Mateřské neúspěchy aneb udělej „paci paci“

Čekárna v poradně pro kojence – typické místo „přehlídky“ dětí.

Váš Toníček/Mařenka jsou samozřejmě ty nejúžasnější a nejšikovnější děti pod sluncem. To si myslíte vy jako hrdá matka a v tom vás utvrzují nadšené babičky.

Pak přijdete do čekárny u lékaře, kde se setkáváte pořád +- s těmi samými maminkami s přibližně stejně starými dětmi. A tak už si pamatujete, že tam ten zrzavý chlapeček je přesně o měsíc mladší než váš poklad a tamta holčička s odstátýma ušima se v roce ještě ani neplazí. V takové čekárně je to někdy pěkně na dlouho, nebaví to tam rodiče a kdyby se nesnažili zaujmout děti, tak to tam nebaví ani ty malé caparty. Koukáte kolem sebe, „čtete“ knížku zvířátka na farmě, stejně jako maminka s holčičkou vedle vás. A vy najednou koukáte, že to dítě vedle umí „ukaž kde je kravička,“ „jak dělá pejsek“ a další atrakce. Chlapeček o kus dál předvádí „paci paci“ a z diskuze dvou maminek na konci lavečky se dozvíte, že jejich děti od 8 měsíců umí večer usnout sami bez uspávání a spí celou noc.

I když pořád říkám nesrovnávat, tak někdy o tom musím přesvědčovat sama sebe. Snažím se brát sebe i naši slečnu takové, jaké jsme a ustát si to i před okolím. Ne vždy je to jednoduché. Někdy si říkám, že je se mnou nebo s ní něco špatně, když ještě neumí „paci, paci“ a u usínání vyžaduje přítomnost maminky nebo tatínka. Pak si ale vždy uvědomím, že každý jsme nějaký. Každý máme své potřeby a všechno má svůj čas. I toho „paci, paci“ se určitě dočkáme. A pokud ne, tak co, ne každý může umět všechno 🙂

Stránky: 1 2

ROK!

Na nějakou dobu jsem se odmlčela. Neplánovaně. Ne že by nebylo o čem psát. Naopak – téměř každý den si zaslouží být zaznamenaný. Ale když chce člověk to, co se kolem něj děje, skutečně prožít a procítit, nějak už často nezbývá čas na to se o své dojmy, zážitky a postřehy dělit s okolím. A že těch dojmů a zážitků v životě naplněným vztahem, malým dítětem, stavbou a sportem není zrovna málo.

Teď se naší cácorce snad ustálilo odpolední spaní, a já se tomu tady budu moci zase trošku pověnovat.

Tak ve zkratce co se dělo za dobu naší odmlky. Slečna oslavila rok! Už se myslím ani nedá zařadit do kategorie miminko. Je to parťačka. Chodit sice ještě neumí, ale když se kolem děje něco zajímavého (a to je vlastně všechno!), chce se účastnit. A to je paráda. Člověku sice všechno trvá minimálně dvakrát tak dlouho, ale za to nadšení, které má ve tváři, když může asistovat u umývání nádobí nebo u lepení duše na kolo, to zcela jednoznačně stojí.

S prvními narozeninami se pojí i dárky – hračky. Bylo to podobné jako o prvních Vánocích – nejlepším dárkem/hračkou byl balící papír, stužka, krabice. Obsah ji až tak moc nezajímal. Obecně teď nějak hračky ztrácejí na atraktivitě. Kousátka, hrkátka, štěrchátka a další „miminěcí“ hračky jsme schovaly do krabice a na řadu přišel dřevěný vláček, kostky, puzzlíky, magnetky, knížky… Hraje si s nimi. Ale nejlepší „hračky“ jsou stejně předměty běžné denní potřeby. Když jí něco takového půjčím, vydrží to zkoumat dlouhé minuty. A tak jí půjčuji klíče, peněženku, vařečku, sítko, propisku, misku, papíry … a je nadšená.

S jarem tady máme taky spoustu úžasných poprvé. Poprvé na klouzačce, na houpačce, na písku. První lezení na trávě. První hlazení kočky. Užíváme si to obě.

Tak vstříc dalším společným zážitkům 🙂

Horečka poprvé aneb Pozor! Meningokok útočí

Jeden z náročnějších večerů, kdy slečna sice usne, ale po cca 20 minutách se vzbudí a pak sebou v postýlce neklidně hází, pláče, pokud usne, tak jen když ji držíte za ručičku a ve chvíli, kdy se zvednete, ona otevírá oči a celé je to nanovo. (Jo, usínání a uspávání by vydalo na samostatný příspěvek, třeba příště). Takto třeba hodinu, dvě, tři … prostě do tý doby, než „vyměknete“ a vezmete si ji s sebou do postele. Někdy to pomůže, někdy ne, většinou tak 50 na 50, ale aspoň u toho pohodlně ležíte v teple (ach ano, jsem nesmírně pohodlná matka).

Ležíte a nespíte. To malé dítko vedle vás se pořád vrtí, funí, vzdychá, chytá vás v lepším případě za ruku, v horším za nos, vlasy, ucho, oko, rty, prostě kdekoliv. Možná nespí, možná jo, ale rozhodně to není klidný spánek. Čas běží a vy vnímáte, že to malé tělíčko vedle vás se víc a víc rozpaluje. Není jí pod tou peřinou moc teplo? Trošku ji poodkryjete. Nepomůže to. Ve 2 ráno vám dojde trpělivost a zkusíte tuto neklidnou noc vyřešit tím, že dáte čistou suchou plínu a nabídnete mlíčko. No a při té příležitosti zkusíte změřit i teplotu. 38,5! Vždycky vám přišlo, že tenhle super digitální teploměr měřil málo, takže celá rodina byla podchlazená, teď vám připadá, že měří až moc! Paralenový čípek a jde se zkusit spát dál.

Malé princezně paralen sice pomůže, přestane sebou házet a až do rána klidně spí, ale o vás se to rozhodně říct nedá. Co to bude? Nějaká viróza či nachlazení? Nebo to má „jen“ od zubů? Panebože! Meningokok. Najednou se vám vybaví slova doktorky o nevyzpytatelnosti tohoto onemocnění. Neměli jste náhodou radši nechat očkovat? V jakém stavu se ten váš poklad ráno probudí?

Něco mi říká, že takové nebo podobné strachy mají všechny matky (a samozřejmě i otcové) na světě. Bez ohledu na to, jestli je dětem 10 měsíců, 10 nebo 40 let. Toho se už prostě asi nikdy nezbavím a musím se s tím naučit žít, pracovat a fungovat. Jak? To bude asi celoživotní proces.

Čas vychovávat

Naše slečna začala pomalu sama objevovat svět, 10 měsíců a ona se už moc krásně plazí. A rychle. Hračky ztratily na atraktivitě a neskutečně ji přitahuje běžné vybavení domácnosti. Židle. Mražák. Křeslo. Skříňka, které nedovírají dvířka. Kuchyňská linka. Dveře. Všechno.

Na mě, jako na mámě mimo jiné je, abych jí v rámci možností vytvořila bezpečné prostředí. Některé „nebezpečné“ skříňky se začínají zamykat a na mražák se dala západka. Už to není miminko, které člověk najde tam, kam ho před půl hodinou položil. Je to „velká holka,“ která je pořádně zvědavá a chce objevovat.

A já teď stojím před otázkou, kde je ta vhodná hranice mezi „nechat objevovat“ a „vychovávat“? Každý má tu hranici asi někde jinde a já tu svou ještě pořád nenašla. Pořád se to ve mě tak nějak ještě pere.

Jeden příklad za všechny? Asi sporák. Máme klasický sporák s troubou, není úplně nejnovější, takže když se v troubě něco peče, poměrně dost tepla se dostává i ven a ten plech okolo sice  asi vyloženě nepálí, ale zároveň není studený. Taková trouba, ať už se v ní peče, je neskutečné lákadlo! Třeba ta spodní přihrádka s plechy. Ta je. Nebo plácat do ní rukou z boku, to je úplně jiný zvuk, než vydává podlaha/koberec/dřevěné skříňky. Nebo ta radost, když se podaří stáhnout dolů rukavici, která visí za magnet právě na boku toho sporáku. Tyto věci mi „nevadí,“ jen ať objevuje. Ale jak jí vysvětlit, že když se v té troubě peče, tak se k ní prostě nemá přibližovat? Jak jí vysvětlit, že když je trouba pootevřená a větrá tak, že mám přes dvířka pověšenou utěrku, nemá za tu utěrku tahat, neboť tak si otevře ty dvířka přímo na hlavu? Jak jí vysvětlit, že někdy může a někdy ne? Metodou „jen ať se spálí“ a zjistí, že „život není peříčko?“ Zakazovat pořád? Zakazovat jen někdy? A vůbec, jak efektivně zakazovat?

Nevím. A to jsme teprve na začátku „vychovávání“ a „vymezování hranic.“ Je to pro nás velká neznámá, zcela nová role a už teď je mi jasné, že to nebude žádná sranda. Ale tak, hlavně se z toho nepo…. 😉

Mamánek?

Jak často se setkáváme s označením, že některé dítě je mamánek? Já poměrně často. Jak toto označení vnímáte? Někdy mám pocit, že to zní až hanlivě a posměšně.

Troufám si říct, že do určitého věku je to naprosto přirozené, že dítě chce být nejvíc se svou maminkou. Tento věk těžko blíže specifikovat, každopádně naše téměř 9 měsíční slečna na to má ještě určitě nárok 😉 Je takovým „mamánkem“ a mě to ve většině případů naprosto a vůbec nevadí, naopak, jsem za to ráda.

Jak označit ale maminku, která chce být nejvíc se svým dítětem? A je na tomto něco špatného? V okruhu lidí, ve kterém se pohybuji, jsou matky, které mají své děti rády. Bez výjimky. A přitom je vztah každé k jejímu dítěti jiný. Maminky, které své dítě dají opravdu každý den na procházku babičce, dědečkovi, kamarádce. Maminky, které nechají spát své dítě v autě mimo parné dny klidně i několik hodin. Maminky, které se svým dítětem navštěvují asi tak 5 kroužků týdně. A tak bych mohla pokračovat.

Jak jsem na tom já? Nepřiznává se mi to lehko, protože takových matek jako já je v mém okolí minimum. Ano, jsem na svou dceru fixovaná. Za 3/4 roku jejího života ji babička hlídala zatím 1× po dobu pár hodin. Na vycházce s dědečkem či babičkou byla 2×. Večer, zatím co jsme s mužem vyráželi za zábavou, ji někdo hlídal 2×. Na nedávné akci, kdy se zrovna výjimečně rozhodla spát v kočárku a já měla prázdné ruce, jsem se bez ní cítila naprosto ztraceně. Když spí třeba hodinu přes den a já ji nevidím, neskutečně se na ni těším. Když můžu, beru ji i s kočárkem do obchodu, nerada ji nechávám na ulici (a to jsme prakticky na dědině). A tak bych mohla pokračovat.

Který přístup je zdravý? Na to určitě neexistuje žádné obecné pravidlo. Každopádně, všeho moc škodí, a já začala přemýšlet nad tím, jestli už nejsem ZA tou hranicí „moc.“ Zamyslela jsem se, co mě vede k tomu, nechávat si ji jenom takto pro sebe, resp. pro nás s manželem. Do jisté míry je to určitě touha po tom dokázat (si), že se o svou dceru zvládnu postarat sama a nezneužívat pomoci druhých. A pak je to prostě to, že si chci užít každou minutu s ní, protože to neskutečně rychle utíká a tady to období už u ní nikdy nevrátím.

Nedávno mi kamarádka (3 děti) svěřila, že dodnes lituje každé chvíle, kdy tu její nejstarší  (7 let) vozil někdo jiný a ona s ní nebyla. Uvědomila si to brzy, a ty další už tak často „nepůjčovala.“

A zdánlivě trochu nesouvisející pravda, moudro, které mi nedávno řekla jedna paní: „Někdy můžeš mít plné zuby i toho, koho miluješ.“ A tak to prostě je, ale o tom zase třeba někdy příště 😉

První Vánoce s dítětem

Určitě znáte to tvrzení, že Vánoce jsou nejhezčí, když máte děti a vidíte jejich rozzářená očka. Na naše první Vánoce ve třech jsem se moc těšila. Přece jen, osmiměsíční dítě už vnímá troufám si tvrdit vše, a opravdu jsem byla zvědavá, jestli se jí bude líbit stromeček, jak jí půjde rozdělávání dárku a tak nějak na všechno.

Prvně k přípravám. Přípravy na Vánoce obecně mám moc ráda. Ráda peču cukroví, ještě radši zdobím perníčky. Tvoření vánoční výzdoby opravdu miluju. Jednou za rok udělám pořádný, ale opravdu pořádný úklid a mám z něj fakt dobrý pocit.

S malým miminkem je to najednou jiné. U cukroví jste rádi, když vám někdo pomůže. Ano, mohly byste si ho objednat, ale … podle mě to doma má vonět vanilkovým cukrem a ta atmosféra. Ne, o tohle svou rodinu ošidit nechce. Upéct perníčky se ukázalo, že není problém. Problém byl je nazdobit. Protože nejsem noční sova (a vlastně nějakou dobu už ani raní ptáče), a naše slečna přes den prostě nespí, nezbylo mi, než perníčky zdobit za jejího bdění. Dopadlo to tristně. Poleva byla nějaká příliš řídká, slečna se zrovna rozplakala a já zdobila s tou tekoucí polevou se slečnou v manduce, klečící u stolu, protože sezení se zrovna malé nelíbilo. Vzdala jsem to, a perníky jsme snědli nenazdobené ještě před Vánoci ke kafíčku. Vánoční úklid dopadl nad očekávání, tento bod programu jsem se totiž rozhodla minimalizovat. Nakonec jsem zvládla i umýt okna (máme celá 2 okna) a vyprat záclony. I s dekoracemi jsem byla spokojená, co šlo, tvořila jsem na zemi, tak, aby to naše (ještě nelezoucí) prtě vidělo, co děsně zajímavýho mamka dělá.

Štědrý den a jeho organizace se ukázalo jako poměrně logistický oříšek. Má cenu dítěti, která má zažitý režim typu svačina v 16 h, večeře v 18:30 a usínání v 19:30 nějak výrazně tento den měnit a třeba natahovat večerku jen proto, že je Štědrý den? Naznali jsme, že ne, a tak jediné, co jsme posunuli, byla svačina a to z toho důvodu, abychom mohli jít na „dětskou půlnoční.“ Po návratu byly dárky, pak večeře toho našeho prtěte a pak uspávání, které zrovna nenapadlo, protože to, že zrovna porostou zuby …. to prostě nevymyslíš. Kapra smažil manžel a já, protože bych si ráda tu štědrovečerní večeři v cca 20:30 hod po celodenním více méně půstu snědla teplou, jsem ji večeřela s malou v manduce. Rodina má být na Štědrý večer, kam patří i večeře, pohromadě, a to se nám tedy díky rostoucím zubům splnilo. A bylo to krásné.

No a jak to naše malá celé vnímala? Těžko říct, zatím se k tomu nevyjadřuje. Ale svítící světýlka na stromečku ji fascinují i dnes, stejně tak, když spolu zvoníme na zvoneček. Baňky (naštěstí máme nerozbitné) jsou skvělá hračka a naštěstí je máme tak velké, že nehrozí, že by je spolkla. Koledy v mém podání se ukázaly jako skvělé uklidňující písničky, čímž se výrazně rozšířil uklidňovací repertoár, do té doby čítající jen „Jede jede poštovský panáček“ a „Na políčku v jetelíčku.“ Rozbalování dárků bylo úžasné. Dárky pro malou jsme se snažili zabalit tak, aby si je byla schopná rozbalit sama s minimální asistencí. A řekla bych, že se nám to podařilo. Ovšem nikterak ji nezajímal obsah balíčku a jako nejlepší dárek se ukázal sám balící papír, pentlička, či krabice, ve které byl dárek uložen a do které se dá parádně bouchat.

Byly to krásné Vánoce. Už teď se těším na ty další. Které budou zase určitě úplně jiné, protože slečna bude větší a bude všemu, co se kolem ní děje, víc rozumět. I teď jsme jí všechno popisovali a vysvětlovali … ale co si z toho vzala, to je otázka 🙂

 

Dětský smích

Je to nějaký ten týden, co se naše slečna začala z plna hrdla smát. Když to na ni přijde, směje se všemu. Tomu, že projdete kolem. Tomu, že utíráte nádobí. Tomu, že na ni uděláte kuk.

Je to nějaký ten týden, co naše slečna začala výskat. Skoro se mi zdá, že je to vyšší stupeň smíchu. Když už nestačí smích, začne výskat až pištět.

Je to nějaký ten týden, co naše slečna začala žvatlat. To je samé „ťaťaťa“, „gadědě“ a „ebubu.“ Je jedno co vidí a co se děje kolem. Prostě vykládá.

Je to úžasné. Často ji jen tak pozoruji. Často jí dávám další a další podněty k smíchu a k vykládání. Snažím se tyto okamžiky zapsat si do paměti. Myslím, že nebude trvat dlouho a budou minulostí. Chtěla bych si je ve vzpomínkách uchovat navždy.

Dva měsíce příkrmů

Letí to neskutečně! Už jsou to prakticky 2 měsíce, co jsem nezačala s BLW. Dva měsíce, to je docela dlouhá doba, tak jak jsme na tom teď?

Hlavním zaplňovačem bříška je stále ještě mlíčko. Repertoár ochutnaných potravin se už ale u naší malé slečny postupně rozrůstá. Její jídla se převážně skládají z toho, co oficiálně může. A jakožto přející rodiče si samozřejmě občas odtrhneme od úst a dáme jí i kousek toho, co máme my. Taková brambora od táty z talíře je něco úplně jiného než brambora kterou má ona sama. Buchty! To je taky kapitola sama pro sebe…. No a taková kůrka chleba, to je teprve dobrota!

Jsou samozřejmě jídla populární a jídla naprosto neoblíbená. Třeba rizoto, fuj. Zato špenát, dýně, červená řepa a hlavně brokolice, to jsou dobrůtky. Ale i sebevětší dobrůtku zvládne pokazit maso.

A jak jsme na tom s BLW teď? Nejoblíbenější činnost naší slečny na bříšku je stále letadlo, takže na bříšku si do úst nic nedá. A sama nesedí, což je úplně v pořádku, ale na úplnou samoobsluhu u stolu to taky ještě není. Takže BLW to pořád není, a asi ani nikdy nebude, je to takový mix. Je ale úžasně vidět ten pokrok: ze začátku nevěděla, co si počít s kousíčkem nerozmáčknuté brambory puse (ano, mixér jsem ještě nevytáhla, pouze mačkám vidličkou a čím dál tím míň). Teď? Teď si užmoulá klidně 2cm kousek kůrky a hravě si s ním poradí, stejně tak umí užmoulat okurek a jiné. Když to nejde, tak to prostě vyšprtne jazykem ven. Banán žmoulá z celého, ten rozmačkaný vidličkou zcela jednoznačně chutná jinak – hůř. Ráda jí dávám něco do ruky a ona se tím krmí sama. Bohužel třeba banán je na toto nepraktický, vždycky ho rozmáčkne a nebo ho svou neohrabanou manipulací zlomí a pak už to nejde. Občas mi bere lžičku a snaží se ji dát do pusy.  A tak.

Mohla bych vykládat dlouho o tom, jak krásně jí, jak se sama snaží a jaká je to zábava. Ano, vypadá to, že naše slečna pochopila, že jídlo je legrace. Moc ráda vidím, že jí chutná. A už se moc těším, kam se bude posouvat dál. Mým cílem je co nejdříve nám začít vařit společná jídla.

Je mi špatně

Každý to asi zná. Zničehonic se ráno probudíte a je vám špatně. Bolí vás hlava. Je vám slabo. Chce se vám zvracet. Motá se vám hlava. Nejradši byste nikam nešli a vzali si sick day. Pokud to váš zaměstnavatel umožňuje, velmi pravděpodobně to uděláte. Pokud to neumožňuje, nejspíš  to tam jen tak odsedíte a co nejdříve hledíte vypadnout domů a dát se trochu do kupy, ať zítra můžete dohnat to, co jste dnes neudělali.

To je podle mě jedna z velmi těžkých věcí na roli mámy: sick days prostě neexistují. Co hůř, nejde to ani jen tak odsedět a ani nejde vypadnout dřív. Dítě je a žije teď a tady. Teď chce najíst, teď chce pohladit, teď si chce hrát, teď pláče, protože je něco špatně. Neodložíte to na zítra. Neskončí to úderem půl páté.

---

Sick days sice neexistují, ale když máte štěstí, tak existují (ideálně nepracující) babičky. Díky za ně. Díky za rodiny a za blízké.

Znakování miminek

Včera jsme byly na kurzu znakování miminek. Ach, dcera slyší dobře, děkuji za optání. Tak proč znakovat?

Je jí 7 měsíců a kousek. Už dlouho je opravdu „přítomna“ mezi námi, vnímá nás a jsem přesvědčená o tom, že se nám snaží kolikrát i něco sdělit (i jinak než pláčem). Akorát my jí, bohužel, ve většině případů nejsme schopni rozumět. Proto existuje znaková řeč pro miminka. V zásadě jde o to, že tak dlouho vy, jako rodič či jiná osoba blízká, používáte určitý znak ve spojení s určitým slovem (a ideálně) i zvukem, případně činností, až to dítě začne taky tak dělat. Prvně začne opakovat znak, pak k němu přidá ten zvuk a ve finále za spoustu spoustu spoustu času i to slovo.

Neumíte si to představit? Tak třeba jsme v parku na lavičce a pozorujeme okolí: „Podívej, ptáček /prsty naznačuji klování či jiný znak pro ptáčka/, píp píp /či jiný zvuk pro ptáčka/.“ Dítě má tendence napodobovat dospělé a dřív nebo později, když uvidí ptáčka, udělá to, co s ním má spojeno, tedy prsty naznačí klování či ten jiný znak. Až toho bude schopno, udělá k tomu i „píp píp,“ a velké finále: řekne slovo ptáček.

Připadá vám, že chci mít ze svého dítěte cvičenou opičku? A co všechny ty ostatní děti, které dělají „pápá,“ ukazují „jak je Franta velikej?“ a mají se „tak tak všelijak“? To nejsou cvičené opičky? A co my všichni? Když souhlasíme kýváme hlavou, nesouhlas vyjadřujeme zavrtěním hlavy. To jsou taky dorozumívací ZNAKY přece.

Dítě můžete naučit znaky vy. Nebo druhý způsob (využitelný asi jen u některých slov) je pozorovat dítě jaké znaky vám nabízí, co se tím svým kterým pohybem snaží ukázat, a z toho může vzniknout váš znak. Tak třeba naše dcera, stejně jako většina dětí, si šudlá očka, když je unavená a chce se jí spinkat. Právě to zašudlání oček může být náš znak pro spaní.

Takže dnes začínáme. Zavedly jsme si znak pro spinkat, spaní a pro jídlo. Bude to asi běh na dlouho trať, hlavně u těch prvních znaků, ale věřím, že pokud vytrváme, tak si nakonec budeme báječně rozumět a třeba se dostaneme do toho úžasného stavu, který včera zmiňovala lektorka: malá přišla za babičkou, rozložila dlaně a následně začala mávat rukama. Co chce? Nechápala babička? No přece tu knihu s motýlem, vysvětlila lektorka – maminka.

---

poznámka na okraj: je vytvořena jakási „oficiální“ znaková řeč pro miminka. Konkrétní znak pro konkrétní slovo. Ale to přece nic neznamená, můžete si kočku, jídlo, sluníčko, cokoliv ukazovat jakkoliv je vám příjemné 🙂

poznámka na okraj č. 2: některé znaky z oficiální znakové řeči pro miminka jsou shodné se znaky ze znakové řeči pro neslyšící. Prý se máme připravit na to, že nás babičky v autobuse budou litovat, že máme hluché dítě…