Vést a nebo doprovázet?

„To bude běžkyně/cyklistka/sportovkyně,“ slyším často z mého okolí o naší malé. Ještě neudělala ani pokus o první krůček, a okolí má téměř jasno. „Když má za rodiče vás dva, tak to nemůže ani jinak dopadnout!“ Aha. Z části lidí v mém okolí cítím ale i jisté obavy, že pokud nebude malá taková sportovně zapálená jako my, budeme ji k tomu nutit, příp. pro nás nebude dost dobrá.

Takže takhle. Samozřejmě jí v budoucnu chci ukázat všechno, co tak trochu umím a co podle mě stojí za to. Chtěla bych, aby zažila ten úžasný pocit, jaké je to naprosto zpocená a zničená vylézt na kopec, zastavit se, a uvidět tu krásu. Chtěla, aby věděla, jaké je to je protnout cílovou pásku a moci si říct „já jsem to fakt dokázala!“ Chtěla bych, aby dokázala to hezké najít na plných sjezdovkách, stejně jako na bílých pláních s ostře vyříznutou běžkařskou stopou. Nebo aby si tu stopu dokázala sama vyšlapat na poli za domem. Chtěla bych, aby věděla, že čas se dá trávit venku, v přírodě, na zahradě, na ulici s kamarády, prostě jinak, než u počítače nebo u televize. Chtěla bych, aby se nebála vzít do ruky tužku nebo pastelku, tempery, nůžky, lepidlo … a popustit uzdu své fantazii. Aby tu fantazii podporovala i četbou knih. Aby si zkusila střihnout do látky a aby zažila ten pocit, kdy poprvé z kusu látky sama něco hezkého stvoří.

Toto všechno jsou věci, které tak trochu dělám, dělám je ráda a o které bych se zcela přirozeně chtěla podělit se svou dcerou. Chtěla bych jí tyto možnosti ukázat. Zároveň bych jí ale chtěla nastínit i úplně jiné cesty a směry, které existují, třeba ten hudební, který je pro mne dost neprobádaným územím. A hlavně – chtěla bych jí dát možnost volby. Pokud se rozhodne hrát na housle, hrát volejbal, šachy …nebo cokoliv jiného, má moji plnou podporu. Prostě si půjde po té vlastní cestě. A já ji na té cestě budu ráda doprovázet. Nepotřebuji ji vláčet tou svou cestou, vést za ruku cestou běhu, cyklistiky, triatlonu a vysokohorských túr.

Je toho hodně, co jí chci ukázat. Tak nějak přirozeně, nenásilně. Snad se mi to podaří.


Původně jsem chtěla psát o rozdílu mezi „vést“ a „doprovázet.“ Asi se mi to tak úplně nepovedlo. Ale někde mezi řádky, to tam snad je 🙂

Co chci od života?

Chtěla bych se dožít samostatnosti svých dětí.

Chtěla bych se dožít toho, že jsou šťastné, ať už to znamená cokoliv.

Chtěla bych žít co nejdýl po boku mého muže.

Chtěla bych zažít co nejmíň bolestivých ztrát.

Chtěla bych, aby co nejmíň bolestivých ztrát zažili mí blízcí.

Chci toho moc? Toto chce asi každý, nemyslím, že bych chtěla něco extra. Bohužel ne každému se tato jeho přání splní. Bohužel jejich splnění není vůbec v našich rukách.

Hostěrádky podruhé

Rok se s rokem sešel a já se vrátila do Hostěrádek, na místo, kde jsem poprvé absolvovala triatlon a kde jsem této kombinaci plavání, cyklistiky a běhu propadla.

Vysoké teploty ve mne vzbuzovaly obavy ohledně kvality vody. Hladina byla oproti loňskému roku minimálně o metr níž, na pohled ale nevypadala nijak hrozně, takže jsem se rozhodla do toho jít a tak jsme se s Pavlem zaregistrovali. Nalepit číslo na kolo a na helmu, kolo do depa, věci do depa, čip na nohu, číslo na pás… no už jsme z toho nebyli tak vyjukaní jak posledně.

S ohledem na loňské zážitky jsme pořád chodila kontrolovat kolo a upouštěla vzduch z duší, až se mi Pavel smál, že snad pojedu po ráfku a že s takovou to na první díře cvaknu.

Rozprava před plaváním, rozplavba, resp. v mém podání namočení se do vody (teplota se blížila teplotě vzduchu) a přesně ve 12 hodin start pro 23 žen. Poslední dobou jsem propadla pocitu, že to s tím mým plaváním není tak hrozný. Pocit to byl, jak jsem velmi rychle zjistila, mylný. Většina žen nasadila kraul a obkružovala druhou bójku ve chvíli, kdy já jsem se plácala teprve kolem té první. Prsama, jak jinak. Z teplé, nebo spíše horké vody, se mi chvílemi až navalovalo.

Ještě než jsem dokončila první plavecké kolo, vystartovala téměř stovka mužů. Jsem moc ráda, že jsem se tam s nimi nemusela mlátit. Vyběhnout nahoru, oběhnout nástěnku a šup zpět do vody. Teprve v tomto kole se mi začíná plavat relativně dobře, některé muže předplavu a u výlezu z vody jsem ve chvíli, kdy z vody vylézá i Pavel, ovšem ten po prvním kole.

V depu mi to (pocitově) odsýpá. Slyším komentátora, jak hlásí odjezd jedné z mých soupeřek na kole. Ty další dvě, ty už jsou dávno na cyklistické trati, to je mi jasné, ale tuhle, tu bych snad dát mohla. Vyběhnu z depa, nasednu na kolo a musím konstatovat, že tvrdší pláště by neškodili. Co už. Trasa se oproti loňsku změnila z důvodu opravované silnice a jede se do Šaratic a následně do kopečka k Hruškám. To celé dvakrát. Jednu ženu předjedu … a pak už se přesemně přeřítí první chlap a následují další a další a další. Na té cyklistice budu muset zapracovat. Před každou točkou vidím tu soupeřku, kterou chci dohnat. Někdy mám pocit, že se k ní blížím, jinde se mi zase zdá, že se mi vzdaluje. Za chlapama se neudržím, žádná žena podobné výkonností kategorie v dohledu není, tak si to všechno pěkně odjedu za svý. V protivětru a ve vedru. Občas se stíhám i napít. Trasa byla kratší než loni, dle info od pořadatelů pouze 17,5 km. Naštěstí!

Před depem trošku zvolním, potřebuji se na běh vydýchat. Vítaná voda a vyrážím do prvního běžeckého kola ze 3. Zase se tam na některých místech točí a běžci se míjí, takže o soupeřce mám poměrně dobrý přehled. To nedoženu… Ale snažím se. Houbičky, voda a první kolo dokončeno. Druhé kolo. Peče šíleně. Na celém okruhu je jen minimum stromů! Začíná to vypadat, že se soupeřce přibližuji, před námi je poslední kolo. S houbičkou v ruce se vydávám ji pronásledovat. Mám pocit, že se jí přibližuji každým krokem. O kousek. Chvílemi se cítím na omdlení… a pak ji někde za polovinou posledního kola předbíhám. Zbývá si ji už jenom pohlídat. Pozdravím se s panem Kubínkem, kterého předbíhám, otočím se a vidím, že soupeřka je podstatně blíž, než jsem si myslela. Na vykecávání není čas. Zaberu, odmítám houbičky a jsem v cíli! Soupeřka dokončuje asi 20 s po mě. Než mi odeberou čip, dají účastnickou medaili a já se trochu vzpamatuji, je v trapu. Nakonec jsem ji ale našla a za krásný souboj jí poděkovala.

Dokončila jsem v čase 1:12:39. Kvůli jiné trase cyklistické části si tento celkový čas nemůžu srovnat s tím loňským. Z plavání, běhu a času stráveného v depu to ale vypadá, že jsem se přece jen trochu zlepšila a stejně jako loni to znamenalo 3. místo.

tt host.jpg

V cíli čekám na Pavla. Do svého posledního kola vbíhal ve chvíli, kdy já jsem už byla po dokončení závodu při smyslech. Nakonec i on dokončuje a je stejně jako já rád, že v tomto horkém počasí přežil.

Jsem unavená, ale šťastná. Je to třetí letošní triatlon, s největší pravděpodobností poslední. Jsem zvědavá jak dopadnu v celkovém hodnocení triatlonové ligy.

A plány do budoucna?
V zimě (cca XI./2018 – III./2019) bych ráda zapracovala na plavání, a to jak pod odborným vedením, tak i sama. Myslím, že to chce plavat, plavat a zase plavat, až si člověk ten pohyb zautomatizuje. Snad se mi zadaří min. 1× za 14 dnů dostat do bazénu.
Ráda bych v příští sezóně zkusila jeden krátký triatlon, tzn. prakticky dvojnásobné vzdálenosti oproti sprintu (tedy 1,5 km plavání, 40 km na kole, 10 km běhu).
Uvidím. Uvidím, co mi dovolí zdraví, čas a další aktivity. Buď to půjde, nebo nepůjde. Dělám to pro radost a ne pro čest, slávu a zapsání do kronik 🙂 A zatím mě to fakt děsně baví. Oproti samotnému běhu mám pocit, že se mám pořád kam posouvat. Tedy – ne že by byl můj samotný běh tak dokonalý, ale tam mám pocit, že na nějaké výraznější zrychlení fyzicky nemám. Tady mám v plavání i cyklistice hooodně velké mezery. Tak jsem zvědavá, kam až se mi to podaří posunout.

Vysočanský X-trail

Měsíc po Blanenském plecháči jsem věnovala … čemu vlastně? Nedala jsem si ani jeden čistě triatlonový trénink. Ani jednou jsem netrénovala přechody mezi jednotlivými disciplínami. Na kole jsem se plácala do práce a zpátky, běhala jsem tak nějak podprůměrně, a jediné, čemu jsem se věnovala nadprůměrně, bylo plavání. Následky to na mě ale žádné výrazné nezanechalo.

Na Vysočanský X trail (tedy terénní triatlon) jsem se přihlásila ještě v euforii z Plecháče, s tím, že to v tom terénu nějak zvládnu na svém starém rozhrkaném trekovi. Jak se ale blížil termín závodu, nějak se mi to rozleželo v hlavě a já si prakticky na poslední chvíli půjčila horské kolo, Pells Razzer Race, přímo od Pells. S kuframa. Ano, výborná věc pro člověka, který celoživotně jezdí po asfaltu a má problém vycvaknout i svoje staré známé tretry. Na start sobotního závodu jsem se tedy dostavila značně dobitá, s několika modřinami a odřeným kolenem, zničená z více než 40km vyjížďky do terénu předchozího dne.

Ještě před startem se seznamuji s Lubošem a jeho ženou Monikou, přátelíme se na Stravě, a konečně se potkáváme i v reálu. Strašný, ten dnešní svět, bydlíme v sousedních dědinách a musíme dojet oba do Vysočan, abychom se seznámili naživo. Oba jsou to sympaťáci, Luboš má s sebou dokonce i 2 malé fanoušky 🙂 Potkávám kamaráda Toma, který se účastnil Lidového TT a dělá si ze mě legraci, že jeho životním snem je utkat se se mnou na trati, žel na to ještě nemá. Vtipálek.

U registrace to trošku vázne, někam se jim ztratil papír s přihlášenými přes net. Vše je ale rychle napraveno, na ruku i nohu mi vykouzlí krásnou 80, dostanu tričko (v dobré velikosti, hurá!), poukázku na limo/pivo a klobásku, číslo na kolo a číslo pro mě. Kolo se mi podaří do depa uložit vedle toho Pavlového, jsem ráda, aspoň budu mít přehled, jestli už odjel, přijel a tak, a vydáváme se k rybníku.

Voda se mi nelíbí. Je zelená a dost možná ne tak úplně zdravotně nezávadná. Naštěstí aspoň moc nesmrdí. Teplota příjemná, překvapuje mne (opět) množství lidí v neoprénech. Trasa kolem 3 bójek, vyběhnout z vody a to celé ještě jednou. Zdá se mi to takhle na pohled strašně daleko. Startuje se v 13:30 zvukem sirény. Z toho budu mít jednou infarkt.

Závodní pole je roztažené poměrně široce, tvoří se šílené vlny a voda se mi zdá nějaká hustá, každé tempo je hrozný boj. Cítím nohy i ruce, oproti tomu plíce skoro necítím. Rybník je mělký a mě rozčilují ti, kteří bójky obcházejí, já však hrdě plavu. První kolo za mnou, vybíhám z vody, vnímám ryk fanoušků (jo, fakt tam byli a bylo jich hodně!). Nohám se vůbec nechce, ráda zapluji zpět do vody. Rychlým pohledem kontroluji, že za mnou je ještě poměrně dost lidí, klidná pokračuji dál. První bójka, druhá, kolem té třetí a na břeh se snažím přidat. Ony ty prsa asi nebudou tak špatný styl, někoho jsem i předplavala. (z vody vylézám na 46. pozici/ 113).

Na břehu mám problém obout se do ponožek. Ve skutečnosti více než půl kilometru po asfaltu do depa odmítám běžet bosky, tak jdu rovnou do treter. Zjišťuji výhodu těch terénních, dá se v nich celkem dobře běžet, v silničních by se to nedalo. Vidím borce, co z vody vylézají v ponožkách.

V depu se moc nezdržuji, beru kolo a vybíhám z depa. Nasedám, ale nedaří se mi nacvaknout. Sakra, sakra, sakra! Mezi všemi přihlížejícími zaznamenám hned u trati hlasitě povzbuzujícího Toma. Konečně vyrážím! Chvíli po asfaltu a pak už polní cesta, louka, lesní cesta rozbitá od těžby dřeva a tak podobně. Ne, nejsem bajker. Do kopců se snažím co to dá, na rovině se snažím jet rozumně a z kopců brzdím, nerada bych se vysekala. Potkávám prvního závodníka, pro kterého závod skončil – přetržený řetěz. Spousta soupeřů mě předjíždí, snažím se zůstat v klidu, priorita je dobře dorazit do cíle. První kolo za mnou, teď ještě druhé. Jsem překvapená, že mě ještě nepředjel Pavel. Buď to vzdal a nebo šetří bolavé koleno. Předjíždí mě Luboš a chvíli za ním Pavel. Ok, svět je v pořádku. Na kraji cesty týpek lepí duši. V takto krátkém závodě se to prakticky rovná konec šancím na dobrý výsledek. O soupeřkách nemám naprosto žádný přehled. Na kole mě předjela pouze jedna žena, o které vím, že není z mé věkové kategorie. Někoho předjedu v závěrečném asfaltovém sjezdíku do depa (kolo končím 71./113).

Rychle přezout boty a je tady poslední disciplína, 5 km běhu. Vidím Pavlova záda. To je aspoň motivace! Na prvních metrech si málem nabiju držku, nohy mám z kola úplně vyklepané a běh je naprosto jiný pohyb. Na prvních 100 m beru zavděk vodou i houbičkou. Nikde jsem nenašla mapu trasy běhu, tak vůbec nevím, zda to bude do kopce, po asfaltu, nebo jak. Zjišťuji velmi brzy, že rovina to nebude. Ale běží se mi skvěle. Dokonce se mi zdá, že se Pavlovi přibližuji. Potkávám dva účastníky, kteří ještě dokončují svou cyklistickou část. Předbíhám pár mužů. Po soupeřkách stále ani vidu, ani slechu. Z toho, co jsem si o nich před závod zjistila předpokládám, že minimálně jedna přede mnou je. Vlastně ani nevím, kolik nás v kategorii startovalo. A už je tady cílová rovinka. Snažím se ještě někoho před sebou urvat, ale nejde to. Dobíhám do cíle (běh 54/113) a okrajově vnímám moderátora. Prý budu na bedně. Super, ani mě netrápí kolikátá. Pavel byl půlminuty předemnou. Dostáváme dřevěnou medaili, vodu, občerstvujeme se melounem.

Po triatlonu vždy cítím sundat ze sebe tu smradlavou kombinézu, učesat se, navonět a udělat se krásná. (normálně v životě a u běhu to takto nemám). Takže navoňaná a učesaná jdu prozkoumat, jak vypadají klobásky, nakonec radši navštívím veganský stánek a dopřeji si vegeburgr a tataráček z brambor. Mňam. Čekáme na vyhlášení. Do ruky mi doputují výsledky a já zjišťuji, že jsem v kategorii první. Jsem nadšená! Celkově jsem 63., překonat 700 m plavání, údajně 18 km MTB a 5 km běhu mi trvalo 1 hodinu 25 min a 38 s. Těžko srovnávat s čímkoliv jiným. tt.jpg

Stupně vítězů, medaile, ceny, rukou třesení, fotografie. Pořád nevím, jak se tvářit, kam se dívat a jak dlouho tam stát. Ale cítím se skvěle.

Vyzdvihla bych organizaci. Všude spousta organizátorů, na trati ukazovali směr a dokonce i fandili. Fanouškovská kulisa byla úžasná. Občerstvení fungovalo tak, že se téměř netvořili fronty. Zázemí bylo naprosto dostačující. Moderátor byl vcelku vtipný. … Prostě se mi tam líbilo. Pokud se naučím do příštího roku jezdit v terénu (a pokud si na to pořídím nebo zase půjčím kolo), tak bych se tam ráda zase ukázala.

Jinak za 2 týdny Hostěradský triatlon, to je jistota, tam se rozhodně chystám, budu-li živá a zdravá. Tam to všechno začalo, tam se snad bude dát srovnat, kam jsem se za ten rok posunula.

 

Blanenský plecháč

V neděli 17. 6. jsme se vypravili do Blanska, na už 36. ročník triatlonu Blanenský plecháč. Pro mě to tedy byl první ročník tohoto závodu, nikdy jsem zde nebyla a také proto, že to byl můj teprve druhý triatlon, jsem moc nevěděla, co od toho všeho čekat.

Stejně jako v Hostěrádkách šlo o tu nejkratší variantu, tedy variantu sprint, což znamená 700 m plavání, 20 km kolo a 5 km běh. Registrace probíhala v prostoru občerstvení Gizela, nedaleké záchody byly čisté a ženy (jako obvykle na těchto akcích) měly daleko menší frontu než muži. Vlastně neměly žádnou.

Krátce před plánovanou rozpravou jsme se shlukli poblíž mola v nádrži Palava, já jsem z přítomné Dany tahala informace o trase. Nebyla první, kdo říkal, že tam jsou výživný kopce. V tuto chvíli jsem si ještě pořád říkala, že přehání.

V 11:30 jsme se za zvuku sirény vrhli do vody, která prý měla 22°C, neopreny byly povoleny a mě upřímně překvapilo, kolik lidí opravdu v neoprenu plavalo. Mě tedy zima rozhodně nebyla. Rekordní počet závodníků (156) znamenal ve vodě pěknou řežbu. Celou dobu jsem se i se svým plaváním stylem prsa držela lehce za polovinou startovního pole, dostala jsem několik pořádných kopanců a ran, sama jsem jich taky několik rozdala. Plavaly se celkem 2 okruhy, pořád jsem se cítila dobře a hlavně mi neskutečně sedly nové (předtím ještě nezkoušené) plavecké brýle. Žádná voda v brýlích, žádné mlžení, mega rozhled, no super!

Z vody se škrábu pocitově lehce, dokonce se mi i dobře dobíhá do depa, které je vzdálené určitě přes 100 m. Seběh z hráze bosky po hrbolatém asfaltu v závodním rauši ani nevnímám. V depu trošku zmatkuji. Spousta lidí už odjela a tak si myslím, že kolo je jinde než ve skutečnosti je, celkem rychle ho ale najdu. S cyklistickými tretrami tam zápasí i soused po pravici a říká, že se na ty kopce teda vůbec netěší. Já stále nevím, co nás čeká.

Prvních 500 m je rovinka a pak se to začíná pěkně zvedat. Pořád mě někdo předjíždí. Docela dost namakaných borců, až jsem překvapená, že byli v plavání za mnou. Najednou rána! Hrkne ve mě. To už znám, to je prasklý plášť. Uf, naštěstí ne můj, o kousek dál míjím děvčinu, pro kterou závod už skončil. Někde na 3. km mě předjíží Pavel, i když bych se za něj strašně ráda zavěsila, tak to prostě nejde, kopce jezdit neumím. Z Obůrky do Těchova konečně přichází sjezd, kvalita asfaltu je ale mizerná, já neznám zatáčky, navíc se jede za plného provozu a tak radši moc neriskuji. Z Těchova už se zase stoupá do Veselice. Přemýšlím, že si dám gelík nebo tyčku, co s sebou vezu, nakonec se ale radši jen napiju. Myslím, že konzumace čehokoli by mě zbytečně zdržovala. V protisměru nás míjí ti, co už mají otočku za sebou, pěkně z toho kopce švihají. Konečně jsem i já na otočce. Hodně lidí mě na kole předjelo, chvíli jsem si myslela, že jsem úplně poslední, tady ale zjišťuji, že za mnou pořád někdo ještě je. Druhá půlka je vyloženě zadarmo, prakticky celá z kopce, ale protože to tam neznám, držím se zpátky. Ještě že! V Těchově, v jedné zatáčce, se s protijedoucím autem, které zrovna předjíždí cyklistu, mineme jen o centimetry. To mě teda docela rozklepalo. Děvčina, kterou jsem měla na dohled, mi zmizela. Ale to už jsme v Blansku, předjíždí mě nabušený cyklista na super kole, a už je tu poslední stoupáníčko, sjezd kolem zámecké zdi a nakloněná rovina do depa.

V depu mě trochu naštve (nepřítomný) soused. Ano, byly tam stísněné podmínky, ale nemusel si svoje věci naházet přes moje. Zpod jeho ručníku lovím moje běžecké boty, hledáním kšiltovky se v tom zmatku radši ani nezdržuji. Kolo jsem pokazila, vím to, předjela mě strašná spousta lidí, ale rozhodně to nechci vzdát a bojuji o každou vteřinu.

Takže běh. Pocit vyklepaných nohou z kola už mě nepřekvapí, narozdíl od toho, že se vybíhá na hráz. Fuj! Uhýbám těm, co už míří do cíle. Na dohled mám děvčinu, se kterou jsme se několikrát na kole předjely. Cílem je neztratit ji z dohledu. Cesta stoupá. Vidím, jak děvčina jde, přesvědčuji se, že když ona půjde a já poběžím, určitě ji předběhnu. Vidím, jak ona předbíhá jedno totálně vyřízené děvče, a druhé takové! Zaberu, a mám je taky. Moje soupeřka na dohled se připojila k jednomu muži, který ji táhne do kopců. Rozestup se přestává zmenšovat. Aspoň, že se nezvětšuje. Několik zatáček ve stoupání lesem a už ji nevidím. Konečně se přehoupneme přes vrchol trasy, teď už to bude jen dolů a dolů, po panelovém chodníčku. Natáhnu krok a za chvíli už jí dýchám za krk. „Jdeš s námi, nebo před nás?“ ptá se muž. „Ráda bych před vás, ale nevím, jestli to půjde,“ odpovídám. Uhýbají, abych je mohla předběhnout. Pochválím ženu, že hezky běží. Je to pravda, její styl je opravdu líbivý. „Počkej!“ volá na mě, „doufám, že seš mladá?!“ Odpovídám, že jsem do 29 let. „Super, tak to nejsi moja, to můžeš běžet!“ Pousměji se a pokračuji dál. Na dohled mám nějakého mladíka, už jsme ale na hrázi, která je cílovou rovinkou. Byť se vzdálenost mezi námi zmenšovala, doběhl předemnou.

Cíl! Čas 1:30:54. Pavel s vodou. Meloun. Ionťák. Voda. Jsem vyčerpaná. Ale šťastná. Děkuji té, co doběhla za mnou a gratuluji jí k výkonu.

Vydechnu, v depu si jdu vyzvednout kolo, u auta se převlékám, vystojím šílenou frontu na zaslouženou kofolu a cigáru, usedám na lavičku ke stolku v prostoru občerstvení a nechce se mi zvedat. Odlepit zadek mě přiměje až vyhlášení vítězů v jednotlivých kategoriích. Jsem 3. Přiznejme, že v kategorii jsme byly 3. Ne, necítím se trapně. Vím, že jsem bojovala a že jsem se rvala o každou vteřinu. Vím, že nikdo nikomu přece nebránil, se na tento závod přihlásit a tak mohla být naše kategorie početnější a souboj dramatičtější. A hlavně vím, že to byl čas jen o 2 min horší než loni v Hostěrádkách, ale s tím, že zde byl nesrovnatelně horší profil jak cyklistické, tak i běžecké části. Z výsledkové listiny taky vím, že druhá je přede mnou jen o 2 minuty, a, světe div se!, je to ta, co mě letos na aqatlonu nadělila asi 9 minut (?), takže buď jí to nesedlo, nebo se zlepšuji. Doufám, že správná je ta druhá varianta 🙂

35423085_10210824915052442_5523007194498334720_n

asi 4 minutové video z plecháče zde 

Z deníčku začínající triatlonistky

Loni v srpnu jsem absolvovala můj první triatlon, doběhla jsem nadšená a s jistotou, že to sice bylo poprvé, ale ne naposledy. Sen, že jednou absolvuji železňáka, je stále živý, a já to reálně vidím tak, že si ho nadělím ke 40. narozeninám. Což je za nějakých 13 let, že. Času dost. A nebo ne?

Rozhodla jsem se začít trénovat. Ráda bych v srpnu zase do Hostěrádek, a ještě  předtím, v půli června, zkusit Blanenský plecháč.  Pocity z loňských Hostěrádek jsou stále živé, a tak jsem se rozhodla aspoň trošku potrénovat kombinaci těchto tří sportů, které mám všechny moc ráda (plavání ze všech nejmíň) a ani jeden mi pořádně nejde a rozhodně v nich nevynikám.

  • Trénink I. aneb doufám, že bude teplá voda:

Účetní u oběda prohodila, že její syn je blázen, a skoro každé odpoledne se chodí s kamarády koupat do řeky. Do řeky? Tak to já bych mohla zvládnout už vlézt do nějaké stojaté prohřáté vody. Zvolila jsem Mariánské údolí, 2. rybník, přístup z hráze, meku zapálených plavců. Dřív než já do vody šupl had (nebo slepýš) vyhřívající se na kamenech, voda byla rozhodně studenější, než jsem si představovala, a já tam s vypětím všech sil přibližně 10 minut předváděla to, čemu soukromě říkám plavání. Mé nadšené hned po výlezu z vody výrazně zchladil šlachovitý děda, který mi sdělil, že plavu opravdu hrozně. Jako bonus mě nějaký cyklista s nadváhou předjel na kole do kopce a já jen doufám, že měl elektrokolo. Běh mezi poli je ideální disciplína, téměř nikoho nepotkáte a zajícům a koroptvím je váš styl upřímně jedno.

  • Trénink II. aneb doufám, že tam nebude ten děda:

Co myslíte. Byl tam. Ještě, než jsem sesedla z kola, se ke mně nadšeně hlásil a že je zvědav, jak jsem pokročila. No, to já taky. Informace, že jsem techniku studovala na internetu, ho upřímně pobavila a já radši nezapřádala další debaty a šupla do vody, tentokrát bez hada. Voda byla výrazně teplejší než posledně, což mě mile překvapilo, stejně jako děda, který poté, co jsem se doplácala zpět na břeh, s potěšením konstatoval, že oproti posledně to bylo na jedničku. Nezapomněl dodat, že bych se měla naučit kraul, protože je rychlejší. Ano pane, to vím i bez vás. Sebevědomě jsem nasedla na kolo, tentokrát jsem předjížděla já a s nadšením se vrhla do běhu. Nohy totálně tuhé, běh střídá chůzi a já mám na tváři výraz totálního utrpení. Stejně tak se i cítím. Docela drsné zjištění, že ta disciplína, které věnujete nejvíce času a která vám dle vašeho skromného názoru jde nejlépe, vám dá vlastně v kombinaci s těmi ostatními zabrat nejvíc.

  • Trénink III. aneb radši volím jiný rybník:

Je na čase změnit lokaci a vyrážím do o něco bližších Hostěrádek. Rybník je to menší, rybářů je tam tak stejně, jak v Mariánském údolí, takže koncentrace na m2 vodní plochy je daleko větší. Samozřejmě se mi jednomu z nich podařilo zamotat do vlasce. Určitě byl nadšen, ale protivný nebyl. Jako pokrok vnímám to, že se mi snad poprvé v životě podařilo nasadit plavecké brýle tak, že mi do nich neteče. Na silničce mám defekt, takže se dřu na svém druhém nejlepším kole – asi 15 let starém trekovi. Kdo nezažil, rozdíl nepochopí. Toto kolo má jednu výhodu: jen z něj doma seskočím, nemusím se přezouvat a mohu hned pokračovat během. Takže nohy mají méně času na regeneraci a jsou tužší než obvykle. Také se cítím hůř než obvykle. Proč já tohle vlastně dělám?

  • Čistě plavecký trénink I. aneb první nesmělé pokusy o kraul:

Letní odpolední teploty vybízí ke koupačce. Nebo k TT tréninku. Na který (jako celek) ovšem není čas. Nakládám tedy do auta maminku i sebe a vyrážíme do sousední dědiny, do areálu bývalého koupaliště, který je sympaticky zrevitalizovaný a v jedné z nádrží je možné i plavat. Voda jako kafe, zopakuji šikovné nasazení brýlí tak, aby mi do nich neteklo, a pokouším se nesměle o kraul. Kraulové nohy by mi snad šly, zkombinovat to s rukama a dýcháním je však pro mne v tuto chvíli téměř nemožné. Uplavu tak 6 kraulových temp a totálně zadýchaná dál pokračuji stará dobrá prsa. Ale i těch 6 temp je pro mne úspěch a nevzdávám to.  Po asi 15 minutové přestávce neodolám a jdu to zkusit do vody ještě jednou. Únava je znát, kraula nejdou, a jako bonus mi teče do brýlí.

 

Člověk má jednu chvíli pocit, že se mu začíná dařit, a pak zase spadne téměř na samý začátek. Důležité je nevzdávat se.

Blanenský plecháč je už příští víkend. Ambice si vlastně asi ani nedělám. Chci zjistit, jak se budu cítit, jak se mi bude plavat, když budu vidět soupeře mizící v dáli. Jak se mi pojede na kole (propozice mluví o táhlém stoupání!) a hlavně jak se mi poběží. Doufám, že teď to bude o něco lepší jak loni v Hostěrádkách. Tři plné triatlonové tréninky nejsou moc, ale pořád je to víc, než jsem tomu dala před loňským TT.

Cesta za snem

Každý člověk je do jisté míry snílkem. Sny (nebo snad možná „cíle,“ chcete-li), mohou být různé. Stejně tak přístup jednotlivých lidí k jejich tužbám: někdo dělá vše pro to, aby se mu jeho sen splnil, třeba šetří peníze, aby mohl procestovat půlku světa. Jiný jenom sedí, v hlavě a/nebo srdci má nějaký sen, který řadí do kategorie „dětský“ či dokonce „nesplnitelný“ a proto, aby se jeho sen stal skutečností, nic nedělá.

U mě to s vývojem snů bylo zajímavé. Kdysi, ještě na gymplu, kdy jsem kvůli zdravotním problémům ani nechodila do tělocviku (odhadem rok 2006), jsem si říkala, že JEDNOU bych si ráda zaběhla maraton. Ale nic jsem pro to nedělala. Nevěřila jsem, že je to reálné, byl to sen z kategorie nesplnitelných snů. Pak jsem do tělocviku chodit začala, zjistila jsem, že to se mnou a sportem až tak úplně marné asi nebude, a postupně jsem se rozběhala. „Pořádně“ v roce 2013. Maratonská vzdálenost se mi ale stále jevila jako nedosažitelná, zasunula jsem tento sen někam do pozadí a spokojila jsem se s otřepaným klišé, že „i cesta může být cíl.“ Běh se pro mě stal koníčkem a já byla spokojená.
Netrvalo to dlouho a ten hlásek, který mi našeptával, proč si svůj sen nesplnit zrovna teď a proč to stále odkládat na neurčito, nabral na intenzitě. A tak jsem si řekla: proč ne, a 8. května 2016 si v Praze zaběhla svůj první maraton.
Když mi kousek před cílem začalo docházet, že jsem prakticky z ničeho svůj sen postavila na nohy a dotáhla ho do vítězného konce, málem mi hrkly slzy do očí. Ten pocit se snad nedá popsat. Nebyl to žádný závratný čas, nebylo to jednoduché, ale rozhodně to stálo za to.

No a co dál? Ozývá se nový hlásek: JEDNOU pokořit celého Ironmana. Už vím, že cesta to nebude krátká, jednoduchá ani bezbolestná. Netvrdím, že se mi to podaří letos nebo za rok, dokonce třeba až splním takové ty „ženské radosti a povinnosti“ týkající se zplození a výchovy potomstva, což by znamenalo, dejme tomu za 18 let.
A třeba taky vůbec nikdy. Vím to, ale nezabrání mi to se na tu cestu vydat. Naučila jsem se, že i cesta člověku může dát spoustu věcí.

Mé sny se (možná zatím) řadí do kategorie „sportovní“ a „sebepřekonávací.“ Ale myslím si, že se to tak dá vztáhnout na jakýkoliv jiný sen. K některému je cesta jednodušší, k jinému složitější, někomu se možná k tomu vytouženému cíli dojít nepodaří, ať už řízením osudu, okolnostmi nebo slabou vůlí. Důležité je nevzdat to ještě před začátkem. Určitě i ta cesta člověku něco dá, i kdyby to mělo být poznání, že o splnění tohoto snu zas až tak úplně nestojí.

Já do toho jdu! Pokud se mi do cesty nepostaví nějaké nepříznivé okolnosti, budu začátkem srpna stát na startu svého prvního triatlonu. S Ironmanem se to rovnat ani zdaleka nemůže, ale…je to první krok na dlouhé cestě za snem.

Tak hurá do toho 🙂