Jeseníky – tipy na výlet

Jsem toho názoru, že všude je krásně, jen se člověk musí umět dívat kolem sebe. Přesto pár tipů na výlet určitě neuškodí. Přináším tedy pár zajímavých míst a tras se zjištěnými poznatky, tentokrát z Jeseníků. Protože se jednalo o výlet do Jeseníků po hooodně dlouhé době, navštívili jsme snad ta nejprofláklejší místa. Zvláště za hezkého počasí je potřeba počítat se spoustou lidí, jak ale poodejdete jen trošičku dál od civilizace, může se vám stát, že za celý den čí půlden potkáte jen pár motýlů a ještěrek.

1) Stezka v oblacích, Kralický Sněžník, rozhledna Klepáč
výchozí bod: Dolní Morava
délka: 25 km
časová náročnost: celodenní (prudké stoupání pouze na začátku, kterému se lze vyhnout použitím lanovky, pak už víceméně pohodová chůze po hřebeni)
mapa

zajímavosti na trase:
– Stezka v oblacích a další z nabídky tohoto resortu (lanový park, vodní svět…)
– řopíky
– pramen řeky Moravy (oficiální)
– slůně na Kralickém Sněžníku
– Kralický Sněžník (1424 m n. m.)
– rozhledna na Klepáči (hlavní evropské rozvodí), celoročně volně přístupná

poznatky, tipy:
– dostatečné parkovací kapacity na Dolní Moravě, dokonce bez poplatku
– možnost vyhnout se tomu nejhoršímu stoupání (ke Stezce v oblacích) použitím lanovky, připravte se ovšem na fronty
– větší množství lidí pouze v bezprostředním okolí Dolní Moravy a na Stezce v oblacích, jinak trasa v podstatě liduprázdná, na vrcholu Kralického Sněžníku více lidí přicházejících z Polska
– kromě Dolní Moravy není nikde na trase možnost se najíst – nezapomeňte tedy jídlo na celý den, možnost sejít až k Chatě Schronisko na polské straně (v tom případě budete potřebovat zloté)
– vodu možnost doplnit minimálně v půlce trasy, z pramene řeky Moravy, je fakt dobrá
– výhledy jsou opravdu nádherné

2) Bukovka
výchozí bod: Rapotín
délka:8 km
časová náročnost: max. půldenní
mapa

zajímavosti na trase:
– naučná stezka, nejzajímavější zastavení: přírodní balneo 🙂
– rozhledna Bukovka – celoročně volně přístupná, dole je prostor i pro schování se před nepřízní počasí či pro přenocování

poznatky, tipy:
– kapacitně dostačující parkování před KKC Rapotín
– směr proti směru hodinových ručiček (tzn. jak je znázorněno na mapce) je sice v protisměru naučné stezky, což ale nikterak nevadí a zároveň budete mít stoupání pozvolnější

3) údolím Bílé Opavy na Praděd (a možná ještě kousek dál)
Možných cest jak vystoupat na nejvyšší vrchol Jeseníků je několik. Troufám si tvrdit, že tou nejhezčí možností je údolí Bílé Opavy.

výchozí bod: Karlova Studánka
délka: samotné údolí je cca 3 km dlouhé, na vrchol Pradědu je to celkem 8 km
mapa

poznatky, tipy:
– parkování v Karlové Studánce a jejím blízkém okolí je děsné. Pro hezké letní dny kapacitně naprosto nedostačující zpoplatněná parkoviště
– za hezkých dní na této trase čekejte hodně, opravdu HODNĚ lidí a na některých exponovaných místech si dost možná chvíli počkáte
– chcete-li si údolí Bílé Opavy projít, jděte ho ze směru od Karlové Studánky nahoru, pro cestu dolů volte prakticky souběžnou modrou turistickou značku (tento směr je doporučovaný na všech turistických cedulích a opravdu v tomto směru míří většina lidí. Lidé jdoucí v protisměru si vyslouží od ostatních spoustu kritických poznámek a navíc musí na exponovaných místech docela dlouho čekat)
– trasa není z nejjednodušších, ale zvládnou ji i malé šikovné děti, chce to připravit se na nějaké kameny, žebříky, skály…ale nic nezvládnutelného
– za mokra dbejte zvýšené opatrnosti
– pro cestu z Pradědu dolů na Ovčárnu si můžete zapůjčit koloběžky
– na Ovčárně doporučuji borůvkové knedlíky s borůvkovým přelivem – výborné, cena mírná

V okolí Pradědu je opravdu spousta turistických tras a možností, kam se vypravit dál. Zvláště hřeben mezi Petrovými kameny a Jelení studánkou má něco do sebe, přesto tam mnoho turistů nepotkáte. Zvláště tady, ale i v celých Jeseníkách, RESPEKTUJE, PROSÍM, ZNAČENÉ TURISTICKÉ TRASY a nescházejte z nich, ušetříte tím nejen naši přírodu, ale možná i výdaje za nějakou pokutu (ano, opravdu tam místy hlídají zaměstnanci CHKO a pokutují neukázněné turisty!).

4) další místa napříč Jeseníky
Rejvíz – rašeliniště (mapa)
Koberštejn – zřícenina (mapa)
Rešovské vodopády – (mapa)
Rabštejn – zřícenina, horolezecká lokalita (mapa)
Dlouhé Stráně – přečerpávací elektrárna, nejdelší sjezd pro koloběžky v ČR (mapa)
dřevěné kostely – v Žárové a Maršíkově (mapa)

---

Ať už se v Jeseníkách vydáte na některé z vytipovaných míst nebo kamkoliv jinam, troufám si říct, že neprohloupíte. Krajina je opravdu nádherná, pokud dáváte přednost cyklistice, tak jsou zde výborné podmínky pro horská i silniční kola. Každý si určitě přijde na své.

YES!enický maraton

Sobota 19. 8. 2017, předposlední den dovolené trávené v Jeseníkách. Budík zvoní v 5:20. Šílený čas na to, že je dovolená. Přesto vstáváme – dnes je v plánu zdolat Jeseníky tak nějak jinak, ne turisticky, ale běžecky. Já se chystám na celý Jesenický maraton, Pavel na půlku. Počasí moc nepřeje, obloha je ocelově šedá a jedinou otázkou je, jestli začne pršet hned nebo až za chvíli.

Snídáme musli, kafe a já osvědčený banánový džus. Krátce před sedmou sedáme do auta, opouštíme přívětivé teplo naší chaty a míříme do cíle, na Skřítek. Tam už jsou přistaveny autobusy, které nás dovezou na start. S Pavlem se tedy loučíme, ten sedá do autobusu, který ho zaveze na Červenohorské sedlo, já mířím směr Ramzová. V autobuse se neskutečně přehřívám. Sedím v kraťasích, spodním dlouhém triku a tričku s krátkým a je mi šílené vedro. Pořád však nevím, jestli jsem zvolila dobré oblečení na běh. O botech nepochybuju – ty jsou blbé určitě. Silniční do takového terénu, navíc do mokra… Mám obavy, co přijde.

Po necelé hodince nás autobus vyklopí v Ramzové, vystojím frontu na startovní číslo, potkám se s Nikčou z Rungo pro ženy, na poslední chvíli před startem prohodím pár vět i s Martinem. Jinak jsem tam opuštěná jako kůl v plotě.

Na startu moc nevím, kam si stoupnout. Oproti loňskému roku mi přijdou řady závodníků nějaké prořídlé, asi jich spoustu odradilo to počasí. Vždyť jednu chvíli Norové předpovídali až 35 mm na den!

Výstřel a už běžíme. Hlavně to nepřepálit! Přesto nějaké závodníky předbíhám a u Vražedného potoka se vyhnu té největší frontě. Stoupání přijde záhy a já začínám litovat zvoleného oblečení, takže prakticky ještě pod kopcem sundávám spodní triko a dál běžím už jen v tenkém vltavaruňáckém.

Stoupání na Šerák je dlouhé, rozhodně mi přijde delší než loni. Občerstvovačka i s chatou se ztrácí v mlze, někteří ze závodníků si ty parádní panoramata i fotí. Mě se nechce vytahovat mobil a běžím dál. Nečekaný problém přijde brzy: kterou cestou se vydat? Na křižovatce už postává pár běžců a říkají: někteří běželi sem a někteří támhle… Záhy dorazí jeden pár, který bez váhání zvolí jednu z cest a já se pouštím za nimi. Dobře jsem udělala a za chviličku už stoupám na Keprník. Ano, vím, že to je ze Šeráku na Keprník do kopce, ale že až takhle….

Přehoupnu se přes vrcholek a zavěsím se za jednoho pána v černo-zelených podkolenkách s dírou nad patou a běžím docela dlouho za ním. Má dlouhý a jistý krok, díky němu vidím, že to běhatelné prostě je. Sama bych před tím rychlým pohybem v takovém terénu měla určitě respekt a posouvala bych se vpřed určitě pomaleji. Jakmile vyběhneme na šotolinovou cestu, předbíhám ho a už sama mířím na Červenohorské sedlo. Tam přibíhám přibližně o 10 minut dříve než loni. Pochválím se, kopnu do sebe ionťák, doslova sežeru strašnou spoustu banánů a přes nový mostek se vydávám dál.

Vzhledem k tomu, že cílem pro letošní rok bylo doběhnout lépe než loni a už teď mám o 10 minut lepší čas… Hlava je potvora. Pamatuje si místa, kde jsem loni s Radimem šla krokem a namlouvá mi, že si to můžu krokem dovolit jít přece i letos. Docela často této líbivé myšlence podléhám.

Na 21. km přichází snad nejhorší krize v životě, jakou jsem kdy měla. Uvědomuji si, že nemám vůbec žádnou energii. Někde v baťohu mám kostkový cukr, osvědčenou to cestu pro doplnění energie. Bohužel ho nemůžu najít, a tak beru zavděk gelem, který jsme dostali na startu. Coca colová příchuť mile překvapí, rychlé cukry pomůžou a já můžu už jen doufat, že se z gelu, na které nejsem zvyklá, nepo…

Ve stoupání na Švýcárnu si uvědomím, jak mám tu svou výkonnostní kategorii ráda. Řekla bych, že se všichni bez výjimky řadíme mezi hobíky, kteří svými výkony neaspirují na rekordy a přední příčky, a hlavní pro ně je překonat sami sebe. Všem se nám evidentně hlavou honí stejné myšlenky a nadávky, na jejich hlasité vyřčení většinou dech nezbývá, a pokud už si někdo uleví nahlas, zbývá mu zpravidla dech tak maximálně na poslední slabiku. Protože jste v přibližně stejném stavu, tak víte naprosto přesně, co dotyčný myslel.

Osloví mě nějaký mladík za mnou: „Ty vole! To je samej kopec a kopec! Ty jsi tu poprvé?“ „Ne, podruhé,“ odpovídám. „A kolik jich ještě bude?“ ptá se mladík skoro v posledním tažení. „Nevím, já si totiž nepamatuju z loňska ani tenhle!“ a to nepřeháním. „Ono je to možná dobře, jinak bys tu totiž nebyla,“ povídá mladík.

Na Švýcárně fouká, je mlha, všechno je vlhké. Ochutnám ionťák, hodím do sebe nějaké sladké bonbony a završím to asi 2 loky piva. Následující stoupání na Praděd spíš vybíhám než jdu, jsem holt silniční typ a asfalt mi sedne daleko lépe než terén. Povzbuzení od těch, kteří už z Pradědu sbíhají, hodně pomáhá. Nahoře šíleně fouká, vysílač prakticky není vidět a já přemýšlím, jestli nevytáhnout bundu. Jsem na to ale moc líná, raději se rychle otáčím a mířím k Ovčárně. Na ten seběh se vyloženě těším, bohužel musím 2× zastavit kvůli rozvázané tkaničce.

K občerstvení na Ovčárně přibíhám pozitivně naladěná, a odhodlaná do posledních 12 km. Dám pivo, banán, lipa…a na poslední chvíli se nechám zblbnout prohlášením „Namočte si banán do soli, to je dobrý na křeče!“ načež se málem pozvracím. Fuj, vždyť vím, že mi to nedělá dobře!

Ve stoupání na Petrovy kameny začínám kalkulovat: pokud někde nespadnu tak je téměř jisté, že doběhnu v lepším čase než loni. Někde v hlavě se klube i nesmělý hlásek, že by to třeba mohlo být pod 5 a půl hodiny. Ale nejsem žádný moc velký matematik ani když nejsem unavená, natož po 30 km v náročném terénu a ještě náročnějším počasí, takže tomu moc nevěřím.

Na hřebeni směrem k Jelení studánce se střídají pocity „Jsem na tom líp než loni! Vždyť tohle celý jsem loni šla!“, „Už je to jen kousek“ a „Já už fakt nemůžu.“ Jednou krize dosáhne takového vrcholu, že dokonce zastavím, počkám až mě někdo doběhne a já se ho ptám, jestli jsme ještě pořád na dobré cestě, jestli jsme se v té mlze neztratili.

Jelení studánka, rychle ionťák, cukry a pomalu se sunout dál. Posledních 6-7 km. Pořád mi vychází, že by to mohlo být pod 5:30. Sílí ale hlásek „Vykašli se na to! Už to můžeš klidně dojít krokem a pořád to bude lepší jak loni!“ Odolávat mu dá čím dál tím větší práci, střídám poklus a chůzi snad co 100 m, prostě se pomalu sunu kupředu. Předbíhá mě strašná spousta lidí. Nic už pořádně nefunguje, mám pocit, že jsem se rozběhla a pak zjistím, že jsem pár metrů za sebou nechala ruku.

Někde u Ztracených kamenů se počasí konečně umoudří a na chvíli vysvitne i sluníčko. Z tohoto úseku mám ve svých silničních botách trochu respekt, tělo i hlavu už mám unavené, terén moc nevnímám, uvědomuji si bolest v koleni a přední stranu stehen, přesto se odhodlaně pouštím dolů. Dokonce předbíhám jednoho mladíka, co z toho má vyloženě respekt, určitě ho všechno bolí a hlavně si uvědomuje všechna ta nebezpečí daleko víc jak já.

Do cíle poslední kilometr. To musím dát! Rovná lesní cesta, před sebou vidím (jako už dlouho) jednu ženu, se kterou jsme se na trati pořád potkávaly. Ani za nic na světě nejsem schopná ji doběhnout. U trati postává pár fanoušků. Někdo na mě volá: „Jani! Kde jsi tak dlouho? Pojď!“ netuším kdo to je, nikoho nečekám a tu osobu nejsem schopná vůbec nikam zařadit. Naštěstí se připomene sama: „Lucka, z Rumunska!“ Tak to bylo fakt milé 🙂

Na stromě zahlédnu cedulku: Cíl 500 m. Melu z posledního, ke každému kroku se musím přemlouvat. Před sebou mám stále na dohled jednu ženu, spíš se mi vzdaluje, to že bych ji předběhla už si ani nesnažím namluvit. Naopak vidím, jak ona předbíhá na poslední chvíli někoho jiného.

Přeběh přes silnici, řehtačky od organizátorů, konečně cíl a Pavel s otevřenou náručí. Byl to boj, boj s hlavou, boj s terénem a hlavně boj se sebou samým. V cíli jsem byla za 5:33:59, tzn. cca o 18 minut dřív než loni. Z žen 10., v kategorii 6, spokojená a odhodlaná jít do toho příští rok zase.

((c) http://sodik63.rajce.idnes.cz/Yesenicky-Jesenicky_maraton_2017_Jpegy/)

Trocha statistik:

                                             2016                          2017
celkový čas                    5:51:43                      5:33:59
ČHS (cca)                           2:02                            1:54
Praděd                               3:50                            3:36
v kategorii                       19/35                          6/20
v ženách                            26/48                        10/37
relive video
záznam trasy (endomondo)
mapa (oficiální)

 

Triatlonová premiéra: Hostěradský triatlon 2017

Jak už jsem psala dříve, první srpnový víkend se u mne nesl ve znamení mého prvního triatlonu, tzv. sprint triatlonu (tedy 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh). Asi 2 týdny před závodem začal hlodat takový červíček, zda je opravdu dobrý nápad se zúčastnit, neboť mé tréninkové objemy se původní plánované výši moc nepřibližovaly. Asi 2 dny před samotným závodem ale přichází to pravé těšení 🙂 Ambice nemám velké, reálně to vidím na 1hod 50 minut, a takové to úplně nejtajnější přání hovoří o čase pod 1hod 40min. Naprosto netuším, co mě čeká…

Před závodem:
Na místo konání přijíždíme s Pavlem na můj popud autem (on by jel nejraději na kole) pro jistotu s téměř dvouhodinovým předstihem. U registrace vyfasujeme čip (ten dáme na nohu – to víme z běžeckých závodů), startovní číslo (to následně upevním na pás) a spoustu malých lístečků, ze kterých si umíme poradit akorát s tím na jídlo-limo/pivo. Po konzultaci s jednou sympatickou závodnicí nakonec nalepíme jedno z čísel pod sedlo kola, druhé na rám a třetí na helmu. Snad je to tak správně.
S koly a věcmi v přepravce se vydáváme do depa. Místo si můžeme vybrat libovolné. Na žádnou taktiku nehrajeme, jdeme tam, kde je místo. Nachystáme si věci. Přečetla jsem bezpočet teoretických rad zkušených i méně zkušených triatletů, nakonec to (pravděpodobně) nepotřebné dávám až úplně dozadu v přepravce, před ni natahuji ručník, na který vyskládám potřebné věci pro jednotlivé disciplíny a zároveň nechávám na ručníku místo, abych si měla kam stoupnout a nenachytal se mi nepořádek na nohy.
Předzávodní atmosféra je příjemná, komentátor udržuje dobrou náladu a my s Pavlem zajdeme vyzkoušet vodu (28°C), přičemž zjistím, že mi odplavává spodní díl mého plaveckého úboru (experimentovat se nevyplácí).
V 11:50 se vydáme na rozpravu před závodem. Pořadatel nestihne ani doříct první větu, a z depa se ozve rána jako z děla – někomu praskla duše. Celé závodní pole čítající bezmála 140 lidí se vydá zjišťovat škody. Najednou někdo volá: „Sedmdesát! Sedmdesát!“ a já se modlím, ať jenom blbě slyším. Bohužel, sluch mi slouží dobře, vedrem mi praskla přední duše. Pavel utíká pro pumpu do auta (muži startují cca 11 minut po ženách, tak má více času), já se snažím sundat plášť. Ani jindy neoplývám talentem na výměnu duší, teď, v té předzávodní nervozitě, je to ještě horší. Naštěstí, jakožto slabá a křehká dívka, nemám o pomocníky většinou nouzi, potvrdilo se to i zde: nějaký sympatický mladík se toho chopil, sundal plášť, vyměnil duši a pak už s doběhnuvším Pavlem začali foukat. Ale ouha: v háji je nejen duše, ale i plášť. Málem se rozbrečím: že by takhle skončil můj první triatlon, dřív, než vůbec začal? Neznámý mladík se projevil jako gentleman, byl pouze divákem, kolo tedy nepotřeboval, vyměnil se mnou přední kolo a já mohla jít na start.
Z rozpravy před závodem toho tedy moc nevím, pořadatel huláká už jen odpočítává pár zbývajících minut do startu.

Plavání 700m (čas 16:17)
Asi moje nejslabší disciplína, řadím se tedy dobrovolně na samý konec startovního pole. Start! Všichni tam skočí jak delfíni, já hodím ukázkového placáka a snažím se plavat. V první chvíli probíhá pokus o kraul, což není dobrý nápad. Neumím to, navíc jsem si blbě dala plavecké brýle, nabírám do nich vodu a hrozí, že utopím čočky. Velmi rychle tak měním styl na „prsa,“ snažím se potápět hlavu, ale stále do brýlí nabírám vodu, proto volím styl „paní radová“ a plavu dál.
Parádně jsem přepálila start, ještě nejsem ani u první bójky a neskutečně funím, myslím, že ani k té bójce nedoplavu, pro jistotu kontroluji chlapíka na loďce, zda nás sleduje a je připraven zasáhnout. Naštěstí to není potřeba.
Uf, první kolo téměř dokončeno, vzhledem k mé absenci na rozpravě před závodem až od soupeřek vypozoruji, že je potřeba vylézt z vody, vyběhnout na břeh (jakože hodně do kopce!), tam oběhnout bójku a vrhnout se do druhého plaveckého kola. Snažím se při vylézání z vody neztratit spodní díl plaveckého úboru, diváků je spousta, nemusím si trhnout ostudu. Druhý ukázkový placák a plave se dál.
Když jsem zhruba v polovině druhého plaveckého kola, odstartují muži. Jen otočím hlavu a vidím, jak neskutečně valí a doufám, že stihnu z vody vylézt dřív, než se kolem mě prořítí, protože to bych se zákonitě utopila.

Depo 1 (čas 01:35)
Z vody se vyhoupnu celkem mrštně jako 18., za sebou nechávám pouze 6 závodnic. Výměnou kola před závodem jsem si udělala binec ve věcech, a jako bonus jsem si některé  věci hodila do treter (tam se přece neztratí), což jsem zjistila až poté, co jsem si tretru obula, proto v depu pocitově strávím celkem dost času.

Kolo 20 km (čas 44:01)
Čekám tuhé nohy, kupodivu se mi ale jede dost dobře. Kvůli cizímu přednímu kolu mi nefunguje tachometr, nemůžu si tedy kontrolovat rychlost. A možná, že dobře. Před sebou mám 3 okruhy na uzavřené silnici Hostěrádky – Šaratice (a ještě kousek dál), víceméně rovinka, v polovině okruhu mírné stoupáníčko. Jsem téměř domácí, takže tuto trasu mám poměrně naježděnou a vím, co mě čeká.
Mám pocit, že jedu poměrně rychle, jediné, co mě brzdí, jsou otočky. Prostě kužel uprostřed takové standardně široké (či úzké?) vesnické silnice. Mám z nich respekt, pár vteřin mi nestojí za to se vysekat, proto před otočkou radši vycvakávám, hodně zbrzdím, až se (málem) odrážím nohou.
Dokud jsme na trati samotné ženy, tak se cítím celkem bezpečně. Až se na trať vyhrne více než stovka chlapů, pocit bezpečí mě opouští. Jezdí jako draci, ve velké skupině, a obyčejný smrtelník nemá šanci je uviset. Když předjíždí, je to jako by se kolem vás přehnala bouře.
Několik žen předjedu, což mě překvapuje. Na kole jezdit umím, ale spíš než rychlost je mou předností vytrvalost. Do depa dorazím v celkovém čase něco málo přes hodinu a říkám si, že ať běh dopadne jakkoliv, budu mít čas nad svá očekávání.

Depo 2 (čas 01:27)
Pocitově to v depu odsýpá, jenom zavěsím kolo a přezuju boty. Problém mám s tím, z depa se vymotat, na dotaz mě ochotní diváci nasměrují. Tímto blouděním jsem v depu ztratila nejvíce času

Běh 5 km (čas 25:02)
Čekala jsem, že budu vyčerpaná, ale že až tahle… Nohám se chce cyklisticky točit, a ne běžet. Na prvních pár metrech si málem nabiju, pro jistotu zvolním, pocitově (hlavně v porovnání s cyklistickou) se hýbu strašně pomalu. 3 okruhy (celkem 5 km) kolem nádrže budou asi horší, než jsem si myslela. A je to pravda.
První kolo celé běžím, mám pocit, že se vleču, hodinky ale hlásí stále čas pod 6:00/km, což mě překvapuje. Na trať stín vrhají snad jen 4 stromy, vedro je šílené a já jsem vděčná za vodu a houbičku na konci prvního okruhu.
Druhý okruh je horší. Před sebou vidím nějaké ploužící se běžce, říkám si, že tak hrozně přece běžet nemůžu, a že je musím přece dohnat, ale nedaří se. Všichni už jsme vyčerpaní a já nevypadám asi o nic líp než oni. Na chvíli přecházím do kroku.
Mám dost, ale říkám si, že pár set metrů před cílem to přece nemůžu vzdát, navíc, když vidím, že čas bude v každém případě nad očekávání. Ale prostě to neběží, přecházím do kroku. Předbíhá mě Pavel, který je ve druhém běžeckém kole. Povzbudí mě a proto se přinutím k běhu. Poslední zatáčka, náběh na asfalt a cíl na dohled. K žádným lepším výkonům se nepřinutím, do cíle se vyloženě doplácám. Celkový čas 1:28:24, myslím, že můžu být víc než spokojená. Třetí místo v kategorii Ž20-29 je už jen příjemnou a neočekávanou třešničkou na dortu.

Závěr a dojmy:
Myslím, že tento triatlon nebyl mým posledním. Kombinace tří disciplín v bezprostřední návaznosti na sebe je neskutečně náročná, určitě tomu „pomohlo“ i šílené počasí, kdy teplota byla vysoko nad 30°C. Nepříjemným překvapením může být to, že disciplína, o které si myslíte, že je vaší nejsilnější (tedy běh) může být tou ve finále naprosto nejhorší a vy ji vyloženě protrpíte.
Každopádně, pokud k těmto disciplínám máte nějaký vztah a chcete si závod hlavně užít, tak do toho stojí za to jít, je to úplně něco jiného, než závod čistě běžecký či cyklistický. Sprint triatlon má takové vzdálenosti, které zvládne i hobík.
Pro mě doporučení pro příště: vyzkoušet plavací úbor, trochu popustit duše, natrénovat přechod kolo->běh, nezapomenout v depu nachystanou kšiltovku na běh.
A jako bonus: Pokud uvidíš někoho v nesnázích a je to v tvých možnostech, tak mu pomoz. Nikdy nevíš, kdy se ti to může vrátit.

Kam ten svět spěje..

Když se občas podívám na zprávy, neubráním se povzdechu, kam ten svět spěje… A jak se to dá změnit. Že by tohle byla odpověď?

„K vítězství zla stačí, aby dobří lidé nedělali nic.“

(Ve stínu sfingy, James Rollins)