Běh Slavkovským bojištěm

Koukám, že mám zase obrovský skluz v tom, co bych chtěla zaznamenat. Takže pěkně postupně, začnu od posledního listopadového víkendu, kdy jsem běžela 10 km v rámci běhu Slavkov – Mohyla míru a zpět, takže vlastně jen variantu Slavkov – Křenovice a zpět.

Lehce mrazivá, větrná, ale slunečná sobota. Nechce se mi z vyhřátého domova, ale když má tatínek čas hlídat, musí se to využít, a tak vyrážíme s běžeckou výbavou do nedalekého Slavkova u Brna, do města, které tento víkend tradičně žije vzpomínkami na Bitvu Tří císařů. My zůstáváme stranou tohoto dění. Start i cíl je u skautské základny, která skýtá parádní zázemí pro tento komorní závod. Registrace, občerstvení, šatny … vše je v pěkně vyhřátých klubovnách. Vyjít na start je tedy poměrně výzva.

Prvně startují závodníci 25 km trasy, s odstupem ti na 10 km, tedy i já. Cítím se dobře, mám pocit, že mám formu, začátek tedy docela napálím. I tak jsem na chvostu startovního pole. Tuto kratší trasu běží asi 40 lidí, asi čtvrtina z nich se psy, a ti se ze začátku vůbec nešetří. Trasa je převážně po polních cestách, které sluníčko docela rozehřálo, před námi je rozdupala asi sedmdesátka běžců delší trasy, a tak místy nejde ani tak o běh, jako spíš o bruslení na blátě.

Místy se do nás opírá pěkně ledový protivítr, moc se těším na otočku v Křenovicích. Až na tuto otočku si (naivně) myslím, že jsem třetí žena bez psa, a tak to ženu, co to dá. Tam bohužel zjistím, že jsem „až“ čtvrtá v kategorii a navíc, že další dvě ženy jsou v těsném závěsu za mnou. To mě zamrzí a já v tom na mě opravdu pekelném tempu polevím. Jedna mě předběhne v kopci. Druhé odolávám poměrně dlouho, ale předběhne mě v jednom blátivém úseku a já ji nejsem schopna uviset. Docela mě to zlomí a já na chvíli přejdu do chůze. Pak se ale vzpamatuji, do cíle už je to jen pár km, zaberu a jsem tam. 10 km v terénu (dobře, opravdový terén asi vypadá jinak, ale asfalt to nebyl) v čase 52:54 vzhledem ke všem okolnostem považuji za výsledek, se kterým jsem nadmíru spokojena.

Občerstvení po závodě je úžasné. Teplý čaj a svařák, ten bohužel jakožto kojící žena využít nemohl, ale voněl báječně. Neskutečně dobrý guláš. A pak takové to klasické pozávodní občerstvení jako je banán, pomeranč, nějaká tyčinka, čokoláda … A medaile taky byla! Krásná, dřevěná. Pořadatelé se evidentně chovají eko-nomicky i eko-logicky. Medaile je dřevěná placka, z jedné strany s motivem (bez data) a z druhé strany prázdná. K tomu dostáváme letošní nálepku a medaile je kompletní. Za mě spokojenost. Startovné bylo vzhledem k zázemí a všem poskytnutým vymoženostem (vč. občerstvovačky na otočce, kterou jsem nevyužila) směšné, tuším 100 Kč. Doufám, že jsem tento závod neběžela naposledy 🙂

 

Sáááfra, přede mnou je víc žen, než jsem si myslela!

Vokolo Priglu 2019

Druhá říjnová sobota už tradičně patří závodu Vokolo Priglu, který je tak trochu mou srdcovkou. Od té doby co běhám (rok 2013) jsem ho ani jednou nevynechala. Loni jsem ho běžela jako těhule a letos to byl vlastně můj první běžecký závod od porodu. Patřičně jsem se na něj tedy těšila, zorganizovala hlídací babičku a vytyčila si nemalé cíle. Jak to nakonec celé proběhlo?

Svým loňským výkonem (z nepochopitelných důvodů mi chybí zápisek!) jsme si s Radimem vysloužili snad nejhorší startovní pozici v celé naší společné běžecké historii, skupinu E. Ambice máme každý jiné: Radim tvrdí, že doběhnout, já se netajím tím, že bych chtěla čas pod 1:15. Vybíháme ale bok po boku … abychom se po necelém kilometru rozdělili.

Asi poprvé v životě jsem nepřepálila začátek. Hurá. Běží mi to hezky, ani se nenaději, a je tu první občerstvovačka, cca na 5. km. Původně jsem vůbec zastavovat nechtěla, ale protože jsem se před startem nestihla napít, chytnu jeden kelímek s ionťákem, v rychlosti ho do sebe vyklopím a běžím dál. Průměrné tempo zatím přibližně odpovídá vysněnému času, mám dokonce i nějakou malou rezervu

Přeběh přes lávku a už je tu stoupání na skalky. Už z dálky je slyšet tradiční povzbuzování skupinou cyklistů. Sice se zde neutvoří totální špunt jako jsem někdy měla „štěstí“ v minulých letech, i tak ale musím znatelně zpomalit. Někteří běžci (v tuto chvíli spíš chodci) se drží uprostřed poměrně úzké pěšiny a nejde je bezpečně předběhnout zleva ani zprava. Jedná se sice o krátký úsek, ale naberu zde značné zpoždění, průměrné tempo se zpomalí nad plán a já už se ho celý zbytek závodu snažím (marně) vylepšit, a to i přes to, že se asi na 7. km zahřeji konečně na provozní teplotu a chytnu se pána, který běží velmi sympatické tempo.

S tímto parťákem se co chvíli střídáme ve vedení a je to hrozně fajn. I občerstvovačku na 10. km zvládneme spolu, pak spolu vydržíme ještě asi kilometr, ale mě potom neskutečně vytuhnou nohy a nejsem schopna se ho dál držet. Cílem se tedy stává alespoň ho neztratit z dohledu.

Na hrázi fandí Homoláč. Jsem na chvíli v sedmém nebi. Za hrází krátké ale výživné stoupání, ostrá zatáčka za zvuků kapely a pak už jen kousek do cíle. No, kousek. Ono se to táhlo vždycky, a co teprve letos, když cíl je posunutý o párset metrů dál! Tradiční plácání s dětmi. Poslední zatáčka. Tady už byla vždycky vidět cílová brána. Letos je tu vidět akorát tak Soňa, která fandí. Díky, nakoplo mě to do posledních metrů. „Svého“ běžce mám ale stále na dohled. Už vidím i nějakou „bránu,“ vím ale, že jich bylo víc za sebou, ale cílová je samozřejmě až ta poslední. Probíhám kolem cedulí s písmeny, která značí, kde se řadily které startovní vlny. Co písmeno, to o kus blíž cíli. Konečně vidím tu správnou bránu. Zaberu, ještě někoho i myslím předběhnu, někdo předběhne mě. Cíl.

Čas 1:15:22. Je to pro mne částečně vítězství a uspokojení mého ega, částečně zklamání kvůli těm 22 vteřinám. Medaile na krku ve tvaru písmene X (tedy vlastně římské desítky znázorňující o kolikátý ročník VP jde) je letos opravdu zasloužená. Gratulace a poděkování s „mým“ běžcem a pak už pusa od muže, který doběhl dlouho přede mnou a sladké úsměvy z kočárku od právě probuzené slečny.

Kdo ví, co bude za rok…. Ráda bych se ale zúčastnila zase.

 

 

 

Hostěradský triatlon potřetí

Triatlon v Hostěrádkách je moje tak trochu srdcová záležitost. Je to nejen téměř domácí závod, je to hlavně vůbec první triatlon, kterého jsem se zúčastnila, během kterého jsem si tento sport zamilovala a od té doby se s ním oťukávám. Proto, i když teď mám radosti mateřského rázu, ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych letos tento závod vynechala.

Trénink: přiznejme si, trénink nebyl. Kdy taky, když v půli dubna porodíte, pak se tak nějak sžíváte s novou rolí matky a s novými povinnostmi, tak nějak dodržujete šestinedělí a teprve pak se vracíte ke sportu. Takže konkrétně: plavala jsem, jako opravdu plavala, naposledy loni v Hostěrádkách. S cyklistikou to bylo o něco málo lepší, ale opravdu jen o něco málo, moje nejdelší vyjížďka neměla ani 30 km, takže jsem nenabrala rychlost ani vytrvalost, a ani si pořádně neoseděla zadek. Mou nejsilnější disciplínou je tedy běh. Běhala jsem téměř až do porodu a začala jsem pár týdnů po něm, na kratších tratích rychlejší než kdy dřív.

Jak to šlo při samotném závodě:

Plavání: nad očekávání. Oproti loňsku mi neteklo do brýlí, takže jsem mohla při prsách (ano, kraul stále neovládám) dokonce i potápět hlavu. První plavecké kolo se mi podařilo dokončit dřív, než odstartovali muži, takže vlastně poprvé jsem zažila, jaké to je, když se přes vás ve vodě přeřítí několik desítek rychlých plavců. Zážitek nic moc.

Depo 1: pocitově strašně, strašně, strašně pomalé. Ta tak trochu „rutina“ kterou jsem získala loni, kdy jsem těch TT absolvovala o něco více, se naprosto ztratila a já poměrně zmatkovala, nevěděla jsem, co dřív.

Cyklistika: po plavání bývám vždy vyčerpaná, tak jsem si říkala, že bude potřeba se občerstvit a nachystala jsem si gel. Žel, než jsem vyjela na hlavní silnici, podařilo se mi ho vykydnout na řidítka, rám kola i na sebe. Nejenže jsem tedy z gelu nic neměla, ale jako bonus mi i parádně klouzala řidítka. Nikoho, opravdu nikoho jsem nepředjela. Pocitově moje nejhorší disciplína, dokonce horší než plavání, a to je co říct. Ostatní prostě jezdí moc rychle. Já se zmůžu chvilkově na max. 37 km/h, a ani tehdy se vzdálenost mezi mnou a těmi na dohled nezkracuje.

Depo 2: tady není moc co řešit. Sundáte helmu, přetočíte startovní číslo dopředu, přezujete boty a běžíte. To bylo šlo … kdyby nějaký „ohleduplný“ kolega nepohodil svůj neoprén a jiné plavecké propriety před moji hromádku.

Běh: vyčerpání z plavání a kola je znát. Navíc nemám představu o tempu, kterým běžím, protože jsem si nějak nedobře nastavila hodinky. Takže vyloženě na pocit. 5 km není po předchozích výkonech úplně málo, takže hlavně nepřepálit. Trasa je jiná než v minulých letech. Část po asfaltu mi jde výrazně lépe, než na polňačce a v terénu. Předbíhám jednu ženu (i když já jsem byla ve druhém kole a ona teprve v prvním), a dva muže.

Cíl. Vyčerpání. Štěstí. Čas těsně pod 1,5 hod. Srovnávat s časy minulých let jde jen těžko. Oproti mé první účasti byla loni jiná cyklistická část, letos ta běžecké. U plavecké části záleží, kam a s jakou přesností rozhodí bójky. Čas a umístění však pro mě letos nejsou nijak důležité. Pro mě je vítězství to, že jsem se postavila na start a že jsem dokončila, že můj život a moje koníčky nekončí spolu s dítětem. Potvrzení toho, že mám skvělého muže, který mě podpoří jak to jen jde a s naší malou zvládne celou tu dlouhou dobu než dokončím svůj letošní vysněný závod, taky stojí za to.

A co dál? Svého snu jednou jít na ironmana se nevzdávám, pořád říkám, že si ho nadělím ke 40. A přijde mi to reálné. Plány na další sezonu nedělám. Člověk míní a pán Bůh mění, jak se říká. Hostěrádky bych ale ráda dala… Pokud bude vše tak, jak plánujeme, tak myslím, že jsou reálné. A nejen ty, i více závodů Jihomoravské triatlonové ligy. Záleží na ochotě (nejen) tatínka hlídat, a to ne jen při závodě, ale i při tréninku. Takhle z placu … to není nic moc, i když ta sprinttriatlonová vzdálenost se dá. Pokud bych ale chtěla prodloužit, tak bude potřeba víc trénovat. Uvidíme.

Běhej lesy – Jizerská 50 Run

Někdy v první půli roku jsem se rozhodla, že poběžíme některé závody ze seriálu Běhej lesy. Volba byla jasná: Karlštejn a Jizerskou 50. Jakou vzdálenost v Jizerkách? Je přece dost času natrénovat, takže plná palba: 50 km.

Uteklo to ani nevím jak. Je pátek 24. 8. 2018, já v ruce držím startovní číslo, na ruce mám tetovačku s profilem trati a snažím se usnout. Moc to nejde. Druhý den mě čeká nejvíc kilometrů v životě. Tolik, kolik jsem ještě nikdy v životě neuběhla a neumím si to představit. Trénink jsem značně nezvládla. Dlouhých běhů (chacha, dobře, takže: běhů nad 15 km) bylo od začátku roku celkem 5. Nejdelší z nich půlmaraton. A já se teď chci pokusit zaběhnout téměř o 30 km víc. Relativně v kopcích…

tet

Ráno je hodně chladné, nejradši bych se zavrtala pod peřinu a nikam nešla. Kolem půl 9 ale opouštíme naše ubytování v centru Bedřichova a vyrážíme na nedaleký stadion. Nezbytné foto na kopě sněhu, věci do úschovny, opakovaná návštěva toibudky a už je čas řadit se do koridoru. Na startu stojí něco málo přes 300 lidí. Poslední pusa, výstřel a jdeme na to. Pavel mě záhy opouští a běžíme každý sám.

sn.jpg

Já vím až moc dobře, co nás čeká. Jizerky mám v zimě proježděné na běžkách, dva dny před závodem jsme ještě některé části trasy jeli na kole. Na ruce tetovačka s profilem trati a s občerstvovačkama. To, co se z počátku zdálo jako skvělý marketingový tah pořadatelů se v průběhu závodu ukazuje jako nenahraditelná pomůcka v orientaci.

Průběh kolem památníku expedice v Peru ani moc nevnímám. Koukám před sebe a pod nohy. Ač je trať široká, je tu ještě poměrně husto. Hned od začátku se stoupá, sice mírně, ale stoupá. Kopec k rozcestí U Buku, který mi na běžkách dává vždycky strašně zabrat, vyběhnu jako nic. Neuvěřitelné. Hlavně to nepřepálit. Přidávám se tedy k dvěma týpkům, bosému a obutému. Běžím s nimi v družném rozhovoru přes Novou Louku téměř až na Kristiánov, kde jim ještě před první občerstvovačkou utíkám.

bos.jpg

První občerstvení asi na 5. kilometru. Nepotřebovala bych ho, ale čeká nás stoupání na nejvyšší bod trasy, tak se alespoň napiju. A běžím dál. Běží se mi skvěle, nijak rychle, ale tak nějak v pohodě, předbíhám. Předbíhám i Verču z Jeden měsíc běžce a stíhám jí poděkovat za Letní výzvu pro srdcaře.

Rozmezí, 1000 m nad moře, 10. km, nejvyšší bod trasy. Jsem tu prakticky za hodinu. Nad očekávání… Na Knajpě další občerstvení, pozdravení se s Tadeášem, a seběh po Kasárenské k Hraniční. Zajímavé, to je kopeček, který se na běžkách téměř bojím sjet, jak to fičí. Při běhu musím pěkně máknout. Na 12. km čurací pauza v křoví, jen tak pro jistotu. Na Hraniční další občerstvení a já před sebou vidím ten šílený kopec Hraniční cesty. Tak tam, se naštěstí neběží, uf.

K Bunkru se to neskutečně vleče. Je to poměrně rovná cesta (směrově), která pomalu ale vytrvale stoupá. V jednom místě se to zlomí a stoupá prudce. Předbíhám dva borce, co už přešli do kroku. „Ty vole! To je baba aspoň!“ doslechnu se a běžím dál. Přichází vytoužený seběh k občerstvovačce U Bunkru. Z dálky vidím v protisměru Pavla, jak občerstvovačku zrovna opouští, zamáváme si, já se občerstvím a běžím na Jizerku. Mám za sebou 20. km, čas pod 2 hodiny. Stále nad očekávání.

Osada Jizerka. Nádherné místo Jizerských hor. Sbíhám po asfaltu kolem nějaké chaty, na jedné straně stojí děti a chtějí si plácnout s okoloběžícími. Přebíhám tedy na jejich stranu, okounějících rodičů si nevšímám. Najednou ale jeden z tatínků povyskočí a zvolá: „No ty vole! Vždyť to je přeci Janča!!!“ a taky si plácneme. Šéf ze stáže, na které jsem byla před 5 lety. Krátké, ale milé setkání. Až mi běhá mráz po zádech a do očí se mi derou slzy.

Krátké stoupání prudkou lesní cestou zpět k občerstvovačce U Bunkru. Nabízený vývar beru jako vtip, dám sůl, banán, napiju se a běžím dál. Po Promenádní. Pokud bych o nějaké cestě v Jizerkách měla říct „fuj, hnus“ je to tady tato. Směrově rovná, všechno vidíte před sebou. Vidíte před sebou kopec, běžce, jak do něj jdou. Až se vyškrábete nahoru, vidíte další kopec. No a pak ještě jeden. Tady někde dobíhám Evču K. z Rungo pro ženy a přibližně až do 35. km se tak různě předbíháme (až mi dočista uteče). Přibližně od Kiosku na Smědavu je to ale už zadarmo.

Na Smědavě další občerstvovačka. Tady jsem pochopila, že vývar není vtip a dala jsem si ho. Byl vynikající a já se s odhodláním pustila do toho kopce na Knajpu, který v zimě na běžkách prostě nejezdím. Ani nahoru, ani dolů. A tady jsem se ho rozhodla vyběhnout. Celkem rychle mě to přešlo a já někde na 29. km poprvé přecházím do chůze. Kopec nakonec zdolám jakýmsi „indiánským během.“ Na 30. km prakticky za 3 hodiny, mohlo by se tedy zdát, že by se mohlo zadařit nacpat to pod 5 hodin, ale já už cítím, že to nedám. Nejvíc ze všeho mě bolí levá kyčel. A bolí jen při běhu, racionální já mě zastavuje a chce jít krokem, to houževnaté a odhodlané se snaží běžet. Moc už mu to ale nejde.

Na Knajpě se občerstvím, Evču K. vidím naposledy a začínám se ploužit. 34. kilometr a jdu čurat do křoví – preventivně. Je mi jasné, že později bych si sice možná dřepla, ale už bych se nezvedla. K Tetřeví boudě to na profilu trasy vypadá jako kopce dolů, ale 4 hádali. Strašně jsem se nadřela, a bylo to hrozně dlouhé. Na této občerstvovačce už nevím, co bych si tak dala. Co by mi pomohlo, ani co by můj žaludek zvládl. Dávám si meloun, což se ukázalo jako strašná chyba, prakticky až do cíle se mi brká po melounu.

Asfaltka na Hřebínek se vleče snad ještě víc než k Tetřeví boudě. Víc jdu, než běžím. Spousta lidí mě předbíhá. I Verča (z JMB), její doprovod mi chválí čelenku, prý je nejkrásnější na trati. Potěší to, ale bolavé kyčli to neuleví. Na občerstvovačce na Hřebínku strávím strašně moc času. Dám si polévku, vykecávám se s nějakými běžci z kratší trasy, nakonec se zavěsím za jednu dvojici z trasy 50, jen proto, abych to asi po 200 m vzdala.

Organizátoři pod Olivetskou horou povzbuzují, přesně to jsem potřebovala. Z posledních sil se usmívám a ploužím se dál. Ze zimy jsem čekala, že ta Olivetka bude horší. Ne že bych ji vyběhla, to ne, ale vyšla jsem ji se ctí a občasnými popoběhy. Asi mi pomáhal i začínající déšť. Nahoře mě dobíhá „obutej,“ „bosý“ je hned v závěsu. Obutý projevuje ambice dotáhnout mě do cíle. Na pomalý běh nervy má, na to, že se zastavuji a přecházím do kroku (kyčel!) už ne a v lijáku běží pryč.

Poslední občerstvovačka. Tady mě předbíhá i „bosý“. Promočená, a schovávám se pod stan k organizátorům. Ptám se jich, jestli tu s nimi nemůžu zůstat. Jedna paní říká, že můžu, další říká, že to není správný přístup a povzbuzuje mě dál. Prý to jsou už jen 3 km. Áha, takže to nebude plná padesátka, bude to kratší. No co, vždyť i ta zimní není přesně 50.

Při závěrečném stoupání k Buku mě na trase v dešti povzbuzují okolostojící děti. Teda alespoň myslím, že ještě prší. Cedule ukazuje 2 km do cíle. 2 km!!! To přece doběhnu! Nedoběhnu… a přecházím zase do chůze. Od Buku dolů už ale opravdu běžím. Pomalu, ale je to běh. Předbíhá mě neskutečné množství lidí. I rychlík Tadeáš, který běžel jako doprovod své kamarádky, která nakonec pro obrovské problémy s kolenem vzdala. Slyším moderátora, vím, že cíl už je kousek. Snažím se na mokré šotolinové cestě neuklouznout. Za sebou slyším dusot kroků. Otočím se. Je tam spousta soupeřů. Snažím se co to dá … a jsem v cíli. Nedokážu říct, jestli mě předběhli nebo jsem jim utekla, nějak jsem to nevnímala. Ani nevím, jestli to, co mi stéká po tváři, je déšť se slzami nebo jen ty slzy. Jsem v cíli! DOKÁZALA JSEM TO! Ten pocit je nepopsatelný. Na krku medaile a přes hrazení obejmutí s Pavlem, který je v cíli už skoro hodinu.

med.jpg

Pocity v cíli se opravdu popsat nedají. To se musí zažít. Nebylo to zadarmo, nebylo to jednoduché a já hned v cíli, ještě celá bolavá vím, že to chci běžet ještě někdy. Vím, že všechen ten čas a energie věnované běhu a sportu obecně nebyly nadarmo. Zaběhnout 50 (dobře, 47,5 km) to nedá člověk jen tak z gauče. Cítím obrovský příval energie a hlavně nadšení do dalších běhů a tréninků. Tak snad se mi do toho podaří pořádně opřít 🙂


čas v cíli: 5:09:31
pořadí celkové: 209/303 (38. žena, v kategorii 22.)

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Běhej Lesy Karlštejn

Asi před dvěma lety jsem zaznamenala nový seriál běžeckých závodů Běhej lesy. Přišlo mi, že je kolem toho příliš mnoho povyku na to, že se jedná jen o další masovou akci, kde hlavním (či jediným?) cílem je vytáhnout ze z lidí spoustu peněz. Pak se ke mě začaly dostávat pozitivní ohlasy účastníků. Dále jsem zjistila, že během jednoho dílu tohoto seriálu se probíhá přímo lomem Velká Amerika, který je běžně nepřístupný. A byla jsem ztracená…

S poměrně velkým předstihem tedy registruji sebe i Pavla na 19 km dlouhou trasu závodu Běhej lesy Karlštejn. Ano, potáhneme se přes půl republiky kvůli pár upoceným kilometrům. (No dobře, spojíme to s prodlouženým víkendem a bude to fajn 🙂 Myslím, že se včasnou registrací jsme dobře udělali. Závod byl pár týdnů před startem vyprodán a Radim se Soňou číslo kupovali od kdo ví koho, kdo ví jak (tomu já nerozumím a ani se to nechci učit).

Sobota 5. 5. je zde. Krátce po obědě necháváme auto nad obcí Mořina. Shodou okolností přímo u vyhlídky na Velkou Ameriku. Je obrovská a nádherná. Fascinuje mě už při pohledu shora.

IMG_20180505_122538

Po části trasy běhu přicházíme do zázemí závodu. Bez fronty vyzvedáváme startovní čísla a pak už se jen tak poflakujeme zázemím. Dáme vynikající zmrzlinu, chvíli se válíme na trávníku, fotíme se, díváme se na dětské závody (to byla fakt sranda), které jsou součástí podniku a rozhodně nemám pocit, že bychom se nudili. Potkávám se s pár známými a pak už dorazí Radim se Soňou a čas utíká ještě rychleji.

IMG_20180505_140909

Organizované rozcvičky se neúčastním, čas radši prostojím ve frontě na záchod. Běžím netradičně s telefonem. Vzhledem k tomu, jak bídně jsem se cítila při běhu v týdnu před závodem, nemám v plánu se nikam honit a čas je to poslední, o co mi jde. Cílem závodu je si ho užít a tak mám v plánu i fotit.

Čas strávený v koridoru mi přijde nějaký dlouhý. Pavel startuje z přednějších řad, my s Radimem tradičně z těch zadních. Radim hlídá čas a říká, že jsme měli odstartovat už před 5, 10, nevím kolika minutami. Nakonec bez nějaké větší přípravy je tu start a pak se proploužíme startem i my.

Hned od začátku jsem nějaká dezorientovaná a tak jsem ráda, že závodníků je opravdu spousta a já mám prakticky celou dobu za kým běžet. Ani nevím, jestli přijde prvně Karlštejn a pak lom, nebo naopak, na tohle mám Radima.

Běžím opravdu na pohodu. Kopce moc nevnímám (vím, že na trati jsou, ale díky volnějšímu tempu si je nějak nepřipouštím, a když to neběží, tak prostě bez výčitek jdu). Nikam se neženu, na druhou stranu se ale ani zbytečně neflákám. Chvílemi brzdím, abych Radimovi moc neutekla.

Trasa je krásná. Asfaltu málo a pak už polní a lesní cesty. V jednom seběhu se naprosto nečekaně přidává proud rychlých běžců, promísí se s námi pomalejšími a žene se kupředu. Kde se vzali moc nechápu. Nějaký vtipálek přeznačil trasu a ti rychlíci si zaběhli kus z kopce dolů a teď musí předbíhat nás, pomaláčky. Dokonce i Pavel nás předbíhá! O pár set metrů dál se situace opakuje: většina běžců pokračuje rovně krajem lesa, jiní se vydávají přes louku a nenechají se přesvědčit, že běží špatně. Vytahuji telefon a hledám mapu a Radim mě a další nasměruje správným směrem.

Kvůli většímu počtu běžců v jednom chumlu je na první občerstvovací stanici poměrně velký zmatek. Chybí voda, chybí ionťák, chybí ovoce. Trochu anarchie, někteří běžci si pití nabírají kelímky přímo z barelů. Nu co, aspoň vydechneme a pokračujeme dál.

Trasa mi trochu splývá, opravdu tentokrát nevím, kde byl jaký kopec, vím jen, že se mi jako celek moc líbila. Ani to nečekám a najednou lup, přímo před námi Karlštejn. Zastavujeme, fotíme. A pokračujeme dál. Tento kopec si pamatuji – vnímám, že Radim nadává.

Z mého pohledu krátce za Karlštejnem následuje další občerstvovačka, kde je situace daleko lepší a to i přes to, že se krátce před tímto místem k naší dlouhé trase připojuje trasa kratší. Kousek za občerstvovačkou předcházíme Soňu. Vypadá dobře a vyrovnaně. Možná prohodíme i pár povzbuzujících vět, nevím. Ptám se Radima, zda pokračuje se mnou či se Soňou. Zdálo se mi, že trochu váhal, ale i dál běžíme společně.

Běžíme lesem a já mezi stromy tuším lomy. Někteří chodí i za zátarasy a fotí si vyhlídky. Bez toho se obejdu a pokračuji dál. Velká Amerika už je určitě nedaleko. Běžíme dolů, dolů, zatáčka a najednou před námi obrovská otevřená železná vrata a za nimi tunel delší, širší a vyšší, než jsem si ho kdy představovala. Vstup do Velké Ameriky.V tunelu je i přes osvětlení tma. Zlepší se to, když sundám sluneční brýle. Vybíháme z tunelu a jsem fascinovaná. Nevím, kde nejlépe zastavit a kde nejlépe fotit. Skoro na dně lomu stojí trojice indiánů a hraje na hudební nástroje – parádní atmosféra. Důvěrně známé zvuky běžeckého závodu v tomto prostoru znějí tak nějak jinak. Otočka na konci lomu a my zase stoupáme nahoru. Jen kousíček před tunelem potkáváme Soňu, Radim se s ní fotí a pak pokračujeme dál.

IMG_20180505_193506

Do cíle je to už jen kousek, asi kilometr. Jsme jen kousíček od našeho auta a já už vím, kudy se poběží – celé to bude z kopce. Zcela nekolegiálně se vykašlu na Radima a běžím sama. Předbíhám strašnou kopu lidí a v posledních metrech cílové rovinky ještě orvu 3 chlapi. Výsledný čas 2:09:06 – očekávání jsem neměla víceméně žádná, takže jsem spokojená.

V cíli jako prvního vidím Pavla, čeká na mě s vodou a úsměvem. Pro mě nejideálnější doběh do cíle. Dostávám medaili, jdu si pro pití, za chvíli po mě dobíhá Radim a pak i Soňa.

Soňa patří mezi ty, na které se medaile nedostane, ale zdá se, že to bere sportovně. Ono zajistit takhle obrovskou akci není jednoduché a je jasné, že ne vždy všechno vyjde. S tím účastník nic neudělá a tím, že se bude rozčilovat a vyčítat už vůbec ne. Škaredých komentářů k závodu je plná fb stránka.

Můj osobní dojem ze závodu je opravdu kladný a já se už teď těším na srpen do Jizerek, na Jizerskou 50 RUN, která pro mě bude opravdovou výzvou.

Aquatlon Družstevní 2018

Nějak se to schumelilo, a byla přede mnou volná poslední dubnová sobota. Předpověď slibovala vítr, takže na kolo se mi moc nechtělo a sedět sama doma, na to jsem se také zrovna necítila. Při brouzdání internetem a spřádání plánů na víkend jsem zabloudila i na stránky Jihomoravské triatlonové ligy, jejíž součástí je i Hostěradský triatlon, kterého jsem se loni v srpnu zúčastnila. Prošla jsem loňské výsledky a vida! S jedinou účastí jsem byla v celém seriálu ve své kategorii 7.! To se mi nezdá tak úplně marné…když bude víc účastí, třeba to bude ještě lepší.

Rozpis závodů na sezonu 2018 mi jasně ukázal, co mám na poslední dubnovou sobotu naplánovat: Aquatlon – 500 m plavání a 4,8 km běhu. V bazénu jsem letos byla sice jenom 2× a navíc to spíš byla samá saunička a vířivka než nějaké plavání, ale 500 m bych snad dát mohla.

Registrace probíhala dopředu, přes internet. Kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy jsem měla zadat předpokládaný čas plavání. Kilometr uplavu za půl hodiny, to vím jistě. Ale 500 m? To by snad mělo být lepší než čtvrt hodiny? Zapátrala jsem po výsledcích z Hostěrádek a trojčlenkou jsem dospěla k nějakému šílenému číslu. Nakonec jsem zadala 12:50 a dle toho času zaregistrovaných to vypadalo, že budu mít vlastní rozplavbu a všichni na mě budou čekat.

Pátek, den před závodem. Zjišťuji, že jsme v kategorii 2. Ano, dvě! Hurá, bude bedna, ale zadarmo to soupeřce teda nedám! Jak rychle plave? COŽE??? Kolem 6 minut? To snad ani není možný! Zároveň mailem přichází rozpis rozplaveb. Ty největší knedličky, tedy i já, jsou hned v té první, aby pak měly do běhu co nejvíce času na regeneraci.

Sobota. Doma strašně bojuji s balením věcí. Na běh to zvládám, ale na běh a plavání? To se velmi jednoduše něco zapomene! Nasedám do auta a vyrážím do Řečkovic. Nikdy jsem tam nebyla, situaci neznám, nevím kde parkovat, nakonec to ale nějak zvládnu. Zaplatím startovné a čekám spolu s ostatními, než nás pustí do šaten.

Vcházím na bazén. Většina závodníků se rozplavává. To zavhrnu, s mou plaveckou formou by to bylo zbytečné plýtvání silami. Ovšem ve dvojdílných plavkách-bikinách si připadám téměř jako nahá.

Před 11 hodinou mířím do dráhy č. 3, ve které mám uplavat 500 m. Soupeř, se kterým mám sdílet dráhu, se nedostaví, takže ji mám sama pro sebe a může se jak jen chci roztahovat.

Startovní výstřel – a všichni vyrazí vpřed jak zběsilí. Nejsem na tom jinak. Ovšem ještě před koncem prvního 25 m bazénu mi dochází, že takhle to teda nepůjde. S klidem se tak nějak otočím (ne, obrátku neumím) a plavu dál. Na druhém konci bazénu mě rozhodčí upozorní: „Nechytat se okraje! Jen dotknout!“ a pak už si na to dávám pozor. Nakonec se dostanu celkem do pohody, jen asi během 4. nebo 5. bazénu mě rozhodí voda, co se mi dostala do brýlí. Při mém rozostřeném pohledu na hodiny (čočky jsem nebrala) to vypadá na moje poměry na docela dobrý čas… Konečně 20. bazén za mnou. Vylézám z vody, udýchaná a rozhodčí mi říká „10:58.“ To je čas opravdu nad očekávání a já jsem nad míru spokojená. Myslím, že jsem se s tím poprala statečně.

Jdu se osušit, převléct a pak koukám na další rozplavby, i na tu s mou jedinou soupeřkou. Ta zaplave čas kolem 7 minut, ztráta do běhu je tedy menší, než jsem čekala. Zkusím s tím něco udělat.

Přidám se k nějakým holkám a společně se vydáváme na start běhu. Přesvědčí mě k rozklusu, no, aspoň pak budu vědět, kudy utíkat a nebudu zmatkovat. Trasa vypadá sympaticky, rovinatě, kolem kopečku a rybníčku, no ale fouká!

Ve 12:30 zazní startovní výstřel do běžecké části. Snažím se běžet co to dá. S jednou soupeřkou, která je po plavání předemnou o skoro 4 minuty, prostě není na co čekat a dávám tomu co nejvíc. Trochu předpokládám, že když někdo tak dobře plave, tak přece nemůže i tak dobře běhat! No a může. První kolo se děvčica drží krok za mnou (1. kilometr dáme šíleným tempem 4:39 min/km, a pak už to jde dolů hodně rychle). Ve druhém kole ji držím na dohled (odhadem 30 – 50 m, nedostižitelný kousek!), v tom třetím se mi ztrácí a já přecházím naprosto vyčerpaná do kroku. Holky mě tam posbírají a já pak už běžím s nimi, lépe řečeno za nimi, protože se necítím vůbec dobře. Nakonec finální čas běžecké části 25:30 min na 4,8 km není na moje poměry vůbec špatný, ale na soupeřku to prostě nestačilo.

Vracíme se zpět ke sportareálu Družstevní, kde na parkovišti probíhá vyhlášení vítězů. Jaké překvapení, jsem druhá. Pocity rozporuplné, spíše zklamání než radost. Dostávám pohár a ponožky. No a nakonec jsem ráda že nejsem první, ti dostávají nějakou knihu.

Nakonec docházím k závěru, že jsem tomu dala nejvíc, co jsem mohla. Na závodech běhám spíš delší tratě  a s takovou pětikilometrovou zacházet opravdu neumím. Plavání bylo prakticky bez tréninku a já vím, že lepší už to celkově prostě být asi vzhledem ke všem okolnostem nemohlo.

31398286_10210546752418550_4309891696946085341_n

Nakonec jedu do Decathlonu, kde se odměním jednodílnými plavkami (to abych si nepřipadala jako nahá), triatlonovou kombinézou (abych mohla trénovat přechody … no dobře, obešla bych se bez ní, ale strašně mě nadchla!), a dvěma kilovými činkami (abych mohla trénovat ruce, na které jsem fakt slabá).

A co je v plánu dál? Asi sprint triatlon Blanenský plecháč 🙂 Toho ironmana jsem naznala, že dám nejspíš ve 40 😀

Třebíčský 1/2M

Třetí dubnová sobota, 21. 4. 2018. Ráno nasedám k Pavlovi do auta a míříme na Třebíčský půlmaraton. Jen doufám, že jsem nic nezapomněla. Jsem lehce nevyspaná, zažívání a psychika na tom také není nejlépe. Ještě v úterý jsem se cítila klidně, vyrovnaně a téměř na vrcholu formy s tím, že bych snad možná mohla atakovat čas pod 2 hodiny. Teď se cítím tak, že nevím, jestli vůbec doběhnu.

Do Třebíče přijíždíme s předstihem, bez fronty si vyzvedneme startovní tašku (tentokrát mi sedí barva čísla a trička, dokonce i objednaná velikost). Tričko je jako obvykle velmi vydařené! V šatně se potkáme s Helčou, probereme události posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců. Nerozbíháme se, ani jedna se necítíme na nějaké super výkony.

Na startu se s Helčou řadíme spíše do zadních řad, co mě překvapuje, tak je to přítomnost Lukáše i Pavla v této zadní části. Pavel však hned po úvodní zatáčce konstatuje, že to „zkusí o něco rychlejc“ a vypálí. Nemít vedle sebe Helču a Lukáše, asi bych (jako obvykle) přepálila začátek. Takhle se motáme někde v poměrně příjemném tempu lehce pod 6 min/km, vedro je šílené (na to jaké je datum) a tak se nechceme uvařit hned na začátku.

Přidanou osvěžovací stanici před Slavicemi celkem uvítám. K občerstvovačce na Pekelném kopci doběhneme (bez chůze! – což vnímám jako úspěch). Tady se občerstvujeme všichni. Helča nevypadá, že by chtěla dál běžet, tak ji i Lukáše nechávám za sebou a pokračuji lehce dál. Při seběhu z kopce začínám cítit bránici – klasika. Přesto se nezastavuji a pokračuji. Cestou potkávám Kláru. Povídá mi, že ve středu spadla, má naražená žebra a blbě se jí dýchá. Neví, zda doběhne, spíš zvažuje, že si zaběhne jen tu kratší trať.

Na druhé občerstvovací stanici se seběhneme s Klárou i Lukášem. Kde je Helča, Lukáš netuší. Klára se opravdu odpojuje a míří do cíle. Já se snažím pokračovat s Lukášem dál, dokonce mu i lehce utíkám. Kapela u Slavic hraje téměř tématicky „nebe je modrý a zlatý, … horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře…“

Až k této osvěžovačce se mi běželo poměrně dobře, pak ale příroda zavelí a nedá se jinak, musím do řepky. Předbíhá mě Lukáš a následně i Helča. Tu docvaknu těsně pod kopcem, ale snaha ji dohnat (navíc proti větru) mi sebrala tolik sil, že přecházím do kroku a jen vidím, jak se Helča metr za metrem přibližuje Lukášovi…a už ho má. Svorně přechází do kroku. Zavěsím se do týpka ve žlutém triku WRP, který sice nevypadá vůbec dobře, ale pořád běží. Tak ty dva o kousek předběhnu.

Na občerstvovačce jsem zase o něco rychlejší, a na seběh se opravdu těším. Bohužel, musím do lesa a jen mezi stromy vidím, jak se mihla Helčina fialová sukýnka. Lukáše jsem asi přehlédla. Po této nucené zastávce se mi běží celkem dobře. Ještě před poslední občerstvovačkou předbíhám Helču a pár dalších lidí. Kytaristi pod lípou hrají „Sáro“ – která mi od té doby zní neodbytně v hlavě.

Do cíle je to necelý kilometr, necítím se ale vůbec dobře, proto se napiji a vezmu si houbičku. Na tom necelém posledním kilometru předběhnu docela dost lidí (asi tak 10?), nevím, kde jsem tu sílu sebrala. U cílové čáry mě povzbuzuje Pavel. Ztěžka vydechuju, mám problém odsunout se kamkoliv jinam. Až organizátorka-fotografka mě musí upozornit na to, že jí stojím v záběru. Odplížím se do stínu, kde mi Pavel dává vodu, motá se mi hlava a jsem ráda, že to mám za sebou.

0421_pulM_Trebic.jpg

(valím do finiše – hlavně u toho „dobře“ vypadat)

Za minutku po mě dobíhá Helča, kde máme Lukáše, netuším. Celou dobu jsem myslela, že musí být předemnou… a nebyl. Nakonec do cíle dorazí také a stejně jako na nás ostatních je na něm vidět, jak bylo vedro vyčerpávající a zničující.


Cílem jsem proběhla v čase 2:07:05 tak nějak bez emocí. Nejsem spokojená, nejsem ani nespokojená. Částečně jsem od sebe asi čekala víc, částečně vzhledem ke všemu jsem ráda, že jsem to zvládla.

Kdo hledá komornější půlmaraton, tak tomu ten Třebíčský rozhodně doporučuji. Trasa je krásná, trochu asfalt, trochu lesní cesta, žádný těžký trail. Jsou i fanoušci a fandící organizátoři. Atmosféra příjemná, zázemí řekla bych nadstandardní (šatny, sprchy s teplou vodou, WC, velké parkoviště, úschovna věcí, dětský závod, medaile pro všechny, fotokoutek, hudba na trati, fanoušci na trati, fandící organizátoři na trati, pro kultury chtivé půlmaratonský festiválek …). Že tento závod stojí za to, se už tak nějak rozkřiklo, a proto bývá velmi rychle vyprodán.

Za rok se na tuto svou oblíbenou trať snad vrátím.