když chce člověk to, co se kolem něj děje, skutečně prožít a procítit, nějak už často nezbývá čas na to se o své dojmy, zážitky a postřehy dělit s okolím. A že těch dojmů a zážitků v životě naplněným vztahem, malým dítětem, stavbou a sportem není zrovna málo.

Teď se naší cácorce snad ustálilo odpolední spaní, a já se tomu tady budu moci zase trošku pověnovat.

Tak ve zkratce co se dělo za dobu naší odmlky. Slečna oslavila rok! Už se myslím ani nedá zařadit do kategorie miminko. Je to parťačka. Chodit sice ještě neumí, ale když se kolem děje něco zajímavého (a to je vlastně všechno!), chce se účastnit. A to je paráda. Člověku sice všechno trvá minimálně dvakrát tak dlouho, ale za to nadšení, které má ve tváři, když může asistovat u umývání nádobí nebo u lepení duše na kolo, to zcela jednoznačně stojí.

S prvními narozeninami se pojí i dárky – hračky. Bylo to podobné jako o prvních Vánocích – nejlepším dárkem/hračkou byl balící papír, stužka, krabice. Obsah ji až tak moc nezajímal. Obecně teď nějak hračky ztrácejí na atraktivitě. Kousátka, hrkátka, štěrchátka a další „miminěcí“ hračky jsme schovaly do krabice a na řadu přišel dřevěný vláček, kostky, puzzlíky, magnetky, knížky… Hraje si s nimi. Ale nejlepší „hračky“ jsou stejně předměty běžné denní potřeby. Když jí něco takového půjčím, vydrží to zkoumat dlouhé minuty. A tak jí půjčuji klíče, peněženku, vařečku, sítko, propisku, misku, papíry … a je nadšená.

S jarem tady máme taky spoustu úžasných poprvé. Poprvé na klouzačce, na houpačce, na písku. První lezení na trávě. První hlazení kočky. Užíváme si to obě.

Tak vstříc dalším společným zážitkům 🙂

Horečka poprvé aneb Pozor! Meningokok útočí

Jeden z náročnějších večerů, kdy slečna sice usne, ale po cca 20 minutách se vzbudí a pak sebou v postýlce neklidně hází, pláče, pokud usne, tak jen když ji držíte za ručičku a ve chvíli, kdy se zvednete, ona otevírá oči a celé je to nanovo. (Jo, usínání a uspávání by vydalo na samostatný příspěvek, třeba příště). Takto třeba hodinu, dvě, tři … prostě do tý doby, než „vyměknete“ a vezmete si ji s sebou do postele. Někdy to pomůže, někdy ne, většinou tak 50 na 50, ale aspoň u toho pohodlně ležíte v teple (ach ano, jsem nesmírně pohodlná matka).

Ležíte a nespíte. To malé dítko vedle vás se pořád vrtí, funí, vzdychá, chytá vás v lepším případě za ruku, v horším za nos, vlasy, ucho, oko, rty, prostě kdekoliv. Možná nespí, možná jo, ale rozhodně to není klidný spánek. Čas běží a vy vnímáte, že to malé tělíčko vedle vás se víc a víc rozpaluje. Není jí pod tou peřinou moc teplo? Trošku ji poodkryjete. Nepomůže to. Ve 2 ráno vám dojde trpělivost a zkusíte tuto neklidnou noc vyřešit tím, že dáte čistou suchou plínu a nabídnete mlíčko. No a při té příležitosti zkusíte změřit i teplotu. 38,5! Vždycky vám přišlo, že tenhle super digitální teploměr měřil málo, takže celá rodina byla podchlazená, teď vám připadá, že měří až moc! Paralenový čípek a jde se zkusit spát dál.

Malé princezně paralen sice pomůže, přestane sebou házet a až do rána klidně spí, ale o vás se to rozhodně říct nedá. Co to bude? Nějaká viróza či nachlazení? Nebo to má „jen“ od zubů? Panebože! Meningokok. Najednou se vám vybaví slova doktorky o nevyzpytatelnosti tohoto onemocnění. Neměli jste náhodou radši nechat očkovat? V jakém stavu se ten váš poklad ráno probudí?

Něco mi říká, že takové nebo podobné strachy mají všechny matky (a samozřejmě i otcové) na světě. Bez ohledu na to, jestli je dětem 10 měsíců, 10 nebo 40 let. Toho se už prostě asi nikdy nezbavím a musím se s tím naučit žít, pracovat a fungovat. Jak? To bude asi celoživotní proces.

Všem z jednoho hrnce

Přiznávám, že BLW se mi i přes snahu zavést nepodařilo. K obědu tedy zelenina (příp. i s masem) pěkně na lžičce a já se musím přiznat, že už mě to dost nebaví. Pořád je to v zásadě to samé dokola a nevypadá to zrovna nejvábněji. Taky je to speciální vaření pro jednoho člena rodiny, o kterém se nikdy dopředu neví, kolik toho sní. Existují jen dvě možnosti: buď je toho moc a nebo málo. Apetit naší malé slečny se mění naprosto neskutečně a někdy do sebe horko těžko dostane 50 g něčeho, a o den později toho samého sní klidně o 100 g víc a ještě se dívá, co by se kde dalo sníst.

Říkala jsem si, jestli by už nešlo vařit (alespoň občas) pro nás všechny společně. Prvním takovým jídlem byl špenát. Slečně jsem odebrala před osolením a dochucením, stejně tak brambory a z vajíčka dostala jen žloutek. A první společné jídlo, které dokonce vypadalo jako jídlo, bylo na světě.

A dál? Náhodou jsem objevila stránky máma v kuchyni, které jsou plné neskutečně inspirativních receptů pro celou rodinu. U každého receptu je psáno, od jakého věku je cca vhodný. A tak už za sebou máme krůtí karbanátky (které manžel nejedl, protože prostě červená řepa ne! – chápu), dýňové rizoto (které je podle naší slečny velká mňamka), teď o víkendu to bylo dušené hovězí s kapustičkami (které mne naučilo jíst růžičkovou kapustu) a chystám se na sekanou.

V zásadě asi nejde o nic extra, ale sama se v jídle a výživě tak trochu plácám a zde to někde přehledně zpracoval a mám to tedy téměř bez práce. To vymýšlení. Nikdo to za mě neuvaří. Stránek, kuchařek a tipů, co dětem vařit, je určitě spousta, mě prozatím vyhovuje tady tato.

Držím se nesolení a nekořenění (příp. jen bylinkami), vařím tak v 85% z kojenecké vody, ale už jsem si troufla dát do jídla cibulku a řekla bych, že dobrý 🙂 Ze své hlavy jsem vytvořila tvarohovo – žloutkovou pomazánku s pažitkou a princezna si na ní ráno mooooc pochutnala. Ono to půjde. Hlavně se toho nebát.

Čas vychovávat

Naše slečna začala pomalu sama objevovat svět, 10 měsíců a ona se už moc krásně plazí. A rychle. Hračky ztratily na atraktivitě a neskutečně ji přitahuje běžné vybavení domácnosti. Židle. Mražák. Křeslo. Skříňka, které nedovírají dvířka. Kuchyňská linka. Dveře. Všechno.

Na mě, jako na mámě mimo jiné je, abych jí v rámci možností vytvořila bezpečné prostředí. Některé „nebezpečné“ skříňky se začínají zamykat a na mražák se dala západka. Už to není miminko, které člověk najde tam, kam ho před půl hodinou položil. Je to „velká holka,“ která je pořádně zvědavá a chce objevovat.

A já teď stojím před otázkou, kde je ta vhodná hranice mezi „nechat objevovat“ a „vychovávat“? Každý má tu hranici asi někde jinde a já tu svou ještě pořád nenašla. Pořád se to ve mě tak nějak ještě pere.

Jeden příklad za všechny? Asi sporák. Máme klasický sporák s troubou, není úplně nejnovější, takže když se v troubě něco peče, poměrně dost tepla se dostává i ven a ten plech okolo sice  asi vyloženě nepálí, ale zároveň není studený. Taková trouba, ať už se v ní peče, je neskutečné lákadlo! Třeba ta spodní přihrádka s plechy. Ta je. Nebo plácat do ní rukou z boku, to je úplně jiný zvuk, než vydává podlaha/koberec/dřevěné skříňky. Nebo ta radost, když se podaří stáhnout dolů rukavici, která visí za magnet právě na boku toho sporáku. Tyto věci mi „nevadí,“ jen ať objevuje. Ale jak jí vysvětlit, že když se v té troubě peče, tak se k ní prostě nemá přibližovat? Jak jí vysvětlit, že když je trouba pootevřená a větrá tak, že mám přes dvířka pověšenou utěrku, nemá za tu utěrku tahat, neboť tak si otevře ty dvířka přímo na hlavu? Jak jí vysvětlit, že někdy může a někdy ne? Metodou „jen ať se spálí“ a zjistí, že „život není peříčko?“ Zakazovat pořád? Zakazovat jen někdy? A vůbec, jak efektivně zakazovat?

Nevím. A to jsme teprve na začátku „vychovávání“ a „vymezování hranic.“ Je to pro nás velká neznámá, zcela nová role a už teď je mi jasné, že to nebude žádná sranda. Ale tak, hlavně se z toho nepo…. 😉

Plavání dětí

Docela dlouho jsem si hrála s myšlenkou, zda s naší malou slečnou chodit či nechodit plavat. Hodnocení rodičů jsem slyšela veskrze pozitivní, navíc náš malý vodní živel miluje koupání, tak jsem si řekla, že to zkusíme.

Hned při hledání vhodného kurzu přišel šok, a tím je cena. V našem plaveckém centru je to cca 300 kč za lekci. Podotýkám, že lekce s lektorkou je půlhodinová! Další půlhodinku pak můžeme strávit ve wellness. Uf teda. I přes tuto cenu jsme se do toho rozhodli jít a to v dceřiných necelých 9 měsících. (Jinak takto  veřejně s dětmi plavat je možné od 6 měsíců).

Plavky:
Bylo potřeba vyřešit i plavky. V zásadě jsou dvě možnosti, a to plavky jednorázové (ve stylu plen) a neoprenové. Oboje fungují na stejném principu, moč propustí, stolici by měly udržet. Nevýhodu jednorázových plavek spatřuji zejm. v tom, že nasáknou vodu a pak táhnou dítě dolů. To se dočtete všude. Sama jsem si to ověřila v létě, když jsme zkoušeli dovádět na zahradě v bazénu. A pak taky zbytečný odpad a tak (však proto taky látkuju, že?). Takže za nás byla jasná volba plavečky neoprenové, které donesl naší malé Ježíšek. Doporučuji dítko dobře změřit. Ač malá ještě nemá rok, tak plavky má velikosti 1 – 2 roky a jsou jí tak nějak akorát.

Ukázková lekce:
Většina plaveckých center nabízí ukázkové lekce, kterých se přímo účastníte, a které jsou v přepočtu dražší než řádná lekce. Jakožto ekonomicky smýšlející člověk jsem ukázkovou lekci zavrhla a rovnou zakoupila lekcí 5.
Takže jak probíhala naše úplně první lekce? První půlka kurzu fakt dobrý, dokonce si i spokojeně broukala. Pak se něco pokazilo a najednou brek, slzy, nespolupráce. Upřímně, po takovém zážitku bych asi hodně přemýšlela, jestli na nějakou další lekci vůbec jít. No ale měly jsme je zaplacený, že, a tak jsme šly. A ono to bylo dobrý! A je to hodinu od hodiny lepší.
Do kurzu se postupně přidávají další maminky a musím říct, že velká většina dětí má (minimálně) tu první lekci stejnou, tedy s brečením. Ono není se čemu divit, je to něco naprosto nového a pak asi záleží na každém, zda se rozhodne to překonat nebo ne.

Jak probíhá taková lekce:
Lekce je malá, maximálně 8 maminek/děti. Každá lekce začíná a končí stejně, jakýmsi „rituálem,“ říkankou, a děti už pak tuší, co bude následovat. Žádná lekce ale zatím nebyla ještě úplně stejná. Někdy používáme plavací destičky, někdy pěnový kruh, někdy nic. Vše je doprovázeno říkankami a písničkami. Naše malá vypadá, že si to lekci od lekce užívá víc a víc. No a chytání barevných balónků, to nesmí chybět (a už to tak nějak patří k tomu závěrečnému rituálu).

Pokroky:
Máme za sebou 5 lekcí. Vidím obrovské pokroky. Například už na lekci malá nebrečí, většinou k tomu ani nesměřuje. Když ji potopím, nezpanikaří a sama se umí vynořit. Při pohybu ve vodě kope nožičkama, čímž si vlastně pomáhá udržet se nad vodou. (Nebo vlastně mě pomáhá udržet ji nad vodou). Řekla bych, že jí pohyb ve vodě pomáhá posílit svaly, je teď taková obratnější a čilejší.
Některé „cviky“ jsou takové, že nevím jak ji chytit a bojím se, že ji utopím.  Takové pak dělám tak nějak „po svém.“

A dál?
Budeme pokračovat! Pořídila jsem rovnou 10 lekcí. Bezprostředně před námi a po nás mají lekce starší děti, věk nedokážu odhadnout (2 roky?) a jsou hrozně šikovný, je vidět, že vody se nebojí a umí se v ní pohybovat. A to bych řekla, že je fajn základ do budoucna, pro opravdové plavání.
Mimochodem, zjistěte si, zda vaše pojišťovna na plavání nepřispívá 😉

 

„Jsi úžasný táta“

„Jsi úžasný táta.“ Přesně tuto větu jsem nedávno řekla svému muži. Protože prostě je.

Ani nevím proč, ale nějak jsem nad tím později ještě dál přemýšlela. A při nejbližší vhodné příležitosti jsem to doplnila a to další, co všechno je. Třeba úžasný partner. Nebo spolehlivý chlap. A že ho mám moc ráda.

Chlapi na tato vyznání moc nejsou, ale reakce mě překvapila. „Já vím.“

Cooo? Není nějakej trochu namyšlenej, sebevědomej, jak to jako může vědět??

„Já to totiž na tobě vidím, že si tohle myslíš. Každý den.“

Myslím, že není moc lepších věcí, než to, že za vás mluví vaše činy a vystupování, a že slova, která umí být často frázemi, nejsou ani potřeba. Dle mého je ale někdy prostě potřeba říct, co ten druhý pro vás znamená. Kdy jste mu to naposledy řekli vy?

Mamánek?

Jak často se setkáváme s označením, že některé dítě je mamánek? Já poměrně často. Jak toto označení vnímáte? Někdy mám pocit, že to zní až hanlivě a posměšně.

Troufám si říct, že do určitého věku je to naprosto přirozené, že dítě chce být nejvíc se svou maminkou. Tento věk těžko blíže specifikovat, každopádně naše téměř 9 měsíční slečna na to má ještě určitě nárok 😉 Je takovým „mamánkem“ a mě to ve většině případů naprosto a vůbec nevadí, naopak, jsem za to ráda.

Jak označit ale maminku, která chce být nejvíc se svým dítětem? A je na tomto něco špatného? V okruhu lidí, ve kterém se pohybuji, jsou matky, které mají své děti rády. Bez výjimky. A přitom je vztah každé k jejímu dítěti jiný. Maminky, které své dítě dají opravdu každý den na procházku babičce, dědečkovi, kamarádce. Maminky, které nechají spát své dítě v autě mimo parné dny klidně i několik hodin. Maminky, které se svým dítětem navštěvují asi tak 5 kroužků týdně. A tak bych mohla pokračovat.

Jak jsem na tom já? Nepřiznává se mi to lehko, protože takových matek jako já je v mém okolí minimum. Ano, jsem na svou dceru fixovaná. Za 3/4 roku jejího života ji babička hlídala zatím 1× po dobu pár hodin. Na vycházce s dědečkem či babičkou byla 2×. Večer, zatím co jsme s mužem vyráželi za zábavou, ji někdo hlídal 2×. Na nedávné akci, kdy se zrovna výjimečně rozhodla spát v kočárku a já měla prázdné ruce, jsem se bez ní cítila naprosto ztraceně. Když spí třeba hodinu přes den a já ji nevidím, neskutečně se na ni těším. Když můžu, beru ji i s kočárkem do obchodu, nerada ji nechávám na ulici (a to jsme prakticky na dědině). A tak bych mohla pokračovat.

Který přístup je zdravý? Na to určitě neexistuje žádné obecné pravidlo. Každopádně, všeho moc škodí, a já začala přemýšlet nad tím, jestli už nejsem ZA tou hranicí „moc.“ Zamyslela jsem se, co mě vede k tomu, nechávat si ji jenom takto pro sebe, resp. pro nás s manželem. Do jisté míry je to určitě touha po tom dokázat (si), že se o svou dceru zvládnu postarat sama a nezneužívat pomoci druhých. A pak je to prostě to, že si chci užít každou minutu s ní, protože to neskutečně rychle utíká a tady to období už u ní nikdy nevrátím.

Nedávno mi kamarádka (3 děti) svěřila, že dodnes lituje každé chvíle, kdy tu její nejstarší  (7 let) vozil někdo jiný a ona s ní nebyla. Uvědomila si to brzy, a ty další už tak často „nepůjčovala.“

A zdánlivě trochu nesouvisející pravda, moudro, které mi nedávno řekla jedna paní: „Někdy můžeš mít plné zuby i toho, koho miluješ.“ A tak to prostě je, ale o tom zase třeba někdy příště 😉

První zuby

Když jsme měli opravdu čerstvě naši slečnu, bolelo ji bříško. Bylo to u nás téma číslo jedna … a při konverzaci s kýmkoli o naší princezně nebylo možné toto trápení nezmínit. Reakce velké většiny byla: „No a to počkejte, až porostou zuby!“ Uf. Nic nepodpoří začínajícího rodiče víc.

Zuby rostou velmi individuálně. Někomu vyroste první ve třech měsících, jiný se ho dočká třeba až v 10. V našem okolí se dokonce traduje informace o jakémsi dítku, které se se zubem prý narodilo!

Převládá ale asi názor, že zuby rostou po půl roce. Poté, co dítě překročí tuto hranici, začnou se množit dotazy. „A co zuby?“ Vy, jako rodič, čekáte. Nic jiného totiž dělat nemůžete. Zuby, stejně jako všechno ostatní, má svůj čas. Čekáte, a sledujete. Téměř každé zamrčení, každé strčení ruky do pusinky, každé větší slintání … prostě každou odlišnost od standardního chování vašeho pokladu interpretujete jako „to už asi začínají zuby.“ A ono … ten první zub pořád nikde. Dítko se dostane zpět ke svému „normálu,“ vy konstatujete, že prostě tedy asi jen nemělo den nebo ho trápilo něco jiného a znovu vyčkáváte. A pak si jednoho krásného rána strčí váš prst do pusy a vy na spodní dásni ucítíte něco ostrého. Je to tady. PRVNÍ ZUB!

Na zvídavé dotazy o zubech můžete konečně odpovědět kladně: ano, už je tu první zub! Logicky následuje otázka, jak to u vašeho potomka probíhalo. Ať odpovíte jakkoli, vždycky se dozvíte něco jako:
– první zub je vždycky nejhorší!
– první zub nikdy nebolí moc!
– nejhorší jsou stoličky!
– nejhorší jsou špičáky!

… a tak každou odlišnost od standardního chování vašeho pokladu interpretujete jako „to asi roste další zub.“

Na uklidnění pro rodiče zoufalé z hrůzných nocí s rostoucími zuby musím konstatovat, že nakonec prostě vyrostou a bude klid.

První Vánoce s dítětem

Určitě znáte to tvrzení, že Vánoce jsou nejhezčí, když máte děti a vidíte jejich rozzářená očka. Na naše první Vánoce ve třech jsem se moc těšila. Přece jen, osmiměsíční dítě už vnímá troufám si tvrdit vše, a opravdu jsem byla zvědavá, jestli se jí bude líbit stromeček, jak jí půjde rozdělávání dárku a tak nějak na všechno.

Prvně k přípravám. Přípravy na Vánoce obecně mám moc ráda. Ráda peču cukroví, ještě radši zdobím perníčky. Tvoření vánoční výzdoby opravdu miluju. Jednou za rok udělám pořádný, ale opravdu pořádný úklid a mám z něj fakt dobrý pocit.

S malým miminkem je to najednou jiné. U cukroví jste rádi, když vám někdo pomůže. Ano, mohly byste si ho objednat, ale … podle mě to doma má vonět vanilkovým cukrem a ta atmosféra. Ne, o tohle svou rodinu ošidit nechce. Upéct perníčky se ukázalo, že není problém. Problém byl je nazdobit. Protože nejsem noční sova (a vlastně nějakou dobu už ani raní ptáče), a naše slečna přes den prostě nespí, nezbylo mi, než perníčky zdobit za jejího bdění. Dopadlo to tristně. Poleva byla nějaká příliš řídká, slečna se zrovna rozplakala a já zdobila s tou tekoucí polevou se slečnou v manduce, klečící u stolu, protože sezení se zrovna malé nelíbilo. Vzdala jsem to, a perníky jsme snědli nenazdobené ještě před Vánoci ke kafíčku. Vánoční úklid dopadl nad očekávání, tento bod programu jsem se totiž rozhodla minimalizovat. Nakonec jsem zvládla i umýt okna (máme celá 2 okna) a vyprat záclony. I s dekoracemi jsem byla spokojená, co šlo, tvořila jsem na zemi, tak, aby to naše (ještě nelezoucí) prtě vidělo, co děsně zajímavýho mamka dělá.

Štědrý den a jeho organizace se ukázalo jako poměrně logistický oříšek. Má cenu dítěti, která má zažitý režim typu svačina v 16 h, večeře v 18:30 a usínání v 19:30 nějak výrazně tento den měnit a třeba natahovat večerku jen proto, že je Štědrý den? Naznali jsme, že ne, a tak jediné, co jsme posunuli, byla svačina a to z toho důvodu, abychom mohli jít na „dětskou půlnoční.“ Po návratu byly dárky, pak večeře toho našeho prtěte a pak uspávání, které zrovna nenapadlo, protože to, že zrovna porostou zuby …. to prostě nevymyslíš. Kapra smažil manžel a já, protože bych si ráda tu štědrovečerní večeři v cca 20:30 hod po celodenním více méně půstu snědla teplou, jsem ji večeřela s malou v manduce. Rodina má být na Štědrý večer, kam patří i večeře, pohromadě, a to se nám tedy díky rostoucím zubům splnilo. A bylo to krásné.

No a jak to naše malá celé vnímala? Těžko říct, zatím se k tomu nevyjadřuje. Ale svítící světýlka na stromečku ji fascinují i dnes, stejně tak, když spolu zvoníme na zvoneček. Baňky (naštěstí máme nerozbitné) jsou skvělá hračka a naštěstí je máme tak velké, že nehrozí, že by je spolkla. Koledy v mém podání se ukázaly jako skvělé uklidňující písničky, čímž se výrazně rozšířil uklidňovací repertoár, do té doby čítající jen „Jede jede poštovský panáček“ a „Na políčku v jetelíčku.“ Rozbalování dárků bylo úžasné. Dárky pro malou jsme se snažili zabalit tak, aby si je byla schopná rozbalit sama s minimální asistencí. A řekla bych, že se nám to podařilo. Ovšem nikterak ji nezajímal obsah balíčku a jako nejlepší dárek se ukázal sám balící papír, pentlička, či krabice, ve které byl dárek uložen a do které se dá parádně bouchat.

Byly to krásné Vánoce. Už teď se těším na ty další. Které budou zase určitě úplně jiné, protože slečna bude větší a bude všemu, co se kolem ní děje, víc rozumět. I teď jsme jí všechno popisovali a vysvětlovali … ale co si z toho vzala, to je otázka 🙂