ROK!

Na nějakou dobu jsem se odmlčela. Neplánovaně. Ne že by nebylo o čem psát. Naopak – téměř každý den si zaslouží být zaznamenaný. Ale když chce člověk to, co se kolem něj děje, skutečně prožít a procítit, nějak už často nezbývá čas na to se o své dojmy, zážitky a postřehy dělit s okolím. A že těch dojmů a zážitků v životě naplněným vztahem, malým dítětem, stavbou a sportem není zrovna málo.

Teď se naší cácorce snad ustálilo odpolední spaní, a já se tomu tady budu moci zase trošku pověnovat.

Tak ve zkratce co se dělo za dobu naší odmlky. Slečna oslavila rok! Už se myslím ani nedá zařadit do kategorie miminko. Je to parťačka. Chodit sice ještě neumí, ale když se kolem děje něco zajímavého (a to je vlastně všechno!), chce se účastnit. A to je paráda. Člověku sice všechno trvá minimálně dvakrát tak dlouho, ale za to nadšení, které má ve tváři, když může asistovat u umývání nádobí nebo u lepení duše na kolo, to zcela jednoznačně stojí.

S prvními narozeninami se pojí i dárky – hračky. Bylo to podobné jako o prvních Vánocích – nejlepším dárkem/hračkou byl balící papír, stužka, krabice. Obsah ji až tak moc nezajímal. Obecně teď nějak hračky ztrácejí na atraktivitě. Kousátka, hrkátka, štěrchátka a další „miminěcí“ hračky jsme schovaly do krabice a na řadu přišel dřevěný vláček, kostky, puzzlíky, magnetky, knížky… Hraje si s nimi. Ale nejlepší „hračky“ jsou stejně předměty běžné denní potřeby. Když jí něco takového půjčím, vydrží to zkoumat dlouhé minuty. A tak jí půjčuji klíče, peněženku, vařečku, sítko, propisku, misku, papíry … a je nadšená.

S jarem tady máme taky spoustu úžasných poprvé. Poprvé na klouzačce, na houpačce, na písku. První lezení na trávě. První hlazení kočky. Užíváme si to obě.

Tak vstříc dalším společným zážitkům 🙂

Je mi špatně

Každý to asi zná. Zničehonic se ráno probudíte a je vám špatně. Bolí vás hlava. Je vám slabo. Chce se vám zvracet. Motá se vám hlava. Nejradši byste nikam nešli a vzali si sick day. Pokud to váš zaměstnavatel umožňuje, velmi pravděpodobně to uděláte. Pokud to neumožňuje, nejspíš  to tam jen tak odsedíte a co nejdříve hledíte vypadnout domů a dát se trochu do kupy, ať zítra můžete dohnat to, co jste dnes neudělali.

To je podle mě jedna z velmi těžkých věcí na roli mámy: sick days prostě neexistují. Co hůř, nejde to ani jen tak odsedět a ani nejde vypadnout dřív. Dítě je a žije teď a tady. Teď chce najíst, teď chce pohladit, teď si chce hrát, teď pláče, protože je něco špatně. Neodložíte to na zítra. Neskončí to úderem půl páté.


Sick days sice neexistují, ale když máte štěstí, tak existují (ideálně nepracující) babičky. Díky za ně. Díky za rodiny a za blízké.

Vést a nebo doprovázet?

„To bude běžkyně/cyklistka/sportovkyně,“ slyším často z mého okolí o naší malé. Ještě neudělala ani pokus o první krůček, a okolí má téměř jasno. „Když má za rodiče vás dva, tak to nemůže ani jinak dopadnout!“ Aha. Z části lidí v mém okolí cítím ale i jisté obavy, že pokud nebude malá taková sportovně zapálená jako my, budeme ji k tomu nutit, příp. pro nás nebude dost dobrá.

Takže takhle. Samozřejmě jí v budoucnu chci ukázat všechno, co tak trochu umím a co podle mě stojí za to. Chtěla bych, aby zažila ten úžasný pocit, jaké je to naprosto zpocená a zničená vylézt na kopec, zastavit se, a uvidět tu krásu. Chtěla, aby věděla, jaké je to je protnout cílovou pásku a moci si říct „já jsem to fakt dokázala!“ Chtěla bych, aby dokázala to hezké najít na plných sjezdovkách, stejně jako na bílých pláních s ostře vyříznutou běžkařskou stopou. Nebo aby si tu stopu dokázala sama vyšlapat na poli za domem. Chtěla bych, aby věděla, že čas se dá trávit venku, v přírodě, na zahradě, na ulici s kamarády, prostě jinak, než u počítače nebo u televize. Chtěla bych, aby se nebála vzít do ruky tužku nebo pastelku, tempery, nůžky, lepidlo … a popustit uzdu své fantazii. Aby tu fantazii podporovala i četbou knih. Aby si zkusila střihnout do látky a aby zažila ten pocit, kdy poprvé z kusu látky sama něco hezkého stvoří.

Toto všechno jsou věci, které tak trochu dělám, dělám je ráda a o které bych se zcela přirozeně chtěla podělit se svou dcerou. Chtěla bych jí tyto možnosti ukázat. Zároveň bych jí ale chtěla nastínit i úplně jiné cesty a směry, které existují, třeba ten hudební, který je pro mne dost neprobádaným územím. A hlavně – chtěla bych jí dát možnost volby. Pokud se rozhodne hrát na housle, hrát volejbal, šachy …nebo cokoliv jiného, má moji plnou podporu. Prostě si půjde po té vlastní cestě. A já ji na té cestě budu ráda doprovázet. Nepotřebuji ji vláčet tou svou cestou, vést za ruku cestou běhu, cyklistiky, triatlonu a vysokohorských túr.

Je toho hodně, co jí chci ukázat. Tak nějak přirozeně, nenásilně. Snad se mi to podaří.


Původně jsem chtěla psát o rozdílu mezi „vést“ a „doprovázet.“ Asi se mi to tak úplně nepovedlo. Ale někde mezi řádky, to tam snad je 🙂

Mám všechno

Umírají mámy od malých dětí, tátové od rodin.
Páry se dlouho bezúspěšně snaží o dítě.
Ženy zjišťují problémy, které jim brání počít.
Po mnoha týdnech těhotenství ženy přicházejí o své nenarozené dítě.
Rodiče pohřbívají svoje děti.

Když vidím ty jednotlivé příběhy, které se kolem mě dějí, říkám si, že mám hrozné štěstí. Mám zdravého milujícího muže. Mám zdravou šikovnou dceru. Jsem zdravá. Mám rodinu a přátele, na které vím, že se mohu spolehnout.

Mám všechno, abych byla šťastná.

Jsem? Jsem.


S pesimismem mě vlastním musím dodat: kdo ví, jak dlouho bude tento takřka dokonalý stav trvat. Užívám si všechno to co mám, nebo hledám mouchy a chtěla bych mít víc?

Co chci od života?

Chtěla bych se dožít samostatnosti svých dětí.

Chtěla bych se dožít toho, že jsou šťastné, ať už to znamená cokoliv.

Chtěla bych žít co nejdýl po boku mého muže.

Chtěla bych zažít co nejmíň bolestivých ztrát.

Chtěla bych, aby co nejmíň bolestivých ztrát zažili mí blízcí.

Chci toho moc? Toto chce asi každý, nemyslím, že bych chtěla něco extra. Bohužel ne každému se tato jeho přání splní. Bohužel jejich splnění není vůbec v našich rukách.

„Můžu se podívat?“

Přes dva měsíce brázdím ulice malého městečka (spíš větší vesnice) s malým mimčem v kočárku či šátku. Do toho města jsem se přivdala, není mým rodným městem a co nejdřív mám(e) v plánu vrátit se tam, odkud pocházím já. Kromě (rozvětvené) rodiny mého manžela a pár jeho kamarádů tu nikoho neznám. A předpokládám, že tedy ani nikdo nezná mě (možná jen z povídání, ale i to bych pochybovala).

Nevěřili byste, kolik lidí mě za ty dva měsíce oslovilo stylem „Jé, vy máte miminko, můžu se podívat?,“ „No to je ale krásný miminko, kolik mu je?“ a podobně. Nejen na ulici toho města, ale třeba i v anonymním supermarketu. Kolikrát i naprosto neznámá osoba vyjádřila politování nad tím, že mám malou v šátku a ona se na ni nemůže podívat.

COŽE??? To, že mám dítě, dává snad všem právo ho okukovat, nahlížet do kočáru, rozplývat se nad ním a konverzovat se mnou? Nemyslím si. A štve mě to. Akorát ve většině případů asi neumím být asertivní, tvrdě ignorovat nebo prostě říct „ne, nemůžete se podívat a nechci se s vámi bavit.“ Nevím proč. Nějaká vrozená slušnost? Obavy z toho, že to je manželova tetička z osmého kolene, kterou jsem ještě neměla šanci poznat a po rodině se bude vykládat, co si vybral za nafoukanou nánu? Nevím.

Samozřejmě to dělají i lidi v té dědině, ze které pocházím. A tam mi to nevadí. Zajímavé? Nemyslím si. Znám je (celý život). Oni znají mě (tady celý život). Nejsou to anonymní lidi z davu. Ještě bych to pochopila u sousedů/sousedů-ob-jedno/sousedů od naproti/atp. v našem stávajícím bydlišti – prostě nějaké udržování sousedských vztahů, ok. Případně u maminky/babičky/tetičky, která vede za ruku odrostlejší dítko, které by se rádo podívalo na miminko. Ale u těch ostatních??

Asi to budu dlouho rozdýchávat, asi si na to budu dlouho zvykat a asi v sobě budu dlouho hledat tu sílu říct „ne, nezlobte se.“ Možná tak dlouho, že malá už nebude malá a nebude atraktivním objektem k pozorování.

Dávat a dostávat

Přemýšleli jste někdy na tom, kolik dáváte ostatním lidem? Kolik dostáváte? A jsou tyto věci ve vzájemné rovnováze, nebo jedna z nich výrazně převyšuje tu druhou? Nejde jen o hmotné věci, ale i o čas, drobné či větší laskavosti, vyžádané rady, …. Kolikrát se dostanete do situace, kdy druhý vytáhne něco z tašky se slovy „tady jsem ti přivezl…“ a vy se cítíte zaskočeni, mnohdy až trapně, že pro něj nic nemáte?

Skoro si říkám, jestli to s tím dáváním a dostáváním není podobné, jako s dobrými a špatnými vlastnostmi. Daleko těžší je vyjmenovat sám u sebe ty dobré.

Kluci nebrečí

PŘÍBĚH PRVNÍ: V restauraci s malou brečící v náručí mířím do přebalovací místnosti. Míjím kočárek, sporťák, zaparkovaný mimo veškeré dění, prakticky v chodbičce vedoucí na wc, v těsné blízkosti dveří, za kterými za chvíli zmizím. Kočárek je otočený tak, že jeho případné osazenstvo by koukalo do zdi. Zamykám za sebou zevnitř. Po rozdělání fuj plíny se malá okamžitě uklidňuje, ale já slyším nějaké jiné kňourání, které přechází v brečení a volání „mááámíííí.“ Trvá to celkem dlouho, ale já mám plné ruce práce a hlavu  plnou obav, aby mi malá v nestřeženém okamžiku nespadla z přebalováku. Za dveřmi se ozývá hlas dospělé ženy: „ty tady pláčeš? Počkej, já ti zkusím zavolat maminku.“ Žena odchází, zoufalé volání nepřestává. Za chvíli nepřichází maminka, ale táta se slovy: „co tady děláš zase za ostudu?“

PŘÍBĚH DRUHÝ: Malý, ani ne dvouletý chlapec, který ještě moc nemluví, po svém komunikuje se svým okolím. V překladu: všichni ví, že byl s maminkou na výletě na parníku, že ve vodě viděl ryby a na vodě kačenky, ví to od jeho mámy. On sám to ještě povědět neumí, ale na vhodně mířenou otázku řekne buď „jo“ nebo „ne.“ Velrybu neviděl, piráta taky ne, ale kačenky a ryby jo. Očka má rozzářená, evidentně se mu na výletě líbilo. Ale určitě se tam stalo ještě něco! Ukazuje na odřené koleno a odřený prstík. „Ty jsi spadl?“ „Jo,“ ale nebrečí, už je to přebolelo, ale prostě chce světu sdělit, že spadl. Teta mu to pofouká a pohladí, je rád za tu pozornost. Přichází jeho táta. Chlapec opět ukazuje koleno a prst a dožaduje se reakce. Ta přichází: „to nic není, seš chlap, to tě nemůže bolet.“


Někdy mě z toho, jak se chováme k dětem (i k sobě navzájem), běhá úplně mráz po zádech.

 

Příliš mnoho informací škodí aneb dělejme to s citem

Naše slečna má dnes přesně 7 týdnů. A světe div se – naprosto s přehledem pase koníčky. Už to není žádný chabý pokus o zvednutí hlavy, prostě ji zvedne a kouká. Napravo, nalevo, dopředu. No a my koukáme taky. Vypadá u toho spokojeně.

Když začnete zjišťovat, kdy tak má dítě pást koníčky, dočtete se, že na konci třetího měsíce. Ok, tak je naše holčička rychlejší, to je ale šikulka. Ale ouha. Ani nemusíte moc pátrat a vyběhne na vás spousta článků na téma „Dítě pase koníčky příliš brzy – názor fyzioterapeutky – hrozí doživotní následky“ apod. Dalších XY článků hovoří o tom, jak pást koníčky správně, v jakém postavení mají být ruce, kde má být těžiště těla, co mají dělat nožičky apod. A je vyjmenován seznam možných následků, co se může stát, když to přesně takhle mimčo dělat nebude.

A tak je to se vším. Kdy má uchopovat věci. Kdy se může chovat „na tygříka.“ Kdy se může chovat „v klubíčku.“ Jak má spát na zádech a jak na boku. Kolik má v kterém měsíci vážit a měřit. Kolik má za týden přibrat. A tak dále, a tak dále.

Nějak mě to nechává klidnou. Je na bříšku spokojená? Je. Viděla doktorka co dělá (v 6 týdnech – pokusy o pasení)? Viděla. Tak co bych s ní měla dělat? Nedávat na bříško vůbec a pak ve 3 měsících čekat, že najednou tu hlavu zvedne? Nebo ji dát na bříško a držet hlavu na zemi? Asi těžko. Samozřejmě, když vidím, že jednu ručku nechala pod sebou, tak jí ji pomůžu spravit. Když vidím, že zrovna dnes nemá náladu na ležení na bříšku, tak ji netrápím.

Nebo s tím jídlem a váhou. Přibírá nám o něco víc, než je dle tabulek optimální/normální/průměrné. Stejně tak i roste. Co s tím mám jako dělat? Zamezit nějak jejímu růstovému vývoji, podobně, jako se třeba v Číně dívkám svazovaly nohy? Uprostřed jídla jí vytrhnout prso z pusy nebo ji nechat brečet hlady, jen aby nepřibrala víc, než je „doporučeno“? Asi těžko.

Něco mi říká, že v mateřství a péči o dítě má být na prvním místě cit. Vždyť jak to dělaly naše maminky a maminky našich maminek? S citem. Přístup k informacím byl minimální. Spoléhaly na svůj zdravý rozum, případně na rady a zkušenosti starších generací, kamarádek a dostupných autorit – lékařů. A vyrostli jsme, z hlediska motorického vývoje si troufám říct, že valná většina z nás bez následků.

A tak se přimlouvám – dělejme to taky tak. S citem. Nenastavujme svým dětem tabulky toho, co by kdy měly dělat. Nechme je žít a vyvíjet se jejich vlastním tempem a podporujme je v jejich zájmech, snahách a pokusech. Nejen ta úplně malá miminka, ale i ty odrostlejší.

Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.