Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Reklamy

Den otevřených dveří na Býčí skále

Býčí skála, jeskyně, která se nachází ve střední části Moravského krasu, není veřejnosti běžně přístupná. Jen pár víkendů do roka, zpravidla v květnu nebo v červnu, se otevře návštěvníkům. Zájem je velký, rezervace se neprovádí a je tak docela možné, že si na prohlídku pěkně počkáte.

IMG_20180616_083519[1]

My jsme se vypravili hned na 9 h ráno, tak, abychom stihli hned první prohlídku. S parkováním nebyl (v tuto poměrně brzkou dobu) problém. Čas před prohlídkou jsme strávili na zatravněném plácku před jeskyní pozorováním řvoucích dravců na obloze. Jak nám řekl pán z CHKO, jedná se o sokoly, stěhovavé, kteří hnízdí v opuštěném krkavčím hnízdě na jedné ze skalních říms. Díky jeho dalekohledu jsme se mohli podívat i přímo do hnízda, kde setrvávalo ještě jedno lenošné mládě, které odmítalo vylétnout. Byl to zajímavý zážitek. Na fotkách na mobilu nám pak ještě ukázal, jak tato mláďata vypadala několik týdnů zpět (takové bílé ochmýřené kuličky) a jak vypadají jejich rodiče.

Přesně v 9h si nás u vstupu do jeskyně vyzvedne skupinka jeskyňářů a my vstupujeme do vnitřku této skalní masy. Hned vstupní prostor je monumentální, rozlehlý, vysoký, skoro se to ani popsat nedá. A taková (nepopsatelná) je prakticky celá turistická trasa, která měří asi 750 m. Nečekejte betonové chodníčky a parádní osvětlení, toto není prvoplánově turistická atrakce, přesto (a nebo spíš právě proto) má toto místo svou atmosféru. Nečekejte ani krápníkovou výzdobu, v přístupných částí jeskyně prakticky žádná není, protože všechny krápníky prý nechal olámat hrabě z Lichtenštejna, aby si jimi mohl vyzdobit svou umělou jeskyni. Ale když vám bude pan jeskyňář popisovat, co se nachází v horních či spodních patrech jeskyně, bude vám představivost pracovat na plné obrátky. Když vám bude říkat, jak rychle a do jaké výšky je schopná nastoupat voda při povodních, bude vám možná, stejně jako mě, běhat mráz po zádech.

Dál je tady zbytečné popisovat, co přesně v jeskyni uvidíte a uslyšíte, stejně si toho moc nepamatuju a těm geologickým věcem moc nerozumím. Každopádně stojí za to si pohlídat, kdy dny otevřených dveří jsou, pořádně se obléci a těch téměř 90 minut v jeskyni strávit. Ať se vám líbí!

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.

Cyklo kolem Dalešické přehrady

Poslední květnovou neděli jsme vyrazila na cyklistický výlet s naprosto nečekaným parťákem – s maminkou! Do kraje kolem Dalšické a Mohelenské přehrady, který disponuje řadou turistických i cyklistických tras a zajímavých míst.

Výchozím bodem našeho výletu byly Dalešice, konkrétně Dalešický pivovar – místo, kde se točili legendární Postřižiny. Protože nedisponuji na autě zahrádkou, využili jsme možnosti zapůjčit si kola právě v pivovaru. Pro mamku elektrokolo, pro mě horské.

Protože mamka se neřadí mezi zdatné cyklisty, vyrazily jsme pro jistotu hned brzy ráno, kolem osmé. Já zase nepatřím mezi šikovné navigátory zejm. co se cyklotras týká a tak jsme si hned na začátku střihly jeden kopeček navíc. Nakonec jsme se ale správně namotaly na cyklotrasu č. 5107, která vedla poli, kolem 2 menších a jednoho většího rybníčku a byl z ní i výhled na elektrárnu Dukovany (kde v této lokalitě ovšem výhled na Dukovany není, že…).

První zastávka byla na mostě přes Dalešickou přehradu u obce Stropešín. Bylo vidět, že vody je méně než obvykle.

Pak už jsme po silnici dojely do Hartvíkovic, odkud jsme po žluté turistické zamířily na Wilsonovu skálu, odkud je krásný výhled na přehradu i na kemp Wilsonka. Zde jsme si daly první větší přestávku.

 

Po zaslouženém odpočinku jsme se vydaly zpět do Hartvíkovic a pak podél vojenského letiště Námešť nad Oslavou. I z poměrně velké dálky jsme viděly poměrně velké množství letadel a vrtulníků. (Pro zájemce: občas se zde konají dny otevřených dveří, pohledejte na webu).

Krásný zážitek jsme měly na cestě z Popůvek do Kramolína. Cyklotrasa tam vede kolem hájenky. Jezdci na koních vyplašily stádo daňků, žijící v ohradě právě u této hájenky, a tak celé stádo daňků doběhlo do části ohrady u nás a my si je mohly krásně prohlédnout.

Krátká pauza byla na návsi v Kramolíně. Tam jsme na informační ceduli zjistily, že rozhledna Babylon, na kterou míříme, otevírá až ve 13 h. Vzhledem k tomu, že tou dobou nebylo ani 11…. I tak jsme se ale k rozhledně vypravily a rozhodně jsme nelitovaly. I z venku se jedná o moc pěknou stavbu. Fascinující bylo množství přístřešků a laviček u rozhledny a tak jsme si zde daly další větší pauzu. Ještě že! Asi za půl hodiny dorazila paní s klíčem od rozhledny, protože měla objednanou nějakou větší skupina. Tak jsme se i my podívaly nahoru. Výhled nic moc, prakticky jenom na Dukovany, ale i tak to stálo za to.

 

Následující část trasy po cyklo č. 403 a následně lesem po modré byla pohodová a moc krásná. Na silnici jsme se napojily kousek za obcí Mohelno a před námi se otevírala Mohelenská hadcová step. Na první pohled se jednalo o úplně jiný typ krajiny. Neodolaly jsme, a šly jsme si alespoň kousek této stepi prohlédnout. Ale pozor! Na kole se zde jezdit nesmí, tak jsme to vzaly pěšky. Lidí málo, informačních tabulí spousta, krásná flora, popásající se ovce, výhled na řeku Jihlavu vytékající z v.n. Mohelno a na neodmyslitelné Dukovany. Stálo to za to.

 

Na kole jsme dále pokračovaly na hráz vodní nádrže Mohelno. Pak následoval trochu techničtěji náročnější úsek lesem po kamenech do kopce, ale obě dvě jsme to zvládly. Dál už jsme pokračovaly po Pivovarské cyklotrase. Jednou z odboček byla zřícenina hradu Rabštejn. Kromě výrazných pozůstatků jedné stěny jsou zbytky hradu nepatrné, přesto je zřejmé, že to nebyl jen tak nějaký malý hrádek. Další odbočkou byla hráz vodní nádrže Dalešice, prý jde o nejvyšší hráz v ČR!

 

A pak už lesem zpět do obce Dalešice, okouknout zvenku Dalešický zámek (nepřístupný) a pak už do pivovaru, vrátit kola a dát si něco dobrého na jídlo ve zdejší pivovarské hospodě. Vaří zde výborně, ochutnat pivo jsem bohužel neměla možnost – řidič to vždycky odnese.

44 km, ↑↓ 780 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 3:45 h

Zbiroh, Žebrák a Berounka na kole

Cyklistické výlety mají pro mne přes spoustu pozitiv i jednu velkou nevýhodu – je vhodné se vrátit na to samé místo, ze kterého jste vyrazili. Což je vlastně i problém výletů, kdy je dopravním prostředkem k výchozímu bodu auto. Trasa se obvykle někde kříží a potkává, je příliš dlouhá, příliš kopcovitá, a já nevím co ještě. Tak jsme zkusili kombinaci vlak + kolo.

Na vlak nasedáme v Zadní Třebáni. Trať do Berouna prakticky kopíruje řeku, na jejímž druhém břehu je cyklostezka, po které máme v plánu se vracet. Vzhledem k tomu, že nemáme pořádně kam dát kola a jak se chytit, máme úplně jiné starosti, než koukat z okna a kochat se (prostě si to necháváme na návrat).

Přestup v Berouně. Kvůli výluce (opravuje se nádraží a prostě tam několik kolejí vůbec není) některé vlaky nahrazují autobusy. Nevíme, jestli by nás s kolem vzal a hlavně ujel, neboť jsme měli zpoždění. Máme tedy téměř 2 hodiny, které můžeme strávit poflakováním po Berouně.

Celkem bike friendy město. Cyklostezka někde oddělená od chodců, jinde společná (ale příjemně široká), neomezený vjezd do centra města … a naproti tomu totální zákaz cyklistů na městské hoře. Ale v podstatě tomu rozumím.

Hradby, městské brány, pěkně opravené domy na náměstí, městská hora s rozhlednou a medvědáriem. Tak by se asi dal shrnout Beroun za tu chvíli, co jsme tam byli. Medvědárium mě zklamalo: výběh se nezdá moc velký a hlavně medvědi ještě asi měli noc a odmítali se ukázat. Jediné, co jsem z medvěda viděla (nebo spíš tušila), byla tlapa čouhající z betonového příbytku. Aspoň, že se neplatí vstupné.

Z Berouna odjíždíme se zpožděním, kolem 13 h vystupujeme ve stanici Kařez a máme v plánu dopravit se zpět do Zadní Třebáně, tedy nějakých 45-50 km, s tím, že nás čeká pár kopečků, a pak hlavně rovina. Zámky a hrady máme v plánu zkouknout jen ze silnice, žádné zbytečné stoupání. I tak jsem nervózní, že to rozhodně nemůžeme stihnout.

Hned první Zbiroh nám náš plán vynechávat kopce překazí, ze zalesněného kopce na nás vykukuje pouze střecha. Když už tady jsme, byla by škoda se tam nepodívat! Nelitujeme. Zámecký park je pěkně upravený, stejně tak celý zámek, který slouží i jako hotel. Na prohlídku ale z časových důvodů nejdeme, byť fotky interiérů vypadají lákavě.

DSCN3098

Kousek za obcí Zbiroh nás čeká první sjezd. Těším se na něj jak malá holka! Zákon schválnosti ale funguje dokonale a fouká parádní protivítr, takže musím šlapat i z kopce. Kolem nás louky, na nich pasoucí se krávy, o kousek dál zvedající se kopce. Nádhera. Najednou na jednom z kopců před námi uvidím NĚCO. Zastavuji, zaostřím, a zjišťuji, že je to hrad. Trochu schovaný za stromy. Neváhám a jdu hluboko do pole abych ho vyfotila (nahoru přece nepojedeme!). Pavel na mě kouká trochu jako na blázna. O pár set metrů dál stromy ustupují a my hrad vidíme krásně i ze silnice. A kousíček pod ním ještě jeden, jde tedy o známou dvojici hradů Žebrák a Točník.

DSCN3111

Tedy, Žebrák je zřícenina, starší a níže položená. Točník je hrad, na strašném kopci. Pokud některý z nich máme navštívit, máme jasno a volíme Žebrák. Kopec je ovšem na kole nejetelný (s našimi schopnostmi). Návštěva za to stojí. Za vstupné 60,- se podíváme na věž a můžeme si projít celý areál (byť jeho většina je ještě před kasou). Dokonce nám milá pokladní řekne, že Točník je dnes uzavřen (ještě, že to víme, jinak by se určitě našel nějaký blázen, který by ho chtěl jet prozkoumat z blízka!).

V podstatě se tedy loučíme s kopci (cca 25. km) a dále nás čekají už jen rovinky případné mírné kopečky dolů. Vše samozřejmě proti větru. Takže se to pěkně vleče. Navíc toho moc zajímavého ke koukání není. Vypíchla bych asi rybníček Pouch ve Zdicích, u kterého jsme se zastavili jen díky tomu, že Pavel píchl. Cesta ze Zdic dál je ale krásná, jedná se o stezku vedoucí kolem říčky, mimo silnici. Pak už vlevo před sebou vidíme zelený kopec s rozhlednou a my víme, že jsme v Berouně. Děláme zastávku na pivo/limonádu/kafe na náměstí a kdybsme věděli, jaký kousek (pocitově) to bude do cíle (asi 17 km), tak snad ještě jednou vyfuníme na městskou horu a zkontrolujeme medvědy.

Přejedeme Berounku a dále už pokračujeme po stezce kolem ní. Nevíme ale, jak daleko to půjde. V úseku od lávky v Kozle až po Srbsko je stezka uzavřena z důvodu padajícího kamení. Říkají to mapy, říká to web města a hlavně to říká velká cedule na začátku stezky v Berouně. Objet by to někudy jít mělo, takže to moc neřešíme a raději se kocháme krajinou. Řeka, skály z obou dvou stran padající do vody, Tetín na protějším břehu, lidé cachtající se v Berounce, paráda. Ani nevíme jak a jsme v Srbsku. Evidentně to s tím uzavřeným úsekem není tak hrozné, neboť žádné zátarasy ani velkou výstražnou ceduli „Vodcaď dál už se nesmí“ jsme nepotkali.

DSCN3135

Projedeme Srbskem a už jsme v obci Karlštejn. Pořád koukám do svahu na levé straně, kdy na nás vykoukne hrad. A ono nic. Po očku sleduji i směrovky, ale tu „na hrad“ v záplavě směrovek na různé hotely a restaurace prostě nevidím. Ještě, že jsme ten hrad viděli během závodu, jinak snad Pavla přinutím vrátit se a vyšlápnout kopec k hradu.

V nohách máme asi 51 km a jsme v cíli. Byl to moc krásný výlet, každá z jeho částí měla něco do sebe. Zejména pro úsek kolem Berounky doporučuji zvolit nějaký čas, kdy je většina lidí v práci, jinak místo koukání po skalách budete muset dávat pozor na bruslaře, pejskaře, chodce, a další cyklisty – prostě jako asi na všech cyklostezkách v blízkosti větších měst.

trasa v mapě
51 km, ↑ 580 m ↓ 820 m
celkový čas (přibližně): 5 h (Kařez – Zadní Třebáň)
čistý čas pohybu: 3 h

Brdy na kole

Brdy, nebo správně Brdská vrchovina – kopcovitá krajina ve středních Čechách, někde mezi Příbramí na východě a Mirošovem na západě, Hořovicemi na severu a Kasejovicemi na jihu. Kus naší země, kam se dlouhá léta kromě našich tatínků a dědečků nikdo jiný nepodíval, neboť až do roku 2016 se jednalo o vojenský újezd. Po tomto roce se prostor otevřel veřejnosti – až na několik výjimek, kde ještě neproběhla pyrotechnická asanace, případně se tam za vysokým plotem nachází kdo ví co. Lesy a kopce jsou protkané sítí cyklistických i turistických tras (kdy značení na místě nemusí odpovídat tomu v mapách), zázemí pro turisty (jako jsou třeba přístřešky a hospody) však chybí. Nejspíš právě díky tomu neproudí do Brdů davy lidí.

DSCN3071

Jedná se o velký prostor se spoustou zajímavých míst, vyhlídek, kopců. Jak toho stihnout co nejvíc? No přece na kole!

Auto necháváme v obci Obecnice kousek  Příbrami, a hned začínáme mírně stoupat. Jsem překvapená: čekala jsem lesní cestu s kamením a kdo ví čím, zatím je to někde méně, někde více rozbitá asfaltka. Všude kolem nás les. Míříme k „rybníčku,“ jak já říkám. Místo romantického rybníčku s kačenkami, lekníny a rákosím nás přivítá skoro 21 ha Pilská nádrž. Hráz se právě opravuje a nesmí se na ni (možná se na ni nesmí ani normálně, přece jen jde o zásobárnu pitné vody pro Příbram a okolí), tak se ani nezastavujeme a pokračujeme dál.

Sjíždíme do obce Láz (ano, tady by šlo zastavit na kafe/pivo/polévku/cokoli, ale je brzo) a pak pokračujeme do obce Nepomuk. Tady se rozhodneme udělat odchylku od naší trasy (ať to máme zajímavější) a vyrážíme (na naše poměry a kola) do terénu – na vrchol Praha, který je po Toku druhý nejvyšší v Brdech. Stoupání nám dá zabrat oběma, pak kus po krásné šotolinové cestě a už jsme na Čákové vyhlídce kousek od vrcholu. Vidíme nějakou vesnici, rybník (asi jeden z Padrťských, kam směřujeme) a pak jen lesy, lesy, lesy. Na vrcholu Prahy se nachází vysílač (meteorologický radar, převaděč a kdo ví co ještě). Kousek za vysílačem další vyhlídka, tentokrát u zbytků německého radiomajáku.

DSCN3070

Sjíždíme z kopce dolů směrem k Padrťským rybníkům. Na jedné z křižovatek mě překvapí starý křížek. Teprve u těchto rybníků potkáváme větší množství lidí. Na jednom z větších plácků v okolí se nachází nějaká stavba. Netuším, co to je zač, vypadá opuštěně a mě jenom překvapuje, že se ještě někdo nechopil podnikatelské příležitosti a neotevřel si tu hospodu. Padrťské rybníky jsou podle některých nejkrásnější částí Brdů. Sedáme si na hráz mezi těmito dvěma rybníky, obědváme a užíváme si nádherně modrou hladinu a ve větru šumící rákosí. Jedná se o vodárenské nádrže, takže i kdyby bylo tepleji, nevykoupeme se zde.

Pokračujeme do obce Trokavec. Cestou podle mapy míjíme zbytky kláštera, sami si jich ale nevšimneme. Pěšky bychom se je možná vydali hledat, ale v té rychlosti na kole… Co Brdům (a mě v Brdech) chybí jsou naučné stezky a cedule upozorňující na zajímavá místa. Časem se ale určitě objeví. Z Trokavce nás čeká krásný sjezd do obce s poetickým názvem Skořice. Dáváme pauzu, při které mi Pavel (asi na 35. km) sděluje, že už nemůže. Výborně, jsme na západním okraji Brdů, auto máme na tom východním, a mezi nimi se rozkládá spousta netušených kopečků. Nějak si neumím představit, co budeme dělat. Nakonec protáhneme nohy, přeplánujeme (rozuměj zkrátíme) trasu a pomalu pokračujeme dál, však se není kam hnát.

Další větší zastávku dáváme u loveckého zámečku Tři trubky. Ano, uprostřed bývalého vojenského prostoru zámeček, a celkem pěkný. Určitě díky tomu, že i po vzniku vojenského újezdu sloužil k reprezentačním účelům a k ubytování pohlavárů.

IMG_20180506_143904

Od zámečku hodně dlouho hodně stoupáme. Kolem nás je plot s nápisem „Objekt armády ČR ZÁKAZ VSTUPU.“ Krátký sjezd k potůčku a pak zase stoupání, delší a náročnější, než jsem dokázala vyčíst z mapy. Vedle nás se najednou kopec odlesnil – to je bývalá dopadová plocha Tok. Z jejího okraje se nám otevírá výhled na Příbram a na Svatou horu, a my víme, že do cíle už je to jen kousek. Přehlídnu se v mapě a myslím, že modrou máme jen překřížit a pokračovat rovně dál. Zarostlá lesní cesta se stromky uprostřed a kamením všude se záhy mění v zarostlou pěšinu, která postupně přechází v bažinku, kde Pavel zapadne až po řetěz a já si při jedné zastávce naberu do boty. Je to pro mě (osobu preferující na cyklistiku hladký asfalt) velký zážitek, připadám si jak hustá bikerka a hrozně mě to baví. Škoda, že ten úsek má jen asi 1,5 km. Pak už je tu krásný asfalt (asi nejhezčí za celý výlet), za stromy probleskující hladina vodní nádrže Obecnice a naše auto, které znamená cíl dnešního výletu.

IMG_20180506_161641

Za celý den jsme ujeli asi 65 km, a nastoupali asi 1200 m. Větší množství lidí jsme potkali jen na Praze, u Padrťských rybníků a u Tří trubek – prostě na těch zajímavých místech, kde lidé mají důvod zastavit. Jinak se lidé v tom obrovském prostoru se spoustou značených i neznačených cest rozptýlí a vy nepotkáte skoro nikoho.

Jednoznačně doporučuji kolo – jednotlivá zajímavá místa jsou od sebe na pěší výlet poměrně vzdálená, a ty dlouhé rovné úseky (myslím tím směrově, nikoliv vertikálně!) vám budou alespoň lépe utíkat.

Prostudujte mapu – některé lokality jsou podle ní trvale nepřístupné, a v terénu tam plot ve většině případů asi nepotkáte. Cedule s nápisy „Zákaz vstupu, prostor bez pyrotechnické asanace“ raději doporučuji respektovat. Počítejte s tím, že ne všude je signál. Jak jsem již uvedla na začátku, chybí jakékoliv turistické přístřešky, v případě nepříznivého počasí se tedy není kam schovat.

Je to prostě takový výlet do divočiny uprostřed Čech, od Prahy co by kamenem dohodil. Tak si tu divočinu zkuste užít co nejdřív, dokud je taková (v rámci našich možností) nedotčená.

trasa v mapě
65 km,  ↑ ↓ 1200 m
celkový čas (přibližně): 7 h
čistý čas pohybu: 4:45

Svatý Jan pod Skalou

Malá obec ve Středočeském kraji, na břehu říčky Loděnice, ze všech stran sevřena lesy, kopci a skalami. Na tomto místě se prý v 9. století usadil poustevník Ivan a o pár set let později zde vznikl benediktinský klášter. Podle některých je to prý snad i nejhezčí místo ve středních Čechách. Pod to úplně nevím, jestli se podepsat, za návštěvu však určitě stojí.

DSCN3034

Vesnička je to opravdu malá, parkovací kapacity však v době našeho příjezdu (kolem 8h ráno) vypadaly více než dostatečně. Parkování je zpoplatněno více méně symbolickou částkou, záleží, které z asi tří parkovišť si vyberete (asi 60,-/den).

Na poměrně malém území se nachází spousta památek a zajímavých bodů. Oba mám s Pavlem rádi vyhlídky a rozhledny, tak bez váhání jako první cíl naší vycházky volíme vyhlídku „u kříže,“ přímo nad klášterem. Procházíme kolem kaple Povýšení sv. Kříže, do které je možné dveřmi nahlédnout. Už v tomto místě výhledy vypadají slibně. Cesta dál stoupá smíšeným lesem, lesní cesta se změní na lehce kamenitou, a už jsme nahoře. Nikde nikdo, paráda.

Pokud bychom měli více času, pokračovali bychom dál po naučné stezce až k bývalému vápencovému lomu, spěcháme ale na BL Karlštejn. Scházíme tedy prakticky stejnou trasou, kousek za kaplí se ale odpojujeme doprava a vycházíme u hřbitova, kterému dominuje novogotická kaple sv. Maxmiliána. Je vidět, že kaple se postupně opravuje, zábradlí u schodiště a všechny dveře září novotou.

Přecházíme přes řeku a opět stoupáme, na další vyhlídku, zvanou „Mramor“. Výhled na to samé, a úplně jiný. Skála, slunce, motýlci, teplomilná květena, všude kolem lesy a skalní hradby.

Pak už se zastavujeme jen v centru obce, v kostele Narození sv. Jana Křtitele, kde se nesmí fotit. Tento kostel je prý největším na Berounsku. Skoro se tomu ani nechce věřit… Barokní výzdoba je ovšem nádherná. Přímo z kostela se vstupuje do jeskyně sv. Ivana, kde prý tento poustevník přebýval. Částečně jde o jeskyni, částečně o jakousi předchozí kapli, každopádně obojí překvapí svou rozlohou. Vstupné je dobrovolné. Areál samotného kláštera je nepřístupný, neboť v něm sídlí vyšší odborná škola pedagogická.

Pak už jen krátké ochomýtání se na návsi: ochutnat vodu Ivanka z pramene, která je prý údajně léčivá (no nevím, od výletu mě trápí jakýsi bacil) a podívat se na kopii mariánského sousoší.

mapa zajímavých míst – tento okruh vám zabere přibližně půl dne pohodovou chůzí. Když mapu prozkoumáte podrobněji, zjistíte, že spoustu zajímavých míst v okolí jsme nenavštívili (časová tíseň a hlavně jsme se nechtěli úplně zrušit před závodem).

Pro hladovce doporučím Hospůdku u Krobiána v sousední obci Hostim. Ceny mírné, pan vedoucí příjemný a vtipný, obsluha rychlá a jídlo vynikající. Zahrádka před hospůdkou měla takhle v květnu jedinou nevýhodu: květy kaštanů vám padají do jídla (ať už na kachní stehýnko nebo chřestové rizoto s chřestem, který vypěstoval sám pan vedoucí).

Běhej Lesy Karlštejn

Asi před dvěma lety jsem zaznamenala nový seriál běžeckých závodů Běhej lesy. Přišlo mi, že je kolem toho příliš mnoho povyku na to, že se jedná jen o další masovou akci, kde hlavním (či jediným?) cílem je vytáhnout ze z lidí spoustu peněz. Pak se ke mě začaly dostávat pozitivní ohlasy účastníků. Dále jsem zjistila, že během jednoho dílu tohoto seriálu se probíhá přímo lomem Velká Amerika, který je běžně nepřístupný. A byla jsem ztracená…

S poměrně velkým předstihem tedy registruji sebe i Pavla na 19 km dlouhou trasu závodu Běhej lesy Karlštejn. Ano, potáhneme se přes půl republiky kvůli pár upoceným kilometrům. (No dobře, spojíme to s prodlouženým víkendem a bude to fajn 🙂 Myslím, že se včasnou registrací jsme dobře udělali. Závod byl pár týdnů před startem vyprodán a Radim se Soňou číslo kupovali od kdo ví koho, kdo ví jak (tomu já nerozumím a ani se to nechci učit).

Sobota 5. 5. je zde. Krátce po obědě necháváme auto nad obcí Mořina. Shodou okolností přímo u vyhlídky na Velkou Ameriku. Je obrovská a nádherná. Fascinuje mě už při pohledu shora.

IMG_20180505_122538

Po části trasy běhu přicházíme do zázemí závodu. Bez fronty vyzvedáváme startovní čísla a pak už se jen tak poflakujeme zázemím. Dáme vynikající zmrzlinu, chvíli se válíme na trávníku, fotíme se, díváme se na dětské závody (to byla fakt sranda), které jsou součástí podniku a rozhodně nemám pocit, že bychom se nudili. Potkávám se s pár známými a pak už dorazí Radim se Soňou a čas utíká ještě rychleji.

IMG_20180505_140909

Organizované rozcvičky se neúčastním, čas radši prostojím ve frontě na záchod. Běžím netradičně s telefonem. Vzhledem k tomu, jak bídně jsem se cítila při běhu v týdnu před závodem, nemám v plánu se nikam honit a čas je to poslední, o co mi jde. Cílem závodu je si ho užít a tak mám v plánu i fotit.

Čas strávený v koridoru mi přijde nějaký dlouhý. Pavel startuje z přednějších řad, my s Radimem tradičně z těch zadních. Radim hlídá čas a říká, že jsme měli odstartovat už před 5, 10, nevím kolika minutami. Nakonec bez nějaké větší přípravy je tu start a pak se proploužíme startem i my.

Hned od začátku jsem nějaká dezorientovaná a tak jsem ráda, že závodníků je opravdu spousta a já mám prakticky celou dobu za kým běžet. Ani nevím, jestli přijde prvně Karlštejn a pak lom, nebo naopak, na tohle mám Radima.

Běžím opravdu na pohodu. Kopce moc nevnímám (vím, že na trati jsou, ale díky volnějšímu tempu si je nějak nepřipouštím, a když to neběží, tak prostě bez výčitek jdu). Nikam se neženu, na druhou stranu se ale ani zbytečně neflákám. Chvílemi brzdím, abych Radimovi moc neutekla.

Trasa je krásná. Asfaltu málo a pak už polní a lesní cesty. V jednom seběhu se naprosto nečekaně přidává proud rychlých běžců, promísí se s námi pomalejšími a žene se kupředu. Kde se vzali moc nechápu. Nějaký vtipálek přeznačil trasu a ti rychlíci si zaběhli kus z kopce dolů a teď musí předbíhat nás, pomaláčky. Dokonce i Pavel nás předbíhá! O pár set metrů dál se situace opakuje: většina běžců pokračuje rovně krajem lesa, jiní se vydávají přes louku a nenechají se přesvědčit, že běží špatně. Vytahuji telefon a hledám mapu a Radim mě a další nasměruje správným směrem.

Kvůli většímu počtu běžců v jednom chumlu je na první občerstvovací stanici poměrně velký zmatek. Chybí voda, chybí ionťák, chybí ovoce. Trochu anarchie, někteří běžci si pití nabírají kelímky přímo z barelů. Nu co, aspoň vydechneme a pokračujeme dál.

Trasa mi trochu splývá, opravdu tentokrát nevím, kde byl jaký kopec, vím jen, že se mi jako celek moc líbila. Ani to nečekám a najednou lup, přímo před námi Karlštejn. Zastavujeme, fotíme. A pokračujeme dál. Tento kopec si pamatuji – vnímám, že Radim nadává.

Z mého pohledu krátce za Karlštejnem následuje další občerstvovačka, kde je situace daleko lepší a to i přes to, že se krátce před tímto místem k naší dlouhé trase připojuje trasa kratší. Kousek za občerstvovačkou předcházíme Soňu. Vypadá dobře a vyrovnaně. Možná prohodíme i pár povzbuzujících vět, nevím. Ptám se Radima, zda pokračuje se mnou či se Soňou. Zdálo se mi, že trochu váhal, ale i dál běžíme společně.

Běžíme lesem a já mezi stromy tuším lomy. Někteří chodí i za zátarasy a fotí si vyhlídky. Bez toho se obejdu a pokračuji dál. Velká Amerika už je určitě nedaleko. Běžíme dolů, dolů, zatáčka a najednou před námi obrovská otevřená železná vrata a za nimi tunel delší, širší a vyšší, než jsem si ho kdy představovala. Vstup do Velké Ameriky.V tunelu je i přes osvětlení tma. Zlepší se to, když sundám sluneční brýle. Vybíháme z tunelu a jsem fascinovaná. Nevím, kde nejlépe zastavit a kde nejlépe fotit. Skoro na dně lomu stojí trojice indiánů a hraje na hudební nástroje – parádní atmosféra. Důvěrně známé zvuky běžeckého závodu v tomto prostoru znějí tak nějak jinak. Otočka na konci lomu a my zase stoupáme nahoru. Jen kousíček před tunelem potkáváme Soňu, Radim se s ní fotí a pak pokračujeme dál.

IMG_20180505_193506

Do cíle je to už jen kousek, asi kilometr. Jsme jen kousíček od našeho auta a já už vím, kudy se poběží – celé to bude z kopce. Zcela nekolegiálně se vykašlu na Radima a běžím sama. Předbíhám strašnou kopu lidí a v posledních metrech cílové rovinky ještě orvu 3 chlapi. Výsledný čas 2:09:06 – očekávání jsem neměla víceméně žádná, takže jsem spokojená.

V cíli jako prvního vidím Pavla, čeká na mě s vodou a úsměvem. Pro mě nejideálnější doběh do cíle. Dostávám medaili, jdu si pro pití, za chvíli po mě dobíhá Radim a pak i Soňa.

Soňa patří mezi ty, na které se medaile nedostane, ale zdá se, že to bere sportovně. Ono zajistit takhle obrovskou akci není jednoduché a je jasné, že ne vždy všechno vyjde. S tím účastník nic neudělá a tím, že se bude rozčilovat a vyčítat už vůbec ne. Škaredých komentářů k závodu je plná fb stránka.

Můj osobní dojem ze závodu je opravdu kladný a já se už teď těším na srpen do Jizerek, na Jizerskou 50 RUN, která pro mě bude opravdovou výzvou.

Aquatlon Družstevní 2018

Nějak se to schumelilo, a byla přede mnou volná poslední dubnová sobota. Předpověď slibovala vítr, takže na kolo se mi moc nechtělo a sedět sama doma, na to jsem se také zrovna necítila. Při brouzdání internetem a spřádání plánů na víkend jsem zabloudila i na stránky Jihomoravské triatlonové ligy, jejíž součástí je i Hostěradský triatlon, kterého jsem se loni v srpnu zúčastnila. Prošla jsem loňské výsledky a vida! S jedinou účastí jsem byla v celém seriálu ve své kategorii 7.! To se mi nezdá tak úplně marné…když bude víc účastí, třeba to bude ještě lepší.

Rozpis závodů na sezonu 2018 mi jasně ukázal, co mám na poslední dubnovou sobotu naplánovat: Aquatlon – 500 m plavání a 4,8 km běhu. V bazénu jsem letos byla sice jenom 2× a navíc to spíš byla samá saunička a vířivka než nějaké plavání, ale 500 m bych snad dát mohla.

Registrace probíhala dopředu, přes internet. Kámen úrazu přišel ve chvíli, kdy jsem měla zadat předpokládaný čas plavání. Kilometr uplavu za půl hodiny, to vím jistě. Ale 500 m? To by snad mělo být lepší než čtvrt hodiny? Zapátrala jsem po výsledcích z Hostěrádek a trojčlenkou jsem dospěla k nějakému šílenému číslu. Nakonec jsem zadala 12:50 a dle toho času zaregistrovaných to vypadalo, že budu mít vlastní rozplavbu a všichni na mě budou čekat.

Pátek, den před závodem. Zjišťuji, že jsme v kategorii 2. Ano, dvě! Hurá, bude bedna, ale zadarmo to soupeřce teda nedám! Jak rychle plave? COŽE??? Kolem 6 minut? To snad ani není možný! Zároveň mailem přichází rozpis rozplaveb. Ty největší knedličky, tedy i já, jsou hned v té první, aby pak měly do běhu co nejvíce času na regeneraci.

Sobota. Doma strašně bojuji s balením věcí. Na běh to zvládám, ale na běh a plavání? To se velmi jednoduše něco zapomene! Nasedám do auta a vyrážím do Řečkovic. Nikdy jsem tam nebyla, situaci neznám, nevím kde parkovat, nakonec to ale nějak zvládnu. Zaplatím startovné a čekám spolu s ostatními, než nás pustí do šaten.

Vcházím na bazén. Většina závodníků se rozplavává. To zavhrnu, s mou plaveckou formou by to bylo zbytečné plýtvání silami. Ovšem ve dvojdílných plavkách-bikinách si připadám téměř jako nahá.

Před 11 hodinou mířím do dráhy č. 3, ve které mám uplavat 500 m. Soupeř, se kterým mám sdílet dráhu, se nedostaví, takže ji mám sama pro sebe a může se jak jen chci roztahovat.

Startovní výstřel – a všichni vyrazí vpřed jak zběsilí. Nejsem na tom jinak. Ovšem ještě před koncem prvního 25 m bazénu mi dochází, že takhle to teda nepůjde. S klidem se tak nějak otočím (ne, obrátku neumím) a plavu dál. Na druhém konci bazénu mě rozhodčí upozorní: „Nechytat se okraje! Jen dotknout!“ a pak už si na to dávám pozor. Nakonec se dostanu celkem do pohody, jen asi během 4. nebo 5. bazénu mě rozhodí voda, co se mi dostala do brýlí. Při mém rozostřeném pohledu na hodiny (čočky jsem nebrala) to vypadá na moje poměry na docela dobrý čas… Konečně 20. bazén za mnou. Vylézám z vody, udýchaná a rozhodčí mi říká „10:58.“ To je čas opravdu nad očekávání a já jsem nad míru spokojená. Myslím, že jsem se s tím poprala statečně.

Jdu se osušit, převléct a pak koukám na další rozplavby, i na tu s mou jedinou soupeřkou. Ta zaplave čas kolem 7 minut, ztráta do běhu je tedy menší, než jsem čekala. Zkusím s tím něco udělat.

Přidám se k nějakým holkám a společně se vydáváme na start běhu. Přesvědčí mě k rozklusu, no, aspoň pak budu vědět, kudy utíkat a nebudu zmatkovat. Trasa vypadá sympaticky, rovinatě, kolem kopečku a rybníčku, no ale fouká!

Ve 12:30 zazní startovní výstřel do běžecké části. Snažím se běžet co to dá. S jednou soupeřkou, která je po plavání předemnou o skoro 4 minuty, prostě není na co čekat a dávám tomu co nejvíc. Trochu předpokládám, že když někdo tak dobře plave, tak přece nemůže i tak dobře běhat! No a může. První kolo se děvčica drží krok za mnou (1. kilometr dáme šíleným tempem 4:39 min/km, a pak už to jde dolů hodně rychle). Ve druhém kole ji držím na dohled (odhadem 30 – 50 m, nedostižitelný kousek!), v tom třetím se mi ztrácí a já přecházím naprosto vyčerpaná do kroku. Holky mě tam posbírají a já pak už běžím s nimi, lépe řečeno za nimi, protože se necítím vůbec dobře. Nakonec finální čas běžecké části 25:30 min na 4,8 km není na moje poměry vůbec špatný, ale na soupeřku to prostě nestačilo.

Vracíme se zpět ke sportareálu Družstevní, kde na parkovišti probíhá vyhlášení vítězů. Jaké překvapení, jsem druhá. Pocity rozporuplné, spíše zklamání než radost. Dostávám pohár a ponožky. No a nakonec jsem ráda že nejsem první, ti dostávají nějakou knihu.

Nakonec docházím k závěru, že jsem tomu dala nejvíc, co jsem mohla. Na závodech běhám spíš delší tratě  a s takovou pětikilometrovou zacházet opravdu neumím. Plavání bylo prakticky bez tréninku a já vím, že lepší už to celkově prostě být asi vzhledem ke všem okolnostem nemohlo.

31398286_10210546752418550_4309891696946085341_n

Nakonec jedu do Decathlonu, kde se odměním jednodílnými plavkami (to abych si nepřipadala jako nahá), triatlonovou kombinézou (abych mohla trénovat přechody … no dobře, obešla bych se bez ní, ale strašně mě nadchla!), a dvěma kilovými činkami (abych mohla trénovat ruce, na které jsem fakt slabá).

A co je v plánu dál? Asi sprint triatlon Blanenský plecháč 🙂 Toho ironmana jsem naznala, že dám nejspíš ve 40 😀

Třebíčský 1/2M

Třetí dubnová sobota, 21. 4. 2018. Ráno nasedám k Pavlovi do auta a míříme na Třebíčský půlmaraton. Jen doufám, že jsem nic nezapomněla. Jsem lehce nevyspaná, zažívání a psychika na tom také není nejlépe. Ještě v úterý jsem se cítila klidně, vyrovnaně a téměř na vrcholu formy s tím, že bych snad možná mohla atakovat čas pod 2 hodiny. Teď se cítím tak, že nevím, jestli vůbec doběhnu.

Do Třebíče přijíždíme s předstihem, bez fronty si vyzvedneme startovní tašku (tentokrát mi sedí barva čísla a trička, dokonce i objednaná velikost). Tričko je jako obvykle velmi vydařené! V šatně se potkáme s Helčou, probereme události posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců. Nerozbíháme se, ani jedna se necítíme na nějaké super výkony.

Na startu se s Helčou řadíme spíše do zadních řad, co mě překvapuje, tak je to přítomnost Lukáše i Pavla v této zadní části. Pavel však hned po úvodní zatáčce konstatuje, že to „zkusí o něco rychlejc“ a vypálí. Nemít vedle sebe Helču a Lukáše, asi bych (jako obvykle) přepálila začátek. Takhle se motáme někde v poměrně příjemném tempu lehce pod 6 min/km, vedro je šílené (na to jaké je datum) a tak se nechceme uvařit hned na začátku.

Přidanou osvěžovací stanici před Slavicemi celkem uvítám. K občerstvovačce na Pekelném kopci doběhneme (bez chůze! – což vnímám jako úspěch). Tady se občerstvujeme všichni. Helča nevypadá, že by chtěla dál běžet, tak ji i Lukáše nechávám za sebou a pokračuji lehce dál. Při seběhu z kopce začínám cítit bránici – klasika. Přesto se nezastavuji a pokračuji. Cestou potkávám Kláru. Povídá mi, že ve středu spadla, má naražená žebra a blbě se jí dýchá. Neví, zda doběhne, spíš zvažuje, že si zaběhne jen tu kratší trať.

Na druhé občerstvovací stanici se seběhneme s Klárou i Lukášem. Kde je Helča, Lukáš netuší. Klára se opravdu odpojuje a míří do cíle. Já se snažím pokračovat s Lukášem dál, dokonce mu i lehce utíkám. Kapela u Slavic hraje téměř tématicky „nebe je modrý a zlatý, … horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře…“

Až k této osvěžovačce se mi běželo poměrně dobře, pak ale příroda zavelí a nedá se jinak, musím do řepky. Předbíhá mě Lukáš a následně i Helča. Tu docvaknu těsně pod kopcem, ale snaha ji dohnat (navíc proti větru) mi sebrala tolik sil, že přecházím do kroku a jen vidím, jak se Helča metr za metrem přibližuje Lukášovi…a už ho má. Svorně přechází do kroku. Zavěsím se do týpka ve žlutém triku WRP, který sice nevypadá vůbec dobře, ale pořád běží. Tak ty dva o kousek předběhnu.

Na občerstvovačce jsem zase o něco rychlejší, a na seběh se opravdu těším. Bohužel, musím do lesa a jen mezi stromy vidím, jak se mihla Helčina fialová sukýnka. Lukáše jsem asi přehlédla. Po této nucené zastávce se mi běží celkem dobře. Ještě před poslední občerstvovačkou předbíhám Helču a pár dalších lidí. Kytaristi pod lípou hrají „Sáro“ – která mi od té doby zní neodbytně v hlavě.

Do cíle je to necelý kilometr, necítím se ale vůbec dobře, proto se napiji a vezmu si houbičku. Na tom necelém posledním kilometru předběhnu docela dost lidí (asi tak 10?), nevím, kde jsem tu sílu sebrala. U cílové čáry mě povzbuzuje Pavel. Ztěžka vydechuju, mám problém odsunout se kamkoliv jinam. Až organizátorka-fotografka mě musí upozornit na to, že jí stojím v záběru. Odplížím se do stínu, kde mi Pavel dává vodu, motá se mi hlava a jsem ráda, že to mám za sebou.

0421_pulM_Trebic.jpg

(valím do finiše – hlavně u toho „dobře“ vypadat)

Za minutku po mě dobíhá Helča, kde máme Lukáše, netuším. Celou dobu jsem myslela, že musí být předemnou… a nebyl. Nakonec do cíle dorazí také a stejně jako na nás ostatních je na něm vidět, jak bylo vedro vyčerpávající a zničující.


Cílem jsem proběhla v čase 2:07:05 tak nějak bez emocí. Nejsem spokojená, nejsem ani nespokojená. Částečně jsem od sebe asi čekala víc, částečně vzhledem ke všemu jsem ráda, že jsem to zvládla.

Kdo hledá komornější půlmaraton, tak tomu ten Třebíčský rozhodně doporučuji. Trasa je krásná, trochu asfalt, trochu lesní cesta, žádný těžký trail. Jsou i fanoušci a fandící organizátoři. Atmosféra příjemná, zázemí řekla bych nadstandardní (šatny, sprchy s teplou vodou, WC, velké parkoviště, úschovna věcí, dětský závod, medaile pro všechny, fotokoutek, hudba na trati, fanoušci na trati, fandící organizátoři na trati, pro kultury chtivé půlmaratonský festiválek …). Že tento závod stojí za to, se už tak nějak rozkřiklo, a proto bývá velmi rychle vyprodán.

Za rok se na tuto svou oblíbenou trať snad vrátím.