Mám všechno

Umírají mámy od malých dětí, tátové od rodin.
Páry se dlouho bezúspěšně snaží o dítě.
Ženy zjišťují problémy, které jim brání počít.
Po mnoha týdnech těhotenství ženy přicházejí o své nenarozené dítě.
Rodiče pohřbívají svoje děti.

Když vidím ty jednotlivé příběhy, které se kolem mě dějí, říkám si, že mám hrozné štěstí. Mám zdravého milujícího muže. Mám zdravou šikovnou dceru. Jsem zdravá. Mám rodinu a přátele, na které vím, že se mohu spolehnout.

Mám všechno, abych byla šťastná.

Jsem? Jsem.

---

S pesimismem mě vlastním musím dodat: kdo ví, jak dlouho bude tento takřka dokonalý stav trvat. Užívám si všechno to co mám, nebo hledám mouchy a chtěla bych mít víc?

Krása české krajiny

Při nedávné dovolené v Jeseníkách jsem nemohla jinak, než se rozplývat nad krásou této krajiny. Co této! Vždyť všude je krásně a všude je něco pěkného a zajímavého ke koukání. Při tomto rozplývání jsem si vzpomněla na krásný dokumentární cyklus České televize Krajinou domova. Netypické záběry, krásný komentář, podmanivá hudba. Kdo je cíťa jako já, bude mu z toho taky chvílemi běhat mráz po zádech. 8× cca 30 minut. Stojí to za to. A komu to nebude stačit, existuje i druhá řada.

Zastavte někdo ten čas!

Naše malá má něco přes 4 měsíce. V celém lidském životě je to krátký časový úsek. V životě takového malého prtěte je to strašně moc. Z bezbranného uzlíčku, který většinu času spí a když bdí, tak ani pořádně nevidí, se stal šikovný pasáček koníků, který svýma bystrýma očkama pozoruje okolí, snaží se sám převalit ze zad na bok/bříško a řehtá se na celý kolo. Úžasné!

Každý den si to s malou užívám. Ráno se na mě úžasně směje z postýlky. Každý den mi víc a víc něco „povídá.“ Každý den mě překvapí něčím novým. Budu se opakovat, ale je to úžasný. Přijde mi to jako včera, co jsme si ji dovezli z porodnice, položili do postýlky a ona se v ní úplně ztrácela. Takový obrovský skok za takovou krátkou chvíli!

Skoro se mi až svírá srdce, když si uvědomím, že tohle období se s ní už nikdy nevrátí. Občas mě popadne strach, že si to neužívám dostatečně, že za pár let nebudu vědět jaké to bylo. Vlastně…vím teď, po pár měsících jaké to skutečně bylo, poprvé ji vidět? Poprvé ji držet v náručí, poprvé ji mít u prsa? Poprvé zažít její X hodinový neutišitelný pláč? Nevím. Asi jako každý mám trochu selektivní paměť. Teď zpětně ty večery s bolavým bříškem nebyly tak dlouhé ani tak náročné. Vstávání několikrát za noc kvůli krmení mi teď zpětně taky nepřijde tak vyčerpávající. Možná to tak má být. Možná, kdyby si člověk všechny emoce a stavy pamatoval v plné síle, nikdy by se neodhodlal mít druhé, třetí, čtvrté dítě.

Někdy si říkám, ať se ten čas zastaví. Ať si zrovna tenhle konkrétní okamžik můžu víc vychutnat. Ale nejde to. Vím to, a tak dělám maximum pro to, abych si ten přesně odměřený čas užila co nejvíc. Nemám tak naklizeno, jak jsem byla zvyklá. Neztrácím čas žehlením, pokud to není skutečně nezbytně nutné. Vstávám dřív než malá, abych ty opravdu nezbytné věci udělala, když spí, a pak se mohla věnovat v plné míře jí. I když to znamená 10× denně „číst“ oblíbenou knížku. I když to znamená 12× za sebou udělat „áááá kuk!“ protože když má náladu, tak se u toho směje jako pominutá a hrozně se jí to líbí. A tak. Těžko popsat. To se musí zažít. Doporučuju.

 

Jeseníky známé a neznámé

V srpnu jsme opět vyrazili do Jeseníků, tentokrát v sestavě obohacené o jedno čtyřměsíční prtě, které zatím neprojevuje vlastní výletové preference (houpačky, kaluž, zoologická), takže můžete vyrazit kamkoliv jen chcete. Jedinými limitujícími prvky je do jisté míry počasí, čas, terén a vaše fyzické schopnosti.

Vzhledem k výše uvedenému a taky k tomu, že jsme v Jeseníkách byli nedávno, kdy jsme si prošli ta nejvíc profláklá místa, jsme mohli objevovat místa o nic méně zajímavá, která však možná pozornosti některých návštěvníků Jeseníků unikají (a díky tomu tam nepotkáte davy turistů). Tak co všechno jsme viděli?

• kolem Bludova, mapa, 12 km
  Osobně mě překvapilo, kolik zajímavého se kolem tohoto poměrně malého lázeňského městečka nachází: poutní kostel Božího Těla s křížovou cestou okolo je příjemným místem, do kostelíka se nám bohužel nahlédnout nepodařilo, ochutnat vodu z místního prý zázračného pramene ano. Rozhledna Háj je poměrně hodně do kopce, výhled z dřevěné rozhledny ale stojí za to. Jen pozor na dvě věci: je zpoplatněná a tedy má otevírací dobu, a v době naší návštěvy bylo nahoře obrovské množství včel či vos, které mi nedalo klidu si ten výhled pořádně užít. Zříceninu hradu Bludov potupně obcházíme asi hradním příkopem, nechce se mi škrábat do zarostlého kopce. Větší množství lidí potkáváme jak jinak než u jídla v restauraci Bludoveček. Jídlo dobré, obsluha rychlá, pro děti může být zpestřením farma se zvířaty. Kaplička u cesty mezi Šumperkem a Bludovem, místo, které z auta nemůžete přehlédnout a vyloženě láká k návštěvě. Pěkný dojem kazí jedině opravdu rušná silnice. Následuje lesopark s jezírky, podle mapy to vypadá, že je přes něj přístupný zámecký park. O kus dál, na louce na kopci je nová, volně přístupná rozhledna Brusná.

• vodopády
  Při pohledu do turistické mapy Jeseníků mě překvapila jedna věc, a to množství vodopádů. My jsme navštívili dva:
  vodopády Borového potoka: jedná se o nejvyšší vodopád na Šumpersku, a tedy je i poměrně známý. Navíc se nachází jen kousíček od frekventované trasy – modré turistické značky, která vede k spodní nádrži Dlouhých strání. Začátek cesty (asfalt) by se mohl jevit jako vhodný pro kočárek, na samém konci jsem ale měla co dělat i s manducou. Bylo po dešti, kameny i kořeny byly kluzké, chvílemi se cesta měnila v potůček. Určitě je to ale vhodný výlet i pro rodiny s dětmi, které už nějaký ten kilometr ujdou sami.
  kaskády Divokého potoka: cestou z Koutů na sedlo se mimo turistickou značku nacházejí kaskády Divokého potoka. I ta cesta je taková divoká, poměrně zarostlá, asi k těmto vovopádům moc lidí nemíří. Prvně široká (ale zarostlá) lesní cesta se mění v ještě zarostlejší pěšinu, která v samém závěru přechází v kozí stezku přes kameny a keře. K samotnému vodopádu, resp. k té hlavní kaskádě jsem se s manducou neodvážila, i tak to ale byla moc pěkná vycházka kolem potůčku.
• zámecké parky
  Kromě spousty vodopádů je překvapující i množství zámků. Skoro v každé vesnici či městečku se jeden více či méně zchátralý (či opravený) nachází. Osobně nepotřebuji navštěvovat zámecké interiéry, navíc s malým mimčem to asi ani nejlepší nápad. Takový volně přístupný zámecký park ale může být vhodným cílem vycházky mezi deštěm a deštěm (a navíc způsobem, jak využít kočárek, když už ho s sebou máte a ještě jste ho nepoužili). My jsme navštívili krásný park v Loučné nad Desnou

• Kamenné okno, Keprník, Vřesová studánka, mapa, 14,5 km
  Pro někoho profláknutá trasa, pro mne osobně objevná výprava. Výchozím bodem je Červenohorské sedlo. Dobrá zpráva – v létě se zde parkovné neplatí. Stoupání po červené turistické značce, šotolinovou cestou, kolem Památníku obětem hor, kde nás zastavilo nemilé zjištění, kolik lidí i dnes umírá v horách. U Bílého sloupu, připomínky původního turistického značení v Jeseníkách, odbočka na prošlapanou pěšinu mezi borůvčím, do kopce. Otevírají se krásné výhledy na Praděd. Moc lidí tady nepotkáte. Z vyhlídkového místa nad Vřesovou studánkou vidíte věžičku kapličky, ale nescházíte, protože tudy půjdete zpět. Po žluté pokračujete ke Kamennému oknu, zajímavému skalnímu útvaru. Pak už se zase napojíte na „turistickou dálnici,“ kterou stoupáte až na vrchol Keprníku. Odtud se nabízí krásný  kruhový výhled, troufám si říct, že hezčí, než z Pradědu. Cestou zpět nestoupáme zpátky ke Kamennému oknu, ale jdeme tou nižší trasou k Vřesové studánce. Zajímavé místo. Zpět na Červenohorské sedlo už to pak je co by kamenem dohodil.
  
  

  

  

Jeseníky jsou krásné. Stojí za to je navštívit a podívat se i někam jinam, než na ta úplně nejznámější turistická místa. V záloze máme ještě spoustu dalších míst, která máme v plánu navštívit, nejen další vodopády 😉 Takže si troufám tvrdit, že jsme zde nebyli naposledy!

 

Jíme, spíme, čuráme …

Obecně mám pocit, že jsou dva druhy matek. Divné a ty normální. Já se samozřejmě řadím mezi ty normální. (To si asi řekne každá matka. Tak jinak.)

Na fórech pro matky diskutuji minimálně. Minimálně je i čtu, pouze, když opravdu něco hledám. Nepoužívám slova mimísek, manža apod., kterými se to prý na mimibazaru a podobných stránkách pro (jeté) matky hemží. Co „hůř“ – striktně se v řeči snažím oddělovat svou osobu od osoby naší malé slečny. Uvědomili jste si někdy, jak často používají matky (vlastně i rodiče, protože např. můj muž to používá taky) ono množné číslo „MY“? My se krmíme, my spíme, nám rostou zuby, my pláčeme, my jsme se počůrali … Přijde  vám to taky tak hrozné? Takže u nás já krmím, příp. malá se krmí, zuby jí tedy ještě nerostou, na to má čas. Často pláče, já jsem za dobu mateřství plakala zatím asi jen 2×. A počůrává se, třeba při přebalování často. Já se už/ještě nepočurávám. Tak.

A pak je tu ještě jedna věc. Mamka, máma, maminka. Někam se ztratilo „já“. Někdy si připadám trochu … odosobněná (?) Jasně, že takhle malé dítě asi nepobere rozdíl mezi já, ty, on, my. Potřebuje asi vědět, že ta vysoká paní, co se každé ráno sklání nad postýlkou, má tmavý vlasy v culíku a fialový brýle, je „máma“ a ne „já“ („Maminka se na tebe přišla podívat“ vs. „Já jsem se na tebe přišla podívat.“). Prostě to ale tak je – jsem máma. Máma přebalí, máma přepere plínu, máma tě tu chviličku nechá, máma si s tebou bude číst knížku, máma ti podá nějakou hrkačku. Občas, jen tak pro svůj dobrý pocit, že ještě existuju jako „já,“ říkám: přinesu ti hrkačku, dám ti najíst, přeperu plínku.

 

Hostěradský triatlon potřetí

Triatlon v Hostěrádkách je moje tak trochu srdcová záležitost. Je to nejen téměř domácí závod, je to hlavně vůbec první triatlon, kterého jsem se zúčastnila, během kterého jsem si tento sport zamilovala a od té doby se s ním oťukávám. Proto, i když teď mám radosti mateřského rázu, ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych letos tento závod vynechala.

Trénink: přiznejme si, trénink nebyl. Kdy taky, když v půli dubna porodíte, pak se tak nějak sžíváte s novou rolí matky a s novými povinnostmi, tak nějak dodržujete šestinedělí a teprve pak se vracíte ke sportu. Takže konkrétně: plavala jsem, jako opravdu plavala, naposledy loni v Hostěrádkách. S cyklistikou to bylo o něco málo lepší, ale opravdu jen o něco málo, moje nejdelší vyjížďka neměla ani 30 km, takže jsem nenabrala rychlost ani vytrvalost, a ani si pořádně neoseděla zadek. Mou nejsilnější disciplínou je tedy běh. Běhala jsem téměř až do porodu a začala jsem pár týdnů po něm, na kratších tratích rychlejší než kdy dřív.

Jak to šlo při samotném závodě:

Plavání: nad očekávání. Oproti loňsku mi neteklo do brýlí, takže jsem mohla při prsách (ano, kraul stále neovládám) dokonce i potápět hlavu. První plavecké kolo se mi podařilo dokončit dřív, než odstartovali muži, takže vlastně poprvé jsem zažila, jaké to je, když se přes vás ve vodě přeřítí několik desítek rychlých plavců. Zážitek nic moc.

Depo 1: pocitově strašně, strašně, strašně pomalé. Ta tak trochu „rutina“ kterou jsem získala loni, kdy jsem těch TT absolvovala o něco více, se naprosto ztratila a já poměrně zmatkovala, nevěděla jsem, co dřív.

Cyklistika: po plavání bývám vždy vyčerpaná, tak jsem si říkala, že bude potřeba se občerstvit a nachystala jsem si gel. Žel, než jsem vyjela na hlavní silnici, podařilo se mi ho vykydnout na řidítka, rám kola i na sebe. Nejenže jsem tedy z gelu nic neměla, ale jako bonus mi i parádně klouzala řidítka. Nikoho, opravdu nikoho jsem nepředjela. Pocitově moje nejhorší disciplína, dokonce horší než plavání, a to je co říct. Ostatní prostě jezdí moc rychle. Já se zmůžu chvilkově na max. 37 km/h, a ani tehdy se vzdálenost mezi mnou a těmi na dohled nezkracuje.

Depo 2: tady není moc co řešit. Sundáte helmu, přetočíte startovní číslo dopředu, přezujete boty a běžíte. To bylo šlo … kdyby nějaký „ohleduplný“ kolega nepohodil svůj neoprén a jiné plavecké propriety před moji hromádku.

Běh: vyčerpání z plavání a kola je znát. Navíc nemám představu o tempu, kterým běžím, protože jsem si nějak nedobře nastavila hodinky. Takže vyloženě na pocit. 5 km není po předchozích výkonech úplně málo, takže hlavně nepřepálit. Trasa je jiná než v minulých letech. Část po asfaltu mi jde výrazně lépe, než na polňačce a v terénu. Předbíhám jednu ženu (i když já jsem byla ve druhém kole a ona teprve v prvním), a dva muže.

Cíl. Vyčerpání. Štěstí. Čas těsně pod 1,5 hod. Srovnávat s časy minulých let jde jen těžko. Oproti mé první účasti byla loni jiná cyklistická část, letos ta běžecké. U plavecké části záleží, kam a s jakou přesností rozhodí bójky. Čas a umístění však pro mě letos nejsou nijak důležité. Pro mě je vítězství to, že jsem se postavila na start a že jsem dokončila, že můj život a moje koníčky nekončí spolu s dítětem. Potvrzení toho, že mám skvělého muže, který mě podpoří jak to jen jde a s naší malou zvládne celou tu dlouhou dobu než dokončím svůj letošní vysněný závod, taky stojí za to.

A co dál? Svého snu jednou jít na ironmana se nevzdávám, pořád říkám, že si ho nadělím ke 40. A přijde mi to reálné. Plány na další sezonu nedělám. Člověk míní a pán Bůh mění, jak se říká. Hostěrádky bych ale ráda dala… Pokud bude vše tak, jak plánujeme, tak myslím, že jsou reálné. A nejen ty, i více závodů Jihomoravské triatlonové ligy. Záleží na ochotě (nejen) tatínka hlídat, a to ne jen při závodě, ale i při tréninku. Takhle z placu … to není nic moc, i když ta sprinttriatlonová vzdálenost se dá. Pokud bych ale chtěla prodloužit, tak bude potřeba víc trénovat. Uvidíme.

Rakovecké údolí

Krátký tip na výlet nedaleko od Brna: mezi Jedovnicemi a Račicemi – Pístovicemi se rozkládá Rakovecké údolí. Něco luk, něco lesa, něco skal. Kus krásné přírody. V létě spousta motýlů. Naučná stezka. Bohužel, v Rakoveckém potoce za tohoto sucha málo vody. Tak málo, že brod není brodem. Na jaře zde prý kvetou bledule. Klid a ticho. Pár chodců. O něco více cyklistů, ti ale prosviští a jsou pryč.

Takový si odnáším dojem z mé první návštěvy (části) Rakoveckého údolí. Troufám si tvrdit, že jsem zde byla sice poprvé, ale rozhodně ne naposledy.