Ve spárech doktorů

Asi jako většina lidí doktory zrovna moc nemusím. Chodím jednou za rok k zubaři (protože lepší je problémům se zuby předcházet, než je pak zdlouhavě, bolestivě a draze řešit), na hematologii (protože mám pocit, že od té doby co tam chodím, je to se mnou a s mým železem výrazně lepší) a na oční (asi tak jednou za 10 let, když chci/potřebuji napsat nové brýle).

Někdy cca v půlce září se to zlomilo. Z „normální“ zdravé holky jsem se dostala i v lékařských kruzích do kategorie „těhotná“ a já si najednou z medicínské stránky připadám jako nejsledovanější člověk minimálně v naší republice. A to bych chtěla podotknout, že těhotenství mám (zatím – ťuk ťuk) naprosto bezproblémové a nepatřím do žádné „rizikové“ kategorie.

Co všechno jsem už absolvovala a co všechno jsem už doposud odmítla? (pozn. jsem ve 24 tt).

  • hned na začátku to byly krevní testy. Krev mi berou docela často, ale tolik ampulek (tuším že 4 naráz) snad ještě nikdy. Zjistili mi krevní skupinu, krevní obraz (jaké překvapení, že železo je na tom vcelku bídně), HIV (nemám!!!) a kdo ví, co všechno ještě.
  • prvotrimestrální screening – tak ten musím říct, že jsem vcelku hrdě odmítla. Jedná se o vyšetření, které by mělo odhalit VVV (vrozené vývojové vady) plodu (třeba prý Downův syndrom apod.).

Důvody, proč jsem odmítla? Stručně asi takto:
– docela velké číslo tzv. falešně pozitivních výsledků (žít celých 9 měsíců ve stresu, příp. slítat dalších XY vyšetření, aby se nám nakonec třeba narodilo úplně zdravé dítě?)
– spousta vad, které screening vůbec odhalit neumí
– kdyby šlo o vady neslučitelné se životem, věřím v sílu přírody, která by si poradila sama
– vědomí, že na potrat bych nešla, protože zdravé nebo nemocné, pořád to bude naše dítě

Zajímá-li vás to, zkuste si o tom něco pohledat. Informace to jsou velmi zajímavé.

  • prakticky každý měsíc chodím „do poradny“ ke své gynekoložce, zkontroluje moč, váhu, čípek, příp. udělá ultrazvuk … posledně už měřila i velikost bříška (s tím, že takhle se nejlíp s její technikou zjistí, jak je prcek velký). V zásadě asi zkontroluje, že vše má normální průběh, příp. řeší zjištěné problémy a potíže.
  • tzv. velký ultrazvuk ve 20 tt – tak tam jsem šla, i s tatínkem. Zážitek velký (troufám si říct, že hlavně pro nastávající tatínky). Miminko vidíte opravdu krásně, pan doktor zkontroluje mozek, činnost srdíčka, že jsou všechny orgány v dutině břišní, zkontroluje končetiny, přeměří velikost, když chcete řekne vám i pohlaví … Je toho spousta. Zjistí také, kde je uložena placenta a zda je možný přirozený porod. Samozřejmě zkontroluje i příp. VVV, ale nevím, jak se postupuje, když se nějaké zjistí. Já hlavní přínos tohoto vyšetření vidím ani ne tak v tom krásném zážitku, vidět poprvé svého prcka, ale v tom, že kdyby se zjistil nějaký vážnější problém vyžadující okamžitý zásah po porodu, byli by na to všichni (v nemocnici personálně i rodiče alespoň trochu psychicky) připravení.
  • vyšetření „na cukrovku“ (oGTT) – tak tam jsem nešla. Nemyslím si, že bych kdy někdy v normálním životě do sebe zvládla dostat naráz takovou palbu sacharidů, kterou tam do vás nalijí. Jedná se vlastně o zátěžový test, a nemyslím si (moje gynekoložka díky bohu taky ne) že by se v těhotenství měly provádět jakékoliv zátěžové testy. Zájemcům o tuto problematiku mohu doporučit tyto stránky. Skutečnost, že se tomuto vyšetření nepodrobím, mě vede k tomu, trochu se zamyslet nad mým jídelníčkem, který je poslední dobou občas poměrně prasácký. A vzhledem k tomu, že už nejde jenom o mně…

Dle všech dostupných informací mě údajně hned na začátku měla gynekoložka poslat k zubaři a k praktickému lékaři. Neudělala tak, ale k zubaři se dostavím zodpovědně sama. V návštěvě mého praktického doktora, který mě už pěkně dlouho neviděl, nespatřuji žádný přínos (kromě toho, že bych si v tomto zimním obdobím mohla z čekárny přinést pěknou várku bacilů), takže k němu se ani nechystám.

Pokud vše dobře půjde, mám před sebou ještě cca 12 – 16 tt. To bude ještě spousta návštěv „poradny,“ minimálně jeden odběr krve, a vlastně i velký ultrazvuk prakticky těsně před porodem. A to možná o spoustě věcí ani nevím! Z toho, co všechno jsem už absolvovala, mi rozhodně nepřipadá, že těhotenství není nemoc. Za tímto tvrzením si ale stále stojím. Přemýšlím, co všechno musí absolvovat ženy s rizikovým těhotenstvím, v nějakými většími problémy, či ženy vyššího věku, a je mi jich docela líto. Říkám si, jestli si vším tím stresem kolem sebe vůbec můžou těhotenství užít.


pár neuspořádaných myšlenek na závěr:

  • to, že jsem na některá vyšetření nešla, mám někdy problém si obhájit i sama před sebou. Pořád mám v hlavě myšlenku „abych si to pak třeba nevyčítala,“ protože „nejde přece jenom o mě.“ V zásadě asi musím být vděčná za svého muže: všechno si nechá povykládat, řekne svůj názor a shrne to tak, že se stejně musím rozhodnout já, a pak stojí za mnou. Radši bych ale byla, kdyby si ty informace vyhledal on, přece jen si jsem vědomá toho, že mu ty informace předávám již značně přefiltrované, takové to „jak tomu rozumím já.“ Chápu ale, že na to prostě nemá kapacitu a prostor.
  • zjišťuji, že asi nic není „povinné.“ V řadě případů pouze pokud něco odmítnete, musíte podepsat jakési „poučení“ (že víte, jakým rizikům se vystavujete, co to znamená pro vás i pro vaše dítě … prostě takové krytí doktora, aby ho jednou někdo nemohl popotahovat za to, že  vás třeba vůbec na oGTT neposlal apod.), něco jako revers v nemocnici.
  • Jsem moc ráda za to, že moje gynekoložka ve spoustě věcí zastává podobný názor jako já (tedy s trochou nadsázky „příroda si poradí“). Vím o lidech, kterým doktoři při odmítnutí nějakého vyšetření vyhrožovali tím, že je vyškrknou z evidence. Zároveň si ale nejsem jistá, do jaké míry jsou má rozhodnutí postojem doktorky ovlivněná. Taky nevím, kdyby náhodou přišel opravdu nějaký vážný problém, zda by ho doktorka nechtěla řešit jen bylinkami, s tím, že příroda si poradí. Těžko soudit…
  • děkuji za mé okolí. Většina lidí nic nechce vědět (ani tcháni).
  • děkuji za moji mamku, té to říkám pěkně všechno tak, jak to vidím a vnímám. Posílám jí tuny odkazů s informacemi, které vím, že studuje (přece jen jde o první vnouče, tak je natěšená!) a i když se jí nějaké mé rozhodnutí nelíbí, tak ho respektuje a nekecá mi do toho, byť svůj názor mi řekne (a pak ho taky po přečtení některých informací často změní).
  • děkuji za holky z okolí, které už nějakým tím těhotenstvím prošly, za to, že se jich můžu zeptat, jestli na tom či onom vyšetření byly, jestli měly ten či onen problém a za to, že mi vždy odpoví. Děkuju za to, že spousta z nich na spoustu vyšetření taky nešla, a teď mají zdravé a krásné děti, to mi do jisté míry dodává odvahu k některým mým rozhodnutím.