Tři brady

Naše slečna se má čile k světu, pěkně roste, chutná jí jíst a taky pěkně přibírá. Jsem ráda, samozřejmě. Neumím si představit, že by jíst nechtěla, nepřibírala, a my to museli nějak (jak??) řešit.

Ale ouha. To, že mám problém s vlastním vzhledem a kily, je známá věc. Já sama si to uvědomuji, a snažím se to neřešit. Nejde mi to.

A co hůř! Nedávno jsem se přistihla, jak tomu malému prtěti láskyplně říkám, že má 3 brady a faldíky na stehýnkách, a že se mu za chvíli ty stehýnka nevejdou do plíny. Strašný! Úplně jsem se orosila. Nechci ze své dcery mít člověka, který přehnaně řeší kila, který se snaží být co nejútlejší, nejatraktivnější a já nevím co ještě. Všichni si asi umíme představit, kam až to může (bohužel) vést. Budu si na to muset dávat pozor. Od té doby, co jsem se u těchto blbých keců přistihla, se opravdu těmto tématům snažím v mé samomluvě směrem k malé vyhnout, a myslím, že mi to celkem jde. Tak snad ji v tomhle směru nějak negativně nepoznamenám. Uf!

Reklamy

Horké chvilky s miminem

Malovala jsem si, jak to bude krásné: jarní dítě – parádní počasí na procházky a na to strávit spoustu času venku. Mám ráda nebe nad hlavou a vzduch kolem sebe.

Bohužel, to tak úplně nevyšlo. Zpočátku pršelo a bylo dost zima, pak bylo chvíli normálně a najednou, z ničeho nic, nenáviděné vedro! Sama ho těžko snáším a trávím ho nejraději zalezlá doma, se zavřenými okny a zataženými žaluziemi. Jak to bude náročné s malým miminkem jsem si ani nedovedla představit. Resp. jsem nad tím ani nepřemýšlela. Radši.

Pláče, většinu času pláče. Ten tam je spící andílek, je tu plačící stvoření, které tím jediným způsobem, kterým umí, dává najevo svůj diskomfort. Má žízeň. Je mu teplo. Je mu zima. Má hlad. Má zapařenou plínu. Bolí bříško. Nudí se. Chce se chovat. Nebo prostě něco mezi tím. Nebo taky všechno dohromady. A ty mamko poznej, o co jde a naprav to!

Aktuálně je to většinou žízeň. Pije dlouho. A pije často. Je to náročné. I když jsem začala kojit vleže na boku, protože mi to přijde v tomto teple méně kontaktní a upocené, je to náročné. Většinu dne tedy teď strávím v posteli s malým hladovcem u prsa, který klidně usne … aby se tak za 10 minut zase probudil a dožadoval se pití. To se občas ani nestihnete vyčurat/napít/přemáchnout plínu/najíst. Výhodou je, že se celkem hezky vyspíte i přes den, případně se u toho dá celkem pohodlně číst 😉 Problém je, že je opravdu větší poptávka, a vy třeba nestíháte vyrábět. Ano, už mi naše malá slečna jednou prso reklamovala, že v něm nic není. Naštěstí druhé nezklamalo.

Teplo nebo zima? To je taky docela problém. I přes má zatemňovací opatření máme  u nás doma dost vedro (asi 28°C). Zpočátku jsem zkusila mít miminko jen v plíně, ale to nešlo – nožky i ručky mělo za chvíli úplně ledové a v postýlce sebou zmítalo, asi aby se zahřálo. Stačilo trochu obléct (plátěnou košilku a ponožky), zakrýt lehkou „plínou“ a bylo to lepší. Taky jsem zavedla „výpravy do přízemí,“ kde je výrazně lépe a já malou nechám v kočárku na verandě a ona je tam poměrně spokojená, zchladí se a někdy i usne. Ale teda k nám do patra je to docela daleko, a já tak každou chvíli lítám nahoru dolů, jestli náhodou nepláče.

A jak obléct ven, kór když tam fouká? A problém největší: jak obléct do auta? V tomto pořád hodně plavu a radši se autem moc nikam nevydávám.

Dávat do šátku či manducy je pro mne teď naprosto nepředstavitelné.

Vycházky vnímám jako možné jen v brzkých ranních hodinách, ale zkombinujte to s kojením, spánkem a svou vlastní snídaní.

Uf, je to tedy náročné, a to je teprve červen. Co nás čeká v červenci a v srpnu, to ani nechci vidět. Jediná má naděje je ta, že si zvykneme. Obě. Buď na to teplo, nebo na potřeby té druhé.


Ať to není celé takové stěžovací: i když je mi teplo, mám studené nohy. Celé! Prsty, kolena, a hlavně stehna. Je to paráda sednout si na zem, opřít se zády o zeď nebo skříň, a malou položit na své pokrčené nohy. Zchladí se, uklidní a jako bonus se naučila vrhat naprosto neskutečně oddaný pohledy. Něco jako „mámo, díky! Já vím, co pro mě děláš.“ Tyhle chvilky si neskutečně užívám 🙂

Kluci nebrečí

PŘÍBĚH PRVNÍ: V restauraci s malou brečící v náručí mířím do přebalovací místnosti. Míjím kočárek, sporťák, zaparkovaný mimo veškeré dění, prakticky v chodbičce vedoucí na wc, v těsné blízkosti dveří, za kterými za chvíli zmizím. Kočárek je otočený tak, že jeho případné osazenstvo by koukalo do zdi. Zamykám za sebou zevnitř. Po rozdělání fuj plíny se malá okamžitě uklidňuje, ale já slyším nějaké jiné kňourání, které přechází v brečení a volání „mááámíííí.“ Trvá to celkem dlouho, ale já mám plné ruce práce a hlavu  plnou obav, aby mi malá v nestřeženém okamžiku nespadla z přebalováku. Za dveřmi se ozývá hlas dospělé ženy: „ty tady pláčeš? Počkej, já ti zkusím zavolat maminku.“ Žena odchází, zoufalé volání nepřestává. Za chvíli nepřichází maminka, ale táta se slovy: „co tady děláš zase za ostudu?“

PŘÍBĚH DRUHÝ: Malý, ani ne dvouletý chlapec, který ještě moc nemluví, po svém komunikuje se svým okolím. V překladu: všichni ví, že byl s maminkou na výletě na parníku, že ve vodě viděl ryby a na vodě kačenky, ví to od jeho mámy. On sám to ještě povědět neumí, ale na vhodně mířenou otázku řekne buď „jo“ nebo „ne.“ Velrybu neviděl, piráta taky ne, ale kačenky a ryby jo. Očka má rozzářená, evidentně se mu na výletě líbilo. Ale určitě se tam stalo ještě něco! Ukazuje na odřené koleno a odřený prstík. „Ty jsi spadl?“ „Jo,“ ale nebrečí, už je to přebolelo, ale prostě chce světu sdělit, že spadl. Teta mu to pofouká a pohladí, je rád za tu pozornost. Přichází jeho táta. Chlapec opět ukazuje koleno a prst a dožaduje se reakce. Ta přichází: „to nic není, seš chlap, to tě nemůže bolet.“


Někdy mě z toho, jak se chováme k dětem (i k sobě navzájem), běhá úplně mráz po zádech.

 

Návrat ke sportu

Nemám břicho, šestinedělí za mnou, venku hezky, cítím se dobře – je čas vrátit se k oblíbenému způsobu trávení volného času, a to je pohyb.

Otázka je, jestli jde vůbec o návrat. Celé těhotenství jsem sportovala co to šlo. Poslední těhotenský běh se uskutečnil 8. 4., cca měsíc před oficiálním termínem porodu. Důvodem nebylo to, že už bych to fyzicky nezvládala, ale doporučení lékařky, že se už malá tlačí hodně dolů, a že by to chtělo odpočívat a polehávat. Poslechla jsem (kupodivu), a jenom vycházkovala. Poslední vycházka se konala 15. 4. …. a hned tu noc, po půlnoci, se narodila naše malá slečna.

Z porodnice domů jsem šla 21. 4., a už 24. jsem začala cvičit. První vycházka se vzhledem k počasí a předčasnému narození malé konala „až“ 30. 4. No ale pak pravidelně, prakticky každý den.

Přiznávám, že první pokus o běh byl v rámci jedné z vycházek ještě hluboko v šestinedělí a rozhodně to nebylo ono. Ještě jsem nějaký týden počkala a prakticky měsíc po porodu  opravdu vyběhla. Malou jsem nechala doma s tatínkem, chtěla jsem to zkusit prvně sama. Čekala jsem všechno….ale TOHLE opravdu ne. Uběhla jsem 3 km v průměrném tempu 5:17. Hledala jsem pro srovnání nějaký podobné předtěhotenský běh a našla jsem ho: 4 km v tempu 5:46 (ovšem těžko soudit, jaké byly okolnosti). Další běhy po porodu ale byly tempem celkem podobné, a to i s kočárkem. I když, jak kdy.

Závěr mám asi takový: mým aktivně prožitým těhotenstvím má fyzická kondice téměř neutrpěla, možná jsem na tom dokonce líp, než předtím. Trochu problém je s vytrvalostí, 50 km, které jsem uběhla loni v srpnu, bych teď nezopakovala ani náhodou.  Můj zatím nejdelší běh byl kolem 7 km. Asi bych zvládla i víc, ale on moc není čas, ten kolotoč přebalit-nakrmit-uklidnit zabere docela dost času a pak ho už zbývá jen velmi málo do té doby, než se kolotoč rozjede znovu.

Běhám samozřejmě i s kočárem, tatínek je sice úžasný, ale prostě nemůže hlídat pořád. Běh s kočárem má svá specifika a moc komfortní to nebylo, tak jsme si pořídili sportovní vozíček (za kolo, dá se s ním i např. běhat a jezdit na bruslích). Paráda. Už jsme ho běžecky otestovali. Byť je daleko těžší než kočár, je to s ním daleko pohodlnější, než s obyčejným kočárkem.

No a samozřejmě jsme ho otestovali i za kolem. O tom jaké to bylo hovořit nemůžu, táhl táta a já dělala jen doprovodné vozidlo. Každopádně to ale znamená, že po porodu už i sedím na kole. A to mi teda moc nejde. Každý kopeček mi dá neskutečně zabrat, na rovinkách jsem ale přechodně schopná vyvinout poměrně slušnou rychlost. Na cyklistice budu muset ještě zapracovat.

A mé letošní cíle? Postavit se v srpnu zase na start Hostěradského triatlonu a dokončit. Plavání prostě asi budu muset zvládnout bez tréninku. A potom v říjnu 14 km běžecký závod Vokolo Priglu, který bych ráda dokončila v lepším čase než loni, kdy jsem už běžela coby těhule. Uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit s péčí o našeho malého křiklounka a zda mi vůbec dovolí odstartovat.

Příliš mnoho informací škodí aneb dělejme to s citem

Naše slečna má dnes přesně 7 týdnů. A světe div se – naprosto s přehledem pase koníčky. Už to není žádný chabý pokus o zvednutí hlavy, prostě ji zvedne a kouká. Napravo, nalevo, dopředu. No a my koukáme taky. Vypadá u toho spokojeně.

Když začnete zjišťovat, kdy tak má dítě pást koníčky, dočtete se, že na konci třetího měsíce. Ok, tak je naše holčička rychlejší, to je ale šikulka. Ale ouha. Ani nemusíte moc pátrat a vyběhne na vás spousta článků na téma „Dítě pase koníčky příliš brzy – názor fyzioterapeutky – hrozí doživotní následky“ apod. Dalších XY článků hovoří o tom, jak pást koníčky správně, v jakém postavení mají být ruce, kde má být těžiště těla, co mají dělat nožičky apod. A je vyjmenován seznam možných následků, co se může stát, když to přesně takhle mimčo dělat nebude.

A tak je to se vším. Kdy má uchopovat věci. Kdy se může chovat „na tygříka.“ Kdy se může chovat „v klubíčku.“ Jak má spát na zádech a jak na boku. Kolik má v kterém měsíci vážit a měřit. Kolik má za týden přibrat. A tak dále, a tak dále.

Nějak mě to nechává klidnou. Je na bříšku spokojená? Je. Viděla doktorka co dělá (v 6 týdnech – pokusy o pasení)? Viděla. Tak co bych s ní měla dělat? Nedávat na bříško vůbec a pak ve 3 měsících čekat, že najednou tu hlavu zvedne? Nebo ji dát na bříško a držet hlavu na zemi? Asi těžko. Samozřejmě, když vidím, že jednu ručku nechala pod sebou, tak jí ji pomůžu spravit. Když vidím, že zrovna dnes nemá náladu na ležení na bříšku, tak ji netrápím.

Nebo s tím jídlem a váhou. Přibírá nám o něco víc, než je dle tabulek optimální/normální/průměrné. Stejně tak i roste. Co s tím mám jako dělat? Zamezit nějak jejímu růstovému vývoji, podobně, jako se třeba v Číně dívkám svazovaly nohy? Uprostřed jídla jí vytrhnout prso z pusy nebo ji nechat brečet hlady, jen aby nepřibrala víc, než je „doporučeno“? Asi těžko.

Něco mi říká, že v mateřství a péči o dítě má být na prvním místě cit. Vždyť jak to dělaly naše maminky a maminky našich maminek? S citem. Přístup k informacím byl minimální. Spoléhaly na svůj zdravý rozum, případně na rady a zkušenosti starších generací, kamarádek a dostupných autorit – lékařů. A vyrostli jsme, z hlediska motorického vývoje si troufám říct, že valná většina z nás bez následků.

A tak se přimlouvám – dělejme to taky tak. S citem. Nenastavujme svým dětem tabulky toho, co by kdy měly dělat. Nechme je žít a vyvíjet se jejich vlastním tempem a podporujme je v jejich zájmech, snahách a pokusech. Nejen ta úplně malá miminka, ale i ty odrostlejší.

Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.

Tak trochu o šestinedělí

Už měsíc a půl koukám do malých modrých oček. Už měsíc a půl mě malá dětská ručka chytá za prst. Už měsíc a půl ve dne v noci poslouchám, jestli to malé pídě dýchá. Už měsíc a půl mám život úplně vzhůru nohama. Znamená to jediné: mám(e) za sebou šestinedělí.

Jaké to bylo? Úplně jiné, než jsem si představovala. Myslela jsem si, že nebudu téměř ničeho schopná, že budu dnes a denně brečet, že kolem mě budou všichni chodit po špičkách, že nebudu téměř nic dělat a že i kus těch „běžných ženských domácích prací“ takříkajíc „hodím“ na muže. Nesplnilo se z toho téměř nic. Asi si za to můžu tak trochu sama. Jedním dechem ale dodávám: naprosto mi to nevadí, se svým šestinedělím jsem naprosto spokojená.

Určitě je to z velké části tím, že porod byl rychlý a asi mi sebral jen velmi málo sil. Taky byl prakticky bez poranění a já se téměř hned po návratu domů cítila silná tak, že bych mohla i skály lámat. (To se cítím vlastně pořád, pokud zrovna nepadám na hubu.) Kojit mi taky šlo hned od začátku skoro bez problémů, mlíka bylo a je tolik, že by mě mohli zaměstnat jako kojnou. Tím, že malá byla od začátku neplakací a bezproblémové miminko, měla jsem spoustu času pozvolna se dostat do rytmu péče o ni. Teď už je teda i plakací … ale už mám všechno tak nějak víc zmáknutý a prostě to nějak zvládám.

Trochu mě zpočátku štvaly návštěvy, resp. hrozba návštěv. Velká rodina (navíc z manželovi strany) v těsné blízkosti, a všichni zvědaví na ten nový přírůstek. Bylo těžké říkat jim „ne, dneska ne, nezlobte se“. Ale zvládli jsme to. A hlavně velmi brzy pochopili, že to opravdu není na dlouhé návštěvy s kafíčkem a buchétkou.

Jediné co byl pro mě trochu problém, bylo to, že jsme ze začátku nemohly nějakou dobu chodit ven. Jednak proto, že měla celkem malou váhu a taky proto, že počasí bylo fakt hnusné a i kdyby to bylo dovolené od doktorky, tak ji ven netahám. Ale teda upřímně, to jsem měla několikrát pocit, že snad budu lézt po zdi. Co trochu pomáhalo bylo cvičení, ale to vevnitř mě zrovna moc nebere a taky jsem na sebe chtěla být opatrná a trochu se šetřit (o pohybu v šestinedělí a návratu ke sportu po porodu v některém z dalších příspěvků). Co pomáhalo hodně, tak to bylo sladké. Vždycky jsem byla na sladké, v těhotenství ještě víc, a teď ta chuť nějak ne a ne klesnout. Asi to bude chtít pevnou vůli.

Po těhotenství mi tedy zůstala chuť na sladké. Rožeranost tak nějak celkově. Kilo živé váhy nahoře. (Ano, jenom kilo, pokud váha nelže. Osobně si myslím, že to musí být víc, vždyť jen ty prsa, co se mi vyskytly, musí mít aspoň kilo každý). Povolené břicho. Takový to spodní, se kterým jsem nikdy nevěděla co dělat a nevím to stále. Tmavá čára uprostřed břicha, nějak se jí nechce začít blednout. Možná širší pánev, boky, stehna. (Novou) strii jsem nenašla ani jednu. No a hlavně mi (nám) zůstala jedna krásná malá slečna.

Vždycky jsem (bohužel) řešila jak vypadám, a řeším to (bohužel) stále. Stále se sebou nejsem spokojená. Teď bych mohla být nespokojenější víc než kdy jindy. Ale tak nějak si říkám, že 1) jsem z toho vyšla opravdu hodně dobře 2) po šesti týdnech nemůžu čekat zázraky a 3) (a to hlavně) za tu malou princeznu to prostě stojí.

 

Bolavé bříško

Co je teď u nás doma téma číslo 1, tak to je bolavé bříško naší kopretinky.

Jak se takové bolavé bříško pozná? Po pár dnech či týdnech s miminkem to pozná asi každá maminka a každý vnímavější tatínek, zapojený do péče o prtě. Takové bříško, to začne bolet kdykoli, u nás nejčastěji po jídle. To se prvně nakrabatí čelo, zadrží dech tím, jak moc se snaží tlačit, u toho se zrudne … a pak se začne křičet. A jak! Je to křik plný bolesti, úplně jiný, než když je hlad nebo jenom smutno a chce se pochovat. Nožičkama se kope na všechny strany, nebo se naopak napnou, celé tělíčko se prohne, a u toho se rudne a křičí.

Každý den. Někdy i několikrát. Většinou večer. Někdy hodinu. Někdy dvě. Někdy úplně celý večer.

Co se s tím dá dělat? Internet je plný rad. Kojící matka by měla držet dietu (bez nadýmavých potravin, bez čerstvého pečiva, bez jakéhokoliv kynutého pečiva, bez mléka, a milion dalších – možná nejlépe nejíst nic!). Masírovat bříško. Položit na bříško. Probiotika. X druhů přírodních kapiček na problémové bříško. X druhů nepřírodních kapiček na problémové bříško. Držet bříško v teple. Přidat nahřívací pytlík. Zaujmout s miminkem polohu na boku. Chovat. Dát miminko do šátku. Uspat miminko v autě. Uspat miminko za zvuku vysavače/fénu/aplikace se zvuky na usnutí (ano, opravdu to existuje!). A spousta dalšího.

Čekáte radu? Marně. Každému asi pomůže něco jiného. Někomu možná nepomůže nic. A nebo pokaždé na to samé dítko pomůže něco jiného. Chce to zkoušet. Chce to obrnit se velkou dávkou trpělivosti. Jedno je jisté: než vyzkoušíte vám sympatické metody, uběhne tolik času, že se nakonec ozve jedno či více obrovitých „prrrrrrrc,“ a miminko jak kdyby někdo najednou vypnul. Zavřou se oči a v tu ránu spí. Že by to chtělo jenom čas? Možná. Ale ten pláč je tak hrozný, že nedělat nic a nechat miminko plakat a trápit se v postýlce, prostě nejde. Nehledě na to, že i nám dospělým se všechny bolesti a trápení snáší lépe, když vedle sebe máme někoho blízkého.

 

Otázky bez odpovědí

Vždycky jsem si myslela, že specialisty na otázky, na které nevíte co odpovědět, jsou malé děti. Například moje tříletá neteř kolem loňských Vánoc hodně řešila otázku andílků. Zda si sundávají křídla, když jdou spát? A mají maminku, která je v postýlce zakryje?

S příchodem nového člena rodiny mám podobné otázky i já. Otázky, na které prostě odpověď asi není, nebo ti je minimálně ten nový člen rodiny nezodpoví.

Zdají se malým miminkům sny? – to když ze spánku náš malý poklad vydává zvuky, které by se mohly zdát i jako naříkání. Nezdá se jí něco špatného?
Bojí se malá miminka? – to když večer v postýlce začne plakat a pomůže naše pouhá přítomnost, pohlazení či pár slov.

A otázka nejpalčivější: myslíš, že ví, že ji máme rádi?

Tak trochu o pocitech a chybějících rukách

To, že se vám narodí dítě, s sebou nese neskutečné množství pocitů a dojmů, často v dosud nepoznaných intenzitách. O pocitech se hovoří těžko, slovy prakticky popsat nejdou, ale pokusím se o to.

Jeden z prvních pocitů, který poznáte po narození dítěte, je zcela paradoxně hrdost či pýcha. Paradoxně proto, že vlastně asi zatím nemáte moc na co být hrdí. Stačila trocha mnohdy nezodpovědného sexu, trocha (nebo kopec?) štěstí, cca 9 měsíců trpělivosti, balík bolesti u porodu a tradá, dítě je na světě. Prakticky o vše se postarala příroda. Zatím jste ho nevychovali, nemáte „hotového“ člověka. Obrovský kus „práce“ je před vámi. A vy jste stejně hrdí. (Jo, jsme.) Dítě, navíc zdravé dítě, je zázrak. Se spoustou pokory je ale potřeba si přiznat, že jsme se o to, že všechno dobře dopadlo a ono je tady mezi námi, zasloužili naprosto minimálně.

Ruku v ruce s hrdostí se dostaví láska. Láska v té nejčistší formě. Ten človíček tu prostě je. A vy ho jen za to milujete. Nemusí být krásný (který rodič ale řekne, že jeho dítě není krásné???), troufám si říct, že nemusí být ani zdravý, nemusí zrovna klidně a tiše spát. Ale ta láska k němu, ta tu prostě je.
A samozřejmě taky láska k partnerovi. Ta se s narozením dítěte tak nějak nepopsatelně  krásně přetvoří… Na to možná najdu slova časem 🙂

Dost krásného a pozitivního. Přichází strach a obavy. Jako první je to strach, jestli dýchá, stojíte u postýlky a pozorujete hrudníček. Když se vám zdá, že se nehýbe, začínáte do dítka mírně rýpat, aby se aspoň trošičku pohnulo. Když jen na chviličku musíte odejít z místnosti, ve které váš poklad spí, rychle spěcháte zpátky a kontrolujete, zda je vše v pořádku. U mě osobně se pak přidal strach z aut a dopravy (i když ten už se vyskytl i v těhotenství). Nebojím se svého jednání za volantem. Bojím se jednání těch okolo. Jiné strachy asi zatím ještě nemám, nebo ne alespoň tak intenzivní.
Někdy stojím nad postýlku a tak nějak vím, že už se nepřestanu o toho človíčka bát až do konce mýho života. Nevím, jestli je to hezký pocit. Ale ruku v ruce s tou výše zmíněnou hrdostí a láskou se dá unést.

No a pak je to ještě celý koktejl pocitů, za který do velké míry můžou u ženy i hormony. Co bych vypíchla?
Kojíte a vaše zlato se zakucká, rudne a nemůže popadnout dech. Panika. Co máte dělat? Rozbrečet se nepomůže, to tak nějak víte. A dál??
Brečící dítě. (Mimochodem, víte, že úplně malá miminka nemají slzy?). Když naše malá princezna vytlačí slzičku, chce se mi taky brečet. Každou její slzičku vnímám téměř jako osobní selhání. Tohle jsem přece nechtěla. A utěšuju a utěšuju. Promiň, beruško, tohle máma nechtěla, neplakej. Pozitivní je, že na to utěšení zatím většinou stačí váš hlas a vaše přítomnost.
Být někde jinde. Uf, to je teda pěkně hnusný pocit. V porodnici nebo doma, dřív nebo později nastane situace, kdy jste větší či menší kus od vašeho dítka. Na záchodě. Ve sprše. Jenom s košem. V kostele. Strašný. Samozřejmě, že ho tam nenecháte samotný. Hlídá tatínek, dědeček, strejda. Ale vy jako matka stejně trháte rekordy ve sprchování a z kostela odcházíte před závěrečnýma ohláškama, i když celý život tvrdíte, že ze mše se odchází nejdřív zaráz s farářem, a nejlépe až dohrají varhany. Příště už ho samozřejmě berete s sebou.
Chová někdo jiný. Dědeček, babička, strejda, dokonce i tatínek. Žárlíte. Máte toho roztomilýho prcka teprve takovou chvíli, a už vám ho berou. Asi až se člověk aspoň trošku nasytí těch prvotních pocitů, nebude s tím mít takový „problém.“ Upřímně – po měsíci ten problém stále mám. Rodinným příslušníkům už teda chovat dovolím, ale aby si choval jen tak někdo (rozuměj kamarádi)?? No tak to zatím ani náhodou.

A ještě mnohem víc.

Když tohle všechno dáte do kopy…myslím, že to můžete nazvat slovem štěstí.

A co ty chybějící ruce? Při prvním kontaktu a manipulaci s tím malým drobkem přemýšlíte, že na vás hned po porodu nějak zapomněli a zapomněli vám dát minimálně další dvě ruce. Jak ho chytit a přebalit? Jak pochovat? Jak držet u prsa? A challenge největší – první koupel! Buďte klidní. Stačí pár dnů a budete chovat jako profík, na jedné ruce dítě a tou druhou jíst či poklízet nádobí. Je to cvikem? Částečně určitě. Částečně taky tím, že ten prcek den ode dne drží víc a víc pohromadě a není tak „rozpadající.“


Pod čarou bych přidala ještě jeden pocit. Nevím jak ho nazvat. Asi pod vlivem některých „černokronikových“ zpráv mi občas bleskne hlavou nějaká šílená myšlenka. Mám malou v šátku a krájím brambory. Cítím její dech na hrudi a je mi skvěle. „Proboha, jak někdo může takovýho malýho tvorečka třeba ubodat?“ Jdu přebalovat, shodou okolností přebaluju kousek od topení. „Jak někdo může dítěti rozbít hlavu třeba o topení???“ Ne, nic takovýho rozhodně nechci udělat. Spíš mě děsí, jak toho může být někdo schopen. Děsilo mě to vždy. Teď, jako matku, mnohonásobně víc.