„Můžu se podívat?“

Přes dva měsíce brázdím ulice malého městečka (spíš větší vesnice) s malým mimčem v kočárku či šátku. Do toho města jsem se přivdala, není mým rodným městem a co nejdřív mám(e) v plánu vrátit se tam, odkud pocházím já. Kromě (rozvětvené) rodiny mého manžela a pár jeho kamarádů tu nikoho neznám. A předpokládám, že tedy ani nikdo nezná mě (možná jen z povídání, ale i to bych pochybovala).

Nevěřili byste, kolik lidí mě za ty dva měsíce oslovilo stylem „Jé, vy máte miminko, můžu se podívat?,“ „No to je ale krásný miminko, kolik mu je?“ a podobně. Nejen na ulici toho města, ale třeba i v anonymním supermarketu. Kolikrát i naprosto neznámá osoba vyjádřila politování nad tím, že mám malou v šátku a ona se na ni nemůže podívat.

COŽE??? To, že mám dítě, dává snad všem právo ho okukovat, nahlížet do kočáru, rozplývat se nad ním a konverzovat se mnou? Nemyslím si. A štve mě to. Akorát ve většině případů asi neumím být asertivní, tvrdě ignorovat nebo prostě říct „ne, nemůžete se podívat a nechci se s vámi bavit.“ Nevím proč. Nějaká vrozená slušnost? Obavy z toho, že to je manželova tetička z osmého kolene, kterou jsem ještě neměla šanci poznat a po rodině se bude vykládat, co si vybral za nafoukanou nánu? Nevím.

Samozřejmě to dělají i lidi v té dědině, ze které pocházím. A tam mi to nevadí. Zajímavé? Nemyslím si. Znám je (celý život). Oni znají mě (tady celý život). Nejsou to anonymní lidi z davu. Ještě bych to pochopila u sousedů/sousedů-ob-jedno/sousedů od naproti/atp. v našem stávajícím bydlišti – prostě nějaké udržování sousedských vztahů, ok. Případně u maminky/babičky/tetičky, která vede za ruku odrostlejší dítko, které by se rádo podívalo na miminko. Ale u těch ostatních??

Asi to budu dlouho rozdýchávat, asi si na to budu dlouho zvykat a asi v sobě budu dlouho hledat tu sílu říct „ne, nezlobte se.“ Možná tak dlouho, že malá už nebude malá a nebude atraktivním objektem k pozorování.

Dávat a dostávat

Přemýšleli jste někdy na tom, kolik dáváte ostatním lidem? Kolik dostáváte? A jsou tyto věci ve vzájemné rovnováze, nebo jedna z nich výrazně převyšuje tu druhou? Nejde jen o hmotné věci, ale i o čas, drobné či větší laskavosti, vyžádané rady, …. Kolikrát se dostanete do situace, kdy druhý vytáhne něco z tašky se slovy „tady jsem ti přivezl…“ a vy se cítíte zaskočeni, mnohdy až trapně, že pro něj nic nemáte?

Skoro si říkám, jestli to s tím dáváním a dostáváním není podobné, jako s dobrými a špatnými vlastnostmi. Daleko těžší je vyjmenovat sám u sebe ty dobré.

Pochybnosti

Někdy si říkám, jak mi to s tou naší malou krásně jde. A jindy … jindy se mi z toho chce brečet. Teda spíš ze mě.

Položím malou po krmení do postýlky, dám pusu, pohladím, přikryju, podám hračku a ona kouká. Apaticky leží a kouká do nikam, pomaličku se jí zavírají očka. Říkám si, že teď nemá cenu do ní nějak mluvit a snažit se s ní komunikovat, že bude spinkat. Potichu odcházím a jdu něco dělat. Slyším ticho. Zpravidla, když je vzhůru, tak se vrtí, funí a všelijak zvučí. Nezřídka se zaberu do činnosti a nevnímám, jak čas letí. Najednou je hodina pryč! Jdu se podívat, co slečna dělá … a ona kouká. Kouká tak stejně, jako když jsem od ní odešla.

A tehdy mě zasáhnou výčitky a pochybnosti o tom, jestli jsem pro ni dost dobrá. Jestli by  třeba radši než vyžehlený plíny neměla mamku vedle sebe.

Samozřejmě nejen tehdy. Těch okamžiků a situací je víc.

Třeba tehdy když kouká na mě, vypadá přítomně a čile. A já nevím, co s ní dělat. Snažím se, a většinou je to bez reakce. Říkám si, že je ještě maličká, ale i tak … Nebo tehdy, kdy ji přebalenou a nakrmenou dávám do sportovního vozíčku, že se půjdu proběhnout, a ona u toho pobrekává. Říkám si, jestli by radši nebyla doma, v klidu, ve své postýlce nebo v náručí u mámy, než být vláčená s mámou kdo ví kde, protože jinak to nejde. Nebo snad jde? Zpravidla usne dřív, než vyjedu ze dvora, tak si říkám, že je to asi dobrý, ale i tak .. Nebo tehdy když se přistihnu (a teď ani nemám skoro odvahu to napsat), že mě obtěžuje/“obtěžuje“ kojení – o tom víc snad někdy příště.

Achjo, to mateřství je změť dosud nepoznaných situací a pocitů, se kterými si prostě nevím rady. Někdy ale, když malou chovám a ona na mě vrhá své naprosto oddané a důvěřivé pohledy … tak si říkám, že je prostě asi všechno tak, jak má být. Snad.

Tři brady

Naše slečna se má čile k světu, pěkně roste, chutná jí jíst a taky pěkně přibírá. Jsem ráda, samozřejmě. Neumím si představit, že by jíst nechtěla, nepřibírala, a my to museli nějak (jak??) řešit.

Ale ouha. To, že mám problém s vlastním vzhledem a kily, je známá věc. Já sama si to uvědomuji, a snažím se to neřešit. Nejde mi to.

A co hůř! Nedávno jsem se přistihla, jak tomu malému prtěti láskyplně říkám, že má 3 brady a faldíky na stehýnkách, a že se mu za chvíli ty stehýnka nevejdou do plíny. Strašný! Úplně jsem se orosila. Nechci ze své dcery mít člověka, který přehnaně řeší kila, který se snaží být co nejútlejší, nejatraktivnější a já nevím co ještě. Všichni si asi umíme představit, kam až to může (bohužel) vést. Budu si na to muset dávat pozor. Od té doby, co jsem se u těchto blbých keců přistihla, se opravdu těmto tématům snažím v mé samomluvě směrem k malé vyhnout, a myslím, že mi to celkem jde. Tak snad ji v tomhle směru nějak negativně nepoznamenám. Uf!

Horké chvilky s miminem

Malovala jsem si, jak to bude krásné: jarní dítě – parádní počasí na procházky a na to strávit spoustu času venku. Mám ráda nebe nad hlavou a vzduch kolem sebe.

Bohužel, to tak úplně nevyšlo. Zpočátku pršelo a bylo dost zima, pak bylo chvíli normálně a najednou, z ničeho nic, nenáviděné vedro! Sama ho těžko snáším a trávím ho nejraději zalezlá doma, se zavřenými okny a zataženými žaluziemi. Jak to bude náročné s malým miminkem jsem si ani nedovedla představit. Resp. jsem nad tím ani nepřemýšlela. Radši.

Pláče, většinu času pláče. Ten tam je spící andílek, je tu plačící stvoření, které tím jediným způsobem, kterým umí, dává najevo svůj diskomfort. Má žízeň. Je mu teplo. Je mu zima. Má hlad. Má zapařenou plínu. Bolí bříško. Nudí se. Chce se chovat. Nebo prostě něco mezi tím. Nebo taky všechno dohromady. A ty mamko poznej, o co jde a naprav to!

Aktuálně je to většinou žízeň. Pije dlouho. A pije často. Je to náročné. I když jsem začala kojit vleže na boku, protože mi to přijde v tomto teple méně kontaktní a upocené, je to náročné. Většinu dne tedy teď strávím v posteli s malým hladovcem u prsa, který klidně usne … aby se tak za 10 minut zase probudil a dožadoval se pití. To se občas ani nestihnete vyčurat/napít/přemáchnout plínu/najíst. Výhodou je, že se celkem hezky vyspíte i přes den, případně se u toho dá celkem pohodlně číst 😉 Problém je, že je opravdu větší poptávka, a vy třeba nestíháte vyrábět. Ano, už mi naše malá slečna jednou prso reklamovala, že v něm nic není. Naštěstí druhé nezklamalo.

Teplo nebo zima? To je taky docela problém. I přes má zatemňovací opatření máme  u nás doma dost vedro (asi 28°C). Zpočátku jsem zkusila mít miminko jen v plíně, ale to nešlo – nožky i ručky mělo za chvíli úplně ledové a v postýlce sebou zmítalo, asi aby se zahřálo. Stačilo trochu obléct (plátěnou košilku a ponožky), zakrýt lehkou „plínou“ a bylo to lepší. Taky jsem zavedla „výpravy do přízemí,“ kde je výrazně lépe a já malou nechám v kočárku na verandě a ona je tam poměrně spokojená, zchladí se a někdy i usne. Ale teda k nám do patra je to docela daleko, a já tak každou chvíli lítám nahoru dolů, jestli náhodou nepláče.

A jak obléct ven, kór když tam fouká? A problém největší: jak obléct do auta? V tomto pořád hodně plavu a radši se autem moc nikam nevydávám.

Dávat do šátku či manducy je pro mne teď naprosto nepředstavitelné.

Vycházky vnímám jako možné jen v brzkých ranních hodinách, ale zkombinujte to s kojením, spánkem a svou vlastní snídaní.

Uf, je to tedy náročné, a to je teprve červen. Co nás čeká v červenci a v srpnu, to ani nechci vidět. Jediná má naděje je ta, že si zvykneme. Obě. Buď na to teplo, nebo na potřeby té druhé.


Ať to není celé takové stěžovací: i když je mi teplo, mám studené nohy. Celé! Prsty, kolena, a hlavně stehna. Je to paráda sednout si na zem, opřít se zády o zeď nebo skříň, a malou položit na své pokrčené nohy. Zchladí se, uklidní a jako bonus se naučila vrhat naprosto neskutečně oddaný pohledy. Něco jako „mámo, díky! Já vím, co pro mě děláš.“ Tyhle chvilky si neskutečně užívám 🙂

Kluci nebrečí

PŘÍBĚH PRVNÍ: V restauraci s malou brečící v náručí mířím do přebalovací místnosti. Míjím kočárek, sporťák, zaparkovaný mimo veškeré dění, prakticky v chodbičce vedoucí na wc, v těsné blízkosti dveří, za kterými za chvíli zmizím. Kočárek je otočený tak, že jeho případné osazenstvo by koukalo do zdi. Zamykám za sebou zevnitř. Po rozdělání fuj plíny se malá okamžitě uklidňuje, ale já slyším nějaké jiné kňourání, které přechází v brečení a volání „mááámíííí.“ Trvá to celkem dlouho, ale já mám plné ruce práce a hlavu  plnou obav, aby mi malá v nestřeženém okamžiku nespadla z přebalováku. Za dveřmi se ozývá hlas dospělé ženy: „ty tady pláčeš? Počkej, já ti zkusím zavolat maminku.“ Žena odchází, zoufalé volání nepřestává. Za chvíli nepřichází maminka, ale táta se slovy: „co tady děláš zase za ostudu?“

PŘÍBĚH DRUHÝ: Malý, ani ne dvouletý chlapec, který ještě moc nemluví, po svém komunikuje se svým okolím. V překladu: všichni ví, že byl s maminkou na výletě na parníku, že ve vodě viděl ryby a na vodě kačenky, ví to od jeho mámy. On sám to ještě povědět neumí, ale na vhodně mířenou otázku řekne buď „jo“ nebo „ne.“ Velrybu neviděl, piráta taky ne, ale kačenky a ryby jo. Očka má rozzářená, evidentně se mu na výletě líbilo. Ale určitě se tam stalo ještě něco! Ukazuje na odřené koleno a odřený prstík. „Ty jsi spadl?“ „Jo,“ ale nebrečí, už je to přebolelo, ale prostě chce světu sdělit, že spadl. Teta mu to pofouká a pohladí, je rád za tu pozornost. Přichází jeho táta. Chlapec opět ukazuje koleno a prst a dožaduje se reakce. Ta přichází: „to nic není, seš chlap, to tě nemůže bolet.“


Někdy mě z toho, jak se chováme k dětem (i k sobě navzájem), běhá úplně mráz po zádech.

 

Návrat ke sportu

Nemám břicho, šestinedělí za mnou, venku hezky, cítím se dobře – je čas vrátit se k oblíbenému způsobu trávení volného času, a to je pohyb.

Otázka je, jestli jde vůbec o návrat. Celé těhotenství jsem sportovala co to šlo. Poslední těhotenský běh se uskutečnil 8. 4., cca měsíc před oficiálním termínem porodu. Důvodem nebylo to, že už bych to fyzicky nezvládala, ale doporučení lékařky, že se už malá tlačí hodně dolů, a že by to chtělo odpočívat a polehávat. Poslechla jsem (kupodivu), a jenom vycházkovala. Poslední vycházka se konala 15. 4. …. a hned tu noc, po půlnoci, se narodila naše malá slečna.

Z porodnice domů jsem šla 21. 4., a už 24. jsem začala cvičit. První vycházka se vzhledem k počasí a předčasnému narození malé konala „až“ 30. 4. No ale pak pravidelně, prakticky každý den.

Přiznávám, že první pokus o běh byl v rámci jedné z vycházek ještě hluboko v šestinedělí a rozhodně to nebylo ono. Ještě jsem nějaký týden počkala a prakticky měsíc po porodu  opravdu vyběhla. Malou jsem nechala doma s tatínkem, chtěla jsem to zkusit prvně sama. Čekala jsem všechno….ale TOHLE opravdu ne. Uběhla jsem 3 km v průměrném tempu 5:17. Hledala jsem pro srovnání nějaký podobné předtěhotenský běh a našla jsem ho: 4 km v tempu 5:46 (ovšem těžko soudit, jaké byly okolnosti). Další běhy po porodu ale byly tempem celkem podobné, a to i s kočárkem. I když, jak kdy.

Závěr mám asi takový: mým aktivně prožitým těhotenstvím má fyzická kondice téměř neutrpěla, možná jsem na tom dokonce líp, než předtím. Trochu problém je s vytrvalostí, 50 km, které jsem uběhla loni v srpnu, bych teď nezopakovala ani náhodou.  Můj zatím nejdelší běh byl kolem 7 km. Asi bych zvládla i víc, ale on moc není čas, ten kolotoč přebalit-nakrmit-uklidnit zabere docela dost času a pak ho už zbývá jen velmi málo do té doby, než se kolotoč rozjede znovu.

Běhám samozřejmě i s kočárem, tatínek je sice úžasný, ale prostě nemůže hlídat pořád. Běh s kočárem má svá specifika a moc komfortní to nebylo, tak jsme si pořídili sportovní vozíček (za kolo, dá se s ním i např. běhat a jezdit na bruslích). Paráda. Už jsme ho běžecky otestovali. Byť je daleko těžší než kočár, je to s ním daleko pohodlnější, než s obyčejným kočárkem.

No a samozřejmě jsme ho otestovali i za kolem. O tom jaké to bylo hovořit nemůžu, táhl táta a já dělala jen doprovodné vozidlo. Každopádně to ale znamená, že po porodu už i sedím na kole. A to mi teda moc nejde. Každý kopeček mi dá neskutečně zabrat, na rovinkách jsem ale přechodně schopná vyvinout poměrně slušnou rychlost. Na cyklistice budu muset ještě zapracovat.

A mé letošní cíle? Postavit se v srpnu zase na start Hostěradského triatlonu a dokončit. Plavání prostě asi budu muset zvládnout bez tréninku. A potom v říjnu 14 km běžecký závod Vokolo Priglu, který bych ráda dokončila v lepším čase než loni, kdy jsem už běžela coby těhule. Uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit s péčí o našeho malého křiklounka a zda mi vůbec dovolí odstartovat.

Příliš mnoho informací škodí aneb dělejme to s citem

Naše slečna má dnes přesně 7 týdnů. A světe div se – naprosto s přehledem pase koníčky. Už to není žádný chabý pokus o zvednutí hlavy, prostě ji zvedne a kouká. Napravo, nalevo, dopředu. No a my koukáme taky. Vypadá u toho spokojeně.

Když začnete zjišťovat, kdy tak má dítě pást koníčky, dočtete se, že na konci třetího měsíce. Ok, tak je naše holčička rychlejší, to je ale šikulka. Ale ouha. Ani nemusíte moc pátrat a vyběhne na vás spousta článků na téma „Dítě pase koníčky příliš brzy – názor fyzioterapeutky – hrozí doživotní následky“ apod. Dalších XY článků hovoří o tom, jak pást koníčky správně, v jakém postavení mají být ruce, kde má být těžiště těla, co mají dělat nožičky apod. A je vyjmenován seznam možných následků, co se může stát, když to přesně takhle mimčo dělat nebude.

A tak je to se vším. Kdy má uchopovat věci. Kdy se může chovat „na tygříka.“ Kdy se může chovat „v klubíčku.“ Jak má spát na zádech a jak na boku. Kolik má v kterém měsíci vážit a měřit. Kolik má za týden přibrat. A tak dále, a tak dále.

Nějak mě to nechává klidnou. Je na bříšku spokojená? Je. Viděla doktorka co dělá (v 6 týdnech – pokusy o pasení)? Viděla. Tak co bych s ní měla dělat? Nedávat na bříško vůbec a pak ve 3 měsících čekat, že najednou tu hlavu zvedne? Nebo ji dát na bříško a držet hlavu na zemi? Asi těžko. Samozřejmě, když vidím, že jednu ručku nechala pod sebou, tak jí ji pomůžu spravit. Když vidím, že zrovna dnes nemá náladu na ležení na bříšku, tak ji netrápím.

Nebo s tím jídlem a váhou. Přibírá nám o něco víc, než je dle tabulek optimální/normální/průměrné. Stejně tak i roste. Co s tím mám jako dělat? Zamezit nějak jejímu růstovému vývoji, podobně, jako se třeba v Číně dívkám svazovaly nohy? Uprostřed jídla jí vytrhnout prso z pusy nebo ji nechat brečet hlady, jen aby nepřibrala víc, než je „doporučeno“? Asi těžko.

Něco mi říká, že v mateřství a péči o dítě má být na prvním místě cit. Vždyť jak to dělaly naše maminky a maminky našich maminek? S citem. Přístup k informacím byl minimální. Spoléhaly na svůj zdravý rozum, případně na rady a zkušenosti starších generací, kamarádek a dostupných autorit – lékařů. A vyrostli jsme, z hlediska motorického vývoje si troufám říct, že valná většina z nás bez následků.

A tak se přimlouvám – dělejme to taky tak. S citem. Nenastavujme svým dětem tabulky toho, co by kdy měly dělat. Nechme je žít a vyvíjet se jejich vlastním tempem a podporujme je v jejich zájmech, snahách a pokusech. Nejen ta úplně malá miminka, ale i ty odrostlejší.

Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.