„Jsi úžasný táta“

„Jsi úžasný táta.“ Přesně tuto větu jsem nedávno řekla svému muži. Protože prostě je.

Ani nevím proč, ale nějak jsem nad tím později ještě dál přemýšlela. A při nejbližší vhodné příležitosti jsem to doplnila a to další, co všechno je. Třeba úžasný partner. Nebo spolehlivý chlap. A že ho mám moc ráda.

Chlapi na tato vyznání moc nejsou, ale reakce mě překvapila. „Já vím.“

Cooo? Není nějakej trochu namyšlenej, sebevědomej, jak to jako může vědět??

„Já to totiž na tobě vidím, že si tohle myslíš. Každý den.“

Myslím, že není moc lepších věcí, než to, že za vás mluví vaše činy a vystupování, a že slova, která umí být často frázemi, nejsou ani potřeba. Dle mého je ale někdy prostě potřeba říct, co ten druhý pro vás znamená. Kdy jste mu to naposledy řekli vy?

Mamánek?

Jak často se setkáváme s označením, že některé dítě je mamánek? Já poměrně často. Jak toto označení vnímáte? Někdy mám pocit, že to zní až hanlivě a posměšně.

Troufám si říct, že do určitého věku je to naprosto přirozené, že dítě chce být nejvíc se svou maminkou. Tento věk těžko blíže specifikovat, každopádně naše téměř 9 měsíční slečna na to má ještě určitě nárok 😉 Je takovým „mamánkem“ a mě to ve většině případů naprosto a vůbec nevadí, naopak, jsem za to ráda.

Jak označit ale maminku, která chce být nejvíc se svým dítětem? A je na tomto něco špatného? V okruhu lidí, ve kterém se pohybuji, jsou matky, které mají své děti rády. Bez výjimky. A přitom je vztah každé k jejímu dítěti jiný. Maminky, které své dítě dají opravdu každý den na procházku babičce, dědečkovi, kamarádce. Maminky, které nechají spát své dítě v autě mimo parné dny klidně i několik hodin. Maminky, které se svým dítětem navštěvují asi tak 5 kroužků týdně. A tak bych mohla pokračovat.

Jak jsem na tom já? Nepřiznává se mi to lehko, protože takových matek jako já je v mém okolí minimum. Ano, jsem na svou dceru fixovaná. Za 3/4 roku jejího života ji babička hlídala zatím 1× po dobu pár hodin. Na vycházce s dědečkem či babičkou byla 2×. Večer, zatím co jsme s mužem vyráželi za zábavou, ji někdo hlídal 2×. Na nedávné akci, kdy se zrovna výjimečně rozhodla spát v kočárku a já měla prázdné ruce, jsem se bez ní cítila naprosto ztraceně. Když spí třeba hodinu přes den a já ji nevidím, neskutečně se na ni těším. Když můžu, beru ji i s kočárkem do obchodu, nerada ji nechávám na ulici (a to jsme prakticky na dědině). A tak bych mohla pokračovat.

Který přístup je zdravý? Na to určitě neexistuje žádné obecné pravidlo. Každopádně, všeho moc škodí, a já začala přemýšlet nad tím, jestli už nejsem ZA tou hranicí „moc.“ Zamyslela jsem se, co mě vede k tomu, nechávat si ji jenom takto pro sebe, resp. pro nás s manželem. Do jisté míry je to určitě touha po tom dokázat (si), že se o svou dceru zvládnu postarat sama a nezneužívat pomoci druhých. A pak je to prostě to, že si chci užít každou minutu s ní, protože to neskutečně rychle utíká a tady to období už u ní nikdy nevrátím.

Nedávno mi kamarádka (3 děti) svěřila, že dodnes lituje každé chvíle, kdy tu její nejstarší  (7 let) vozil někdo jiný a ona s ní nebyla. Uvědomila si to brzy, a ty další už tak často „nepůjčovala.“

A zdánlivě trochu nesouvisející pravda, moudro, které mi nedávno řekla jedna paní: „Někdy můžeš mít plné zuby i toho, koho miluješ.“ A tak to prostě je, ale o tom zase třeba někdy příště 😉

První zuby

Když jsme měli opravdu čerstvě naši slečnu, bolelo ji bříško. Bylo to u nás téma číslo jedna … a při konverzaci s kýmkoli o naší princezně nebylo možné toto trápení nezmínit. Reakce velké většiny byla: „No a to počkejte, až porostou zuby!“ Uf. Nic nepodpoří začínajícího rodiče víc.

Zuby rostou velmi individuálně. Někomu vyroste první ve třech měsících, jiný se ho dočká třeba až v 10. V našem okolí se dokonce traduje informace o jakémsi dítku, které se se zubem prý narodilo!

Převládá ale asi názor, že zuby rostou po půl roce. Poté, co dítě překročí tuto hranici, začnou se množit dotazy. „A co zuby?“ Vy, jako rodič, čekáte. Nic jiného totiž dělat nemůžete. Zuby, stejně jako všechno ostatní, má svůj čas. Čekáte, a sledujete. Téměř každé zamrčení, každé strčení ruky do pusinky, každé větší slintání … prostě každou odlišnost od standardního chování vašeho pokladu interpretujete jako „to už asi začínají zuby.“ A ono … ten první zub pořád nikde. Dítko se dostane zpět ke svému „normálu,“ vy konstatujete, že prostě tedy asi jen nemělo den nebo ho trápilo něco jiného a znovu vyčkáváte. A pak si jednoho krásného rána strčí váš prst do pusy a vy na spodní dásni ucítíte něco ostrého. Je to tady. PRVNÍ ZUB!

Na zvídavé dotazy o zubech můžete konečně odpovědět kladně: ano, už je tu první zub! Logicky následuje otázka, jak to u vašeho potomka probíhalo. Ať odpovíte jakkoli, vždycky se dozvíte něco jako:
– první zub je vždycky nejhorší!
– první zub nikdy nebolí moc!
– nejhorší jsou stoličky!
– nejhorší jsou špičáky!

… a tak každou odlišnost od standardního chování vašeho pokladu interpretujete jako „to asi roste další zub.“

Na uklidnění pro rodiče zoufalé z hrůzných nocí s rostoucími zuby musím konstatovat, že nakonec prostě vyrostou a bude klid.

První Vánoce s dítětem

Určitě znáte to tvrzení, že Vánoce jsou nejhezčí, když máte děti a vidíte jejich rozzářená očka. Na naše první Vánoce ve třech jsem se moc těšila. Přece jen, osmiměsíční dítě už vnímá troufám si tvrdit vše, a opravdu jsem byla zvědavá, jestli se jí bude líbit stromeček, jak jí půjde rozdělávání dárku a tak nějak na všechno.

Prvně k přípravám. Přípravy na Vánoce obecně mám moc ráda. Ráda peču cukroví, ještě radši zdobím perníčky. Tvoření vánoční výzdoby opravdu miluju. Jednou za rok udělám pořádný, ale opravdu pořádný úklid a mám z něj fakt dobrý pocit.

S malým miminkem je to najednou jiné. U cukroví jste rádi, když vám někdo pomůže. Ano, mohly byste si ho objednat, ale … podle mě to doma má vonět vanilkovým cukrem a ta atmosféra. Ne, o tohle svou rodinu ošidit nechce. Upéct perníčky se ukázalo, že není problém. Problém byl je nazdobit. Protože nejsem noční sova (a vlastně nějakou dobu už ani raní ptáče), a naše slečna přes den prostě nespí, nezbylo mi, než perníčky zdobit za jejího bdění. Dopadlo to tristně. Poleva byla nějaká příliš řídká, slečna se zrovna rozplakala a já zdobila s tou tekoucí polevou se slečnou v manduce, klečící u stolu, protože sezení se zrovna malé nelíbilo. Vzdala jsem to, a perníky jsme snědli nenazdobené ještě před Vánoci ke kafíčku. Vánoční úklid dopadl nad očekávání, tento bod programu jsem se totiž rozhodla minimalizovat. Nakonec jsem zvládla i umýt okna (máme celá 2 okna) a vyprat záclony. I s dekoracemi jsem byla spokojená, co šlo, tvořila jsem na zemi, tak, aby to naše (ještě nelezoucí) prtě vidělo, co děsně zajímavýho mamka dělá.

Štědrý den a jeho organizace se ukázalo jako poměrně logistický oříšek. Má cenu dítěti, která má zažitý režim typu svačina v 16 h, večeře v 18:30 a usínání v 19:30 nějak výrazně tento den měnit a třeba natahovat večerku jen proto, že je Štědrý den? Naznali jsme, že ne, a tak jediné, co jsme posunuli, byla svačina a to z toho důvodu, abychom mohli jít na „dětskou půlnoční.“ Po návratu byly dárky, pak večeře toho našeho prtěte a pak uspávání, které zrovna nenapadlo, protože to, že zrovna porostou zuby …. to prostě nevymyslíš. Kapra smažil manžel a já, protože bych si ráda tu štědrovečerní večeři v cca 20:30 hod po celodenním více méně půstu snědla teplou, jsem ji večeřela s malou v manduce. Rodina má být na Štědrý večer, kam patří i večeře, pohromadě, a to se nám tedy díky rostoucím zubům splnilo. A bylo to krásné.

No a jak to naše malá celé vnímala? Těžko říct, zatím se k tomu nevyjadřuje. Ale svítící světýlka na stromečku ji fascinují i dnes, stejně tak, když spolu zvoníme na zvoneček. Baňky (naštěstí máme nerozbitné) jsou skvělá hračka a naštěstí je máme tak velké, že nehrozí, že by je spolkla. Koledy v mém podání se ukázaly jako skvělé uklidňující písničky, čímž se výrazně rozšířil uklidňovací repertoár, do té doby čítající jen „Jede jede poštovský panáček“ a „Na políčku v jetelíčku.“ Rozbalování dárků bylo úžasné. Dárky pro malou jsme se snažili zabalit tak, aby si je byla schopná rozbalit sama s minimální asistencí. A řekla bych, že se nám to podařilo. Ovšem nikterak ji nezajímal obsah balíčku a jako nejlepší dárek se ukázal sám balící papír, pentlička, či krabice, ve které byl dárek uložen a do které se dá parádně bouchat.

Byly to krásné Vánoce. Už teď se těším na ty další. Které budou zase určitě úplně jiné, protože slečna bude větší a bude všemu, co se kolem ní děje, víc rozumět. I teď jsme jí všechno popisovali a vysvětlovali … ale co si z toho vzala, to je otázka 🙂