Cesta za snem

Každý člověk je do jisté míry snílkem. Sny (nebo snad možná „cíle,“ chcete-li), mohou být různé. Stejně tak přístup jednotlivých lidí k jejich tužbám: někdo dělá vše pro to, aby se mu jeho sen splnil, třeba šetří peníze, aby mohl procestovat půlku světa. Jiný jenom sedí, v hlavě a/nebo srdci má nějaký sen, který řadí do kategorie „dětský“ či dokonce „nesplnitelný“ a proto, aby se jeho sen stal skutečností, nic nedělá.

U mě to s vývojem snů bylo zajímavé. Kdysi, ještě na gymplu, kdy jsem kvůli zdravotním problémům ani nechodila do tělocviku (odhadem rok 2006), jsem si říkala, že JEDNOU bych si ráda zaběhla maraton. Ale nic jsem pro to nedělala. Nevěřila jsem, že je to reálné, byl to sen z kategorie nesplnitelných snů. Pak jsem do tělocviku chodit začala, zjistila jsem, že to se mnou a sportem až tak úplně marné asi nebude, a postupně jsem se rozběhala. „Pořádně“ v roce 2013. Maratonská vzdálenost se mi ale stále jevila jako nedosažitelná, zasunula jsem tento sen někam do pozadí a spokojila jsem se s otřepaným klišé, že „i cesta může být cíl.“ Běh se pro mě stal koníčkem a já byla spokojená.
Netrvalo to dlouho a ten hlásek, který mi našeptával, proč si svůj sen nesplnit zrovna teď a proč to stále odkládat na neurčito, nabral na intenzitě. A tak jsem si řekla: proč ne, a 8. května 2016 si v Praze zaběhla svůj první maraton.
Když mi kousek před cílem začalo docházet, že jsem prakticky z ničeho svůj sen postavila na nohy a dotáhla ho do vítězného konce, málem mi hrkly slzy do očí. Ten pocit se snad nedá popsat. Nebyl to žádný závratný čas, nebylo to jednoduché, ale rozhodně to stálo za to.

No a co dál? Ozývá se nový hlásek: JEDNOU pokořit celého Ironmana. Už vím, že cesta to nebude krátká, jednoduchá ani bezbolestná. Netvrdím, že se mi to podaří letos nebo za rok, dokonce třeba až splním takové ty „ženské radosti a povinnosti“ týkající se zplození a výchovy potomstva, což by znamenalo, dejme tomu za 18 let.
A třeba taky vůbec nikdy. Vím to, ale nezabrání mi to se na tu cestu vydat. Naučila jsem se, že i cesta člověku může dát spoustu věcí.

Mé sny se (možná zatím) řadí do kategorie „sportovní“ a „sebepřekonávací.“ Ale myslím si, že se to tak dá vztáhnout na jakýkoliv jiný sen. K některému je cesta jednodušší, k jinému složitější, někomu se možná k tomu vytouženému cíli dojít nepodaří, ať už řízením osudu, okolnostmi nebo slabou vůlí. Důležité je nevzdat to ještě před začátkem. Určitě i ta cesta člověku něco dá, i kdyby to mělo být poznání, že o splnění tohoto snu zas až tak úplně nestojí.

Já do toho jdu! Pokud se mi do cesty nepostaví nějaké nepříznivé okolnosti, budu začátkem srpna stát na startu svého prvního triatlonu. S Ironmanem se to rovnat ani zdaleka nemůže, ale…je to první krok na dlouhé cestě za snem.

Tak hurá do toho 🙂

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s