„Můžu se podívat?“

Přes dva měsíce brázdím ulice malého městečka (spíš větší vesnice) s malým mimčem v kočárku či šátku. Do toho města jsem se přivdala, není mým rodným městem a co nejdřív mám(e) v plánu vrátit se tam, odkud pocházím já. Kromě (rozvětvené) rodiny mého manžela a pár jeho kamarádů tu nikoho neznám. A předpokládám, že tedy ani nikdo nezná mě (možná jen z povídání, ale i to bych pochybovala).

Nevěřili byste, kolik lidí mě za ty dva měsíce oslovilo stylem „Jé, vy máte miminko, můžu se podívat?,“ „No to je ale krásný miminko, kolik mu je?“ a podobně. Nejen na ulici toho města, ale třeba i v anonymním supermarketu. Kolikrát i naprosto neznámá osoba vyjádřila politování nad tím, že mám malou v šátku a ona se na ni nemůže podívat.

COŽE??? To, že mám dítě, dává snad všem právo ho okukovat, nahlížet do kočáru, rozplývat se nad ním a konverzovat se mnou? Nemyslím si. A štve mě to. Akorát ve většině případů asi neumím být asertivní, tvrdě ignorovat nebo prostě říct „ne, nemůžete se podívat a nechci se s vámi bavit.“ Nevím proč. Nějaká vrozená slušnost? Obavy z toho, že to je manželova tetička z osmého kolene, kterou jsem ještě neměla šanci poznat a po rodině se bude vykládat, co si vybral za nafoukanou nánu? Nevím.

Samozřejmě to dělají i lidi v té dědině, ze které pocházím. A tam mi to nevadí. Zajímavé? Nemyslím si. Znám je (celý život). Oni znají mě (tady celý život). Nejsou to anonymní lidi z davu. Ještě bych to pochopila u sousedů/sousedů-ob-jedno/sousedů od naproti/atp. v našem stávajícím bydlišti – prostě nějaké udržování sousedských vztahů, ok. Případně u maminky/babičky/tetičky, která vede za ruku odrostlejší dítko, které by se rádo podívalo na miminko. Ale u těch ostatních??

Asi to budu dlouho rozdýchávat, asi si na to budu dlouho zvykat a asi v sobě budu dlouho hledat tu sílu říct „ne, nezlobte se.“ Možná tak dlouho, že malá už nebude malá a nebude atraktivním objektem k pozorování.

Dávat a dostávat

Přemýšleli jste někdy na tom, kolik dáváte ostatním lidem? Kolik dostáváte? A jsou tyto věci ve vzájemné rovnováze, nebo jedna z nich výrazně převyšuje tu druhou? Nejde jen o hmotné věci, ale i o čas, drobné či větší laskavosti, vyžádané rady, …. Kolikrát se dostanete do situace, kdy druhý vytáhne něco z tašky se slovy „tady jsem ti přivezl…“ a vy se cítíte zaskočeni, mnohdy až trapně, že pro něj nic nemáte?

Skoro si říkám, jestli to s tím dáváním a dostáváním není podobné, jako s dobrými a špatnými vlastnostmi. Daleko těžší je vyjmenovat sám u sebe ty dobré.

Tři brady

Naše slečna se má čile k světu, pěkně roste, chutná jí jíst a taky pěkně přibírá. Jsem ráda, samozřejmě. Neumím si představit, že by jíst nechtěla, nepřibírala, a my to museli nějak (jak??) řešit.

Ale ouha. To, že mám problém s vlastním vzhledem a kily, je známá věc. Já sama si to uvědomuji, a snažím se to neřešit. Nejde mi to.

A co hůř! Nedávno jsem se přistihla, jak tomu malému prtěti láskyplně říkám, že má 3 brady a faldíky na stehýnkách, a že se mu za chvíli ty stehýnka nevejdou do plíny. Strašný! Úplně jsem se orosila. Nechci ze své dcery mít člověka, který přehnaně řeší kila, který se snaží být co nejútlejší, nejatraktivnější a já nevím co ještě. Všichni si asi umíme představit, kam až to může (bohužel) vést. Budu si na to muset dávat pozor. Od té doby, co jsem se u těchto blbých keců přistihla, se opravdu těmto tématům snažím v mé samomluvě směrem k malé vyhnout, a myslím, že mi to celkem jde. Tak snad ji v tomhle směru nějak negativně nepoznamenám. Uf!

Příliš mnoho informací škodí aneb dělejme to s citem

Naše slečna má dnes přesně 7 týdnů. A světe div se – naprosto s přehledem pase koníčky. Už to není žádný chabý pokus o zvednutí hlavy, prostě ji zvedne a kouká. Napravo, nalevo, dopředu. No a my koukáme taky. Vypadá u toho spokojeně.

Když začnete zjišťovat, kdy tak má dítě pást koníčky, dočtete se, že na konci třetího měsíce. Ok, tak je naše holčička rychlejší, to je ale šikulka. Ale ouha. Ani nemusíte moc pátrat a vyběhne na vás spousta článků na téma „Dítě pase koníčky příliš brzy – názor fyzioterapeutky – hrozí doživotní následky“ apod. Dalších XY článků hovoří o tom, jak pást koníčky správně, v jakém postavení mají být ruce, kde má být těžiště těla, co mají dělat nožičky apod. A je vyjmenován seznam možných následků, co se může stát, když to přesně takhle mimčo dělat nebude.

A tak je to se vším. Kdy má uchopovat věci. Kdy se může chovat „na tygříka.“ Kdy se může chovat „v klubíčku.“ Jak má spát na zádech a jak na boku. Kolik má v kterém měsíci vážit a měřit. Kolik má za týden přibrat. A tak dále, a tak dále.

Nějak mě to nechává klidnou. Je na bříšku spokojená? Je. Viděla doktorka co dělá (v 6 týdnech – pokusy o pasení)? Viděla. Tak co bych s ní měla dělat? Nedávat na bříško vůbec a pak ve 3 měsících čekat, že najednou tu hlavu zvedne? Nebo ji dát na bříško a držet hlavu na zemi? Asi těžko. Samozřejmě, když vidím, že jednu ručku nechala pod sebou, tak jí ji pomůžu spravit. Když vidím, že zrovna dnes nemá náladu na ležení na bříšku, tak ji netrápím.

Nebo s tím jídlem a váhou. Přibírá nám o něco víc, než je dle tabulek optimální/normální/průměrné. Stejně tak i roste. Co s tím mám jako dělat? Zamezit nějak jejímu růstovému vývoji, podobně, jako se třeba v Číně dívkám svazovaly nohy? Uprostřed jídla jí vytrhnout prso z pusy nebo ji nechat brečet hlady, jen aby nepřibrala víc, než je „doporučeno“? Asi těžko.

Něco mi říká, že v mateřství a péči o dítě má být na prvním místě cit. Vždyť jak to dělaly naše maminky a maminky našich maminek? S citem. Přístup k informacím byl minimální. Spoléhaly na svůj zdravý rozum, případně na rady a zkušenosti starších generací, kamarádek a dostupných autorit – lékařů. A vyrostli jsme, z hlediska motorického vývoje si troufám říct, že valná většina z nás bez následků.

A tak se přimlouvám – dělejme to taky tak. S citem. Nenastavujme svým dětem tabulky toho, co by kdy měly dělat. Nechme je žít a vyvíjet se jejich vlastním tempem a podporujme je v jejich zájmech, snahách a pokusech. Nejen ta úplně malá miminka, ale i ty odrostlejší.

Vlci v nás

Dlouho se mi nestalo, že bych se do nějaké knihy začetla tak, až bych ji nemohla odložit. Stalo se tak včera. Velmi ráda bych se teď vytasila s nějakou hodnotnou literaturou, namísto toho musím přiznat, že to byl v podstatě brakový románek pro ženy – kniha Měj mě rád (autor: Eva Urbaníková). Dle mého názoru (rozuměj: dle názoru osoby, která se v podstatě o nic hlouběji nezajímá a žádné psychologické či naučné knihy nečte) byla plná zajímavých informací a podnětných myšlenek zejména pro ženy.

Jeden příběh mi přišel tak stručně výstižný (a zrovna mě do nálady), že se o něj podělím:

„Existuje jeden krátký příběh o starci, který vnukovi vysvětloval vnitřní boj každého člověka … Říkal mu, že v každém z nás jsou dva vlci. Jeden se jmenuje Neštěstí. Je nositelem strachu, obavy, hněvu, žárlivosti, smutku, odporu, sebelítosti, závisti a méněcennosti. Ten druhý se jmenuje Štěstí. Je to radost, láska, naděje, vyrovnanost, velkorysost, soucit, pravda a laskavost. Když stařec zmlkl, vnuk se zamyslel a potom se zeptal – A který vlk zvítězí? … Stařec mu odpověděl – Ten, kterého krmíš.“

Tak, který vlk zvítězí?