Dva měsíce příkrmů

Letí to neskutečně! Už jsou to prakticky 2 měsíce, co jsem nezačala s BLW. Dva měsíce, to je docela dlouhá doba, tak jak jsme na tom teď?

Hlavním zaplňovačem bříška je stále ještě mlíčko. Repertoár ochutnaných potravin se už ale u naší malé slečny postupně rozrůstá. Její jídla se převážně skládají z toho, co oficiálně může. A jakožto přející rodiče si samozřejmě občas odtrhneme od úst a dáme jí i kousek toho, co máme my. Taková brambora od táty z talíře je něco úplně jiného než brambora kterou má ona sama. Buchty! To je taky kapitola sama pro sebe…. No a taková kůrka chleba, to je teprve dobrota!

Jsou samozřejmě jídla populární a jídla naprosto neoblíbená. Třeba rizoto, fuj. Zato špenát, dýně, červená řepa a hlavně brokolice, to jsou dobrůtky. Ale i sebevětší dobrůtku zvládne pokazit maso.

A jak jsme na tom s BLW teď? Nejoblíbenější činnost naší slečny na bříšku je stále letadlo, takže na bříšku si do úst nic nedá. A sama nesedí, což je úplně v pořádku, ale na úplnou samoobsluhu u stolu to taky ještě není. Takže BLW to pořád není, a asi ani nikdy nebude, je to takový mix. Je ale úžasně vidět ten pokrok: ze začátku nevěděla, co si počít s kousíčkem nerozmáčknuté brambory puse (ano, mixér jsem ještě nevytáhla, pouze mačkám vidličkou a čím dál tím míň). Teď? Teď si užmoulá klidně 2cm kousek kůrky a hravě si s ním poradí, stejně tak umí užmoulat okurek a jiné. Když to nejde, tak to prostě vyšprtne jazykem ven. Banán žmoulá z celého, ten rozmačkaný vidličkou zcela jednoznačně chutná jinak – hůř. Ráda jí dávám něco do ruky a ona se tím krmí sama. Bohužel třeba banán je na toto nepraktický, vždycky ho rozmáčkne a nebo ho svou neohrabanou manipulací zlomí a pak už to nejde. Občas mi bere lžičku a snaží se ji dát do pusy.  A tak.

Mohla bych vykládat dlouho o tom, jak krásně jí, jak se sama snaží a jaká je to zábava. Ano, vypadá to, že naše slečna pochopila, že jídlo je legrace. Moc ráda vidím, že jí chutná. A už se moc těším, kam se bude posouvat dál. Mým cílem je co nejdříve nám začít vařit společná jídla.

Je mi špatně

Každý to asi zná. Zničehonic se ráno probudíte a je vám špatně. Bolí vás hlava. Je vám slabo. Chce se vám zvracet. Motá se vám hlava. Nejradši byste nikam nešli a vzali si sick day. Pokud to váš zaměstnavatel umožňuje, velmi pravděpodobně to uděláte. Pokud to neumožňuje, nejspíš  to tam jen tak odsedíte a co nejdříve hledíte vypadnout domů a dát se trochu do kupy, ať zítra můžete dohnat to, co jste dnes neudělali.

To je podle mě jedna z velmi těžkých věcí na roli mámy: sick days prostě neexistují. Co hůř, nejde to ani jen tak odsedět a ani nejde vypadnout dřív. Dítě je a žije teď a tady. Teď chce najíst, teď chce pohladit, teď si chce hrát, teď pláče, protože je něco špatně. Neodložíte to na zítra. Neskončí to úderem půl páté.


Sick days sice neexistují, ale když máte štěstí, tak existují (ideálně nepracující) babičky. Díky za ně. Díky za rodiny a za blízké.

Znakování miminek

Včera jsme byly na kurzu znakování miminek. Ach, dcera slyší dobře, děkuji za optání. Tak proč znakovat?

Je jí 7 měsíců a kousek. Už dlouho je opravdu „přítomna“ mezi námi, vnímá nás a jsem přesvědčená o tom, že se nám snaží kolikrát i něco sdělit (i jinak než pláčem). Akorát my jí, bohužel, ve většině případů nejsme schopni rozumět. Proto existuje znaková řeč pro miminka. V zásadě jde o to, že tak dlouho vy, jako rodič či jiná osoba blízká, používáte určitý znak ve spojení s určitým slovem (a ideálně) i zvukem, případně činností, až to dítě začne taky tak dělat. Prvně začne opakovat znak, pak k němu přidá ten zvuk a ve finále za spoustu spoustu spoustu času i to slovo.

Neumíte si to představit? Tak třeba jsme v parku na lavičce a pozorujeme okolí: „Podívej, ptáček /prsty naznačuji klování či jiný znak pro ptáčka/, píp píp /či jiný zvuk pro ptáčka/.“ Dítě má tendence napodobovat dospělé a dřív nebo později, když uvidí ptáčka, udělá to, co s ním má spojeno, tedy prsty naznačí klování či ten jiný znak. Až toho bude schopno, udělá k tomu i „píp píp,“ a velké finále: řekne slovo ptáček.

Připadá vám, že chci mít ze svého dítěte cvičenou opičku? A co všechny ty ostatní děti, které dělají „pápá,“ ukazují „jak je Franta velikej?“ a mají se „tak tak všelijak“? To nejsou cvičené opičky? A co my všichni? Když souhlasíme kýváme hlavou, nesouhlas vyjadřujeme zavrtěním hlavy. To jsou taky dorozumívací ZNAKY přece.

Dítě můžete naučit znaky vy. Nebo druhý způsob (využitelný asi jen u některých slov) je pozorovat dítě jaké znaky vám nabízí, co se tím svým kterým pohybem snaží ukázat, a z toho může vzniknout váš znak. Tak třeba naše dcera, stejně jako většina dětí, si šudlá očka, když je unavená a chce se jí spinkat. Právě to zašudlání oček může být náš znak pro spaní.

Takže dnes začínáme. Zavedly jsme si znak pro spinkat, spaní a pro jídlo. Bude to asi běh na dlouho trať, hlavně u těch prvních znaků, ale věřím, že pokud vytrváme, tak si nakonec budeme báječně rozumět a třeba se dostaneme do toho úžasného stavu, který včera zmiňovala lektorka: malá přišla za babičkou, rozložila dlaně a následně začala mávat rukama. Co chce? Nechápala babička? No přece tu knihu s motýlem, vysvětlila lektorka – maminka.


poznámka na okraj: je vytvořena jakási „oficiální“ znaková řeč pro miminka. Konkrétní znak pro konkrétní slovo. Ale to přece nic neznamená, můžete si kočku, jídlo, sluníčko, cokoliv ukazovat jakkoliv je vám příjemné 🙂

poznámka na okraj č. 2: některé znaky z oficiální znakové řeči pro miminka jsou shodné se znaky ze znakové řeči pro neslyšící. Prý se máme připravit na to, že nás babičky v autobuse budou litovat, že máme hluché dítě…