Dětský smích

Je to nějaký ten týden, co se naše slečna začala z plna hrdla smát. Když to na ni přijde, směje se všemu. Tomu, že projdete kolem. Tomu, že utíráte nádobí. Tomu, že na ni uděláte kuk.

Je to nějaký ten týden, co naše slečna začala výskat. Skoro se mi zdá, že je to vyšší stupeň smíchu. Když už nestačí smích, začne výskat až pištět.

Je to nějaký ten týden, co naše slečna začala žvatlat. To je samé „ťaťaťa“, „gadědě“ a „ebubu.“ Je jedno co vidí a co se děje kolem. Prostě vykládá.

Je to úžasné. Často ji jen tak pozoruji. Často jí dávám další a další podněty k smíchu a k vykládání. Snažím se tyto okamžiky zapsat si do paměti. Myslím, že nebude trvat dlouho a budou minulostí. Chtěla bych si je ve vzpomínkách uchovat navždy.

Běh Slavkovským bojištěm

Koukám, že mám zase obrovský skluz v tom, co bych chtěla zaznamenat. Takže pěkně postupně, začnu od posledního listopadového víkendu, kdy jsem běžela 10 km v rámci běhu Slavkov – Mohyla míru a zpět, takže vlastně jen variantu Slavkov – Křenovice a zpět.

Lehce mrazivá, větrná, ale slunečná sobota. Nechce se mi z vyhřátého domova, ale když má tatínek čas hlídat, musí se to využít, a tak vyrážíme s běžeckou výbavou do nedalekého Slavkova u Brna, do města, které tento víkend tradičně žije vzpomínkami na Bitvu Tří císařů. My zůstáváme stranou tohoto dění. Start i cíl je u skautské základny, která skýtá parádní zázemí pro tento komorní závod. Registrace, občerstvení, šatny … vše je v pěkně vyhřátých klubovnách. Vyjít na start je tedy poměrně výzva.

Prvně startují závodníci 25 km trasy, s odstupem ti na 10 km, tedy i já. Cítím se dobře, mám pocit, že mám formu, začátek tedy docela napálím. I tak jsem na chvostu startovního pole. Tuto kratší trasu běží asi 40 lidí, asi čtvrtina z nich se psy, a ti se ze začátku vůbec nešetří. Trasa je převážně po polních cestách, které sluníčko docela rozehřálo, před námi je rozdupala asi sedmdesátka běžců delší trasy, a tak místy nejde ani tak o běh, jako spíš o bruslení na blátě.

Místy se do nás opírá pěkně ledový protivítr, moc se těším na otočku v Křenovicích. Až na tuto otočku si (naivně) myslím, že jsem třetí žena bez psa, a tak to ženu, co to dá. Tam bohužel zjistím, že jsem „až“ čtvrtá v kategorii a navíc, že další dvě ženy jsou v těsném závěsu za mnou. To mě zamrzí a já v tom na mě opravdu pekelném tempu polevím. Jedna mě předběhne v kopci. Druhé odolávám poměrně dlouho, ale předběhne mě v jednom blátivém úseku a já ji nejsem schopna uviset. Docela mě to zlomí a já na chvíli přejdu do chůze. Pak se ale vzpamatuji, do cíle už je to jen pár km, zaberu a jsem tam. 10 km v terénu (dobře, opravdový terén asi vypadá jinak, ale asfalt to nebyl) v čase 52:54 vzhledem ke všem okolnostem považuji za výsledek, se kterým jsem nadmíru spokojena.

Občerstvení po závodě je úžasné. Teplý čaj a svařák, ten bohužel jakožto kojící žena využít nemohl, ale voněl báječně. Neskutečně dobrý guláš. A pak takové to klasické pozávodní občerstvení jako je banán, pomeranč, nějaká tyčinka, čokoláda … A medaile taky byla! Krásná, dřevěná. Pořadatelé se evidentně chovají eko-nomicky i eko-logicky. Medaile je dřevěná placka, z jedné strany s motivem (bez data) a z druhé strany prázdná. K tomu dostáváme letošní nálepku a medaile je kompletní. Za mě spokojenost. Startovné bylo vzhledem k zázemí a všem poskytnutým vymoženostem (vč. občerstvovačky na otočce, kterou jsem nevyužila) směšné, tuším 100 Kč. Doufám, že jsem tento závod neběžela naposledy 🙂

 

Sáááfra, přede mnou je víc žen, než jsem si myslela!

Dva měsíce příkrmů

Letí to neskutečně! Už jsou to prakticky 2 měsíce, co jsem nezačala s BLW. Dva měsíce, to je docela dlouhá doba, tak jak jsme na tom teď?

Hlavním zaplňovačem bříška je stále ještě mlíčko. Repertoár ochutnaných potravin se už ale u naší malé slečny postupně rozrůstá. Její jídla se převážně skládají z toho, co oficiálně může. A jakožto přející rodiče si samozřejmě občas odtrhneme od úst a dáme jí i kousek toho, co máme my. Taková brambora od táty z talíře je něco úplně jiného než brambora kterou má ona sama. Buchty! To je taky kapitola sama pro sebe…. No a taková kůrka chleba, to je teprve dobrota!

Jsou samozřejmě jídla populární a jídla naprosto neoblíbená. Třeba rizoto, fuj. Zato špenát, dýně, červená řepa a hlavně brokolice, to jsou dobrůtky. Ale i sebevětší dobrůtku zvládne pokazit maso.

A jak jsme na tom s BLW teď? Nejoblíbenější činnost naší slečny na bříšku je stále letadlo, takže na bříšku si do úst nic nedá. A sama nesedí, což je úplně v pořádku, ale na úplnou samoobsluhu u stolu to taky ještě není. Takže BLW to pořád není, a asi ani nikdy nebude, je to takový mix. Je ale úžasně vidět ten pokrok: ze začátku nevěděla, co si počít s kousíčkem nerozmáčknuté brambory puse (ano, mixér jsem ještě nevytáhla, pouze mačkám vidličkou a čím dál tím míň). Teď? Teď si užmoulá klidně 2cm kousek kůrky a hravě si s ním poradí, stejně tak umí užmoulat okurek a jiné. Když to nejde, tak to prostě vyšprtne jazykem ven. Banán žmoulá z celého, ten rozmačkaný vidličkou zcela jednoznačně chutná jinak – hůř. Ráda jí dávám něco do ruky a ona se tím krmí sama. Bohužel třeba banán je na toto nepraktický, vždycky ho rozmáčkne a nebo ho svou neohrabanou manipulací zlomí a pak už to nejde. Občas mi bere lžičku a snaží se ji dát do pusy.  A tak.

Mohla bych vykládat dlouho o tom, jak krásně jí, jak se sama snaží a jaká je to zábava. Ano, vypadá to, že naše slečna pochopila, že jídlo je legrace. Moc ráda vidím, že jí chutná. A už se moc těším, kam se bude posouvat dál. Mým cílem je co nejdříve nám začít vařit společná jídla.

Je mi špatně

Každý to asi zná. Zničehonic se ráno probudíte a je vám špatně. Bolí vás hlava. Je vám slabo. Chce se vám zvracet. Motá se vám hlava. Nejradši byste nikam nešli a vzali si sick day. Pokud to váš zaměstnavatel umožňuje, velmi pravděpodobně to uděláte. Pokud to neumožňuje, nejspíš  to tam jen tak odsedíte a co nejdříve hledíte vypadnout domů a dát se trochu do kupy, ať zítra můžete dohnat to, co jste dnes neudělali.

To je podle mě jedna z velmi těžkých věcí na roli mámy: sick days prostě neexistují. Co hůř, nejde to ani jen tak odsedět a ani nejde vypadnout dřív. Dítě je a žije teď a tady. Teď chce najíst, teď chce pohladit, teď si chce hrát, teď pláče, protože je něco špatně. Neodložíte to na zítra. Neskončí to úderem půl páté.

---

Sick days sice neexistují, ale když máte štěstí, tak existují (ideálně nepracující) babičky. Díky za ně. Díky za rodiny a za blízké.

Znakování miminek

Včera jsme byly na kurzu znakování miminek. Ach, dcera slyší dobře, děkuji za optání. Tak proč znakovat?

Je jí 7 měsíců a kousek. Už dlouho je opravdu „přítomna“ mezi námi, vnímá nás a jsem přesvědčená o tom, že se nám snaží kolikrát i něco sdělit (i jinak než pláčem). Akorát my jí, bohužel, ve většině případů nejsme schopni rozumět. Proto existuje znaková řeč pro miminka. V zásadě jde o to, že tak dlouho vy, jako rodič či jiná osoba blízká, používáte určitý znak ve spojení s určitým slovem (a ideálně) i zvukem, případně činností, až to dítě začne taky tak dělat. Prvně začne opakovat znak, pak k němu přidá ten zvuk a ve finále za spoustu spoustu spoustu času i to slovo.

Neumíte si to představit? Tak třeba jsme v parku na lavičce a pozorujeme okolí: „Podívej, ptáček /prsty naznačuji klování či jiný znak pro ptáčka/, píp píp /či jiný zvuk pro ptáčka/.“ Dítě má tendence napodobovat dospělé a dřív nebo později, když uvidí ptáčka, udělá to, co s ním má spojeno, tedy prsty naznačí klování či ten jiný znak. Až toho bude schopno, udělá k tomu i „píp píp,“ a velké finále: řekne slovo ptáček.

Připadá vám, že chci mít ze svého dítěte cvičenou opičku? A co všechny ty ostatní děti, které dělají „pápá,“ ukazují „jak je Franta velikej?“ a mají se „tak tak všelijak“? To nejsou cvičené opičky? A co my všichni? Když souhlasíme kýváme hlavou, nesouhlas vyjadřujeme zavrtěním hlavy. To jsou taky dorozumívací ZNAKY přece.

Dítě můžete naučit znaky vy. Nebo druhý způsob (využitelný asi jen u některých slov) je pozorovat dítě jaké znaky vám nabízí, co se tím svým kterým pohybem snaží ukázat, a z toho může vzniknout váš znak. Tak třeba naše dcera, stejně jako většina dětí, si šudlá očka, když je unavená a chce se jí spinkat. Právě to zašudlání oček může být náš znak pro spaní.

Takže dnes začínáme. Zavedly jsme si znak pro spinkat, spaní a pro jídlo. Bude to asi běh na dlouho trať, hlavně u těch prvních znaků, ale věřím, že pokud vytrváme, tak si nakonec budeme báječně rozumět a třeba se dostaneme do toho úžasného stavu, který včera zmiňovala lektorka: malá přišla za babičkou, rozložila dlaně a následně začala mávat rukama. Co chce? Nechápala babička? No přece tu knihu s motýlem, vysvětlila lektorka – maminka.

---

poznámka na okraj: je vytvořena jakási „oficiální“ znaková řeč pro miminka. Konkrétní znak pro konkrétní slovo. Ale to přece nic neznamená, můžete si kočku, jídlo, sluníčko, cokoliv ukazovat jakkoliv je vám příjemné 🙂

poznámka na okraj č. 2: některé znaky z oficiální znakové řeči pro miminka jsou shodné se znaky ze znakové řeči pro neslyšící. Prý se máme připravit na to, že nás babičky v autobuse budou litovat, že máme hluché dítě…

Jak jsem nezačala s BLW

V naší společnosti se jako ideální věk pro to, kdy dítěti dát kromě mlíka i nějaké příkrmy, považuje zhruba půl roku. Od začátku jsem se na to tak nějak připravovala, že to (nejdřív) v půlroce přijde, až jsem byla po prohlídce v 5 měsících nepříjemně zaskočená tím, že bych dle naší lékařky měla s příkrmy už začít (více zde). V té době jsem na to nebyla ještě připravená a rozhodně na to nebyla připravená ani naše slečna, hodila jsem se do klidu a pohody a plně kojila ještě asi další dva týdny.

A pak to přišlo. Den, kdy u táty na klíně se natahovala po jeho buchtě. Fajn, je to tady. Začneme.

Něco jsem si nastudovala a plánovala jsem, jak nepůjdu cestou tradičních rozmixovaných zelenin, ale zkusím to jinak, metodou BLW. Ve stručnosti se jedná o to, že dítě necháte, aby se krmilo samo. Vy mu předložíte vhodnou stravu upravenou na vhodné kousky, tzn. tak, aby se mu dobře chytaly do ruček, a počkáte, jak se s tím popere. Ze začátku si s tím bude (nejspíš) jen hrát, později to začne zkoumat pusou, později se mu podaří i něco sníst a ještě později pochopí, že to slouží k zahnání hladu stejně jako mlíčko od maminky. Zní to skvěle.

Vidím tu však jedno „ale:“ dítě musí být při jídle v takové pozici, aby mu při případném zaskočení sousto šlo dobře „vykašlat,“ tzn. mělo by buď kolmo sedět nebo ležet na břiše. Metoda BLW pochází z anglosaských zemí, kde se děti předčasně posazují. Jsem zásadně proti předčasnému posazování, proto tato varianta pro nás nepřicházela v úvahu. Chvíli jsem bojovala s představou jídla na břiše, jí se přece u stolu (!), ale nakonec jsem se nad to nějak povznesla a předložila slečně uvařenou bramboru. Nezájem. Na břiše dělá letadlo. Rozpažit ruce, zvednout hruď a letíme. Cokoliv strká do pusy, tak jedině v leže na zádech, což pro konzumaci brambory není zrovna ideální pozice.

Tak takhle jsem nezačala s BLW. Na klíně u stolu, když mi s mužem něco jíme, natahuje se po našem jídle. V leže na břiše nás ještě jíst neviděla, tak ji to taky nenapadne strkat do pusy. Tak jsem zavedla polohovatelnou židličku, kde pololeží podobně jako ve vajíčku a dávám příkrmy. I když taky ne jako úplně typická matka. Nemixuju. Mačkám vidličkou. Brambora, mrkev, špenát, cuketa … Z počátku se párkrát zakuckala, ale rychle jsem zasáhla a teď už zvládá bez problémů. Někdy, když mám dost času, jí dám na hraní lžičku i s trochou obsahu. Je z toho hrozně moc nepořádku, ale myslím, že jednou se určitě do pusy strefí (a třeba i tím správným koncem). Někdy jí dám kus okurku, jablka, kůrku chleba … a ona s tím statečně bojuje. Nedávno snědla asi 2 cm chlebové kůrky!

Takže vlastně to co provádím s krmením naší malé je tak něco mezi, blíž klasickým českým příkrmům, pouze s pár prvky BLW. Na jednu stranu mě to trochu mrzí, na druhou stranu mám daleko větší radost z každé rozžužlané okurky nebo „ukousnutého“ kousku jablka. Je to každopádně sranda.

Vokolo Priglu 2019

Druhá říjnová sobota už tradičně patří závodu Vokolo Priglu, který je tak trochu mou srdcovkou. Od té doby co běhám (rok 2013) jsem ho ani jednou nevynechala. Loni jsem ho běžela jako těhule a letos to byl vlastně můj první běžecký závod od porodu. Patřičně jsem se na něj tedy těšila, zorganizovala hlídací babičku a vytyčila si nemalé cíle. Jak to nakonec celé proběhlo?

Svým loňským výkonem (z nepochopitelných důvodů mi chybí zápisek!) jsme si s Radimem vysloužili snad nejhorší startovní pozici v celé naší společné běžecké historii, skupinu E. Ambice máme každý jiné: Radim tvrdí, že doběhnout, já se netajím tím, že bych chtěla čas pod 1:15. Vybíháme ale bok po boku … abychom se po necelém kilometru rozdělili.

Asi poprvé v životě jsem nepřepálila začátek. Hurá. Běží mi to hezky, ani se nenaději, a je tu první občerstvovačka, cca na 5. km. Původně jsem vůbec zastavovat nechtěla, ale protože jsem se před startem nestihla napít, chytnu jeden kelímek s ionťákem, v rychlosti ho do sebe vyklopím a běžím dál. Průměrné tempo zatím přibližně odpovídá vysněnému času, mám dokonce i nějakou malou rezervu

Přeběh přes lávku a už je tu stoupání na skalky. Už z dálky je slyšet tradiční povzbuzování skupinou cyklistů. Sice se zde neutvoří totální špunt jako jsem někdy měla „štěstí“ v minulých letech, i tak ale musím znatelně zpomalit. Někteří běžci (v tuto chvíli spíš chodci) se drží uprostřed poměrně úzké pěšiny a nejde je bezpečně předběhnout zleva ani zprava. Jedná se sice o krátký úsek, ale naberu zde značné zpoždění, průměrné tempo se zpomalí nad plán a já už se ho celý zbytek závodu snažím (marně) vylepšit, a to i přes to, že se asi na 7. km zahřeji konečně na provozní teplotu a chytnu se pána, který běží velmi sympatické tempo.

S tímto parťákem se co chvíli střídáme ve vedení a je to hrozně fajn. I občerstvovačku na 10. km zvládneme spolu, pak spolu vydržíme ještě asi kilometr, ale mě potom neskutečně vytuhnou nohy a nejsem schopna se ho dál držet. Cílem se tedy stává alespoň ho neztratit z dohledu.

Na hrázi fandí Homoláč. Jsem na chvíli v sedmém nebi. Za hrází krátké ale výživné stoupání, ostrá zatáčka za zvuků kapely a pak už jen kousek do cíle. No, kousek. Ono se to táhlo vždycky, a co teprve letos, když cíl je posunutý o párset metrů dál! Tradiční plácání s dětmi. Poslední zatáčka. Tady už byla vždycky vidět cílová brána. Letos je tu vidět akorát tak Soňa, která fandí. Díky, nakoplo mě to do posledních metrů. „Svého“ běžce mám ale stále na dohled. Už vidím i nějakou „bránu,“ vím ale, že jich bylo víc za sebou, ale cílová je samozřejmě až ta poslední. Probíhám kolem cedulí s písmeny, která značí, kde se řadily které startovní vlny. Co písmeno, to o kus blíž cíli. Konečně vidím tu správnou bránu. Zaberu, ještě někoho i myslím předběhnu, někdo předběhne mě. Cíl.

Čas 1:15:22. Je to pro mne částečně vítězství a uspokojení mého ega, částečně zklamání kvůli těm 22 vteřinám. Medaile na krku ve tvaru písmene X (tedy vlastně římské desítky znázorňující o kolikátý ročník VP jde) je letos opravdu zasloužená. Gratulace a poděkování s „mým“ běžcem a pak už pusa od muže, který doběhl dlouho přede mnou a sladké úsměvy z kočárku od právě probuzené slečny.

Kdo ví, co bude za rok…. Ráda bych se ale zúčastnila zase.

 

 

 

Bez čeho jsme se (téměř) (ne)obešli

S dětmi je (bohužel) spjat naprosto neuvěřitelně obsáhlý marketing. Je strašná spousta věcí, které k péči o dítě potřebujete. Stejně tak je strašná spousta věcí, které potřebuje to dítě, aby nebyl ohrožen jeho vývoj. Tak to alespoň vypadá, když se začnete trochu zajímat o to, co pro (malé) děti existuje.

Z nejrůznějších důvodů a mimo jiné také proto, že hromadění věcí není naše hobby, se snažíme věci pořizované pro naši malou minimalizovat. A že se našlo věcí, které podle našeho okolí nezbytně nutně potřebujeme – a my se bez nich úplně klidně obejdeme! Stejně jako se našlo „blbostí na nic!“ a my si bez nich téměř neumíme představit naše současné fungování. Například?

Co opravdu nemáme, neměli jsme a mít nebudeme:

• nůžky na nehty s kulatým hrotem: podle některých seznamů naprostá nutnost, kterou potřebujete hned do porodnice. Nevím. Stříhám nehtíky normálníma nůžkama na nehty a jde to dobře.
• (vibrační) lehátko: na co?! Děti jsou v tom prý spokojené a zabaví se. Myslím, že děti jdou zabavit i jinak. Třeba tím, že si s nimi budou hrát rodiče. Nebo se taky naučí hrát si sami. Nebo prostě budou jen tak pozorovat svět.
• slintáčky: dostali jsme jich mraky – a šly hned pryč. Naše malá je opravdu velký slintálek, ale další kus hadru kolem krku nepotřebuje.
• monitor dechu a kojenecká váha: 2 věci, bez kterých to v porodnici „prostě nejde!“ a vy odjíždíte s novorozencem v náručí vystresovaná z toho, že nezaznamenáte to, že nedýchá, nebo že vám bude málo jíst a málo přibírat. Naučila jsem se důvěřovat sobě, svému instinktu a ohledně jídla své dceři. Mám dny (noci) kdy snad každých 10 minut chodím kontrolovat, jestli dýchá. Kojím prakticky na požádání a přibírá pěkně, děkuji za optání (teď už teda jí i příkrmy, ale to je na nějaké jiné povídání).
• chůvička: ok, máme dva pokoje, tady chůvička asi není úplně potřeba. Ale když už dojde k tomu, že malá spinká v pokoji a já dělám něco na zahradě (nebo naopak), poslouží stejně dobře 2 mobilní telefony a hlasitý odposlech. Stejně mám pocit, že chůvička by neměla takový dosah.
• vlhčené ubrousky: tady musím přiznat, že za půl roku života malá spotřebovala asi tak 1 balení vlhčených ubrousků a to jen kvůli mé pohodlnosti. Obecně nemám důvěru k něčemu, co vydrží být rozdělaný třeba rok a stále vlhký. Voda teče všude, příp. si ji můžu vzít v láhvi s sebou, stejně tak vozím žínku (či perlan). Vzhledem k tomu, že jsme začali s příkrmy, tak občas už samotná voda skoro nestačí, takže na cesty se pokusím vyrobit vlastní vlhčené ubrousky (návodů je na netu spousta, např. zde). Uvidíme.

Co se nám osvědčilo:

• látková přebalovací podložka: na doma (do postýlky, jako ochranu matrace), používám ty jednorázové (a protože se malá téměř nepročurává, vydrží opravdu dlouho), ale na cesty si nemůžu vynachválit ty látkové. Jsou skladné a docela rychle schnou. Mám dvě, jednovrstvou tenčí a dvouvrstvou (tlustší). Množstevně stačí, jednovrstvá se mi zdá lepší.
• držák ponožek: Jestli vašemu dítku ponožky padají nebo je skopává, naprosto must have. Vážně. I když na to prvně budete koukat jako co to je za kravinu a jak se to vůbec navlíká, tak to dost možná bude nakonec nejpoužívanější kus šatníku vašeho drobečka.
• plenkovník: Další z kategorie věcí, na které zpočátku koukáte jako „co to je za blbost.“ Nakonec žádná blbost. Pěkně v něm mám téměř všechny nezbytnosti pro malou, čapnu celý ten balík (plenkovník), dám do příslušné tašky, zavazadla, jen tak pod kočár či do auta a jdu. Nemusím vyskládávat celou kočárkovou tašku a pak se hrozit, že jsem zapomněla papírový kapesníčky, igelitový pytlík na plínu či nějakou jinou nutnost. Dá se koupit. Já jsem ušila vlastní podle báječného návodu na youtube. Troufám si říct, že to zvládne opravdu i začátečník.
• kukla: vážně. Čepice se malé všelijak přetáčí, padá do očí, či lezou uši ven. Kukla tohle vyřešila. A navíc v manduce netáhne na krk.
• manduca/šátek/jiné nosítko: na výlety do terénu a do města autobusem či tam, kde nevíte, jestli nebudete muset do patra bez výtahu, ideální řešení.
• sportovní vozíček: tohle je prostě dané životním stylem, pro nás dva s manželem je to báječná věc. Máme verzi za kolo i tu běžeckou a s blížící se zimou vyvstává otázka, zde nutně nepotřebujeme i ten běžkařský set…

Časem mne určitě napadne X dalších (ne)potřebných věcí, ale to už bude jinou vývojovou etapou a podělím se o ně někdy v budoucnu.

Moje změny

V souvislosti s dětmi se často mluví o jejich pokrocích, změnách a úspěších. Čím menší dítě, tím více takových pokroků, změn a úspěchů v krátkém časovém horizontu prodělá. Ale co změny rodičů? Vždyť příchod takového malého pidižvíka do vašeho života zcela jistě poznamená váš život, životní styl a pohled na svět. Troufám si říct, že mnohdy ho změní úplně od základu.

Jaké změny pozoruji sama na sobě a stojí za zmínku?

• svět z pohledu dítěte: často, zejména, když někde jsme na výletě, se přistihnu při tom, že říkám: „Jé, tady je NĚCO, to by se tak za rok mohlo malé líbit, to by bylo super,“ či „SEM nepůjdeme, myslím, že my tam být nemusíme a malé je to zatím jedno, ale tak za půl roku…“ I v běžném denním životě vyhledávám věci, které by malou mohly zaujmout. Třeba takoví koně, co jedou po ulici, to je věc. Nebo dekorace – slunečnice, která nám visí na dveřích. Kytičky v zahradě. Štěkající pes za plotem. Prostě věci, které normálně člověk bere téměř jako samozřejmost a téměř bez povšimnutí kolem nich chodí, se stávají vyhledávanou atrakcí dne.
• mluvím: jeden dospělý člověk sám s nemluvnětem doma. Mohlo by se zdát, že se odpoledne po návratu muže z práce na něj vrhám a vyprávím mu všechny zážitky dne. Nikoli. Nějak jsem se dostala do režimu, kdy naší malé všechno komentuju, ale opravdu všechno. Popisuju co vidíme, když leží v kuchyni na dece a sleduje mne, popisuju, co dělám. Ukazuju jí obrázkové knížky a komentuju. To člověk celkem rychle vyčerpá svou denní zásobu slov.
• spánek: vždycky jsem byla spáč, vždycky spíš ranní ptáče než sova. Nyní jsem to, co mi dovolí okolnosti, tedy náš malý poklad. Naštěstí je co se spánku týká spíš po mně: noc zahajuje pravidelně brzy, a já ji často následuji dlouho před 22 hod. Někdy den téměř zahajuje už ve 3 ráno tím, že si „vykládá“ v postýlce. Jde to. Spánkový deficit se mi zatím daří vyrovnávat… Ale bez kafe by to někdy nešlo.
• snížení standardu: mé nároky na domácnost a úklid v ní se sice s příchodem malé nesnížily, ale uklizenost našich dvou pokojů a upravenost zahrady zdaleka nedosahuje předchozího standardu. Prostě není čas. Nebo spíš, ty priority jsou jinde. A tak je polévka spíše výjimkou, naopak výjimkou není např. celé dopoledne neustlaná postel. Zatím se s tím celkem těžko vyrovnávám.
• rychlost: prý jsem zrychlila. Asi je to pravda. Ve všem. V jídle. V chůzi. V úklidu. V práci na zahradě. Nevím, jak dlouho bude totiž trvat časový úsek, po který se mohu nerušeně věnovat té oné činnosti. Někdy je to 5 minut, někdy naprosto nečekaně třeba i celá hodina. Ale to dopředu prostě nikdy nevím.
• relaxace: ač jsem poměrně aktivní člověk, mám ráda odpočinek a relaxaci o samotě. Většinou tedy za společnosti knihy a třeba dobrého čaje. To je něco, co se mi za posledního téměř půl roku podařilo přesně … 20 minut a u toho jsem ještě hlídala polívku, aby neutekla z hrnce. Dá se to. Tady tu potřebu jsem prostě nějak upozadila. Večer jdu raději dřív spát než si číst. Přes den, když už chvíle vybyde, je pořád dost takových obyčejných „provozních“ věcí , které raději dělám, když malá spí, abych se potom mohla věnovat jí. Zatím bych řekla, že to zvládám dobře. Ale někde se ozývá hlásek „Následujících XY let to nebude jinak…“

No … a kromě výše uvedeného je oproti dřívějšku jinak vlastně úplně všechno 😀

Je čas na příkrmy?

Ach, mám tak málo času na to sednout, a napsat sem nějaké své postřehy, dojmy, pocity a zážitky, že tento příspěvek píšu se značným (asi tak měsíčním) zpožděním. Vzhledem k tomu, že v životě malého dítěte, resp. v životě s ním, znamená téměř každý den obrovskou změnu, jsme už teď někde jinde, ale tohle si myslím zaslouží zaznamenat. Takže…

Asi před měsícem, vlastně někdy v době, kdy jsem se konečně dostala k tomu, zrekapitulovat své dosavadní kojení, přestalo kojení jít hladce. Malá se od prsa odtrahávala s brekem, aby se v pár vteřinách zase chytila a následně zase s brekem odtrhla. A tak několikrát dokola. V noci dřív spala klidně, celou noc, klidně od 20 h do 5, 6, někdy i 7 hodin ráno. Najednou se začala budit i několikrát za noc a dožadovat se kojení. Byla jsem z toho frustrovaná já a určitě i ona.

V krátkém čase následovala návštěva lékařky kvůli očkování. Vzhledem k tomu, že paní doktorka je pořádná, malou změřila i zvážila a konstatovala, že od posledně přibrala málo (asi jen 300g/měsíc). A laskavě nabídla, „můžete zvážit, že byste už začali s příkrmy.“

Bác ho! Jak já se těšila na to, až cca po tom šestém měsíci začneme „experimentovat“ s jídlem a jakou si u toho užijeme legraci. Ale o víc než měsíc dřív?? Ne, na to jsem nebyla připravená a nepřišlo mi ani, že by byla připravená naše malá. Vrátila jsem se domů patřičně zdrblá, v noci prakticky nespala a následující den jsme se dostaly do stavu, kdy malou od prsa téměř nešlo odložit, byla opravdu neukojitelná a plačtivá. Brečely jsme u toho obě dvě. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že s příkrmy budeme muset začít.

Pak jsem situaci ale zkonzultovala s kamarádkou a hodila se do pohody. Uvařila si po dlouhé době kojící čaj (nevím, zda opravdu pomáhá, ale docela mi chutná) a řekla si, že to prostě půjde. Že když s příkrmy ještě nechci začínat, tak s nimi začínat prostě nebudu!

Jak to dopadlo? Šlo to! Nevím, zda byl prvotní problém s mým mlíkem, zda ho bylo málo nebo malé zrovna nechutnalo, či zda se ona nacházela v období nějakého růstového spurtu, kdy jsem nebyla schopná uspokojit její nároky. Skutečnost je taková, že kojení přes den se zklidnilo, je bez otrhávání a brečení, a i to noční se tak nějak stabilizovalo na jednom krmení za noc. Psychika dělá divy.

Jak jsem předeslala na začátku, jsme teď už zase úplně jinde. Malá začala pomalu jevit zájem o to, co si to ti rodiče dávají do pusy a tak jsme začali zkoušet pomalu nějaké jídlo. Ale o tom zase až příště. Slibuji, že to bude dřív, než bude slečna schopná si sama ukrojit chleba a namazat ho sádlem 🙂