Běh Slavkovským bojištěm

Koukám, že mám zase obrovský skluz v tom, co bych chtěla zaznamenat. Takže pěkně postupně, začnu od posledního listopadového víkendu, kdy jsem běžela 10 km v rámci běhu Slavkov – Mohyla míru a zpět, takže vlastně jen variantu Slavkov – Křenovice a zpět.

Lehce mrazivá, větrná, ale slunečná sobota. Nechce se mi z vyhřátého domova, ale když má tatínek čas hlídat, musí se to využít, a tak vyrážíme s běžeckou výbavou do nedalekého Slavkova u Brna, do města, které tento víkend tradičně žije vzpomínkami na Bitvu Tří císařů. My zůstáváme stranou tohoto dění. Start i cíl je u skautské základny, která skýtá parádní zázemí pro tento komorní závod. Registrace, občerstvení, šatny … vše je v pěkně vyhřátých klubovnách. Vyjít na start je tedy poměrně výzva.

Prvně startují závodníci 25 km trasy, s odstupem ti na 10 km, tedy i já. Cítím se dobře, mám pocit, že mám formu, začátek tedy docela napálím. I tak jsem na chvostu startovního pole. Tuto kratší trasu běží asi 40 lidí, asi čtvrtina z nich se psy, a ti se ze začátku vůbec nešetří. Trasa je převážně po polních cestách, které sluníčko docela rozehřálo, před námi je rozdupala asi sedmdesátka běžců delší trasy, a tak místy nejde ani tak o běh, jako spíš o bruslení na blátě.

Místy se do nás opírá pěkně ledový protivítr, moc se těším na otočku v Křenovicích. Až na tuto otočku si (naivně) myslím, že jsem třetí žena bez psa, a tak to ženu, co to dá. Tam bohužel zjistím, že jsem „až“ čtvrtá v kategorii a navíc, že další dvě ženy jsou v těsném závěsu za mnou. To mě zamrzí a já v tom na mě opravdu pekelném tempu polevím. Jedna mě předběhne v kopci. Druhé odolávám poměrně dlouho, ale předběhne mě v jednom blátivém úseku a já ji nejsem schopna uviset. Docela mě to zlomí a já na chvíli přejdu do chůze. Pak se ale vzpamatuji, do cíle už je to jen pár km, zaberu a jsem tam. 10 km v terénu (dobře, opravdový terén asi vypadá jinak, ale asfalt to nebyl) v čase 52:54 vzhledem ke všem okolnostem považuji za výsledek, se kterým jsem nadmíru spokojena.

Občerstvení po závodě je úžasné. Teplý čaj a svařák, ten bohužel jakožto kojící žena využít nemohl, ale voněl báječně. Neskutečně dobrý guláš. A pak takové to klasické pozávodní občerstvení jako je banán, pomeranč, nějaká tyčinka, čokoláda … A medaile taky byla! Krásná, dřevěná. Pořadatelé se evidentně chovají eko-nomicky i eko-logicky. Medaile je dřevěná placka, z jedné strany s motivem (bez data) a z druhé strany prázdná. K tomu dostáváme letošní nálepku a medaile je kompletní. Za mě spokojenost. Startovné bylo vzhledem k zázemí a všem poskytnutým vymoženostem (vč. občerstvovačky na otočce, kterou jsem nevyužila) směšné, tuším 100 Kč. Doufám, že jsem tento závod neběžela naposledy 🙂

 

Sáááfra, přede mnou je víc žen, než jsem si myslela!

Vokolo Priglu 2019

Druhá říjnová sobota už tradičně patří závodu Vokolo Priglu, který je tak trochu mou srdcovkou. Od té doby co běhám (rok 2013) jsem ho ani jednou nevynechala. Loni jsem ho běžela jako těhule a letos to byl vlastně můj první běžecký závod od porodu. Patřičně jsem se na něj tedy těšila, zorganizovala hlídací babičku a vytyčila si nemalé cíle. Jak to nakonec celé proběhlo?

Svým loňským výkonem (z nepochopitelných důvodů mi chybí zápisek!) jsme si s Radimem vysloužili snad nejhorší startovní pozici v celé naší společné běžecké historii, skupinu E. Ambice máme každý jiné: Radim tvrdí, že doběhnout, já se netajím tím, že bych chtěla čas pod 1:15. Vybíháme ale bok po boku … abychom se po necelém kilometru rozdělili.

Asi poprvé v životě jsem nepřepálila začátek. Hurá. Běží mi to hezky, ani se nenaději, a je tu první občerstvovačka, cca na 5. km. Původně jsem vůbec zastavovat nechtěla, ale protože jsem se před startem nestihla napít, chytnu jeden kelímek s ionťákem, v rychlosti ho do sebe vyklopím a běžím dál. Průměrné tempo zatím přibližně odpovídá vysněnému času, mám dokonce i nějakou malou rezervu

Přeběh přes lávku a už je tu stoupání na skalky. Už z dálky je slyšet tradiční povzbuzování skupinou cyklistů. Sice se zde neutvoří totální špunt jako jsem někdy měla „štěstí“ v minulých letech, i tak ale musím znatelně zpomalit. Někteří běžci (v tuto chvíli spíš chodci) se drží uprostřed poměrně úzké pěšiny a nejde je bezpečně předběhnout zleva ani zprava. Jedná se sice o krátký úsek, ale naberu zde značné zpoždění, průměrné tempo se zpomalí nad plán a já už se ho celý zbytek závodu snažím (marně) vylepšit, a to i přes to, že se asi na 7. km zahřeji konečně na provozní teplotu a chytnu se pána, který běží velmi sympatické tempo.

S tímto parťákem se co chvíli střídáme ve vedení a je to hrozně fajn. I občerstvovačku na 10. km zvládneme spolu, pak spolu vydržíme ještě asi kilometr, ale mě potom neskutečně vytuhnou nohy a nejsem schopna se ho dál držet. Cílem se tedy stává alespoň ho neztratit z dohledu.

Na hrázi fandí Homoláč. Jsem na chvíli v sedmém nebi. Za hrází krátké ale výživné stoupání, ostrá zatáčka za zvuků kapely a pak už jen kousek do cíle. No, kousek. Ono se to táhlo vždycky, a co teprve letos, když cíl je posunutý o párset metrů dál! Tradiční plácání s dětmi. Poslední zatáčka. Tady už byla vždycky vidět cílová brána. Letos je tu vidět akorát tak Soňa, která fandí. Díky, nakoplo mě to do posledních metrů. „Svého“ běžce mám ale stále na dohled. Už vidím i nějakou „bránu,“ vím ale, že jich bylo víc za sebou, ale cílová je samozřejmě až ta poslední. Probíhám kolem cedulí s písmeny, která značí, kde se řadily které startovní vlny. Co písmeno, to o kus blíž cíli. Konečně vidím tu správnou bránu. Zaberu, ještě někoho i myslím předběhnu, někdo předběhne mě. Cíl.

Čas 1:15:22. Je to pro mne částečně vítězství a uspokojení mého ega, částečně zklamání kvůli těm 22 vteřinám. Medaile na krku ve tvaru písmene X (tedy vlastně římské desítky znázorňující o kolikátý ročník VP jde) je letos opravdu zasloužená. Gratulace a poděkování s „mým“ běžcem a pak už pusa od muže, který doběhl dlouho přede mnou a sladké úsměvy z kočárku od právě probuzené slečny.

Kdo ví, co bude za rok…. Ráda bych se ale zúčastnila zase.

 

 

 

Vést a nebo doprovázet?

„To bude běžkyně/cyklistka/sportovkyně,“ slyším často z mého okolí o naší malé. Ještě neudělala ani pokus o první krůček, a okolí má téměř jasno. „Když má za rodiče vás dva, tak to nemůže ani jinak dopadnout!“ Aha. Z části lidí v mém okolí cítím ale i jisté obavy, že pokud nebude malá taková sportovně zapálená jako my, budeme ji k tomu nutit, příp. pro nás nebude dost dobrá.

Takže takhle. Samozřejmě jí v budoucnu chci ukázat všechno, co tak trochu umím a co podle mě stojí za to. Chtěla bych, aby zažila ten úžasný pocit, jaké je to naprosto zpocená a zničená vylézt na kopec, zastavit se, a uvidět tu krásu. Chtěla, aby věděla, jaké je to je protnout cílovou pásku a moci si říct „já jsem to fakt dokázala!“ Chtěla bych, aby dokázala to hezké najít na plných sjezdovkách, stejně jako na bílých pláních s ostře vyříznutou běžkařskou stopou. Nebo aby si tu stopu dokázala sama vyšlapat na poli za domem. Chtěla bych, aby věděla, že čas se dá trávit venku, v přírodě, na zahradě, na ulici s kamarády, prostě jinak, než u počítače nebo u televize. Chtěla bych, aby se nebála vzít do ruky tužku nebo pastelku, tempery, nůžky, lepidlo … a popustit uzdu své fantazii. Aby tu fantazii podporovala i četbou knih. Aby si zkusila střihnout do látky a aby zažila ten pocit, kdy poprvé z kusu látky sama něco hezkého stvoří.

Toto všechno jsou věci, které tak trochu dělám, dělám je ráda a o které bych se zcela přirozeně chtěla podělit se svou dcerou. Chtěla bych jí tyto možnosti ukázat. Zároveň bych jí ale chtěla nastínit i úplně jiné cesty a směry, které existují, třeba ten hudební, který je pro mne dost neprobádaným územím. A hlavně – chtěla bych jí dát možnost volby. Pokud se rozhodne hrát na housle, hrát volejbal, šachy …nebo cokoliv jiného, má moji plnou podporu. Prostě si půjde po té vlastní cestě. A já ji na té cestě budu ráda doprovázet. Nepotřebuji ji vláčet tou svou cestou, vést za ruku cestou běhu, cyklistiky, triatlonu a vysokohorských túr.

Je toho hodně, co jí chci ukázat. Tak nějak přirozeně, nenásilně. Snad se mi to podaří.


Původně jsem chtěla psát o rozdílu mezi „vést“ a „doprovázet.“ Asi se mi to tak úplně nepovedlo. Ale někde mezi řádky, to tam snad je 🙂

Hostěradský triatlon potřetí

Triatlon v Hostěrádkách je moje tak trochu srdcová záležitost. Je to nejen téměř domácí závod, je to hlavně vůbec první triatlon, kterého jsem se zúčastnila, během kterého jsem si tento sport zamilovala a od té doby se s ním oťukávám. Proto, i když teď mám radosti mateřského rázu, ani vteřinu jsem nepřemýšlela nad tím, že bych letos tento závod vynechala.

Trénink: přiznejme si, trénink nebyl. Kdy taky, když v půli dubna porodíte, pak se tak nějak sžíváte s novou rolí matky a s novými povinnostmi, tak nějak dodržujete šestinedělí a teprve pak se vracíte ke sportu. Takže konkrétně: plavala jsem, jako opravdu plavala, naposledy loni v Hostěrádkách. S cyklistikou to bylo o něco málo lepší, ale opravdu jen o něco málo, moje nejdelší vyjížďka neměla ani 30 km, takže jsem nenabrala rychlost ani vytrvalost, a ani si pořádně neoseděla zadek. Mou nejsilnější disciplínou je tedy běh. Běhala jsem téměř až do porodu a začala jsem pár týdnů po něm, na kratších tratích rychlejší než kdy dřív.

Jak to šlo při samotném závodě:

Plavání: nad očekávání. Oproti loňsku mi neteklo do brýlí, takže jsem mohla při prsách (ano, kraul stále neovládám) dokonce i potápět hlavu. První plavecké kolo se mi podařilo dokončit dřív, než odstartovali muži, takže vlastně poprvé jsem zažila, jaké to je, když se přes vás ve vodě přeřítí několik desítek rychlých plavců. Zážitek nic moc.

Depo 1: pocitově strašně, strašně, strašně pomalé. Ta tak trochu „rutina“ kterou jsem získala loni, kdy jsem těch TT absolvovala o něco více, se naprosto ztratila a já poměrně zmatkovala, nevěděla jsem, co dřív.

Cyklistika: po plavání bývám vždy vyčerpaná, tak jsem si říkala, že bude potřeba se občerstvit a nachystala jsem si gel. Žel, než jsem vyjela na hlavní silnici, podařilo se mi ho vykydnout na řidítka, rám kola i na sebe. Nejenže jsem tedy z gelu nic neměla, ale jako bonus mi i parádně klouzala řidítka. Nikoho, opravdu nikoho jsem nepředjela. Pocitově moje nejhorší disciplína, dokonce horší než plavání, a to je co říct. Ostatní prostě jezdí moc rychle. Já se zmůžu chvilkově na max. 37 km/h, a ani tehdy se vzdálenost mezi mnou a těmi na dohled nezkracuje.

Depo 2: tady není moc co řešit. Sundáte helmu, přetočíte startovní číslo dopředu, přezujete boty a běžíte. To bylo šlo … kdyby nějaký „ohleduplný“ kolega nepohodil svůj neoprén a jiné plavecké propriety před moji hromádku.

Běh: vyčerpání z plavání a kola je znát. Navíc nemám představu o tempu, kterým běžím, protože jsem si nějak nedobře nastavila hodinky. Takže vyloženě na pocit. 5 km není po předchozích výkonech úplně málo, takže hlavně nepřepálit. Trasa je jiná než v minulých letech. Část po asfaltu mi jde výrazně lépe, než na polňačce a v terénu. Předbíhám jednu ženu (i když já jsem byla ve druhém kole a ona teprve v prvním), a dva muže.

Cíl. Vyčerpání. Štěstí. Čas těsně pod 1,5 hod. Srovnávat s časy minulých let jde jen těžko. Oproti mé první účasti byla loni jiná cyklistická část, letos ta běžecké. U plavecké části záleží, kam a s jakou přesností rozhodí bójky. Čas a umístění však pro mě letos nejsou nijak důležité. Pro mě je vítězství to, že jsem se postavila na start a že jsem dokončila, že můj život a moje koníčky nekončí spolu s dítětem. Potvrzení toho, že mám skvělého muže, který mě podpoří jak to jen jde a s naší malou zvládne celou tu dlouhou dobu než dokončím svůj letošní vysněný závod, taky stojí za to.

A co dál? Svého snu jednou jít na ironmana se nevzdávám, pořád říkám, že si ho nadělím ke 40. A přijde mi to reálné. Plány na další sezonu nedělám. Člověk míní a pán Bůh mění, jak se říká. Hostěrádky bych ale ráda dala… Pokud bude vše tak, jak plánujeme, tak myslím, že jsou reálné. A nejen ty, i více závodů Jihomoravské triatlonové ligy. Záleží na ochotě (nejen) tatínka hlídat, a to ne jen při závodě, ale i při tréninku. Takhle z placu … to není nic moc, i když ta sprinttriatlonová vzdálenost se dá. Pokud bych ale chtěla prodloužit, tak bude potřeba víc trénovat. Uvidíme.

Návrat ke sportu

Nemám břicho, šestinedělí za mnou, venku hezky, cítím se dobře – je čas vrátit se k oblíbenému způsobu trávení volného času, a to je pohyb.

Otázka je, jestli jde vůbec o návrat. Celé těhotenství jsem sportovala co to šlo. Poslední těhotenský běh se uskutečnil 8. 4., cca měsíc před oficiálním termínem porodu. Důvodem nebylo to, že už bych to fyzicky nezvládala, ale doporučení lékařky, že se už malá tlačí hodně dolů, a že by to chtělo odpočívat a polehávat. Poslechla jsem (kupodivu), a jenom vycházkovala. Poslední vycházka se konala 15. 4. …. a hned tu noc, po půlnoci, se narodila naše malá slečna.

Z porodnice domů jsem šla 21. 4., a už 24. jsem začala cvičit. První vycházka se vzhledem k počasí a předčasnému narození malé konala „až“ 30. 4. No ale pak pravidelně, prakticky každý den.

Přiznávám, že první pokus o běh byl v rámci jedné z vycházek ještě hluboko v šestinedělí a rozhodně to nebylo ono. Ještě jsem nějaký týden počkala a prakticky měsíc po porodu  opravdu vyběhla. Malou jsem nechala doma s tatínkem, chtěla jsem to zkusit prvně sama. Čekala jsem všechno….ale TOHLE opravdu ne. Uběhla jsem 3 km v průměrném tempu 5:17. Hledala jsem pro srovnání nějaký podobné předtěhotenský běh a našla jsem ho: 4 km v tempu 5:46 (ovšem těžko soudit, jaké byly okolnosti). Další běhy po porodu ale byly tempem celkem podobné, a to i s kočárkem. I když, jak kdy.

Závěr mám asi takový: mým aktivně prožitým těhotenstvím má fyzická kondice téměř neutrpěla, možná jsem na tom dokonce líp, než předtím. Trochu problém je s vytrvalostí, 50 km, které jsem uběhla loni v srpnu, bych teď nezopakovala ani náhodou.  Můj zatím nejdelší běh byl kolem 7 km. Asi bych zvládla i víc, ale on moc není čas, ten kolotoč přebalit-nakrmit-uklidnit zabere docela dost času a pak ho už zbývá jen velmi málo do té doby, než se kolotoč rozjede znovu.

Běhám samozřejmě i s kočárem, tatínek je sice úžasný, ale prostě nemůže hlídat pořád. Běh s kočárem má svá specifika a moc komfortní to nebylo, tak jsme si pořídili sportovní vozíček (za kolo, dá se s ním i např. běhat a jezdit na bruslích). Paráda. Už jsme ho běžecky otestovali. Byť je daleko těžší než kočár, je to s ním daleko pohodlnější, než s obyčejným kočárkem.

No a samozřejmě jsme ho otestovali i za kolem. O tom jaké to bylo hovořit nemůžu, táhl táta a já dělala jen doprovodné vozidlo. Každopádně to ale znamená, že po porodu už i sedím na kole. A to mi teda moc nejde. Každý kopeček mi dá neskutečně zabrat, na rovinkách jsem ale přechodně schopná vyvinout poměrně slušnou rychlost. Na cyklistice budu muset ještě zapracovat.

A mé letošní cíle? Postavit se v srpnu zase na start Hostěradského triatlonu a dokončit. Plavání prostě asi budu muset zvládnout bez tréninku. A potom v říjnu 14 km běžecký závod Vokolo Priglu, který bych ráda dokončila v lepším čase než loni, kdy jsem už běžela coby těhule. Uvidím, jak se mi to všechno podaří skloubit s péčí o našeho malého křiklounka a zda mi vůbec dovolí odstartovat.

Zbláznila jste se???!!! Chcete porodit??!!!

Jsem na mateřské. A chodím do práce. Tak trochu. Víceméně když se mi chce. Dorazit mohu kdy chci, stejně tak odejít. A jsem spokojená.

Nedávno jsem se probudila kolem 7 h ráno, v plánu bylo jít do práce. Venku sluníčko, bezvětří, teplota příjemná asi kolem 8°C. Proč jet autem, řekla jsem si, a vyrazila na kole. Ani ne za 20 minut jsem byla tam. A spokojená.

Náladu mi trochu pokazila jedna nová zaměstnankyně. Viděla mě s helmou v ruce a začala hulákat na celou chodbu: „No zbláznila jste se????!!!! Na kole?? Ve vašem stavu?? Chcete snad porodit???!!!!“ Nevím, co přesně jsem jí odpověděla, ale bylo to něco ve smyslu „Ráda bych. Ideálně v půli května.“

Cizí ženská. Nic o vás neví. A začne na vás takhle hulákat. Má snad těhotná sedět a nic nedělat, jenom proto, že je těhotná? Samozřejmě, jsou riziková těhotenství, ale to je jiný případ. Myslím, že své tělo jsem se za ty roky, kdy se poměrně aktivně hýbu, naučila poslouchat docela dobře. Do práce to mám 3 km. Po rovině. Prakticky pořád mimo silnici, přitom žádný terén. Tohle si myslím, že ještě nikoho nezabilo. Natož člověka, který je opravdu zvyklý se hýbat.

Hýbala jsem se skoro vždycky, a přestat s tím, jenom proto, že jsem těhotná, to mi přijde jako největší blbost. Stejně tak mi přijde blbost začínat v těhotenství s něčím, na co člověk není zvyklý. Prostě pokračuju v tom, co jsem zvyklá dělat. Jenom v menší míře. Jenom pomaleji. A do ničeho se nenutím. Chce se mi – jdu. Nechce se mi nebo mě něco bolí – nejdu. Prostě se stále hýbu!

A víte co pozoruju? Jsem schopná prakticky čehokoliv. Jsem ve 35 tt a kolikrát vidím těhule, které si nejsou schopny skoro zavázat boty. Nezohnou se k nim ani si k nim nedokáží dřepnout. Jasně, jsou věci co mi dají zabrat, kolikrát je to obyčejné zvednutí se z postele a chůze po schodech, ale zatím zvládám fakt všechno. Samozřejmě si ráda nechám s něčím pomoct, např. země už jsem pěkně dlouho nemyla, to je v takovém polopředklonu a ten mi vyloženě nedělá dobře. Ale třeba záhonky si postupně upravuju sama. A myslím si, že to je právě tím aktivním pohybem i v těhotenství. Chce to jediné – poslouchat svoje tělo.


Po porodu bych se ke sportu samozřejmě ráda vrátila. Myslím, že teď jsem na tom fyzicky docela dobře, ale naprosto si neumím představit, jak moc mě rozbije porod (předpokládám, že můj stav zhorší) a co se mnou udělá absence takového velkého závaží na břiše (předpokládám, že můj stav zlepší).

Uvidím. Každopádně mám letos dvě sportovní ambice: na začátku srpna bych ráda dokončila Hostěradský triatlon a v první půlce října bych ráda se ctí uběhla Vokolo Priglu. Akorát ještě nevím, co konkrétně to je „se ctí“ – to se ještě uvidí. A mám motivaci. Kamarádka půl roku po porodu uběhla tento víkend Pražský 1/2 M za 1 hod 54 minut. Takže je vidět, že to jde.

Stále se hýbu!

„Těhotenství není nemoc,“ říkám tak nějak celoživotně, aniž bych s tím měla nějakou osobní zkušenost. Teď jsem asi ve 2/3 této „osobní zkušenosti“ a krom toho, že si občas zafňukám, že mě bolí záda/svědí mě záda/bolí mě bříško apod. si myslím, že se touto zásadou celkem řídím. Snažím se dělat víceméně to, co předtím, pouze s tím rozdílem, že mám snahu víc poslouchat svoje tělo.

Snad vždycky jsem sportovala … a dělám to i teď, i když teď mi slovo „sport“ připadá jako něco víc, než to, co provozuju já. Já se prostě hýbu.

  • běh: ano, běhám. Tempo se výrazně zvolnilo, vzdálenost zkrátila, frekvence běhů taktéž. Ještě v srpnu jsem byla schopná uběhnout 50 km v kuse, v říjnu jsem se nějakým způsobem zmohla na 14 km na Vokolo Priglu a teď se ploužím po okolních polních cestách a asfaltkách, maximálně 2× týdně, maximálně 45 minut. Víc je nesmírně vyčerpávající a vnímám, že už by to bylo za hranou. Takto uběhnu kolem 5 km. Není to  vycházka. Je to pomalý běh. Dostaví se dobrý pocit a jsem spokojená.
  • kolo: na kole teď opravdu nejezdím. Je to hlavně tím, že je zima a v době, kdy bych mohla jet na kole (tedy hlavně ráno do práce) je tma, silnice je frekventovaná a necítila bych se tak úplně bezpečně. Upřímně, vždycky mi to moje prakticky celoroční dojíždění do práce na kole připadalo tak trošku jako bláznovství. Tak teď mám pauzu 🙂 Až se rozjaří, tak pokud budu ještě fyzicky schopná na kolo sednout a pod pupek vměstnám nohy, aby mi šlo šlapat, tak myslím, že někam kousek vyrazím.
  • plavání: neplavu. Proč? Vždyť tento pohyb je v těhotenství jednoznačně doporučován, prý pomáhá na bolest zad a celkově ulevuje kloubům. Jsem prostě líná strávit spoustu času na cestě. Plavecké bazény nemáme úplně blízko a prostě se mi nechce. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli se třeba prostě jen nestydím ukázat v plavkách. A tím to asi není.
  • běžky: zima a sníh, k tomu pro mě neodmyslitelně patří běžky. Většina lidí se na mě dívala jako na blázna a vraha (víc než při běhu), ale vyrazila jsem a bylo to fajn. Rozhodně jsem nedala 50+ km/den, spíš se to motalo kolem 15, ale bylo to příjemné. Při sjezdu z kopce jsem se někdy trochu bála, takže jedna lyže ve stopě, druhá v pluhu pěkně bokem, no musel na mě být pohled k popukání 😀
  • cvičení: nikdy jsem neměla ráda cvičení „pod střechou,“ individuální doma (na to jsem byla vždycky moc líná a tak trochu to šulila) ani organizované (obvykle zase problém s dojížděním stejně jako u plavání a taky prostě to, že to je organizované). Díky jedné báječné skupince sportujících žen na fb jsem se rozhodla, že začnu taky systematicky něco dělat, tedy že se každý den aspoň trochu pohnu a hlavně že zařadím do svého programu cvičení a protahování. Přiznávám, nebylo to tak úplně každý den, vynechala jsem asi 5×. Ale ty dny, kdy jsem se pohnula, stály za to. Prvně jsem cvičila s nějakými videi z youtube (milion cvičení pro těhotných, která spočívají zejména v tom, že sedíte či klečíte na zemi a dýcháte), to mě ale brzy přestalo bavit. Vybrala jsem si tedy pár akčnějších cviků a ty nyní libovolně kombinuji, dle aktuálního času, nálady a stavu. Co mě trochu mrzí je to, že doma nemáme místo na cvičící míč. Asi budu muset navštívit maminku 🙂

Za sebe musím říct: dělejte to, co je vám příjemné a u čeho se budete cítit bezpečně. Osobně bych se v jiném stavu nepostavila na sjezdovky (nejsem nějaký extra dobrý lyžař a hlavně nikdy člověk neví, s kým se v té rychlosti potká) ani na lední brusle (to se bojím tak nějak celoživotně, ten led je při pádu hrozně tvrdý!). Vykašlala jsem se na posilování břicha. Mám pocit, že to není úplně to pravé ořechové, při sebemenší námaze na břicho se prcek docela brání a ta následná bolest, nebo spíš „nepříjemný pocit“ mi za to nestojí. Hlavně si myslím, že na to, dohnat nějaké pevné břicho nebo zadek, bude dost času po porodu 🙂

Co se týká nevyžádaných rad okolí a kritických pohledů, moc si z toho nedělejte. Určitě je vnímejte, možná přinesou nějaké zajímavé poznatky a myšlenky, které by vás samotné ani nenapadly, ale rozhodně se řiďte sami sebou, svými pocity, svým tělem. Jen vy víte, jak se cítí.

Běhej lesy – Jizerská 50 Run

Někdy v první půli roku jsem se rozhodla, že poběžíme některé závody ze seriálu Běhej lesy. Volba byla jasná: Karlštejn a Jizerskou 50. Jakou vzdálenost v Jizerkách? Je přece dost času natrénovat, takže plná palba: 50 km.

Uteklo to ani nevím jak. Je pátek 24. 8. 2018, já v ruce držím startovní číslo, na ruce mám tetovačku s profilem trati a snažím se usnout. Moc to nejde. Druhý den mě čeká nejvíc kilometrů v životě. Tolik, kolik jsem ještě nikdy v životě neuběhla a neumím si to představit. Trénink jsem značně nezvládla. Dlouhých běhů (chacha, dobře, takže: běhů nad 15 km) bylo od začátku roku celkem 5. Nejdelší z nich půlmaraton. A já se teď chci pokusit zaběhnout téměř o 30 km víc. Relativně v kopcích…

tet

Ráno je hodně chladné, nejradši bych se zavrtala pod peřinu a nikam nešla. Kolem půl 9 ale opouštíme naše ubytování v centru Bedřichova a vyrážíme na nedaleký stadion. Nezbytné foto na kopě sněhu, věci do úschovny, opakovaná návštěva toibudky a už je čas řadit se do koridoru. Na startu stojí něco málo přes 300 lidí. Poslední pusa, výstřel a jdeme na to. Pavel mě záhy opouští a běžíme každý sám.

sn.jpg

Já vím až moc dobře, co nás čeká. Jizerky mám v zimě proježděné na běžkách, dva dny před závodem jsme ještě některé části trasy jeli na kole. Na ruce tetovačka s profilem trati a s občerstvovačkama. To, co se z počátku zdálo jako skvělý marketingový tah pořadatelů se v průběhu závodu ukazuje jako nenahraditelná pomůcka v orientaci.

Průběh kolem památníku expedice v Peru ani moc nevnímám. Koukám před sebe a pod nohy. Ač je trať široká, je tu ještě poměrně husto. Hned od začátku se stoupá, sice mírně, ale stoupá. Kopec k rozcestí U Buku, který mi na běžkách dává vždycky strašně zabrat, vyběhnu jako nic. Neuvěřitelné. Hlavně to nepřepálit. Přidávám se tedy k dvěma týpkům, bosému a obutému. Běžím s nimi v družném rozhovoru přes Novou Louku téměř až na Kristiánov, kde jim ještě před první občerstvovačkou utíkám.

bos.jpg

První občerstvení asi na 5. kilometru. Nepotřebovala bych ho, ale čeká nás stoupání na nejvyšší bod trasy, tak se alespoň napiju. A běžím dál. Běží se mi skvěle, nijak rychle, ale tak nějak v pohodě, předbíhám. Předbíhám i Verču z Jeden měsíc běžce a stíhám jí poděkovat za Letní výzvu pro srdcaře.

Rozmezí, 1000 m nad moře, 10. km, nejvyšší bod trasy. Jsem tu prakticky za hodinu. Nad očekávání… Na Knajpě další občerstvení, pozdravení se s Tadeášem, a seběh po Kasárenské k Hraniční. Zajímavé, to je kopeček, který se na běžkách téměř bojím sjet, jak to fičí. Při běhu musím pěkně máknout. Na 12. km čurací pauza v křoví, jen tak pro jistotu. Na Hraniční další občerstvení a já před sebou vidím ten šílený kopec Hraniční cesty. Tak tam, se naštěstí neběží, uf.

K Bunkru se to neskutečně vleče. Je to poměrně rovná cesta (směrově), která pomalu ale vytrvale stoupá. V jednom místě se to zlomí a stoupá prudce. Předbíhám dva borce, co už přešli do kroku. „Ty vole! To je baba aspoň!“ doslechnu se a běžím dál. Přichází vytoužený seběh k občerstvovačce U Bunkru. Z dálky vidím v protisměru Pavla, jak občerstvovačku zrovna opouští, zamáváme si, já se občerstvím a běžím na Jizerku. Mám za sebou 20. km, čas pod 2 hodiny. Stále nad očekávání.

Osada Jizerka. Nádherné místo Jizerských hor. Sbíhám po asfaltu kolem nějaké chaty, na jedné straně stojí děti a chtějí si plácnout s okoloběžícími. Přebíhám tedy na jejich stranu, okounějících rodičů si nevšímám. Najednou ale jeden z tatínků povyskočí a zvolá: „No ty vole! Vždyť to je přeci Janča!!!“ a taky si plácneme. Šéf ze stáže, na které jsem byla před 5 lety. Krátké, ale milé setkání. Až mi běhá mráz po zádech a do očí se mi derou slzy.

Krátké stoupání prudkou lesní cestou zpět k občerstvovačce U Bunkru. Nabízený vývar beru jako vtip, dám sůl, banán, napiju se a běžím dál. Po Promenádní. Pokud bych o nějaké cestě v Jizerkách měla říct „fuj, hnus“ je to tady tato. Směrově rovná, všechno vidíte před sebou. Vidíte před sebou kopec, běžce, jak do něj jdou. Až se vyškrábete nahoru, vidíte další kopec. No a pak ještě jeden. Tady někde dobíhám Evču K. z Rungo pro ženy a přibližně až do 35. km se tak různě předbíháme (až mi dočista uteče). Přibližně od Kiosku na Smědavu je to ale už zadarmo.

Na Smědavě další občerstvovačka. Tady jsem pochopila, že vývar není vtip a dala jsem si ho. Byl vynikající a já se s odhodláním pustila do toho kopce na Knajpu, který v zimě na běžkách prostě nejezdím. Ani nahoru, ani dolů. A tady jsem se ho rozhodla vyběhnout. Celkem rychle mě to přešlo a já někde na 29. km poprvé přecházím do chůze. Kopec nakonec zdolám jakýmsi „indiánským během.“ Na 30. km prakticky za 3 hodiny, mohlo by se tedy zdát, že by se mohlo zadařit nacpat to pod 5 hodin, ale já už cítím, že to nedám. Nejvíc ze všeho mě bolí levá kyčel. A bolí jen při běhu, racionální já mě zastavuje a chce jít krokem, to houževnaté a odhodlané se snaží běžet. Moc už mu to ale nejde.

Na Knajpě se občerstvím, Evču K. vidím naposledy a začínám se ploužit. 34. kilometr a jdu čurat do křoví – preventivně. Je mi jasné, že později bych si sice možná dřepla, ale už bych se nezvedla. K Tetřeví boudě to na profilu trasy vypadá jako kopce dolů, ale 4 hádali. Strašně jsem se nadřela, a bylo to hrozně dlouhé. Na této občerstvovačce už nevím, co bych si tak dala. Co by mi pomohlo, ani co by můj žaludek zvládl. Dávám si meloun, což se ukázalo jako strašná chyba, prakticky až do cíle se mi brká po melounu.

Asfaltka na Hřebínek se vleče snad ještě víc než k Tetřeví boudě. Víc jdu, než běžím. Spousta lidí mě předbíhá. I Verča (z JMB), její doprovod mi chválí čelenku, prý je nejkrásnější na trati. Potěší to, ale bolavé kyčli to neuleví. Na občerstvovačce na Hřebínku strávím strašně moc času. Dám si polévku, vykecávám se s nějakými běžci z kratší trasy, nakonec se zavěsím za jednu dvojici z trasy 50, jen proto, abych to asi po 200 m vzdala.

Organizátoři pod Olivetskou horou povzbuzují, přesně to jsem potřebovala. Z posledních sil se usmívám a ploužím se dál. Ze zimy jsem čekala, že ta Olivetka bude horší. Ne že bych ji vyběhla, to ne, ale vyšla jsem ji se ctí a občasnými popoběhy. Asi mi pomáhal i začínající déšť. Nahoře mě dobíhá „obutej,“ „bosý“ je hned v závěsu. Obutý projevuje ambice dotáhnout mě do cíle. Na pomalý běh nervy má, na to, že se zastavuji a přecházím do kroku (kyčel!) už ne a v lijáku běží pryč.

Poslední občerstvovačka. Tady mě předbíhá i „bosý“. Promočená, a schovávám se pod stan k organizátorům. Ptám se jich, jestli tu s nimi nemůžu zůstat. Jedna paní říká, že můžu, další říká, že to není správný přístup a povzbuzuje mě dál. Prý to jsou už jen 3 km. Áha, takže to nebude plná padesátka, bude to kratší. No co, vždyť i ta zimní není přesně 50.

Při závěrečném stoupání k Buku mě na trase v dešti povzbuzují okolostojící děti. Teda alespoň myslím, že ještě prší. Cedule ukazuje 2 km do cíle. 2 km!!! To přece doběhnu! Nedoběhnu… a přecházím zase do chůze. Od Buku dolů už ale opravdu běžím. Pomalu, ale je to běh. Předbíhá mě neskutečné množství lidí. I rychlík Tadeáš, který běžel jako doprovod své kamarádky, která nakonec pro obrovské problémy s kolenem vzdala. Slyším moderátora, vím, že cíl už je kousek. Snažím se na mokré šotolinové cestě neuklouznout. Za sebou slyším dusot kroků. Otočím se. Je tam spousta soupeřů. Snažím se co to dá … a jsem v cíli. Nedokážu říct, jestli mě předběhli nebo jsem jim utekla, nějak jsem to nevnímala. Ani nevím, jestli to, co mi stéká po tváři, je déšť se slzami nebo jen ty slzy. Jsem v cíli! DOKÁZALA JSEM TO! Ten pocit je nepopsatelný. Na krku medaile a přes hrazení obejmutí s Pavlem, který je v cíli už skoro hodinu.

med.jpg

Pocity v cíli se opravdu popsat nedají. To se musí zažít. Nebylo to zadarmo, nebylo to jednoduché a já hned v cíli, ještě celá bolavá vím, že to chci běžet ještě někdy. Vím, že všechen ten čas a energie věnované běhu a sportu obecně nebyly nadarmo. Zaběhnout 50 (dobře, 47,5 km) to nedá člověk jen tak z gauče. Cítím obrovský příval energie a hlavně nadšení do dalších běhů a tréninků. Tak snad se mi do toho podaří pořádně opřít 🙂


čas v cíli: 5:09:31
pořadí celkové: 209/303 (38. žena, v kategorii 22.)

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.