Běhej lesy – Jizerská 50 Run

Někdy v první půli roku jsem se rozhodla, že poběžíme některé závody ze seriálu Běhej lesy. Volba byla jasná: Karlštejn a Jizerskou 50. Jakou vzdálenost v Jizerkách? Je přece dost času natrénovat, takže plná palba: 50 km.

Uteklo to ani nevím jak. Je pátek 24. 8. 2018, já v ruce držím startovní číslo, na ruce mám tetovačku s profilem trati a snažím se usnout. Moc to nejde. Druhý den mě čeká nejvíc kilometrů v životě. Tolik, kolik jsem ještě nikdy v životě neuběhla a neumím si to představit. Trénink jsem značně nezvládla. Dlouhých běhů (chacha, dobře, takže: běhů nad 15 km) bylo od začátku roku celkem 5. Nejdelší z nich půlmaraton. A já se teď chci pokusit zaběhnout téměř o 30 km víc. Relativně v kopcích…

tet

Ráno je hodně chladné, nejradši bych se zavrtala pod peřinu a nikam nešla. Kolem půl 9 ale opouštíme naše ubytování v centru Bedřichova a vyrážíme na nedaleký stadion. Nezbytné foto na kopě sněhu, věci do úschovny, opakovaná návštěva toibudky a už je čas řadit se do koridoru. Na startu stojí něco málo přes 300 lidí. Poslední pusa, výstřel a jdeme na to. Pavel mě záhy opouští a běžíme každý sám.

sn.jpg

Já vím až moc dobře, co nás čeká. Jizerky mám v zimě proježděné na běžkách, dva dny před závodem jsme ještě některé části trasy jeli na kole. Na ruce tetovačka s profilem trati a s občerstvovačkama. To, co se z počátku zdálo jako skvělý marketingový tah pořadatelů se v průběhu závodu ukazuje jako nenahraditelná pomůcka v orientaci.

Průběh kolem památníku expedice v Peru ani moc nevnímám. Koukám před sebe a pod nohy. Ač je trať široká, je tu ještě poměrně husto. Hned od začátku se stoupá, sice mírně, ale stoupá. Kopec k rozcestí U Buku, který mi na běžkách dává vždycky strašně zabrat, vyběhnu jako nic. Neuvěřitelné. Hlavně to nepřepálit. Přidávám se tedy k dvěma týpkům, bosému a obutému. Běžím s nimi v družném rozhovoru přes Novou Louku téměř až na Kristiánov, kde jim ještě před první občerstvovačkou utíkám.

bos.jpg

První občerstvení asi na 5. kilometru. Nepotřebovala bych ho, ale čeká nás stoupání na nejvyšší bod trasy, tak se alespoň napiju. A běžím dál. Běží se mi skvěle, nijak rychle, ale tak nějak v pohodě, předbíhám. Předbíhám i Verču z Jeden měsíc běžce a stíhám jí poděkovat za Letní výzvu pro srdcaře.

Rozmezí, 1000 m nad moře, 10. km, nejvyšší bod trasy. Jsem tu prakticky za hodinu. Nad očekávání… Na Knajpě další občerstvení, pozdravení se s Tadeášem, a seběh po Kasárenské k Hraniční. Zajímavé, to je kopeček, který se na běžkách téměř bojím sjet, jak to fičí. Při běhu musím pěkně máknout. Na 12. km čurací pauza v křoví, jen tak pro jistotu. Na Hraniční další občerstvení a já před sebou vidím ten šílený kopec Hraniční cesty. Tak tam, se naštěstí neběží, uf.

K Bunkru se to neskutečně vleče. Je to poměrně rovná cesta (směrově), která pomalu ale vytrvale stoupá. V jednom místě se to zlomí a stoupá prudce. Předbíhám dva borce, co už přešli do kroku. „Ty vole! To je baba aspoň!“ doslechnu se a běžím dál. Přichází vytoužený seběh k občerstvovačce U Bunkru. Z dálky vidím v protisměru Pavla, jak občerstvovačku zrovna opouští, zamáváme si, já se občerstvím a běžím na Jizerku. Mám za sebou 20. km, čas pod 2 hodiny. Stále nad očekávání.

Osada Jizerka. Nádherné místo Jizerských hor. Sbíhám po asfaltu kolem nějaké chaty, na jedné straně stojí děti a chtějí si plácnout s okoloběžícími. Přebíhám tedy na jejich stranu, okounějících rodičů si nevšímám. Najednou ale jeden z tatínků povyskočí a zvolá: „No ty vole! Vždyť to je přeci Janča!!!“ a taky si plácneme. Šéf ze stáže, na které jsem byla před 5 lety. Krátké, ale milé setkání. Až mi běhá mráz po zádech a do očí se mi derou slzy.

Krátké stoupání prudkou lesní cestou zpět k občerstvovačce U Bunkru. Nabízený vývar beru jako vtip, dám sůl, banán, napiju se a běžím dál. Po Promenádní. Pokud bych o nějaké cestě v Jizerkách měla říct „fuj, hnus“ je to tady tato. Směrově rovná, všechno vidíte před sebou. Vidíte před sebou kopec, běžce, jak do něj jdou. Až se vyškrábete nahoru, vidíte další kopec. No a pak ještě jeden. Tady někde dobíhám Evču K. z Rungo pro ženy a přibližně až do 35. km se tak různě předbíháme (až mi dočista uteče). Přibližně od Kiosku na Smědavu je to ale už zadarmo.

Na Smědavě další občerstvovačka. Tady jsem pochopila, že vývar není vtip a dala jsem si ho. Byl vynikající a já se s odhodláním pustila do toho kopce na Knajpu, který v zimě na běžkách prostě nejezdím. Ani nahoru, ani dolů. A tady jsem se ho rozhodla vyběhnout. Celkem rychle mě to přešlo a já někde na 29. km poprvé přecházím do chůze. Kopec nakonec zdolám jakýmsi „indiánským během.“ Na 30. km prakticky za 3 hodiny, mohlo by se tedy zdát, že by se mohlo zadařit nacpat to pod 5 hodin, ale já už cítím, že to nedám. Nejvíc ze všeho mě bolí levá kyčel. A bolí jen při běhu, racionální já mě zastavuje a chce jít krokem, to houževnaté a odhodlané se snaží běžet. Moc už mu to ale nejde.

Na Knajpě se občerstvím, Evču K. vidím naposledy a začínám se ploužit. 34. kilometr a jdu čurat do křoví – preventivně. Je mi jasné, že později bych si sice možná dřepla, ale už bych se nezvedla. K Tetřeví boudě to na profilu trasy vypadá jako kopce dolů, ale 4 hádali. Strašně jsem se nadřela, a bylo to hrozně dlouhé. Na této občerstvovačce už nevím, co bych si tak dala. Co by mi pomohlo, ani co by můj žaludek zvládl. Dávám si meloun, což se ukázalo jako strašná chyba, prakticky až do cíle se mi brká po melounu.

Asfaltka na Hřebínek se vleče snad ještě víc než k Tetřeví boudě. Víc jdu, než běžím. Spousta lidí mě předbíhá. I Verča (z JMB), její doprovod mi chválí čelenku, prý je nejkrásnější na trati. Potěší to, ale bolavé kyčli to neuleví. Na občerstvovačce na Hřebínku strávím strašně moc času. Dám si polévku, vykecávám se s nějakými běžci z kratší trasy, nakonec se zavěsím za jednu dvojici z trasy 50, jen proto, abych to asi po 200 m vzdala.

Organizátoři pod Olivetskou horou povzbuzují, přesně to jsem potřebovala. Z posledních sil se usmívám a ploužím se dál. Ze zimy jsem čekala, že ta Olivetka bude horší. Ne že bych ji vyběhla, to ne, ale vyšla jsem ji se ctí a občasnými popoběhy. Asi mi pomáhal i začínající déšť. Nahoře mě dobíhá „obutej,“ „bosý“ je hned v závěsu. Obutý projevuje ambice dotáhnout mě do cíle. Na pomalý běh nervy má, na to, že se zastavuji a přecházím do kroku (kyčel!) už ne a v lijáku běží pryč.

Poslední občerstvovačka. Tady mě předbíhá i „bosý“. Promočená, a schovávám se pod stan k organizátorům. Ptám se jich, jestli tu s nimi nemůžu zůstat. Jedna paní říká, že můžu, další říká, že to není správný přístup a povzbuzuje mě dál. Prý to jsou už jen 3 km. Áha, takže to nebude plná padesátka, bude to kratší. No co, vždyť i ta zimní není přesně 50.

Při závěrečném stoupání k Buku mě na trase v dešti povzbuzují okolostojící děti. Teda alespoň myslím, že ještě prší. Cedule ukazuje 2 km do cíle. 2 km!!! To přece doběhnu! Nedoběhnu… a přecházím zase do chůze. Od Buku dolů už ale opravdu běžím. Pomalu, ale je to běh. Předbíhá mě neskutečné množství lidí. I rychlík Tadeáš, který běžel jako doprovod své kamarádky, která nakonec pro obrovské problémy s kolenem vzdala. Slyším moderátora, vím, že cíl už je kousek. Snažím se na mokré šotolinové cestě neuklouznout. Za sebou slyším dusot kroků. Otočím se. Je tam spousta soupeřů. Snažím se co to dá … a jsem v cíli. Nedokážu říct, jestli mě předběhli nebo jsem jim utekla, nějak jsem to nevnímala. Ani nevím, jestli to, co mi stéká po tváři, je déšť se slzami nebo jen ty slzy. Jsem v cíli! DOKÁZALA JSEM TO! Ten pocit je nepopsatelný. Na krku medaile a přes hrazení obejmutí s Pavlem, který je v cíli už skoro hodinu.

med.jpg

Pocity v cíli se opravdu popsat nedají. To se musí zažít. Nebylo to zadarmo, nebylo to jednoduché a já hned v cíli, ještě celá bolavá vím, že to chci běžet ještě někdy. Vím, že všechen ten čas a energie věnované běhu a sportu obecně nebyly nadarmo. Zaběhnout 50 (dobře, 47,5 km) to nedá člověk jen tak z gauče. Cítím obrovský příval energie a hlavně nadšení do dalších běhů a tréninků. Tak snad se mi do toho podaří pořádně opřít 🙂


čas v cíli: 5:09:31
pořadí celkové: 209/303 (38. žena, v kategorii 22.)

Cyklistický ultramaraton K24

23. – 24. 6. 2017 – 17. ročník cyklistického ultramaratonu K24, s mou účastí již po šesté. Vysoké teploty posledních dní doprovázené silným větrem slibují silný zážitek.

14:30 tradiční mše, možná proto, že je svátek, je účast větší než obvykle.

16:00 start. Na trať se vydává více než stovka cyklistů, já premiérově se svou silničkou, s Pavlem již poněkolikáté, přesto tak nějak jinak 😉 Ač startujeme ze zadních pozic, rychle se prodereme poměrně dopředu, a to i přesto, že víme, že rychlost prvního kola vůbec nic neznamená. Vždyť tady jde hlavně o výdrž, a to nejen fyzickou, ale i tu psychickou.

První dvě kola následují bezprostředně za sebou, bez přestávky, vody máme kupodivu dost. Organizátory a dobrovolníky známe s Pavlem oba dva, možná proto nás povzbuzují naprosto extrémně. Po druhém kole nás však ani jejich mohutné fandění nepřesvědčí, abychom jako jiní borci pokračovali bez přestávky ještě dál. Jen rychle doplníme vodu, dopřejeme tělu komfort v podobě nějakého toho jídla a vyrážíme. Ve 21 hodin již za sebou máme 5 hodin závodu, v našem případě 4 kola, a ověšeni noční výbavou se vydáváme vstříc dalším kilometrům. Ještě půlnocí dokončíme 6. kolo a pro dnešek končíme, dáme rychlou sprchu a zaléháme do spacáků na matracích, které jsou na oratoři pro závodníky připraveny. Zázemí je prostě skvělé!

Spánek je trhaný, každou čtvrt hodinu na nedalekém kostele odbíjí zvon, přesto si alespoň trošku odpočineme. Vstáváme před pátou, oči zalepené, kolena bolavá, zadek jakbysmet. Teplá polévka přichází vhod, ač se to nezdá, ráno je celkem chladné. Při chůzi člověka bolí jen něco a jen trošku. Ale jak nasedne na kolo, vše se mnohonásobně zhoršuje: ramena, za krkem, zápěstí, dlaně…všechno. Zdá se téměř nemožné odkroužit další kolo. Přesto ho dokončujeme a po krátké pauze se pouštíme do dalšího. Při každém kole se snažíme spočítat přechody pro chodce, které se na trase nachází, abychom se mohli zúčastnit tipovací soutěže, moc se nám to ale nedaří, většinou si na to vzpomeneme až v polovině trasy. Přesto před polednem odevzdáváme vyplněné lístečky se spočítanými přechody a s tipnutým počtem celkových kilometrů tohoto ročníku. Již značně vyždímaní vyrážíme v poledním vedru (a větru) do 11. kola. Jsme už tak unavení že skoro nemluvíme, přesto držíme poměrně slušné tempo. Pavel by mohl jet rychleji, ale rozhodl se mě v těžkých chvílích neopustit, čehož si nesmírně vážím. Do 12. kola se musím téměř nutit, přesto vyrážíme dál, přibíráme k sobě ještě jednoho chlapce, který tam jezdí sám a to už by se prý nedonutil. Všichni víme, že se nemusíme nikam hnát. Máme na toto kolo spoustu času, do ukončení závodu už bychom stejně další nestihli. Za Otmarovem kvetou slunečnice, dokonce si pamatuji, že jsem si chtěla jednu utrhnout, tak zastavujeme a já si do cíle dovážím suvenýr.

Necelou půlhodinu před koncem závodu odevzdáváme v cíli organizátorkám startovní čísla výměnou za placku s logem závodu. Hned ji špendlím na cyklobrašničku, budu tuhle památku vozit všude sebou, až do dalšího ročníku, kdy ji (třeba) vyměním za další. Řítíme se na matrace a prakticky okamžitě usínáme. Nejsme v tom sami, většina zničených závodníků také leží a spí. Před pátou odpolední vstáváme, dáváme klobásu a na dvoře čekáme na vyhlášení výsledků. Pěkné je, že každý účastník dostane svoji upomínku, diplom, na kterém má zaznačeno, kolik kilometrů překonal. Na tom mém i Pavlově se skví stejné číslo 340,8 km. Já jsem tím svůj dosavadní nejlepší výkon dorovnala, Pavel ujel o kolo méně než loni (ale ne proto, že by na to neměl).

Na ty nejlepší nemáme, ale vůbec nám to nevadí, vždyť tady člověk překonává jen sám sebe, svoje limity a svoje možnosti. Jak praví myšlenka závodu: „Je jedno, jestli budeš bojovat o prvenství, nebo pojedeš někde vzadu. Důležité je, že se přesvědčíš, zda to dokážeš!“

A přece jsme něco vyhráli, teda já 🙂 přechody na trase jsme spočítali dobře (18) a celkovému počtu ujetých kilometrů (50 841 km) jsem se svým tipem přiblížila nejvíce. Čokoláda budiž mi odměnou 🙂