Bolesti, bolístky a jiná trápení

Ne nadarmo se těhotenství říká také „jiný stav.“ Cítíte se prostě jinak, někdy víc, někdy míň. Teď jsem někde mezi druhým a třetím trimestrem. Své těhotenství zatím myslím směle můžu prohlásit za bezproblémové a doufám, že tomu tak bude i nadále. Přesto nějaké bolesti a bolístky spojené s jiným stavem mám. Jaké? Tak tady jsou:

  • (ranní) nevolnosti: problém, který údajně trápí většinu žen prvních několik týdnů, někdy i měsíců, někdy ještě déle. Taková ta typická nevolnost, kdy se zvedáte z postele s rukou na ústech, pádíte k záchodu a modlíte se, aby zrovna nebylo obsazeno, tak ta mě nikdy nepotkala, a jsem za to ráda. Vlastně jsem za celou dobu těhotenství nezvracela ani jednou. Někdo mi dokonce říkal, že nevolnosti v těhotenství prý značí problém s tím, těhotenství vnitřně přijmout. Zajímavé, na to že jsme to neplánovali…
  • únava: vždycky jsem byla spáč a nebyl pro mě problém lehnout si po obědě a na hodinku, dvě, tři si zdřímnout. Zejména v prvním trimestru ta únava byla příšerná. Ty unavené a usínací stavy na mě přicházely v práci, v autě, při uklízení, při sportu, kdykoli. Teď je to o něco lepší. Stále mám zvýšenou potřebu spánku a odpočinku, což je pro poměrně aktivního člověka (za jakého se dosud považuji) někdy celkem omezující a limitující, už to ale není v té míře, že by pro mě den končil 19 h a já totálně mrtvá šla spát. (Poznámka trochu předčasná: to jsem teda zvědavá, jak to budu/budeme dělat, až budeme čekat další dítko…)
  • slabost: motání hlavy, pocity na omdlení, mžitky před očima, celková slabost, šmátrání po nejbližším vhodném místě na sednutí a uvažování, zda je poblíž někdo, kdo by vás vzkřísil a zvedl. Jo, tak tohle mám a znám. Už jsem vypozorovala, že se ráno potřebuji najíst hned poté, co vstanu. Stačí opravdu troška (3 piškoty, sušenka, čtvrtka chleba…), ale čekat i jen nepatrných 15 minut by vedlo k popsanému nepříjemnému stavu. Když to nepomůže, následuje vyšší level – kafe. Na tom popsaném motacím se stavu je nejhorší opravdu ten pocit, že nevíte, jestli vás někdo zvedne a kdy. Do „finále“ jsem to zatím ještě nikdy nedotáhla, tak snad to tak bude i nadále.
  • bolesti zad: tak ty mě trápí více či méně celoživotně. A teď je to ještě horší. Někdy mám vyloženě problém se bolestí zvednout z pololehu (polosedu) či lehu na zádech. Přetočit se na bok? Ani to někdy bolestí nejde. A to mám ten největší zápřah teprve před sebou. Jsem zvědavá, jak to zvládnu!
  • záněty: Tak toto považuji za první (a doposud vlastně jediný) vážnější problém. Močák, kvasinky, … mám snad všechno (alespoň náběhem), co existuje. Na to držet 100% protikvasinkovou dietu (dávat pozor na sacharidy, omezit bílou mouku…), tak na to fakt nemám. Držet ji částečně prý nemá žádný význam. Držet se jen doma, v suchu a teple a nezapotit se, na to taky moc nejsem. Takže pěkně brusinky ve všech možných formách, urologický čajíček (už jsem si na něj celkem zvykla), sem tam od doktorky nějaké globule, no je to báječné!
  • pohyby: Poprvé to přišlo kolem Vánoc. Takové malé ťuknutí v bříšku, kdy si spíš říkáte, co to trávení zase blbne! O nějaký den později už to bylo naprosto zřetelné, a dokonce i tatínek, když večer položí ruku na břicho, cítí kopajícího prcka taky 🙂 Je to zábava. Do té doby, než si dá prcek třeba na 24 hodin pohov a vůbec o něm nevíte. Ta nejistota a nervozita!!! To bych byla ráda i za pořádný kopanec do močáku! (Zatím se nakonec vždycky probral a řádí vesele dál).
  • jiné tělo: nevím, kolik žen se s tímto potýká. Já jsem ke svému tělu obecně dost kritická. A pak najednou neplánovaně mám prsa! To by ještě celkem šlo. Ale pak se přidal zadek, stehna a břicho. Kila letí nahoru (to bych řekla že souvisí s tím, že nebyly žádné nevolnosti, přibírám pěkně hned od začátku) a prakticky do ničeho se nevejdu. Do triček jo, ta jsou elastická…a najednou taky krátká! Prostě to k tou patří. Někdy to beru tak jak to je, a říkám si, že břicho shodím a vypracuju kdykoliv po porodu, teď na to není ten správný čas. Jindy panikařím, nemůžu se na sebe ani podívat a bojím se, že to už nikdy neshodím. Naštěstí mám úžasného muže, který mě bere takovou, jaká jsem a na rozdíl od pár jiných chlapů, které ve svém okolí mám, vím, že by mi nikdy (minimálně v těhotenství) neřekl, že jsem tlustá. Díky za to.
  • nálady: s těmi jsem se taky potýkala spíše na začátku. Nevím, do jaké míry to bylo  způsobeno vším stresem z práce, svatby, úpravy bydlení, stěhování a do jaké míry  těhotenskými hormony. Každopádně teď už je to lepší, skoro bych řekla, že po psychické stránce jsem to prostě já. Muž si to dokonce pochvaluje, je rád, že zmizely mé každoměsíční (ne)nálady spojené s MS.
  • chutě: skoro bych řekla, že je nemám. Vždycky jsem jedla divné kombinace. Mou oblíbenou večeří už pěkných pár let je chleba se sádlem a pórkem či nivou (či obojím), hrnkem studeného mléka a miskou meruňkového nebo třešňového kompotu. Na nic horšího či bláznivějšího chuť nemám. Jedno období jsem se mohla utlouct po rybičkovém salátu s majonézou, teď zase často (častěji než dřív) sahám po sladkém, protože jsem prostě mlsná…ale to jsem byla vždycky 🙂
  • cukrovka a další: na vyšetření na těhotenskou cukrovku a myslím, že i spoustu dalších, jsem nešla. Nastínění toho proč, najdete zde. Nevím, možná se to časem ukáže jako chyba a budu litovat. Zatím ale vycházím z toho, že cukrovku (nejspíš) nemám a tak se nemusím stresovat. Pozitivní vliv toho mého nevědomí vnímám v tom, že si kolikrát dokážu říct „ne,“ když sahám po sladkém a naopak přidat do jídelníčku více zeleniny (což je u mě v zimě docela velký problém!).

Jsou to prkotiny, že? Taky si říkám 🙂 Prostě je to jiný, ale krásný stav, který si snažím maximálně užít. A řekla bych, že se mi to zatím docela daří. Tak uvidím, jak mi to půjde ty následující cca 3-4 měsíce.

Předporodní kurz – ano či ne?

Už nějakou dobu řeším otázku, zda se zúčastnit nějakého předporodního kurzu, nebo zda je to zbytečné. Mé rozhodnutí a přesvědčení se mění prakticky co týden, vidím spoustu pro, stejně jako spoustu proti. A pak ta nepřeberná nabídka, která se nastávajícím maminkám, jejich partnerům či jinému doprovodu k porodu nabízí!

Předporodní kurzy nabízí prakticky každá nemocnice (porodnice), existuje taky spousta center/poraden/porodních asistentek/jak to správně nazvat, které předporodní kurzy pořádají.

Co jsem zatím zjistila:

  • kurzy v nemocnici jsou zpravidla levnější;
  • kurzy v nemocnici jsou zpravidla méně časově náročné;
  • při kurzu v nemocnici se obvykle dostanete i na sál, na kterém následně budete rodit, (nepůjdete pak tedy do úplně neznámého prostředí);
  • „komerční“ kurzy poskytují zpravidla širší náhled na problematiku nejen porodu, ale i těhotenství, následné péče o dítě, kojení, šestinedělí … což ne v každé nemocnici je pravidlem;
  • nemocničním kurzům je často vytýkáno, že prezentují pouze „jak se to dělá u nich“ a to jako jedinou možnou a správnou variantu;

Mé přesvědčení, zda se zúčasnit nebo ne, se mění každou chvíli! Od začátku mám jasno v jednom – pokud na kurz, tak rozhodně ne do nemocnice (důvod: poslední bod předchozího výčtu).

Co mě vede k tomu nezúčastnit se:

  • porodit prostě musím, už nemám na výběr;
  • každý porod je jiný, na to tě prostě nikdo a nic nepřipraví;
  • zvládly to (porod i následnou péči o dítě) všechny, tak to zvládnu taky;
  • časová náročnost;
  • finanční náročnost;

Co mě vede k tomu zúčastnit se:

  • informace se vždycky hodí, nemám kapacity si všechno vyhledávat, ověřovat … i když to dělám, ale spousta věcí mě ani nenapadá, že bych je řešit mohla;
  • informace pro partnera – zatím se neprojevuje jako ten typ, který by si sám hledal např. info o různých polohách, o tom jak být co nejvíc rodičce nápomocen apod., já sama mu to načtené z internetu (a už mnou samotnou přefiltrované) převykládat nedokážu;
  • ještě nikdy jsem se žádným malým dítětem nebyla víc než pár minut, někdy cítím, že potřebuji „návod,“ jak ho správně držet apod., abych mu přece jen neublížila;
  • vnímám to jako jednorázovou investici, před případnými dalšími porody už na kurz určitě nepůjdu;

Osobně znám ženy, které na kurzu byly, stejně jako ty, které si řekly, že nějaký kurz nepotřebují. Zvládají všechny. Kdyby se měly rozhodovat znovu, tak ty, co na kurzu byly, by šly znovu. Ty co nebyly, by nešly. Ty, co se nějakého „komerčního“ kurzu zúčastnily, byly v některých případech ze strany personálu vnímány jako „potížistky“ – věděly, na co mají právo, ony, i jejich partneři, a nebály se o to říct, jejich partneři se za ně postavili (např. víte o možnosti tzv. ambulantního porodu? Nebo o tom, že čerstvě narozené miminko od vás vůbec nemusí/nemají odnášet, a mohou ho vyšetřit přímo na těle matky, samozřejmě v případě, že je vše v pořádku?). Ty co nebyly na žádném kurzu byly v některých případech ze strany personálu vnímány jako „nezodpovědné neinformované nány“ (cituji jednu kamarádku, takto se o ní prý vyjádřil porodník).

Pořád jsem váhala a váhala a váhala. Muž k tomu přistupoval z počátku tak, že pokud budu chtít, tak půjdeme. Teď už k tomu začíná přistupovat o něco „aktivněji“ a říká, že by „docela i šel.“ Místa na mnou vyhlídnutém kurzu se rychle plnila … a tak jsem to rozhodla a přihlásila nás. V půli března jdeme na to! Zvolila jsem „zrychlenou“ víkendovou variantu, ještě se pak nabízela varianta osmitýdenní! Co do obsahu se mi obě varianty zdály prakticky totožné, u té osmitýdenní varianty bylo navíc setkání s laktační poradkyní a psycholožkou, což nevidím v tuto chvíli jako nějak extra důležité, laktační poradkyni budu řešit, až ji budu potřebovat.

Takže v půli března se ozvu, jaké to bylo 🙂

Ve spárech doktorů

Asi jako většina lidí doktory zrovna moc nemusím. Chodím jednou za rok k zubaři (protože lepší je problémům se zuby předcházet, než je pak zdlouhavě, bolestivě a draze řešit), na hematologii (protože mám pocit, že od té doby co tam chodím, je to se mnou a s mým železem výrazně lepší) a na oční (asi tak jednou za 10 let, když chci/potřebuji napsat nové brýle).

Někdy cca v půlce září se to zlomilo. Z „normální“ zdravé holky jsem se dostala i v lékařských kruzích do kategorie „těhotná“ a já si najednou z medicínské stránky připadám jako nejsledovanější člověk minimálně v naší republice. A to bych chtěla podotknout, že těhotenství mám (zatím – ťuk ťuk) naprosto bezproblémové a nepatřím do žádné „rizikové“ kategorie.

Co všechno jsem už absolvovala a co všechno jsem už doposud odmítla? (pozn. jsem ve 24 tt).

  • hned na začátku to byly krevní testy. Krev mi berou docela často, ale tolik ampulek (tuším že 4 naráz) snad ještě nikdy. Zjistili mi krevní skupinu, krevní obraz (jaké překvapení, že železo je na tom vcelku bídně), HIV (nemám!!!) a kdo ví, co všechno ještě.
  • prvotrimestrální screening – tak ten musím říct, že jsem vcelku hrdě odmítla. Jedná se o vyšetření, které by mělo odhalit VVV (vrozené vývojové vady) plodu (třeba prý Downův syndrom apod.).

Důvody, proč jsem odmítla? Stručně asi takto:
– docela velké číslo tzv. falešně pozitivních výsledků (žít celých 9 měsíců ve stresu, příp. slítat dalších XY vyšetření, aby se nám nakonec třeba narodilo úplně zdravé dítě?)
– spousta vad, které screening vůbec odhalit neumí
– kdyby šlo o vady neslučitelné se životem, věřím v sílu přírody, která by si poradila sama
– vědomí, že na potrat bych nešla, protože zdravé nebo nemocné, pořád to bude naše dítě

Zajímá-li vás to, zkuste si o tom něco pohledat. Informace to jsou velmi zajímavé.

  • prakticky každý měsíc chodím „do poradny“ ke své gynekoložce, zkontroluje moč, váhu, čípek, příp. udělá ultrazvuk … posledně už měřila i velikost bříška (s tím, že takhle se nejlíp s její technikou zjistí, jak je prcek velký). V zásadě asi zkontroluje, že vše má normální průběh, příp. řeší zjištěné problémy a potíže.
  • tzv. velký ultrazvuk ve 20 tt – tak tam jsem šla, i s tatínkem. Zážitek velký (troufám si říct, že hlavně pro nastávající tatínky). Miminko vidíte opravdu krásně, pan doktor zkontroluje mozek, činnost srdíčka, že jsou všechny orgány v dutině břišní, zkontroluje končetiny, přeměří velikost, když chcete řekne vám i pohlaví … Je toho spousta. Zjistí také, kde je uložena placenta a zda je možný přirozený porod. Samozřejmě zkontroluje i příp. VVV, ale nevím, jak se postupuje, když se nějaké zjistí. Já hlavní přínos tohoto vyšetření vidím ani ne tak v tom krásném zážitku, vidět poprvé svého prcka, ale v tom, že kdyby se zjistil nějaký vážnější problém vyžadující okamžitý zásah po porodu, byli by na to všichni (v nemocnici personálně i rodiče alespoň trochu psychicky) připravení.
  • vyšetření „na cukrovku“ (oGTT) – tak tam jsem nešla. Nemyslím si, že bych kdy někdy v normálním životě do sebe zvládla dostat naráz takovou palbu sacharidů, kterou tam do vás nalijí. Jedná se vlastně o zátěžový test, a nemyslím si (moje gynekoložka díky bohu taky ne) že by se v těhotenství měly provádět jakékoliv zátěžové testy. Zájemcům o tuto problematiku mohu doporučit tyto stránky. Skutečnost, že se tomuto vyšetření nepodrobím, mě vede k tomu, trochu se zamyslet nad mým jídelníčkem, který je poslední dobou občas poměrně prasácký. A vzhledem k tomu, že už nejde jenom o mně…

Dle všech dostupných informací mě údajně hned na začátku měla gynekoložka poslat k zubaři a k praktickému lékaři. Neudělala tak, ale k zubaři se dostavím zodpovědně sama. V návštěvě mého praktického doktora, který mě už pěkně dlouho neviděl, nespatřuji žádný přínos (kromě toho, že bych si v tomto zimním obdobím mohla z čekárny přinést pěknou várku bacilů), takže k němu se ani nechystám.

Pokud vše dobře půjde, mám před sebou ještě cca 12 – 16 tt. To bude ještě spousta návštěv „poradny,“ minimálně jeden odběr krve, a vlastně i velký ultrazvuk prakticky těsně před porodem. A to možná o spoustě věcí ani nevím! Z toho, co všechno jsem už absolvovala, mi rozhodně nepřipadá, že těhotenství není nemoc. Za tímto tvrzením si ale stále stojím. Přemýšlím, co všechno musí absolvovat ženy s rizikovým těhotenstvím, v nějakými většími problémy, či ženy vyššího věku, a je mi jich docela líto. Říkám si, jestli si vším tím stresem kolem sebe vůbec můžou těhotenství užít.


pár neuspořádaných myšlenek na závěr:

  • to, že jsem na některá vyšetření nešla, mám někdy problém si obhájit i sama před sebou. Pořád mám v hlavě myšlenku „abych si to pak třeba nevyčítala,“ protože „nejde přece jenom o mě.“ V zásadě asi musím být vděčná za svého muže: všechno si nechá povykládat, řekne svůj názor a shrne to tak, že se stejně musím rozhodnout já, a pak stojí za mnou. Radši bych ale byla, kdyby si ty informace vyhledal on, přece jen si jsem vědomá toho, že mu ty informace předávám již značně přefiltrované, takové to „jak tomu rozumím já.“ Chápu ale, že na to prostě nemá kapacitu a prostor.
  • zjišťuji, že asi nic není „povinné.“ V řadě případů pouze pokud něco odmítnete, musíte podepsat jakési „poučení“ (že víte, jakým rizikům se vystavujete, co to znamená pro vás i pro vaše dítě … prostě takové krytí doktora, aby ho jednou někdo nemohl popotahovat za to, že  vás třeba vůbec na oGTT neposlal apod.), něco jako revers v nemocnici.
  • Jsem moc ráda za to, že moje gynekoložka ve spoustě věcí zastává podobný názor jako já (tedy s trochou nadsázky „příroda si poradí“). Vím o lidech, kterým doktoři při odmítnutí nějakého vyšetření vyhrožovali tím, že je vyškrknou z evidence. Zároveň si ale nejsem jistá, do jaké míry jsou má rozhodnutí postojem doktorky ovlivněná. Taky nevím, kdyby náhodou přišel opravdu nějaký vážný problém, zda by ho doktorka nechtěla řešit jen bylinkami, s tím, že příroda si poradí. Těžko soudit…
  • děkuji za mé okolí. Většina lidí nic nechce vědět (ani tcháni).
  • děkuji za moji mamku, té to říkám pěkně všechno tak, jak to vidím a vnímám. Posílám jí tuny odkazů s informacemi, které vím, že studuje (přece jen jde o první vnouče, tak je natěšená!) a i když se jí nějaké mé rozhodnutí nelíbí, tak ho respektuje a nekecá mi do toho, byť svůj názor mi řekne (a pak ho taky po přečtení některých informací často změní).
  • děkuji za holky z okolí, které už nějakým tím těhotenstvím prošly, za to, že se jich můžu zeptat, jestli na tom či onom vyšetření byly, jestli měly ten či onen problém a za to, že mi vždy odpoví. Děkuju za to, že spousta z nich na spoustu vyšetření taky nešla, a teď mají zdravé a krásné děti, to mi do jisté míry dodává odvahu k některým mým rozhodnutím.

Pleny, kalhotky, svrchňáčky, vkládačky …

Jsem takříkajíc matkou v očekávání. Do termínu T zbývá dostatek času. Většinu věcí moc neřeším, z výbavičky jsem zakoupila zatím pouhé 2 ks (nosítko – manducu z bazárku a jedny … uhm, asi svrchní kalhotky – z výzkumných důvodů). Spoustu věcí, které teprve přijdou, si tak nějak umím představit (nebo si to aspoň myslím) a říkám si, že je zvládnu. Možná je to jen tím, že o nich nemám žádné informace. Jednou velkou kapitolou, o které už alespoň nějaké základní informace a představy mám, jsou plenky.

Hned na začátek bych chtěla říct, že žádný způsob plenkování či neplenkování neodsuzuju, zároveň tady nechci prezentovat žádný jediný správný názor. Spíš jen mé soukromé pocity, dojmy, názory, zjištěné informace a ideály. Vím o tom zatím úplný kulový, mám spoustu idealistických představ a kdo ví, jak to nakonec dopadne u nás 🙂

Víceméně od začátku mám jasno, že budeme látkovat, jednorázové plenky dávat minimálně – jen na cesty případně na noc.

Proč látka? Důvodů mám víc:

  • ekonomický: můj asi největší důvod pro. Máme doma spoustu (asi 70) krásných bavlněných čtvercovek ještě po mně. Takže pořizovací náklady budu mít (předpokládám) minimální.
  • pohodlnost: ne pro mě, ale pro mimčo. Pro mě to bude samozřejmě práce navíc, s praním, sušením a alespoň z počátku se žehlením. K pohodlnosti pro mimčo – nějak si neumím představit, že bych chtěla být X hodin zabalená v nějakém plastu a pařit se v něm. Nehledě na to, že vidím spoustu dětí s jednorázovkou až u kolen, tak moc ji mají pročůranou/pokaděnou a všichni (vč. maminky i dítěte) se tváří, že jim to nevadí.
  • ekologie: s velikánským otazníkem!!! Spotřeba vody při praní? Prací prášky? Ano, vím, že existují eko prací prášky, tam už je to zase otázka ceny. A taky do jisté míry mám jistou nevíru k tomu, jak moc eko jsou. Přes to všechno si myslím, že ekologická stopa látkových plenek je daleko menší, než těch jednorázových.

Jaké látkovky? Bezesporu zajímavý je článek od Caramilly, byť staršího data (mimochodem, celá Caramilla je zajímavá, má 4 děti, šije krásné věci, prodává na ně střihy … ). Nicméně po jeho přečtení jsem trošku zpanikařila. Tolik možností, materiálů, kombinací, každé dítě je jiné, každá matka je jiná, každému vyhovuje něco jiného … kdy a jak přijdu na to, co bude vyhovovat nám??

Nakonec jsem se uklidnila, vzpomněla jsem si na téměř nevyčerpatelnou zásobu plen od maminky, a naznala jsem, že žádné plenky jako takové kupovat ani šít nebudu a vystačím se čtvercovkama. Na jedno dítě jich prý bohatě stačí 30 (a to i bez sušičky – uvidíme!).

 Co nahoru? Svrchní kalhotky, že, ať nemusím prát k plínkám ještě X tepláčků denně. Ale jaké?? Liší se materiálem, liší se vhodností na jednotlivé plenky … Přiznám se, že se v tom docela dost ztrácím. Několik druhů toho, co považuji za svrchní kalhotky, jsem viděla u švagrové. Některé byly vyloženě „plastové“ zvenku i zevnitř, ale zase prakticky nepropustné, takže plnily asi ten účel, který u svrchňáčků očekávám (tedy že nepropustí mokro dál a já je nebudu muset prát po každém použití). Některé byly úplně látkové, zvenku i zevnitř, a navíc s beránkem či jak to nazvat. Ty ještě ozkoušené neměla, protože její prcek je až moc malý prcek a i na tu nejmenší velikost jsou mu zatím velké. Některé byly s kapsou (na vkládací plenu), některé bez ní. Některé na patentky, jiné na suchý zip. A pak si vyberte, že.

Při pohledu do eshopů se vám protočí panenky a účet se začne bát o svůj osud. Navíc stále nevíte, které vybrat (a dejte do nich tolik peněz, když nevíte, zda vám budou vyhovovat). Tak zvažujete, že si něco našijete (když už jste se s tím strojem začala trošku kamarádit … ). To zase nevíte, jakou kombinaci materiálů zvolit! A nepodlehnout těm krásným vzorům jen o málo dražších látek je tak těžké…! (Přitom je to na ho*no a bude to schovaný pod oblečením.) Můj závěr je takový, že žádné svrchňáčky šít nebudu! Jako pokus jsem objednala jedny svrchní kalhotky „z Číny“, cenově za pusu oproti českým eshopům (offtopic: nakupování „v Číně“ nemám ještě vnitřně tak úplně srovnané. Ani pro sebe, ani pro prcka) Včera přišly. Materiál na omak mi přijde někde mezi úplným plastem a úplnou látkou, které jsem viděla u švagrové. Zdá se mi velmi, ale opravdu velmi příjemný. A jsem z nich nadšená. Nechám tyto jedny, uvidím, jak se mi osvědčí v praxi a když tak dokoupím další. No a taky ještě spoléhám na to, že třeba něco podědím 🙂

Vkládačky:  Co to vlastně do háje je??? Vyzkoumala jsem, že to je nejspíš něco, co se vloží zpravidla do svrchních kalhotek, v místě největšího pročurávání a zabrání to tomu, aby se plenka hned pročurala durch. Jako téměř všechno jiné se dají koupit či ušít, zase nastává stejný problém s typy a materiály. Přemýšlím, proč by jako vkládačka nešla použít poskládaná čtvercovka. Příp. jsem narazila na vkládačky šité ze starých froté ručníků (prostě obdélník) – přece jen budou asi sát lépe než „obyčejná“ bavlna. Toto jsou dvě varianty, kterých se zkusím držet.

Separační plenky/ubrousky: K této „vychytávce“ jsem se prokousala teprve před pár dny. Představuji si to jako jakýsi hadrpapír, který dáte mezi plenu a dítě a ona vám oddělí to tuhé od tekutého. Tuhé jen vyklepnete do záchodu, separační ubrousek dle míry zašpinění přeperete či vyhodíte (jestli jsem to dobře pochopila, existují kompostovatelné, takže buď je hodíte do záchodu nebo na zahradu) a plenu máte jen počuranou.

No a to je k plenkám asi tak všechno, k čemu jsem zatím dospěla. Určitě se vyplatí zajít za nějakou zkušenější kamarádkou a načerpat informace přímo od ní. Na fb existuje spousta skupin řešících látkování, takže i tam můžete načerpat nějaké informace (např. fb skupina: poradna pro látkovačky :)))).
Pokud hledáte další informace nebo plánujete šít apod., zkuste se probrat stránkami a eshopem Caramilly (na fb skvěle funguje poradna, poradí se střihy, s látkami, s postupem, velmi aktivně tam funguje i přímo caramilla), stránkami látkové pleny, nebo šijeme dětem (kde nabízí i látky vhodné právě pro děti, většinu s atestem).

Jako bonus na závěr tzv. bezplenková metoda. Zkuste zadat do vyhledávače a vypadne vám spousta zajímavých informací. Nerada bych zrovna v této věci, kterou spousta lidí není schopná pochopit, dávala konkrétní odkaz. Pár mých teoretických poznatků: odsuzování této metody pramení ve většině případů z velmi nepřesného překladu původního „elimination communication.“ To, že by šlo o metodu opravdu 100% bez plenek se ve většině případů dle mého asi říct nedá, plenky však slouží jen jako jakási pojistka pro případ „nehody.“ Zjednodušeně jak jsem si to přebrala já: metoda vychází z toho poznatku, že pro dítě již od narození je nepřirozené „dělat pod sebe, do hnízda“ a už od narození vysílá signály, že se chystá vylučovat. Pokud tyto signály rodiče neignorují a dají dítě nad nočník/umyvadlo/vanu, zvládne vykonat potřebu tam, a časem dokonce i počkat, než ho do tohoto „stavu připravenosti k vylučování“ rodiče dostanou. Takové dítě pak nevydrží v mokré plínce. Pokud rodiče signály dítěte k vylučování ignorují, kolem půl roku je dítě přestává vysílat a bez problémů si hoví v pročůrané a pokaděné plíně. Pokud zapátráte, dostanete se i ke zkušenostem jednotlivých maminek. Je to jako se vším, některé si metodu nemohou vynachválit, jiné ji zkouší jen „když to náhodou vyjde,“ jiné zkusily a nemělo to žádný efekt. Téměř všechny do jedné se shodují na tom, že v období života dítěte dojde k jakémusi „vzdoru“ a odmítá konat potřebu na nočník, a signály nevysílá (asi proto, že má spoustu jiných věcí na práci s objevováním světa kolem sebe). Některé se nechaly tímto neúspěchem odradit a i dvouleté děti jim stále dělají do plínek. Jiné období tohoto „vzdoru“ překonaly a třeba po dvou měsících zase dítě začalo vykazovat známky toho, že na nočník chodit chce.

Tu bezplenkovou metodu jsem HODNĚ zjednodušila, pokud máte zájem, zkuste si o tom pohledat víc. Navíc, jak jsem tady již několikrát zmínila, jsem zatím pouze teoretik. Teoretik, který si říká, že na této metodě něco bude a zkusím se zařadit minimálně po bok matek „když to náhodou vyjde.“


Upřímně, jsem velmi zvědavá, jak to nakonec všechno zvládnu, jestli všechno půjde tak, jak jsem si to namyslela. Výhodu vidím v tom, že to vlastně skoro namyšlené nemám 🙂 tak že ze sebe nebudu muset snad být zklamaná. Hlavně si říkám, že když to zvládly naše mámy a babičky, tak to zvládnu taky! 🙂


edit 21. 1. 2019:
poměrně přehledné info o látkových plenách, za zkouknutí jednoznačně stojí celé stránky.
svrchňáčky: prý jsou ještě nějaké vlněné, vzhledem k vlastnostem vlny ideální na noc, akorát se musí „impregnovat“ (lanolinovat) – zkusím, uvidím

Novoroční

Dlouho, hodně dlouho jsem sem vůbec nic nenapsala. Mohla bych se omlouvat a vymlouvat, nebo snad dokonce tvrdit, že nebylo co psát. Kdo mě však aspoň trošku zná, ví, že tomu bylo přesně naopak.

Za poslední cca čtvrtletí roku 2018 mám vůči blogu několik restů. Co se týká tradičních sportovně – závodních a výletních rubrik, chybí zápisek o letošním Vokolo Priglu (ano, běžela jsem, a jako tradičně bok po boku s Radimem, nicméně už je to TAKOVÁ doba, že si ani nedělám ambice tento zápisek doplnit), a taky po vánoční výlet za sněhem, aneb Pokus o zdolání Kralického Sněžníku (tady ještě ambice na doplnění jsou!). Určitě bych mohla založit rubriky nové, třeba s názvem „těhotenství,“ „svatba“ a „manželství.“ O tom všem (a vlastně i o spoustě dalšího více či méně souvisejícího) bych teď mohla psát. Myslím, že minimálně na některé z těchto rubrik dojde 🙂

Ano, konec roku 2018 byl opravdu turbulentní, a vnímám to tak, že to byly pozitivní turbulence, i když neplánované. Zvykám si. Každý den mi teď přináší něco nového, novou situaci, nový pocit, nový prožitek, nové … cokoliv, co musím nějakým způsobem vyřešit, překonat, přijmout.

Rok 2019 bude … jiný. Budu se starat i o někoho jiného, než jen o sebe, bude potřeba respektovat i jeho potřeby. Budu mít určitě méně času na své koníčky, budu mít méně času sama pro sebe, méně času na sport, určitě i na čtení … asi méně času na vše, co teď dělám tak ráda. Nevnímám to jako ztrátu, alespoň zatím rozhodně ne. Prostě tady je (a bude) nová životní etapa, na kterou se těším, i když nevím, co všechno přinese a jaké to bude. Následující rok bude do jisté míry takový, jaký si ho udělám(e). Některé věci nezměníme, ale můžeme je přijmout – nebo se o to minimálně pokusit.

A to je moje výzva pro letošní rok: brát věci tak, jak přicházejí. Nesnažit se je na sílu měnit, a netrápit se kvůli tomu, že změnit nejdou.