Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Den otevřených dveří na Býčí skále

Býčí skála, jeskyně, která se nachází ve střední části Moravského krasu, není veřejnosti běžně přístupná. Jen pár víkendů do roka, zpravidla v květnu nebo v červnu, se otevře návštěvníkům. Zájem je velký, rezervace se neprovádí a je tak docela možné, že si na prohlídku pěkně počkáte.

My jsme se vypravili hned na 9 h ráno, tak, abychom stihli hned první prohlídku. S parkováním nebyl (v tuto poměrně brzkou dobu) problém. Čas před prohlídkou jsme strávili na zatravněném plácku před jeskyní pozorováním řvoucích dravců na obloze. Jak nám řekl pán z CHKO, jedná se o sokoly, stěhovavé, kteří hnízdí v opuštěném krkavčím hnízdě na jedné ze skalních říms. Díky jeho dalekohledu jsme se mohli podívat i přímo do hnízda, kde setrvávalo ještě jedno lenošné mládě, které odmítalo vylétnout. Byl to zajímavý zážitek. Na fotkách na mobilu nám pak ještě ukázal, jak tato mláďata vypadala několik týdnů zpět (takové bílé ochmýřené kuličky) a jak vypadají jejich rodiče.

Přesně v 9h si nás u vstupu do jeskyně vyzvedne skupinka jeskyňářů a my vstupujeme do vnitřku této skalní masy. Hned vstupní prostor je monumentální, rozlehlý, vysoký, skoro se to ani popsat nedá. A taková (nepopsatelná) je prakticky celá turistická trasa, která měří asi 750 m. Nečekejte betonové chodníčky a parádní osvětlení, toto není prvoplánově turistická atrakce, přesto (a nebo spíš právě proto) má toto místo svou atmosféru. Nečekejte ani krápníkovou výzdobu, v přístupných částí jeskyně prakticky žádná není, protože všechny krápníky prý nechal olámat hrabě z Lichtenštejna, aby si jimi mohl vyzdobit svou umělou jeskyni. Ale když vám bude pan jeskyňář popisovat, co se nachází v horních či spodních patrech jeskyně, bude vám představivost pracovat na plné obrátky. Když vám bude říkat, jak rychle a do jaké výšky je schopná nastoupat voda při povodních, bude vám možná, stejně jako mě, běhat mráz po zádech.

Dál je tady zbytečné popisovat, co přesně v jeskyni uvidíte a uslyšíte, stejně si toho moc nepamatuju a těm geologickým věcem moc nerozumím. Každopádně stojí za to si pohlídat, kdy dny otevřených dveří jsou, pořádně se obléci a těch téměř 90 minut v jeskyni strávit. Ať se vám líbí!

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

• Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

• Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

• Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m² vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

• Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.