Zázrak zrození

Pondělí 15. 4. 2019. Měsíc do termínu porodu. Nějak mi to začíná všechno docházet. Nějak moc se to všechno blíží. A na mě začíná doléhat strach a obavy. Jak to všechno zvládnu/zvládneme? Po klidném dopoledni s mámou, kdy jsem koupila prckovi pár krásných šatiček na parádu, kdy si klidně sedíme u čaje a povídáme o všem možném, jak kdyby mě doma odpoledne zachvátila nějaká panika a já začínám chystat maximum možných věcí. Oblečení na cestu z porodnice. Dalších pár věcí do tašky do porodnice. Pár posledních vět do porodního plánu. Se svými obavami se svěřuji muži, když konečně přijde z práce. Objímá mě a uklidňuje mě, všechno společně zvládneme, však ještě máme cca měsíc na to, vše nachystat.

Noc z pondělí na úterý, něco málo po půlnoci. Nemůžu spát. Nejde to! Možná se konečně začínám propadat do spánku, ale na jednou se ozve divné …. lupnutí. Nevím jak to popsat. Celkem hlasité a probere mě. Nejsem schopná ten zvuk nikam zařadit. Ještě chvíli ležím, pobolívá mě bříško, jdu na záchod a objevím trochu krve. Lehká panika. Budím manžela, ať ví, co se děje. Váháme, jestli jet nebo nejet. Přece jen … Najednou mám mokré celé kalhoty od pyžama. To „lupnutí“, to mi praskla voda (ano, opravdu to jde slyšet). Takže jet. Bolesti břicha se stupňují, to už budou kontrakce. Nějak nemám pocit, že bych mohla poslechnout rady z kurzu a zůstat ještě tak hodinku, dvě, tři doma v klidu a teprve potom vyrazit do porodnice. Sedím, mám pocit, že se nemůžu pohnout, každou bolest se snažím prodýchat (do břicha! nejde to!), naviguju manžela co odkud podat, co nachystat, co a jak udělat.

Sedáme do auta a vyrážíme směr Brno, Obilní trh. Mám pocit, že jedna kontrakce téměř bez přestávky střídá druhou. Z cesty si pamatuju jen ty místa, kde manželovi hlásím začátky a konce kontrakcí. Vjezd na hlavní, železniční přejezd, křižovatka … Ta místa jsou nebezpečně blízko sebe. „No, to je tak po dvou minutách…“ povídá a trochu přidá. Nemám ráda, když jezdí rychle, ale teď je mi všechno jedno, hlavně ať mě tam doveze, poslední co chci, je rodit v autě. Ještě že je noc a Brno je dobře průjezdné.

Zvoníme na ambulanci porodnice, otevírá nám velmi sympatická a usměvavá porodní asistentka a hned mě bere na ambulanci, napojí mě na monitor a nechává mě tam samotnou. Až přijde příště, vyžádám si přítomnost manžela. Není problém. Z počátku mám pocit, že ke mě přistupují jako k hysterce, kterou ještě pošlou domů, protože tak rychle to přece u prvorodiček nechodí. Dožaduji se emitky, je mi na zvracení. „Teda, že byste to vzali takhle hopem?“ zkontroluje monitor, odpojí mě a vede k doktorce. Ta když mě vidí, ani se na nic moc neptá, prakticky hned mě prohlídne a začíná mi dělat ultrazvuk. „Kdyby se vám chtělo tlačit, tak ještě netlačte.“ Cože? Tlačit? Už? Moc nevím, co na ultrazvuku zjistí nebo nezjistí, každopádně vím, že ho nedokončila a už mě bere na sál/pokoj. Honem, honem.

Dál už si toho moc nepamatuju. Nevím, kdo mě na pokoj dovedl, vím, že to nebylo daleko, ale myslela jsem, že tam nedojdu. Vím, že mě překvapilo, jak je sál/pokoj malý a že je tam nějak moc lidí (určitě já, manžel, doktorka, porodní asistentka, později pediatrička…). Pamatuju si, že se tomu počtu lidí nahlas podivím. „No a bude nás tu ještě víc!“ s úsměvem říká asistentka (byla opravdu úžasná!) Pamatuju si tam ještě tak dvě kontrakce a pak už jenom tlačím, přesně podle pokynů, nebo se o to aspoň snažím. Manžel mě drží za ruku, já mu ji určitě drtím. Podle toho, jak mě později bolí v krku, asi pěkně křičím. Opravdu nevím. Najednou mi něco přistane na břiše. V první chvíli mi to připadá modré, nehýbe se to, nekřičí. „Dýchá???“ ptám se se slzami v očích. „Dýchá, ještě přes pupečník“ uklidní mě asistentka. Naše dcera. Najednou se zavrtí, začne kňourat, začne se hýbat a mě ty slzy opravdu vytrysknou. Jsou 2 hodiny ráno.


Bylo to neskutečně rychlé. A taky to neskutečně bolelo. Možná proto, že to bylo tak rychlé? Intenzivní bolest prakticky bez přestávky? Kdyby mi někdo řekl, že to takhle bude bolet 3, 6, 12, 18 hodin, tak hned ve dveřích žádám celkovou anestezii a císařský řez. Když na to vzpomínám takhle zpětně, přijde mi ta bolest až neskutečná, ne, to prostě TAK moc bolet nemohlo.

Z celého průběhu porodu si toho moc nepamatuji. Spoustu se toho dozvídám až zpětně od manžela. Třeba to, že tam pořád otravovala nějaká ženská o občanky, on je hledal a já ho volala k sobě. Tak se na milou ženskou vykašlal a šel mě držet za ruku a povzbuzovat. Až to řekl, tak ano, vím, že to tam bylo. Ale sama si to nepamatuji. Nebo když se už doma po vyprání prádla při skládání ponožek podivuju tomu, že mám jeden pár naruby. „Jo, to budou asi ty z porodnice, chtěla jsi je sundat, tak jsem ti je nějak sundal a asi naruby.“ Vážně? A takových střípků a drobností zmiňuje víc. Někde jsem četla, že ženy si z velké části porody nepamatují. Prý proto, že kdyby si je pamatovaly kompletně, tak už by žádné další dítě nechtěly. Ano, dává mi to smysl.

Celé to bylo strašně intenzivní, nejen ta bolest, ale všechny ty pocity okolo. Těžko to popsat. Jedno vím jistě: ta chvíle, kdy poprvé uvidíte tu šošolku hlavy, kdy poprvé ucítíte teplý dech toho malého zázraku na vaší hrudi, kdy se poprvé přisaje k vašemu prstu … to všechno smaže všechna nepohodlí předchozích měsíců a několika málo posledních hodin. Je to nádherné a stojí to za to. Navíc, když vedle sebe máte někoho, koho milujete, někoho, o kom víte, že se na něj můžete spolehnout, že miluje i on vás a i toho malýho tvorečka, který zrovna zavřel očka a jde úplně poprvé na tomto světě spinkat.

Zbláznila jste se???!!! Chcete porodit??!!!

Jsem na mateřské. A chodím do práce. Tak trochu. Víceméně když se mi chce. Dorazit mohu kdy chci, stejně tak odejít. A jsem spokojená.

Nedávno jsem se probudila kolem 7 h ráno, v plánu bylo jít do práce. Venku sluníčko, bezvětří, teplota příjemná asi kolem 8°C. Proč jet autem, řekla jsem si, a vyrazila na kole. Ani ne za 20 minut jsem byla tam. A spokojená.

Náladu mi trochu pokazila jedna nová zaměstnankyně. Viděla mě s helmou v ruce a začala hulákat na celou chodbu: „No zbláznila jste se????!!!! Na kole?? Ve vašem stavu?? Chcete snad porodit???!!!!“ Nevím, co přesně jsem jí odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu „Ráda bych. Ideálně v půli května.“

Cizí ženská. Nic o vás neví. A začne na vás takhle hulákat. Má snad těhotná sedět a nic nedělat, jenom proto, že je těhotná? Samozřejmě, jsou riziková těhotenství, ale to je jiný případ. Myslím, že své tělo jsem se za ty roky, kdy se poměrně aktivně hýbu, naučila poslouchat docela dobře. Do práce to mám 3 km. Po rovině. Prakticky pořád mimo silnici, přitom žádný terén. Tohle si myslím, že ještě nikoho nezabilo. Natož člověka, který je opravdu zvyklý se hýbat.

Hýbala jsem se skoro vždycky, a přestat s tím, jenom proto, že jsem těhotná, to mi přijde jako největší blbost. Stejně tak mi přijde blbost začínat v těhotenství s něčím, na co člověk není zvyklý. Prostě pokračuju v tom, co jsem zvyklá dělat. Jenom v menší míře. Jenom pomaleji. A do ničeho se nenutím. Chce se mi – jdu. Nechce se mi nebo mě něco bolí – nejdu. Prostě se stále hýbu!

A víte co pozoruju? Jsem schopná prakticky čehokoliv. Jsem ve 35 tt a kolikrát vidím těhule, které si nejsou schopny skoro zavázat boty. Nezohnou se k nim ani si k nim nedokáží dřepnout. Jasně, jsou věci co mi dají zabrat, kolikrát je to obyčejné zvednutí se z postele a chůze po schodech, ale zatím zvládám fakt všechno. Samozřejmě si ráda nechám s něčím pomoct, např. země už jsem pěkně dlouho nemyla, to je v takovém polopředklonu a ten mi vyloženě nedělá dobře. Ale třeba záhonky si postupně upravuju sama. A myslím si, že to je právě tím aktivním pohybem i v těhotenství. Chce to jediné – poslouchat svoje tělo.


Po porodu bych se ke sportu samozřejmě ráda vrátila. Myslím, že teď jsem na tom fyzicky docela dobře, ale naprosto si neumím představit, jak moc mě rozbije porod (předpokládám, že můj stav zhorší) a co se mnou udělá absence takového velkého závaží na břiše (předpokládám, že můj stav zlepší).

Uvidím. Každopádně mám letos dvě sportovní ambice: na začátku srpna bych ráda dokončila Hostěradský triatlon a v první půlce října bych ráda se ctí uběhla Vokolo Priglu. Akorát ještě nevím, co konkrétně to je „se ctí“ – to se ještě uvidí. A mám motivaci. Kamarádka půl roku po porodu uběhla tento víkend Pražský 1/2 M za 1 hod 54 minut. Takže je vidět, že to jde.

Rozhledna Nedánov

Hezká či zajímavá místa člověk nemusí hledat stovky kilometrů od domova. Tentokrát jsme vyrazili asi do 25 km vzdálené jihomoravské obce Boleradice, která je tak trochu sevřena mezi kopci, které jsou pokryty lesy a vinohrady.

DSC_0039.jpg

Vyrážíme po zelené turistické značce, cesta stoupá prakticky hned z centra obce. Jedná se o asfaltku, víme, že nahoře u rozhledny má být parkoviště, někteří návštěvníci tuto možnost evidentně využívají. Jdeme mezi sady a vinohrady, z nichž některé jsou dost zchátralé a zanedbané. Asi po kilometru přicházíme k první vyhlídce, za dalších pár set metrů je krásně opravená boží muka, ale rozhlednu pořád není vidět.

Vyloupne se nad námi až jsme téměř u ní. Dřevěná, 26 m vysoká rozhledna na kopci Nedánov. Tento vrch a jeho okolí není nezajímavý. Archeologické nálezy ukázaly, že byl kdysi dávno osídlený, nedaleko bylo nalezeno i slovanské sídliště a pohřebiště. Vrchu se však dotkla i moderní historie. Koncem minulého století zde byl proveden průzkumný vrt hluboký přes 5 km, jehož cílem bylo odhalit ložiska ropy a zemního plynu a hlavně jejich vydatnost. Evidentně to nedopadlo, vrt byl zrušen a zakryt betonovou plochou (právě tou, na které se dá parkovat).

Výhled z rozhledny se otevírá zejména na jihovýchod, jih, a západ. Za naší návštěvy byl celkem opar, takže i poměrně nedalekou Pálavu jsme viděli dost nejasně. I tak stál výhled za to.

Cestu dolů jsme zvolili trochu jinou: u již zmíněné boží muky jsme odbočili a vydali se k dřevěnému sousoší Cyrila a Metoděje, kteří z pahorku shlíží na Boleradice, prý směrem, kde se našlo ono slovanské pohřebiště.

DSC_0069

Cesta dolů do obce by už byla pohodička …. kdybychom omylem nesešli z cesty a nemuseli se prodírat jakýmsi zarostlým úvozem. Ale tak, zase bylo dobrodrůžo 🙂


délka okruhu: cca 5 km
k rozhledně i sousoší možnost dojet autem
rozhledna volně přístupná

Taška do porodnice a porodní plán

35. týden těhotenství je tady. Teoreticky mohu kdykoliv rodit, teoreticky na to mám(e) ještě 5 týdnů čas. Pro svůj vlastní klid jsem se odhodlala nachystat dle mého dvě zcela zásadní věci: tašku do porodnice a porodní plán. Jak to dopadlo?

TAŠKA DO PORODNICE:
Ve chvíli, kdy máte vybranou porodnici (mám), tak na jejích stránkách určitě někde najdete seznam toho, co s sebou do porodnice. No, není toho málo! Některé věci netušíte na co jsou ani jak vypadají, u jiných naprosto netušíte množství (v tomto obojím mě teda dost pomohl předporodní kurz).

Při chystání dřív nebo později nakouknete zaručeně i do jiných seznamů, než do toho, který nabízí „vaše“ porodnice, a zjistíte, že potřebujete ještě přezůvky, toaletní papír, přezůvky pro doprovod a dalších milion zcela základních věcí.

A ve finále zjistíte, že taška je plná, přitom spoustu věcí (zatím) vůbec nevlastníte, a další spoustu věcí ještě chystat nemůžete (přece vám tam 5 týdnů nebudou ležet partnerovy jediné přezůvky, vaše občanka a jídlo).

Takže namísto toho, abych si ze svého seznamu úkolů odškrkla „nachystat tašku do porodnice“ přidala jsem celý další seznam s názvem „do tašky do porodnice ještě pořídit/dobalit“

Jasně, v dnešní době mobilů, internetu a 24 h otevřených obchodů se zdá, že to moc hrotím. Ale pro můj klid bych tam například ty novorozenecké jednorázové plínky fakt měla už nachystaný! Ale jsou na seznamu, tak snad je pořídit zvládneme (mimochodem, už jsem byla v několika běžných obchodech a tu nejmenší novorozeneckou velikost tam fakt neměli, takže ono to zase asi až tak jednoduchý nebude)

PORODNÍ PLÁN
Dlooooouho jsem přemýšlela, za ho vůbec psát. Nakonec (mj. i na základě informací na kurzu) jsem se rozhodla, že ano. Když něco chci, tak o to řeknu. Hlavně chci mít v prvé řadě klid na porod samotný a to poslední, po čem toužím je, aby tam každou chvíli někdo chodil a neustále se na něco ptal. Nehledě na to, že pokud by se vystřídala směna, chodili by tam znovu a ptali se na ty samé věci. Takže jsem se rozhodla ho napsat.

Uf. Člověk tak nějak ví co chce a co nechce. Ale jak to formulovat a strukturovat? Jak to udělat stručné, přehledné a přitom ne rozkazovačné? A zase neposkytnout zdravotnickému personálu zbytečně velký prostor pro manévrování? Velmi rychle jsem pochopila, že psát tam větu „pokud to nebude nezbytně nutné“ je hloupost. Protože pokud něco bude opravdu „nezbytně nutné“ tak to udělají i bez ohledu na moje přání.

Na internetu je spousta tipů, spousta návodů, spousta myšlenek a podnětů … a všechny dost nepřehledné a vzájemně se popírající. Takže to byl strašný boj. Asi hodinu to vypadlo, že skončíme u toho, kdo jsem já, kdo je můj doprovod, a že nechci u porodu mediky. Přitom v hlavě to všechno mám! Nakonec se mi ten plán nějak podařilo sepsat, ale nebylo to vůbec jednoduché. Ještě to nechám uležet, ještě si to několikrát přečtu, prokonzultuju s partnerem … a určitě ještě spoustakrát přepíšu.

Je stejně strašně vtipné psát plán (nebo přání, chcete-li), ohledně něčeho, co jste nikdy nezažily a naprosto netušíte, jak to bude probíhat a jak bude reagovat vaše tělo. Ale všechno se dá vždycky změnit. Důležité je, brát „plán“ opravdu jako „přání“ a případné odchylky od něj nevnímat jako své selhání. Tak snad budu mít ještě dost času tuhle základní věc do mé hlavy dostat 🙂


Poznámka: porodnice nabízí i možnost konzultace porodních plánů, ale využít se této možnosti nechystám.

Jsem doma a nenudím se!

Včera to byl přesně týden, co jsem nastoupila na mateřskou dovolenou. Doma jsem ale kvůli předchozí neschopence v kuse už téměř měsíc. A světe div se: nenudím se! Nejsem typ člověka, který by uměl dělat nic, natož si to třeba dokonce užíval. Já prostě musím pořád něco tvořit, kutit, uklízet, vymýšlet, plánovat, psát, hýbat se … a ideálně k tomu nepotřebuju další lidi.

V zimě jsem měla opravdu obavy, zda se v tomto domě, který je mým domovem teprve něco málo přes čtvrt roku, nebudu nudit, až přijde mateřská dovolená ještě bez prcka. Přece jen máme tu dvě místnosti, ve kterých si můžeme dělat co chceme … a dál vlastně vůbec nevím, co kde pořádně je, co a jak chodí a co si můžu a nemůžu dovolit. Navíc je to dům plný lidí – 7 stálých obyvatel a téměř pořád někdo na „návštěvě.“

A nakonec to vůbec není tak špatné:
– rozjařilo se a mužova maminka mi vyčlenila kus zahrady, kde si mohu hospodařit. Sice pořád tápu, když hledám nějaké zahradní náčiní, pídím se po tom, kam dávají plevel či příp. kde se bere voda na zalívání, ale to se všechno poddá. Teď ještě, aby mi tam něco vyrostlo.
– šiju. Jejda, vymyšlených věcí co ušít mám spoustu, dokonce mám i látky, ale chybí mi odhodlání. Věřím ale, že to přijde. Nedávno se mi podařilo téměř po celém dni snažení pokořit těhotenskou sukni a mám z ní ohromnou radost. Bohužel šicí stroj nemám tady a tak „musím“ jezdit na návštěvy za mamkou 🙂
– tvořím i jinak. Brzy budou Velikonoce a tak je na čase začít přemýšlet nad výzdobou. Nebo taky dolaďuju detaily v domácnosti třeba tak, že jsem vytvořilo žluto modré květináče, aby nám ladily s kobercem. A podobně.
– uklízím a přerovnávám. Nastěhovali jsme se před čtvrt rokem a já už to celé přerovnávám. Není divu! Brzo nás bude o jednoho víc a ten člen navíc taky potřebuje nějaké své poličky.
– vařím a peču. Jejda, nikdy mě to moc nebavilo, ale teď jsem se do toho nějak pustila a není to tak úplně nejhorší. Hitem jsou sušenky na všechny způsoby. Úplnou novinkou v naší kuchyni je cizrna, kterou se tam snažím nenápadně propašovat.
– stále se hýbu. Je to až s podivem, ale 6 týdnů před plánovaným termínem porodu se mi hýbe snad líp než v 6 měsíci. Jsem sice čím dál tím pomalejší, ale zase zvládnu překonat větší vzdálenosti. Minulý týden jsem dokonce podnikla jeden 8km běh! Chodím na vycházky (to mě ale moc nebaví), nebojím se ani sednout na kolo.
– odpočívám a čtu. Ano, odpočívám. Každý den si najdu chvilku (někdy větší, někdy menší), kdy si sednu (nebo spíš lehnu) a čtu. Dost často ale to čtení přejde ve spánek. Což taky není úplně špatné. Taky průběžně píšu prckovi deníček. A měla bych (konečně) začít tvořit fotoknihu ze svatby a z celého loňského roku.
– výbavička pro prcka. Tu si naštěstí vzala ve velké míře na starost moje mamka – natěšená babička. Protože jinak bych na všechny ty další věci neměla snad vůbec čas. Děkuju!

A je toho mnohem a mnohem víc! Nejen věci milé, do kterých se mi chce a na které se těším, samozřejmě jsou tam i povinnosti. Konečně mám čas na věci, na které jsem čas při chození do práce absolutně neměla – na tu zábavu i na ty povinnosti. A užívám si to. Všechno. Nedělám si iluze, ono to pořád takový nebude, ale jsem za tento čas hrozně ráda. Taky kdyby to mělo být pořád takový „volný“ tak mě to asi brzo přestane bavit 🙂