Trpělivost, mamko, trpělivost!

Nejsem zrovna trpělivý člověk, vše chci nejlépe hned. Pokud to hned nejde, snažím se tomu pomoct, aby to bylo co nejdřív. A když to není do nějakého blíže nespecifikovaného okamžiku, jsem schopná se na to vykašlat.

Zdánlivě to s tím nesouvisí, ale taky moc neumím nic nedělat. Jen tak sedět – to není nic pro mě. Ideální je někde pobíhat, jezdit na kole, vrtat se v hlíně na zahrádce, uklízet… cokoli. Prostě ne „jen tak“ sedět.

Najednou se vám v životě objeví malý človíček, který se teprve rozkoukává a má úplně jiné tempo než vy. A vy byste tu měli být pro něj. Tak nějak téměř (?) na 100%. Ale není to úplně lehké.

Když pláče a já ho nosím na rukách, utěšuju, kolíbám …. to není „jen tak,“ to mám pocit, že „něco“ dělám. To samé při přebalování, při vycházce …

Jiné (nejhorší) je to při kojení. To opravdu člověk sedí, většinou má obě dvě ruce zaměstnaný a „nic nedělá.“ A ten malý človíček ve vaší náruči kouká, chvíli saje, pak zase kouká, pak se rozčiluje, že mu prso vypadlo z pusy a nedaří se mu ho chytit, pak zase chvíli saje, usíná, usíná, usíná…. a vy celou tu dobu přemýšlíte, co půjdete dělat pak. Slyšíte, že doprala pračka. Venku je krásně, tak honem pověsit prádlo, ať to co nejvíc uschne. Blíží se poledne, už je potřeba začít vařit! Ten koberec teda vypadá, musím vysát! Po očku sledujete hodiny. Už to trvá nějak dlouho.

Zkontrolujete oči – zavřený. Ruce – naprosto bezvládný. Super, spinká. Uložit do postýlky a jít honem něco dělat. Ale ouha. V postýlce vydrží když moc, tak 5 minut. Pak se začne vrtět, kňourat, plakat a dožadovat se pokračování v krmení. A vy moc dobře víte, že je to vaše chyba. Vy moc dobře víte, že ten váš malý poklad se vždycky prvně nají, pak si dá pár minut spící pauzu nejlépe ve vaší náruči, pak ještě chvíli pokračuje v krmení a až potom opravdu spokojeně usne.

Už se to trochu učím, už mi to trochu, maličko, jde. Dopřát mu tolik času, kolik potřebuje. Nemít v sobě ten neklid a to nutkání jít něco dělat, jen tak se neflákat. Ale k tomu, abych si opravdu plně uvědomila, že teď se ode mě očekává opravdu hlavně (nebo snad jen?) to, že tady budu pro toho malýho tvorečka, a ne že budu mít napiglovanou domácnost a stovky kilometrů na kole, ještě dlouhá cesta.


Aha, moc mi to teda nejde. Už slyším, že se v postýlce vrtí a začíná pomrčovat. A proč? Protože jsem mu zase nedala ten jeho potřebný čas, jen proto, že jsem si chtěla vypít čaj (už studený) a napsat tento příspěvek. Tak to jdu napravit a toho našeho malého hladovce dokrmit 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s