Vlci v nás

Dlouho se mi nestalo, že bych se do nějaké knihy začetla tak, až bych ji nemohla odložit. Stalo se tak včera. Velmi ráda bych se teď vytasila s nějakou hodnotnou literaturou, namísto toho musím přiznat, že to byl v podstatě brakový románek pro ženy – kniha Měj mě rád (autor: Eva Urbaníková). Dle mého názoru (rozuměj: dle názoru osoby, která se v podstatě o nic hlouběji nezajímá a žádné psychologické či naučné knihy nečte) byla plná zajímavých informací a podnětných myšlenek zejména pro ženy.

Jeden příběh mi přišel tak stručně výstižný (a zrovna mě do nálady), že se o něj podělím:

„Existuje jeden krátký příběh o starci, který vnukovi vysvětloval vnitřní boj každého člověka … Říkal mu, že v každém z nás jsou dva vlci. Jeden se jmenuje Neštěstí. Je nositelem strachu, obavy, hněvu, žárlivosti, smutku, odporu, sebelítosti, závisti a méněcennosti. Ten druhý se jmenuje Štěstí. Je to radost, láska, naděje, vyrovnanost, velkorysost, soucit, pravda a laskavost. Když stařec zmlkl, vnuk se zamyslel a potom se zeptal – A který vlk zvítězí? … Stařec mu odpověděl – Ten, kterého krmíš.“

Tak, který vlk zvítězí?

Podzimním Podyjím

Předposlední říjnový víkend jsme si udělali výlet do nejmenšího národního parku České republiky, do jediného NP, který se nachází na Moravě, do NP Podyjí. Původně jsme zvažovali, že vezmeme kola. Jedná se však o národní park, kde je na kole možné jezdit jen po vyznačených cyklotrasách, kterých je sice dost, ale na spoustu atraktivních míst nevedou. Proto jsme vyrazili pěšky.

Výchozím bodem nám bylo Znojmo, auto jsme nechali prakticky pod hrází vodní nádrže Znojmo. Nasadit pláštěnky, letmý pohled na rozcestník a na mapu, a vyrážíme. Žlutá turistická značka, vedoucí po pravém břehu v. n. Znojmo je velmi krásnou pěšinou, která se jen velmi mírně vertikálně vlní. Je však potřeba dávat pozor! Pod listím se skrývají mokré kořeny a kameny, místy není úplně jednoduché se přes kameny dostat bez pádu do přehrady.

DSC_1084

Pod nohami nám šustí zlaté popadané listí, občas proběhne mlok. Celý život jsem neviděla mloka, a tady, za jeden den, jsem jich viděla rovnou 6! Asi jich je tu celkově hodně, na druhém břehu řeky má jedno údolí mloky dokonce v názvu.

DSC_1092

Trouznickým údolím se mírně odpojíme od vody, přesto pokračujeme stále po žluté. Začínáme mírně stoupat, to znamená, že se už brzy můžeme těšit na první vyhlídku – Sealsfieldův kámen. Přestává pršet a optimisté dokonce vidí i náznak slunce. Vyhlídka samotná nám bere dech: mlha se válí v údolí Dyje, a nad ni vystupují zbarvené kopce.

DSC_1098

Zdržíme se však jen krátce, už se stmívá brzy a my před sebou máme ještě pořádnou porci kilometrů. Sestup zpět k řece je poměrně prudký. Po chvíli přicházíme ke zřícenině bývalého mlýnu Papírna. Jde o jeden z původně devíti mlýnů, které se na Dyji v této oblasti nacházely. Jde prakticky o ruinu, která však byla v nedávné době stabilizována, byl opraven mlýnský náhon, instalován přístřešek a naučné tabule. Zajímavé místo. Na trávě leží mlýnské kameny, pozornému návštěvníku neunikne ani torzo mlýnského kola.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Odtud už je to jen kousek k místu, kde budeme přecházet přes Dyji, k lávce pod Šobesem. Matně si pamatuji, že jsem po této visuté lávce už kdysi šla, to byla lávka poměrně nová, neboť nahradila tu původní, kterou zničila povodeň v roce 2002. Na lávku je povolen vstup pouze max. 6 lidem najednou, ale i jeden zvládne lávku solidně rozhoupat. Dál pokračujeme po červené.

Krátký stoupák, a už jsme na vinici Šobes, na jedné z nejstarších a nejznámějších viničních tratí v ČR. Vinohrady jsou krásné v každé době, a teď, se zlátnoucími listy, do kterých se opírá slunce, snad předčí i ty jarně svěže zelené. Do prvního října zde bývá otevřený stánek s občerstvením a samozřejmě i s vínem. Bohužel, nebo snad bohudík, je zavřeno. My se tak sice nemáme kde občerstvit, zároveň si zde však užíváme klidu. Na cykloasfaltce nás pobaví značka „pozor hadi!“ Z červené odbočíme na vyhlídku Železné schody (po kterých už není ani památky). Spíš než Dyji vidíme krásně zbarvené listnaté lesy, přesto jsme trošku zklamaní, čekali jsme impozantní pohled do kaňonu řeky. Této krátké zacházky však nelitujeme.

Tato prezentace vyžaduje JavaScript.

Po červené pokračujeme lesem až na rozcestí Nivky, kde se napojíme na červenou. Je potřeba dávat pozor na cestu, je příjemná, rovinatá, a hrozí však jiné nebezpečí: cesta poměrně často zatáčí a různě uhýbá, pokud se člověk nechce dostat někam, kam vůbec neměl naplánováno, měl by mít oči na stopkách. Krajina se na chvíli změní: z lesa vyjdeme na travnatou plochu s náletovými dřevinami, jedná se o bývalou Mašovickou střelnici, která až do roku 1997 sloužila jako průpravná střelnice nejen pro pěchotu, ale i pro tanky a jiná bojová vozidla.

Cesta se rychle vrací zpět do lesa. U Andělského mlýna přejdeme přes Mašovický potok, a můžeme si vybrat, kudy se vrátíme do Znojma. Jestli po zelené, a nebo … po zelené, která pak přejde v modrou. My volíme zelenou, pomalu stoupá a mapa slibuje další vyhlídky. Tentokrát nejen na Dyji, ale i na nedaleké Znojmo.

Po zelené dojdeme až do Znojma. Z počátku vůbec nevypadá jako město, na louce v ohradě se pasou ovce, kozy volně pobíhají po cestě. Poslední vyhlídka je od Eliášovy kaple. Závěrečný sestup se klikatí, a našim unaveným nohám dává zabrat. Za návštěvu by stálo i město jako takové, ale to zase třeba jindy.

DSC_1149

mapa; 28 km; ↑ 880 m; ↓ 880 m; pohodovým tempem cca 8 hodin
bez občerstvovacích možností (pouze v sezoně stánek na vinici Šobes)

Vokolo Priglu 2017

Osmý ročník závodu Vokolo Priglu se konal na březích brněnské přehrady již tradičně první říjnovou sobotu. S mou účastí již po páté. Přesně 2100 běžců, což je mimochodem nový účastnický rekord, se chystalo zdolat nelehkou trať dlouhou 14,1 km.

Letos jsme s Radimem oba dostali shodně místo ve startovní vlně C. Věříme si, stoupáme si celkem dopředu, druhá, třetí řada, těžko říct. Počkáme, než odstartuje Elita a vlna A, B, týmy, skupiny…no a potom konečně my. Startovní výstřel! Vyběhli jsme celkem zostra (na to, že se startuje do kopce!), a stejně nás velká část naší startovní vlny předbíhá.

prigl2017.jpg

„První kilometr, 4:36“ hlásím Radimovi. Oba víme, že je to na nás moc rychlé, snažíme se zpomalit, ale nějak to nejde. Trať je zatím poměrně rovinatá či z kopce, a oba dobře víme, že „dokopce“ ještě přijdou, a hlavně se obáváme situace na Skalkách – obvykle je tam taková zácpa, že se musí jít krokem. Pokud to chceme konečně nacpat pod 1:15 nesmíme se flákat. Druhý kilometr se tedy odehraje v podobném duchu, hluboko v čase pod 5 min.

Na 3. km začíná Radim viset kousíček za mnou, mě to běží zatím hezky. Nemůžu mu utéct, buď to dáme pod 1:15 oba nebo nikdo. Na rovině se mi zdá, že se Radim drží pěkně, ztrácí ale v kopečcích, a to nejen v těch nahoru, ale i v těch dolů. Občerstvovačku na 5. km Radim hrdě míjí, já dám ionťák a banán, přece jen, napálili jsme to pěkně a energie se bude hodit.

Po lávce přebíháme přes přehradu. Nad námi hrad Veveří, pod námi voda, a všude kolem krásně se zbarvující stromy, a do toho sluníčko a modrá obloha. Ideální. Já to říkám pořad, že ten „priglácký“ víkend je většinou ten poslední hezký 🙂  Kochat by se dalo dlouho, ale pokud chceme zaběhnout slušný čas, nemůžeme si to dovolit.

Stoupání pěšinou na Skalkách mi přijde nějaké prudké! Asi proto, že tam poprvé za mé účasti není zácpa a já bych to teda teoreticky měla opravdu běžet, a ne jít krokem. Skupinka cyklistů povzbuzujících v kritickém místě ani letos nemůže chybět, zvonce v jejich rukách byly slyšet pěkně z daleka.

Na Skalkách se nejde, na skalkách se klusá v řadě za sebou. Mluvím na Radima, kterého tuším za sebou. Bez reakce. Říkám si, že na tom musí být hodně špatně. Otočím se…a on je to někdo cizí! Jak skončí ta úzká pěšina tak se dáme zase dohromady. Víceméně společně doklušeme až k asfaltu. Tohoto místa se obávám, každoročně zde mívám krizi, nezdá se to, ale je to táhlý únavný kopeček. Radima někdo upozorní na rozvázanou tkaničku. Uf, vítaná pauza! Krátce na to mě Radim říká, ať už na něj nečekám. Nedbám. Společně doběhneme na druhou občerstvovačku před 10. km. Radimovi nakážu dát si ionťák, snažím se ho přesvědčit i k banánu nebo pomeranči, ale nedá si říct, že prý by se poblil – a bez toho se docela dobře obejdu.

Běžíme kolem pláží, tady už jsou téměř davy fanoušků, plácám si s dětmi a pár vět prohodím i s fandící Ivou. Přeběhneme hráz, kousek do kopečka, kolem kapely a už před sebou máme poslední kilometr. A já…najednou nemůžu. „Zpomalíme,“ říkám Radimovi, „a rozdáme si to v cílové rovince.“ Nereaguje, nezpomaluje. Tak to teda ne! Abych to celý odtáhla a on mi frknul na posledním kilometru? Opřu se do toho, pár kroků a už jsem před ním. Kousek před cílovou rovinkou fandí Jirka Homoláč, mé srdce se zatetelí blahem a mě se najednou běží o něco líp. Náběh do cílové rovinky, tedy spíš do cílového kopce. Kde je Radim netuším.

Cíl je pořád šíleně daleko, myslím, že se tam vůbec nedoplácám, hlavně nejsem schopná identifikovat, kde přesně se nachází. Najednou čip udělá „píííííp“ a já vím, že to mám za sebou. Na hodinkách 1:14:42. JOOOO! O 3 sekundy později se na zábradlí vedle mě zřítí Radim. Dali jsme to oba, oba v osobním rekordu, oba ve vysněném čase. Radim je vyřízený jak žádost, účastnickou medaili prohlašuje za tvrdě vydřenou a odmítá ji sundat z krku. Nedivím se mu, taky mi to dalo zabrat.

Pak už následují samé radosti: poslední občerstvovačka pěkně v klidu, dobrý oběd, pivo, žádná cena v tombole a podobně. Jsem přesvědčená o tom, že ani příští rok si tento, pro mě snad nejlepší závod sezony, nenecháme ujít 🙂

„Kdybys cokoliv potřeboval…“

Znáte to: přítel v nesnázích, sype se na něj celý svět, jeho jistoty se najednou hroutí jako domeček z karet, a vy byste mu hrozně rádi pomohli. Jedno pevné objetí vám však připadá málo a jinak … to prostě není jak. Tak vypustíte z úst větu: „Kdybys cokoliv potřeboval, tak jsem tady pro tebe“ a myslíte ji vážně.

Dlouho se nic neděje. Najednou telefon: „Janičko, prosím tě, potřeboval bych něco oskenovat…a spěchá to…“ Pro vás to najednou znamená nechat ležet svou práci, strávit skoro 30 minut u kopírky, domluvit se na vrácení originálů („potřebuji je ještě dnes zpátky, mohl bych se stavit kolem osmé večer?“) a své plány na večer typu „dám si sprchu a hned po práci zalezu s knížkou do postele“ odsunout… sice jen o pár (možná desítek) minut, ale i tak!

A vy se najednou přistihnete, že je vám tahle drobná pomoc za těžko. Skoro se k tomu musíte vnitřně nutit a je vám ze sebe samých špatně…

Tento dnešní souboj s vlastní leností/pohodlností/neochotou jsem vyhrála. Budu se ale muset zamyslet nad svou otevřeností k přáním a potřebám ostatních. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří tu pro mě jsou prakticky kdykoliv, kdy potřebuji. Ale jsem tu i já pro ně…? A kde je ta rozumná hranice mezi „být pomocí“ a „nechat se zneužívat“?

Na výlet do Ostravy?? No jasně!

Někdy na jaře jsme se přihlásili na maraton do Ostravy. Ani jsme moc nepřemýšleli a shodli jsme se na tom, že když už se potáhneme „takovou dálku,“ byla by škoda tam jen přespat, proběhnout městem a hned jet zase zpět domů. Takže jsme si vyhradili jeden den na poznávání Ostravy. Ač nám počasí zrovna nepřálo, výlet to byl parádní a rozhodně jsme neviděli vše, co toto největší město Českého Slezska nabízí.

Tady přináším pár tipů a poznatků:

Důl Michal – jeden z přístupných ostravských areálů, ve kterém již byla těžba černého uhlí ukončena. V nabídce je několik prohlídkových okruhů, my jsme zvolili 90 minutovou „Cestu havíře do práce a zázemí,“ ze které se díky skvělému průvodci nakonec stala prohlídka více než dvouhodinová. Přímo do dolu se člověk nepodívá, ale to prý zde, v ostravsko-karvinském regionu, nikde.
K vidění jsou třeba řetízkové „čisté“ a „špinavé“ šatny, sprchy, geodetická kancelář, ordinace lékaře… Návštěvníci projdou i všemi patry těžní věže, podívají se do strojovny a na samý závěr prohlídky průvodce uvedl do chodu parní stroj. V životě jsem takto z blízka nic podobného neviděla a tak jsem jen stála s otevřenou pusou a koukala.
Celý areál budil dojem, že horníci jen na chviličku odešli. Prakticky nikde žádné zátarasy, žádné popisky jako v muzeích, nic naleštěného…

01 michal.jpg
Na celé prohlídce bylo nejlepší to, že prováděl člověk, který má k těžbě blízko – pán, který sám v ostravsko-karvinských dolech pracoval, znal tamní poměry a všechny informace, o které se s námi dělil, pocházely z osobních zkušeností a nebyly jen vyčtené z knih. Zejména z tohoto důvodu doporučuji návštěvu co nejdříve, lidé odchází a za pár let už může dolem provádět sebešikovnější slečna, kterou bude její práce bavit, bude se o ni zajímat, bude vědět spoustu informací…ale v podání člověka, který to všechno zažil, je to přece jen něco jiného.
Prohlídku doporučuji dopředu zarezervovat.

Areál Dolních Vítkovic – tzv. Ostravské Hradčany, to je areál Vítkovických železáren. Některé z rozsáhlých objektů jsou zpřístupněny, např. vysoká pec s vyhlídkou – Bolt tower, Svět techniky pro malé i velké, nebo třeba multifunkční hala Gong z původního plynojemu. Z nejrůznějších důvodů jsme žádné z těchto „atrakcí“ nenavštívili, ale on i ten samotný areál stojí za to: pošmourné počasí, na které jsme my měli štěstí, dodávalo opuštěným a některým polorozbořeným objektům tu správnou atmosféru. Veřejné prostory areálu jsou hezky upravené a prakticky u každého objektu se nachází informační cedule. Procházet se tudy a kochat se, by se dalo snad celý den…

02 vitkovice

Poznámka: od návštěvy Světa techniky nás odradily neskutečné davy lidí. Přesto jsme jen ve vestibulu budovy strávili více než hodinu: možnosti vyzkoušet si na vlastní kůži přetížení 3G za pomoci gyroskopu prostě nejde odolat, je možné dostat se do virtuální reality a v mezičase si dát pingpongový zápas (pálky a míček k zapůjčení za směšnou zálohu na pokladně).

Věž Nové radnice – vyhlídková věž Nové radnice na Prokešově náměstí je přístupná denně, prakticky až do soumraku a nabízí krásný pohled na město. I v šeru, vlhku a oparu v době naší návštěvy jsme viděli množství siluet těžních věží rozesetých prakticky po celém městě, panorama Dolních Vítkovic a světélkující OC Nová Karolina.
Na vrchol věže vás vyveze výtah, takže je to něco i pro lenošné povahy. A pokud chcete nějaký suvenýr z Ostravy, nepřeberné množství jich naleznete ve zdejším infocentru. Osobně doporučuji tvrdé cucavé bonbóny Baníčky 🙂


 

Zdá se vám toho málo? Ostrava toho nabízí daleko víc, pro ty co dávají přednost spíše přírodě je to třeba Halda Ema s vyhlídkou na město nebo meandry Odry u polských hranic. Děti určitě nadchne svět miniatur a dospělí si možná až zde budou umět představit, jak je oproti všem ostatním památkám Eiffelovka obrovská! Z povídání přátel vím, že za návštěvu stojí i ostravská zoo. Jste-li milovníci historii, i Ostrava má svůj hrad! Pokud vás zajímá spíše ta důlní historie města, kromě výše zmíněného dolu Michal je možné navštívit i Důl Hlubina v Dolních Vítkovicích či Landek park. Znalci písní od Jarka Nohavici si určitě nenechají ujít Sýkorův most a možná, stejně jako já, začnou až tady bádat po tom, kdo to vlastně Sýkora byl.

Návštěva Ostravy v každém případě stojí za to. Domy v centru jsou povětšinou hezky opravené a obyčejná procházka městem zdánlivě bez cíle může vést nejen k nasání atmosféry města, ale i k objevení netušených zákoutí a hezkých míst, jako jsou třeba nápadité domečky pro hmyz/knihovna:

03 hmyz