Orlicko a Orlické hory

Konec září… počasí už není tak teplé, příroda se začíná pomalu zbarvovat. Rána jsou mlhavá a večer je čím dál tím dřív brzy tma. Přesto je ještě pořád hezky na výlety do přírody. Jako destinaci našeho podzimního prodlouženého víkendu jsme zvolili Orlické hory.

Orlické hory – hraniční kraj plný vojenského opevnění. Ano, zde najdete nejen spoustu „obyčejných“ řopíků, ale také několik srubů a mj. známou tvrz Hanička. Tyto turistické zajímavosti ale mne i mého muže nechávají naprosto chladnými, takže je zejm. kvůli nedostatku času vynecháváme a vyrážíme do přírody.

Příroda Orlických hor je naprosto odlišná od té kulturní zemědělské krajiny, kterou známe od Brna. Pole jako taková téměř nepotkáte. Zato pastviny s koňmi, kravami, ovcemi i kozami jsou poměrně časté. A nebo takové obyčejné louky. Hory jsou zalesněné, hřeben s klečí a borůvčím, které známe třeba z Jeseníků nebo Krkonoš tady nenajdeme.

P1000528

Při zkoumání turistické mapy nevíme, kam vyrazit dřív. Nakonec se rozhodneme rozchodit prakticky po rovině, další den vyrazit kvůli předpovídanému škaredému počasí „do civilizace“ a poslední den pokořit nejvyšší vrchol Orlických hor. Asi netřeba zmiňovat, že vše jsme absolvovali s naší malou v manduce. Tentokrát jsme kočár vůbec nebrali a byť by využití našel, tak nám nechyběl.

  • Zemská brána; mapa, 16,5 km

Od aktuálně opravovaného kostela v Klášterci nad Orlicí vyrážíme po modré turistické značce kolem Divoké Orlice. Ta je zpočátku poměrně široká a klidná a vy možná zažijete trochu zklamání, protože jste čekali něco „divočejšího.“ Když se ale po 3 km asfaltová cesta změní v lesní cestu, řeka se o něco více zařízne mezi rulové skály a vy budete mít oči otevřené, uvidíte, jak je tam krásně. Třeba budete mít štěstí jako my a uvidíte proletět ledňáčka. S životem okolo řeky vás seznámí panely naučné stezky. Minete víc než 20 m vysokou Ledříčkovu skálu, kde se podle legend schovával místní „Jánošík“ Ledříček. Uvidíte i pěchotní srub RS 54, který na mne stejně jako většina takových staveb v českých lesích působil tak trochu hrůzostrašně až strašidelně. Modrá turistická značka dál pokračuje přes Pašeráckou lávku, která se ale zrovna opravovala, vstup zakázán a i kdyby nebyl, reálně tam nebylo po čem projít. Spojujeme se tedy s červenou a bereme to kolem Orlické chaty, kde doufáme v nějakou teplou polévku. Marně. Mají zavřeno. Pokračujeme po silničce, přejdeme kamenný most přes Orlici a jídla se dočkáme až v Českých Petrovicích. Bylo vynikající, vyplatilo se na něj počkat. Po šotolinové a asfaltové cestě kolem mlýna přicházíme k rozlehlé v. n. Pastviny. Inu, rozlehlé… není ani tak široká jako dlouhá, má prý 7 km! A odtud už je to zpět do Klášterce jen kousíček.

  • zámecké parky Častolovice a Kostelec n. Orlicí

Pro nás taky trochu netypický výlet „do civilizace“. Na prohlídku zámku se s naší téměř půlroční cácorkou ještě necítíme, proto jsme se prošli pouze po zámeckém parku. Začínáme v Častolovicích. Prvně si prohlédneme přístupné nádvoří, malou zaujmou papoušci ve dvou klecích. Zámecký park na mapě působil poměrně rozlehle, jeho skutečná velikost, tedy spíše malost, nás tak tedy trochu překvapí. Rozhodně se ale nenudíme. Milovníci růži si zde přijdou na své, je jich tu vysázen bezpočet druhů, každý se jménem. Já tomu nerozumím, tak se jenom kochám. V ohradě si prohlédneme divoké prase, bílé daňky a jelínka Honzíka. Do minizoo nejdeme, my dva se bez ní obejdeme, a slečna spící v manduce by z ní nic neměla.
Po cyklostezce tedy míříme do Kostelce nad Orlicí. Pokud budete cestu plánovat pomocí mapy.cz, bude to vypadat že je to daleko, předaleko. Skutečnost je taková, že v jednom místě, zřetelně označeném směrovkou, je průchod pod železnicí a celá „nezáživná“ cesta po asfaltu se tím výrazně zkrátí. Kostelecký zámek není tak výstavní jako ten v sousedních Častolovicích a také zámecký park je naprosto jiného charakteru. Jde spíše o lesopark s výraznými stromy – solitéry.

  • Šerlich a Velká Deštná; mapa, 15,5 km

V Deštném v Orlických horách takhle mimo sezonu (ať už zimní či letní), nebude problém zaparkovat. Vybíráme jeden z četných plácků kolem silnice a vyrážíme na hřeben. Stoupání je z počátku poměrně prudké. Z vyhlídky „Nad národním domem“ toho kvůli mlze moc nevidíme, tak alespoň na panelu naučné stezky porovnáváme fotky „kdysi“ a „teď“ z Deštného a jeho okolí. Po stále stoupající cestě k Šerlišskému mlýnu přemýšlíme nad tím, kde se vzal mlýn, takto vysoko a daleko od civilizace. Na tuto otázku nám částečně odpoví další naučná cedule, dříve tu prý bylo více stavení, a kopce nebyly pravděpodobně tolik zalesněny. Když narazíme na „hraniční“ červenou, potkáváme i nějaké jiné lidi. Velká skrumáž jich je u Masarykové chaty na Šerlichu, aby taky ne, když se sem dá dojet autem. Uvnitř Masarykovy chaty je teplo, a také poměrně plno, přesto se jídla dočkáme rychle. Dále pokračujeme na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, která dostojí svému jménu a my trochu zmokneme. Jsme zde ale moc brzy, rozhledna se teprve staví. Pak už přes Luisino údolí scházíme zpět do Deštného.

 

A na závěr místo, které jsem již dlouho měla na svém seznamu „chci navštívit“ a to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. O jeho pohnuté historii si může každý přečíst, ale být tam … to je nepopsatelný zážitek. Byli jsme zde i na mši. Překvapil nás plný kostel, plný kostel mladých lidí, mladých rodin s dětmi. Věkový průměr odhadem … 30? 35? Moderní částečně skleněná střecha a oltářní „obraz“ ve spojení se zbytky barokních pilířů, kamennou podlahou a kamennými zdmi. Absence varhan. Dočasná nebo trvalá? Nikterak nechyběli. Návštěva věže se zavřenými okny. Bez výhledu? Nikoli, stačí jen zvednout hlavu a obdivovat umění mistrů tesařů.

P1000550

Myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Nejen do Neratova, ale do Orlických hor jako takových. A asi ani nebudeme hledat lepší ubytování. Musím pochválit a doporučit Penzion U Pytláka. Pokud hledáte ruch města a zvuk motorů, nebude to nic pro vás. Pokud vás dokáže potěšit ráno pohled na srnky pasoucí se na louce a chcete se přímo „u baráku“ brodit záplavou kaštanů, tak doporučuju 🙂

 

Jeseníky známé a neznámé

V srpnu jsme opět vyrazili do Jeseníků, tentokrát v sestavě obohacené o jedno čtyřměsíční prtě, které zatím neprojevuje vlastní výletové preference (houpačky, kaluž, zoologická), takže můžete vyrazit kamkoliv jen chcete. Jedinými limitujícími prvky je do jisté míry počasí, čas, terén a vaše fyzické schopnosti.

Vzhledem k výše uvedenému a taky k tomu, že jsme v Jeseníkách byli nedávno, kdy jsme si prošli ta nejvíc profláklá místa, jsme mohli objevovat místa o nic méně zajímavá, která však možná pozornosti některých návštěvníků Jeseníků unikají (a díky tomu tam nepotkáte davy turistů). Tak co všechno jsme viděli?

  • kolem Bludova, mapa, 12 km
    Osobně mě překvapilo, kolik zajímavého se kolem tohoto poměrně malého lázeňského městečka nachází: poutní kostel Božího Těla s křížovou cestou okolo je příjemným místem, do kostelíka se nám bohužel nahlédnout nepodařilo, ochutnat vodu z místního prý zázračného pramene ano. Rozhledna Háj je poměrně hodně do kopce, výhled z dřevěné rozhledny ale stojí za to. Jen pozor na dvě věci: je zpoplatněná a tedy má otevírací dobu, a v době naší návštěvy bylo nahoře obrovské množství včel či vos, které mi nedalo klidu si ten výhled pořádně užít. Zříceninu hradu Bludov potupně obcházíme asi hradním příkopem, nechce se mi škrábat do zarostlého kopce. Větší množství lidí potkáváme jak jinak než u jídla v restauraci Bludoveček. Jídlo dobré, obsluha rychlá, pro děti může být zpestřením farma se zvířaty. Kaplička u cesty mezi Šumperkem a Bludovem, místo, které z auta nemůžete přehlédnout a vyloženě láká k návštěvě. Pěkný dojem kazí jedině opravdu rušná silnice. Následuje lesopark s jezírky, podle mapy to vypadá, že je přes něj přístupný zámecký park. O kus dál, na louce na kopci je nová, volně přístupná rozhledna Brusná.
  • vodopády
    Při pohledu do turistické mapy Jeseníků mě překvapila jedna věc, a to množství vodopádů. My jsme navštívili dva:
    vodopády Borového potoka: jedná se o nejvyšší vodopád na Šumpersku, a tedy je i poměrně známý. Navíc se nachází jen kousíček od frekventované trasy – modré turistické značky, která vede k spodní nádrži Dlouhých strání. Začátek cesty (asfalt) by se mohl jevit jako vhodný pro kočárek, na samém konci jsem ale měla co dělat i s manducou. Bylo po dešti, kameny i kořeny byly kluzké, chvílemi se cesta měnila v potůček. Určitě je to ale vhodný výlet i pro rodiny s dětmi, které už nějaký ten kilometr ujdou sami.
    kaskády Divokého potoka: cestou z Koutů na sedlo se mimo turistickou značku nacházejí kaskády Divokého potoka. I ta cesta je taková divoká, poměrně zarostlá, asi k těmto vovopádům moc lidí nemíří. Prvně široká (ale zarostlá) lesní cesta se mění v ještě zarostlejší pěšinu, která v samém závěru přechází v kozí stezku přes kameny a keře. K samotnému vodopádu, resp. k té hlavní kaskádě jsem se s manducou neodvážila, i tak to ale byla moc pěkná vycházka kolem potůčku.P1000325
  • zámecké parky
    Kromě spousty vodopádů je překvapující i množství zámků. Skoro v každé vesnici či městečku se jeden více či méně zchátralý (či opravený) nachází. Osobně nepotřebuji navštěvovat zámecké interiéry, navíc s malým mimčem to asi ani nejlepší nápad. Takový volně přístupný zámecký park ale může být vhodným cílem vycházky mezi deštěm a deštěm (a navíc způsobem, jak využít kočárek, když už ho s sebou máte a ještě jste ho nepoužili). My jsme navštívili krásný park v Loučné nad Desnou
  • Kamenné okno, Keprník, Vřesová studánka, mapa, 14,5 km
    Pro někoho profláknutá trasa, pro mne osobně objevná výprava. Výchozím bodem je Červenohorské sedlo. Dobrá zpráva – v létě se zde parkovné neplatí. Stoupání po červené turistické značce, šotolinovou cestou, kolem Památníku obětem hor, kde nás zastavilo nemilé zjištění, kolik lidí i dnes umírá v horách. U Bílého sloupu, připomínky původního turistického značení v Jeseníkách, odbočka na prošlapanou pěšinu mezi borůvčím, do kopce. Otevírají se krásné výhledy na Praděd. Moc lidí tady nepotkáte. Z vyhlídkového místa nad Vřesovou studánkou vidíte věžičku kapličky, ale nescházíte, protože tudy půjdete zpět. Po žluté pokračujete ke Kamennému oknu, zajímavému skalnímu útvaru. Pak už se zase napojíte na „turistickou dálnici,“ kterou stoupáte až na vrchol Keprníku. Odtud se nabízí krásný  kruhový výhled, troufám si říct, že hezčí, než z Pradědu. Cestou zpět nestoupáme zpátky ke Kamennému oknu, ale jdeme tou nižší trasou k Vřesové studánce. Zajímavé místo. Zpět na Červenohorské sedlo už to pak je co by kamenem dohodil.

Jeseníky jsou krásné. Stojí za to je navštívit a podívat se i někam jinam, než na ta úplně nejznámější turistická místa. V záloze máme ještě spoustu dalších míst, která máme v plánu navštívit, nejen další vodopády 😉 Takže si troufám tvrdit, že jsme zde nebyli naposledy!

 

Rakovecké údolí

Krátký tip na výlet nedaleko od Brna: mezi Jedovnicemi a Račicemi – Pístovicemi se rozkládá Rakovecké údolí. Něco luk, něco lesa, něco skal. Kus krásné přírody. V létě spousta motýlů. Naučná stezka. Bohužel, v Rakoveckém potoce za tohoto sucha málo vody. Tak málo, že brod není brodem. Na jaře zde prý kvetou bledule. Klid a ticho. Pár chodců. O něco více cyklistů, ti ale prosviští a jsou pryč.

Takový si odnáším dojem z mé první návštěvy (části) Rakoveckého údolí. Troufám si tvrdit, že jsem zde byla sice poprvé, ale rozhodně ne naposledy.