Jedeme Vltavu!

Dlouho jsme se nemohli s Pavlem shodnout, kam pojedeme na letošní dovolenou. Nakonec, na moje poměry na poslední chvíli, padlo rozhodnutí, že pojedeme na vodu. Tam kde je voda. To v letošním horkém a suchém počasí znamená jediné: pojedeme na českou vodáckou dálnici – na Vltavu. Celé plánování jsem nechala oproti všem mým zvyklostem na Pavlovi – a stálo to za to. V plánu je vyrazit z Lenory a sjet i horní úsek Vltavy po Lipno (jak je to se splouváním tohoto úseku se dozvíte např. zde nebo zde). Pak Lipno objet a pokračovat už klasicky z Vyššího Brodu.

Vyrážíme autem v pátek po práci z Brna. Dálnice, uzavírky, přejetý sjezd, kolona, uvařený motor. Přes všechny tyto peripetie se dostáváme do Českých Budějovic. Žel pozdě, takže přespáváme v autě, které následně v ČB necháváme, a vlakem (s výlukou) se do Lenory dostáváme až v sobotu ráno.

Tam si půjčujeme 1 vydru, 2 barely (a to jsme rádi, že se do nich se všemi věcmi na těžko vejdeme!), 2 pádla, 2 vesty a můžeme jet. Řeka se ještě nedá moc nazývat řekou. Spíš takovým potůčkem. Mělkým. Odhadem první kilometr to pěkně drhne o dno. Při představě, že to takto bude celou dovolenou, plánuji radši dobrovolně za lodí brodit. Situace se ale poměrně rychle zlepšuje. Les, kterým řeka teče, se najednou z ničeho nic změní. Nebojím se říct, že to vypadalo jako prales. A za první zátočinou se objeví cedule „1. zóna národního parku Šumava.“ Tady mám asi poprvé v životě dojem, že to chránění přírody někam vede. Navzdory 1. zóně NP břeh místy vypadá jako upravený lidskou činností. Později se dozvídáme, že tyto úpravy vznikly za doby Schwarzenbergů, aby bylo možné korytem plavit dřevo.

DSCN3218.JPG

U Soumarského mostu přirážíme, vyzvedáváme registrační známku pro splutí regulovaného úseku a čekáme na 12h, kdy máme rezervovanou plavbu. Spolu s dalšími 6 loděmi a průvodcem Jirkou vyrážíme na úsek Soumarský most – Pěkná, který nám trvá asi 4 hodiny. Jirka je normální chlap. Z jeho řeči vytuším, že není ze správy NP, což jsem vlastně i trochu ráda (ach, ty předsudky). Trasa vede 1. zónou NP. Průvodce dělá několik zastávek na lodi a povídá nám zajímavé informace o řece, o národním parku, o rostlinách, zvířatech… Musím říct, že ho vyloženě hltám. Když za plavby slyší, že se o něčem k tématu bavíme mezi sebou, nevtíravě se připojí se svými informacemi. Zajímavé je, že řeka má spíše charakter řeky na dolním toku. Žádné peřeje, neskutečné meandry, vrby a olše rostoucí na břehu. Lesů (jehličnatých) je tady málo, ale přece jen tady jsou. Nevím čím to… Ale je to krásné. Spousta vážek a motýlů, menší i větší rybky v křišťálově průzračné vodě. Toto si budu pamatovat hodně dlouho! Dvě zastávky jsou i s vysednutím na břeh. Ta první u železničního mostu je kouzelná. S Vltavou se potkává jedno z jejích slepých ramen, odvážlivci z železničního mostu i skáčou!

U obce Pěkná se loučíme. Většina lodí zde svou pouť končí. Úsek to nebyl v žádném případě krátký, celou dobu se muselo pádlovat, takže to bylo poměrně náročné. Kemp tady však žádný není (stále NP!) a tak musíme pokračovat až na začátek Lipna, do kempu v Nové Peci. Je to čím dál tím větší volej. Na Lipně voda pod námi ztmavne a mě je jasné, že hloubka bude určitě více než metr či dva, a tak pro jistotu nasazuji vestu. Hned se cítím bezpečněji. Vidíme labutí rodinku, volavky, děti cákající se u břehu. Za mostem už je vytoužený kemp. Vracíme všechno vybavení, což znamená věci z barelu předělat zase do batohu. Zdá se to nemožné, ale nějak ty věci nabyly a ne a ne se do batohu vejít.

DSCN3252

Další den velmi, VELMI komplikovaně a zdlouhavě přejedeme do Vyššího Brodu (a to i za použití taxíku!). Zase půjčit loď, všechno přebalit do barelů a můžeme vyrazit. Paradoxně je tato část toku Vltavy živější, jsou tu menší peřeje a několik jezů. Je to taková klasika, kterou taky klasicky jedeme: Vyšší Brod -> Rožmberk -> Český Krumlov -> Zlatá Koruna -> Boršov. Někde stavíme a dáváme pivo, grilovaný hermelín a další pochutiny.

Když už jsme tady, tak navštěvujeme i nějaké památky. Nejvíc na mě zapůsobil asi klášter Zlatá koruna, zřícenina hradu Dívčí Kámen a samozřejmě město Český Krumlov, které je teda zcela dle očekávání k prasknutí nacpané turisty, převážně těmi zahraničními. Město je to malebné, plné krásných zákoutí a myslím, že stojí za to ty davy skousnout a toto město si projít.

 

Závěrem:
– horní úsek z Lenory do Nové Pece rozhodně doporučuji. (Správa NP mění podmínky pro splouvání každých pár let, takže kdo ví, jak to bude v příštích letech. Jeďte, dokud je ta možnost a té pětistovky za projetí úseku Soumarský most – Pěkná nelitujte)
– jak jsme zjistili, některé z půjčoven dopravují lidi i věci na úseku Boršov – Vyšší Brod (a zpět). Příště, pokud budeme chtít jet celou trasu, dojeli bychom autem až do Nové Pece. Odtud vlakem do Lenory. Po vodě se vrátit k autu a tím objet Lipno, buď jen do Vyššího Brodu nebo až do Boršova, a pak se nechat popovézt autobusem (buď k lodi nebo zpět k autu). Jsem přesvědčená, že tímto způsobem dopravy bychom ušetřili spoustu času, nervů a energie.
– pokud pojedete o prázdninách, nevyrážejte z Vyššího Brodu na začátku víkendu. Takový nápad má totiž většina vodáků. My z Vyššího Brodu vyráželi v neděli po 15h a už to bylo v pohodě.
– světe div se, mapy.cz umí počítat i vzdálenost a čas cesty po vodě. Dle naší zkušenosti jsou časy na Vltavě značně nadsazené, a to jsme moc nepádlovali. Ale pro představu je to určitě dobré.

Na úplný závěr nabídnu trochu lehce poetického čtení o tom, jaké to vlastně na vodě je. A já si asi pustím Proč bychom se netopili – seriál plný letní pohody a lásky k vodě a lodím (případně si to přečtu). Nebo radši Špunty na vodě?

Reklamy

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Jaké to je na vodě

Český národ je prý hlavně národem pivařů. Kromě toho také turistů a v neposlední  řadě vodáků. Pohled na vodácké kempy uprostřed vodácké sezóny to jednoznačně potvrzuje. Přesto spousta lidí na vodě nikdy nebyla, já se dostala na vodu teprve podruhé v životě. A stálo to za to. (Co jsme viděli a zažili, o tom snad v některém z dalších příspěvků). Tady bych se chtěla podělit o to, jaké to na té vodě vlastně je.

Optimistův pohled: Ráno ve stanu vás probudí sluneční paprsky. Vy ještě v polospánku přemýšlíte, jaké to vlastně bude: budou přeje, nebo volej? Kolik bude asi tak jezů? A jak se nám je podaří sjet?
Brouzdáte se ranní rosou kolem stanu, vnímáte šumění řeky a kolem vás už projíždějí první vodáci. „Ahóóóój!“ rozléhá se všude kolem. Dojíst kaši, sbalit stan, naskládat věci do barelu, přivázat je k lodi, pádlo do ruky a už jedete taky. „Ahóóóój!“
Jen co opustíte hranice kempu, vše se uklidní. Je ticho, voda šumí, pádla při zanoření jemně šplouchají. Vítr pofukuje, slunce hřeje. Když se vám nechce, tak nepádlujete. Natáhnete se na loď, necháte se unášet proudem, zadák se zapře o pádlo a jen loď kormidluje. A kocháte se. Pořád je čím: louky se střídají s lesy, někde do vody strmě spadají skály, jinde ve vodě leží stromy. Užíváte si to, že jste tady jen vy a řeka.
Když zaslechnete silnější šumění vody, zbystříte. Peřeje? Nebo snad jez? Troška maličkého adrenalinu. Na peřejích se zaklonit, abyste do lodi zbytečně nenacákali, k tomu háček hlásí kameny a jiné překážky v řece, kormidelník se jim s trochou štěstí vyhne. Před jezem přirazit a jít se podívat, jak to vypadá. Debatovat nad tím, kudy to jet, kdy zabrat a kdy to naopak nechat na síle řeky.
Nasednout, odrazit od břehu, šikovně si najet a pak už být vítanou atrakcí pro přihlížející vodáky i nevodáky. „Hlavně se neudělat!“ říká si osádka lodi, „věčná škoda, že se neudělali…“ říká si přihlížející obecenstvo.
Do lodi našplíchá vždycky, ale to nevadí, je přece léto. Když je vody v lodi moc a ztrácí stabilitu, zastavíte. Vyskládáte všechny věci ven, loď přetočíte, vodu vylijete, podniknete vodní bitvu, vykoupete se v řece. V řece, která se na těch pár dní stala součástí vašich životů. V řece, do které by vás jindy ani nenapadlo vlézt, a teď se v ní cákáte několikrát denně. Naskládat věci zpět do lodi, pomoct pochytat plovoucí věci těm, kteří to štěstí neměli a převrátili se. Nasednout a jet zase dál.
Při chuti na pivo zastavit v četných hospůdkách a kempících po trase. Jsou dvojího druhu: ty tradičnější a ty komerčnější. Každému dle jeho gusta, já dávám přednost těm tradičnějším. Na dálku je poznáte obvykle tak, že „reklamní poutače“ podél řeky vykazují do jisté míry známky lidové tvořivosti a pokud se z nich vůbec ozývá nějaká hudba, tak je to kytara. Pivo, limo, klobáska … každému to, na co má chuť. Zdržet se můžete tak dlouho, jak chcete. Řeka vám nikam neuteče a vaše loď se neřídí žádným jízdním řádem. Vykoupat se, nasbírat kamínky, zahrát karty, domazat se opalovákem a můžete plout dál.
Večer přirazíte u  břehu vyhlídnutého kempu. Postavíte stan, uvaříte večeři, dáte poslední koupel dne v řece. Ruku v ruce se vydáte za hranice kempu, podél řeky – jak jinak. Voda se se soumrakem uklidní a je hladká jak zrcadlo. Přijíždějí po ní poslední vodáci. Ani teď je neopouští dobrá nálada. Slunce zapadá za stromy a vy si užíváte zase tu chvíli, kdy jste jen vy a řeka.
Do spacáku uléháte rozehřáti od sluníčka a příjemně unavení. O pár stanů dál hrábne někdo do strun. „Ten den co vítr listí z města svál…“ zní vám při usínání v uších a vy přemýšlíte, jaké to bude zítra. Budou přeje, nebo volej? Kolik bude asi tak jezů? A jak se nám je podaří sjet?

Pesimistův pohled: Ráno vás ve stanu probudí šílené vedro. Z předchozích dní vás bolí celé tělo a vám už se do té lodi fakt nechce. Zase bude prát slunko, řeka beztak nepoteče a všude budou davy lidí.
Málem ještě se zalepenýma očima balíte stan, který je od rosy mokrý jako hnůj. Věci se vám do barelu ne a ne vejít. Nějací aktivní vodáci už splouvají řeku a hulákají jak na lesy to jejich věčné „Ahóóóój!“, které vám za těch pár dnů už leze na nervy.
Při nasedání do lodi se loď zvrkne (nebo jí škodolibý druhý člen posádky trochu pomůže) a vy si hned ráno dáte koupel v ledové vodě. Vyrážíte. Pořád je to stejný: voda, stromy, louky, les. Nuda. Pádlovat na voleji je únavný a nudný, peřeje vás nebaví, protože je prostě neumíte jezdit a vy pořád drhnete dnem o mělčinu a nebo najíždíte na kameny.
Jez. Už zase. Achjo. Vystoupit, okouknout to, vyslechnout si kecy přihlížejících kudy to tak jet, které jsou vám stejně houby platné, protože ta voda si s vámi dělá, co chce. Jim se to kecá, na břehu. Pod jezem v horším případě pochytat uplavané věci a hlavně chytit loď. A pádla! V lepším případě jen přirazit ke břehu, všechno vyskládat, otočit tu šíleně těžkou loď tak, aby vám pod ní nezůstala noha a ještě se vám z ní podařilo vylít co nejvíc vody. Je to tento den už potřetí a je to prostě vopruz. Chcete se podívat na další nešťastlivce, ale jako na potvoru nikdo nejede a ani se jet nechystá. Zato za první zátočinou to vypadá jako na D1: 5 raftů, 3 pálavy a 8 vyder. Strašný! Navíc všichni vyřvávají „Ahóóóój!“ a když je okázale ignorujete, přidají na hlasitosti.
Celou dobu míjíte kempy a hospůdky, ale když se rozhodnete zastavit na pivo, tak jako na potvoru celé dlouhé říční kilometry nikde nic není. Když konečně zastavíte, cena je šílená, navíc točí nějaký patok. Fronta dlouhá, slunko vám pere na hlavu a vy se cítíte jak připečený škvarek. Mazat opalovákem nepomáhá, záda, nos, ramena, uši, prostě všechno máte rudý jak rak.
Se zadákem už si nemáte co říct a šplouchání jeho pádla vás vytáčí k nepříčetnosti, stejně to jak kormidluje – vždy neomylně na ten největší šutr v okolí.
U vyhlídnutého kempu se vám nepodaří přirazit tam, kde jste chtěli, takže to máte šíleně daleko … všude. Stan je nechutně mokrej, po celém dni v barelu na slunci zapařenej a smrdí. Navlhl od něj i spacák a prostě je to všechno fuj. Máte hlad jako herec, a jediný co máte, je polívka s chlebem. Zase. Když se konečně dostanete do spacáku, tak na jedné straně někdo drnká na kytaru šílený trampský odrhovačky, na druhé straně si partička omladiny pouští hudbu z repráků a za chvíli začne hulákat partička, která to přehnala s alkoholem.
Všechno vás bolí, nevíte, jak si lehnout a vy už teď víte, že zítra bude zase prát slunko, řeka beztak nepoteče a všude budou davy lidí.

Osobně jsem na řece rozhodně optimista. Jaký si to uděláš, takový to máš. Je jen na tobě, jestli si malými nepříjemnostmi necháš zkazit den či dokonce celou dovolenou, nebo se nad ně povzneseš a budeš si užívat to, co se ti nabízí.
A jaká je pravda? Ta bude asi někde mezi. Záleží na vás. Záleží na tom, kdo je s vámi na jedné lodi. Být na jedné lodi – to je úplně něco jiného, než jet spolu třeba na kole nebo jít na výlet. Na takové výpravě se velmi snadno oddělíte. Začne vás štvát nebo se zrovna nepohodnete? Prostě přidáte nebo zpomalíte, jste chvíli sami a máte klid. Na lodi to takto nefunguje. Jste spolu pořád. Na lodi, ve vodě, ve stanu. 24 hodin denně. Je to taková zkouška. Myslím, že my s Pavlem jsme v této zkoušce obstáli na lépe než 1*.

A co vy? Neláká vás to taky zkusit? 😉

DSCN3231

Potulka po Chřibech

Chřiby jsou mojí srdcovou záležitostí, spolu s Jizerkami a Bílými Karpatami. Asi proto, že je to místo, kde jsem poprvé hodila batoh na záda a na více dní vyrazila po svých mimo civilizaci a spala venku – to jsou zážitky na které se nezapomíná. Možná právě kvůli tomu, když H. naplánovala dvoudenní potulku právě na Chřiby, neváhala jsem. (Vzdálenost od Brna také hraje pro tuto lokalitu, dá se sem bez problémů vyrazit i na jednodenní výlet.)

Pátek dopoledne, větší část naší skupinky nasedá v Brně na Zvonařce na přímý autobus do Koryčan, zbytek osazenstva se přidává ve Slavkově. Za hodinku už vystupujeme v Koryčanech a začínáme příjemně: vynikající točenou zmrzlinou. Dosti světských radostí a je čas vyrazit do kopců, po zelené na hrad Cimburk. Cimburk je hrad, resp. zřícenina, kterou parta nadšenců postupně opravuje. Od té doby, co jsme ho viděla poprvé, zaznamenal úžasný vývoj směrem vpřed. Vstupné je spíše symbolické (tuším 50,-), hrad si můžete projít sami s papírem v ruce, a pokud ho někdo navštívit nechce, může zůstat na lavičkách před hradem a využít místní skromné občerstvení. Škoda že není přístupná věž. Ale tak třeba časem, všechno není hned.

Po návštěvě hradu vyrážíme po žluté na Klimentka, poutní místo a archeologickou lokalitu. Zase se neubráním srovnání před lety: tehdy byl Klimentek více zarostlý a celé místo působilo jaksi magičtěji. I tak na vás ale i dnes dýchne tajemná atmosféra. Jedná se o jedno z míst, kde je snad údajně pohřben sv. Metoděj. Není to žádné supr turistické místo s hospodou a informačními tabulemi z evropských fondů, nástěnka s informacemi vykazuje známky lidové tvořivosti a značnou letitost. Na návrší jsou vyznačeny základy poměrně velkého kostela, dřevěná kaple a zvonička. Pár set metrů pod kopcem, trošičku mimo trasu, narazíte na Gorazdovu studánku, která ani v letošním horkém létě nevyschla.

Dalším bodem na naší trase je Kazatelna – výrazné pískovcové skalisko, na jehož vrchol vedou schody a je z něj vidět i věž Cimburka.

Pak už po šotolinové cestě scházíme k přístřešku Na Pile, který nám poskytne naprosto luxusní střechu nad hlavou pro přespání. Do přístřešku se nás pohodlně vešlo 9, a stále nebylo plno. Využili jsme i ohniště a opekli špekáčky. Ve studni vedle přístřešku voda sice byla, ale značně zakalená, tak jsme radši vodu brali z asi 50 m vzdálené studánky. Absence telefonního signálu je poměrně příjemným odtržením od každodenního života.

Ráno po snídani pokračujeme po červené na hrad Buchlov, který mi nějak k srdci nepřirostl. I poměrně brzy dopoledne zde bylo velké množství lidí z důvodů nějakých kovářských slavností, a tak byl zpoplatněn i vstup na první nádvoří, což běžně není (nebo alespoň před lety nebylo). Na prodírání se davy návštěvníků nás neužije, proto jsme radši využili místního občerstvení u parkoviště, dali pivo/limo/kafe (každý dle svého gusta, ale z recyklační linky fa. Bobika radši nikdo nic neochutnal) a vyrazili dál. Kaple Barborka je pro mě dalším zklamáním.

Vyhlídka za Čertovým sedlem je naopak moc pěkná, přístřešek dokonce vypadá jako vhodný pro přespání menšího počtu lidí. Cesta po zelené prudce klesá a vrstevnice řeže na kolmo. Naštěstí bylo sucho a ne blato, tak jsme to všichni zvládli, ale M. s malou M. v nosičce na zádech měla co dělat. Možná by pro ně bylo vhodnější zvolit prakticky souběžnou červenou, která z mapy tak náročně nevypadá.

Vzhledem k horkému počasí dáváme pauzu zejm. na pití Pod Břesteckou skalou. Za mě moc sympatický podnik! Příjemně osvěženi pak vyrážíme na Břesteckou skálu, výstup není úplně zadarmo, ale zase na druhou stranu nic dramatického. A výhled stojí za to!

Pak už přes Chabaně scházíme na Velehrad. Po opuštění lesa do nás slunce pere naprosto nemilosrdně, ale výhled na věže velehradského chrámu stojí za to. Končíme tak, jak jsme začali – točenou zmrzlinou. DSC_0349.JPG

Chřiby ani tentokrát nezklamaly. Příroda úžasná, chození nenáročné a lidí naprosté minimum. Nebyla jsem tady poprvé. Ale ani naposledy. Pořád jsou místa, která jsem zde nenavštívila a přitom za to určitě stojí.


trasa: https://mapy.cz/s/2SIes
vzdálenosti: oba dva dny 15 – 16 km
doplnění vody: studánky po trase jsou, z důvodu sucha je to tak 50/50, v polovině července fungovala Gorazdova studánka a Račí studánka u přístřešku Na pile. Naopak Paní studánka (cestou z Cimburku na Klimentek) a Velehradská naprosto beznadějně vyschlé. Zbytek nevím.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Den otevřených dveří na Býčí skále

Býčí skála, jeskyně, která se nachází ve střední části Moravského krasu, není veřejnosti běžně přístupná. Jen pár víkendů do roka, zpravidla v květnu nebo v červnu, se otevře návštěvníkům. Zájem je velký, rezervace se neprovádí a je tak docela možné, že si na prohlídku pěkně počkáte.

IMG_20180616_083519[1]

My jsme se vypravili hned na 9 h ráno, tak, abychom stihli hned první prohlídku. S parkováním nebyl (v tuto poměrně brzkou dobu) problém. Čas před prohlídkou jsme strávili na zatravněném plácku před jeskyní pozorováním řvoucích dravců na obloze. Jak nám řekl pán z CHKO, jedná se o sokoly, stěhovavé, kteří hnízdí v opuštěném krkavčím hnízdě na jedné ze skalních říms. Díky jeho dalekohledu jsme se mohli podívat i přímo do hnízda, kde setrvávalo ještě jedno lenošné mládě, které odmítalo vylétnout. Byl to zajímavý zážitek. Na fotkách na mobilu nám pak ještě ukázal, jak tato mláďata vypadala několik týdnů zpět (takové bílé ochmýřené kuličky) a jak vypadají jejich rodiče.

Přesně v 9h si nás u vstupu do jeskyně vyzvedne skupinka jeskyňářů a my vstupujeme do vnitřku této skalní masy. Hned vstupní prostor je monumentální, rozlehlý, vysoký, skoro se to ani popsat nedá. A taková (nepopsatelná) je prakticky celá turistická trasa, která měří asi 750 m. Nečekejte betonové chodníčky a parádní osvětlení, toto není prvoplánově turistická atrakce, přesto (a nebo spíš právě proto) má toto místo svou atmosféru. Nečekejte ani krápníkovou výzdobu, v přístupných částí jeskyně prakticky žádná není, protože všechny krápníky prý nechal olámat hrabě z Lichtenštejna, aby si jimi mohl vyzdobit svou umělou jeskyni. Ale když vám bude pan jeskyňář popisovat, co se nachází v horních či spodních patrech jeskyně, bude vám představivost pracovat na plné obrátky. Když vám bude říkat, jak rychle a do jaké výšky je schopná nastoupat voda při povodních, bude vám možná, stejně jako mě, běhat mráz po zádech.

Dál je tady zbytečné popisovat, co přesně v jeskyni uvidíte a uslyšíte, stejně si toho moc nepamatuju a těm geologickým věcem moc nerozumím. Každopádně stojí za to si pohlídat, kdy dny otevřených dveří jsou, pořádně se obléci a těch téměř 90 minut v jeskyni strávit. Ať se vám líbí!

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.

Cyklo kolem Dalešické přehrady

Poslední květnovou neděli jsme vyrazila na cyklistický výlet s naprosto nečekaným parťákem – s maminkou! Do kraje kolem Dalšické a Mohelenské přehrady, který disponuje řadou turistických i cyklistických tras a zajímavých míst.

Výchozím bodem našeho výletu byly Dalešice, konkrétně Dalešický pivovar – místo, kde se točili legendární Postřižiny. Protože nedisponuji na autě zahrádkou, využili jsme možnosti zapůjčit si kola právě v pivovaru. Pro mamku elektrokolo, pro mě horské.

Protože mamka se neřadí mezi zdatné cyklisty, vyrazily jsme pro jistotu hned brzy ráno, kolem osmé. Já zase nepatřím mezi šikovné navigátory zejm. co se cyklotras týká a tak jsme si hned na začátku střihly jeden kopeček navíc. Nakonec jsme se ale správně namotaly na cyklotrasu č. 5107, která vedla poli, kolem 2 menších a jednoho většího rybníčku a byl z ní i výhled na elektrárnu Dukovany (kde v této lokalitě ovšem výhled na Dukovany není, že…).

První zastávka byla na mostě přes Dalešickou přehradu u obce Stropešín. Bylo vidět, že vody je méně než obvykle.

Pak už jsme po silnici dojely do Hartvíkovic, odkud jsme po žluté turistické zamířily na Wilsonovu skálu, odkud je krásný výhled na přehradu i na kemp Wilsonka. Zde jsme si daly první větší přestávku.

 

Po zaslouženém odpočinku jsme se vydaly zpět do Hartvíkovic a pak podél vojenského letiště Námešť nad Oslavou. I z poměrně velké dálky jsme viděly poměrně velké množství letadel a vrtulníků. (Pro zájemce: občas se zde konají dny otevřených dveří, pohledejte na webu).

Krásný zážitek jsme měly na cestě z Popůvek do Kramolína. Cyklotrasa tam vede kolem hájenky. Jezdci na koních vyplašily stádo daňků, žijící v ohradě právě u této hájenky, a tak celé stádo daňků doběhlo do části ohrady u nás a my si je mohly krásně prohlédnout.

Krátká pauza byla na návsi v Kramolíně. Tam jsme na informační ceduli zjistily, že rozhledna Babylon, na kterou míříme, otevírá až ve 13 h. Vzhledem k tomu, že tou dobou nebylo ani 11…. I tak jsme se ale k rozhledně vypravily a rozhodně jsme nelitovaly. I z venku se jedná o moc pěknou stavbu. Fascinující bylo množství přístřešků a laviček u rozhledny a tak jsme si zde daly další větší pauzu. Ještě že! Asi za půl hodiny dorazila paní s klíčem od rozhledny, protože měla objednanou nějakou větší skupina. Tak jsme se i my podívaly nahoru. Výhled nic moc, prakticky jenom na Dukovany, ale i tak to stálo za to.

 

Následující část trasy po cyklo č. 403 a následně lesem po modré byla pohodová a moc krásná. Na silnici jsme se napojily kousek za obcí Mohelno a před námi se otevírala Mohelenská hadcová step. Na první pohled se jednalo o úplně jiný typ krajiny. Neodolaly jsme, a šly jsme si alespoň kousek této stepi prohlédnout. Ale pozor! Na kole se zde jezdit nesmí, tak jsme to vzaly pěšky. Lidí málo, informačních tabulí spousta, krásná flora, popásající se ovce, výhled na řeku Jihlavu vytékající z v.n. Mohelno a na neodmyslitelné Dukovany. Stálo to za to.

 

Na kole jsme dále pokračovaly na hráz vodní nádrže Mohelno. Pak následoval trochu techničtěji náročnější úsek lesem po kamenech do kopce, ale obě dvě jsme to zvládly. Dál už jsme pokračovaly po Pivovarské cyklotrase. Jednou z odboček byla zřícenina hradu Rabštejn. Kromě výrazných pozůstatků jedné stěny jsou zbytky hradu nepatrné, přesto je zřejmé, že to nebyl jen tak nějaký malý hrádek. Další odbočkou byla hráz vodní nádrže Dalešice, prý jde o nejvyšší hráz v ČR!

 

A pak už lesem zpět do obce Dalešice, okouknout zvenku Dalešický zámek (nepřístupný) a pak už do pivovaru, vrátit kola a dát si něco dobrého na jídlo ve zdejší pivovarské hospodě. Vaří zde výborně, ochutnat pivo jsem bohužel neměla možnost – řidič to vždycky odnese.

44 km, ↑↓ 780 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 3:45 h

Zbiroh, Žebrák a Berounka na kole

Cyklistické výlety mají pro mne přes spoustu pozitiv i jednu velkou nevýhodu – je vhodné se vrátit na to samé místo, ze kterého jste vyrazili. Což je vlastně i problém výletů, kdy je dopravním prostředkem k výchozímu bodu auto. Trasa se obvykle někde kříží a potkává, je příliš dlouhá, příliš kopcovitá, a já nevím co ještě. Tak jsme zkusili kombinaci vlak + kolo.

Na vlak nasedáme v Zadní Třebáni. Trať do Berouna prakticky kopíruje řeku, na jejímž druhém břehu je cyklostezka, po které máme v plánu se vracet. Vzhledem k tomu, že nemáme pořádně kam dát kola a jak se chytit, máme úplně jiné starosti, než koukat z okna a kochat se (prostě si to necháváme na návrat).

Přestup v Berouně. Kvůli výluce (opravuje se nádraží a prostě tam několik kolejí vůbec není) některé vlaky nahrazují autobusy. Nevíme, jestli by nás s kolem vzal a hlavně ujel, neboť jsme měli zpoždění. Máme tedy téměř 2 hodiny, které můžeme strávit poflakováním po Berouně.

Celkem bike friendy město. Cyklostezka někde oddělená od chodců, jinde společná (ale příjemně široká), neomezený vjezd do centra města … a naproti tomu totální zákaz cyklistů na městské hoře. Ale v podstatě tomu rozumím.

Hradby, městské brány, pěkně opravené domy na náměstí, městská hora s rozhlednou a medvědáriem. Tak by se asi dal shrnout Beroun za tu chvíli, co jsme tam byli. Medvědárium mě zklamalo: výběh se nezdá moc velký a hlavně medvědi ještě asi měli noc a odmítali se ukázat. Jediné, co jsem z medvěda viděla (nebo spíš tušila), byla tlapa čouhající z betonového příbytku. Aspoň, že se neplatí vstupné.

Z Berouna odjíždíme se zpožděním, kolem 13 h vystupujeme ve stanici Kařez a máme v plánu dopravit se zpět do Zadní Třebáně, tedy nějakých 45-50 km, s tím, že nás čeká pár kopečků, a pak hlavně rovina. Zámky a hrady máme v plánu zkouknout jen ze silnice, žádné zbytečné stoupání. I tak jsem nervózní, že to rozhodně nemůžeme stihnout.

Hned první Zbiroh nám náš plán vynechávat kopce překazí, ze zalesněného kopce na nás vykukuje pouze střecha. Když už tady jsme, byla by škoda se tam nepodívat! Nelitujeme. Zámecký park je pěkně upravený, stejně tak celý zámek, který slouží i jako hotel. Na prohlídku ale z časových důvodů nejdeme, byť fotky interiérů vypadají lákavě.

DSCN3098

Kousek za obcí Zbiroh nás čeká první sjezd. Těším se na něj jak malá holka! Zákon schválnosti ale funguje dokonale a fouká parádní protivítr, takže musím šlapat i z kopce. Kolem nás louky, na nich pasoucí se krávy, o kousek dál zvedající se kopce. Nádhera. Najednou na jednom z kopců před námi uvidím NĚCO. Zastavuji, zaostřím, a zjišťuji, že je to hrad. Trochu schovaný za stromy. Neváhám a jdu hluboko do pole abych ho vyfotila (nahoru přece nepojedeme!). Pavel na mě kouká trochu jako na blázna. O pár set metrů dál stromy ustupují a my hrad vidíme krásně i ze silnice. A kousíček pod ním ještě jeden, jde tedy o známou dvojici hradů Žebrák a Točník.

DSCN3111

Tedy, Žebrák je zřícenina, starší a níže položená. Točník je hrad, na strašném kopci. Pokud některý z nich máme navštívit, máme jasno a volíme Žebrák. Kopec je ovšem na kole nejetelný (s našimi schopnostmi). Návštěva za to stojí. Za vstupné 60,- se podíváme na věž a můžeme si projít celý areál (byť jeho většina je ještě před kasou). Dokonce nám milá pokladní řekne, že Točník je dnes uzavřen (ještě, že to víme, jinak by se určitě našel nějaký blázen, který by ho chtěl jet prozkoumat z blízka!).

V podstatě se tedy loučíme s kopci (cca 25. km) a dále nás čekají už jen rovinky případné mírné kopečky dolů. Vše samozřejmě proti větru. Takže se to pěkně vleče. Navíc toho moc zajímavého ke koukání není. Vypíchla bych asi rybníček Pouch ve Zdicích, u kterého jsme se zastavili jen díky tomu, že Pavel píchl. Cesta ze Zdic dál je ale krásná, jedná se o stezku vedoucí kolem říčky, mimo silnici. Pak už vlevo před sebou vidíme zelený kopec s rozhlednou a my víme, že jsme v Berouně. Děláme zastávku na pivo/limonádu/kafe na náměstí a kdybsme věděli, jaký kousek (pocitově) to bude do cíle (asi 17 km), tak snad ještě jednou vyfuníme na městskou horu a zkontrolujeme medvědy.

Přejedeme Berounku a dále už pokračujeme po stezce kolem ní. Nevíme ale, jak daleko to půjde. V úseku od lávky v Kozle až po Srbsko je stezka uzavřena z důvodu padajícího kamení. Říkají to mapy, říká to web města a hlavně to říká velká cedule na začátku stezky v Berouně. Objet by to někudy jít mělo, takže to moc neřešíme a raději se kocháme krajinou. Řeka, skály z obou dvou stran padající do vody, Tetín na protějším břehu, lidé cachtající se v Berounce, paráda. Ani nevíme jak a jsme v Srbsku. Evidentně to s tím uzavřeným úsekem není tak hrozné, neboť žádné zátarasy ani velkou výstražnou ceduli „Vodcaď dál už se nesmí“ jsme nepotkali.

DSCN3135

Projedeme Srbskem a už jsme v obci Karlštejn. Pořád koukám do svahu na levé straně, kdy na nás vykoukne hrad. A ono nic. Po očku sleduji i směrovky, ale tu „na hrad“ v záplavě směrovek na různé hotely a restaurace prostě nevidím. Ještě, že jsme ten hrad viděli během závodu, jinak snad Pavla přinutím vrátit se a vyšlápnout kopec k hradu.

V nohách máme asi 51 km a jsme v cíli. Byl to moc krásný výlet, každá z jeho částí měla něco do sebe. Zejména pro úsek kolem Berounky doporučuji zvolit nějaký čas, kdy je většina lidí v práci, jinak místo koukání po skalách budete muset dávat pozor na bruslaře, pejskaře, chodce, a další cyklisty – prostě jako asi na všech cyklostezkách v blízkosti větších měst.

trasa v mapě
51 km, ↑ 580 m ↓ 820 m
celkový čas (přibližně): 5 h (Kařez – Zadní Třebáň)
čistý čas pohybu: 3 h