Běhej lesy – Jizerská 50 Run

Někdy v první půli roku jsem se rozhodla, že poběžíme některé závody ze seriálu Běhej lesy. Volba byla jasná: Karlštejn a Jizerskou 50. Jakou vzdálenost v Jizerkách? Je přece dost času natrénovat, takže plná palba: 50 km.

Uteklo to ani nevím jak. Je pátek 24. 8. 2018, já v ruce držím startovní číslo, na ruce mám tetovačku s profilem trati a snažím se usnout. Moc to nejde. Druhý den mě čeká nejvíc kilometrů v životě. Tolik, kolik jsem ještě nikdy v životě neuběhla a neumím si to představit. Trénink jsem značně nezvládla. Dlouhých běhů (chacha, dobře, takže: běhů nad 15 km) bylo od začátku roku celkem 5. Nejdelší z nich půlmaraton. A já se teď chci pokusit zaběhnout téměř o 30 km víc. Relativně v kopcích…

tet

Ráno je hodně chladné, nejradši bych se zavrtala pod peřinu a nikam nešla. Kolem půl 9 ale opouštíme naše ubytování v centru Bedřichova a vyrážíme na nedaleký stadion. Nezbytné foto na kopě sněhu, věci do úschovny, opakovaná návštěva toibudky a už je čas řadit se do koridoru. Na startu stojí něco málo přes 300 lidí. Poslední pusa, výstřel a jdeme na to. Pavel mě záhy opouští a běžíme každý sám.

sn.jpg

Já vím až moc dobře, co nás čeká. Jizerky mám v zimě proježděné na běžkách, dva dny před závodem jsme ještě některé části trasy jeli na kole. Na ruce tetovačka s profilem trati a s občerstvovačkama. To, co se z počátku zdálo jako skvělý marketingový tah pořadatelů se v průběhu závodu ukazuje jako nenahraditelná pomůcka v orientaci.

Průběh kolem památníku expedice v Peru ani moc nevnímám. Koukám před sebe a pod nohy. Ač je trať široká, je tu ještě poměrně husto. Hned od začátku se stoupá, sice mírně, ale stoupá. Kopec k rozcestí U Buku, který mi na běžkách dává vždycky strašně zabrat, vyběhnu jako nic. Neuvěřitelné. Hlavně to nepřepálit. Přidávám se tedy k dvěma týpkům, bosému a obutému. Běžím s nimi v družném rozhovoru přes Novou Louku téměř až na Kristiánov, kde jim ještě před první občerstvovačkou utíkám.

bos.jpg

První občerstvení asi na 5. kilometru. Nepotřebovala bych ho, ale čeká nás stoupání na nejvyšší bod trasy, tak se alespoň napiju. A běžím dál. Běží se mi skvěle, nijak rychle, ale tak nějak v pohodě, předbíhám. Předbíhám i Verču z Jeden měsíc běžce a stíhám jí poděkovat za Letní výzvu pro srdcaře.

Rozmezí, 1000 m nad moře, 10. km, nejvyšší bod trasy. Jsem tu prakticky za hodinu. Nad očekávání… Na Knajpě další občerstvení, pozdravení se s Tadeášem, a seběh po Kasárenské k Hraniční. Zajímavé, to je kopeček, který se na běžkách téměř bojím sjet, jak to fičí. Při běhu musím pěkně máknout. Na 12. km čurací pauza v křoví, jen tak pro jistotu. Na Hraniční další občerstvení a já před sebou vidím ten šílený kopec Hraniční cesty. Tak tam, se naštěstí neběží, uf.

K Bunkru se to neskutečně vleče. Je to poměrně rovná cesta (směrově), která pomalu ale vytrvale stoupá. V jednom místě se to zlomí a stoupá prudce. Předbíhám dva borce, co už přešli do kroku. „Ty vole! To je baba aspoň!“ doslechnu se a běžím dál. Přichází vytoužený seběh k občerstvovačce U Bunkru. Z dálky vidím v protisměru Pavla, jak občerstvovačku zrovna opouští, zamáváme si, já se občerstvím a běžím na Jizerku. Mám za sebou 20. km, čas pod 2 hodiny. Stále nad očekávání.

Osada Jizerka. Nádherné místo Jizerských hor. Sbíhám po asfaltu kolem nějaké chaty, na jedné straně stojí děti a chtějí si plácnout s okoloběžícími. Přebíhám tedy na jejich stranu, okounějících rodičů si nevšímám. Najednou ale jeden z tatínků povyskočí a zvolá: „No ty vole! Vždyť to je přeci Janča!!!“ a taky si plácneme. Šéf ze stáže, na které jsem byla před 5 lety. Krátké, ale milé setkání. Až mi běhá mráz po zádech a do očí se mi derou slzy.

Krátké stoupání prudkou lesní cestou zpět k občerstvovačce U Bunkru. Nabízený vývar beru jako vtip, dám sůl, banán, napiju se a běžím dál. Po Promenádní. Pokud bych o nějaké cestě v Jizerkách měla říct „fuj, hnus“ je to tady tato. Směrově rovná, všechno vidíte před sebou. Vidíte před sebou kopec, běžce, jak do něj jdou. Až se vyškrábete nahoru, vidíte další kopec. No a pak ještě jeden. Tady někde dobíhám Evču K. z Rungo pro ženy a přibližně až do 35. km se tak různě předbíháme (až mi dočista uteče). Přibližně od Kiosku na Smědavu je to ale už zadarmo.

Na Smědavě další občerstvovačka. Tady jsem pochopila, že vývar není vtip a dala jsem si ho. Byl vynikající a já se s odhodláním pustila do toho kopce na Knajpu, který v zimě na běžkách prostě nejezdím. Ani nahoru, ani dolů. A tady jsem se ho rozhodla vyběhnout. Celkem rychle mě to přešlo a já někde na 29. km poprvé přecházím do chůze. Kopec nakonec zdolám jakýmsi „indiánským během.“ Na 30. km prakticky za 3 hodiny, mohlo by se tedy zdát, že by se mohlo zadařit nacpat to pod 5 hodin, ale já už cítím, že to nedám. Nejvíc ze všeho mě bolí levá kyčel. A bolí jen při běhu, racionální já mě zastavuje a chce jít krokem, to houževnaté a odhodlané se snaží běžet. Moc už mu to ale nejde.

Na Knajpě se občerstvím, Evču K. vidím naposledy a začínám se ploužit. 34. kilometr a jdu čurat do křoví – preventivně. Je mi jasné, že později bych si sice možná dřepla, ale už bych se nezvedla. K Tetřeví boudě to na profilu trasy vypadá jako kopce dolů, ale 4 hádali. Strašně jsem se nadřela, a bylo to hrozně dlouhé. Na této občerstvovačce už nevím, co bych si tak dala. Co by mi pomohlo, ani co by můj žaludek zvládl. Dávám si meloun, což se ukázalo jako strašná chyba, prakticky až do cíle se mi brká po melounu.

Asfaltka na Hřebínek se vleče snad ještě víc než k Tetřeví boudě. Víc jdu, než běžím. Spousta lidí mě předbíhá. I Verča (z JMB), její doprovod mi chválí čelenku, prý je nejkrásnější na trati. Potěší to, ale bolavé kyčli to neuleví. Na občerstvovačce na Hřebínku strávím strašně moc času. Dám si polévku, vykecávám se s nějakými běžci z kratší trasy, nakonec se zavěsím za jednu dvojici z trasy 50, jen proto, abych to asi po 200 m vzdala.

Organizátoři pod Olivetskou horou povzbuzují, přesně to jsem potřebovala. Z posledních sil se usmívám a ploužím se dál. Ze zimy jsem čekala, že ta Olivetka bude horší. Ne že bych ji vyběhla, to ne, ale vyšla jsem ji se ctí a občasnými popoběhy. Asi mi pomáhal i začínající déšť. Nahoře mě dobíhá „obutej,“ „bosý“ je hned v závěsu. Obutý projevuje ambice dotáhnout mě do cíle. Na pomalý běh nervy má, na to, že se zastavuji a přecházím do kroku (kyčel!) už ne a v lijáku běží pryč.

Poslední občerstvovačka. Tady mě předbíhá i „bosý“. Promočená, a schovávám se pod stan k organizátorům. Ptám se jich, jestli tu s nimi nemůžu zůstat. Jedna paní říká, že můžu, další říká, že to není správný přístup a povzbuzuje mě dál. Prý to jsou už jen 3 km. Áha, takže to nebude plná padesátka, bude to kratší. No co, vždyť i ta zimní není přesně 50.

Při závěrečném stoupání k Buku mě na trase v dešti povzbuzují okolostojící děti. Teda alespoň myslím, že ještě prší. Cedule ukazuje 2 km do cíle. 2 km!!! To přece doběhnu! Nedoběhnu… a přecházím zase do chůze. Od Buku dolů už ale opravdu běžím. Pomalu, ale je to běh. Předbíhá mě neskutečné množství lidí. I rychlík Tadeáš, který běžel jako doprovod své kamarádky, která nakonec pro obrovské problémy s kolenem vzdala. Slyším moderátora, vím, že cíl už je kousek. Snažím se na mokré šotolinové cestě neuklouznout. Za sebou slyším dusot kroků. Otočím se. Je tam spousta soupeřů. Snažím se co to dá … a jsem v cíli. Nedokážu říct, jestli mě předběhli nebo jsem jim utekla, nějak jsem to nevnímala. Ani nevím, jestli to, co mi stéká po tváři, je déšť se slzami nebo jen ty slzy. Jsem v cíli! DOKÁZALA JSEM TO! Ten pocit je nepopsatelný. Na krku medaile a přes hrazení obejmutí s Pavlem, který je v cíli už skoro hodinu.

med.jpg

Pocity v cíli se opravdu popsat nedají. To se musí zažít. Nebylo to zadarmo, nebylo to jednoduché a já hned v cíli, ještě celá bolavá vím, že to chci běžet ještě někdy. Vím, že všechen ten čas a energie věnované běhu a sportu obecně nebyly nadarmo. Zaběhnout 50 (dobře, 47,5 km) to nedá člověk jen tak z gauče. Cítím obrovský příval energie a hlavně nadšení do dalších běhů a tréninků. Tak snad se mi do toho podaří pořádně opřít 🙂


čas v cíli: 5:09:31
pořadí celkové: 209/303 (38. žena, v kategorii 22.)

Přechod (části) Šumavy

Na polovinu srpna H. naplánovala přechod části Šumavy, po nouzových nocovištích, z Modravy do Nové Pece. Na Šumavě jako takové jsem zatím nikdy nebyla. Ten kousek, který jsem z ní viděla během mých 3 účastí na Vltava Runu a při letošním splouvání Vltavy, ve mě zanechal opravdu velký dojem, tak jsem neváhala ani chvíli a připojila se.

Dostat se veřejnou dopravou z Brna na Šumavu je proces poměrně časově náročný a komplikovaný. Zvolili jsme tedy nejlepší možný spoj – ve 4:30 vlak z Brna do Prahy, a odtamtud více než tříhodinový přesun přímým autobusem na Modravu. Autobus během dlouhé cesty udělal pár „čuracích“ zastávek. Byli tací, co se báli, že to nestihnou, a drželi až na Modravu (já), a byli tací, kteří se rozhodli svoji potřebu nepotlačovat až do té míry, že jim málem v Kašperských horách ujel autobus a při dobíhání autobusu je málem zajela dodávka (H).

Krátce před polednem konečně na Modravě vyndáváme batohy ze zavazadlového prostoru. Poledne je ale čas oběda, takže zamíříme kam jinam než na jídlo. Zvolili jsme místní pivovar. Pivo dobré, radler z jejich piva a zázvorové limonády trochu netradiční, ale dobrý. Jídlo vynikající, všichni jsme si opravdu pochutnali. S obsluhou to bylo trochu horší. Bylo narváno, na jídlo jsme čekali, polévku jsme museli připomenout (2×!) a stejně ji donesli až po hlavním jídle. No ale byla vynikající!

Nahazujeme batohy na záda a vyrážíme. Většina našeho téměř pětidenního putování vede po červené turistické značce. Na sobotní cca 15 km trase nás čekala vyhlídka na prameny Vltavy (krajina tam byla hezká, ale že by byla vidět nějaká voda, to se říct nedá), oficiální (turistický) pramen Vltavy (pěkně upravený), památník železné opony a hotel na Bučině, ve kterém se sice konala svatba, ale i tak byl personál připravený na turisty, byl pro ně nachystán (omezený) výčep na prostranství před hotelem a na požádání bez problému personál doplnil vodu do lahví. Co víc si přát?

Nocležiště na Bučině bylo poměrně malé (asi nejmenší z těch, která jsme za své putování viděli). Vzhledem k tomu, že šlo o noc ze soboty na neděli, bylo i nejvíce obsazené, stany stály opravdu hustě a pokud se nemýlím, někteří spali i mimo něj. Dalo se tu ale družit s dalšími návštěvníky a zjistit od nich zajímavé postřehy k trase a dalšímu putování.

Jak takové nocležiště vypadá? Jde o vymezené prostranství (jakousi „ohradu“), na kterém se smí nocovat max. 1 noc, v čase 18 – 9 h. Můžete spát pod širákem, pod celtou, i ve stanu, toto nijak limitováno není. Na každém nocovišti byl (minimálně) jeden stůl s lavicemi a 2 toibudky. Dle mého názoru byly všechny použitelné, čisté a na některých byl dokonce i toaletní papír!

V neděli nás čekala téměř 20 km trasa z Bučiny do Strážného. Ono by to tak daleko asi nebylo, ale my si udělali zacházku k občerstvení na Knížecích pláních (kafe, kopřivová limonáda, borůvkový koláč), která stála za to. Na trase nás ze zajímavostí dále čekal starý hřbitov (pozůstatek obce Knížecí pláně), pozůstatky kostela v Knížecích pláních a pamětní desky spousty obcí vč. torza (pravděpodobně) budovy školy. Nouzové nocoviště Strážný jsme jen okoukli a vydali se ještě dolů do obce, na večeři do rybárny.

Další den jsme zpočátku vyrazili po žluté po zbytích zlaté stezky, která evidentně moc používaná není, a pak už to bylo klasicky po červené. Přes slatě, kolem dalších pamětních desek zaniklých obcí, s výhledy na druhou stranu údolí (kde už je Německo – poznáte podle obcí rozesetých na svazích) až do zaniklé hraniční obce Nové údolí. Je to místo, kde to poměrně žije: jezdí sem vlak, ve starém železničním vagónu najdete muzeum pošumavské jižní dráhy (vstupné dobrovolné), v dalším z vagónů se nachází občerstvení. Před tímto občerstvením bylo moc příjemné posezení. V Novém údolí se dá doplnit voda (vytéká z trubky v „centru“), stejně jako nakoupit. Nocležiště je od tohoto „centra“ jen kousíček.

V noci na úterý pršelo, ráno bylo zataženo a chladněji. To jsme ocenili – čekala nás  totiž nejkopcovitější část přechodu: hraniční hora Třístoličník, po zájemce (já + H) vrch Hochstein s křížem, kapličkou a vyhlídkou, trojmezí (ČR, Německo, Rakousko), vrch Plechý a Plešné jezero (a výhledy na něj). Na Třístoličníku je německá chata, kde se (za eura) můžete občerstvit. Ceny nám nepřipadaly nijak dramatické, horší to bylo s jazykovou vybaveností obsluhy a její rychlostí (na celou poměrně velkou chatu jen jedna pouze německy hovořící paní). Mezi Třístoličníkem a Plechým je to tak trochu turistická dálnice (na Třístoličník se dá totiž dojet autem). Jedná se o hřebenovku bohatou na výhledy, vidět je dokonce i Lipno. Pod vrcholem Plechého v závětří dáváme vrcholové pivo, poctivě nesené až z domova 🙂 Pak je otázka kterou cestu zvolit dolů: žlutou delší nebo žlutou kratší (která je prý daleko náročnější, strmější a skoro až nebezpečná). Zvolili jsme tu kratší a nijak extra náročná mě osobně nepřišla. Fascinující ovšem byla cedulka „na vlastní nebezpečí“ – na čí nebezpečí jsme šli doposud?

Od Plešného jezera jsme ještě toho dne došli do Nové Pece na břehu Lipna, kde jsme stany postavili v kempu, dali si zaslouženou sprchu, jídlo a noční koupel v Lipně.

Další den už následovala dlouhá cesta vlakem domů (ale jen s jedním přestupem, na který bylo dostatek času).


neuspořádané střípky, myšlenky, tipy, dojmy a zážitky pod čarou:

  • celá trasa: pokud budu někdy příště podnikat přechod Šumavy, projdu celou trasu s nocležišti, tedy ze Železné Rudy.
  • vzdálenosti: vzdálenosti mezi nocležišti byly příjemné, denně cca 15 km. To se dá ujít i na těžko bez problémů, se spoustou zastávek a kochacích výhledů. Takováto vzdálenost umožní si Šumavu opravdu projít a vychutnat, ne jen proletět. Jít to ob jedno nocoviště – taky se dá (někteří z těch, které jsme potkali, to tak dělali), ale přijde mi to zbytečně uhnané.
  • profil: až na poslední den jsem si nepřipadala jako na horách. Profil byl opravu velmi mírný.
  • cyklisté: Šumava je evidentně zaslíbená cyklistům. Spousta cest je asfaltových nebo šotolinových. Některé cesty jsou cyklistům nepřístupné (např. červená přes Knížecí pláně) ale najdou se tací, co si z toho nic nedělají. Určitě se nebudu bránit tomu strávit některou z dalších dovolených na Šumavě s kolem.
  • voda: s vodou byl problém. Ač krajina nevypadala, že by trpěla suchem, studánky prostě nebyly (prakticky neexistují na mapě ani ve skutečnosti). Naštěstí bylo pod trase dost „občerstvoven,“ kde se dala voda doplnit.
  • informace: spousta informací všude! „Knihy“ o jednotlivých obcích, naučné cedule NP Šumava k přírodě, super, takhle to mám ráda 🙂 Kdo chce, tak si přečte, komu se číst nechce, prohlédne si obrázky a nebo ceduli prostě mine.
  • příroda: rozmanitá. Většinou jsem si připadala jak v nějaké nížinné nivě a na horách. Les nejrůznější: les plný odumřelých, holých, ještě stojících stromů; mladý les, kde se menší a větší semenáčky smrků perou o místo s břízkami, jeřábi a dalšími stromy a keři; typická smrková monokultura.
  • oplocené ale prázdné „louky/pastviny“: mimo cestu se téměř nedostanete. Všude je plot, drát, ohradník. Stád minimum, dokonce ty louky ani nevypadají, že by se na nich v posledních několika měsících něco páslo. Postupem času si všimnete spousty  méně či více výrazných kamenných řad a netypických stromů (např. třešně) a začne vám docházet, že to nejsou pastviny, ale pozůstatky vymezených jednotlivých pozemků, které jsou ohrazené proto, aby tam zvědaví turisté nechodili. (nemám to potvrzené, to si myslím)
  • Schwarzenberský plavební kanál: na naší trase jsme tuto technickou památku několikrát potkali. Zajímavé dílo.
  • zavírací doba: počítat, že někam přijdete po 18h a něco si tam dáte, se na této trase moc nedá. Na Bučině, rybárna ve Strážném i občerstvení v Novém Údolí zavírali v 18h.

Co vařit na treku

Minimálně jednou do roka vyrazím někam s baťohem na zádech, ať už po krásách Česka nebo za hranice. Na noc, na dvě, nebo i na delší dobu. Výpravy mohou být v těsné blízkosti civilizace, stejně jako uprostřed opuštěných hor, kde nepotkáte žádnou „občerstvovací stanici“ jak je (tý)den dlouhý. V takovém případě nastává otázka: co budeme jíst?

Existují lidé, co jsou týden schopní přežít na chlebu s něčím. Tuto variantu jsem ochotná akceptovat na výletě trvajícím jednu až dvě noci. Pak jsem toho názoru, že si tělo zaslouží něco jiného, teplého, dost možná i lepšího, chutnějšího a snad i výživnějšího.

Ne, nemyslím tím předpřipravené věci typu „dobrý hostinec“ nebo různé dehydrované potraviny, které stačí jen zalít horkou vodou a podobně. Byť i já tato jídla na delších výpravách do jídelníčku zařazuji.

Prioritou je obvykle šetřit plynem a vodou. Volím tedy potraviny, které není potřeba dlouho vařit (např. z  těstovin vybírám ty, které se vaří minimum doby). Co se vody týká, je dobré naplánovat, kdy budete nocovat u zdroje vody a kdy bude potřeba vodou opravdu šetřit. Když bude vody málo, vařte potraviny, které vodu nasáknou do sebe (brkaše, kuskus…), a ne ty, ze kterých je potřeba vodu slívat. Nevěřili byste, jak moc líto vám dokáže být ta trocha vody vylitá z těstovin.

Přináším tedy pár tipů:

  • cibule – tento malý kousek zeleniny každému jídlu dodá spoustu chuti. A trocha oleje? Ve skleničce nebo malé plastové lahvičce se vejde i do toho nejplnějšího batohu. Takže jako doma: nakrájet, osmahnout … a pak už skoro cokoliv
  • koření – mám takovou malou (cca 7×5×2 cm) zaklapávací krabičku. Tu naplním nejrůznějšími dochucovadly, které dávám do „zalepovacích“ pytlíčků. Cukr, sůl a pepř chybět rozhodně nemůžou (ze zkušenosti: cukru beru nejvíc, zabere dobrou půlku krabičky). A pak už podle toho, co se chystám vařit. Dá se vzít curry, sušený česnek, provensálské koření…
  • lesní ovoce – z každého sladkého jídla udělají čerstvě nasbírané lesní plody dokonalou hostinu
  • nebojte se plechovek – pokud se  vám do batohu vejde plná a unesete to, tak se jich opravdu nebojte. Vaření s nimi naplánujte na co nejdřív, ať se jich brzy zbavíte. Prázdnou (třeba kamenem) zmenšete na naprosté minimum a ani nebudete vědět, že nějaká plechovka byla
  • těstoviny – vybírejte ty, co se vaří nejkratší dobu. Teď jsem jednou použila takové ty čínské, co jenom zalijete vařící vodou a osvědčily se. Smíchala jsem je s „červenou“ omáčkou a mého vrchního konzumenta v polních podmínkách ani nenapadlo zkoumat, jestli ty těstoviny nejsou nějaký divný/jiný. Asi je zařadím do vařícího repertoáru na treku
  • bramborová kaše – ne každá z prášku musí být hnusná. Mám zatím takovou zkušenost, že když NEOBSAHUJE sušené mléko, je dobrá, resp. dá se
  • sušené mléko – plnotučné, jedině plnotučné. Na pudink nebo na krupičku. S výše zmíněným lesním ovocem. Mňam.
  • instantní kaše vs. vločky – z jedné kaše se opravdu nenajím. Poslední dobou kupuji velké balení nepraženého musli (= vločky se sušeným ovocem a oříšky), zaliji horkou vodou, dosladím čokoládou , dosypu další oříšky či sušené ovoce a můžu toho sníst kolik chci a potřebuji
  • vylepšení „dobrých hostinců“ – cibulka, klobáska, tím nic nepokazíte
  • máslo – na doporučení kamarádky. Parádní věc, i když asi jen na pár prvních jídel. Vzala jsem několik těch malých samostatně balených máslíček a jen se po nich zaprášilo. Balit tak, aby vám v teplém počasí nevytekly mezi vše ostatní. (v mém případě sáček + krabička s kořením)
  • marmeláda, med, nutelky – to samé co máslo, malé samostatně balené. Je to změna oproti tradičním salámům, paštikám a sýrům
  • čaj – čaj s sebou opravdu neberu. Je pravda, že pár sáčků s čajem nic neváží a ani nezaberou místo. Ale kdy jindy máte příležitost uvařit si čaj z toho, co najdete v přírodě? Použijte jen to co znáte (ať se náhodou nepřiotrávíte), ale nebojte se toho! Berte kopřivy, listy jahodníku, maliníku, smrkové větvičky. Cokoliv jedlého.

38985020_10211144352278173_6205624342764584960_n.jpg

Co jsem zatím jen četla a chystám se vyzkoušet:

  • usušit sýr
  • předsušit klobásku, salám
  • nějaký ten dehydrák/adventure menu
  • červená čočka

Tak spoustu spokojených strávníků 🙂

Jedeme Vltavu!

Dlouho jsme se nemohli s Pavlem shodnout, kam pojedeme na letošní dovolenou. Nakonec, na moje poměry na poslední chvíli, padlo rozhodnutí, že pojedeme na vodu. Tam kde je voda. To v letošním horkém a suchém počasí znamená jediné: pojedeme na českou vodáckou dálnici – na Vltavu. Celé plánování jsem nechala oproti všem mým zvyklostem na Pavlovi – a stálo to za to. V plánu je vyrazit z Lenory a sjet i horní úsek Vltavy po Lipno (jak je to se splouváním tohoto úseku se dozvíte např. zde nebo zde). Pak Lipno objet a pokračovat už klasicky z Vyššího Brodu.

Vyrážíme autem v pátek po práci z Brna. Dálnice, uzavírky, přejetý sjezd, kolona, uvařený motor. Přes všechny tyto peripetie se dostáváme do Českých Budějovic. Žel pozdě, takže přespáváme v autě, které následně v ČB necháváme, a vlakem (s výlukou) se do Lenory dostáváme až v sobotu ráno.

Tam si půjčujeme 1 vydru, 2 barely (a to jsme rádi, že se do nich se všemi věcmi na těžko vejdeme!), 2 pádla, 2 vesty a můžeme jet. Řeka se ještě nedá moc nazývat řekou. Spíš takovým potůčkem. Mělkým. Odhadem první kilometr to pěkně drhne o dno. Při představě, že to takto bude celou dovolenou, plánuji radši dobrovolně za lodí brodit. Situace se ale poměrně rychle zlepšuje. Les, kterým řeka teče, se najednou z ničeho nic změní. Nebojím se říct, že to vypadalo jako prales. A za první zátočinou se objeví cedule „1. zóna národního parku Šumava.“ Tady mám asi poprvé v životě dojem, že to chránění přírody někam vede. Navzdory 1. zóně NP břeh místy vypadá jako upravený lidskou činností. Později se dozvídáme, že tyto úpravy vznikly za doby Schwarzenbergů, aby bylo možné korytem plavit dřevo.

DSCN3218.JPG

U Soumarského mostu přirážíme, vyzvedáváme registrační známku pro splutí regulovaného úseku a čekáme na 12h, kdy máme rezervovanou plavbu. Spolu s dalšími 6 loděmi a průvodcem Jirkou vyrážíme na úsek Soumarský most – Pěkná, který nám trvá asi 4 hodiny. Jirka je normální chlap. Z jeho řeči vytuším, že není ze správy NP, což jsem vlastně i trochu ráda (ach, ty předsudky). Trasa vede 1. zónou NP. Průvodce dělá několik zastávek na lodi a povídá nám zajímavé informace o řece, o národním parku, o rostlinách, zvířatech… Musím říct, že ho vyloženě hltám. Když za plavby slyší, že se o něčem k tématu bavíme mezi sebou, nevtíravě se připojí se svými informacemi. Zajímavé je, že řeka má spíše charakter řeky na dolním toku. Žádné peřeje, neskutečné meandry, vrby a olše rostoucí na břehu. Lesů (jehličnatých) je tady málo, ale přece jen tady jsou. Nevím čím to… Ale je to krásné. Spousta vážek a motýlů, menší i větší rybky v křišťálově průzračné vodě. Toto si budu pamatovat hodně dlouho! Dvě zastávky jsou i s vysednutím na břeh. Ta první u železničního mostu je kouzelná. S Vltavou se potkává jedno z jejích slepých ramen, odvážlivci z železničního mostu i skáčou!

U obce Pěkná se loučíme. Většina lodí zde svou pouť končí. Úsek to nebyl v žádném případě krátký, celou dobu se muselo pádlovat, takže to bylo poměrně náročné. Kemp tady však žádný není (stále NP!) a tak musíme pokračovat až na začátek Lipna, do kempu v Nové Peci. Je to čím dál tím větší volej. Na Lipně voda pod námi ztmavne a mě je jasné, že hloubka bude určitě více než metr či dva, a tak pro jistotu nasazuji vestu. Hned se cítím bezpečněji. Vidíme labutí rodinku, volavky, děti cákající se u břehu. Za mostem už je vytoužený kemp. Vracíme všechno vybavení, což znamená věci z barelu předělat zase do batohu. Zdá se to nemožné, ale nějak ty věci nabyly a ne a ne se do batohu vejít.

DSCN3252

Další den velmi, VELMI komplikovaně a zdlouhavě přejedeme do Vyššího Brodu (a to i za použití taxíku!). Zase půjčit loď, všechno přebalit do barelů a můžeme vyrazit. Paradoxně je tato část toku Vltavy živější, jsou tu menší peřeje a několik jezů. Je to taková klasika, kterou taky klasicky jedeme: Vyšší Brod -> Rožmberk -> Český Krumlov -> Zlatá Koruna -> Boršov. Někde stavíme a dáváme pivo, grilovaný hermelín a další pochutiny.

Když už jsme tady, tak navštěvujeme i nějaké památky. Nejvíc na mě zapůsobil asi klášter Zlatá koruna, zřícenina hradu Dívčí Kámen a samozřejmě město Český Krumlov, které je teda zcela dle očekávání k prasknutí nacpané turisty, převážně těmi zahraničními. Město je to malebné, plné krásných zákoutí a myslím, že stojí za to ty davy skousnout a toto město si projít.

 

Závěrem:
– horní úsek z Lenory do Nové Pece rozhodně doporučuji. (Správa NP mění podmínky pro splouvání každých pár let, takže kdo ví, jak to bude v příštích letech. Jeďte, dokud je ta možnost a té pětistovky za projetí úseku Soumarský most – Pěkná nelitujte)
– jak jsme zjistili, některé z půjčoven dopravují lidi i věci na úseku Boršov – Vyšší Brod (a zpět). Příště, pokud budeme chtít jet celou trasu, dojeli bychom autem až do Nové Pece. Odtud vlakem do Lenory. Po vodě se vrátit k autu a tím objet Lipno, buď jen do Vyššího Brodu nebo až do Boršova, a pak se nechat popovézt autobusem (buď k lodi nebo zpět k autu). Jsem přesvědčená, že tímto způsobem dopravy bychom ušetřili spoustu času, nervů a energie.
– pokud pojedete o prázdninách, nevyrážejte z Vyššího Brodu na začátku víkendu. Takový nápad má totiž většina vodáků. My z Vyššího Brodu vyráželi v neděli po 15h a už to bylo v pohodě.
– světe div se, mapy.cz umí počítat i vzdálenost a čas cesty po vodě. Dle naší zkušenosti jsou časy na Vltavě značně nadsazené, a to jsme moc nepádlovali. Ale pro představu je to určitě dobré.

Na úplný závěr nabídnu trochu lehce poetického čtení o tom, jaké to vlastně na vodě je. A já si asi pustím Proč bychom se netopili – seriál plný letní pohody a lásky k vodě a lodím (případně si to přečtu). Nebo radši Špunty na vodě?

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Jaké to je na vodě

Český národ je prý hlavně národem pivařů. Kromě toho také turistů a v neposlední  řadě vodáků. Pohled na vodácké kempy uprostřed vodácké sezóny to jednoznačně potvrzuje. Přesto spousta lidí na vodě nikdy nebyla, já se dostala na vodu teprve podruhé v životě. A stálo to za to. (Co jsme viděli a zažili, o tom snad v některém z dalších příspěvků). Tady bych se chtěla podělit o to, jaké to na té vodě vlastně je.

Optimistův pohled: Ráno ve stanu vás probudí sluneční paprsky. Vy ještě v polospánku přemýšlíte, jaké to vlastně bude: budou přeje, nebo volej? Kolik bude asi tak jezů? A jak se nám je podaří sjet?
Brouzdáte se ranní rosou kolem stanu, vnímáte šumění řeky a kolem vás už projíždějí první vodáci. „Ahóóóój!“ rozléhá se všude kolem. Dojíst kaši, sbalit stan, naskládat věci do barelu, přivázat je k lodi, pádlo do ruky a už jedete taky. „Ahóóóój!“
Jen co opustíte hranice kempu, vše se uklidní. Je ticho, voda šumí, pádla při zanoření jemně šplouchají. Vítr pofukuje, slunce hřeje. Když se vám nechce, tak nepádlujete. Natáhnete se na loď, necháte se unášet proudem, zadák se zapře o pádlo a jen loď kormidluje. A kocháte se. Pořád je čím: louky se střídají s lesy, někde do vody strmě spadají skály, jinde ve vodě leží stromy. Užíváte si to, že jste tady jen vy a řeka.
Když zaslechnete silnější šumění vody, zbystříte. Peřeje? Nebo snad jez? Troška maličkého adrenalinu. Na peřejích se zaklonit, abyste do lodi zbytečně nenacákali, k tomu háček hlásí kameny a jiné překážky v řece, kormidelník se jim s trochou štěstí vyhne. Před jezem přirazit a jít se podívat, jak to vypadá. Debatovat nad tím, kudy to jet, kdy zabrat a kdy to naopak nechat na síle řeky.
Nasednout, odrazit od břehu, šikovně si najet a pak už být vítanou atrakcí pro přihlížející vodáky i nevodáky. „Hlavně se neudělat!“ říká si osádka lodi, „věčná škoda, že se neudělali…“ říká si přihlížející obecenstvo.
Do lodi našplíchá vždycky, ale to nevadí, je přece léto. Když je vody v lodi moc a ztrácí stabilitu, zastavíte. Vyskládáte všechny věci ven, loď přetočíte, vodu vylijete, podniknete vodní bitvu, vykoupete se v řece. V řece, která se na těch pár dní stala součástí vašich životů. V řece, do které by vás jindy ani nenapadlo vlézt, a teď se v ní cákáte několikrát denně. Naskládat věci zpět do lodi, pomoct pochytat plovoucí věci těm, kteří to štěstí neměli a převrátili se. Nasednout a jet zase dál.
Při chuti na pivo zastavit v četných hospůdkách a kempících po trase. Jsou dvojího druhu: ty tradičnější a ty komerčnější. Každému dle jeho gusta, já dávám přednost těm tradičnějším. Na dálku je poznáte obvykle tak, že „reklamní poutače“ podél řeky vykazují do jisté míry známky lidové tvořivosti a pokud se z nich vůbec ozývá nějaká hudba, tak je to kytara. Pivo, limo, klobáska … každému to, na co má chuť. Zdržet se můžete tak dlouho, jak chcete. Řeka vám nikam neuteče a vaše loď se neřídí žádným jízdním řádem. Vykoupat se, nasbírat kamínky, zahrát karty, domazat se opalovákem a můžete plout dál.
Večer přirazíte u  břehu vyhlídnutého kempu. Postavíte stan, uvaříte večeři, dáte poslední koupel dne v řece. Ruku v ruce se vydáte za hranice kempu, podél řeky – jak jinak. Voda se se soumrakem uklidní a je hladká jak zrcadlo. Přijíždějí po ní poslední vodáci. Ani teď je neopouští dobrá nálada. Slunce zapadá za stromy a vy si užíváte zase tu chvíli, kdy jste jen vy a řeka.
Do spacáku uléháte rozehřáti od sluníčka a příjemně unavení. O pár stanů dál hrábne někdo do strun. „Ten den co vítr listí z města svál…“ zní vám při usínání v uších a vy přemýšlíte, jaké to bude zítra. Budou přeje, nebo volej? Kolik bude asi tak jezů? A jak se nám je podaří sjet?

Pesimistův pohled: Ráno vás ve stanu probudí šílené vedro. Z předchozích dní vás bolí celé tělo a vám už se do té lodi fakt nechce. Zase bude prát slunko, řeka beztak nepoteče a všude budou davy lidí.
Málem ještě se zalepenýma očima balíte stan, který je od rosy mokrý jako hnůj. Věci se vám do barelu ne a ne vejít. Nějací aktivní vodáci už splouvají řeku a hulákají jak na lesy to jejich věčné „Ahóóóój!“, které vám za těch pár dnů už leze na nervy.
Při nasedání do lodi se loď zvrkne (nebo jí škodolibý druhý člen posádky trochu pomůže) a vy si hned ráno dáte koupel v ledové vodě. Vyrážíte. Pořád je to stejný: voda, stromy, louky, les. Nuda. Pádlovat na voleji je únavný a nudný, peřeje vás nebaví, protože je prostě neumíte jezdit a vy pořád drhnete dnem o mělčinu a nebo najíždíte na kameny.
Jez. Už zase. Achjo. Vystoupit, okouknout to, vyslechnout si kecy přihlížejících kudy to tak jet, které jsou vám stejně houby platné, protože ta voda si s vámi dělá, co chce. Jim se to kecá, na břehu. Pod jezem v horším případě pochytat uplavané věci a hlavně chytit loď. A pádla! V lepším případě jen přirazit ke břehu, všechno vyskládat, otočit tu šíleně těžkou loď tak, aby vám pod ní nezůstala noha a ještě se vám z ní podařilo vylít co nejvíc vody. Je to tento den už potřetí a je to prostě vopruz. Chcete se podívat na další nešťastlivce, ale jako na potvoru nikdo nejede a ani se jet nechystá. Zato za první zátočinou to vypadá jako na D1: 5 raftů, 3 pálavy a 8 vyder. Strašný! Navíc všichni vyřvávají „Ahóóóój!“ a když je okázale ignorujete, přidají na hlasitosti.
Celou dobu míjíte kempy a hospůdky, ale když se rozhodnete zastavit na pivo, tak jako na potvoru celé dlouhé říční kilometry nikde nic není. Když konečně zastavíte, cena je šílená, navíc točí nějaký patok. Fronta dlouhá, slunko vám pere na hlavu a vy se cítíte jak připečený škvarek. Mazat opalovákem nepomáhá, záda, nos, ramena, uši, prostě všechno máte rudý jak rak.
Se zadákem už si nemáte co říct a šplouchání jeho pádla vás vytáčí k nepříčetnosti, stejně to jak kormidluje – vždy neomylně na ten největší šutr v okolí.
U vyhlídnutého kempu se vám nepodaří přirazit tam, kde jste chtěli, takže to máte šíleně daleko … všude. Stan je nechutně mokrej, po celém dni v barelu na slunci zapařenej a smrdí. Navlhl od něj i spacák a prostě je to všechno fuj. Máte hlad jako herec, a jediný co máte, je polívka s chlebem. Zase. Když se konečně dostanete do spacáku, tak na jedné straně někdo drnká na kytaru šílený trampský odrhovačky, na druhé straně si partička omladiny pouští hudbu z repráků a za chvíli začne hulákat partička, která to přehnala s alkoholem.
Všechno vás bolí, nevíte, jak si lehnout a vy už teď víte, že zítra bude zase prát slunko, řeka beztak nepoteče a všude budou davy lidí.

Osobně jsem na řece rozhodně optimista. Jaký si to uděláš, takový to máš. Je jen na tobě, jestli si malými nepříjemnostmi necháš zkazit den či dokonce celou dovolenou, nebo se nad ně povzneseš a budeš si užívat to, co se ti nabízí.
A jaká je pravda? Ta bude asi někde mezi. Záleží na vás. Záleží na tom, kdo je s vámi na jedné lodi. Být na jedné lodi – to je úplně něco jiného, než jet spolu třeba na kole nebo jít na výlet. Na takové výpravě se velmi snadno oddělíte. Začne vás štvát nebo se zrovna nepohodnete? Prostě přidáte nebo zpomalíte, jste chvíli sami a máte klid. Na lodi to takto nefunguje. Jste spolu pořád. Na lodi, ve vodě, ve stanu. 24 hodin denně. Je to taková zkouška. Myslím, že my s Pavlem jsme v této zkoušce obstáli na lépe než 1*.

A co vy? Neláká vás to taky zkusit? 😉

DSCN3231