Zázrak zrození

Pondělí 15. 4. 2019. Měsíc do termínu porodu. Nějak mi to začíná všechno docházet. Nějak moc se to všechno blíží. A na mě začíná doléhat strach a obavy. Jak to všechno zvládnu/zvládneme? Po klidném dopoledni s mámou, kdy jsem koupila prckovi pár krásných šatiček na parádu, kdy si klidně sedíme u čaje a povídáme o všem možném, jak kdyby mě doma odpoledne zachvátila nějaká panika a já začínám chystat maximum možných věcí. Oblečení na cestu z porodnice. Dalších pár věcí do tašky do porodnice. Pár posledních vět do porodního plánu. Se svými obavami se svěřuji muži, když konečně přijde z práce. Objímá mě a uklidňuje mě, všechno společně zvládneme, však ještě máme cca měsíc na to, vše nachystat.

Noc z pondělí na úterý, něco málo po půlnoci. Nemůžu spát. Nejde to! Možná se konečně začínám propadat do spánku, ale na jednou se ozve divné …. lupnutí. Nevím jak to popsat. Celkem hlasité a probere mě. Nejsem schopná ten zvuk nikam zařadit. Ještě chvíli ležím, pobolívá mě bříško, jdu na záchod a objevím trochu krve. Lehká panika. Budím manžela, ať ví, co se děje. Váháme, jestli jet nebo nejet. Přece jen … Najednou mám mokré celé kalhoty od pyžama. To „lupnutí“, to mi praskla voda (ano, opravdu to jde slyšet). Takže jet. Bolesti břicha se stupňují, to už budou kontrakce. Nějak nemám pocit, že bych mohla poslechnout rady z kurzu a zůstat ještě tak hodinku, dvě, tři doma v klidu a teprve potom vyrazit do porodnice. Sedím, mám pocit, že se nemůžu pohnout, každou bolest se snažím prodýchat (do břicha! nejde to!), naviguju manžela co odkud podat, co nachystat, co a jak udělat.

Sedáme do auta a vyrážíme směr Brno, Obilní trh. Mám pocit, že jedna kontrakce téměř bez přestávky střídá druhou. Z cesty si pamatuju jen ty místa, kde manželovi hlásím začátky a konce kontrakcí. Vjezd na hlavní, železniční přejezd, křižovatka … Ta místa jsou nebezpečně blízko sebe. „No, to je tak po dvou minutách…“ povídá a trochu přidá. Nemám ráda, když jezdí rychle, ale teď je mi všechno jedno, hlavně ať mě tam doveze, poslední co chci, je rodit v autě. Ještě že je noc a Brno je dobře průjezdné.

Zvoníme na ambulanci porodnice, otevírá nám velmi sympatická a usměvavá porodní asistentka a hned mě bere na ambulanci, napojí mě na monitor a nechává mě tam samotnou. Až přijde příště, vyžádám si přítomnost manžela. Není problém. Z počátku mám pocit, že ke mě přistupují jako k hysterce, kterou ještě pošlou domů, protože tak rychle to přece u prvorodiček nechodí. Dožaduji se emitky, je mi na zvracení. „Teda, že byste to vzali takhle hopem?“ zkontroluje monitor, odpojí mě a vede k doktorce. Ta když mě vidí, ani se na nic moc neptá, prakticky hned mě prohlídne a začíná mi dělat ultrazvuk. „Kdyby se vám chtělo tlačit, tak ještě netlačte.“ Cože? Tlačit? Už? Moc nevím, co na ultrazvuku zjistí nebo nezjistí, každopádně vím, že ho nedokončila a už mě bere na sál/pokoj. Honem, honem.

Dál už si toho moc nepamatuju. Nevím, kdo mě na pokoj dovedl, vím, že to nebylo daleko, ale myslela jsem, že tam nedojdu. Vím, že mě překvapilo, jak je sál/pokoj malý a že je tam nějak moc lidí (určitě já, manžel, doktorka, porodní asistentka, později pediatrička…). Pamatuju si, že se tomu počtu lidí nahlas podivím. „No a bude nás tu ještě víc!“ s úsměvem říká asistentka (byla opravdu úžasná!) Pamatuju si tam ještě tak dvě kontrakce a pak už jenom tlačím, přesně podle pokynů, nebo se o to aspoň snažím. Manžel mě drží za ruku, já mu ji určitě drtím. Podle toho, jak mě později bolí v krku, asi pěkně křičím. Opravdu nevím. Najednou mi něco přistane na břiše. V první chvíli mi to připadá modré, nehýbe se to, nekřičí. „Dýchá???“ ptám se se slzami v očích. „Dýchá, ještě přes pupečník“ uklidní mě asistentka. Naše dcera. Najednou se zavrtí, začne kňourat, začne se hýbat a mě ty slzy opravdu vytrysknou. Jsou 2 hodiny ráno.


Bylo to neskutečně rychlé. A taky to neskutečně bolelo. Možná proto, že to bylo tak rychlé? Intenzivní bolest prakticky bez přestávky? Kdyby mi někdo řekl, že to takhle bude bolet 3, 6, 12, 18 hodin, tak hned ve dveřích žádám celkovou anestezii a císařský řez. Když na to vzpomínám takhle zpětně, přijde mi ta bolest až neskutečná, ne, to prostě TAK moc bolet nemohlo.

Z celého průběhu porodu si toho moc nepamatuji. Spoustu se toho dozvídám až zpětně od manžela. Třeba to, že tam pořád otravovala nějaká ženská o občanky, on je hledal a já ho volala k sobě. Tak se na milou ženskou vykašlal a šel mě držet za ruku a povzbuzovat. Až to řekl, tak ano, vím, že to tam bylo. Ale sama si to nepamatuji. Nebo když se už doma po vyprání prádla při skládání ponožek podivuju tomu, že mám jeden pár naruby. „Jo, to budou asi ty z porodnice, chtěla jsi je sundat, tak jsem ti je nějak sundal a asi naruby.“ Vážně? A takových střípků a drobností zmiňuje víc. Někde jsem četla, že ženy si z velké části porody nepamatují. Prý proto, že kdyby si je pamatovaly kompletně, tak už by žádné další dítě nechtěly. Ano, dává mi to smysl.

Celé to bylo strašně intenzivní, nejen ta bolest, ale všechny ty pocity okolo. Těžko to popsat. Jedno vím jistě: ta chvíle, kdy poprvé uvidíte tu šošolku hlavy, kdy poprvé ucítíte teplý dech toho malého zázraku na vaší hrudi, kdy se poprvé přisaje k vašemu prstu … to všechno smaže všechna nepohodlí předchozích měsíců a několika málo posledních hodin. Je to nádherné a stojí to za to. Navíc, když vedle sebe máte někoho, koho milujete, někoho, o kom víte, že se na něj můžete spolehnout, že miluje i on vás a i toho malýho tvorečka, který zrovna zavřel očka a jde úplně poprvé na tomto světě spinkat.

Zbláznila jste se???!!! Chcete porodit??!!!

Jsem na mateřské. A chodím do práce. Tak trochu. Víceméně když se mi chce. Dorazit mohu kdy chci, stejně tak odejít. A jsem spokojená.

Nedávno jsem se probudila kolem 7 h ráno, v plánu bylo jít do práce. Venku sluníčko, bezvětří, teplota příjemná asi kolem 8°C. Proč jet autem, řekla jsem si, a vyrazila na kole. Ani ne za 20 minut jsem byla tam. A spokojená.

Náladu mi trochu pokazila jedna nová zaměstnankyně. Viděla mě s helmou v ruce a začala hulákat na celou chodbu: „No zbláznila jste se????!!!! Na kole?? Ve vašem stavu?? Chcete snad porodit???!!!!“ Nevím, co přesně jsem jí odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu „Ráda bych. Ideálně v půli května.“

Cizí ženská. Nic o vás neví. A začne na vás takhle hulákat. Má snad těhotná sedět a nic nedělat, jenom proto, že je těhotná? Samozřejmě, jsou riziková těhotenství, ale to je jiný případ. Myslím, že své tělo jsem se za ty roky, kdy se poměrně aktivně hýbu, naučila poslouchat docela dobře. Do práce to mám 3 km. Po rovině. Prakticky pořád mimo silnici, přitom žádný terén. Tohle si myslím, že ještě nikoho nezabilo. Natož člověka, který je opravdu zvyklý se hýbat.

Hýbala jsem se skoro vždycky, a přestat s tím, jenom proto, že jsem těhotná, to mi přijde jako největší blbost. Stejně tak mi přijde blbost začínat v těhotenství s něčím, na co člověk není zvyklý. Prostě pokračuju v tom, co jsem zvyklá dělat. Jenom v menší míře. Jenom pomaleji. A do ničeho se nenutím. Chce se mi – jdu. Nechce se mi nebo mě něco bolí – nejdu. Prostě se stále hýbu!

A víte co pozoruju? Jsem schopná prakticky čehokoliv. Jsem ve 35 tt a kolikrát vidím těhule, které si nejsou schopny skoro zavázat boty. Nezohnou se k nim ani si k nim nedokáží dřepnout. Jasně, jsou věci co mi dají zabrat, kolikrát je to obyčejné zvednutí se z postele a chůze po schodech, ale zatím zvládám fakt všechno. Samozřejmě si ráda nechám s něčím pomoct, např. země už jsem pěkně dlouho nemyla, to je v takovém polopředklonu a ten mi vyloženě nedělá dobře. Ale třeba záhonky si postupně upravuju sama. A myslím si, že to je právě tím aktivním pohybem i v těhotenství. Chce to jediné – poslouchat svoje tělo.


Po porodu bych se ke sportu samozřejmě ráda vrátila. Myslím, že teď jsem na tom fyzicky docela dobře, ale naprosto si neumím představit, jak moc mě rozbije porod (předpokládám, že můj stav zhorší) a co se mnou udělá absence takového velkého závaží na břiše (předpokládám, že můj stav zlepší).

Uvidím. Každopádně mám letos dvě sportovní ambice: na začátku srpna bych ráda dokončila Hostěradský triatlon a v první půlce října bych ráda se ctí uběhla Vokolo Priglu. Akorát ještě nevím, co konkrétně to je „se ctí“ – to se ještě uvidí. A mám motivaci. Kamarádka půl roku po porodu uběhla tento víkend Pražský 1/2 M za 1 hod 54 minut. Takže je vidět, že to jde.

Taška do porodnice a porodní plán

35. týden těhotenství je tady. Teoreticky mohu kdykoliv rodit, teoreticky na to mám(e) ještě 5 týdnů čas. Pro svůj vlastní klid jsem se odhodlala nachystat dle mého dvě zcela zásadní věci: tašku do porodnice a porodní plán. Jak to dopadlo?

TAŠKA DO PORODNICE:
Ve chvíli, kdy máte vybranou porodnici (mám), tak na jejích stránkách určitě někde najdete seznam toho, co s sebou do porodnice. No, není toho málo! Některé věci netušíte na co jsou ani jak vypadají, u jiných naprosto netušíte množství (v tomto obojím mě teda dost pomohl předporodní kurz).

Při chystání dřív nebo později nakouknete zaručeně i do jiných seznamů, než do toho, který nabízí „vaše“ porodnice, a zjistíte, že potřebujete ještě přezůvky, toaletní papír, přezůvky pro doprovod a dalších milion zcela základních věcí.

A ve finále zjistíte, že taška je plná, přitom spoustu věcí (zatím) vůbec nevlastníte, a další spoustu věcí ještě chystat nemůžete (přece vám tam 5 týdnů nebudou ležet partnerovy jediné přezůvky, vaše občanka a jídlo).

Takže namísto toho, abych si ze svého seznamu úkolů odškrkla „nachystat tašku do porodnice“ přidala jsem celý další seznam s názvem „do tašky do porodnice ještě pořídit/dobalit“

Jasně, v dnešní době mobilů, internetu a 24 h otevřených obchodů se zdá, že to moc hrotím. Ale pro můj klid bych tam například ty novorozenecké jednorázové plínky fakt měla už nachystaný! Ale jsou na seznamu, tak snad je pořídit zvládneme (mimochodem, už jsem byla v několika běžných obchodech a tu nejmenší novorozeneckou velikost tam fakt neměli, takže ono to zase asi až tak jednoduchý nebude)

PORODNÍ PLÁN
Dlooooouho jsem přemýšlela, za ho vůbec psát. Nakonec (mj. i na základě informací na kurzu) jsem se rozhodla, že ano. Když něco chci, tak o to řeknu. Hlavně chci mít v prvé řadě klid na porod samotný a to poslední, po čem toužím je, aby tam každou chvíli někdo chodil a neustále se na něco ptal. Nehledě na to, že pokud by se vystřídala směna, chodili by tam znovu a ptali se na ty samé věci. Takže jsem se rozhodla ho napsat.

Uf. Člověk tak nějak ví co chce a co nechce. Ale jak to formulovat a strukturovat? Jak to udělat stručné, přehledné a přitom ne rozkazovačné? A zase neposkytnout zdravotnickému personálu zbytečně velký prostor pro manévrování? Velmi rychle jsem pochopila, že psát tam větu „pokud to nebude nezbytně nutné“ je hloupost. Protože pokud něco bude opravdu „nezbytně nutné“ tak to udělají i bez ohledu na moje přání.

Na internetu je spousta tipů, spousta návodů, spousta myšlenek a podnětů … a všechny dost nepřehledné a vzájemně se popírající. Takže to byl strašný boj. Asi hodinu to vypadlo, že skončíme u toho, kdo jsem já, kdo je můj doprovod, a že nechci u porodu mediky. Přitom v hlavě to všechno mám! Nakonec se mi ten plán nějak podařilo sepsat, ale nebylo to vůbec jednoduché. Ještě to nechám uležet, ještě si to několikrát přečtu, prokonzultuju s partnerem … a určitě ještě spoustakrát přepíšu.

Je stejně strašně vtipné psát plán (nebo přání, chcete-li), ohledně něčeho, co jste nikdy nezažily a naprosto netušíte, jak to bude probíhat a jak bude reagovat vaše tělo. Ale všechno se dá vždycky změnit. Důležité je, brát „plán“ opravdu jako „přání“ a případné odchylky od něj nevnímat jako své selhání. Tak snad budu mít ještě dost času tuhle základní věc do mé hlavy dostat 🙂


Poznámka: porodnice nabízí i možnost konzultace porodních plánů, ale využít se této možnosti nechystám.

Jsem doma a nenudím se!

Včera to byl přesně týden, co jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Doma jsem ale kvůli předchozí neschopence v kuse už téměř měsíc. A světe div se: nenudím se! Nejsem typ člověka, který by uměl dělat nic, natož si to třeba dokonce užíval. Já prostě musím pořád něco tvořit, kutit, uklízet, vymýšlet, plánovat, psát, hýbat se … a ideálně k tomu nepotřebuju další lidi.

V zimě jsem měla opravdu obavy, zda se v tomto domě, který je mým domovem teprve něco málo přes čtvrt roku, nebudu nudit, až přijde mateřská dovolená ještě bez prcka. Přece jen máme tu dvě místnosti, ve kterých si můžeme dělat co chceme … a dál vlastně vůbec nevím, co kde pořádně je, co a jak chodí a co si můžu a nemůžu dovolit. Navíc je to dům plný lidí – 7 stálých obyvatel a téměř pořád někdo na „návštěvě.“

A nakonec to vůbec není tak špatné:
– rozjařilo se a mužova maminka mi vyčlenila kus zahrady, kde si mohu hospodařit. Sice pořád tápu, když hledám nějaké zahradní náčiní, pídím se po tom, kam dávají plevel či příp. kde se bere voda na zalívání, ale to se všechno poddá. Teď ještě, aby mi tam něco vyrostlo.
– šiju. Jejda, vymyšlených věcí co ušít mám spoustu, dokonce mám i látky, ale chybí mi odhodlání. Věřím ale, že to přijde. Nedávno se mi podařilo téměř po celém dni snažení pokořit těhotenskou sukni a mám z ní ohromnou radost. Bohužel šicí stroj nemám tady a tak „musím“ jezdit na návštěvy za mamkou 🙂
– tvořím i jinak. Brzy budou Velikonoce a tak je na čase začít přemýšlet nad výzdobou. Nebo taky dolaďuju detaily v domácnosti třeba tak, že jsem vytvořilo žluto modré květináče, aby nám ladily s kobercem. A podobně.
– uklízím a přerovnávám. Nastěhovali jsme se před čtvrt rokem a já už to celé přerovnávám. Není divu! Brzo nás bude o jednoho víc a ten člen navíc taky potřebuje nějaké své poličky.
– vařím a peču. Jejda, nikdy mě to moc nebavilo, ale teď jsem se do toho nějak pustila a není to tak úplně nejhorší. Hitem jsou sušenky na všechny způsoby. Úplnou novinkou v naší kuchyni je cizrna, kterou se tam snažím nenápadně propašovat.
– stále se hýbu. Je to až s podivem, ale 6 týdnů před plánovaným termínem porodu se mi hýbe snad líp než v 6 měsíci. Jsem sice čím dál tím pomalejší, ale zase zvládnu překonat větší vzdálenosti. Minulý týden jsem dokonce podnikla jeden 8km běh! Chodím na vycházky (to mě ale moc nebaví), nebojím se ani sednout na kolo.
– odpočívám a čtu. Ano, odpočívám. Každý den si najdu chvilku (někdy větší, někdy menší), kdy si sednu (nebo spíš lehnu) a čtu. Dost často ale to čtení přejde ve spánek. Což taky není úplně špatné. Taky průběžně píšu prckovi deníček. A měla bych (konečně) začít tvořit fotoknihu ze svatby a z celého loňského roku.
– výbavička pro prcka. Tu si naštěstí vzala ve velké míře na starost moje mamka – natěšená babička. Protože jinak bych na všechny ty další věci neměla snad vůbec čas. Děkuju!

A je toho mnohem a mnohem víc! Nejen věci milé, do kterých se mi chce a na které se těším, samozřejmě jsou tam i povinnosti. Konečně mám čas na věci, na které jsem čas při chození do práce absolutně neměla – na tu zábavu i na ty povinnosti. A užívám si to. Všechno. Nedělám si iluze, ono to pořád takový nebude, ale jsem za tento čas hrozně ráda. Taky kdyby to mělo být pořád takový „volný“ tak mě to asi brzo přestane bavit 🙂

Nemůžu spát a jsem mlsná!

Těhotné prý špatně spí, slyšela jsem kdysi dávno a od té doby, co jsem těhotná, tak ještě několikrát. „Pchá, to se mi nemůže stát! Jsem totiž rozený spáč“, říkala jsem si celou dobu. Opravdu, lehnu a spím. Je jedno kde, je jedno kdy. To, že bych nemohla usnout, se mi stává odhadem tak 3x do roka.

Teda vlastně … stávalo. Je to tady! Nemůžu spát. Nic mě nebolí, leží se mi dobře, většinou dobře vyladím i teplotu v ložnici a prostě nic, ani ťuk, spánek nepřichází. Dokonce i v hlavě je vymeteno, nepřemýšlím nad ničím, žádné starosti si nepřipouštím, prcek většinou v noci ani nekope … mám prostě všechny předpoklady pro to, jednoduše lehnout a usnout. Navíc vzhledem k tomu, že do postele padám opravdu unavená. A ono nic. Nevím co s tím, asi s tím prostě nic neudělám, ale někdy se ty minuty a hodiny strašlivě vlečou. Vedle mě leží klidně oddechující manžel a já mu jen tiše závidím, a snažím se co nejmíň vrtět, ať se vyspí aspoň jeden z nás. Někdy, zejm. když se svou neschopnost usnout snažím vyřešit cestami na záchod, se vzbudí. Já vím, že je vzhůru, on ví, že jsem vzhůru já a já mám kolikrát pocit, že čeká, jestli usnu já. To, že nespím, nejspíš pozná podle dechu, a většinou pak následuje hrozně hezká otázka: „Můžu pro tebe něco udělat?“ Nemůže, nebo aspoň nevím co. Co by mi pomohlo usnout. Ale je to hrozně milé a nejen za tohle ho miluju.

Další samostatnou kapitolou jsou těhotenské chutě. O těch ví snad každá těhotná svoje. Za sebe musím říct, že ani jednou, opravdu ani jednou nepřišla „tradiční“ chuť na zavařený okurky. Ale jiné kyselé věci, to jo! Byla tu poměrně dlouhá etapa rybičkového salátu, která postupně přešla v etapu kysaného zelí na všechny způsoby. A pro pivo bych byla snad schopná zabít. Ale co je pro mě opravdu mor, tak to je sladké. Vždycky jsem na sladké byla a teď je to ještě horší. Vždyť já jsem si začala i kafe sladit! Peču tak často, jak nikdy! I když já jsem nikdy žádná velká kuchařka či pekařka nebyla, tak tu laťku posunout nebylo až tak složité. Hitem poslední doby jsou sušenky. Práce celkem málo a spousta kousků! Teď zrovna si pochutnáváme na citronových. Těhotné prý mívají i zajímavé kombinace chutí. Asi nejsem ten případ. Lépe řečeno: mám svou standardní dlouhými lety ozkoušenou vynikající kombinaci chleba se sádlem, s nivou, hrnkem mlíka a zavařenýma meruňkama. Vzhledem k tomu, že tohle mi přijde jako normální kombinace….

Předporodní kurz – po

Před nějakou dobou jsem tady rozepisovala úvahy o tom, zda se předporodního kurzu zúčastnit nebo ne.

Tak už ho máme za sebou! A musím říct, že to bylo super. Jasně, nemám srovnání s jinými kurzy, navíc nevím, jestli a nakolik nám nakonec budou získané informace užitečné v praxi, ale z kurzu jsem odcházela s takovým dobře informovaným pocitem, že jsem se na ten porod a vše kolem něj začala snad i těšit.

První část kurzu (cca 4 hodiny v pátek) byla určena pouze pro ženy. Krátce jsme se seznámily, bylo nás tam 11, v různém stádiu těhotenství. Jedna dokonce čeká dvojčátka po IVF! A pak začala témata … dá se říci ryze ženská. Ta příprava před porodem muže asi moc nebere a neřeší, co mít a nemít v tašce do porodnice, stejně tak je asi úplně nezajímá, jak o sebe žena pečuje po porodu. Řekla bych, že padla některá tabu. Přednášející mluvila o věcech, které jsem možná tak nějak tušila, ale neuměla jsem si je představit v praxi, a rozhodně by mě nenapadlo ptát se na ně někoho z mého okolí.

Druhá část kurzu byla dlouhá (8 hodin v sobotu), už za přítomnosti mužů. Z počátku muži vypadali dost nesví. Přece jen je do jisté míry porod vnímán jako ženská záležitost. Přednášející byla ale natolik skvělá, že jsme se i několikrát zasmáli, a začaly padat i otázky – dokonce většinou z úst mužů. Prošli jsme porod, šestinedělí i péči o dítě. Super. Je skvělé vědět, co všechno vás čeká, když do porodnice přijdete, je skvělé vědět, že dokud je dítě uvnitř ženy, je součástí jejího těla a muž nemá žádné právo o něm ani o průběhu porodu rozhodovat. Ale jakmile se dítě narodí, už o něm rozhodovat může. Je skvělé vědět, že až se dítě narodí, tak dříve nebo později ho odnesou pryč, na novorozenecké oddělení na různá vyšetření a ošetření – a sem ho může doprovázet muž, a rozhodovat o něm. Když přednášející popisovala, co všechno se s dítětem děje, měla jsem opravdu na krajíčku. A musím říct, že jsem strašně ráda, že jsme se manželem shodli na tom, že nám nebude vadit nad postýlkou cedule s nápisem „DÍTĚ NEMYTO,“ že mu prostě to trauma nenecháme způsobit a raději si ho umyjeme sami, časem, s láskou. A takových drobných i větších informací tam byla neskutečná spousta.

Jsem strašně ráda za to, že manžel nad tím vším nemávl rukou a neřekl: „To se nadělá cavyků, s jedním porodem/dítětem, zvládli a přežili to všechny/všichni, tak to zvládneme taky.“ Spousta věcí mu je samozřejmě jedno, a já jsem ráda za to, že mám možnost volby, ve které vím, že mě podpoří.

Určitě bylo dobré, že přednášející byla dula, doprovázející ženy k porodu po celé republice, ale zejména tady, v JmK. Ví, jak to v které porodnici vypadá a jaký mají přístup, co kde je a není problém. Např. v Ivančicích si člověk může vzít k porodu pouze jednu doprovázející osobu. Napadlo by vás to? Vyděsilo mě, že v Praze a Bratislavě (pokud si to pamatuji dobře) mají společnou „hekárnu“ ne nepodobnou těm, na kterých na porod čekaly naše mámy. Atd.

Takže za sebe (resp. za nás), po kurzu a před porodem, rozhodně říkám na kurz jít. Nemám srovnání s jinými kurzy, ale pokud bych si měla vybrat znovu, jdu zase a zase na tento.


Přednášející doporučila film Babies, už ho máme stažený. Taky se plánujeme podívat na Čtyři v tom (ano, opravdu jsem tento dokumentární seriál neviděla). Zmiňovala i dokument Pět zrození – který tak úplně nedoporučovala. Zobrazuje pražskou realitu, přičemž ta jihomoravská je někde úplně jinde.

Kopance a nejtěžší úkoly dne

Tak, třetí trimestr je oficiálně už nějaký ten týden tady. Blížíme se do finiše. A zatím je to paráda a většinu času si opravdu užívám 🙂

Prcek je pěkně aktivní a dává o sobě vědět vrtěním se a nejrůznějšími kopanci. Kopance mi většinou nijak nevadí, občas se jen leknu, jakou sílu je schopen vyvinout. Mezi nejvýživnější patří kopance do „zadních žeber“ – nevím, jak lépe to popsat. Někdy už se mi i docela legračně boulí a otřásá celé břicho.

Fascinuje mě, jak některé (nastávající) maminky zvládají se svým dítkem komunikovat (nebo si to jen nalhávají?) a vnímají, co se mu zrovna líbí nebo nelíbí. Já naprosto nevím. Jediné co, tak vím, kdy aktivní bude a kdy nebude: když zpívám, je nejaktivnější (vzhledem k tomu, že zpívat neumím, předpokládám, že se mu to nelíbí). Po nějaké sportovní aktivitě si dá tak hodinku až dvě pauzu, buď odpočívá a nebo se rozhodne mě vystrašit, jestli jsem mu tím natřásáním a zvýšenou tepovou frekvencí nějak neublížila.

Obecně si myslím, že má rád, když se hýbu, sezení a ležení ho nudí. Zrovna v pátek a v sobotu, to jsem měla takové celkem aktivní dny (úklidy, zahrada, vaření, … prostě pořád něco) a jen jsem si na chviličku sedla, cítila jsem, jak se začíná vrtět, mířit, a pak mi dá pořádný kopanec. Zatím jsem si ho přeložila jako „Mámo! Tak co to je?? Běž něco dělat, hejbej se, tady je strašná nuda!“ Doufám, že je to předzvěst toho, že geny prostě nevyčuráš a prcek bude stejně aktivní jako já a manžel.

Jsem přesvědčená, že vycítí, když ho hladím(e). Kope, kope, položím ruku na břicho a je klid. Já nebo kdokoliv jiný. Manžel zpočátku pár kopanců schytal, teď ho upozorním, že prcek kope, tak mě začne hladit po bříšku a nic. Myslím, že ho to docela mrzí. Jak ruku oddělá, prcek se zase začne domáhat pozornosti. Babičce se z tohoto důvodu ještě nepodařilo seznámit vůbec.

Prý je dobré na miminko v bříšku mluvit, že si tak nejlépe zvykne na můj hlas a bude ho umět poznat mezi všemi ostatními, až se narodí. Mě to ale nějak nejde. Myslím na něj. Často. Posílám mu telepatická vzkazy. Taky často. Ale mluvit na něj zatím neumím. Tak doufám, že se můj hlas naučí poznávat ze všemožných dialogů, které během dne vedu.

Vnímám, že jsem méně pohyblivá a snadněji se zadýchám. Bez nadsázky je nejtěžším úkolem dne zvednutí se z postele (a vlastně jakékoliv otočení se v poloze ležmo). Rukama musím pomáhat nohám, aby se posunuly z postele dolů. Bolí mě kostrč, kříž a třísla. Prvních pár kroků to vypadá, že se snad nedobelhám ani na záchod, ale pak už je to dobrý a zvládám chůzi, běh, a jak jsem nedávno zjistila i jízdu na kole.

Druhou nejobtížnější každodenní věcí je chůze do schodů. Jedno patro stačí a já jsem zralá na infarkt. Fakt nechápu, jak zvládám všechny ty jiné aktivity. Ale je pravda, že celoživotně mám problém i s chůzí do kopce. Takže to bude asi stejné a pouze to vygradovalo.

Ale jak říkám, pořád si to užívám 🙂 a doufám, že budu i nadále.

 

Ta nejlepší máma

O hormonech v těhotenství, náladách a přecitlivělosti s ním spojené, už bylo napsáno mnoho. Nějak jsem neměla pocit, že by se mě to jakýmkoli způsobem týkalo, naopak, připadala jsem si v pohodě víc než kdy jindy.

Až teď nedávno – úplné slzavé údolí. Těžko říct, co bylo tím opravdu opravdovým spouštěčem, skoro bych vsadila na stres v práci. (pro zasmání: rozbrečela jsem se poté, co manžel neprojevil dostatečné nadšení nad roztomilými obrázky na svrchních plínkách).

Kromě spousty jiných pocitů se dostavil strach. Ne strach z porodu (to přijde předpokládám v horizontu nejbližších týdnů), ale strach z toho, jestli budu dobrá máma. Jestli se dokážu o prcka dobře postarat, a to jak po té fyzické stránce, tak i jestli ho zvládnu dobře vychovat a hlavně jestli mu zvládnu dát dostatek lásky. Jestli zvládnu poznat, kdy je ještě i při breku všechno v pořádku, a kdy jde o nějaký závažnější problém. Jestli s ním zvládnu provádět všechny ty cviky, které maminky s dětmi dělají (kde přišly na to, že je to dítě potřebuje? Poradil to doktor?) a jestli je zvládnu provádět dobře. Jestli nebudu až příliš úzkostlivá, že se někde zašpiní, spadne a nebo zraní. Jestli … a milion dalších dotazů.

Za pár dnů na mě vyskočil tento „komiksík“

Není k dispozici žádný popis fotky.

a tak si říkám, že na tom asi něco bude.

Máš všechno?

Cca 3 měsíce do předpokládaného termínu porodu. Jedu na návštěvu za maminkou, která je v očekávání prvního vnoučete a těší se, tak nějak zdravě, řekla bych. Co kvituju s povděkem, tak se nevnucuje, nenutí mi svoje rady a jediné správné náhledy na věc, když se zeptám, tak řekne svůj názor, když neví, řekne, že to neví. Když jí něco povídám, poslouchá. Když jí nic nepovídám a je vidět, že se mi o tom nechce mluvit, nevyzvídá. (Díky mami!).

Při poslední návštěvě se jen tak zeptala: „máš všechno?“

Jak jako všechno, šrotovalo mi hlavou? Plíny v zásadě mám a nebo jsou objednaný, stejně tak přebalovací podložky. Kočárek máme, i vajíčko do auta. Postýlka bude po mně, akorát jak se rozjaří, bude potřeba ji asi přetřít. Máme i peřinky do postýlky! Mám pár úplně prtěcích bodíček, jednu ušitou mikinku a pár věcí ještě po mně. Zavinovačku máme taky po mě (sice bez výplně, ale to se doladí). Tak to mám tak nějak asi všechno, ne? Co se balí do tašky do porodnice, to se dozvím snad na kurzu. Předpokládám, že další oblečení podědíme po dětech z rodiny, příp. dostaneme, a hlavně! Nevím jak bude prcek velký či malý, jaké bude vůbec počasí atd., obchody jsou dnes plné všeho a není problém prakticky cokoli kdykoli koupit. Pokud v provozu zjistíme, že něco nutně potřebujeme, tak to koupíme taky. Takže žiju v klidu.

„Asi jo,“ říkám mamce. „A v čem pojedete z porodnice?“ ptá se maminka natěšeně v očekávání, že jí ukážu minimálně fotku nějakého pěkného kompletu. „Noooo….. to já ještě nevím, vždyť nevím jaký bude počasí a jak bude prcek velký a tak…“ „No ale měla bys mít nějaké kombinace, co máš?“

Říkám si, že to moc řeší, že bodýčka mám, prcka zabalím do zavinovačky a pojedeme. Pak mi zvolna ale dochází, že dítě v klasické zavinovačce do vajíčka asi nedám …. a že mimčo, který jde úplně poprvé do toho nového světa, nemůžu nechat jen tak v bodýčku s holýma nožičkama. Takže … tepláčky! a ponožečky! Nebo radši overálek? Nebo dupačky! Dělají se vůbec ještě klasický dupačky? Jejda…a vlastně budu potřebovat nějakou lahvičku na mlíko? Asi jo, protože … co když mi nepůjde kojit? Aspoň jeden dudlík? Nějakou dečku do kočárku?

Je toho asi spousta. Říkala jsem si, jak to nebudu  řešit. Jak nás a prcka nebudu obklopovat (zbytečnými) věcmi, protože občas to, co vidím na nejrůznějších návštěvách, mi přijde opravdu už jako moc! Zase na druhou stranu teď nevím, jestli to nemám na háku až moc. Jestli najednou, až přijedeme z porodnice, nezjistím, že nám chybí něco životně důležitého (jako třeba zmiňovaná lahvička na mlíko). Něco, co mě ale vůbec nenapadlo, a přitom je to zcela základní věc. Pořád si ale říkám, že čas ještě mám. Spoustu věcí se snad dozvím na tom kurzu. Na chystání místa na věci pro prcka a hlavně na jejich shánění si vyhradím čas, až budu na mateřské, ten cca měsíc a půl mezi odchodem na mateřskou a předpokládaným termínem porodu, a budu doufat, že nebudu rodit předčasně, protože … 😀 Ale co, kdyby, tak mám kolem sebe dost skvělých a zkušených lidí, kteří by to nejnutnější pro nás doma určitě připravili. Takže po chvilkové panice (v řádu pár hodin) se vracím k přístupu „v klidu a pohodě.“

(Akorát si teda asi začnu psát seznam 😀 Myšlenky chodí neuspořádaně a já se pak budu třeba divit, že ty plíny a oblečky nemám vyprané :D)

 

Stále se hýbu!

„Těhotenství není nemoc,“ říkám tak nějak celoživotně, aniž bych s tím měla nějakou osobní zkušenost. Teď jsem asi ve 2/3 této „osobní zkušenosti“ a krom toho, že si občas zafňukám, že mě bolí záda/svědí mě záda/bolí mě bříško apod. si myslím, že se touto zásadou celkem řídím. Snažím se dělat víceméně to, co předtím, pouze s tím rozdílem, že mám snahu víc poslouchat svoje tělo.

Snad vždycky jsem sportovala … a dělám to i teď, i když teď mi slovo „sport“ připadá jako něco víc, než to, co provozuju já. Já se prostě hýbu.

  • běh: ano, běhám. Tempo se výrazně zvolnilo, vzdálenost zkrátila, frekvence běhů taktéž. Ještě v srpnu jsem byla schopná uběhnout 50 km v kuse, v říjnu jsem se nějakým způsobem zmohla na 14 km na Vokolo Priglu a teď se ploužím po okolních polních cestách a asfaltkách, maximálně 2× týdně, maximálně 45 minut. Víc je nesmírně vyčerpávající a vnímám, že už by to bylo za hranou. Takto uběhnu kolem 5 km. Není to  vycházka. Je to pomalý běh. Dostaví se dobrý pocit a jsem spokojená.
  • kolo: na kole teď opravdu nejezdím. Je to hlavně tím, že je zima a v době, kdy bych mohla jet na kole (tedy hlavně ráno do práce) je tma, silnice je frekventovaná a necítila bych se tak úplně bezpečně. Upřímně, vždycky mi to moje prakticky celoroční dojíždění do práce na kole připadalo tak trošku jako bláznovství. Tak teď mám pauzu 🙂 Až se rozjaří, tak pokud budu ještě fyzicky schopná na kolo sednout a pod pupek vměstnám nohy, aby mi šlo šlapat, tak myslím, že někam kousek vyrazím.
  • plavání: neplavu. Proč? Vždyť tento pohyb je v těhotenství jednoznačně doporučován, prý pomáhá na bolest zad a celkově ulevuje kloubům. Jsem prostě líná strávit spoustu času na cestě. Plavecké bazény nemáme úplně blízko a prostě se mi nechce. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli se třeba prostě jen nestydím ukázat v plavkách. A tím to asi není.
  • běžky: zima a sníh, k tomu pro mě neodmyslitelně patří běžky. Většina lidí se na mě dívala jako na blázna a vraha (víc než při běhu), ale vyrazila jsem a bylo to fajn. Rozhodně jsem nedala 50+ km/den, spíš se to motalo kolem 15, ale bylo to příjemné. Při sjezdu z kopce jsem se někdy trochu bála, takže jedna lyže ve stopě, druhá v pluhu pěkně bokem, no musel na mě být pohled k popukání 😀
  • cvičení: nikdy jsem neměla ráda cvičení „pod střechou,“ individuální doma (na to jsem byla vždycky moc líná a tak trochu to šulila) ani organizované (obvykle zase problém s dojížděním stejně jako u plavání a taky prostě to, že to je organizované). Díky jedné báječné skupince sportujících žen na fb jsem se rozhodla, že začnu taky systematicky něco dělat, tedy že se každý den aspoň trochu pohnu a hlavně že zařadím do svého programu cvičení a protahování. Přiznávám, nebylo to tak úplně každý den, vynechala jsem asi 5×. Ale ty dny, kdy jsem se pohnula, stály za to. Prvně jsem cvičila s nějakými videi z youtube (milion cvičení pro těhotných, která spočívají zejména v tom, že sedíte či klečíte na zemi a dýcháte), to mě ale brzy přestalo bavit. Vybrala jsem si tedy pár akčnějších cviků a ty nyní libovolně kombinuji, dle aktuálního času, nálady a stavu. Co mě trochu mrzí je to, že doma nemáme místo na cvičící míč. Asi budu muset navštívit maminku 🙂

Za sebe musím říct: dělejte to, co je vám příjemné a u čeho se budete cítit bezpečně. Osobně bych se v jiném stavu nepostavila na sjezdovky (nejsem nějaký extra dobrý lyžař a hlavně nikdy člověk neví, s kým se v té rychlosti potká) ani na lední brusle (to se bojím tak nějak celoživotně, ten led je při pádu hrozně tvrdý!). Vykašlala jsem se na posilování břicha. Mám pocit, že to není úplně to pravé ořechové, při sebemenší námaze na břicho se prcek docela brání a ta následná bolest, nebo spíš „nepříjemný pocit“ mi za to nestojí. Hlavně si myslím, že na to, dohnat nějaké pevné břicho nebo zadek, bude dost času po porodu 🙂

Co se týká nevyžádaných rad okolí a kritických pohledů, moc si z toho nedělejte. Určitě je vnímejte, možná přinesou nějaké zajímavé poznatky a myšlenky, které by vás samotné ani nenapadly, ale rozhodně se řiďte sami sebou, svými pocity, svým tělem. Jen vy víte, jak se cítí.