Mateřské neúspěchy aneb udělej „paci paci“

Čekárna v poradně pro kojence – typické místo „přehlídky“ dětí.

Váš Toníček/Mařenka jsou samozřejmě ty nejúžasnější a nejšikovnější děti pod sluncem. To si myslíte vy jako hrdá matka a v tom vás utvrzují nadšené babičky.

Pak přijdete do čekárny u lékaře, kde se setkáváte pořád +- s těmi samými maminkami s přibližně stejně starými dětmi. A tak už si pamatujete, že tam ten zrzavý chlapeček je přesně o měsíc mladší než váš poklad a tamta holčička s odstátýma ušima se v roce ještě ani neplazí. V takové čekárně je to někdy pěkně na dlouho, nebaví to tam rodiče a kdyby se nesnažili zaujmout děti, tak to tam nebaví ani ty malé caparty. Koukáte kolem sebe, „čtete“ knížku zvířátka na farmě, stejně jako maminka s holčičkou vedle vás. A vy najednou koukáte, že to dítě vedle umí „ukaž kde je kravička,“ „jak dělá pejsek“ a další atrakce. Chlapeček o kus dál předvádí „paci paci“ a z diskuze dvou maminek na konci lavečky se dozvíte, že jejich děti od 8 měsíců umí večer usnout sami bez uspávání a spí celou noc.

I když pořád říkám nesrovnávat, tak někdy o tom musím přesvědčovat sama sebe. Snažím se brát sebe i naši slečnu takové, jaké jsme a ustát si to i před okolím. Ne vždy je to jednoduché. Někdy si říkám, že je se mnou nebo s ní něco špatně, když ještě neumí „paci, paci“ a u usínání vyžaduje přítomnost maminky nebo tatínka. Pak si ale vždy uvědomím, že každý jsme nějaký. Každý máme své potřeby a všechno má svůj čas. I toho „paci, paci“ se určitě dočkáme. A pokud ne, tak co, ne každý může umět všechno 🙂

Stránky: 1 2

ROK!

Na nějakou dobu jsem se odmlčela. Neplánovaně. Ne že by nebylo o čem psát. Naopak – téměř každý den si zaslouží být zaznamenaný. Ale když chce člověk to, co se kolem něj děje, skutečně prožít a procítit, nějak už často nezbývá čas na to se o své dojmy, zážitky a postřehy dělit s okolím. A že těch dojmů a zážitků v životě naplněným vztahem, malým dítětem, stavbou a sportem není zrovna málo.

Teď se naší cácorce snad ustálilo odpolední spaní, a já se tomu tady budu moci zase trošku pověnovat.

Tak ve zkratce co se dělo za dobu naší odmlky. Slečna oslavila rok! Už se myslím ani nedá zařadit do kategorie miminko. Je to parťačka. Chodit sice ještě neumí, ale když se kolem děje něco zajímavého (a to je vlastně všechno!), chce se účastnit. A to je paráda. Člověku sice všechno trvá minimálně dvakrát tak dlouho, ale za to nadšení, které má ve tváři, když může asistovat u umývání nádobí nebo u lepení duše na kolo, to zcela jednoznačně stojí.

S prvními narozeninami se pojí i dárky – hračky. Bylo to podobné jako o prvních Vánocích – nejlepším dárkem/hračkou byl balící papír, stužka, krabice. Obsah ji až tak moc nezajímal. Obecně teď nějak hračky ztrácejí na atraktivitě. Kousátka, hrkátka, štěrchátka a další „miminěcí“ hračky jsme schovaly do krabice a na řadu přišel dřevěný vláček, kostky, puzzlíky, magnetky, knížky… Hraje si s nimi. Ale nejlepší „hračky“ jsou stejně předměty běžné denní potřeby. Když jí něco takového půjčím, vydrží to zkoumat dlouhé minuty. A tak jí půjčuji klíče, peněženku, vařečku, sítko, propisku, misku, papíry … a je nadšená.

S jarem tady máme taky spoustu úžasných poprvé. Poprvé na klouzačce, na houpačce, na písku. První lezení na trávě. První hlazení kočky. Užíváme si to obě.

Tak vstříc dalším společným zážitkům 🙂