Třebíčský 1/2M

Třetí dubnová sobota, 21. 4. 2018. Ráno nasedám k Pavlovi do auta a míříme na Třebíčský půlmaraton. Jen doufám, že jsem nic nezapomněla. Jsem lehce nevyspaná, zažívání a psychika na tom také není nejlépe. Ještě v úterý jsem se cítila klidně, vyrovnaně a téměř na vrcholu formy s tím, že bych snad možná mohla atakovat čas pod 2 hodiny. Teď se cítím tak, že nevím, jestli vůbec doběhnu.

Do Třebíče přijíždíme s předstihem, bez fronty si vyzvedneme startovní tašku (tentokrát mi sedí barva čísla a trička, dokonce i objednaná velikost). Tričko je jako obvykle velmi vydařené! V šatně se potkáme s Helčou, probereme události posledních dní, týdnů a vlastně i měsíců. Nerozbíháme se, ani jedna se necítíme na nějaké super výkony.

Na startu se s Helčou řadíme spíše do zadních řad, co mě překvapuje, tak je to přítomnost Lukáše i Pavla v této zadní části. Pavel však hned po úvodní zatáčce konstatuje, že to „zkusí o něco rychlejc“ a vypálí. Nemít vedle sebe Helču a Lukáše, asi bych (jako obvykle) přepálila začátek. Takhle se motáme někde v poměrně příjemném tempu lehce pod 6 min/km, vedro je šílené (na to jaké je datum) a tak se nechceme uvařit hned na začátku.

Přidanou osvěžovací stanici před Slavicemi celkem uvítám. K občerstvovačce na Pekelném kopci doběhneme (bez chůze! – což vnímám jako úspěch). Tady se občerstvujeme všichni. Helča nevypadá, že by chtěla dál běžet, tak ji i Lukáše nechávám za sebou a pokračuji lehce dál. Při seběhu z kopce začínám cítit bránici – klasika. Přesto se nezastavuji a pokračuji. Cestou potkávám Kláru. Povídá mi, že ve středu spadla, má naražená žebra a blbě se jí dýchá. Neví, zda doběhne, spíš zvažuje, že si zaběhne jen tu kratší trať.

Na druhé občerstvovací stanici se seběhneme s Klárou i Lukášem. Kde je Helča, Lukáš netuší. Klára se opravdu odpojuje a míří do cíle. Já se snažím pokračovat s Lukášem dál, dokonce mu i lehce utíkám. Kapela u Slavic hraje téměř tématicky „nebe je modrý a zlatý, … horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře…“

Až k této osvěžovačce se mi běželo poměrně dobře, pak ale příroda zavelí a nedá se jinak, musím do řepky. Předbíhá mě Lukáš a následně i Helča. Tu docvaknu těsně pod kopcem, ale snaha ji dohnat (navíc proti větru) mi sebrala tolik sil, že přecházím do kroku a jen vidím, jak se Helča metr za metrem přibližuje Lukášovi…a už ho má. Svorně přechází do kroku. Zavěsím se do týpka ve žlutém triku WRP, který sice nevypadá vůbec dobře, ale pořád běží. Tak ty dva o kousek předběhnu.

Na občerstvovačce jsem zase o něco rychlejší, a na seběh se opravdu těším. Bohužel, musím do lesa a jen mezi stromy vidím, jak se mihla Helčina fialová sukýnka. Lukáše jsem asi přehlédla. Po této nucené zastávce se mi běží celkem dobře. Ještě před poslední občerstvovačkou předbíhám Helču a pár dalších lidí. Kytaristi pod lípou hrají „Sáro“ – která mi od té doby zní neodbytně v hlavě.

Do cíle je to necelý kilometr, necítím se ale vůbec dobře, proto se napiji a vezmu si houbičku. Na tom necelém posledním kilometru předběhnu docela dost lidí (asi tak 10?), nevím, kde jsem tu sílu sebrala. U cílové čáry mě povzbuzuje Pavel. Ztěžka vydechuju, mám problém odsunout se kamkoliv jinam. Až organizátorka-fotografka mě musí upozornit na to, že jí stojím v záběru. Odplížím se do stínu, kde mi Pavel dává vodu, motá se mi hlava a jsem ráda, že to mám za sebou.

0421_pulM_Trebic.jpg

(valím do finiše – hlavně u toho „dobře“ vypadat)

Za minutku po mě dobíhá Helča, kde máme Lukáše, netuším. Celou dobu jsem myslela, že musí být předemnou… a nebyl. Nakonec do cíle dorazí také a stejně jako na nás ostatních je na něm vidět, jak bylo vedro vyčerpávající a zničující.


Cílem jsem proběhla v čase 2:07:05 tak nějak bez emocí. Nejsem spokojená, nejsem ani nespokojená. Částečně jsem od sebe asi čekala víc, částečně vzhledem ke všemu jsem ráda, že jsem to zvládla.

Kdo hledá komornější půlmaraton, tak tomu ten Třebíčský rozhodně doporučuji. Trasa je krásná, trochu asfalt, trochu lesní cesta, žádný těžký trail. Jsou i fanoušci a fandící organizátoři. Atmosféra příjemná, zázemí řekla bych nadstandardní (šatny, sprchy s teplou vodou, WC, velké parkoviště, úschovna věcí, dětský závod, medaile pro všechny, fotokoutek, hudba na trati, fanoušci na trati, fandící organizátoři na trati, pro kultury chtivé půlmaratonský festiválek …). Že tento závod stojí za to, se už tak nějak rozkřiklo, a proto bývá velmi rychle vyprodán.

Za rok se na tuto svou oblíbenou trať snad vrátím.

 

Za probouzející se přírodou Chřibů

Necelou hodinku autem od Brna na (jiho)východ se zvedají poměrně výrazné kopečky – Chřiby. Většina lesů na Chřibech je listnatá, převažují buky. Po letošní dlouho trvající zimě by se mohlo zdát, že taková krajina nemá v brzkém jaře (druhou dubnovou neděli) co nabídnout. Byli jsme ale příjemně překvapeni…

Jako výchozí bod volíme obec Roštín na samém úpatí Chřibů. Po zelené se přes osadu Salárna dostáváme do lesa, k Roštínské kapli. Okolí kaple je moc pěkně upravené, ochutnáváme vodu ze studánky – studená, ale dobrá. Kolem nás se začínají objevovat první květiny, které jsme schopni identifikovat: plicník, podběl a violky. Stále po zelené stoupáme až na rozcestí Pod Brdem, na rozhlednu stojící na nejvyšším bodě Chřibů, je to už jen co by kamenem dohodil. Přicházíme pár minut před otevírací dobou, máme čas prohlédnout „fotogalerii“ zajímavých míst v Chřibech a hned máme tipy na další výlet.

Zaplatíme symbolické vstupné a už stoupáme nahoru. Vítr mlátí se střechou rozhledny, ta je však bytelná a já se cítím celkem bezpečně. Je trochu opar, výhledy směrem k Roštínu však stojí za to. Na opačné straně vidíme téměř nekonečné chřibské lesy a siluetu hradu Buchlov. Ten však naším dnešním cílem není.

Jen pár kroků po modré turistické značce, a je tu další zajímavé místo: násep nedokončené dálnice, která se budovala během druhé světové války, měla protnout prakticky celé Československo, ale nikdy dokončena nebyla. V Chřibech se nachází několik pozůstatků této dálnice, dokonce prý i celé mosty (jeden z tipů na další výlet). My křižujeme násep s propustkem, který je v terénu docela pěkně schovaný.

Pozornému oku neunikne několik starých patníků, které oddělovaly panství pánů z Buchlova od pozemků velehradského kláštera.

Nedaleko od obce Salaš se nachází pomník obětem tzv. „Salašské tragédie.“ Prakticky těsně před koncem druhé světové války zde bylo zavražděno 20 občanů nedaleké obce.

Podél cesty rostou hojně nejen nám dobře známe podběly, ale také rostliny, které jsme nikdy neviděli. Pokud je někdo identifikuje, budu mu vděčná!

Už jsme v obci Salaš a těšíme se na druhou, poslední rozhlednu dnešního výletu. Nikde ale vidět není. Naštěstí máme mapu. Stoupáme do poměrně prudkého kopce a najednou se před námi vyloupne: zajímavá, moderní stavba, na kterou jsem se už dlouho chtěla podívat. Pravděpodobně díky oparu ale výhled není nic moc. Věže velehradského chrámu spíše jen tušíme.

DSC_1514

Zde je nejvzdálenější bod naší trasy. Vracíme se zpět na rozcestí „U Padlých,“ kde se odpojujeme z původní trasy a po žluté turistické značce pořád mírně stoupáme. Míjíme další památníček související s partyzánskými boji během druhé světové války. Nedaleko od rozcestí Vlčák procházíme kolem pramínku řeky Kyjovky. Kdyby na něj neupozorňoval nápis, považujeme ho snad jen za další louži a bláto.

Sestup do Roštína je místy poměrně prudký. Silné větry posledního roku daly lesům zabrat, a tak spoustu stromů obcházíme, přelézáme a podlézáme. Nejen zde, ale prakticky během celé trasy. Na samém konci lesa stojí výrazná lípa. Pak už jdeme jen přes pár polí a luk, zpět do našeho výchozího bodu. Přesto ještě vidíme jedno zajímavé místo: kostel svatého Jakuba. Kolem něj není nic, za hřbitovní zdí se rozkládají jen pole. Na tomto místě se dříve rozkládala vesnička Jablonná, kterou v 17. století vyplenily tatarské hordy. Nebo snad zanikla už za husitských válek? Přesně se to asi nikdy nedozvíme.

DSC_1518

mapa; 20 km, ↑↓ 770 m
celkový čas cca 6 hodin


Chřiby mohu doporučit i na vícedenní přechod, klidně i s menšími dětmi. Jen na tomto krátkém výletě jsme minuly dva luxusní přístřešky (jeden zděný, jeden dřevěný), které vypadaly docela bytelně a jejich součástí bylo i ohniště.