Tak trochu o šestinedělí

Už měsíc a půl koukám do malých modrých oček. Už měsíc a půl mě malá dětská ručka chytá za prst. Už měsíc a půl ve dne v noci poslouchám, jestli to malé pídě dýchá. Už měsíc a půl mám život úplně vzhůru nohama. Znamená to jediné: mám(e) za sebou šestinedělí.

Jaké to bylo? Úplně jiné, než jsem si představovala. Myslela jsem si, že nebudu téměř ničeho schopná, že budu dnes a denně brečet, že kolem mě budou všichni chodit po špičkách, že nebudu téměř nic dělat a že i kus těch „běžných ženských domácích prací“ takříkajíc „hodím“ na muže. Nesplnilo se z toho téměř nic. Asi si za to můžu tak trochu sama. Jedním dechem ale dodávám: naprosto mi to nevadí, se svým šestinedělím jsem naprosto spokojená.

Určitě je to z velké části tím, že porod byl rychlý a asi mi sebral jen velmi málo sil. Taky byl prakticky bez poranění a já se téměř hned po návratu domů cítila silná tak, že bych mohla i skály lámat. (To se cítím vlastně pořád, pokud zrovna nepadám na hubu.) Kojit mi taky šlo hned od začátku skoro bez problémů, mlíka bylo a je tolik, že by mě mohli zaměstnat jako kojnou. Tím, že malá byla od začátku neplakací a bezproblémové miminko, měla jsem spoustu času pozvolna se dostat do rytmu péče o ni. Teď už je teda i plakací … ale už mám všechno tak nějak víc zmáknutý a prostě to nějak zvládám.

Trochu mě zpočátku štvaly návštěvy, resp. hrozba návštěv. Velká rodina (navíc z manželovi strany) v těsné blízkosti, a všichni zvědaví na ten nový přírůstek. Bylo těžké říkat jim „ne, dneska ne, nezlobte se“. Ale zvládli jsme to. A hlavně velmi brzy pochopili, že to opravdu není na dlouhé návštěvy s kafíčkem a buchétkou.

Jediné co byl pro mě trochu problém, bylo to, že jsme ze začátku nemohly nějakou dobu chodit ven. Jednak proto, že měla celkem malou váhu a taky proto, že počasí bylo fakt hnusné a i kdyby to bylo dovolené od doktorky, tak ji ven netahám. Ale teda upřímně, to jsem měla několikrát pocit, že snad budu lézt po zdi. Co trochu pomáhalo bylo cvičení, ale to vevnitř mě zrovna moc nebere a taky jsem na sebe chtěla být opatrná a trochu se šetřit (o pohybu v šestinedělí a návratu ke sportu po porodu v některém z dalších příspěvků). Co pomáhalo hodně, tak to bylo sladké. Vždycky jsem byla na sladké, v těhotenství ještě víc, a teď ta chuť nějak ne a ne klesnout. Asi to bude chtít pevnou vůli.

Po těhotenství mi tedy zůstala chuť na sladké. Rožeranost tak nějak celkově. Kilo živé váhy nahoře. (Ano, jenom kilo, pokud váha nelže. Osobně si myslím, že to musí být víc, vždyť jen ty prsa, co se mi vyskytly, musí mít aspoň kilo každý). Povolené břicho. Takový to spodní, se kterým jsem nikdy nevěděla co dělat a nevím to stále. Tmavá čára uprostřed břicha, nějak se jí nechce začít blednout. Možná širší pánev, boky, stehna. (Novou) strii jsem nenašla ani jednu. No a hlavně mi (nám) zůstala jedna krásná malá slečna.

Vždycky jsem (bohužel) řešila jak vypadám, a řeším to (bohužel) stále. Stále se sebou nejsem spokojená. Teď bych mohla být nespokojenější víc než kdy jindy. Ale tak nějak si říkám, že 1) jsem z toho vyšla opravdu hodně dobře 2) po šesti týdnech nemůžu čekat zázraky a 3) (a to hlavně) za tu malou princeznu to prostě stojí.

 

Bolavé bříško

Co je teď u nás doma téma číslo 1, tak to je bolavé bříško naší kopretinky.

Jak se takové bolavé bříško pozná? Po pár dnech či týdnech s miminkem to pozná asi každá maminka a každý vnímavější tatínek, zapojený do péče o prtě. Takové bříško, to začne bolet kdykoli, u nás nejčastěji po jídle. To se prvně nakrabatí čelo, zadrží dech tím, jak moc se snaží tlačit, u toho se zrudne … a pak se začne křičet. A jak! Je to křik plný bolesti, úplně jiný, než když je hlad nebo jenom smutno a chce se pochovat. Nožičkama se kope na všechny strany, nebo se naopak napnou, celé tělíčko se prohne, a u toho se rudne a křičí.

Každý den. Někdy i několikrát. Většinou večer. Někdy hodinu. Někdy dvě. Někdy úplně celý večer.

Co se s tím dá dělat? Internet je plný rad. Kojící matka by měla držet dietu (bez nadýmavých potravin, bez čerstvého pečiva, bez jakéhokoliv kynutého pečiva, bez mléka, a milion dalších – možná nejlépe nejíst nic!). Masírovat bříško. Položit na bříško. Probiotika. X druhů přírodních kapiček na problémové bříško. X druhů nepřírodních kapiček na problémové bříško. Držet bříško v teple. Přidat nahřívací pytlík. Zaujmout s miminkem polohu na boku. Chovat. Dát miminko do šátku. Uspat miminko v autě. Uspat miminko za zvuku vysavače/fénu/aplikace se zvuky na usnutí (ano, opravdu to existuje!). A spousta dalšího.

Čekáte radu? Marně. Každému asi pomůže něco jiného. Někomu možná nepomůže nic. A nebo pokaždé na to samé dítko pomůže něco jiného. Chce to zkoušet. Chce to obrnit se velkou dávkou trpělivosti. Jedno je jisté: než vyzkoušíte vám sympatické metody, uběhne tolik času, že se nakonec ozve jedno či více obrovitých „prrrrrrrc,“ a miminko jak kdyby někdo najednou vypnul. Zavřou se oči a v tu ránu spí. Že by to chtělo jenom čas? Možná. Ale ten pláč je tak hrozný, že nedělat nic a nechat miminko plakat a trápit se v postýlce, prostě nejde. Nehledě na to, že i nám dospělým se všechny bolesti a trápení snáší lépe, když vedle sebe máme někoho blízkého.

 

Otázky bez odpovědí

Vždycky jsem si myslela, že specialisty na otázky, na které nevíte co odpovědět, jsou malé děti. Například moje tříletá neteř kolem loňských Vánoc hodně řešila otázku andílků. Zda si sundávají křídla, když jdou spát? A mají maminku, která je v postýlce zakryje?

S příchodem nového člena rodiny mám podobné otázky i já. Otázky, na které prostě odpověď asi není, nebo ti je minimálně ten nový člen rodiny nezodpoví.

Zdají se malým miminkům sny? – to když ze spánku náš malý poklad vydává zvuky, které by se mohly zdát i jako naříkání. Nezdá se jí něco špatného?
Bojí se malá miminka? – to když večer v postýlce začne plakat a pomůže naše pouhá přítomnost, pohlazení či pár slov.

A otázka nejpalčivější: myslíš, že ví, že ji máme rádi?

Tak trochu o pocitech a chybějících rukách

To, že se vám narodí dítě, s sebou nese neskutečné množství pocitů a dojmů, často v dosud nepoznaných intenzitách. O pocitech se hovoří těžko, slovy prakticky popsat nejdou, ale pokusím se o to.

Jeden z prvních pocitů, který poznáte po narození dítěte, je zcela paradoxně hrdost či pýcha. Paradoxně proto, že vlastně asi zatím nemáte moc na co být hrdí. Stačila trocha mnohdy nezodpovědného sexu, trocha (nebo kopec?) štěstí, cca 9 měsíců trpělivosti, balík bolesti u porodu a tradá, dítě je na světě. Prakticky o vše se postarala příroda. Zatím jste ho nevychovali, nemáte „hotového“ člověka. Obrovský kus „práce“ je před vámi. A vy jste stejně hrdí. (Jo, jsme.) Dítě, navíc zdravé dítě, je zázrak. Se spoustou pokory je ale potřeba si přiznat, že jsme se o to, že všechno dobře dopadlo a ono je tady mezi námi, zasloužili naprosto minimálně.

Ruku v ruce s hrdostí se dostaví láska. Láska v té nejčistší formě. Ten človíček tu prostě je. A vy ho jen za to milujete. Nemusí být krásný (který rodič ale řekne, že jeho dítě není krásné???), troufám si říct, že nemusí být ani zdravý, nemusí zrovna klidně a tiše spát. Ale ta láska k němu, ta tu prostě je.
A samozřejmě taky láska k partnerovi. Ta se s narozením dítěte tak nějak nepopsatelně  krásně přetvoří… Na to možná najdu slova časem 🙂

Dost krásného a pozitivního. Přichází strach a obavy. Jako první je to strach, jestli dýchá, stojíte u postýlky a pozorujete hrudníček. Když se vám zdá, že se nehýbe, začínáte do dítka mírně rýpat, aby se aspoň trošičku pohnulo. Když jen na chviličku musíte odejít z místnosti, ve které váš poklad spí, rychle spěcháte zpátky a kontrolujete, zda je vše v pořádku. U mě osobně se pak přidal strach z aut a dopravy (i když ten už se vyskytl i v těhotenství). Nebojím se svého jednání za volantem. Bojím se jednání těch okolo. Jiné strachy asi zatím ještě nemám, nebo ne alespoň tak intenzivní.
Někdy stojím nad postýlku a tak nějak vím, že už se nepřestanu o toho človíčka bát až do konce mýho života. Nevím, jestli je to hezký pocit. Ale ruku v ruce s tou výše zmíněnou hrdostí a láskou se dá unést.

No a pak je to ještě celý koktejl pocitů, za který do velké míry můžou u ženy i hormony. Co bych vypíchla?
Kojíte a vaše zlato se zakucká, rudne a nemůže popadnout dech. Panika. Co máte dělat? Rozbrečet se nepomůže, to tak nějak víte. A dál??
Brečící dítě. (Mimochodem, víte, že úplně malá miminka nemají slzy?). Když naše malá princezna vytlačí slzičku, chce se mi taky brečet. Každou její slzičku vnímám téměř jako osobní selhání. Tohle jsem přece nechtěla. A utěšuju a utěšuju. Promiň, beruško, tohle máma nechtěla, neplakej. Pozitivní je, že na to utěšení zatím většinou stačí váš hlas a vaše přítomnost.
Být někde jinde. Uf, to je teda pěkně hnusný pocit. V porodnici nebo doma, dřív nebo později nastane situace, kdy jste větší či menší kus od vašeho dítka. Na záchodě. Ve sprše. Jenom s košem. V kostele. Strašný. Samozřejmě, že ho tam nenecháte samotný. Hlídá tatínek, dědeček, strejda. Ale vy jako matka stejně trháte rekordy ve sprchování a z kostela odcházíte před závěrečnýma ohláškama, i když celý život tvrdíte, že ze mše se odchází nejdřív zaráz s farářem, a nejlépe až dohrají varhany. Příště už ho samozřejmě berete s sebou.
Chová někdo jiný. Dědeček, babička, strejda, dokonce i tatínek. Žárlíte. Máte toho roztomilýho prcka teprve takovou chvíli, a už vám ho berou. Asi až se člověk aspoň trošku nasytí těch prvotních pocitů, nebude s tím mít takový „problém.“ Upřímně – po měsíci ten problém stále mám. Rodinným příslušníkům už teda chovat dovolím, ale aby si choval jen tak někdo (rozuměj kamarádi)?? No tak to zatím ani náhodou.

A ještě mnohem víc.

Když tohle všechno dáte do kopy…myslím, že to můžete nazvat slovem štěstí.

A co ty chybějící ruce? Při prvním kontaktu a manipulaci s tím malým drobkem přemýšlíte, že na vás hned po porodu nějak zapomněli a zapomněli vám dát minimálně další dvě ruce. Jak ho chytit a přebalit? Jak pochovat? Jak držet u prsa? A challenge největší – první koupel! Buďte klidní. Stačí pár dnů a budete chovat jako profík, na jedné ruce dítě a tou druhou jíst či poklízet nádobí. Je to cvikem? Částečně určitě. Částečně taky tím, že ten prcek den ode dne drží víc a víc pohromadě a není tak „rozpadající.“

---

Pod čarou bych přidala ještě jeden pocit. Nevím jak ho nazvat. Asi pod vlivem některých „černokronikových“ zpráv mi občas bleskne hlavou nějaká šílená myšlenka. Mám malou v šátku a krájím brambory. Cítím její dech na hrudi a je mi skvěle. „Proboha, jak někdo může takovýho malýho tvorečka třeba ubodat?“ Jdu přebalovat, shodou okolností přebaluju kousek od topení. „Jak někdo může dítěti rozbít hlavu třeba o topení???“ Ne, nic takovýho rozhodně nechci udělat. Spíš mě děsí, jak toho může být někdo schopen. Děsilo mě to vždy. Teď, jako matku, mnohonásobně víc.

Látkujeme a šátkujeme

LÁTKOVÁNÍ:

Před porodem jsem se poměrně intenzivně snažila teoreticky proniknout do tajů současného používání látkových plen (více zde).

Po necelém týdnu v porodnici a v jednorázových plenách jsem jela domů s miminkem, zbytkem jednorázových plen a s pochybami, zda se na ty látkové prostě a jednoduše nevykašlu. Nevykašlala jsem se. A funguje to.

Používám tedy jen a pouze bavlněné čtverce, zatím novorozenecký sklad, dovnitř separační ubrousek (někdy pomůže, někdy ne), a navrch svrchní nepromokavé kalhotky. Obavy, že mokrá plína bude prckovi vadit a já budu přebalovat co půl hodiny, se nepotvrdily. Mokrá plína nevadí, vadí pokaděná. Komu by nevadila, že. Zatím mi tento systém neprotekl.

Spotřeba je cca 10 plen za den. Peru každý druhý či třetí den, tedy kolem 30 plínek (o moc víc by se jich do naší pračky snad ani nevešlo). S podivem je, že i v mokrém a sychravém počasí uschnou celkem rychle. To co neuschne přirozeně, doschne pod rozpálenou žehličkou. Upřímně, žehlení je to jediné, co mě na látkových plenách prudí.

Novorozenecké svrchní kalhotky jsou nezbytné, rozhodně se to nedá obejít tím, že ty „normální“ sepnete na nejmenší velikost, jak jsem jednu chvíli plánovala. Ono i ty novorozenecké je potřeba zmenšit, i když jsem původně vůbec nevěřila tomu, že někdo bude mít takhle malou prcku. Ty novorozenecké mám dvoje, asi by se šikly ještě jedny, ne vždy mi totiž stihnou uschnout (a je pravda, že je peru jen když jsou špinavé). To pak dávám malou do jednorázovek, ale za více než 2 týdny co jsme doma, jsem to musela udělat snad jen 2x.

Na cesty k lékaři apod. používám jednorázové. Je to pohodlnější, jednodušší, na přebalení rychlejší… Vlhčené ubrousky používám taky pouze mimo domov.

Stav zadečku je uspokojivý, je neopruzený, občas trochu červený, ale nevím, zda prostě není oležený 🙂

ŠÁTKOVÁNÍ:

Jsem příznivcem šátků a nošení dětí všeobecně. První věc, kterou jsem na prcka pořídila, byla manduca s novorozeneckou vložkou z druhé ruky. To naše miminečko mi přijde i na novorozeneckou vložku tak malé, že ho do manducy zatím nedávám a používám šátek půjčený od švagrové.

Na šátku mě překvapila jeho délka. Obrovská. Opravdu. Měřila jsem a má přes 4 m. Vzhledem k tomu, že jsem o spoustu centimetrů vyšší než švagrová, mám téměř problém ho zavázat. Takže si pořídíme šátek vlastní, o metr delší 😀

Úvaz používám kříž s kapsou uvnitř. Když jsem tento úvaz zkoušela poprvé, sama, na nečisto, tak jsem se na šátku málem oběsila (jsem trochu kopyto, no). Když jsem ho zkoušela podruhé s miminkem, chyběly mi tak 4 ruce (a to byl přítomen manžel). Až jsme tam malou nasoukali, úplně jsem se bála ruce oddělat, aby mi náhodou nevypadla. Chce to jen trochu cviku, teď už zvládám řekla bych bez problémů. Pouze mám pocit, že máme klaustrofobické dítě: v jedné fázi má šátek přes hlavičku (jinak to neumím), to se křik zintentzivní a člověk má pocit, že jí snad musí fyzicky ubližovat (např. když zrovna srovnává nožičky apod.). Jak ale šátek z hlavy oddělám, je najednou úplný klid.

Občas mi tam ale přijde taková skrčená a já mám pochyby o tom, zda ji tam mám dobře a zda neškodím jejím zádíčkům. I s ohledem na moje problematická záda, která mě při delším nošení v šátku (třeba déle než hodina) bolí, používám šátek minimálně, pouze při opravdu velkém pláči, při pláči když potřebuji něco udělat, a na cestu když je jednodušší použít šátek než kočár (např. dnešní nákup v dešti – šátek mi uvolnil ruku na deštník).

Šátek je v našem případě každopádně naprosto skvělý pomocník pro uklidnění miminka a to i v případě, že ho bolí bříško. S malou v šátku zvládám udělat spoustu běžných věcí, které bych neudělala, kdybych ji chovala na rukách. A navíc je to hrozně krásný pocit, mít ji takhle blízko u sebe, slyšet a cítit jak dýchá, slyšet, jak si spokojeně vrní. Myslím, že jí se taky líbí slyšet tlukot mého srdce a rytmus mého dechu. Jinak by si tam asi tak spokojeně nehověla 🙂

(problematické je pro mne zatím vystihnout okamžik, kdy je možné dítě odložit zpět do postýlky. Většinou se totiž znovu rozpláče. Tak se to snažím fyzicky vydržet vždy do dalšího přebalování a krmení -to je totiž další takový uklidňovač.)

Spánek kojící matky

Jsem spáč a ranní ptáče v jednom. Jde to dohromady. Jsem schopná usnout téměř kdykoli a kdekoli, jsem schopná spát dlouho a jen tak něco mě neprobudí.

Jsem kojící matka. Tak nějak čerstvě. A je to ve vztahu ke spánku minimálně zajímavé.

Bylo mi jasné, že s miminkem se nevyspím tak, jak jsem zvyklá. Však mi to po dobu mého těhotenství okolí rádo připomínalo slovy „Spi, dokud můžeš!“

Tak a teď je miminko tady. Je to zlatíčko, většinou v noci krásně spinká a o těch pár plačících večerech či nocích asi nemá ani cenu se zmiňovat. Ale i v noci chce jíst. Ideálně zatím tak jako přes den, tedy po 3 hodinách. A tak natahuji budík a několikrát za noc vstávám přebalovat a krmit. Jak mi to jde? Ze začátku moc ne. Ani nevím jak, budík jsem zaklapla a vstala (vzbuzená ani nevím čím, protože malá spala) klidně půl hodiny, hodinu, i hodinu a půl po budíku.

Jsem hrozná matka? Byly a jsou dny, tedy spíš noci, kdy o sobě jako o vhodné osobě na matku docela pochybuju. Ale pak si říkám, že kdyby malá něco chtěla, tak se ozve (to ona umí).

Horší je to, když zaspím a vzbudí mě až její hladové kňourání postupně přecházející v pláč. To mě ta moje neschopnost vstát hrozně mrzí. Takové uplakané přebalování a krmení je stresující a nepříjemné pro nás obě. Když vidím tu její tvářičku a ty její očka, ze kterých se jí už občas podaří i vytlačit slzičku, tak se mi chce taky někdy brečet.

Postupně se to ale lepší. Poslední dvě noci jsem zvládla vstát na všechny budíky a jsem na sebe pyšná! A věřím, že tento trend bude pokračovat.

---

pár poznámek pod čarou:

Ono se řekne: krmit po 3 hodinách, to není tak moc! Ale než přebalíte, nakrmíte, a poklidíte po přebalování, uteče spousta času. Dostanete se do postele, natahujete nový budík, který vám neopomene sdělit, že „tento budík bude zvonit za 2 hodiny 6 minut“ a podobné povzbuzující časové údaje. Pak se svalíte do postele a protože máte zvukové dítě, ještě nějakou dobu nasloucháte zvukům, které vydává ze spánku a které v tichu noci zní úplně jinak než přes den. Občas vydá nějaký nový, ještě neznámý zvuk, a vy startujete z postele, jestli se náhodou nedusí apod. To ten spánek za moc nestojí.

S podivem ale je, že přes den zvládám bez problémů fungovat, většinou se ani neřídím radami „zkušenějších a starších“ ve smyslu „když spí dítě, spí i matka.“ Prostě jak to cítím.

Jediné, kdy se mi chce spát, je kojení samotné. Jak kdyby mě opouštěla veškerá síla a energie. Dost možná taky že jo, přece jen něco ze sebe dávám tomu malému človíčkovi, aby mohl fungovat 🙂

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že matku vzbudí i kňourání dítěte. Otce ne. Nebo aspoň ne ten exemplář, který mám doma. A jsem za to ráda, vstává do práce, kam musí, ta nepočká jako žehlení/vaření/uklízení na jiný den, tak ať se vyspí.

Jinak samotné kojení je strašně krásné. Už nespěchám a užívám si ty okamžiky s miminkem. Nejlepší je ten úplný začátek. Kdy je takové trochu neklidné, hledá a snaží se přisát. Pak se mu to povede, zvedne k vám ty svoje nádherný kukadla a kouká. Jak kdyby vám chtělo říct „díky, mámo.“

Trpělivost, mamko, trpělivost!

Nejsem zrovna trpělivý člověk, vše chci nejlépe hned. Pokud to hned nejde, snažím se tomu pomoct, aby to bylo co nejdřív. A když to není do nějakého blíže nespecifikovaného okamžiku, jsem schopná se na to vykašlat.

Zdánlivě to s tím nesouvisí, ale taky moc neumím nic nedělat. Jen tak sedět – to není nic pro mě. Ideální je někde pobíhat, jezdit na kole, vrtat se v hlíně na zahrádce, uklízet… cokoli. Prostě ne „jen tak“ sedět.

Najednou se vám v životě objeví malý človíček, který se teprve rozkoukává a má úplně jiné tempo než vy. A vy byste tu měli být pro něj. Tak nějak téměř (?) na 100%. Ale není to úplně lehké.

Když pláče a já ho nosím na rukách, utěšuju, kolíbám …. to není „jen tak,“ to mám pocit, že „něco“ dělám. To samé při přebalování, při vycházce …

Jiné (nejhorší) je to při kojení. To opravdu člověk sedí, většinou má obě dvě ruce zaměstnaný a „nic nedělá.“ A ten malý človíček ve vaší náruči kouká, chvíli saje, pak zase kouká, pak se rozčiluje, že mu prso vypadlo z pusy a nedaří se mu ho chytit, pak zase chvíli saje, usíná, usíná, usíná…. a vy celou tu dobu přemýšlíte, co půjdete dělat pak. Slyšíte, že doprala pračka. Venku je krásně, tak honem pověsit prádlo, ať to co nejvíc uschne. Blíží se poledne, už je potřeba začít vařit! Ten koberec teda vypadá, musím vysát! Po očku sledujete hodiny. Už to trvá nějak dlouho.

Zkontrolujete oči – zavřený. Ruce – naprosto bezvládný. Super, spinká. Uložit do postýlky a jít honem něco dělat. Ale ouha. V postýlce vydrží když moc, tak 5 minut. Pak se začne vrtět, kňourat, plakat a dožadovat se pokračování v krmení. A vy moc dobře víte, že je to vaše chyba. Vy moc dobře víte, že ten váš malý poklad se vždycky prvně nají, pak si dá pár minut spící pauzu nejlépe ve vaší náruči, pak ještě chvíli pokračuje v krmení a až potom opravdu spokojeně usne.

Už se to trochu učím, už mi to trochu, maličko, jde. Dopřát mu tolik času, kolik potřebuje. Nemít v sobě ten neklid a to nutkání jít něco dělat, jen tak se neflákat. Ale k tomu, abych si opravdu plně uvědomila, že teď se ode mě očekává opravdu hlavně (nebo snad jen?) to, že tady budu pro toho malýho tvorečka, a ne že budu mít napiglovanou domácnost a stovky kilometrů na kole, ještě dlouhá cesta.

---

Aha, moc mi to teda nejde. Už slyším, že se v postýlce vrtí a začíná pomrčovat. A proč? Protože jsem mu zase nedala ten jeho potřebný čas, jen proto, že jsem si chtěla vypít čaj (už studený) a napsat tento příspěvek. Tak to jdu napravit a toho našeho malého hladovce dokrmit 🙂