Zázrak zrození

Pondělí 15. 4. 2019. Měsíc do termínu porodu. Nějak mi to začíná všechno docházet. Nějak moc se to všechno blíží. A na mě začíná doléhat strach a obavy. Jak to všechno zvládnu/zvládneme? Po klidném dopoledni s mámou, kdy jsem koupila prckovi pár krásných šatiček na parádu, kdy si klidně sedíme u čaje a povídáme o všem možném, jak kdyby mě doma odpoledne zachvátila nějaká panika a já začínám chystat maximum možných věcí. Oblečení na cestu z porodnice. Dalších pár věcí do tašky do porodnice. Pár posledních vět do porodního plánu. Se svými obavami se svěřuji muži, když konečně přijde z práce. Objímá mě a uklidňuje mě, všechno společně zvládneme, však ještě máme cca měsíc na to, vše nachystat.

Noc z pondělí na úterý, něco málo po půlnoci. Nemůžu spát. Nejde to! Možná se konečně začínám propadat do spánku, ale na jednou se ozve divné …. lupnutí. Nevím jak to popsat. Celkem hlasité a probere mě. Nejsem schopná ten zvuk nikam zařadit. Ještě chvíli ležím, pobolívá mě bříško, jdu na záchod a objevím trochu krve. Lehká panika. Budím manžela, ať ví, co se děje. Váháme, jestli jet nebo nejet. Přece jen … Najednou mám mokré celé kalhoty od pyžama. To „lupnutí“, to mi praskla voda (ano, opravdu to jde slyšet). Takže jet. Bolesti břicha se stupňují, to už budou kontrakce. Nějak nemám pocit, že bych mohla poslechnout rady z kurzu a zůstat ještě tak hodinku, dvě, tři doma v klidu a teprve potom vyrazit do porodnice. Sedím, mám pocit, že se nemůžu pohnout, každou bolest se snažím prodýchat (do břicha! nejde to!), naviguju manžela co odkud podat, co nachystat, co a jak udělat.

Sedáme do auta a vyrážíme směr Brno, Obilní trh. Mám pocit, že jedna kontrakce téměř bez přestávky střídá druhou. Z cesty si pamatuju jen ty místa, kde manželovi hlásím začátky a konce kontrakcí. Vjezd na hlavní, železniční přejezd, křižovatka … Ta místa jsou nebezpečně blízko sebe. „No, to je tak po dvou minutách…“ povídá a trochu přidá. Nemám ráda, když jezdí rychle, ale teď je mi všechno jedno, hlavně ať mě tam doveze, poslední co chci, je rodit v autě. Ještě že je noc a Brno je dobře průjezdné.

Zvoníme na ambulanci porodnice, otevírá nám velmi sympatická a usměvavá porodní asistentka a hned mě bere na ambulanci, napojí mě na monitor a nechává mě tam samotnou. Až přijde příště, vyžádám si přítomnost manžela. Není problém. Z počátku mám pocit, že ke mě přistupují jako k hysterce, kterou ještě pošlou domů, protože tak rychle to přece u prvorodiček nechodí. Dožaduji se emitky, je mi na zvracení. „Teda, že byste to vzali takhle hopem?“ zkontroluje monitor, odpojí mě a vede k doktorce. Ta když mě vidí, ani se na nic moc neptá, prakticky hned mě prohlídne a začíná mi dělat ultrazvuk. „Kdyby se vám chtělo tlačit, tak ještě netlačte.“ Cože? Tlačit? Už? Moc nevím, co na ultrazvuku zjistí nebo nezjistí, každopádně vím, že ho nedokončila a už mě bere na sál/pokoj. Honem, honem.

Dál už si toho moc nepamatuju. Nevím, kdo mě na pokoj dovedl, vím, že to nebylo daleko, ale myslela jsem, že tam nedojdu. Vím, že mě překvapilo, jak je sál/pokoj malý a že je tam nějak moc lidí (určitě já, manžel, doktorka, porodní asistentka, později pediatrička…). Pamatuju si, že se tomu počtu lidí nahlas podivím. „No a bude nás tu ještě víc!“ s úsměvem říká asistentka (byla opravdu úžasná!) Pamatuju si tam ještě tak dvě kontrakce a pak už jenom tlačím, přesně podle pokynů, nebo se o to aspoň snažím. Manžel mě drží za ruku, já mu ji určitě drtím. Podle toho, jak mě později bolí v krku, asi pěkně křičím. Opravdu nevím. Najednou mi něco přistane na břiše. V první chvíli mi to připadá modré, nehýbe se to, nekřičí. „Dýchá???“ ptám se se slzami v očích. „Dýchá, ještě přes pupečník“ uklidní mě asistentka. Naše dcera. Najednou se zavrtí, začne kňourat, začne se hýbat a mě ty slzy opravdu vytrysknou. Jsou 2 hodiny ráno.


Bylo to neskutečně rychlé. A taky to neskutečně bolelo. Možná proto, že to bylo tak rychlé? Intenzivní bolest prakticky bez přestávky? Kdyby mi někdo řekl, že to takhle bude bolet 3, 6, 12, 18 hodin, tak hned ve dveřích žádám celkovou anestezii a císařský řez. Když na to vzpomínám takhle zpětně, přijde mi ta bolest až neskutečná, ne, to prostě TAK moc bolet nemohlo.

Z celého průběhu porodu si toho moc nepamatuji. Spoustu se toho dozvídám až zpětně od manžela. Třeba to, že tam pořád otravovala nějaká ženská o občanky, on je hledal a já ho volala k sobě. Tak se na milou ženskou vykašlal a šel mě držet za ruku a povzbuzovat. Až to řekl, tak ano, vím, že to tam bylo. Ale sama si to nepamatuji. Nebo když se už doma po vyprání prádla při skládání ponožek podivuju tomu, že mám jeden pár naruby. „Jo, to budou asi ty z porodnice, chtěla jsi je sundat, tak jsem ti je nějak sundal a asi naruby.“ Vážně? A takových střípků a drobností zmiňuje víc. Někde jsem četla, že ženy si z velké části porody nepamatují. Prý proto, že kdyby si je pamatovaly kompletně, tak už by žádné další dítě nechtěly. Ano, dává mi to smysl.

Celé to bylo strašně intenzivní, nejen ta bolest, ale všechny ty pocity okolo. Těžko to popsat. Jedno vím jistě: ta chvíle, kdy poprvé uvidíte tu šošolku hlavy, kdy poprvé ucítíte teplý dech toho malého zázraku na vaší hrudi, kdy se poprvé přisaje k vašemu prstu … to všechno smaže všechna nepohodlí předchozích měsíců a několika málo posledních hodin. Je to nádherné a stojí to za to. Navíc, když vedle sebe máte někoho, koho milujete, někoho, o kom víte, že se na něj můžete spolehnout, že miluje i on vás a i toho malýho tvorečka, který zrovna zavřel očka a jde úplně poprvé na tomto světě spinkat.

2 komentáře: „Zázrak zrození

  1. Pingback: Tak trochu o šestinedělí | Během, kolem, životem

  2. Pingback: Hostěradský triatlon potřetí | Během, kolem, životem

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s