Za kvetoucími mandloněmi

Jaro je tady! Po zimě vykouklo sluníčko, začíná pomalu hřát a na stromech se objevují první pupeny a květy. Ideální čas vyrazit aspoň na malý výlet. Třeba za jedněmi z prvních kvetoucích ovocných stromů, za mandloněmi, do údajně největšího mandloňového sadu ve střední Evropě nad Hustopečemi.

DSCN3526.JPG

Přístupových cest je hned několik, pokud se chcete i něco o mandloních obecně a jejich historii v Hustopečích dozvědět, doporučuji vyrazit přímo od autobusového nádraží ve městě (viz mapa). Po této naučné stezce se dostanete nejen k „hlavnímu“ mandloňovému sadu, který je blíž a je v něm rozhledna, ale i k tomu druhému, menšímu, vzdálenějšímu, u kterého, přiznám se, jsem nikdy nebyla a vůbec nevím, co tam najdete. Můžete prozkoumat sami.

Z již zmíněné rozhledny je krásný výhled na Hustopeče, Novomlýnské nádrže, Pálavu … a i na druhý mandloňový sad. Pokud se to sejde jako letos a meruňky a další ovocné stromy nekvetou zaráz s mandloněmi, je nepřehlédnutelný (a krásný).

DSCN3536.JPG

Otázkou je, kdy se za kvetoucími mandloněmi vypravit. To je těžké. Jakýmsi vodítkem by mohl být termín Slavností mandloní a vína, nezřídka se ale stává, že se mandloně v jejich termínu na květ teprve chystají. Nejlepší je asi pátrat na internetu po aktuálních informacích 🙂

Pokud nemáte rádi velké davy, na slavnosti sem opravdu nejezděte. Zatím jsem se jim vždy vyhnula a stačí mi reference známých: do Hustopečí je těžké se dostat, ještě těžší je zaparkovat, na rozhlednu se stojí fronta… Popravdě řečeno, když se na mandloně vypravíte v době jejich květu, prakticky v každou denní dobu tam narazíte na víc lidí, než je obvyklé. Na druhou stranu budete mít třeba ale štěstí jako my a u rozhledny bude ještě stánek, kde je možné si zakoupit různé mandlové dobroty (třeba mandlovici, mandlovou kávu, pražené mandle…). Také zde najdete kadibudku 🙂 (která zde, když jsme tu byli naposledy, troufám si tvrdit, nebyla – z naprosto nepochopitelných důvodů chybí zápisek!).

Nemůžu spát a jsem mlsná!

Těhotné prý špatně spí, slyšela jsem kdysi dávno a od té doby, co jsem těhotná, tak ještě několikrát. „Pchá, to se mi nemůže stát! Jsem totiž rozený spáč“, říkala jsem si celou dobu. Opravdu, lehnu a spím. Je jedno kde, je jedno kdy. To, že bych nemohla usnout, se mi stává odhadem tak 3x do roka.

Teda vlastně … stávalo. Je to tady! Nemůžu spát. Nic mě nebolí, leží se mi dobře, většinou dobře vyladím i teplotu v ložnici a prostě nic, ani ťuk, spánek nepřichází. Dokonce i v hlavě je vymeteno, nepřemýšlím nad ničím, žádné starosti si nepřipouštím, prcek většinou v noci ani nekope … mám prostě všechny předpoklady pro to, jednoduše lehnout a usnout. Navíc vzhledem k tomu, že do postele padám opravdu unavená. A ono nic. Nevím co s tím, asi s tím prostě nic neudělám, ale někdy se ty minuty a hodiny strašlivě vlečou. Vedle mě leží klidně oddechující manžel a já mu jen tiše závidím, a snažím se co nejmíň vrtět, ať se vyspí aspoň jeden z nás. Někdy, zejm. když se svou neschopnost usnout snažím vyřešit cestami na záchod, se vzbudí. Já vím, že je vzhůru, on ví, že jsem vzhůru já a já mám kolikrát pocit, že čeká, jestli usnu já. To, že nespím, nejspíš pozná podle dechu, a většinou pak následuje hrozně hezká otázka: „Můžu pro tebe něco udělat?“ Nemůže, nebo aspoň nevím co. Co by mi pomohlo usnout. Ale je to hrozně milé a nejen za tohle ho miluju.

Další samostatnou kapitolou jsou těhotenské chutě. O těch ví snad každá těhotná svoje. Za sebe musím říct, že ani jednou, opravdu ani jednou nepřišla „tradiční“ chuť na zavařený okurky. Ale jiné kyselé věci, to jo! Byla tu poměrně dlouhá etapa rybičkového salátu, která postupně přešla v etapu kysaného zelí na všechny způsoby. A pro pivo bych byla snad schopná zabít. Ale co je pro mě opravdu mor, tak to je sladké. Vždycky jsem na sladké byla a teď je to ještě horší. Vždyť já jsem si začala i kafe sladit! Peču tak často, jak nikdy! I když já jsem nikdy žádná velká kuchařka či pekařka nebyla, tak tu laťku posunout nebylo až tak složité. Hitem poslední doby jsou sušenky. Práce celkem málo a spousta kousků! Teď zrovna si pochutnáváme na citronových. Těhotné prý mívají i zajímavé kombinace chutí. Asi nejsem ten případ. Lépe řečeno: mám svou standardní dlouhými lety ozkoušenou vynikající kombinaci chleba se sádlem, s nivou, hrnkem mlíka a zavařenýma meruňkama. Vzhledem k tomu, že tohle mi přijde jako normální kombinace….

Předporodní kurz – po

Před nějakou dobou jsem tady rozepisovala úvahy o tom, zda se předporodního kurzu zúčastnit nebo ne.

Tak už ho máme za sebou! A musím říct, že to bylo super. Jasně, nemám srovnání s jinými kurzy, navíc nevím, jestli a nakolik nám nakonec budou získané informace užitečné v praxi, ale z kurzu jsem odcházela s takovým dobře informovaným pocitem, že jsem se na ten porod a vše kolem něj začala snad i těšit.

První část kurzu (cca 4 hodiny v pátek) byla určena pouze pro ženy. Krátce jsme se seznámily, bylo nás tam 11, v různém stádiu těhotenství. Jedna dokonce čeká dvojčátka po IVF! A pak začala témata … dá se říci ryze ženská. Ta příprava před porodem muže asi moc nebere a neřeší, co mít a nemít v tašce do porodnice, stejně tak je asi úplně nezajímá, jak o sebe žena pečuje po porodu. Řekla bych, že padla některá tabu. Přednášející mluvila o věcech, které jsem možná tak nějak tušila, ale neuměla jsem si je představit v praxi, a rozhodně by mě nenapadlo ptát se na ně někoho z mého okolí.

Druhá část kurzu byla dlouhá (8 hodin v sobotu), už za přítomnosti mužů. Z počátku muži vypadali dost nesví. Přece jen je do jisté míry porod vnímán jako ženská záležitost. Přednášející byla ale natolik skvělá, že jsme se i několikrát zasmáli, a začaly padat i otázky – dokonce většinou z úst mužů. Prošli jsme porod, šestinedělí i péči o dítě. Super. Je skvělé vědět, co všechno vás čeká, když do porodnice přijdete, je skvělé vědět, že dokud je dítě uvnitř ženy, je součástí jejího těla a muž nemá žádné právo o něm ani o průběhu porodu rozhodovat. Ale jakmile se dítě narodí, už o něm rozhodovat může. Je skvělé vědět, že až se dítě narodí, tak dříve nebo později ho odnesou pryč, na novorozenecké oddělení na různá vyšetření a ošetření – a sem ho může doprovázet muž, a rozhodovat o něm. Když přednášející popisovala, co všechno se s dítětem děje, měla jsem opravdu na krajíčku. A musím říct, že jsem strašně ráda, že jsme se manželem shodli na tom, že nám nebude vadit nad postýlkou cedule s nápisem „DÍTĚ NEMYTO,“ že mu prostě to trauma nenecháme způsobit a raději si ho umyjeme sami, časem, s láskou. A takových drobných i větších informací tam byla neskutečná spousta.

Jsem strašně ráda za to, že manžel nad tím vším nemávl rukou a neřekl: „To se nadělá cavyků, s jedním porodem/dítětem, zvládli a přežili to všechny/všichni, tak to zvládneme taky.“ Spousta věcí mu je samozřejmě jedno, a já jsem ráda za to, že mám možnost volby, ve které vím, že mě podpoří.

Určitě bylo dobré, že přednášející byla dula, doprovázející ženy k porodu po celé republice, ale zejména tady, v JmK. Ví, jak to v které porodnici vypadá a jaký mají přístup, co kde je a není problém. Např. v Ivančicích si člověk může vzít k porodu pouze jednu doprovázející osobu. Napadlo by vás to? Vyděsilo mě, že v Praze a Bratislavě (pokud si to pamatuji dobře) mají společnou „hekárnu“ ne nepodobnou těm, na kterých na porod čekaly naše mámy. Atd.

Takže za sebe (resp. za nás), po kurzu a před porodem, rozhodně říkám na kurz jít. Nemám srovnání s jinými kurzy, ale pokud bych si měla vybrat znovu, jdu zase a zase na tento.


Přednášející doporučila film Babies, už ho máme stažený. Taky se plánujeme podívat na Čtyři v tom (ano, opravdu jsem tento dokumentární seriál neviděla). Zmiňovala i dokument Pět zrození – který tak úplně nedoporučovala. Zobrazuje pražskou realitu, přičemž ta jihomoravská je někde úplně jinde.

Kopance a nejtěžší úkoly dne

Tak, třetí trimestr je oficiálně už nějaký ten týden tady. Blížíme se do finiše. A zatím je to paráda a většinu času si opravdu užívám 🙂

Prcek je pěkně aktivní a dává o sobě vědět vrtěním se a nejrůznějšími kopanci. Kopance mi většinou nijak nevadí, občas se jen leknu, jakou sílu je schopen vyvinout. Mezi nejvýživnější patří kopance do „zadních žeber“ – nevím, jak lépe to popsat. Někdy už se mi i docela legračně boulí a otřásá celé břicho.

Fascinuje mě, jak některé (nastávající) maminky zvládají se svým dítkem komunikovat (nebo si to jen nalhávají?) a vnímají, co se mu zrovna líbí nebo nelíbí. Já naprosto nevím. Jediné co, tak vím, kdy aktivní bude a kdy nebude: když zpívám, je nejaktivnější (vzhledem k tomu, že zpívat neumím, předpokládám, že se mu to nelíbí). Po nějaké sportovní aktivitě si dá tak hodinku až dvě pauzu, buď odpočívá a nebo se rozhodne mě vystrašit, jestli jsem mu tím natřásáním a zvýšenou tepovou frekvencí nějak neublížila.

Obecně si myslím, že má rád, když se hýbu, sezení a ležení ho nudí. Zrovna v pátek a v sobotu, to jsem měla takové celkem aktivní dny (úklidy, zahrada, vaření, … prostě pořád něco) a jen jsem si na chviličku sedla, cítila jsem, jak se začíná vrtět, mířit, a pak mi dá pořádný kopanec. Zatím jsem si ho přeložila jako „Mámo! Tak co to je?? Běž něco dělat, hejbej se, tady je strašná nuda!“ Doufám, že je to předzvěst toho, že geny prostě nevyčuráš a prcek bude stejně aktivní jako já a manžel.

Jsem přesvědčená, že vycítí, když ho hladím(e). Kope, kope, položím ruku na břicho a je klid. Já nebo kdokoliv jiný. Manžel zpočátku pár kopanců schytal, teď ho upozorním, že prcek kope, tak mě začne hladit po bříšku a nic. Myslím, že ho to docela mrzí. Jak ruku oddělá, prcek se zase začne domáhat pozornosti. Babičce se z tohoto důvodu ještě nepodařilo seznámit vůbec.

Prý je dobré na miminko v bříšku mluvit, že si tak nejlépe zvykne na můj hlas a bude ho umět poznat mezi všemi ostatními, až se narodí. Mě to ale nějak nejde. Myslím na něj. Často. Posílám mu telepatická vzkazy. Taky často. Ale mluvit na něj zatím neumím. Tak doufám, že se můj hlas naučí poznávat ze všemožných dialogů, které během dne vedu.

Vnímám, že jsem méně pohyblivá a snadněji se zadýchám. Bez nadsázky je nejtěžším úkolem dne zvednutí se z postele (a vlastně jakékoliv otočení se v poloze ležmo). Rukama musím pomáhat nohám, aby se posunuly z postele dolů. Bolí mě kostrč, kříž a třísla. Prvních pár kroků to vypadá, že se snad nedobelhám ani na záchod, ale pak už je to dobrý a zvládám chůzi, běh, a jak jsem nedávno zjistila i jízdu na kole.

Druhou nejobtížnější každodenní věcí je chůze do schodů. Jedno patro stačí a já jsem zralá na infarkt. Fakt nechápu, jak zvládám všechny ty jiné aktivity. Ale je pravda, že celoživotně mám problém i s chůzí do kopce. Takže to bude asi stejné a pouze to vygradovalo.

Ale jak říkám, pořád si to užívám 🙂 a doufám, že budu i nadále.