Horečka poprvé aneb Pozor! Meningokok útočí

Jeden z náročnějších večerů, kdy slečna sice usne, ale po cca 20 minutách se vzbudí a pak sebou v postýlce neklidně hází, pláče, pokud usne, tak jen když ji držíte za ručičku a ve chvíli, kdy se zvednete, ona otevírá oči a celé je to nanovo. (Jo, usínání a uspávání by vydalo na samostatný příspěvek, třeba příště). Takto třeba hodinu, dvě, tři … prostě do tý doby, než „vyměknete“ a vezmete si ji s sebou do postele. Někdy to pomůže, někdy ne, většinou tak 50 na 50, ale aspoň u toho pohodlně ležíte v teple (ach ano, jsem nesmírně pohodlná matka).

Ležíte a nespíte. To malé dítko vedle vás se pořád vrtí, funí, vzdychá, chytá vás v lepším případě za ruku, v horším za nos, vlasy, ucho, oko, rty, prostě kdekoliv. Možná nespí, možná jo, ale rozhodně to není klidný spánek. Čas běží a vy vnímáte, že to malé tělíčko vedle vás se víc a víc rozpaluje. Není jí pod tou peřinou moc teplo? Trošku ji poodkryjete. Nepomůže to. Ve 2 ráno vám dojde trpělivost a zkusíte tuto neklidnou noc vyřešit tím, že dáte čistou suchou plínu a nabídnete mlíčko. No a při té příležitosti zkusíte změřit i teplotu. 38,5! Vždycky vám přišlo, že tenhle super digitální teploměr měřil málo, takže celá rodina byla podchlazená, teď vám připadá, že měří až moc! Paralenový čípek a jde se zkusit spát dál.

Malé princezně paralen sice pomůže, přestane sebou házet a až do rána klidně spí, ale o vás se to rozhodně říct nedá. Co to bude? Nějaká viróza či nachlazení? Nebo to má „jen“ od zubů? Panebože! Meningokok. Najednou se vám vybaví slova doktorky o nevyzpytatelnosti tohoto onemocnění. Neměli jste náhodou radši nechat očkovat? V jakém stavu se ten váš poklad ráno probudí?

Něco mi říká, že takové nebo podobné strachy mají všechny matky (a samozřejmě i otcové) na světě. Bez ohledu na to, jestli je dětem 10 měsíců, 10 nebo 40 let. Toho se už prostě asi nikdy nezbavím a musím se s tím naučit žít, pracovat a fungovat. Jak? To bude asi celoživotní proces.

Všem z jednoho hrnce

Přiznávám, že BLW se mi i přes snahu zavést nepodařilo. K obědu tedy zelenina (příp. i s masem) pěkně na lžičce a já se musím přiznat, že už mě to dost nebaví. Pořád je to v zásadě to samé dokola a nevypadá to zrovna nejvábněji. Taky je to speciální vaření pro jednoho člena rodiny, o kterém se nikdy dopředu neví, kolik toho sní. Existují jen dvě možnosti: buď je toho moc a nebo málo. Apetit naší malé slečny se mění naprosto neskutečně a někdy do sebe horko těžko dostane 50 g něčeho, a o den později toho samého sní klidně o 100 g víc a ještě se dívá, co by se kde dalo sníst.

Říkala jsem si, jestli by už nešlo vařit (alespoň občas) pro nás všechny společně. Prvním takovým jídlem byl špenát. Slečně jsem odebrala před osolením a dochucením, stejně tak brambory a z vajíčka dostala jen žloutek. A první společné jídlo, které dokonce vypadalo jako jídlo, bylo na světě.

A dál? Náhodou jsem objevila stránky máma v kuchyni, které jsou plné neskutečně inspirativních receptů pro celou rodinu. U každého receptu je psáno, od jakého věku je cca vhodný. A tak už za sebou máme krůtí karbanátky (které manžel nejedl, protože prostě červená řepa ne! – chápu), dýňové rizoto (které je podle naší slečny velká mňamka), teď o víkendu to bylo dušené hovězí s kapustičkami (které mne naučilo jíst růžičkovou kapustu) a chystám se na sekanou.

V zásadě asi nejde o nic extra, ale sama se v jídle a výživě tak trochu plácám a zde to někde přehledně zpracoval a mám to tedy téměř bez práce. To vymýšlení. Nikdo to za mě neuvaří. Stránek, kuchařek a tipů, co dětem vařit, je určitě spousta, mě prozatím vyhovuje tady tato.

Držím se nesolení a nekořenění (příp. jen bylinkami), vařím tak v 85% z kojenecké vody, ale už jsem si troufla dát do jídla cibulku a řekla bych, že dobrý 🙂 Ze své hlavy jsem vytvořila tvarohovo – žloutkovou pomazánku s pažitkou a princezna si na ní ráno mooooc pochutnala. Ono to půjde. Hlavně se toho nebát.

Čas vychovávat

Naše slečna začala pomalu sama objevovat svět, 10 měsíců a ona se už moc krásně plazí. A rychle. Hračky ztratily na atraktivitě a neskutečně ji přitahuje běžné vybavení domácnosti. Židle. Mražák. Křeslo. Skříňka, které nedovírají dvířka. Kuchyňská linka. Dveře. Všechno.

Na mě, jako na mámě mimo jiné je, abych jí v rámci možností vytvořila bezpečné prostředí. Některé „nebezpečné“ skříňky se začínají zamykat a na mražák se dala západka. Už to není miminko, které člověk najde tam, kam ho před půl hodinou položil. Je to „velká holka,“ která je pořádně zvědavá a chce objevovat.

A já teď stojím před otázkou, kde je ta vhodná hranice mezi „nechat objevovat“ a „vychovávat“? Každý má tu hranici asi někde jinde a já tu svou ještě pořád nenašla. Pořád se to ve mě tak nějak ještě pere.

Jeden příklad za všechny? Asi sporák. Máme klasický sporák s troubou, není úplně nejnovější, takže když se v troubě něco peče, poměrně dost tepla se dostává i ven a ten plech okolo sice  asi vyloženě nepálí, ale zároveň není studený. Taková trouba, ať už se v ní peče, je neskutečné lákadlo! Třeba ta spodní přihrádka s plechy. Ta je. Nebo plácat do ní rukou z boku, to je úplně jiný zvuk, než vydává podlaha/koberec/dřevěné skříňky. Nebo ta radost, když se podaří stáhnout dolů rukavici, která visí za magnet právě na boku toho sporáku. Tyto věci mi „nevadí,“ jen ať objevuje. Ale jak jí vysvětlit, že když se v té troubě peče, tak se k ní prostě nemá přibližovat? Jak jí vysvětlit, že když je trouba pootevřená a větrá tak, že mám přes dvířka pověšenou utěrku, nemá za tu utěrku tahat, neboť tak si otevře ty dvířka přímo na hlavu? Jak jí vysvětlit, že někdy může a někdy ne? Metodou „jen ať se spálí“ a zjistí, že „život není peříčko?“ Zakazovat pořád? Zakazovat jen někdy? A vůbec, jak efektivně zakazovat?

Nevím. A to jsme teprve na začátku „vychovávání“ a „vymezování hranic.“ Je to pro nás velká neznámá, zcela nová role a už teď je mi jasné, že to nebude žádná sranda. Ale tak, hlavně se z toho nepo…. 😉

Plavání dětí

Docela dlouho jsem si hrála s myšlenkou, zda s naší malou slečnou chodit či nechodit plavat. Hodnocení rodičů jsem slyšela veskrze pozitivní, navíc náš malý vodní živel miluje koupání, tak jsem si řekla, že to zkusíme.

Hned při hledání vhodného kurzu přišel šok, a tím je cena. V našem plaveckém centru je to cca 300 kč za lekci. Podotýkám, že lekce s lektorkou je půlhodinová! Další půlhodinku pak můžeme strávit ve wellness. Uf teda. I přes tuto cenu jsme se do toho rozhodli jít a to v dceřiných necelých 9 měsících. (Jinak takto  veřejně s dětmi plavat je možné od 6 měsíců).

Plavky:
Bylo potřeba vyřešit i plavky. V zásadě jsou dvě možnosti, a to plavky jednorázové (ve stylu plen) a neoprenové. Oboje fungují na stejném principu, moč propustí, stolici by měly udržet. Nevýhodu jednorázových plavek spatřuji zejm. v tom, že nasáknou vodu a pak táhnou dítě dolů. To se dočtete všude. Sama jsem si to ověřila v létě, když jsme zkoušeli dovádět na zahradě v bazénu. A pak taky zbytečný odpad a tak (však proto taky látkuju, že?). Takže za nás byla jasná volba plavečky neoprenové, které donesl naší malé Ježíšek. Doporučuji dítko dobře změřit. Ač malá ještě nemá rok, tak plavky má velikosti 1 – 2 roky a jsou jí tak nějak akorát.

Ukázková lekce:
Většina plaveckých center nabízí ukázkové lekce, kterých se přímo účastníte, a které jsou v přepočtu dražší než řádná lekce. Jakožto ekonomicky smýšlející člověk jsem ukázkovou lekci zavrhla a rovnou zakoupila lekcí 5.
Takže jak probíhala naše úplně první lekce? První půlka kurzu fakt dobrý, dokonce si i spokojeně broukala. Pak se něco pokazilo a najednou brek, slzy, nespolupráce. Upřímně, po takovém zážitku bych asi hodně přemýšlela, jestli na nějakou další lekci vůbec jít. No ale měly jsme je zaplacený, že, a tak jsme šly. A ono to bylo dobrý! A je to hodinu od hodiny lepší.
Do kurzu se postupně přidávají další maminky a musím říct, že velká většina dětí má (minimálně) tu první lekci stejnou, tedy s brečením. Ono není se čemu divit, je to něco naprosto nového a pak asi záleží na každém, zda se rozhodne to překonat nebo ne.

Jak probíhá taková lekce:
Lekce je malá, maximálně 8 maminek/děti. Každá lekce začíná a končí stejně, jakýmsi „rituálem,“ říkankou, a děti už pak tuší, co bude následovat. Žádná lekce ale zatím nebyla ještě úplně stejná. Někdy používáme plavací destičky, někdy pěnový kruh, někdy nic. Vše je doprovázeno říkankami a písničkami. Naše malá vypadá, že si to lekci od lekce užívá víc a víc. No a chytání barevných balónků, to nesmí chybět (a už to tak nějak patří k tomu závěrečnému rituálu).

Pokroky:
Máme za sebou 5 lekcí. Vidím obrovské pokroky. Například už na lekci malá nebrečí, většinou k tomu ani nesměřuje. Když ji potopím, nezpanikaří a sama se umí vynořit. Při pohybu ve vodě kope nožičkama, čímž si vlastně pomáhá udržet se nad vodou. (Nebo vlastně mě pomáhá udržet ji nad vodou). Řekla bych, že jí pohyb ve vodě pomáhá posílit svaly, je teď taková obratnější a čilejší.
Některé „cviky“ jsou takové, že nevím jak ji chytit a bojím se, že ji utopím.  Takové pak dělám tak nějak „po svém.“

A dál?
Budeme pokračovat! Pořídila jsem rovnou 10 lekcí. Bezprostředně před námi a po nás mají lekce starší děti, věk nedokážu odhadnout (2 roky?) a jsou hrozně šikovný, je vidět, že vody se nebojí a umí se v ní pohybovat. A to bych řekla, že je fajn základ do budoucna, pro opravdové plavání.
Mimochodem, zjistěte si, zda vaše pojišťovna na plavání nepřispívá 😉