Tak trochu o pocitech a chybějících rukách

To, že se vám narodí dítě, s sebou nese neskutečné množství pocitů a dojmů, často v dosud nepoznaných intenzitách. O pocitech se hovoří těžko, slovy prakticky popsat nejdou, ale pokusím se o to.

Jeden z prvních pocitů, který poznáte po narození dítěte, je zcela paradoxně hrdost či pýcha. Paradoxně proto, že vlastně asi zatím nemáte moc na co být hrdí. Stačila trocha mnohdy nezodpovědného sexu, trocha (nebo kopec?) štěstí, cca 9 měsíců trpělivosti, balík bolesti u porodu a tradá, dítě je na světě. Prakticky o vše se postarala příroda. Zatím jste ho nevychovali, nemáte „hotového“ člověka. Obrovský kus „práce“ je před vámi. A vy jste stejně hrdí. (Jo, jsme.) Dítě, navíc zdravé dítě, je zázrak. Se spoustou pokory je ale potřeba si přiznat, že jsme se o to, že všechno dobře dopadlo a ono je tady mezi námi, zasloužili naprosto minimálně.

Ruku v ruce s hrdostí se dostaví láska. Láska v té nejčistší formě. Ten človíček tu prostě je. A vy ho jen za to milujete. Nemusí být krásný (který rodič ale řekne, že jeho dítě není krásné???), troufám si říct, že nemusí být ani zdravý, nemusí zrovna klidně a tiše spát. Ale ta láska k němu, ta tu prostě je.
A samozřejmě taky láska k partnerovi. Ta se s narozením dítěte tak nějak nepopsatelně  krásně přetvoří… Na to možná najdu slova časem 🙂

Dost krásného a pozitivního. Přichází strach a obavy. Jako první je to strach, jestli dýchá, stojíte u postýlky a pozorujete hrudníček. Když se vám zdá, že se nehýbe, začínáte do dítka mírně rýpat, aby se aspoň trošičku pohnulo. Když jen na chviličku musíte odejít z místnosti, ve které váš poklad spí, rychle spěcháte zpátky a kontrolujete, zda je vše v pořádku. U mě osobně se pak přidal strach z aut a dopravy (i když ten už se vyskytl i v těhotenství). Nebojím se svého jednání za volantem. Bojím se jednání těch okolo. Jiné strachy asi zatím ještě nemám, nebo ne alespoň tak intenzivní.
Někdy stojím nad postýlku a tak nějak vím, že už se nepřestanu o toho človíčka bát až do konce mýho života. Nevím, jestli je to hezký pocit. Ale ruku v ruce s tou výše zmíněnou hrdostí a láskou se dá unést.

No a pak je to ještě celý koktejl pocitů, za který do velké míry můžou u ženy i hormony. Co bych vypíchla?
Kojíte a vaše zlato se zakucká, rudne a nemůže popadnout dech. Panika. Co máte dělat? Rozbrečet se nepomůže, to tak nějak víte. A dál??
Brečící dítě. (Mimochodem, víte, že úplně malá miminka nemají slzy?). Když naše malá princezna vytlačí slzičku, chce se mi taky brečet. Každou její slzičku vnímám téměř jako osobní selhání. Tohle jsem přece nechtěla. A utěšuju a utěšuju. Promiň, beruško, tohle máma nechtěla, neplakej. Pozitivní je, že na to utěšení zatím většinou stačí váš hlas a vaše přítomnost.
Být někde jinde. Uf, to je teda pěkně hnusný pocit. V porodnici nebo doma, dřív nebo později nastane situace, kdy jste větší či menší kus od vašeho dítka. Na záchodě. Ve sprše. Jenom s košem. V kostele. Strašný. Samozřejmě, že ho tam nenecháte samotný. Hlídá tatínek, dědeček, strejda. Ale vy jako matka stejně trháte rekordy ve sprchování a z kostela odcházíte před závěrečnýma ohláškama, i když celý život tvrdíte, že ze mše se odchází nejdřív zaráz s farářem, a nejlépe až dohrají varhany. Příště už ho samozřejmě berete s sebou.
Chová někdo jiný. Dědeček, babička, strejda, dokonce i tatínek. Žárlíte. Máte toho roztomilýho prcka teprve takovou chvíli, a už vám ho berou. Asi až se člověk aspoň trošku nasytí těch prvotních pocitů, nebude s tím mít takový „problém.“ Upřímně – po měsíci ten problém stále mám. Rodinným příslušníkům už teda chovat dovolím, ale aby si choval jen tak někdo (rozuměj kamarádi)?? No tak to zatím ani náhodou.

A ještě mnohem víc.

Když tohle všechno dáte do kopy…myslím, že to můžete nazvat slovem štěstí.

A co ty chybějící ruce? Při prvním kontaktu a manipulaci s tím malým drobkem přemýšlíte, že na vás hned po porodu nějak zapomněli a zapomněli vám dát minimálně další dvě ruce. Jak ho chytit a přebalit? Jak pochovat? Jak držet u prsa? A challenge největší – první koupel! Buďte klidní. Stačí pár dnů a budete chovat jako profík, na jedné ruce dítě a tou druhou jíst či poklízet nádobí. Je to cvikem? Částečně určitě. Částečně taky tím, že ten prcek den ode dne drží víc a víc pohromadě a není tak „rozpadající.“


Pod čarou bych přidala ještě jeden pocit. Nevím jak ho nazvat. Asi pod vlivem některých „černokronikových“ zpráv mi občas bleskne hlavou nějaká šílená myšlenka. Mám malou v šátku a krájím brambory. Cítím její dech na hrudi a je mi skvěle. „Proboha, jak někdo může takovýho malýho tvorečka třeba ubodat?“ Jdu přebalovat, shodou okolností přebaluju kousek od topení. „Jak někdo může dítěti rozbít hlavu třeba o topení???“ Ne, nic takovýho rozhodně nechci udělat. Spíš mě děsí, jak toho může být někdo schopen. Děsilo mě to vždy. Teď, jako matku, mnohonásobně víc.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s