Prodloužený listopadový víkend naprosto vybízel k tomu se sbalit a někam vypadnout. Tentokrát na Vysočinu – cíl pro někoho možná ne příliš atraktivní, je to přece jen blízko a každý to tam zná, tak co tam uvidíme zajímavého?! Divili byste se 🙂
Žďár nad Sázavou: kostel sv. Jana Nepomuckého, zámek Kinských, socha Mamlase, Pilská nádrž…
Město ležící na historické hranici Čech a Moravy má zcela jednoznačně co nabídnout:
- Památkou, kterou by dle mého názoru měl alespoň jednou za život navštívit každý Čech, je kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, který je od roku 1996 zapsán na seznamu UNESCO. Osobně jsem tento kostel, který stavěl známý architekt Jan Blažej Santini Aichel, navštívila podruhé. Mezi těmito dvěma návštěvami uteklo jen pár let, přesto se památka změnila.
Největší a na první pohled patrnou změnou je odlesnění kopce. Památka je díky tomu viditelná až z dálky. Památka je díky tomu ale plně vystavena všem povětrnostním vlivům a při bližším pohledu viditelně chátrá. Opravy jsou ve fázi realizace. Opravují se štuky v chodbě ambitů a oprava interiéru kostela finišuje.
Druhou změna je viditelná až poté, co člověk projde ambity do areálu: zjistí, že hřbitov, který vyplňoval prostor mezi ambity a kostelem je zrušený (resp. je ve fázi rušení). Od paní průvodkyně jsme se dozvěděli, jak k tomu došlo: historicky se hřbitov v areálu kostela nenacházel, k tomu došlo až později, ve chvíli, kdy starý hřbitov ve městě nebyl kapacitně dostačující. Tehdejší opat uzavřel s městem dohodu, že hřbitov bude zřízen v areálu kostela, a tak se i stalo. V roce 1996 bylo jednou z podmínek zapsání památky na seznam UNESCO zrušení tohoto hřbitova do 20 let. Ta nedávno vypršela, vlastníci hrobů je sami ve většině případů neodstranili a tak je musí odstraňovat vlastník areálu – což je po církevních restitucích církev. Jsem z tohoto kroku nějaká rozpačitá a moc nevím, co si o něm myslet…
Na prohlídku se určitě vyplatí jít, dokonce bych řekla, že (zejm. v sezóně) se ji vyplatí zarezervovat. Místo je opravdu hojně navštěvované. Možná jsme měli štěstí na průvodkyni, možná jsou takové všechny, každopádně jsme se dozvěděli neskutečné množství informací a bylo vidět, že by paní mohla vykládat hodiny a hodiny. Ačkoliv se jedná o ne příliš vysoký kopec, výhled na město a blízké okolí je fascinující.
- Zámek Kinských – je vlastně budovou původního cisterciátského kláštera. Právě mniši obývající tento klášter nechali vybudovat výše zmíněné poutní místo. Vyhořel, mniši ho opustili a později se z něj stal zámek obývaný mj. rodinou Kinských. Právě jim byl zámek v restitucích r. 1991 vrácen. Na prohlídku jsme nešli, ale využili jsme tepla velmi útulné kavárničky, kde byla taková nabídka teplých nápojů, že jsme si ani vybrat nemohli 🙂
Areál zámku je volně přístupný, můžete se tak podívat do kostela, projít si nejedno nádvoří či si v bývalých konírnách prohlédnout výstavu starých obrazů. Nejvíce na mne asi zapůsobily informační panely, kde byla památka vyfocena ve stavu, v jakém byl areál navrácen rodině a porovnání se stavem dnešním. Neskutečné. Tyto lidi nejde než obdivovat.
Kousíček od zámku se nachází barokní most se sochami. - V příjemné docházkové vzdálenosti od zámku se nachází jedna ze soch Michala Olšiaka – Mamlas. Jeho plastikami je okolí Žďáru a Nového Města téměř zaplaveno. Sochy jsou to originální, do krajiny však citlivě zasazené. Socha Mamlase se nám moc líbila 🙂
- Město Žďár toho může nabídnout daleko víc: významným rekreačním střediskem je Pilská nádrž, po jejímž břehu vede velmi pěkná inline stezka. Nádrž je zároveň v zimě i východiskem upravených běžkařských tras. Na náměstí se kromě sousoší Nejsvětější trojice nachází několik hezky opravených historických budov, jejich kontrastem však jsou četné budovy socialistického rázu.
Výšlap Vítochov – Vír – rozhledna Karasín: mapa; 19 km
Vesnička Vítochov, která se stala výchozím bodem našeho sobotního výšlapu, má jen něco málo přes 100 obyvatel. Přesto je významná: jen kousíček nad ní se tyčí kamenný Kostel. sv. Michaela archanděla.
Patří mezi nejstarší kostely na Moravě, historie dýchá z každého jeho kamene. Bohoslužby se v něm konají jen příležitostně, i z venku však stojí za podívání. Z kopečku je zároveň pěkný výhled do krajiny.
Po červené turistické značce z obce Vítochov vyrážíme směr Dalečín. Není daleko, jen asi 5 km a měl by se tam nacházet zámek. Protože se ale brzy stmívá, červenou značku opouštíme a lesní cestou podél Písečenského potoka scházíme k v.n. Vír I, která je zásobárnou pitné vody nejen pro blízké okolí, ale i pro Brno. Nádrží však protékala jen poměrně malá říčka (Svratka) a tak mám trochu obavy, že Brnu hrozí nedostatek pitné vody.
Hráz, která měří více než 70 m je monumentální. Množství 484 000 m3 betonu, které na její stavby bylo dle jedné z naučných cedulí spotřebováno, je pro mě naprosto nepředstavitelné.
Prakticky těsně pod hrází se nachází obec Vír. Všichni lidé, kteří tam bydlí a mohou klidně spát, mají můj obdiv. Bezprostřední blízkost hráze a vědomí, jakou masu vody zadržuje, mi nedělalo vůbec dobře. Pokud budete pokračovat po proudu řeky do centra obce, dojdete nejen k několika velmi hezky opraveným historickým usedlostem, ale také k hotelu Vír s restaurací, kde, jak jsme zjistili, vaří opravdu dobře. No a pokud vám náhodou nedonesou polévku, nejenže se omluví, ale donesou vám odškodňujícího panáka 🙂
Pro milovníky adrenalinu jsou v obci Vír 2 feraty, jedna z nich se, pokud to klimatické podmínky dovolí, v zimě stává ledovou stěnou 🙂 Vybavení jsme neměli, bylo lezavo, mokro a zima, takže jsme ani nemohli žádné odvážlivce pozorovat zespodu.
Pro cestu zpět jsme zvolili zase červenou turistickou značku, směr Karasín. Na samém začátku obce, nad sjezdovkou, se nachází rozhledna, která je přístupná celoročně. Pokud je bufet uzavřen, je vstupné zadarmo, jinak je zpoplatněno symbolickou desetikorunou. Už se šeřilo, viditelnost nebyla nic moc po celý den, takže výhled hodnotit nemohu.
Cesta zpět do Vítochova utekla rychle a nabízela nám krásné výhledy na Vítochovský kostelík.
Z Křižánek na Devět skal: mapa; 9 km
Pro nedělní zasněžený den jsme zvolili výlet na Devět skal – nejvyšší vrchol Žďárských vrchů. Výchozím bodem nám byla obec Křížánky. Po modré turistické značce jsme prošli kolem PP Bílá skála a dalších více či méně výrazných skalních útvarů ukrytých v lese. Cesta byla příjemná, nenáročná, trochu více zvedat se začala až těsně pod vrcholem. Pod vrcholem se nachází i přístřešek či spíše budova, jejíž zastřešenou terasu by určitě šlo využít i pro přespání – což zní jako plán na léto 😉
Vrchol Devíti skal je poměrně zalesněný, pokud chcete nějaké výhledy, je nutné vystoupat až na samý vrchol skály – po turistické značené odbočce, nemusíte se tedy bát, že byste chodili někam, kam se nesmí. Dokonce i za sněhu je pro dospělého šikovného člověka možné na vrchol vystoupat bez většího nebezpečí. Samotný vrchol je zabezpečen zábradlím.
Po žluté a zelené turistické značce jsme dokončili okruh opět v Křižánkách. Protože jsme vyrazili na tento výšlap celkem pozdě, vypustili jsme návštěvu nedalekých skalních útvarů: Milovské perníčky a Čtyři palice, které, co si tak matně z dětství vybavuji, také stojí za návštěvu.
Na závěr fotka jednoho malebného rána v Domaníně, kde jsme na Borovince byli ubytovaní:
K Vysočině závěrem: jde o kraj, který má náročným i nenáročným návštěvníkům co nabídnout. To jakési „komerční“ turistické vyžití zde je, stačí jenom hledat a najdete. Pokud hledáte něco, kde je krásná krajina, malebné vesničky s chaloupkami roztroušenými po okolních loukách a v blízkosti pár významných památek, určitě sem zamiřte. Nebyla jsem zde ani náhodou poprvé, a troufám si tvrdit, že ani naposledy.
Během, kolem, životem 