YES!enický maraton

Sobota 19. 8. 2017, předposlední den dovolené trávené v Jeseníkách. Budík zvoní v 5:20. Šílený čas na to, že je dovolená. Přesto vstáváme – dnes je v plánu zdolat Jeseníky tak nějak jinak, ne turisticky, ale běžecky. Já se chystám na celý Jesenický maraton, Pavel na půlku. Počasí moc nepřeje, obloha je ocelově šedá a jedinou otázkou je, jestli začne pršet hned nebo až za chvíli.

Snídáme musli, kafe a já osvědčený banánový džus. Krátce před sedmou sedáme do auta, opouštíme přívětivé teplo naší chaty a míříme do cíle, na Skřítek. Tam už jsou přistaveny autobusy, které nás dovezou na start. S Pavlem se tedy loučíme, ten sedá do autobusu, který ho zaveze na Červenohorské sedlo, já mířím směr Ramzová. V autobuse se neskutečně přehřívám. Sedím v kraťasích, spodním dlouhém triku a tričku s krátkým a je mi šílené vedro. Pořád však nevím, jestli jsem zvolila dobré oblečení na běh. O botech nepochybuju – ty jsou blbé určitě. Silniční do takového terénu, navíc do mokra… Mám obavy, co přijde.

Po necelé hodince nás autobus vyklopí v Ramzové, vystojím frontu na startovní číslo, potkám se s Nikčou z Rungo pro ženy, na poslední chvíli před startem prohodím pár vět i s Martinem. Jinak jsem tam opuštěná jako kůl v plotě.

20900984_10208984001550755_3320423353373879656_o

Na startu moc nevím, kam si stoupnout. Oproti loňskému roku mi přijdou řady závodníků nějaké prořídlé, asi jich spoustu odradilo to počasí. Vždyť jednu chvíli Norové předpovídali až 35 mm na den!

Výstřel a už běžíme. Hlavně to nepřepálit! Přesto nějaké závodníky předbíhám a u Vražedného potoka se vyhnu té největší frontě. Stoupání přijde záhy a já začínám litovat zvoleného oblečení, takže prakticky ještě pod kopcem sundávám spodní triko a dál běžím už jen v tenkém vltavaruňáckém.

Stoupání na Šerák je dlouhé, rozhodně mi přijde delší než loni. Občerstvovačka i s chatou se ztrácí v mlze, někteří ze závodníků si ty parádní panoramata i fotí. Mě se nechce vytahovat mobil a běžím dál. Nečekaný problém přijde brzy: kterou cestou se vydat? Na křižovatce už postává pár běžců a říkají: někteří běželi sem a někteří támhle… Záhy dorazí jeden pár, který bez váhání zvolí jednu z cest a já se pouštím za nimi. Dobře jsem udělala a za chviličku už stoupám na Keprník. Ano, vím, že to je ze Šeráku na Keprník do kopce, ale že až takhle….

Přehoupnu se přes vrcholek a zavěsím se za jednoho pána v černo-zelených podkolenkách s dírou nad patou a běžím docela dlouho za ním. Má dlouhý a jistý krok, díky němu vidím, že to běhatelné prostě je. Sama bych před tím rychlým pohybem v takovém terénu měla určitě respekt a posouvala bych se vpřed určitě pomaleji. Jakmile vyběhneme na šotolinovou cestu, předbíhám ho a už sama mířím na Červenohorské sedlo. Tam přibíhám přibližně o 10 minut dříve než loni. Pochválím se, kopnu do sebe ionťák, doslova sežeru strašnou spoustu banánů a přes nový mostek se vydávám dál.

Vzhledem k tomu, že cílem pro letošní rok bylo doběhnout lépe než loni a už teď mám o 10 minut lepší čas… Hlava je potvora. Pamatuje si místa, kde jsem loni s Radimem šla krokem a namlouvá mi, že si to můžu krokem dovolit jít přece i letos. Docela často této líbivé myšlence podléhám.

Na 21. km přichází snad nejhorší krize v životě, jakou jsem kdy měla. Uvědomuji si, že nemám vůbec žádnou energii. Někde v baťohu mám kostkový cukr, osvědčenou to cestu pro doplnění energie. Bohužel ho nemůžu najít, a tak beru zavděk gelem, který jsme dostali na startu. Coca colová příchuť mile překvapí, rychlé cukry pomůžou a já můžu už jen doufat, že se z gelu, na které nejsem zvyklá, nepo…

Ve stoupání na Švýcárnu si uvědomím, jak mám tu svou výkonnostní kategorii ráda. Řekla bych, že se všichni bez výjimky řadíme mezi hobíky, kteří svými výkony neaspirují na rekordy a přední příčky, a hlavní pro ně je překonat sami sebe. Všem se nám evidentně hlavou honí stejné myšlenky a nadávky, na jejich hlasité vyřčení většinou dech nezbývá, a pokud už si někdo uleví nahlas, zbývá mu zpravidla dech tak maximálně na poslední slabiku. Protože jste v přibližně stejném stavu, tak víte naprosto přesně, co dotyčný myslel.

Osloví mě nějaký mladík za mnou: „Ty vole! To je samej kopec a kopec! Ty jsi tu poprvé?“ „Ne, podruhé,“ odpovídám. „A kolik jich ještě bude?“ ptá se mladík skoro v posledním tažení. „Nevím, já si totiž nepamatuju z loňska ani tenhle!“ a to nepřeháním. „Ono je to možná dobře, jinak bys tu totiž nebyla,“ povídá mladík.

Na Švýcárně fouká, je mlha, všechno je vlhké. Ochutnám ionťák, hodím do sebe nějaké sladké bonbony a završím to asi 2 loky piva. Následující stoupání na Praděd spíš vybíhám než jdu, jsem holt silniční typ a asfalt mi sedne daleko lépe než terén. Povzbuzení od těch, kteří už z Pradědu sbíhají, hodně pomáhá. Nahoře šíleně fouká, vysílač prakticky není vidět a já přemýšlím, jestli nevytáhnout bundu. Jsem na to ale moc líná, raději se rychle otáčím a mířím k Ovčárně. Na ten seběh se vyloženě těším, bohužel musím 2× zastavit kvůli rozvázané tkaničce.

K občerstvení na Ovčárně přibíhám pozitivně naladěná, a odhodlaná do posledních 12 km. Dám pivo, banán, lipa…a na poslední chvíli se nechám zblbnout prohlášením „Namočte si banán do soli, to je dobrý na křeče!“ načež se málem pozvracím. Fuj, vždyť vím, že mi to nedělá dobře!

Ve stoupání na Petrovy kameny začínám kalkulovat: pokud někde nespadnu tak je téměř jisté, že doběhnu v lepším čase než loni. Někde v hlavě se klube i nesmělý hlásek, že by to třeba mohlo být pod 5 a půl hodiny. Ale nejsem žádný moc velký matematik ani když nejsem unavená, natož po 30 km v náročném terénu a ještě náročnějším počasí, takže tomu moc nevěřím.

Na hřebeni směrem k Jelení studánce se střídají pocity „Jsem na tom líp než loni! Vždyť tohle celý jsem loni šla!“, „Už je to jen kousek“ a „Já už fakt nemůžu.“ Jednou krize dosáhne takového vrcholu, že dokonce zastavím, počkám až mě někdo doběhne a já se ho ptám, jestli jsme ještě pořád na dobré cestě, jestli jsme se v té mlze neztratili.

Jelení studánka, rychle ionťák, cukry a pomalu se sunout dál. Posledních 6-7 km. Pořád mi vychází, že by to mohlo být pod 5:30. Sílí ale hlásek „Vykašli se na to! Už to můžeš klidně dojít krokem a pořád to bude lepší jak loni!“ Odolávat mu dá čím dál tím větší práci, střídám poklus a chůzi snad co 100 m, prostě se pomalu sunu kupředu. Předbíhá mě strašná spousta lidí. Nic už pořádně nefunguje, mám pocit, že jsem se rozběhla a pak zjistím, že jsem pár metrů za sebou nechala ruku.

Někde u Ztracených kamenů se počasí konečně umoudří a na chvíli vysvitne i sluníčko. Z tohoto úseku mám ve svých silničních botách trochu respekt, tělo i hlavu už mám unavené, terén moc nevnímám, uvědomuji si bolest v koleni a přední stranu stehen, přesto se odhodlaně pouštím dolů. Dokonce předbíhám jednoho mladíka, co z toho má vyloženě respekt, určitě ho všechno bolí a hlavně si uvědomuje všechna ta nebezpečí daleko víc jak já.

Do cíle poslední kilometr. To musím dát! Rovná lesní cesta, před sebou vidím (jako už dlouho) jednu ženu, se kterou jsme se na trati pořád potkávaly. Ani za nic na světě nejsem schopná ji doběhnout. U trati postává pár fanoušků. Někdo na mě volá: „Jani! Kde jsi tak dlouho? Pojď!“ netuším kdo to je, nikoho nečekám a tu osobu nejsem schopná vůbec nikam zařadit. Naštěstí se připomene sama: „Lucka, z Rumunska!“ Tak to bylo fakt milé 🙂

Na stromě zahlédnu cedulku: Cíl 500 m. Melu z posledního, ke každému kroku se musím přemlouvat. Před sebou mám stále na dohled jednu ženu, spíš se mi vzdaluje, to že bych ji předběhla už si ani nesnažím namluvit. Naopak vidím, jak ona předbíhá na poslední chvíli někoho jiného.

Přeběh přes silnici, řehtačky od organizátorů, konečně cíl a Pavel s otevřenou náručí. Byl to boj, boj s hlavou, boj s terénem a hlavně boj se sebou samým. V cíli jsem byla za 5:33:59, tzn. cca o 18 minut dřív než loni. Z žen 10., v kategorii 6, spokojená a odhodlaná jít do toho příští rok zase.

Yesenickmaraton_2017_426_m

((c) http://sodik63.rajce.idnes.cz/Yesenicky-Jesenicky_maraton_2017_Jpegy/)

Trocha statistik:

                                             2016                          2017
celkový čas                    5:51:43                      5:33:59
ČHS (cca)                           2:02                            1:54
Praděd                               3:50                            3:36
v kategorii                       19/35                          6/20
v ženách                            26/48                        10/37
relive video
záznam trasy (endomondo)
mapa (oficiální)

 

Reklamy

2 thoughts on “YES!enický maraton

  1. Jsi neskutečná! Krizi na 21 jsem měl loni asi podobnou, ale zjevně ses s ní poprala mnohem líp než já. Zajímavé statistiky, fakt běželo o tolik méně lidí? Podle výsledkové listiny jen o nějakých 40… A ta fotka –
    nebo spíš ta osoba na ní – je fakt drsná 😉

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s