Pět měsíců kojení

Tedy: téměř pět měsíců kojení. Moc nebo málo? Nevím, každopádně dle všeobecně zažitých standardů v naší zemi kojení už bude brzy nebude jedinou složkou stravy naší malé slečny, a tak je možná na čase svěřit se s pocity, které mě během této doby doprovázely a doprovázejí.

Kojit jsem chtěla. Moc. Taky jsem se bála, že to nepůjde. Tato obava nebyla ničím podložena, ale bála jsem se tak moc, že v porodnici, kdy jsem neměla malou u sebe a dostala jsem nádobku na odstříkávání mléka, jsem místo „pět minut stačí“ odstříkávala tak 20, aby se mi rozběhla laktace.

Rozběhla se. Hodně. Prsa těžká, bolavá, nalitá. Tak moc, až se malé ani nedařilo přisát. Čekala, až to přebytečné mléko samo odteče a ona se bude moct sát bez obav z udušení. Já jsem ale byla moc ráda, že mléko mám a že můžu kojit.

S takovým malým prckem to ale není otázka pěti minut, ani deseti, ani dvaceti. Kojila jsem třeba hodinu! Pak se postarat o špinavou plínu, napít se, najíst … a už se zase hlásila o jídlo. A zase jsem hodinu kojila. A tak pořád dokola. Ve dne. I v noci. Do toho přišla ta největší vedra. Tělo na tělo, ani méně kontaktní kojení v leže příliš nepomáhalo našemu vzájemnému zahřívání a pocení. Celý den v podprsence, celý den s prsními vložkami. Vše upocené, vlhké, mlékem smrdící. To jsem opravdu doufala, že kojení jako celek brzy skončí. Že to do těch cca 6 měsíců nějak doklepu, nebo že nějakým záhadným způsobem přijdu o mlíko a budu „mít klid.“ Chvílemi jsem dokonce zcela vážně uvažovala nad tím, že malou odstavím a bude na UM.

S myšlenkou, že MM je ale to nejlepší, co jí mohu dát, jsem ten odstav odsouvala a odsouvala….až se to celé nějak stabilizovalo a dostalo jakš takš do normálu. A nebo jsem si zvykla. Zatím stále výhradně kojím, mléka mám dost. A kojím ráda. Tak ráda, že mi skoro přijde líto, že už se blíží období příkrmů a jiného jídla.

Jak to plánují dál? To bude záležet. Na čem? Hlavně na mě, a taky na malé. Teď si říkám, že bych ji ráda kojila třeba alespoň ráno nebo večer, vlastně asi co nejdýl to půjde, resp. co nejdýl budeme obě dvě chtít.

Kojení má pro mě ale i ne tak úplně světlé stránky. A to kojení na veřejnosti a oblečení. Tak postupně:
– kojení na veřejnosti: nevyhledávám. Všechny své aktivity, vycházky, pochůzky, nákupy, výlety se snažím plánovat tak, abych pokud možno mohla kojit v klidu domova. Ne vždy to jde, ale to se pak snažím najít místo, kde je co nejvíc soukromí. Zatím jsem mockrát mimo domov nekojila, několikrát na dovolené, většinou v lese (a to i třeba vestoje na cestě, protože to prostě jinak nešlo), a pak … přemýšlím … jednou za kostelem a třikrát na setkání s kamarádkami. Nepočítám kojení u babičky, protože tam jsem skoro doma. Ke kojení na veřejnosti jako k té „obrovské kauze, která se teď nějak vyrojila“ se vyjadřovat nebudu. Já osobně jsem prostě stydlivka, proto se snažím na veřejnosti kojit minimálně. Jak to ale mají ostatní … mohu si o tom myslet cokoli, ale to sem teď nepatří.
– oblečení: problém! Většinou beru kalhoty a jakékoliv triko. „Prso ven“ tedy putuje způsobem „vyhrnu triko.“ Není to moc pohodlné, v zimě by mi asi i docela táhlo na záda a na pupík, ale nějak jsem nepociťovala touhu ani nutnost obmněňovat celý šatník kvůli kojení. Pohodlné jsou rozpínací šaty, halenky, … těch ale moc nemám. No a největší problém nastává ve chvíli, kdy chcete jít někam na slušno! Jako teď na blížící se svatbu. A já prostě pořád nevím, v čem půjdu. Protože mé požadavky jsou: aby šlo nakojit, aby to bylo pohodlné, aby to bylo hezké a odpovídající události. Nevím, zda můj šatník něčím takovým disponuje … jedny šaty by se našli, přímo za tímto účelem stvořené, ale už jsem je měla na křtinách, na jedné svatbě … a teď bych je měla brát ještě na jinou. No uvidíme, co vymyslím. Koho možnosti ohledně kojícího oblečení zajímají více, měla bych tu jedno zajímavé „ohlédnutí.“