Čas vychovávat

Naše slečna začala pomalu sama objevovat svět, 10 měsíců a ona se už moc krásně plazí. A rychle. Hračky ztratily na atraktivitě a neskutečně ji přitahuje běžné vybavení domácnosti. Židle. Mražák. Křeslo. Skříňka, které nedovírají dvířka. Kuchyňská linka. Dveře. Všechno.

Na mě, jako na mámě mimo jiné je, abych jí v rámci možností vytvořila bezpečné prostředí. Některé „nebezpečné“ skříňky se začínají zamykat a na mražák se dala západka. Už to není miminko, které člověk najde tam, kam ho před půl hodinou položil. Je to „velká holka,“ která je pořádně zvědavá a chce objevovat.

A já teď stojím před otázkou, kde je ta vhodná hranice mezi „nechat objevovat“ a „vychovávat“? Každý má tu hranici asi někde jinde a já tu svou ještě pořád nenašla. Pořád se to ve mě tak nějak ještě pere.

Jeden příklad za všechny? Asi sporák. Máme klasický sporák s troubou, není úplně nejnovější, takže když se v troubě něco peče, poměrně dost tepla se dostává i ven a ten plech okolo sice  asi vyloženě nepálí, ale zároveň není studený. Taková trouba, ať už se v ní peče, je neskutečné lákadlo! Třeba ta spodní přihrádka s plechy. Ta je. Nebo plácat do ní rukou z boku, to je úplně jiný zvuk, než vydává podlaha/koberec/dřevěné skříňky. Nebo ta radost, když se podaří stáhnout dolů rukavici, která visí za magnet právě na boku toho sporáku. Tyto věci mi „nevadí,“ jen ať objevuje. Ale jak jí vysvětlit, že když se v té troubě peče, tak se k ní prostě nemá přibližovat? Jak jí vysvětlit, že když je trouba pootevřená a větrá tak, že mám přes dvířka pověšenou utěrku, nemá za tu utěrku tahat, neboť tak si otevře ty dvířka přímo na hlavu? Jak jí vysvětlit, že někdy může a někdy ne? Metodou „jen ať se spálí“ a zjistí, že „život není peříčko?“ Zakazovat pořád? Zakazovat jen někdy? A vůbec, jak efektivně zakazovat?

Nevím. A to jsme teprve na začátku „vychovávání“ a „vymezování hranic.“ Je to pro nás velká neznámá, zcela nová role a už teď je mi jasné, že to nebude žádná sranda. Ale tak, hlavně se z toho nepo…. 😉

Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.