Běh Slavkovským bojištěm

Koukám, že mám zase obrovský skluz v tom, co bych chtěla zaznamenat. Takže pěkně postupně, začnu od posledního listopadového víkendu, kdy jsem běžela 10 km v rámci běhu Slavkov – Mohyla míru a zpět, takže vlastně jen variantu Slavkov – Křenovice a zpět.

Lehce mrazivá, větrná, ale slunečná sobota. Nechce se mi z vyhřátého domova, ale když má tatínek čas hlídat, musí se to využít, a tak vyrážíme s běžeckou výbavou do nedalekého Slavkova u Brna, do města, které tento víkend tradičně žije vzpomínkami na Bitvu Tří císařů. My zůstáváme stranou tohoto dění. Start i cíl je u skautské základny, která skýtá parádní zázemí pro tento komorní závod. Registrace, občerstvení, šatny … vše je v pěkně vyhřátých klubovnách. Vyjít na start je tedy poměrně výzva.

Prvně startují závodníci 25 km trasy, s odstupem ti na 10 km, tedy i já. Cítím se dobře, mám pocit, že mám formu, začátek tedy docela napálím. I tak jsem na chvostu startovního pole. Tuto kratší trasu běží asi 40 lidí, asi čtvrtina z nich se psy, a ti se ze začátku vůbec nešetří. Trasa je převážně po polních cestách, které sluníčko docela rozehřálo, před námi je rozdupala asi sedmdesátka běžců delší trasy, a tak místy nejde ani tak o běh, jako spíš o bruslení na blátě.

Místy se do nás opírá pěkně ledový protivítr, moc se těším na otočku v Křenovicích. Až na tuto otočku si (naivně) myslím, že jsem třetí žena bez psa, a tak to ženu, co to dá. Tam bohužel zjistím, že jsem „až“ čtvrtá v kategorii a navíc, že další dvě ženy jsou v těsném závěsu za mnou. To mě zamrzí a já v tom na mě opravdu pekelném tempu polevím. Jedna mě předběhne v kopci. Druhé odolávám poměrně dlouho, ale předběhne mě v jednom blátivém úseku a já ji nejsem schopna uviset. Docela mě to zlomí a já na chvíli přejdu do chůze. Pak se ale vzpamatuji, do cíle už je to jen pár km, zaberu a jsem tam. 10 km v terénu (dobře, opravdový terén asi vypadá jinak, ale asfalt to nebyl) v čase 52:54 vzhledem ke všem okolnostem považuji za výsledek, se kterým jsem nadmíru spokojena.

Občerstvení po závodě je úžasné. Teplý čaj a svařák, ten bohužel jakožto kojící žena využít nemohl, ale voněl báječně. Neskutečně dobrý guláš. A pak takové to klasické pozávodní občerstvení jako je banán, pomeranč, nějaká tyčinka, čokoláda … A medaile taky byla! Krásná, dřevěná. Pořadatelé se evidentně chovají eko-nomicky i eko-logicky. Medaile je dřevěná placka, z jedné strany s motivem (bez data) a z druhé strany prázdná. K tomu dostáváme letošní nálepku a medaile je kompletní. Za mě spokojenost. Startovné bylo vzhledem k zázemí a všem poskytnutým vymoženostem (vč. občerstvovačky na otočce, kterou jsem nevyužila) směšné, tuším 100 Kč. Doufám, že jsem tento závod neběžela naposledy 🙂

 

Sáááfra, přede mnou je víc žen, než jsem si myslela!

Vokolo Priglu 2019

Druhá říjnová sobota už tradičně patří závodu Vokolo Priglu, který je tak trochu mou srdcovkou. Od té doby co běhám (rok 2013) jsem ho ani jednou nevynechala. Loni jsem ho běžela jako těhule a letos to byl vlastně můj první běžecký závod od porodu. Patřičně jsem se na něj tedy těšila, zorganizovala hlídací babičku a vytyčila si nemalé cíle. Jak to nakonec celé proběhlo?

Svým loňským výkonem (z nepochopitelných důvodů mi chybí zápisek!) jsme si s Radimem vysloužili snad nejhorší startovní pozici v celé naší společné běžecké historii, skupinu E. Ambice máme každý jiné: Radim tvrdí, že doběhnout, já se netajím tím, že bych chtěla čas pod 1:15. Vybíháme ale bok po boku … abychom se po necelém kilometru rozdělili.

Asi poprvé v životě jsem nepřepálila začátek. Hurá. Běží mi to hezky, ani se nenaději, a je tu první občerstvovačka, cca na 5. km. Původně jsem vůbec zastavovat nechtěla, ale protože jsem se před startem nestihla napít, chytnu jeden kelímek s ionťákem, v rychlosti ho do sebe vyklopím a běžím dál. Průměrné tempo zatím přibližně odpovídá vysněnému času, mám dokonce i nějakou malou rezervu

Přeběh přes lávku a už je tu stoupání na skalky. Už z dálky je slyšet tradiční povzbuzování skupinou cyklistů. Sice se zde neutvoří totální špunt jako jsem někdy měla „štěstí“ v minulých letech, i tak ale musím znatelně zpomalit. Někteří běžci (v tuto chvíli spíš chodci) se drží uprostřed poměrně úzké pěšiny a nejde je bezpečně předběhnout zleva ani zprava. Jedná se sice o krátký úsek, ale naberu zde značné zpoždění, průměrné tempo se zpomalí nad plán a já už se ho celý zbytek závodu snažím (marně) vylepšit, a to i přes to, že se asi na 7. km zahřeji konečně na provozní teplotu a chytnu se pána, který běží velmi sympatické tempo.

S tímto parťákem se co chvíli střídáme ve vedení a je to hrozně fajn. I občerstvovačku na 10. km zvládneme spolu, pak spolu vydržíme ještě asi kilometr, ale mě potom neskutečně vytuhnou nohy a nejsem schopna se ho dál držet. Cílem se tedy stává alespoň ho neztratit z dohledu.

Na hrázi fandí Homoláč. Jsem na chvíli v sedmém nebi. Za hrází krátké ale výživné stoupání, ostrá zatáčka za zvuků kapely a pak už jen kousek do cíle. No, kousek. Ono se to táhlo vždycky, a co teprve letos, když cíl je posunutý o párset metrů dál! Tradiční plácání s dětmi. Poslední zatáčka. Tady už byla vždycky vidět cílová brána. Letos je tu vidět akorát tak Soňa, která fandí. Díky, nakoplo mě to do posledních metrů. „Svého“ běžce mám ale stále na dohled. Už vidím i nějakou „bránu,“ vím ale, že jich bylo víc za sebou, ale cílová je samozřejmě až ta poslední. Probíhám kolem cedulí s písmeny, která značí, kde se řadily které startovní vlny. Co písmeno, to o kus blíž cíli. Konečně vidím tu správnou bránu. Zaberu, ještě někoho i myslím předběhnu, někdo předběhne mě. Cíl.

Čas 1:15:22. Je to pro mne částečně vítězství a uspokojení mého ega, částečně zklamání kvůli těm 22 vteřinám. Medaile na krku ve tvaru písmene X (tedy vlastně římské desítky znázorňující o kolikátý ročník VP jde) je letos opravdu zasloužená. Gratulace a poděkování s „mým“ běžcem a pak už pusa od muže, který doběhl dlouho přede mnou a sladké úsměvy z kočárku od právě probuzené slečny.

Kdo ví, co bude za rok…. Ráda bych se ale zúčastnila zase.

 

 

 

Hostěradský triatlon potřetí

Triatlon v Hostěrádkách je moje tak trochu srdcová záležitost. Je to nejen téměř domácí závod, je to hlavně vůbec první triatlon, kterého jsem se zúčastnila, během kterého jsem si tento sport zamilovala a od té doby se s ním oťukávám. Proto, i když teď mám radosti mateřského rázu, ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych letos tento závod vynechala.

Trénink: přiznejme si, trénink nebyl. Kdy taky, když v půli dubna porodíte, pak se tak nějak sžíváte s novou rolí matky a s novými povinnostmi, tak nějak dodržujete šestinedělí a teprve pak se vracíte ke sportu. Takže konkrétně: plavala jsem, jako opravdu plavala, naposledy loni v Hostěrádkách. S cyklistikou to bylo o něco málo lepší, ale opravdu jen o něco málo, moje nejdelší vyjížďka neměla ani 30 km, takže jsem nenabrala rychlost ani vytrvalost, a ani si pořádně neoseděla zadek. Mou nejsilnější disciplínou je tedy běh. Běhala jsem téměř až do porodu a začala jsem pár týdnů po něm, na kratších tratích rychlejší než kdy dřív.

Jak to šlo při samotném závodě:

Plavání: nad očekávání. Oproti loňsku mi neteklo do brýlí, takže jsem mohla při prsách (ano, kraul stále neovládám) dokonce i potápět hlavu. První plavecké kolo se mi podařilo dokončit dřív, než odstartovali muži, takže vlastně poprvé jsem zažila, jaké to je, když se přes vás ve vodě přeřítí několik desítek rychlých plavců. Zážitek nic moc.

Depo 1: pocitově strašně, strašně, strašně pomalé. Ta tak trochu „rutina“ kterou jsem získala loni, kdy jsem těch TT absolvovala o něco více, se naprosto ztratila a já poměrně zmatkovala, nevěděla jsem, co dřív.

Cyklistika: po plavání bývám vždy vyčerpaná, tak jsem si říkala, že bude potřeba se občerstvit a nachystala jsem si gel. Žel, než jsem vyjela na hlavní silnici, podařilo se mi ho vykydnout na řidítka, rám kola i na sebe. Nejenže jsem tedy z gelu nic neměla, ale jako bonus mi i parádně klouzala řidítka. Nikoho, opravdu nikoho jsem nepředjela. Pocitově moje nejhorší disciplína, dokonce horší než plavání, a to je co říct. Ostatní prostě jezdí moc rychle. Já se zmůžu chvilkově na max. 37 km/h, a ani tehdy se vzdálenost mezi mnou a těmi na dohled nezkracuje.

Depo 2: tady není moc co řešit. Sundáte helmu, přetočíte startovní číslo dopředu, přezujete boty a běžíte. To bylo šlo … kdyby nějaký „ohleduplný“ kolega nepohodil svůj neoprén a jiné plavecké propriety před moji hromádku.

Běh: vyčerpání z plavání a kola je znát. Navíc nemám představu o tempu, kterým běžím, protože jsem si nějak nedobře nastavila hodinky. Takže vyloženě na pocit. 5 km není po předchozích výkonech úplně málo, takže hlavně nepřepálit. Trasa je jiná než v minulých letech. Část po asfaltu mi jde výrazně lépe, než na polňačce a v terénu. Předbíhám jednu ženu (i když já jsem byla ve druhém kole a ona teprve v prvním), a dva muže.

Cíl. Vyčerpání. Štěstí. Čas těsně pod 1,5 hod. Srovnávat s časy minulých let jde jen těžko. Oproti mé první účasti byla loni jiná cyklistická část, letos ta běžecké. U plavecké části záleží, kam a s jakou přesností rozhodí bójky. Čas a umístění však pro mě letos nejsou nijak důležité. Pro mě je vítězství to, že jsem se postavila na start a že jsem dokončila, že můj život a moje koníčky nekončí spolu s dítětem. Potvrzení toho, že mám skvělého muže, který mě podpoří jak to jen jde a s naší malou zvládne celou tu dlouhou dobu než dokončím svůj letošní vysněný závod, taky stojí za to.

A co dál? Svého snu jednou jít na ironmana se nevzdávám, pořád říkám, že si ho nadělím ke 40. A přijde mi to reálné. Plány na další sezonu nedělám. Člověk míní a pán Bůh mění, jak se říká. Hostěrádky bych ale ráda dala… Pokud bude vše tak, jak plánujeme, tak myslím, že jsou reálné. A nejen ty, i více závodů Jihomoravské triatlonové ligy. Záleží na ochotě (nejen) tatínka hlídat, a to ne jen při závodě, ale i při tréninku. Takhle z placu … to není nic moc, i když ta sprinttriatlonová vzdálenost se dá. Pokud bych ale chtěla prodloužit, tak bude potřeba víc trénovat. Uvidíme.

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

YES!enický maraton

Sobota 19. 8. 2017, předposlední den dovolené trávené v Jeseníkách. Budík zvoní v 5:20. Šílený čas na to, že je dovolená. Přesto vstáváme – dnes je v plánu zdolat Jeseníky tak nějak jinak, ne turisticky, ale běžecky. Já se chystám na celý Jesenický maraton, Pavel na půlku. Počasí moc nepřeje, obloha je ocelově šedá a jedinou otázkou je, jestli začne pršet hned nebo až za chvíli.

Snídáme musli, kafe a já osvědčený banánový džus. Krátce před sedmou sedáme do auta, opouštíme přívětivé teplo naší chaty a míříme do cíle, na Skřítek. Tam už jsou přistaveny autobusy, které nás dovezou na start. S Pavlem se tedy loučíme, ten sedá do autobusu, který ho zaveze na Červenohorské sedlo, já mířím směr Ramzová. V autobuse se neskutečně přehřívám. Sedím v kraťasích, spodním dlouhém triku a tričku s krátkým a je mi šílené vedro. Pořád však nevím, jestli jsem zvolila dobré oblečení na běh. O botech nepochybuju – ty jsou blbé určitě. Silniční do takového terénu, navíc do mokra… Mám obavy, co přijde.

Po necelé hodince nás autobus vyklopí v Ramzové, vystojím frontu na startovní číslo, potkám se s Nikčou z Rungo pro ženy, na poslední chvíli před startem prohodím pár vět i s Martinem. Jinak jsem tam opuštěná jako kůl v plotě.

20900984_10208984001550755_3320423353373879656_o

Na startu moc nevím, kam si stoupnout. Oproti loňskému roku mi přijdou řady závodníků nějaké prořídlé, asi jich spoustu odradilo to počasí. Vždyť jednu chvíli Norové předpovídali až 35 mm na den!

Výstřel a už běžíme. Hlavně to nepřepálit! Přesto nějaké závodníky předbíhám a u Vražedného potoka se vyhnu té největší frontě. Stoupání přijde záhy a já začínám litovat zvoleného oblečení, takže prakticky ještě pod kopcem sundávám spodní triko a dál běžím už jen v tenkém vltavaruňáckém.

Stoupání na Šerák je dlouhé, rozhodně mi přijde delší než loni. Občerstvovačka i s chatou se ztrácí v mlze, někteří ze závodníků si ty parádní panoramata i fotí. Mě se nechce vytahovat mobil a běžím dál. Nečekaný problém přijde brzy: kterou cestou se vydat? Na křižovatce už postává pár běžců a říkají: někteří běželi sem a někteří támhle… Záhy dorazí jeden pár, který bez váhání zvolí jednu z cest a já se pouštím za nimi. Dobře jsem udělala a za chviličku už stoupám na Keprník. Ano, vím, že to je ze Šeráku na Keprník do kopce, ale že až takhle….

Přehoupnu se přes vrcholek a zavěsím se za jednoho pána v černo-zelených podkolenkách s dírou nad patou a běžím docela dlouho za ním. Má dlouhý a jistý krok, díky němu vidím, že to běhatelné prostě je. Sama bych před tím rychlým pohybem v takovém terénu měla určitě respekt a posouvala bych se vpřed určitě pomaleji. Jakmile vyběhneme na šotolinovou cestu, předbíhám ho a už sama mířím na Červenohorské sedlo. Tam přibíhám přibližně o 10 minut dříve než loni. Pochválím se, kopnu do sebe ionťák, doslova sežeru strašnou spoustu banánů a přes nový mostek se vydávám dál.

Vzhledem k tomu, že cílem pro letošní rok bylo doběhnout lépe než loni a už teď mám o 10 minut lepší čas… Hlava je potvora. Pamatuje si místa, kde jsem loni s Radimem šla krokem a namlouvá mi, že si to můžu krokem dovolit jít přece i letos. Docela často této líbivé myšlence podléhám.

Na 21. km přichází snad nejhorší krize v životě, jakou jsem kdy měla. Uvědomuji si, že nemám vůbec žádnou energii. Někde v baťohu mám kostkový cukr, osvědčenou to cestu pro doplnění energie. Bohužel ho nemůžu najít, a tak beru zavděk gelem, který jsme dostali na startu. Coca colová příchuť mile překvapí, rychlé cukry pomůžou a já můžu už jen doufat, že se z gelu, na které nejsem zvyklá, nepo…

Ve stoupání na Švýcárnu si uvědomím, jak mám tu svou výkonnostní kategorii ráda. Řekla bych, že se všichni bez výjimky řadíme mezi hobíky, kteří svými výkony neaspirují na rekordy a přední příčky, a hlavní pro ně je překonat sami sebe. Všem se nám evidentně hlavou honí stejné myšlenky a nadávky, na jejich hlasité vyřčení většinou dech nezbývá, a pokud už si někdo uleví nahlas, zbývá mu zpravidla dech tak maximálně na poslední slabiku. Protože jste v přibližně stejném stavu, tak víte naprosto přesně, co dotyčný myslel.

Osloví mě nějaký mladík za mnou: „Ty vole! To je samej kopec a kopec! Ty jsi tu poprvé?“ „Ne, podruhé,“ odpovídám. „A kolik jich ještě bude?“ ptá se mladík skoro v posledním tažení. „Nevím, já si totiž nepamatuju z loňska ani tenhle!“ a to nepřeháním. „Ono je to možná dobře, jinak bys tu totiž nebyla,“ povídá mladík.

Na Švýcárně fouká, je mlha, všechno je vlhké. Ochutnám ionťák, hodím do sebe nějaké sladké bonbony a završím to asi 2 loky piva. Následující stoupání na Praděd spíš vybíhám než jdu, jsem holt silniční typ a asfalt mi sedne daleko lépe než terén. Povzbuzení od těch, kteří už z Pradědu sbíhají, hodně pomáhá. Nahoře šíleně fouká, vysílač prakticky není vidět a já přemýšlím, jestli nevytáhnout bundu. Jsem na to ale moc líná, raději se rychle otáčím a mířím k Ovčárně. Na ten seběh se vyloženě těším, bohužel musím 2× zastavit kvůli rozvázané tkaničce.

K občerstvení na Ovčárně přibíhám pozitivně naladěná, a odhodlaná do posledních 12 km. Dám pivo, banán, lipa…a na poslední chvíli se nechám zblbnout prohlášením „Namočte si banán do soli, to je dobrý na křeče!“ načež se málem pozvracím. Fuj, vždyť vím, že mi to nedělá dobře!

Ve stoupání na Petrovy kameny začínám kalkulovat: pokud někde nespadnu tak je téměř jisté, že doběhnu v lepším čase než loni. Někde v hlavě se klube i nesmělý hlásek, že by to třeba mohlo být pod 5 a půl hodiny. Ale nejsem žádný moc velký matematik ani když nejsem unavená, natož po 30 km v náročném terénu a ještě náročnějším počasí, takže tomu moc nevěřím.

Na hřebeni směrem k Jelení studánce se střídají pocity „Jsem na tom líp než loni! Vždyť tohle celý jsem loni šla!“, „Už je to jen kousek“ a „Já už fakt nemůžu.“ Jednou krize dosáhne takového vrcholu, že dokonce zastavím, počkám až mě někdo doběhne a já se ho ptám, jestli jsme ještě pořád na dobré cestě, jestli jsme se v té mlze neztratili.

Jelení studánka, rychle ionťák, cukry a pomalu se sunout dál. Posledních 6-7 km. Pořád mi vychází, že by to mohlo být pod 5:30. Sílí ale hlásek „Vykašli se na to! Už to můžeš klidně dojít krokem a pořád to bude lepší jak loni!“ Odolávat mu dá čím dál tím větší práci, střídám poklus a chůzi snad co 100 m, prostě se pomalu sunu kupředu. Předbíhá mě strašná spousta lidí. Nic už pořádně nefunguje, mám pocit, že jsem se rozběhla a pak zjistím, že jsem pár metrů za sebou nechala ruku.

Někde u Ztracených kamenů se počasí konečně umoudří a na chvíli vysvitne i sluníčko. Z tohoto úseku mám ve svých silničních botách trochu respekt, tělo i hlavu už mám unavené, terén moc nevnímám, uvědomuji si bolest v koleni a přední stranu stehen, přesto se odhodlaně pouštím dolů. Dokonce předbíhám jednoho mladíka, co z toho má vyloženě respekt, určitě ho všechno bolí a hlavně si uvědomuje všechna ta nebezpečí daleko víc jak já.

Do cíle poslední kilometr. To musím dát! Rovná lesní cesta, před sebou vidím (jako už dlouho) jednu ženu, se kterou jsme se na trati pořád potkávaly. Ani za nic na světě nejsem schopná ji doběhnout. U trati postává pár fanoušků. Někdo na mě volá: „Jani! Kde jsi tak dlouho? Pojď!“ netuším kdo to je, nikoho nečekám a tu osobu nejsem schopná vůbec nikam zařadit. Naštěstí se připomene sama: „Lucka, z Rumunska!“ Tak to bylo fakt milé 🙂

Na stromě zahlédnu cedulku: Cíl 500 m. Melu z posledního, ke každému kroku se musím přemlouvat. Před sebou mám stále na dohled jednu ženu, spíš se mi vzdaluje, to že bych ji předběhla už si ani nesnažím namluvit. Naopak vidím, jak ona předbíhá na poslední chvíli někoho jiného.

Přeběh přes silnici, řehtačky od organizátorů, konečně cíl a Pavel s otevřenou náručí. Byl to boj, boj s hlavou, boj s terénem a hlavně boj se sebou samým. V cíli jsem byla za 5:33:59, tzn. cca o 18 minut dřív než loni. Z žen 10., v kategorii 6, spokojená a odhodlaná jít do toho příští rok zase.

Yesenickmaraton_2017_426_m

((c) http://sodik63.rajce.idnes.cz/Yesenicky-Jesenicky_maraton_2017_Jpegy/)

Trocha statistik:

                                             2016                          2017
celkový čas                    5:51:43                      5:33:59
ČHS (cca)                           2:02                            1:54
Praděd                               3:50                            3:36
v kategorii                       19/35                          6/20
v ženách                            26/48                        10/37
relive video
záznam trasy (endomondo)
mapa (oficiální)

 

Triatlonová premiéra: Hostěradský triatlon 2017

Jak už jsem psala dříve, první srpnový víkend se u mne nesl ve znamení mého prvního triatlonu, tzv. sprint triatlonu (tedy 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh). Asi 2 týdny před závodem začal hlodat takový červíček, zda je opravdu dobrý nápad se zúčastnit, neboť mé tréninkové objemy se původní plánované výši moc nepřibližovaly. Asi 2 dny před samotným závodem ale přichází to pravé těšení 🙂 Ambice nemám velké, reálně to vidím na 1hod 50 minut, a takové to úplně nejtajnější přání hovoří o čase pod 1hod 40min. Naprosto netuším, co mě čeká…

Před závodem:
Na místo konání přijíždíme s Pavlem na můj popud autem (on by jel nejraději na kole) pro jistotu s téměř dvouhodinovým předstihem. U registrace vyfasujeme čip (ten dáme na nohu – to víme z běžeckých závodů), startovní číslo (to následně upevním na pás) a spoustu malých lístečků, ze kterých si umíme poradit akorát s tím na jídlo-limo/pivo. Po konzultaci s jednou sympatickou závodnicí nakonec nalepíme jedno z čísel pod sedlo kola, druhé na rám a třetí na helmu. Snad je to tak správně.
S koly a věcmi v přepravce se vydáváme do depa. Místo si můžeme vybrat libovolné. Na žádnou taktiku nehrajeme, jdeme tam, kde je místo. Nachystáme si věci. Přečetla jsem bezpočet teoretických rad zkušených i méně zkušených triatletů, nakonec to (pravděpodobně) nepotřebné dávám až úplně dozadu v přepravce, před ni natahuji ručník, na který vyskládám potřebné věci pro jednotlivé disciplíny a zároveň nechávám na ručníku místo, abych si měla kam stoupnout a nenachytal se mi nepořádek na nohy.
Předzávodní atmosféra je příjemná, komentátor udržuje dobrou náladu a my s Pavlem zajdeme vyzkoušet vodu (28°C), přičemž zjistím, že mi odplavává spodní díl mého plaveckého úboru (experimentovat se nevyplácí).
V 11:50 se vydáme na rozpravu před závodem. Pořadatel nestihne ani doříct první větu, a z depa se ozve rána jako z děla – někomu praskla duše. Celé závodní pole čítající bezmála 140 lidí se vydá zjišťovat škody. Najednou někdo volá: „Sedmdesát! Sedmdesát!“ a já se modlím, ať jenom blbě slyším. Bohužel, sluch mi slouží dobře, vedrem mi praskla přední duše. Pavel utíká pro pumpu do auta (muži startují cca 11 minut po ženách, tak má více času), já se snažím sundat plášť. Ani jindy neoplývám talentem na výměnu duší, teď, v té předzávodní nervozitě, je to ještě horší. Naštěstí, jakožto slabá a křehká dívka, nemám o pomocníky většinou nouzi, potvrdilo se to i zde: nějaký sympatický mladík se toho chopil, sundal plášť, vyměnil duši a pak už s doběhnuvším Pavlem začali foukat. Ale ouha: v háji je nejen duše, ale i plášť. Málem se rozbrečím: že by takhle skončil můj první triatlon, dřív, než vůbec začal? Neznámý mladík se projevil jako gentleman, byl pouze divákem, kolo tedy nepotřeboval, vyměnil se mnou přední kolo a já mohla jít na start.
Z rozpravy před závodem toho tedy moc nevím, pořadatel huláká už jen odpočítává pár zbývajících minut do startu.

Plavání 700m (čas 16:17)
Asi moje nejslabší disciplína, řadím se tedy dobrovolně na samý konec startovního pole. Start! Všichni tam skočí jak delfíni, já hodím ukázkového placáka a snažím se plavat. V první chvíli probíhá pokus o kraul, což není dobrý nápad. Neumím to, navíc jsem si blbě dala plavecké brýle, nabírám do nich vodu a hrozí, že utopím čočky. Velmi rychle tak měním styl na „prsa,“ snažím se potápět hlavu, ale stále do brýlí nabírám vodu, proto volím styl „paní radová“ a plavu dál.
Parádně jsem přepálila start, ještě nejsem ani u první bójky a neskutečně funím, myslím, že ani k té bójce nedoplavu, pro jistotu kontroluji chlapíka na loďce, zda nás sleduje a je připraven zasáhnout. Naštěstí to není potřeba.
Uf, první kolo téměř dokončeno, vzhledem k mé absenci na rozpravě před závodem až od soupeřek vypozoruji, že je potřeba vylézt z vody, vyběhnout na břeh (jakože hodně do kopce!), tam oběhnout bójku a vrhnout se do druhého plaveckého kola. Snažím se při vylézání z vody neztratit spodní díl plaveckého úboru, diváků je spousta, nemusím si trhnout ostudu. Druhý ukázkový placák a plave se dál.
Když jsem zhruba v polovině druhého plaveckého kola, odstartují muži. Jen otočím hlavu a vidím, jak neskutečně valí a doufám, že stihnu z vody vylézt dřív, než se kolem mě prořítí, protože to bych se zákonitě utopila.

Depo 1 (čas 01:35)
Z vody se vyhoupnu celkem mrštně jako 18., za sebou nechávám pouze 6 závodnic. Výměnou kola před závodem jsem si udělala binec ve věcech, a jako bonus jsem si některé  věci hodila do treter (tam se přece neztratí), což jsem zjistila až poté, co jsem si tretru obula, proto v depu pocitově strávím celkem dost času.

Kolo 20 km (čas 44:01)
Čekám tuhé nohy, kupodivu se mi ale jede dost dobře. Kvůli cizímu přednímu kolu mi nefunguje tachometr, nemůžu si tedy kontrolovat rychlost. A možná, že dobře. Před sebou mám 3 okruhy na uzavřené silnici Hostěrádky – Šaratice (a ještě kousek dál), víceméně rovinka, v polovině okruhu mírné stoupáníčko. Jsem téměř domácí, takže tuto trasu mám poměrně naježděnou a vím, co mě čeká.
Mám pocit, že jedu poměrně rychle, jediné, co mě brzdí, jsou otočky. Prostě kužel uprostřed takové standardně široké (či úzké?) vesnické silnice. Mám z nich respekt, pár vteřin mi nestojí za to se vysekat, proto před otočkou radši vycvakávám, hodně zbrzdím, až se (málem) odrážím nohou.
Dokud jsme na trati samotné ženy, tak se cítím celkem bezpečně. Až se na trať vyhrne více než stovka chlapů, pocit bezpečí mě opouští. Jezdí jako draci, ve velké skupině, a obyčejný smrtelník nemá šanci je uviset. Když předjíždí, je to jako by se kolem vás přehnala bouře.
Několik žen předjedu, což mě překvapuje. Na kole jezdit umím, ale spíš než rychlost je mou předností vytrvalost. Do depa dorazím v celkovém čase něco málo přes hodinu a říkám si, že ať běh dopadne jakkoliv, budu mít čas nad svá očekávání.

Depo 2 (čas 01:27)
Pocitově to v depu odsýpá, jenom zavěsím kolo a přezuju boty. Problém mám s tím, z depa se vymotat, na dotaz mě ochotní diváci nasměrují. Tímto blouděním jsem v depu ztratila nejvíce času

Běh 5 km (čas 25:02)
Čekala jsem, že budu vyčerpaná, ale že až tahle… Nohám se chce cyklisticky točit, a ne běžet. Na prvních pár metrech si málem nabiju, pro jistotu zvolním, pocitově (hlavně v porovnání s cyklistickou) se hýbu strašně pomalu. 3 okruhy (celkem 5 km) kolem nádrže budou asi horší, než jsem si myslela. A je to pravda.
První kolo celé běžím, mám pocit, že se vleču, hodinky ale hlásí stále čas pod 6:00/km, což mě překvapuje. Na trať stín vrhají snad jen 4 stromy, vedro je šílené a já jsem vděčná za vodu a houbičku na konci prvního okruhu.
Druhý okruh je horší. Před sebou vidím nějaké ploužící se běžce, říkám si, že tak hrozně přece běžet nemůžu, a že je musím přece dohnat, ale nedaří se. Všichni už jsme vyčerpaní a já nevypadám asi o nic líp než oni. Na chvíli přecházím do kroku.
Mám dost, ale říkám si, že pár set metrů před cílem to přece nemůžu vzdát, navíc, když vidím, že čas bude v každém případě nad očekávání. Ale prostě to neběží, přecházím do kroku. Předbíhá mě Pavel, který je ve druhém běžeckém kole. Povzbudí mě a proto se přinutím k běhu. Poslední zatáčka, náběh na asfalt a cíl na dohled. K žádným lepším výkonům se nepřinutím, do cíle se vyloženě doplácám. Celkový čas 1:28:24, myslím, že můžu být víc než spokojená. Třetí místo v kategorii Ž20-29 je už jen příjemnou a neočekávanou třešničkou na dortu.

HTT
Závěr a dojmy:
Myslím, že tento triatlon nebyl mým posledním. Kombinace tří disciplín v bezprostřední návaznosti na sebe je neskutečně náročná, určitě tomu „pomohlo“ i šílené počasí, kdy teplota byla vysoko nad 30°C. Nepříjemným překvapením může být to, že disciplína, o které si myslíte, že je vaší nejsilnější (tedy běh) může být tou ve finále naprosto nejhorší a vy ji vyloženě protrpíte.
Každopádně, pokud k těmto disciplínám máte nějaký vztah a chcete si závod hlavně užít, tak do toho stojí za to jít, je to úplně něco jiného, než závod čistě běžecký či cyklistický. Sprint triatlon má takové vzdálenosti, které zvládne i hobík.
Pro mě doporučení pro příště: vyzkoušet plavací úbor, trochu popustit duše, natrénovat přechod kolo->běh, nezapomenout v depu nachystanou kšiltovku na běh.
A jako bonus: Pokud uvidíš někoho v nesnázích a je to v tvých možnostech, tak mu pomoz. Nikdy nevíš, kdy se ti to může vrátit.

Cesta za snem

Každý člověk je do jisté míry snílkem. Sny (nebo snad možná „cíle,“ chcete-li), mohou být různé. Stejně tak přístup jednotlivých lidí k jejich tužbám: někdo dělá vše pro to, aby se mu jeho sen splnil, třeba šetří peníze, aby mohl procestovat půlku světa. Jiný jenom sedí, v hlavě a/nebo srdci má nějaký sen, který řadí do kategorie „dětský“ či dokonce „nesplnitelný“ a proto, aby se jeho sen stal skutečností, nic nedělá.

U mě to s vývojem snů bylo zajímavé. Kdysi, ještě na gymplu, kdy jsem kvůli zdravotním problémům ani nechodila do tělocviku (odhadem rok 2006), jsem si říkala, že JEDNOU bych si ráda zaběhla maraton. Ale nic jsem pro to nedělala. Nevěřila jsem, že je to reálné, byl to sen z kategorie nesplnitelných snů. Pak jsem do tělocviku chodit začala, zjistila jsem, že to se mnou a sportem až tak úplně marné asi nebude, a postupně jsem se rozběhala. „Pořádně“ v roce 2013. Maratonská vzdálenost se mi ale stále jevila jako nedosažitelná, zasunula jsem tento sen někam do pozadí a spokojila jsem se s otřepaným klišé, že „i cesta může být cíl.“ Běh se pro mě stal koníčkem a já byla spokojená.
Netrvalo to dlouho a ten hlásek, který mi našeptával, proč si svůj sen nesplnit zrovna teď a proč to stále odkládat na neurčito, nabral na intenzitě. A tak jsem si řekla: proč ne, a 8. května 2016 si v Praze zaběhla svůj první maraton.
Když mi kousek před cílem začalo docházet, že jsem prakticky z ničeho svůj sen postavila na nohy a dotáhla ho do vítězného konce, málem mi hrkly slzy do očí. Ten pocit se snad nedá popsat. Nebyl to žádný závratný čas, nebylo to jednoduché, ale rozhodně to stálo za to.

No a co dál? Ozývá se nový hlásek: JEDNOU pokořit celého Ironmana. Už vím, že cesta to nebude krátká, jednoduchá ani bezbolestná. Netvrdím, že se mi to podaří letos nebo za rok, dokonce třeba až splním takové ty „ženské radosti a povinnosti“ týkající se zplození a výchovy potomstva, což by znamenalo, dejme tomu za 18 let.
A třeba taky vůbec nikdy. Vím to, ale nezabrání mi to se na tu cestu vydat. Naučila jsem se, že i cesta člověku může dát spoustu věcí.

Mé sny se (možná zatím) řadí do kategorie „sportovní“ a „sebepřekonávací.“ Ale myslím si, že se to tak dá vztáhnout na jakýkoliv jiný sen. K některému je cesta jednodušší, k jinému složitější, někomu se možná k tomu vytouženému cíli dojít nepodaří, ať už řízením osudu, okolnostmi nebo slabou vůlí. Důležité je nevzdat to ještě před začátkem. Určitě i ta cesta člověku něco dá, i kdyby to mělo být poznání, že o splnění tohoto snu zas až tak úplně nestojí.

Já do toho jdu! Pokud se mi do cesty nepostaví nějaké nepříznivé okolnosti, budu začátkem srpna stát na startu svého prvního triatlonu. S Ironmanem se to rovnat ani zdaleka nemůže, ale…je to první krok na dlouhé cestě za snem.

Tak hurá do toho 🙂

Cyklistický ultramaraton K24

23. – 24. 6. 2017 – 17. ročník cyklistického ultramaratonu K24, s mou účastí již po šesté. Vysoké teploty posledních dní doprovázené silným větrem slibují silný zážitek.

14:30 tradiční mše, možná proto, že je svátek, je účast větší než obvykle.

16:00 start. Na trať se vydává více než stovka cyklistů, já premiérově se svou silničkou, s Pavlem již poněkolikáté, přesto tak nějak jinak 😉 Ač startujeme ze zadních pozic, rychle se prodereme poměrně dopředu, a to i přesto, že víme, že rychlost prvního kola vůbec nic neznamená. Vždyť tady jde hlavně o výdrž, a to nejen fyzickou, ale i tu psychickou.

První dvě kola následují bezprostředně za sebou, bez přestávky, vody máme kupodivu dost. Organizátory a dobrovolníky známe s Pavlem oba dva, možná proto nás povzbuzují naprosto extrémně. Po druhém kole nás však ani jejich mohutné fandění nepřesvědčí, abychom jako jiní borci pokračovali bez přestávky ještě dál. Jen rychle doplníme vodu, dopřejeme tělu komfort v podobě nějakého toho jídla a vyrážíme. Ve 21 hodin již za sebou máme 5 hodin závodu, v našem případě 4 kola, a ověšeni noční výbavou se vydáváme vstříc dalším kilometrům. Ještě půlnocí dokončíme 6. kolo a pro dnešek končíme, dáme rychlou sprchu a zaléháme do spacáků na matracích, které jsou na oratoři pro závodníky připraveny. Zázemí je prostě skvělé!

Spánek je trhaný, každou čtvrt hodinu na nedalekém kostele odbíjí zvon, přesto si alespoň trošku odpočineme. Vstáváme před pátou, oči zalepené, kolena bolavá, zadek jakbysmet. Teplá polévka přichází vhod, ač se to nezdá, ráno je celkem chladné. Při chůzi člověka bolí jen něco a jen trošku. Ale jak nasedne na kolo, vše se mnohonásobně zhoršuje: ramena, za krkem, zápěstí, dlaně…všechno. Zdá se téměř nemožné odkroužit další kolo. Přesto ho dokončujeme a po krátké pauze se pouštíme do dalšího. Při každém kole se snažíme spočítat přechody pro chodce, které se na trase nachází, abychom se mohli zúčastnit tipovací soutěže, moc se nám to ale nedaří, většinou si na to vzpomeneme až v polovině trasy. Přesto před polednem odevzdáváme vyplněné lístečky se spočítanými přechody a s tipnutým počtem celkových kilometrů tohoto ročníku. Již značně vyždímaní vyrážíme v poledním vedru (a větru) do 11. kola. Jsme už tak unavení že skoro nemluvíme, přesto držíme poměrně slušné tempo. Pavel by mohl jet rychleji, ale rozhodl se mě v těžkých chvílích neopustit, čehož si nesmírně vážím. Do 12. kola se musím téměř nutit, přesto vyrážíme dál, přibíráme k sobě ještě jednoho chlapce, který tam jezdí sám a to už by se prý nedonutil. Všichni víme, že se nemusíme nikam hnát. Máme na toto kolo spoustu času, do ukončení závodu už bychom stejně další nestihli. Za Otmarovem kvetou slunečnice, dokonce si pamatuji, že jsem si chtěla jednu utrhnout, tak zastavujeme a já si do cíle dovážím suvenýr.

Necelou půlhodinu před koncem závodu odevzdáváme v cíli organizátorkám startovní čísla výměnou za placku s logem závodu. Hned ji špendlím na cyklobrašničku, budu tuhle památku vozit všude sebou, až do dalšího ročníku, kdy ji (třeba) vyměním za další. Řítíme se na matrace a prakticky okamžitě usínáme. Nejsme v tom sami, většina zničených závodníků také leží a spí. Před pátou odpolední vstáváme, dáváme klobásu a na dvoře čekáme na vyhlášení výsledků. Pěkné je, že každý účastník dostane svoji upomínku, diplom, na kterém má zaznačeno, kolik kilometrů překonal. Na tom mém i Pavlově se skví stejné číslo 340,8 km. Já jsem tím svůj dosavadní nejlepší výkon dorovnala, Pavel ujel o kolo méně než loni (ale ne proto, že by na to neměl).

Na ty nejlepší nemáme, ale vůbec nám to nevadí, vždyť tady člověk překonává jen sám sebe, svoje limity a svoje možnosti. Jak praví myšlenka závodu: „Je jedno, jestli budeš bojovat o prvenství, nebo pojedeš někde vzadu. Důležité je, že se přesvědčíš, zda to dokážeš!“

A přece jsme něco vyhráli, teda já 🙂 přechody na trase jsme spočítali dobře (18) a celkovému počtu ujetých kilometrů (50 841 km) jsem se svým tipem přiblížila nejvíce. Čokoláda budiž mi odměnou 🙂