Potulka po Chřibech

Chřiby jsou mojí srdcovou záležitostí, spolu s Jizerkami a Bílými Karpatami. Asi proto, že je to místo, kde jsem poprvé hodila batoh na záda a na více dní vyrazila po svých mimo civilizaci a spala venku – to jsou zážitky na které se nezapomíná. Možná právě kvůli tomu, když H. naplánovala dvoudenní potulku právě na Chřiby, neváhala jsem. (Vzdálenost od Brna také hraje pro tuto lokalitu, dá se sem bez problémů vyrazit i na jednodenní výlet.)

Pátek dopoledne, větší část naší skupinky nasedá v Brně na Zvonařce na přímý autobus do Koryčan, zbytek osazenstva se přidává ve Slavkově. Za hodinku už vystupujeme v Koryčanech a začínáme příjemně: vynikající točenou zmrzlinou. Dosti světských radostí a je čas vyrazit do kopců, po zelené na hrad Cimburk. Cimburk je hrad, resp. zřícenina, kterou parta nadšenců postupně opravuje. Od té doby, co jsme ho viděla poprvé, zaznamenal úžasný vývoj směrem vpřed. Vstupné je spíše symbolické (tuším 50,-), hrad si můžete projít sami s papírem v ruce, a pokud ho někdo navštívit nechce, může zůstat na lavičkách před hradem a využít místní skromné občerstvení. Škoda že není přístupná věž. Ale tak třeba časem, všechno není hned.

Po návštěvě hradu vyrážíme po žluté na Klimentka, poutní místo a archeologickou lokalitu. Zase se neubráním srovnání před lety: tehdy byl Klimentek více zarostlý a celé místo působilo jaksi magičtěji. I tak na vás ale i dnes dýchne tajemná atmosféra. Jedná se o jedno z míst, kde je snad údajně pohřben sv. Metoděj. Není to žádné supr turistické místo s hospodou a informačními tabulemi z evropských fondů, nástěnka s informacemi vykazuje známky lidové tvořivosti a značnou letitost. Na návrší jsou vyznačeny základy poměrně velkého kostela, dřevěná kaple a zvonička. Pár set metrů pod kopcem, trošičku mimo trasu, narazíte na Gorazdovu studánku, která ani v letošním horkém létě nevyschla.

Dalším bodem na naší trase je Kazatelna – výrazné pískovcové skalisko, na jehož vrchol vedou schody a je z něj vidět i věž Cimburka.

Pak už po šotolinové cestě scházíme k přístřešku Na Pile, který nám poskytne naprosto luxusní střechu nad hlavou pro přespání. Do přístřešku se nás pohodlně vešlo 9, a stále nebylo plno. Využili jsme i ohniště a opekli špekáčky. Ve studni vedle přístřešku voda sice byla, ale značně zakalená, tak jsme radši vodu brali z asi 50 m vzdálené studánky. Absence telefonního signálu je poměrně příjemným odtržením od každodenního života.

Ráno po snídani pokračujeme po červené na hrad Buchlov, který mi nějak k srdci nepřirostl. I poměrně brzy dopoledne zde bylo velké množství lidí z důvodů nějakých kovářských slavností, a tak byl zpoplatněn i vstup na první nádvoří, což běžně není (nebo alespoň před lety nebylo). Na prodírání se davy návštěvníků nás neužije, proto jsme radši využili místního občerstvení u parkoviště, dali pivo/limo/kafe (každý dle svého gusta, ale z recyklační linky fa. Bobika radši nikdo nic neochutnal) a vyrazili dál. Kaple Barborka je pro mě dalším zklamáním.

Vyhlídka za Čertovým sedlem je naopak moc pěkná, přístřešek dokonce vypadá jako vhodný pro přespání menšího počtu lidí. Cesta po zelené prudce klesá a vrstevnice řeže na kolmo. Naštěstí bylo sucho a ne blato, tak jsme to všichni zvládli, ale M. s malou M. v nosičce na zádech měla co dělat. Možná by pro ně bylo vhodnější zvolit prakticky souběžnou červenou, která z mapy tak náročně nevypadá.

Vzhledem k horkému počasí dáváme pauzu zejm. na pití Pod Břesteckou skalou. Za mě moc sympatický podnik! Příjemně osvěženi pak vyrážíme na Břesteckou skálu, výstup není úplně zadarmo, ale zase na druhou stranu nic dramatického. A výhled stojí za to!

Pak už přes Chabaně scházíme na Velehrad. Po opuštění lesa do nás slunce pere naprosto nemilosrdně, ale výhled na věže velehradského chrámu stojí za to. Končíme tak, jak jsme začali – točenou zmrzlinou. DSC_0349.JPG

Chřiby ani tentokrát nezklamaly. Příroda úžasná, chození nenáročné a lidí naprosté minimum. Nebyla jsem tady poprvé. Ale ani naposledy. Pořád jsou místa, která jsem zde nenavštívila a přitom za to určitě stojí.


trasa: https://mapy.cz/s/2SIes
vzdálenosti: oba dva dny 15 – 16 km
doplnění vody: studánky po trase jsou, z důvodu sucha je to tak 50/50, v polovině července fungovala Gorazdova studánka a Račí studánka u přístřešku Na pile. Naopak Paní studánka (cestou z Cimburku na Klimentek) a Velehradská naprosto beznadějně vyschlé. Zbytek nevím.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.