Cesta za snem

Každý člověk je do jisté míry snílkem. Sny (nebo snad možná „cíle,“ chcete-li), mohou být různé. Stejně tak přístup jednotlivých lidí k jejich tužbám: někdo dělá vše pro to, aby se mu jeho sen splnil, třeba šetří peníze, aby mohl procestovat půlku světa. Jiný jenom sedí, v hlavě a/nebo srdci má nějaký sen, který řadí do kategorie „dětský“ či dokonce „nesplnitelný“ a proto, aby se jeho sen stal skutečností, nic nedělá.

U mě to s vývojem snů bylo zajímavé. Kdysi, ještě na gymplu, kdy jsem kvůli zdravotním problémům ani nechodila do tělocviku (odhadem rok 2006), jsem si říkala, že JEDNOU bych si ráda zaběhla maraton. Ale nic jsem pro to nedělala. Nevěřila jsem, že je to reálné, byl to sen z kategorie nesplnitelných snů. Pak jsem do tělocviku chodit začala, zjistila jsem, že to se mnou a sportem až tak úplně marné asi nebude, a postupně jsem se rozběhala. „Pořádně“ v roce 2013. Maratonská vzdálenost se mi ale stále jevila jako nedosažitelná, zasunula jsem tento sen někam do pozadí a spokojila jsem se s otřepaným klišé, že „i cesta může být cíl.“ Běh se pro mě stal koníčkem a já byla spokojená.
Netrvalo to dlouho a ten hlásek, který mi našeptával, proč si svůj sen nesplnit zrovna teď a proč to stále odkládat na neurčito, nabral na intenzitě. A tak jsem si řekla: proč ne, a 8. května 2016 si v Praze zaběhla svůj první maraton.
Když mi kousek před cílem začalo docházet, že jsem prakticky z ničeho svůj sen postavila na nohy a dotáhla ho do vítězného konce, málem mi hrkly slzy do očí. Ten pocit se snad nedá popsat. Nebyl to žádný závratný čas, nebylo to jednoduché, ale rozhodně to stálo za to.

No a co dál? Ozývá se nový hlásek: JEDNOU pokořit celého Ironmana. Už vím, že cesta to nebude krátká, jednoduchá ani bezbolestná. Netvrdím, že se mi to podaří letos nebo za rok, dokonce třeba až splním takové ty „ženské radosti a povinnosti“ týkající se zplození a výchovy potomstva, což by znamenalo, dejme tomu za 18 let.
A třeba taky vůbec nikdy. Vím to, ale nezabrání mi to se na tu cestu vydat. Naučila jsem se, že i cesta člověku může dát spoustu věcí.

Mé sny se (možná zatím) řadí do kategorie „sportovní“ a „sebepřekonávací.“ Ale myslím si, že se to tak dá vztáhnout na jakýkoliv jiný sen. K některému je cesta jednodušší, k jinému složitější, někomu se možná k tomu vytouženému cíli dojít nepodaří, ať už řízením osudu, okolnostmi nebo slabou vůlí. Důležité je nevzdat to ještě před začátkem. Určitě i ta cesta člověku něco dá, i kdyby to mělo být poznání, že o splnění tohoto snu zas až tak úplně nestojí.

Já do toho jdu! Pokud se mi do cesty nepostaví nějaké nepříznivé okolnosti, budu začátkem srpna stát na startu svého prvního triatlonu. S Ironmanem se to rovnat ani zdaleka nemůže, ale…je to první krok na dlouhé cestě za snem.

Tak hurá do toho 🙂

Potulka ze Šumperka do Šternberka

i když původně bylo plánováno až do Olomouce.
počet účastníků: Helča, Lukáš, Martin, Martina, Radim, já; (posléze snížen 3: H + L + já)

Pátek 14. 7. – Vzhledem k tomu, jak probíhala naše domluva, (chvílemi až nedomluva), je s podivem, že se krátce po páté hodině ranní scházíme na Brněnském hlavním nádraží v plném počtu. Vybavení účastníků se různí: malé baťůžky dua M+M působí dojmem, jako by ti dva vyrazili na jednodenní výlet, s tím ale trošku nehrají spacáky, které nesou v rukách; naopak Lukášova krosna vypadá, že se chlapec vypravil odhadem na 10 denní přechod nějakého rozsáhlého evropského pohoří; můj, Radimův a Helčin batoh odpovídají tak nějak tomu, co nás čeká.

Cesta vlakem uteče rychle, v kupéčkovém vagónu jsem nejela ani nepamatuji. Něco málo před osmou vystupujeme v Šumperku na nádraží, v nedalekém supermarketu nakoupíme poslední zbytky jídla, pití a pochutin, a vyrážíme. Plánovaných 30 km ve mě po zkušenosti z minulého víkendu budí respekt, a už od začátku projevuji obavy, že to nemám šanci ujít.

Po červené turistické značce se vymotáme ze Šumperka, pokračujeme kolem letiště a v. n. Krásné (škoda, že je tak brzy a že nás čeká taková porce kilometrů, jinak začnu škemrat, ať se jdeme vykoupat). Pak pomaličku stoupáme lesem po zarostlé pěšině, která dává tušit, že se nejedná o příliš frekventovanou trasu. Asi 6 km od našeho výchozího bodu, u lomu Krásné, se dle mého názoru začíná teprve stávat trasa atraktivní. Stoupání sice nabírá na intenzitě, konečně ale nejdeme po asfaltu, nepřeskakujeme přes bláto ani se neprodíráme houštinami jakožto živí sběrači klíšťat. Při jedné ze zastávek uprostřed kopce Lukáš konečně vytahuje tyčinky, o kterých celou cestu vlakem básnil a troufám si říct, že nás na ně všechny patřičně natěšil. A bylo na co: datle + kokos + arašídy + kakao dohromady vytvořily naprosto neskutečnou kombinaci, kam se hrabou všechny corny, cutrendy, fittyčinky apod!

Krátce před polednem se po cca 10 km ocitáme na vrcholu Kamenec, u rozhledny, která spíš než rozhlednu připomíná obrovský posed. Rozhled jsem upřímně čekala trošku lepší, trochu mu bránily stromy, ale viděli jsme i Praděd, tak co si přát víc. Po krátké svačinové pauze pokračujeme na Rabštejn. Prvně děláme pauzu u turistické chaty/restaurace, kde si každý dopřeje dle svého hladu a svých chutí: pivo, polévku, žebra, či lasagne, nabídka je dobrá, ceny adekvátní. Zdržíme se déle, než jsme čekali. Projdeme si ještě nedaleké skály, resp. zříceninu hradu Rabštejn. Několikrát jsem na něm byla, ale pamatovala jsem si ho jinak. Zklamaná nejsem, spíš naopak! Výhledy stojí za to, modrá obloha, slunce, paráda. Při opětovném průchodu kolem chaty Rabštejn doplňujeme vodu a kolem 16 hod se vydáváme do druhé poloviny naší plánované trasy. Opravdu si neumím představit, jak těch zbývajících 15 km ujdeme.

Scházíme do obce Bedřichov, procházíme kolem svahu, ke kterému se vážou mé lyžařské začátky. Překvapí mě kostel, který byl (ne tak dávno) téměř zborem, teď má krásně opravenou věž a celkově budí dojem, že se na něm začíná pracovat a možná, že slouží konečně i svému účelu. Stále po červené krosíme serpentiny obcí Dobřečov a bojíme se přicházejícího deště. Do Tvrdkova dorazíme suchou nohou, na návsi vyčkáváme, co bude dál. Radim, oproti ostatním plný energie, hledá hospodu, kterou nakonec objeví Lukáš. Nu, hospodu… spíš taková nálevna či putyka to byla. Paní nám ale uvařila čaj, natočila pivo, střechu, pod kterou jsme se mohli schovat před deštěm, to mělo, prostě spokojenost.

Za šera se dostáváme na rozcestí „Nad vodopády,“ mapy slibují jeden přístřešek vlevo, druhý vpravo, na jednu stranu vysíláme Radima, na druhou Lukáše, já s Helčou osvěžujeme nohy v potoce. Radim se vrací brzy, přístřešek tam prý je, ale všichni se do něj nejspíš nesměstnáme. Na Lukáše čekáme dlouho, nakonec se ho vypraví Martin hledat, po chvíli se vracejí oba s dobrou zprávou: přístřešek je až u vodopádů, jde se tam poměrně náročným terénem, ale je velký a vejdeme se do něj všichni. Proto volíme tuto variantu. Cesta za šera, na těžko, přes vlhké a mechem porostlé kameny jednoduchá není, ale všichni jsme ji zvládli. Na závěr kraťoučké stoupání k našemu „Orlímu hnízdu“ a po studené večeři už se za šumění vodopádů něco před 22 hod ukládáme ke spánku.

Sobota 15. 7. – Jsem ranní ptáče a probouzím se celkem brzy. Ještě před sedmou se vykopu ze spacáku, beru osušku a jdu se okoupat do ledového potoka. Už dlouho mě nic tak neprobralo! Helču jsem inspirovala, Radim se někam ztratil, ostatní ještě leží. Začnu vařit kafe a chystat si snídani, to ostatní konečně také probere k nějaké aktivitě. Poté si s Helčou a Radimem jdeme projít vodopády, ze kterých jsme včera za šera moc neměli. Jsou krásné a rozhodně stojí za návštěvu! Ostatní přesvědčíme alespoň ke skupinové fotce pod vodopádem.

Po deváté nasazujeme batohy a podél říčky Huntavy jdeme po zelené až k soutoku Huntavy s Oslavou, a po modré stoupáme k hradu Sovinec. Kousek před ním nás chytá liják, proto nasazujeme pláštěnky. Hned první pohled na hrad je impozantní, mé nadšení trochu zchlazuje množství turistů, protože na hradě se koná nějaká akce (šermíři, stánky, a tak). S Helčou a Lukášem investujeme nemalý peníz k tomu, abychom se mohli jít do hradu podívat, a stálo to za to. Ostatní, hradu nechtiví, zůstávají za deště v jednom z výklenků na prvním nádvoří a hlídají batohy, což nám naši prohlídku značně zjednodušilo. Areál je poměrně rozsáhlý, je možné jít se podívat do mučírny ve sklepení, projít budovu purkrabství, vystoupat na věž … pouze páté hradní nádvoří je zaplněno kvůli probíhajícím vystoupení šermířů plné lidí a nedostaneme se něj. Pojíme něco z četných pochutin, které přítomné stánky nabízejí, zahřejeme se medovinou, promeškáme okamžik modré oblohy a slunce, a tak batohy nasazujeme až už je zase pod mrakem a schyluje se k dalšímu dešti.

Stoupání od hradu (ano, hrad není na kopci a opravdu se od něj stoupá) nám dá zabrat. No a pak začíná pršet, a až na krátkou přestávku to vydrží asi 10 km. Nikde žádný přístřešek a tedy žádná možnost udělat komfortní přestávku. Na Helče s Lukášem bylo vidět, že už to moc nešlape, přesto neremcají a jdou. Jak 5 km před cílem vykoukne sluníčko nálada se okamžitě zlepšuje a ani nás netrápí, že Oltářní kámen vidíme jen mezi stromy, u Josefčiny studánky doplňujeme vodu a závěrečný půl kilometr k plánovanému přístřešku pod Dubovou horou uteče rychle.

Výhled z přístřešku na Šternberk a Svatý kopeček u Olomouce je moc hezký. Ale ten kopeček se zdá TAK daleko…tam přece nemůžeme dojít. Helča tuhle myšlenku řekne nahlas, Lukáš se k ní přidává, a v tu chvíli se to začne rozpadat: Radim si domluví se Soňou odvoz z nedaleké dědinky, M+M se k němu přidají a nakonec zůstáváme jen ve třech. Jsme z toho trochu rozpačití a zklamaní, ale ráno moudřejší večera….

Noc byla trochu kulturním zážitkem, neboť jsme slyšeli hudbu z nedaleké letní noci. Naše přítomnost se asi moc nelíbila pár lidem, kteří auty kdo ví co za štěstí přijeli hledat k „našemu“ přístřešku. Ze začátku jsme měli trochu problém s myší, ale nakonec jsme usnuli a vyspali se snad líp než u vodopádů.

Neděle 16. 7. – Ráno jsme nikam nespěchali, nad Kopečkem jsme (téměř) už ani neuvažovali, a protože jsme věděli, že nás čeká jen pár kilometrů do Šternberka, bylo ráno opravdu pozvolné. Ač se budíme celkem brzy, ještě ležíme ve spacácích, na snídani dojídáme poslední zbytky neseného jídla a teprve kolem deváté začínáme scházet do Šternberku. Počasí parádní, slunce a modrá obloha, včerejší déšť je úplně zapomenut.

Asi 6 km do města nám rychle uteče. Prvně stoupáme na hrad, prohlídku zamítáme a tak si procházíme pouze volně přístupný areál, který je ale poměrně rozsáhlý a zajímavý, rozhodně nelitujeme. Ve městě nakoukneme do kostela Zvěstování Panny Marie, který zvenku vypadá otlučeně, ale vnitřní barokní výzdoba je okouzlující. I centrum města nás zaujalo: krásně opravené domy, květináče osázené muškáty…prostě moc pěkné. Proto nechápeme, proč je v pravé poledne město vylidněné a cukrárny zavřené. Nakonec se vracíme hned k první restauraci kterou jsme viděli, poobědváme, dáme kafíčko a pak už nás čeká jen kousek městem na nádraží, závěrečná zmrzlina s jedním přestupem cesta do Brna. Kolem 18 hod už odemykám dveře domu a vím, že zítra mě čeká návrat do reality pracovního dne…


přibližná trasa:
den 1, den 2, den 3

Přátelství…

Dnes mi facebook připomněl, že jsou to 3 roky, co jsme se s mým kamarádem „stali přáteli.“ Zaskočilo mě to….JENOM 3 roky. Opravdu, jen tři roky od toho co jsme se potkali a to se ještě tak nějak více či méně omylem dali do řeči. Tehdy jsem pokukovala po jeho kamarádovi, a naprosto jsem netušila, že důležitým se pro mě stane ten, který stojí kousek vedle a hlavně jsem vůbec nechápala, proč se nám tam motá.

Mám pocit, že za tu poměrně krátkou dobu jsme toho spolu zažili neskutečně moc. Zpočátku „jen“ nějaké běhy, pak i vícedenní akce, s tím, že z té první jsme (myslím oba) odjížděli s pocitem, že toho druhýho zabijeme, nebo ho minimálně už v životě nechceme vidět. Nakonec se to nějak urovnalo, a my fungujeme dál a mám pocit, že čím dál tím líp. Nevídáme se moc, ale komunikujeme spolu skutečně denně, a kdykoliv spolu jsme, tak to stojí za to.

Nezbývá mi než poděkovat…
– osudu nebo tomu nahoře za to, že nás svedl dohromady;

A pak už vlastně asi jenom Radimovi, za to:
– že je tu prostě vždycky
– že ví, co potřebuji (nebo to minimálně velmi rychle pochopí)
– že se nebojí mi říct všechno upřímně
– že umí vyslechnout moje stesky a nářky, a zároveň se nebojí podělit o ty svoje
– že se mnou dokáže vést debaty a řešit důležité problémy (výměnou za velbloudy počínaje a záchranou celého světa konče)
– že dokáže do mých úvah a myšlenek vnést kus toho chlapského pohledu, který je naprosto odlišný od toho mého
– že mi otevírá oči a rozšiřuje obzory
– že se se mnou nebojí jít do žádné bláznivé akce, kterou vymyslím
– že je tak úžasně tolerantní, trpělivý, umí se přizpůsobit a taky se mě umí zastat
– že se vlastně vždycky (hlavně díky němu) nějak domluvíme.

Děkuju…

A jak říká facebook: I když jsou miliardy přátelství, tak to naše je jen jedno.

Na závěr jedno předsevzetí: zkusit víc dávat než brát. Nebo to aspoň konečně dorovnat.

Přechod Bílých Karpat

Čtvrtek 6. 7., vstávám kolem páté ráno, ještě plna sil nahazuji batoh na záda, autobusem se dopravím do Brna a tam už spolu s Radimem a Pavlem nastupujeme do vlaku. S jedním přestupem jsme v Javorníku za necelé dvě hodinky. První naše kroky ze zastávky vedou k nedaleké rozhledně nad obcí. Ač není moc vysoká, výhled do krajiny je pěkný, hlavně je ta krajina úplně jiná než v okolí Brna.

Poměrně brzy začínáme z cca 350 m n. m. stoupat po modré turistické značce, a tak nějak tušíme, že to první půlku dne nebude jinak. Louky plné skákajících kobylek, barevných květin (z nichž některé byly dost možná vzácné orchidee) a pasoucího se dobytka po čase vystřídají lesy. Modrá se změní na zelenou a záhy na červenou. Stoupání graduje, kopec je s tím velkým batohem opravdu výživný, ač jsme pod stromy, tak vedro a dusno je zničující. Vystoupáme za hranici lesa a konečně se nám otevírá výhled na Velkou Javořinu. Teprve tady potkáváme větší množství turistů. Na vrcholu samém toho dle mého názoru moc zajímavého není, a ačkoliv svítí slunce, tak je trochu opar a výhled do dálky tak asi není úplně maximální možný. I přesto chvíli zůstáváme a kocháme se. Sejdeme pár výškových metrů na slovenskou stranu, na Holubyho chatu, kde si zasloužíme pivo (a ne jedno) a halušky (či strapačky) a napíšeme pohledy drahým polovičkám.

Tento krátký odpočinek nám přišel vhod, příjemně odpočatí se vydáváme dál po zelené značce, kterou ale záhy opouštíme a po neznačené cestě se vydáváme na asi kilometr vzdálený vrchol Jelenec. Na jeho vrcholku se tyčí bývalá vojenská věž, na kterou je vstup po kovovém žebříku na vlastní nebezpečí. Batohy necháváme pod věží a někdo s většími, někdo s menšími obavami se vydáváme nalehko nahoru. Výhled z cca 32 m vysoké plošiny stojí za tu trochu stresu.

Vracíme se zpět na zelenou a poměrně prudce klesáme do obce Květná (výškově cca shodná s výchozím bodem!), splníme milou povinnost (hodíme pohledy do schránky), chvíli posedíme nad kofolou a pak už stoupáme na louku nad obcí, kde máme vyhlídnutý nocleh pod oblohou posetou hvězdami. Noc je teplá, dokonce ani mě není zima, nad ránem začíná docela foukat a my se budíme do zataženého dne.

Pátek 7. 7. Snídani zejména kvůli větru volíme pouze studenou, sledujeme oblohu, radar a nejrůznější předpovědi počasí a vychází nám z toho, že počasí bude všelijaké. U studánky doplníme lehce železitou, ale dobrou vodu a po zelené scházíme k silnici. Vidíme, slyšíme a vlastně všemi smysly vnímáme, že se žene bouřka. U jednoho z mála rodinných domů mají naprosto úžasně krytý vstup, a právě tam se rozhodneme bouřku přečkat. Pan majitel vyjde ze dveří a vypadá, že s naší přítomností nemá nejmenší problém. Za konzumace gumových medvídků nám ta zhruba hodinka poměrně rychle uteče.

Jakmile přestane pršet, vydáváme se dál, směr Velký Lopeník. Vše je mokré a do mých už dosti opoužívaných a rozlepených bot se poměrně rychle dostane voda. Cca 3km stoupání nám trvá dlouhou hodinu a půl! Pár stovek metrů pod vrcholem nám zase začíná pršet, všichni se moc rádi schováme v jednom z přístřešků na vrcholu. Vše je vlhké, my zpocení, trochu fouká, tepelný komfort nic moc, proto poprvé vytahujeme Zipův liháček a vaříme čaj. Po chvíli pršet přestane, poměrně svižně vystoupáme na rozhlednu, definujeme Mikulčin vrch a právě tím směrem dále míří naše kroky.

Cesta po zelené je poměrně pohodová, v sedle pod Mikulčiným vrchem se trochu pokocháme výhledem do krajiny a následně si v prvním občerstvovacím zařízení na trase, kterým je moje oblíbená Chata Jana, odpočineme. Původní plán zní, že si dáme pouze pití, ale velmi rychle se to zvrtne na jahodové knedlíky/topinku s masovou směsí/šišky s mákem a hlavně kafe!

Cesta po žluté, ač je většinou z kopce, je poměrně únavná a dlouhá, zpestřují ji pouze občasné výhledy do údolí. Konečně sejdeme do Starého Hrozenkova (zase 350 m n. m.), doplníme tekutiny a po žluté a rozpáleném asfaltu stoupáme na rozcestí „Boky.“ Tady se trošku liší informace v seznamáckých offline mapách a v naší papírové mapě z roku 2011, po zhodnocení terénu a vzdáleností volíme „starou“ neznačenou, příjemnou, teď už většinou pěšinu, mezi domy, která nás zavede dolů do Žítkové. Zvláště pro Zipa je zklamáním tamní přehrada, celou dobu se těšil na koupel v ní, nicméně od jeho poslední návštěvy se mnohé změnilo: přehrada je v soukromých rukou a dost výrazná závora a cedule s nápisem „soukromý pozemek“ nám nedovolí jít ji vyzkoušet. Škoda…

Informace o počasí, které se k nám dostaly, hrozí silnými bouřkami, proto upouštíme od původního plánu spánku někde na louce, a zůstáváme dole v Žítkové na zastávce autobusu. Jedná se o poměrně luxusní „ubytování“ – prostorný jednopokojáč s teráskou. Uvařili jsme (dle mého názoru vynikající) gulášovou polévku, udělali hostinu s gumovými malinami/ostružinami, diskem a hlavně medovinou, kterou Zip celou dobu táhl na zádech! Nestihla jsem postřehnout kolikátka to byla, tuším, že sedmička a ve skle. Uf.

Nakonec dorazila i avizovaná bouřka a my byli moc rádi, že jsme se pro tuto noc vzdali volného prostoru nad hlavou. Zpočátku jsem měla trochu problém s usínáním, protože kolem jezdilo poměrně velké množství aut (a to to vypadalo jako téměř konec světa!), nakonec ale zvítězila únava.

Sobota 8. 7. Na to, kolik máme na dnešní den naplánováno kilometrů (33 = hodně) vstáváme poměrně pozdě. Kvůli mému kávovému absťáku dokonce vaříme i vodu, ale i přes tato zdržení vyrážíme na další putování těsně po osmé raní. Dnešní den je extrémní nejen kvůli plánované vzdálenosti, ale také kvůli tomu, že nepotkáme prakticky žádnou civilizaci a zejména já mám obavy o naše zásoby vody. Mé obavy se potvrzují hned na šestém kilometru – ve studánce není voda, v našich lahvích už také téměř ne. Radim třímajíce mapu i mobil s offline mapou však slibuje, že za necelé 2 km bude studánka další, a tam prý už voda určitě bude. Mě trochu znervózňuje, že je poměrně daleko od naší červené a mám obavy, abychom ji vůbec našli. Radimův orientační smysl se ale projeví naplno, stejně jako ochota vypravit se do neprostupných a neprobádaných houštin a za pár desítek minut už se kluci vrací s lahvemi plnými vody. Na oslavu si z této zastávky uděláme obědovou pauzu, odpočineme a pak se znovu vydáme dále po červené turistické značce. Cestou potkáme několik cyklistů relativně na těžko, soudím, že se jedná o účastníky závodu 1000 miles adventure.

Stoupání na vrch Javorník v kontextu předchozích dní vlastně není vůbec stoupáním a proto mě velmi překvapí, že už jsme nahoře. Nejedná se vlastně o nijak vysoký kopec (necelých 800 m n. m.), navíc je celý zalesněný a proto nám nenabízí žádné výhledy. Po červené značce se spouštíme dolů, slovenskou stranou (zase se liší od papírové mapy z roku 2011). Chvílemi jde cesta poměrně strmě dolů, pak se změní v šotolinovou, a klesá rovnoměrněji. Přesto je to cesta vcelku nudná, dlouhá, chvílemi až ubíjející. Náladu moc nezvedne ani lesní jahoda (jedna) či objevení divoké máty (možná proto, že nemáme bílý rum). Hrajeme tedy alespoň slovní fotbal a to už cesta utíká lépe.

Něco po druhé odpolední přicházíme konečně do Vlárského průsmyku (cca 290 m n. m.). 20 km za námi a dalších 13, do kopce, bez jediného přístřešku či jiné civilizace, před námi. Volíme pauzu a poměrně intenzivně uvažujeme nad tím, že to zabalíme a pojedeme domů. Zjišťujeme, že jeden vlak nám odjel před necelou hodinou a další jede až 21:36. Radši se osvěžujeme ve Vláře a následnou bouřku, která přišla z ničeho nic, přečkáme v blízkém přístřešku. Tato bouřka byla asi tou naprosto poslední kapkou, naše další kroky tedy nemíří na Vršatec, ale převážně po silnici do Bylnice. Naše řady se rozrostli o jednoho nejspíš toulavého psa, který nás doprovodil až na nástupiště. Tam se rozdělily nejen kroky naše a psí, ale také moje a Radimovy (směr Brno) a Pavlovy  (směr Vsetín, k babičce). Oba přestupy jsme zvládli, do Brna jsme dorazili přibližně v dobu, kdy z Vlárského průsmyku odjížděl vlak, a domů nás již dopravila Soňa – díky za to.


přibližná trasa:
den 1; den 2; den 3