Další bude lepší!

Nedávno se stavila švagrová se synem, který je asi jen o půl roku starší než naše slečna. Je to těžkej pohodář! Leží, kouká, hraje si s hračkami, spí, vykládá si … A nebo je prostě jenom líný. Jak s manželem občas z legrace říkáme: vždyť on je líný i brečet.

Zato naše slečna je trochu jiný kafe. Popravdě řečeno, moc toho přes den neudělám. Nespí, hračky ji ještě skoro nezajímají, a tak vyžaduje lidskou soustředěnou pozornost. Když ji nemá, tak si o ni prvně tiše a pak i celkem hlasitě říká. Jasný, mě by taky nebavilo ležet skoro celý den v posteli a čumět na jednoho zavěšenýho netopýra.

A tak jsme se nějak bavily o dětech. Kdo má, jak starý, co už umí, kdo mít bude a kdy. Prostě pohoda. Pak přišla tak trochu řeč na nás dvě. Jestli plánujeme (výhledově) další. Švagrová pak pronesla větu, na kterou asi nikdy nezapomenu: „Tak ono po vaší B. bude asi každý další miminko lepší.“ Chvíli jsem na ni koukala. Vůbec jsem nechápala co to řekla a jak to myslela. Tak jsem se jí zeptala. A dozvěděla jsem se, že naše slečna vůbec přes den nespí (pravda), sama se nezabaví a nevydrží (taky pravda), dost často nespokojeně mrčí (ehm, taky pravda), a taky hodně brečí (vlastně … jo).

A tak jsem se nad tím zamyslela. Všechno co řekla, je vlastně pravda. Kde to vzala, stěžuju si tak? Mluvím snad o naší slečně tak moc negativně? Působím, že je pro mě nevítanou přítěží, starostí, či jak to nazvat? Popravdě řečeno, nevím. Nemyslím si, že bych o ní mluvila nějak škaredě. Nepopírám, že dny s ní jsou náročné, některé víc, některé míň. A pak jsou tady kratší či delší chvíle, které naprosto smažou všechny probrečené hodiny. Tak třeba ráno, po probuzení, je naprosto úžasná. Nádherně se směje, krásně a bystře kouká, vykládá si (nebo mě?). Po krmení, když se spokojeně odvalí od prsa. Když pase koníčky a objevuje svět. A takových radostných okamžiků bych každý den mohla vyjmenovat snad desítky.

Každé dítě je jiné. Já už od porodnice tvrdím, že tahle kopretinka je za odměnu, prostě to nejlepší a nejhodnější miminko, jaké jsme mohli mít. Ve skrytu duše se tak nějak trochu bojím toho, jaký bude to další. Co když nebude v noci spát? Co když bude chtít pořád, ale úplně pořád chovat? Co když bude úplně pořád brečet?  Za víc než tři měsíce života vedle té malé princezny jsem měla jeden jediný den, kdy jsem si říkala, že snad budeme mít jedináčka. Jeden den za tři měsíce. Je to moc nebo málo?

Ta věta od švagrové mě docela zamrzela, a přitom nevím, na koho mám být „namrzelá.“ Na ni, že to řekla? Na ni, že tak vnímá naši slečnu? Na tchýni, která bydlí o patro níž a s naprosto zvukově neodizolovanými stropy slyší každé zamrčení a jako správná tchýně a řečná ženská o tom poreferuje dál? Nebo mám hledat chybu u sebe, v tom, jak o malé mluvím? Nebo jak působím navenek?

Jasná je jedna věc. Další miminko nebude lepší ani horší. Bude jiný. Tečka. A jako takový ho budu brát. Stejně jako teď beru naši malou, prostě takovou, jaká je.

Vysočinou s manducou

Jak už asi víte, máme za sebou první dovolenou jako tříčlenná rodina. Jako destinaci jsme zvolili nedalekou Vysočinu. Proto, že je blízko a proto, že je tam hezky. Ubytovaní jsme byli ve Sněžném, což je městys ležící v CHKO Žďárské vrchy. Ideální výchozí bod pro výlety.

VÝLET 1: Sněžné – Dráteničky – Malínská skála – Milovský rybník – Sněžné (mapa, 12,5 km)
Cesta vede zprvu mezi loukami až do malebné osady Blatiny. Tam nás zaujala kavárna s pražírnou kávy. Bohužel jsme  vůbec nevěděli, jak to půjde, tak jsme šli, dokud to šlo a v kavárně se nezastavili. Třeba někdy příště. Mikroodbočka k monumentu Radka Jaroše stála za to. No a pak už první velký skalní útvar: Dráteničky se skalami Drátník a Drátenickou skalou. Jako matka nesoucí dítě jsem zůstala bezpečně na zemi, manžel vylezl až nahoru. Výhled prý byl. A taky potkal zajímavý skalní tunel, kterým musel projít.
Před Malínskou skálou se trochu otevřely výhledy přístupné všem, samotná Malínská skála jen pro ty zdatnější bez drahocenné zátěže. Výhled prý taky dobrý. (Kvůli přebalování, krmení a pohodlnému nandání do manducy jsme šli ještě kousek za tento skalní útvar a pak se vraceli zpět).
Cesta k Milovskému rybníku po asfaltu, ale uběhla rychle. Přicházíme ze strany od kempu, vyděsí mě množství lidí. Rybník ale úžasný, malebný, jak stvořený ke koupání. Voda čistá, přístup ze strany od kempu dokonalý, schodky a píseček. Někoho mohou odradit velcí kapři, ten si ale může půjčit třeba šlapadlo. Plavky bohužel zůstali na ubytování, tak jen omočit nohy. Jídlo U Šlechtů bylo velmi chutné a poctivé. Takovou poctivou česnečku už jsem dlouho neměla…
No a pak už na ubytování. Kolem rybníka, pak po cestě mimo silnici, ale závěrečnému téměř 2km úseku po poměrně frekventované silnici se už vyhnout nedalo. Řidiči ale vypadali, že jsou zvyklí na turisty a cykloturisty a chovali se ohleduplně. Výhled nad Sněžným směrem na Blatiny byl úžasným závěrem tohoto výletu.

 

VÝLET 2: Milovy – meandry Svratky – Čtyři palice – Milovské perníčky – Zkamenělý zámek – meandry Svratky – Milovy (mapa, 12,5 km)
Výchozím bodem nám byl Milovský rybník, parkování za 30kč/den u pochybného týpka, co už … Neznačenou cestou přes nádhernou louku až po parádně zarostlou cestičku, která nám alespoň trošku mohla ukázat nádhery meandrující Svratky. Zastavení naučné cesty byla krátká tak akorát.
Následné stoupání lesem na Čtyři palice bylo poměrně intenzivní. Přímo u samotné skály byla kupa turistů a taky jeden lesák s motorovkou. K dosažení úplného vrcholu mi chyběly asi 2 výškové metry. Nejsem žádný horolezec, tak jsem to se zátěží raději nepokoušela. Navíc jsem prý o nic nepřišla, výhled téměř nebyl.
Milovské perníčky taky nejsou nic pro matky s dětmi. Zespodu dobrý, ale ty perničky – útvary vymleté vodou na samotných vrcholcích skal ze země prostě neuvidíte. Muž tam vylezl a vyfotil, takže pro někoho schopnějšího to asi stojí za to.
Zkamenělý zámek –  zatím asi nejvíc friendly skalní útvar pro všechny. Poměrně rozsáhlý, nízký. Prý zde kdysi opravdu bývalo nějaké osídlení. Však val je patrný dodnes i pro naprostého laika, jako jsem já.
Kousek od zkamenělého zámku skála Pivovar. Pivo tam bohužel netočili, nahoru se taky vylézt nedalo. Tak jsme si ten pivovar obešli a vrátili se na trasu.
Asfaltka se celkem vlekla. Aspoň že se pak napojila na naučnou stezku, kde jsme se dozvěděli něco o sklářích, kteří v Milovách kdysi bývali.
Pak zase kousek přes meandry Svratky a jsme u našeho výchozího bodu.

 

VÝLET 3: Javorek – zřícenina Štarkov – Jimramov – Prosička – Javorek (mapa, 12,5 km)
Parkování v obci Javorek na návsi u rybníka. Cesta kousek po silnici a pak ostré stoupání lesem ke zřícenině hradu Štarkov. Kdo čeká trochu skal a pár rozvalin, bude mile překvapen jako já. Nedokázala jsem sice prolézt úplně všechno, ale rozhodně nemám pocit, že bych toho prolezla málo! Jediné, co mě trochu mrzí, že jsem neviděla, je vyzděný portál mezi skalami. Ještě, že existují fotky 🙂
Cesta do Jimramova lesem a loukami, typickou krajinou Vysočiny. Nádhera. U lesní studánky doplnit vodu.
V Jimramově chcípl pes. Obě restaurace/hospody na náměstí zavřené, jedna asi kvůli EET, druhá kvůli rekonstrukci. Zámek zavřený taktéž. Škoda. Je zde zajímavost: krytý průchod ze zámku rovnou do kostela. Škoda, že se člověk nemůže podívat dovnitř. Náměstí je ale malebné. Když už dojdete až na náměstí a i když jste vyčerpaní a nemile překvapení tím, že tady se prostě nenajíte, zmobilizujte síly a vydejte se asi 300 m přes řeku, na skálu Kabačka. Výhled na Jimramov stojí za to.
Cesta po modré z Jimramova na Prosičku stoupá, ale nikterak dramaticky. A pozor! Prosička je skála, na jejímž vrcholu můžete stanout i s dítětem v manduce. Jsou zde lana, v době naší návštěvy držela pevně, ale doporučuji vyslat někoho před sebou pro kontrolu. Výstup nahoru v pohodě, odměněný úžasným výhledem a razítkem do turistického deníčku. Pro sestup dolů doporučuji mít po ruce silného muže, které poskytne oporu tam, kde je třeba. Nic dramatického, ale sama s manducou bych to asi neslezla.
Cesta zpět do Javorku lesem a loukami uteče už rychle.

Co chci od života?

Chtěla bych se dožít samostatnosti svých dětí.

Chtěla bych se dožít toho, že jsou šťastné, ať už to znamená cokoliv.

Chtěla bych žít co nejdýl po boku mého muže.

Chtěla bych zažít co nejmíň bolestivých ztrát.

Chtěla bych, aby co nejmíň bolestivých ztrát zažili mí blízcí.

Chci toho moc? Toto chce asi každý, nemyslím, že bych chtěla něco extra. Bohužel ne každému se tato jeho přání splní. Bohužel jejich splnění není vůbec v našich rukách.

První dovolená s mimčem – přípravy, očekávání a realita

Malá má 2 a půl měsíce a my vyrážíme na první dovolenou. Nikam daleko, jen na Vysočinu. Na nijak dlouho, jen na 4 noci. S párem bezdětných kamarádů.

Balím, když jižní Moravu sužují teploty vysoko nad 30°C. Na Vysočině bude jistojistě chladněji, příjemně, už se na to těším. Balím letní overálky a bodyčka s krátkým. Pro jistotu pár dlouhých gatí a bodyček s dlouhým. Nakonec to dopadne tak, že ty letní modely zůstanou ležet netknutné a já točím dokola těch pár bodyček s dlouhým a na některých výletech téměř lituji, že jsem té naší malé zmrzlině nevzala rukavice.

Dovolená znamená volno, odmítám předpírat látkové plíny a tak sahám po výdobytcích moderní civilizace – po jednorázových plenách. Nevím, které jsou dobré, které špatné a proč, prostě beru příslušnou velikost v příslušném množství. S mužem, který mé občasné stesky na to, že je ZASE potřeba vyprat/vyžehlit/poskládat plíny přechází slovy „tys chtěla látkový…,“ se pod 4 dnech v jednorázu shodneme, že „zlatý látkový!!!“ Tolikrát, kolikrát mi jednoráz protekl za ty 4 dny, mi látkovka neprotekla za skoro 3 měsíce. Což by nebyl problém, že, kdyby člověk byl na to chladnější počasí připraven vícero kusy oblečení a nemusel tak točit dokola 2 bodyčka a 2 gatě. Možná to s jednorázem prostě jen neumím(e).

Nové prostředí, z toho mám celkem obavy. Přece jen: všechny jiné vizuální vjemy, jiné vůně, jiná postýlka, to může jednoho rozhodit. Snažím se udělat maximum pro to, aby se malá cítila na ubytování příjemně a beru s sebou snad všechny její hračky. Problém: oblíbený závěsný netopýr není kam zavěsit. Oblíbenou háčkovanou chobotnici se podařilo poblinkat a schne. V tom chladném počasí poměrně pomalu. První odpoledne a večer je tedy dost náročný. Ještě že ty jistoty jako maminka a tatínek se nemění, a nakonec se podaří usnout.

Další večery by to už asi bylo dobré … kdyby mamka přemýšlela hlavou a dala si na oběd třeba vývar a ne poctivou česnečku. Takže se začne velmi silně ozývat bříško, které bylo už nějakou dobu v klidu. Takže klidné, hodné, tiché a usměvavé dítě se mění na řvoucí uzlíček. Na tři hodiny podvečerního křiku si kamarádi nikterak nestěžují, ale mě to příjemné teda rozhodně není. Navíc si představuji, jak rušíme celý hotel. Identifikovat, odkud řev přichází, musí být díky kočárku stojícímu na chodbě poměrně snadné. V den odjezdu se potkávám na chodbě se sousedem a očekávám nějaké poznámky na téma „s takhle malým dítětem máte zůstat doma.“ Nikoliv. Asi nebyl v problémové hodiny na ubytování, jinak by nemohl říct „kdyby na chodbě nestál ten kočárek, tak ani nevíme, že tu nějaký miminko je!“ Uf. A noci probíhaly tak jako doma: cca 7 hodin hodin spánku v kuse a pak tiché pomrčování, vrtění a pomlaskávání, aby se mamce dalo najevo, že je hlad a měla by s tím rychle něco udělat.

Samotnou kapitolou jsou výlety. Ode mně snad nikdo nemůže očekávat, že zvládnu celou dovolenou korzovat po zámeckých zahradách a vydlážděných náměstích. Ne, prostě ne. Potřebuju do lesa, na louky, prostě ven, do přírody. Takže terén. Vzhledem k tomu, že mapy slibují poměrně dost skalních útvarů, dá se s úspěchem pochybovat o schůdnosti lesních cest pro kočárek. Vzhledem k tomu, že se slečnou to už v šátku moc nejde, volíme nosítko Manduca. Ve kterém byla všeho všudy asi 3×…Dvakrát to byl pokus, který po necelé minutě skončil tak strašlivým řevem, že jsem ji prostě musela dát ven, něco bylo špatně. Další byl pokus pod odborným vedením kamarádky – zkušené matky „nosičky,“ která mi vysvětlila, že i téměř šestikilové dítě potřebuje novorozeneckou vložku. Fajn, tak jo. Při tomto nácviku byla malá v manduce asi 3 minuty, pak už byl čas na přebalení a jídlo, takže je jasné, že zkušenosti s nosítkem máme nulové. Očekávám, že dojdeme tak na konec dědiny a pak se se strašlivým řevem vrátíme na ubytování. Jsem překvapená. Každý den zvládneme cca 13 km. Ne že by víc nešlo, prostě jsme víc nenaplánovali. Nejsem z toho ani moc rozbitá. Malá většinou spí. Nad očekávání, super, dokonalý, od teď nedám na manducu dopustit. Snad nám ta spokojenost vydrží. Jediným problémem jsem já: zatím neumím malou nahodit a sundat nikterak „elegantně.“ Potřebuji pomoc druhé osoby a ještě rovnou plochu nejlépe ve výšce mého pasu. Ale to se časem doladí. Třeba až bude držet hlavičku a já nebudu mít zase pocit, že mi chybí minimálně jedna ruka.

Takže první dovolená za námi. Dopadla, řekla bych, dobře. Zvládli jsme vše, co jsme si naplánovali. Že by s námi už nikdy nikam kamarádi nechtěli jet neříkali, takže asi taky dobrý. Na ubytování nám nikdo taky nenadával … Takže příště se zase klidně můžeme někam vypravit. Už teď se těším 🙂