Pět měsíců kojení

Tedy: téměř pět měsíců kojení. Moc nebo málo? Nevím, každopádně dle všeobecně zažitých standardů v naší zemi kojení už bude brzy nebude jedinou složkou stravy naší malé slečny, a tak je možná na čase svěřit se s pocity, které mě během této doby doprovázely a doprovázejí.

Kojit jsem chtěla. Moc. Taky jsem se bála, že to nepůjde. Tato obava nebyla ničím podložena, ale bála jsem se tak moc, že v porodnici, kdy jsem neměla malou u sebe a dostala jsem nádobku na odstříkávání mléka, jsem místo „pět minut stačí“ odstříkávala tak 20, aby se mi rozběhla laktace.

Rozběhla se. Hodně. Prsa těžká, bolavá, nalitá. Tak moc, až se malé ani nedařilo přisát. Čekala, až to přebytečné mléko samo odteče a ona se bude moct sát bez obav z udušení. Já jsem ale byla moc ráda, že mléko mám a že můžu kojit.

S takovým malým prckem to ale není otázka pěti minut, ani deseti, ani dvaceti. Kojila jsem třeba hodinu! Pak se postarat o špinavou plínu, napít se, najíst … a už se zase hlásila o jídlo. A zase jsem hodinu kojila. A tak pořád dokola. Ve dne. I v noci. Do toho přišla ta největší vedra. Tělo na tělo, ani méně kontaktní kojení v leže příliš nepomáhalo našemu vzájemnému zahřívání a pocení. Celý den v podprsence, celý den s prsními vložkami. Vše upocené, vlhké, mlékem smrdící. To jsem opravdu doufala, že kojení jako celek brzy skončí. Že to do těch cca 6 měsíců nějak doklepu, nebo že nějakým záhadným způsobem přijdu o mlíko a budu „mít klid.“ Chvílemi jsem dokonce zcela vážně uvažovala nad tím, že malou odstavím a bude na UM.

S myšlenkou, že MM je ale to nejlepší, co jí mohu dát, jsem ten odstav odsouvala a odsouvala….až se to celé nějak stabilizovalo a dostalo jakš takš do normálu. A nebo jsem si zvykla. Zatím stále výhradně kojím, mléka mám dost. A kojím ráda. Tak ráda, že mi skoro přijde líto, že už se blíží období příkrmů a jiného jídla.

Jak to plánují dál? To bude záležet. Na čem? Hlavně na mě, a taky na malé. Teď si říkám, že bych ji ráda kojila třeba alespoň ráno nebo večer, vlastně asi co nejdýl to půjde, resp. co nejdýl budeme obě dvě chtít.

Kojení má pro mě ale i ne tak úplně světlé stránky. A to kojení na veřejnosti a oblečení. Tak postupně:
– kojení na veřejnosti: nevyhledávám. Všechny své aktivity, vycházky, pochůzky, nákupy, výlety se snažím plánovat tak, abych pokud možno mohla kojit v klidu domova. Ne vždy to jde, ale to se pak snažím najít místo, kde je co nejvíc soukromí. Zatím jsem mockrát mimo domov nekojila, několikrát na dovolené, většinou v lese (a to i třeba vestoje na cestě, protože to prostě jinak nešlo), a pak … přemýšlím … jednou za kostelem a třikrát na setkání s kamarádkami. Nepočítám kojení u babičky, protože tam jsem skoro doma. Ke kojení na veřejnosti jako k té „obrovské kauze, která se teď nějak vyrojila“ se vyjadřovat nebudu. Já osobně jsem prostě stydlivka, proto se snažím na veřejnosti kojit minimálně. Jak to ale mají ostatní … mohu si o tom myslet cokoli, ale to sem teď nepatří.
– oblečení: problém! Většinou beru kalhoty a jakékoliv triko. „Prso ven“ tedy putuje způsobem „vyhrnu triko.“ Není to moc pohodlné, v zimě by mi asi i docela táhlo na záda a na pupík, ale nějak jsem nepociťovala touhu ani nutnost obmněňovat celý šatník kvůli kojení. Pohodlné jsou rozpínací šaty, halenky, … těch ale moc nemám. No a největší problém nastává ve chvíli, kdy chcete jít někam na slušno! Jako teď na blížící se svatbu. A já prostě pořád nevím, v čem půjdu. Protože mé požadavky jsou: aby šlo nakojit, aby to bylo pohodlné, aby to bylo hezké a odpovídající události. Nevím, zda můj šatník něčím takovým disponuje … jedny šaty by se našli, přímo za tímto účelem stvořené, ale už jsem je měla na křtinách, na jedné svatbě … a teď bych je měla brát ještě na jinou. No uvidíme, co vymyslím. Koho možnosti ohledně kojícího oblečení zajímají více, měla bych tu jedno zajímavé „ohlédnutí.“

Vést a nebo doprovázet?

„To bude běžkyně/cyklistka/sportovkyně,“ slyším často z mého okolí o naší malé. Ještě neudělala ani pokus o první krůček, a okolí má téměř jasno. „Když má za rodiče vás dva, tak to nemůže ani jinak dopadnout!“ Aha. Z části lidí v mém okolí cítím ale i jisté obavy, že pokud nebude malá taková sportovně zapálená jako my, budeme ji k tomu nutit, příp. pro nás nebude dost dobrá.

Takže takhle. Samozřejmě jí v budoucnu chci ukázat všechno, co tak trochu umím a co podle mě stojí za to. Chtěla bych, aby zažila ten úžasný pocit, jaké je to naprosto zpocená a zničená vylézt na kopec, zastavit se, a uvidět tu krásu. Chtěla, aby věděla, jaké je to je protnout cílovou pásku a moci si říct „já jsem to fakt dokázala!“ Chtěla bych, aby dokázala to hezké najít na plných sjezdovkách, stejně jako na bílých pláních s ostře vyříznutou běžkařskou stopou. Nebo aby si tu stopu dokázala sama vyšlapat na poli za domem. Chtěla bych, aby věděla, že čas se dá trávit venku, v přírodě, na zahradě, na ulici s kamarády, prostě jinak, než u počítače nebo u televize. Chtěla bych, aby se nebála vzít do ruky tužku nebo pastelku, tempery, nůžky, lepidlo … a popustit uzdu své fantazii. Aby tu fantazii podporovala i četbou knih. Aby si zkusila střihnout do látky a aby zažila ten pocit, kdy poprvé z kusu látky sama něco hezkého stvoří.

Toto všechno jsou věci, které tak trochu dělám, dělám je ráda a o které bych se zcela přirozeně chtěla podělit se svou dcerou. Chtěla bych jí tyto možnosti ukázat. Zároveň bych jí ale chtěla nastínit i úplně jiné cesty a směry, které existují, třeba ten hudební, který je pro mne dost neprobádaným územím. A hlavně – chtěla bych jí dát možnost volby. Pokud se rozhodne hrát na housle, hrát volejbal, šachy …nebo cokoliv jiného, má moji plnou podporu. Prostě si půjde po té vlastní cestě. A já ji na té cestě budu ráda doprovázet. Nepotřebuji ji vláčet tou svou cestou, vést za ruku cestou běhu, cyklistiky, triatlonu a vysokohorských túr.

Je toho hodně, co jí chci ukázat. Tak nějak přirozeně, nenásilně. Snad se mi to podaří.


Původně jsem chtěla psát o rozdílu mezi „vést“ a „doprovázet.“ Asi se mi to tak úplně nepovedlo. Ale někde mezi řádky, to tam snad je 🙂