Ta nejlepší máma

O hormonech v těhotenství, náladách a přecitlivělosti s ním spojené, už bylo napsáno mnoho. Nějak jsem neměla pocit, že by se mě to jakýmkoli způsobem týkalo, naopak, připadala jsem si v pohodě víc než kdy jindy.

Až teď nedávno – úplné slzavé údolí. Těžko říct, co bylo tím opravdu opravdovým spouštěčem, skoro bych vsadila na stres v práci. (pro zasmání: rozbrečela jsem se poté, co manžel neprojevil dostatečné nadšení nad roztomilými obrázky na svrchních plínkách).

Kromě spousty jiných pocitů se dostavil strach. Ne strach z porodu (to přijde předpokládám v horizontu nejbližších týdnů), ale strach z toho, jestli budu dobrá máma. Jestli se dokážu o prcka dobře postarat, a to jak po té fyzické stránce, tak i jestli ho zvládnu dobře vychovat a hlavně jestli mu zvládnu dát dostatek lásky. Jestli zvládnu poznat, kdy je ještě i při breku všechno v pořádku, a kdy jde o nějaký závažnější problém. Jestli s ním zvládnu provádět všechny ty cviky, které maminky s dětmi dělají (kde přišly na to, že je to dítě potřebuje? Poradil to doktor?) a jestli je zvládnu provádět dobře. Jestli nebudu až příliš úzkostlivá, že se někde zašpiní, spadne a nebo zraní. Jestli … a milion dalších dotazů.

Za pár dnů na mě vyskočil tento „komiksík“

Není k dispozici žádný popis fotky.

a tak si říkám, že na tom asi něco bude.

Máš všechno?

Cca 3 měsíce do předpokládaného termínu porodu. Jedu na návštěvu za maminkou, která je v očekávání prvního vnoučete a těší se, tak nějak zdravě, řekla bych. Co kvituju s povděkem, tak se nevnucuje, nenutí mi svoje rady a jediné správné náhledy na věc, když se zeptám, tak řekne svůj názor, když neví, řekne, že to neví. Když jí něco povídám, poslouchá. Když jí nic nepovídám a je vidět, že se mi o tom nechce mluvit, nevyzvídá. (Díky mami!).

Při poslední návštěvě se jen tak zeptala: „máš všechno?“

Jak jako všechno, šrotovalo mi hlavou? Plíny v zásadě mám a nebo jsou objednaný, stejně tak přebalovací podložky. Kočárek máme, i vajíčko do auta. Postýlka bude po mně, akorát jak se rozjaří, bude potřeba ji asi přetřít. Máme i peřinky do postýlky! Mám pár úplně prtěcích bodíček, jednu ušitou mikinku a pár věcí ještě po mně. Zavinovačku máme taky po mě (sice bez výplně, ale to se doladí). Tak to mám tak nějak asi všechno, ne? Co se balí do tašky do porodnice, to se dozvím snad na kurzu. Předpokládám, že další oblečení podědíme po dětech z rodiny, příp. dostaneme, a hlavně! Nevím jak bude prcek velký či malý, jaké bude vůbec počasí atd., obchody jsou dnes plné všeho a není problém prakticky cokoli kdykoli koupit. Pokud v provozu zjistíme, že něco nutně potřebujeme, tak to koupíme taky. Takže žiju v klidu.

„Asi jo,“ říkám mamce. „A v čem pojedete z porodnice?“ ptá se maminka natěšeně v očekávání, že jí ukážu minimálně fotku nějakého pěkného kompletu. „Noooo….. to já ještě nevím, vždyť nevím jaký bude počasí a jak bude prcek velký a tak…“ „No ale měla bys mít nějaké kombinace, co máš?“

Říkám si, že to moc řeší, že bodýčka mám, prcka zabalím do zavinovačky a pojedeme. Pak mi zvolna ale dochází, že dítě v klasické zavinovačce do vajíčka asi nedám …. a že mimčo, který jde úplně poprvé do toho nového světa, nemůžu nechat jen tak v bodýčku s holýma nožičkama. Takže … tepláčky! a ponožečky! Nebo radši overálek? Nebo dupačky! Dělají se vůbec ještě klasický dupačky? Jejda…a vlastně budu potřebovat nějakou lahvičku na mlíko? Asi jo, protože … co když mi nepůjde kojit? Aspoň jeden dudlík? Nějakou dečku do kočárku?

Je toho asi spousta. Říkala jsem si, jak to nebudu  řešit. Jak nás a prcka nebudu obklopovat (zbytečnými) věcmi, protože občas to, co vidím na nejrůznějších návštěvách, mi přijde opravdu už jako moc! Zase na druhou stranu teď nevím, jestli to nemám na háku až moc. Jestli najednou, až přijedeme z porodnice, nezjistím, že nám chybí něco životně důležitého (jako třeba zmiňovaná lahvička na mlíko). Něco, co mě ale vůbec nenapadlo, a přitom je to zcela základní věc. Pořád si ale říkám, že čas ještě mám. Spoustu věcí se snad dozvím na tom kurzu. Na chystání místa na věci pro prcka a hlavně na jejich shánění si vyhradím čas, až budu na mateřské, ten cca měsíc a půl mezi odchodem na mateřskou a předpokládaným termínem porodu, a budu doufat, že nebudu rodit předčasně, protože … 😀 Ale co, kdyby, tak mám kolem sebe dost skvělých a zkušených lidí, kteří by to nejnutnější pro nás doma určitě připravili. Takže po chvilkové panice (v řádu pár hodin) se vracím k přístupu „v klidu a pohodě.“

(Akorát si teda asi začnu psát seznam 😀 Myšlenky chodí neuspořádaně a já se pak budu třeba divit, že ty plíny a oblečky nemám vyprané :D)

 

Stále se hýbu!

„Těhotenství není nemoc,“ říkám tak nějak celoživotně, aniž bych s tím měla nějakou osobní zkušenost. Teď jsem asi ve 2/3 této „osobní zkušenosti“ a krom toho, že si občas zafňukám, že mě bolí záda/svědí mě záda/bolí mě bříško apod. si myslím, že se touto zásadou celkem řídím. Snažím se dělat víceméně to, co předtím, pouze s tím rozdílem, že mám snahu víc poslouchat svoje tělo.

Snad vždycky jsem sportovala … a dělám to i teď, i když teď mi slovo „sport“ připadá jako něco víc, než to, co provozuju já. Já se prostě hýbu.

  • běh: ano, běhám. Tempo se výrazně zvolnilo, vzdálenost zkrátila, frekvence běhů taktéž. Ještě v srpnu jsem byla schopná uběhnout 50 km v kuse, v říjnu jsem se nějakým způsobem zmohla na 14 km na Vokolo Priglu a teď se ploužím po okolních polních cestách a asfaltkách, maximálně 2× týdně, maximálně 45 minut. Víc je nesmírně vyčerpávající a vnímám, že už by to bylo za hranou. Takto uběhnu kolem 5 km. Není to  vycházka. Je to pomalý běh. Dostaví se dobrý pocit a jsem spokojená.
  • kolo: na kole teď opravdu nejezdím. Je to hlavně tím, že je zima a v době, kdy bych mohla jet na kole (tedy hlavně ráno do práce) je tma, silnice je frekventovaná a necítila bych se tak úplně bezpečně. Upřímně, vždycky mi to moje prakticky celoroční dojíždění do práce na kole připadalo tak trošku jako bláznovství. Tak teď mám pauzu 🙂 Až se rozjaří, tak pokud budu ještě fyzicky schopná na kolo sednout a pod pupek vměstnám nohy, aby mi šlo šlapat, tak myslím, že někam kousek vyrazím.
  • plavání: neplavu. Proč? Vždyť tento pohyb je v těhotenství jednoznačně doporučován, prý pomáhá na bolest zad a celkově ulevuje kloubům. Jsem prostě líná strávit spoustu času na cestě. Plavecké bazény nemáme úplně blízko a prostě se mi nechce. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli se třeba prostě jen nestydím ukázat v plavkách. A tím to asi není.
  • běžky: zima a sníh, k tomu pro mě neodmyslitelně patří běžky. Většina lidí se na mě dívala jako na blázna a vraha (víc než při běhu), ale vyrazila jsem a bylo to fajn. Rozhodně jsem nedala 50+ km/den, spíš se to motalo kolem 15, ale bylo to příjemné. Při sjezdu z kopce jsem se někdy trochu bála, takže jedna lyže ve stopě, druhá v pluhu pěkně bokem, no musel na mě být pohled k popukání 😀
  • cvičení: nikdy jsem neměla ráda cvičení „pod střechou,“ individuální doma (na to jsem byla vždycky moc líná a tak trochu to šulila) ani organizované (obvykle zase problém s dojížděním stejně jako u plavání a taky prostě to, že to je organizované). Díky jedné báječné skupince sportujících žen na fb jsem se rozhodla, že začnu taky systematicky něco dělat, tedy že se každý den aspoň trochu pohnu a hlavně že zařadím do svého programu cvičení a protahování. Přiznávám, nebylo to tak úplně každý den, vynechala jsem asi 5×. Ale ty dny, kdy jsem se pohnula, stály za to. Prvně jsem cvičila s nějakými videi z youtube (milion cvičení pro těhotných, která spočívají zejména v tom, že sedíte či klečíte na zemi a dýcháte), to mě ale brzy přestalo bavit. Vybrala jsem si tedy pár akčnějších cviků a ty nyní libovolně kombinuji, dle aktuálního času, nálady a stavu. Co mě trochu mrzí je to, že doma nemáme místo na cvičící míč. Asi budu muset navštívit maminku 🙂

Za sebe musím říct: dělejte to, co je vám příjemné a u čeho se budete cítit bezpečně. Osobně bych se v jiném stavu nepostavila na sjezdovky (nejsem nějaký extra dobrý lyžař a hlavně nikdy člověk neví, s kým se v té rychlosti potká) ani na lední brusle (to se bojím tak nějak celoživotně, ten led je při pádu hrozně tvrdý!). Vykašlala jsem se na posilování břicha. Mám pocit, že to není úplně to pravé ořechové, při sebemenší námaze na břicho se prcek docela brání a ta následná bolest, nebo spíš „nepříjemný pocit“ mi za to nestojí. Hlavně si myslím, že na to, dohnat nějaké pevné břicho nebo zadek, bude dost času po porodu 🙂

Co se týká nevyžádaných rad okolí a kritických pohledů, moc si z toho nedělejte. Určitě je vnímejte, možná přinesou nějaké zajímavé poznatky a myšlenky, které by vás samotné ani nenapadly, ale rozhodně se řiďte sami sebou, svými pocity, svým tělem. Jen vy víte, jak se cítí.