Tak trochu o šestinedělí

Už měsíc a půl koukám do malých modrých oček. Už měsíc a půl mě malá dětská ručka chytá za prst. Už měsíc a půl ve dne v noci poslouchám, jestli to malé pídě dýchá. Už měsíc a půl mám život úplně vzhůru nohama. Znamená to jediné: mám(e) za sebou šestinedělí.

Jaké to bylo? Úplně jiné, než jsem si představovala. Myslela jsem si, že nebudu téměř ničeho schopná, že budu dnes a denně brečet, že kolem mě budou všichni chodit po špičkách, že nebudu téměř nic dělat a že i kus těch „běžných ženských domácích prací“ takříkajíc „hodím“ na muže. Nesplnilo se z toho téměř nic. Asi si za to můžu tak trochu sama. Jedním dechem ale dodávám: naprosto mi to nevadí, se svým šestinedělím jsem naprosto spokojená.

Určitě je to z velké části tím, že porod byl rychlý a asi mi sebral jen velmi málo sil. Taky byl prakticky bez poranění a já se téměř hned po návratu domů cítila silná tak, že bych mohla i skály lámat. (To se cítím vlastně pořád, pokud zrovna nepadám na hubu.) Kojit mi taky šlo hned od začátku skoro bez problémů, mlíka bylo a je tolik, že by mě mohli zaměstnat jako kojnou. Tím, že malá byla od začátku neplakací a bezproblémové miminko, měla jsem spoustu času pozvolna se dostat do rytmu péče o ni. Teď už je teda i plakací … ale už mám všechno tak nějak víc zmáknutý a prostě to nějak zvládám.

Trochu mě zpočátku štvaly návštěvy, resp. hrozba návštěv. Velká rodina (navíc z manželovi strany) v těsné blízkosti, a všichni zvědaví na ten nový přírůstek. Bylo těžké říkat jim „ne, dneska ne, nezlobte se“. Ale zvládli jsme to. A hlavně velmi brzy pochopili, že to opravdu není na dlouhé návštěvy s kafíčkem a buchétkou.

Jediné co byl pro mě trochu problém, bylo to, že jsme ze začátku nemohly nějakou dobu chodit ven. Jednak proto, že měla celkem malou váhu a taky proto, že počasí bylo fakt hnusné a i kdyby to bylo dovolené od doktorky, tak ji ven netahám. Ale teda upřímně, to jsem měla několikrát pocit, že snad budu lézt po zdi. Co trochu pomáhalo bylo cvičení, ale to vevnitř mě zrovna moc nebere a taky jsem na sebe chtěla být opatrná a trochu se šetřit (o pohybu v šestinedělí a návratu ke sportu po porodu v některém z dalších příspěvků). Co pomáhalo hodně, tak to bylo sladké. Vždycky jsem byla na sladké, v těhotenství ještě víc, a teď ta chuť nějak ne a ne klesnout. Asi to bude chtít pevnou vůli.

Po těhotenství mi tedy zůstala chuť na sladké. Rožeranost tak nějak celkově. Kilo živé váhy nahoře. (Ano, jenom kilo, pokud váha nelže. Osobně si myslím, že to musí být víc, vždyť jen ty prsa, co se mi vyskytly, musí mít aspoň kilo každý). Povolené břicho. Takový to spodní, se kterým jsem nikdy nevěděla co dělat a nevím to stále. Tmavá čára uprostřed břicha, nějak se jí nechce začít blednout. Možná širší pánev, boky, stehna. (Novou) strii jsem nenašla ani jednu. No a hlavně mi (nám) zůstala jedna krásná malá slečna.

Vždycky jsem (bohužel) řešila jak vypadám, a řeším to (bohužel) stále. Stále se sebou nejsem spokojená. Teď bych mohla být nespokojenější víc než kdy jindy. Ale tak nějak si říkám, že 1) jsem z toho vyšla opravdu hodně dobře 2) po šesti týdnech nemůžu čekat zázraky a 3) (a to hlavně) za tu malou princeznu to prostě stojí.

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s