Orlicko a Orlické hory

Konec září… počasí už není tak teplé, příroda se začíná pomalu zbarvovat. Rána jsou mlhavá a večer je čím dál tím dřív brzy tma. Přesto je ještě pořád hezky na výlety do přírody. Jako destinaci našeho podzimního prodlouženého víkendu jsme zvolili Orlické hory.

Orlické hory – hraniční kraj plný vojenského opevnění. Ano, zde najdete nejen spoustu „obyčejných“ řopíků, ale také několik srubů a mj. známou tvrz Hanička. Tyto turistické zajímavosti ale mne i mého muže nechávají naprosto chladnými, takže je zejm. kvůli nedostatku času vynecháváme a vyrážíme do přírody.

Příroda Orlických hor je naprosto odlišná od té kulturní zemědělské krajiny, kterou známe od Brna. Pole jako taková téměř nepotkáte. Zato pastviny s koňmi, kravami, ovcemi i kozami jsou poměrně časté. A nebo takové obyčejné louky. Hory jsou zalesněné, hřeben s klečí a borůvčím, které známe třeba z Jeseníků nebo Krkonoš tady nenajdeme.

P1000528

Při zkoumání turistické mapy nevíme, kam vyrazit dřív. Nakonec se rozhodneme rozchodit prakticky po rovině, další den vyrazit kvůli předpovídanému škaredému počasí „do civilizace“ a poslední den pokořit nejvyšší vrchol Orlických hor. Asi netřeba zmiňovat, že vše jsme absolvovali s naší malou v manduce. Tentokrát jsme kočár vůbec nebrali a byť by využití našel, tak nám nechyběl.

  • Zemská brána; mapa, 16,5 km

Od aktuálně opravovaného kostela v Klášterci nad Orlicí vyrážíme po modré turistické značce kolem Divoké Orlice. Ta je zpočátku poměrně široká a klidná a vy možná zažijete trochu zklamání, protože jste čekali něco „divočejšího.“ Když se ale po 3 km asfaltová cesta změní v lesní cestu, řeka se o něco více zařízne mezi rulové skály a vy budete mít oči otevřené, uvidíte, jak je tam krásně. Třeba budete mít štěstí jako my a uvidíte proletět ledňáčka. S životem okolo řeky vás seznámí panely naučné stezky. Minete víc než 20 m vysokou Ledříčkovu skálu, kde se podle legend schovával místní „Jánošík“ Ledříček. Uvidíte i pěchotní srub RS 54, který na mne stejně jako většina takových staveb v českých lesích působil tak trochu hrůzostrašně až strašidelně. Modrá turistická značka dál pokračuje přes Pašeráckou lávku, která se ale zrovna opravovala, vstup zakázán a i kdyby nebyl, reálně tam nebylo po čem projít. Spojujeme se tedy s červenou a bereme to kolem Orlické chaty, kde doufáme v nějakou teplou polévku. Marně. Mají zavřeno. Pokračujeme po silničce, přejdeme kamenný most přes Orlici a jídla se dočkáme až v Českých Petrovicích. Bylo vynikající, vyplatilo se na něj počkat. Po šotolinové a asfaltové cestě kolem mlýna přicházíme k rozlehlé v. n. Pastviny. Inu, rozlehlé… není ani tak široká jako dlouhá, má prý 7 km! A odtud už je to zpět do Klášterce jen kousíček.

  • zámecké parky Častolovice a Kostelec n. Orlicí

Pro nás taky trochu netypický výlet „do civilizace“. Na prohlídku zámku se s naší téměř půlroční cácorkou ještě necítíme, proto jsme se prošli pouze po zámeckém parku. Začínáme v Častolovicích. Prvně si prohlédneme přístupné nádvoří, malou zaujmou papoušci ve dvou klecích. Zámecký park na mapě působil poměrně rozlehle, jeho skutečná velikost, tedy spíše malost, nás tak tedy trochu překvapí. Rozhodně se ale nenudíme. Milovníci růži si zde přijdou na své, je jich tu vysázen bezpočet druhů, každý se jménem. Já tomu nerozumím, tak se jenom kochám. V ohradě si prohlédneme divoké prase, bílé daňky a jelínka Honzíka. Do minizoo nejdeme, my dva se bez ní obejdeme, a slečna spící v manduce by z ní nic neměla.
Po cyklostezce tedy míříme do Kostelce nad Orlicí. Pokud budete cestu plánovat pomocí mapy.cz, bude to vypadat že je to daleko, předaleko. Skutečnost je taková, že v jednom místě, zřetelně označeném směrovkou, je průchod pod železnicí a celá „nezáživná“ cesta po asfaltu se tím výrazně zkrátí. Kostelecký zámek není tak výstavní jako ten v sousedních Častolovicích a také zámecký park je naprosto jiného charakteru. Jde spíše o lesopark s výraznými stromy – solitéry.

  • Šerlich a Velká Deštná; mapa, 15,5 km

V Deštném v Orlických horách takhle mimo sezonu (ať už zimní či letní), nebude problém zaparkovat. Vybíráme jeden z četných plácků kolem silnice a vyrážíme na hřeben. Stoupání je z počátku poměrně prudké. Z vyhlídky „Nad národním domem“ toho kvůli mlze moc nevidíme, tak alespoň na panelu naučné stezky porovnáváme fotky „kdysi“ a „teď“ z Deštného a jeho okolí. Po stále stoupající cestě k Šerlišskému mlýnu přemýšlíme nad tím, kde se vzal mlýn, takto vysoko a daleko od civilizace. Na tuto otázku nám částečně odpoví další naučná cedule, dříve tu prý bylo více stavení, a kopce nebyly pravděpodobně tolik zalesněny. Když narazíme na „hraniční“ červenou, potkáváme i nějaké jiné lidi. Velká skrumáž jich je u Masarykové chaty na Šerlichu, aby taky ne, když se sem dá dojet autem. Uvnitř Masarykovy chaty je teplo, a také poměrně plno, přesto se jídla dočkáme rychle. Dále pokračujeme na nejvyšší vrchol Orlických hor, Velkou Deštnou, která dostojí svému jménu a my trochu zmokneme. Jsme zde ale moc brzy, rozhledna se teprve staví. Pak už přes Luisino údolí scházíme zpět do Deštného.

 

A na závěr místo, které jsem již dlouho měla na svém seznamu „chci navštívit“ a to kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. O jeho pohnuté historii si může každý přečíst, ale být tam … to je nepopsatelný zážitek. Byli jsme zde i na mši. Překvapil nás plný kostel, plný kostel mladých lidí, mladých rodin s dětmi. Věkový průměr odhadem … 30? 35? Moderní částečně skleněná střecha a oltářní „obraz“ ve spojení se zbytky barokních pilířů, kamennou podlahou a kamennými zdmi. Absence varhan. Dočasná nebo trvalá? Nikterak nechyběli. Návštěva věže se zavřenými okny. Bez výhledu? Nikoli, stačí jen zvednout hlavu a obdivovat umění mistrů tesařů.

P1000550

Myslím, že se sem ještě někdy podíváme. Nejen do Neratova, ale do Orlických hor jako takových. A asi ani nebudeme hledat lepší ubytování. Musím pochválit a doporučit Penzion U Pytláka. Pokud hledáte ruch města a zvuk motorů, nebude to nic pro vás. Pokud vás dokáže potěšit ráno pohled na srnky pasoucí se na louce a chcete se přímo „u baráku“ brodit záplavou kaštanů, tak doporučuju 🙂

 

Krása české krajiny

Při nedávné dovolené v Jeseníkách jsem nemohla jinak, než se rozplývat nad krásou této krajiny. Co této! Vždyť všude je krásně a všude je něco pěkného a zajímavého ke koukání. Při tomto rozplývání jsem si vzpomněla na krásný dokumentární cyklus České televize Krajinou domova. Netypické záběry, krásný komentář, podmanivá hudba. Kdo je cíťa jako já, bude mu z toho taky chvílemi běhat mráz po zádech. 8× cca 30 minut. Stojí to za to. A komu to nebude stačit, existuje i druhá řada.

Rakovecké údolí

Krátký tip na výlet nedaleko od Brna: mezi Jedovnicemi a Račicemi – Pístovicemi se rozkládá Rakovecké údolí. Něco luk, něco lesa, něco skal. Kus krásné přírody. V létě spousta motýlů. Naučná stezka. Bohužel, v Rakoveckém potoce za tohoto sucha málo vody. Tak málo, že brod není brodem. Na jaře zde prý kvetou bledule. Klid a ticho. Pár chodců. O něco více cyklistů, ti ale prosviští a jsou pryč.

Takový si odnáším dojem z mé první návštěvy (části) Rakoveckého údolí. Troufám si tvrdit, že jsem zde byla sice poprvé, ale rozhodně ne naposledy.

Za kvetoucími mandloněmi

Jaro je tady! Po zimě vykouklo sluníčko, začíná pomalu hřát a na stromech se objevují první pupeny a květy. Ideální čas vyrazit aspoň na malý výlet. Třeba za jedněmi z prvních kvetoucích ovocných stromů, za mandloněmi, do údajně největšího mandloňového sadu ve střední Evropě nad Hustopečemi.

DSCN3526.JPG

Přístupových cest je hned několik, pokud se chcete i něco o mandloních obecně a jejich historii v Hustopečích dozvědět, doporučuji vyrazit přímo od autobusového nádraží ve městě (viz mapa). Po této naučné stezce se dostanete nejen k „hlavnímu“ mandloňovému sadu, který je blíž a je v něm rozhledna, ale i k tomu druhému, menšímu, vzdálenějšímu, u kterého, přiznám se, jsem nikdy nebyla a vůbec nevím, co tam najdete. Můžete prozkoumat sami.

Z již zmíněné rozhledny je krásný výhled na Hustopeče, Novomlýnské nádrže, Pálavu … a i na druhý mandloňový sad. Pokud se to sejde jako letos a meruňky a další ovocné stromy nekvetou zaráz s mandloněmi, je nepřehlédnutelný (a krásný).

DSCN3536.JPG

Otázkou je, kdy se za kvetoucími mandloněmi vypravit. To je těžké. Jakýmsi vodítkem by mohl být termín Slavností mandloní a vína, nezřídka se ale stává, že se mandloně v jejich termínu na květ teprve chystají. Nejlepší je asi pátrat na internetu po aktuálních informacích 🙂

Pokud nemáte rádi velké davy, na slavnosti sem opravdu nejezděte. Zatím jsem se jim vždy vyhnula a stačí mi reference známých: do Hustopečí je těžké se dostat, ještě těžší je zaparkovat, na rozhlednu se stojí fronta… Popravdě řečeno, když se na mandloně vypravíte v době jejich květu, prakticky v každou denní dobu tam narazíte na víc lidí, než je obvyklé. Na druhou stranu budete mít třeba ale štěstí jako my a u rozhledny bude ještě stánek, kde je možné si zakoupit různé mandlové dobroty (třeba mandlovici, mandlovou kávu, pražené mandle…). Také zde najdete kadibudku 🙂 (která zde, když jsme tu byli naposledy, troufám si tvrdit, nebyla – z naprosto nepochopitelných důvodů chybí zápisek!).

Prodloužený podzimní víkend v Posázaví

Poslední zářijový víkend byl letos spojen se státním svátkem. Tři dny volna – to už láká k tomu vzít si pár dní dovolenou a někam vyrazit. Vzala jsem maminku, 2 dny dovolená a vyrazily jsme do části naší krásné země, kde jsme ještě nikdy nebyly. Prakticky kousek před Prahu, do Posázaví.

V prvé řadě musím vyzdvihnout ubytování v penzionu Venkoff v malé obci Čeřenice, co by kamenem dohodil od dálnice. Paní majitelka moc milá a ochotná, kdybyste chtěli, tak vám snad snese modré z nebe. K dispozici je plně vybavená kuchyňka, všude čisto a všechno je opravdu takové stylové a venkovské – od vybavení až po slepice volně pobíhající po zahradě.

Výletů v okolí se dá podniknout neskutečně moc! Za těch necelých 5 dnů jsme ani zdaleka nestihly všechno to, co jsme si naplánovaly. Určitě za to krom máminých bolavých zad mohly i všudepřítomné lesy, do kterých jsme jako nadšené houbařky zapluly a vracely se téměř vždy se skoro plným košem (na ubytování nám pak paní majitelka půjčila sušičku, takže bylo po problému, co s nimi).

Tak jen pár tipů na to, co jsme viděly, kde se nám líbilo, kde už méně, a tak 🙂

Hrad Český Šternberk – Nejsem ten typ, který by vymetal všechny hrady a zámky v širokém dalekém okolí, návštěvu tohoto hradu však rozhodně nepovažuji za ztracený čas. Určitě jsme měli štěstí i na průvodce, který povídal opravdu poutavě! Interiéry byly moc krásně  vybavené, bez zajímavosti určitě není ani fakt, že první patro zámku obývají jeho současní majitelé – Šternberkové.
Určitě se vyplatí jít i k „hladomorně“ – samostatně stojící fortifikační věži, ze které je krásný výhled na Sázavu.
Za zmínku stojí i nedaleké kaskády na Šternovském potoce – s hradem nesouvisí, ale i na to sucho, které panuje v letošním roce, byly tyto kaskády poměrně hezké.

Sázavský klášter – Když už je člověk takový kousek od města Sázava, považuje skoro asi za nutnost navštívit Sázavský klášter. Popravdě řečeno, samotný areál mě zaujal asi více, než prohlídka. V interiérech toho moc není, o životě mnichů se taky nic nedozvíte, a tak jsou všechno jen historická fakta a pokud nejste opravdoví fajnšmekři tohoto historického období, začnete se poměrně brzy nudit. Fresky v křížové chodbě se teprve opravují, rajská zahrada je nepřístupná a i při pohledu z křížové chodby je vidět, že o nic nepřicházíte. Opravdu zajímavou místností tedy byla snad jen kapitulní síň s freskami.
Hezká je ovšem vycházka kolem Sázavy, my jsme šly po červené, u jezu Kavalier přešlyna druhý břeh, prošly si naučnou stezku Votočnice a viděly jsme i Čertovu brázdu, kterou údajně vyoral sv. Prokop se zapřaženým čertem.

Rataje nad Sázavou – zdánlivě nezajímavé městečko. Pouze zdánlivě! V popisu hradu Pirkštejn možná odradí, že je nepřístupný. I z venku je však zajímavý. Pokud se sem budete chystat a bude to ve vašich plánech, zkuste sem zajít v neděli v poledne. Podle cedulky na věži (zvonici) zde prý každou neděli zvoní poledne a v tu dobu je minimálně věž přístupná. Většinou je prý přístupný i současný nájemce hradu, který je schopen alespoň některé prostory zpřístupnit. (Pro fanoušky pohádek: je vám hrad nějaký povědomý? Možná jste ho viděli v Princi Bajajovi).
Rataje mají i zámek. Venku vypadá poměrně zpustle, ale vevnitř se nachází i nějaká expozice hraček, motorových pil apod. (nebyly jsme tam).
Zato jsme ale navštívily Ratajský výhled! 🙂

Rozhledna Špulka – já jsem prostě rozhlednový člověk, a zajímavě řešená Špulka tak tedy nemohla ujít mé pozornosti. Cesta z obce Lbosín byla krátká, zpříjemněná několika zastaveními naučné stezky, na některých si vyhrají i děti (člobrdo a podobně). Rozhledna je volně přístupná, výhled není ničím omezen.

Vlašim a zámecký park – vlašimský zámecký park je prý jedním z nejhezčích v ČR. No. Trochu mě zklamal. Ano, byl hezký, šlo o krásný udržovaný anglický park. Poměrně rozlehlý, nachází se tam jen pár zajímavých staveb a pokud nejste třeba zrovna náhodou děti, které nutně potřebují sbírat kaštany, je dle mého názoru daleko lepší jít třeba do lesa.
Cesta kolem upraveného koryta řeky Blanice byla pro mne daleko zajímavější než celý park.

Malý a Velký Blaník – auto jsme nechali na parkovišti nad obcí s krásným názvem Louňovice pod Blaníkem. Jako první cíl jsme zvolily Malý Blaník. Těsně pod jeho vrcholem se nachází zřícenina barokní kaple sv. Máří Magdalény. Zajímavé místo. A rozhodně ne tak přelidněné, jako Velký Blaník.
Velký Blaník, ano, to je ta hora (nebo kopec), pod kterou údajně spí rytíři spolu se sv. Václavem, aby vyjeli naší zemi na pomoc, když jí bude nejhůř. Nahoře se nachází dřevěná rozhledna, konstrukčně velmi zajímavá. Plošina nahoře je krytá, takže i když venku fouká, nemusíte se bát, že byste zmrzli. Okýnka jdou otevřít, takže můžete ničím nerušeně fotit výhledy.

 

To bylo jen pár tipů, míst, která jsme viděly a která by vás také třeba mohla zaujmout. Spoustu věcí, co jsme měly naplánovaných, jsme nestihly. Počasí nám totiž vyšlo víc než luxusně, proto jsme raději trávily čas venku než zavřené někde na výstavách a zámcích. Pokud by počasí nevyšlo, tak prakticky v každém městečku se nachází zámek, většina z nich je dokonce přístupných. Pokud preferujete „velké“ památky, tak třeba Konopiště je poměrně blízko. Prostě v tomto kraji se člověk asi nudit nebude nikdy.
Byla jsem ráda, že jsme jely mimo sezónu. V parném létě jsou určitě četné chatové osady zaplněny do posledního místečka a kempy jsou plné vodáků.
Pokud bych měla něco změnit, asi bych radši vyměnila návštěvu Sázavského kláštera za návštěvu Centra sklářského umění v Sázavě, ale kdo ví, třeba bych byla také zklamaná.

Rozhodně doporučuji se sem vypravit. Klidně sem pojedu ještě jednou a velmi pravděpodobně bych využila stejné ubytování 🙂

Z nejnižšího na nejvyšší bod ČR

Jsou to už 2 roky, co jsem vymyslela a následně s dvěma kamarády (Radimem a Radimem) podnikla tůru z nejnižšího místa České republiky na to nejvyšší. Výchozím bodem bylo Hřensko, a cílovým bodem, na který jsme z časových důvodů došli jen ve dvou, byla Sněžka. Trasa to byla rozmanitá a krásná, vždyť vedla přes NP České Švýcarsko, CHKO Lužické hory, CHKO Jizerské hory a NP Krkonoše.

Za ty dva roky jsem se pořádně nedostala ani k popisu razítek a nastínění trasy v mém turistickém sešitku. Spoustu si toho nepamatuji, ale je to výprava, na kterou strašně ráda vzpomínám. Často se přistihnu, že se s někým o něčem bavím a říkám: „Když jsme šli z Hřenska na Sněžku…“ Taková výprava si zaslouží nějaký zápisek a pokus rekonstruovat trasu. Nějaké kraťoučké zápisky jsem našla na DM, dokonce i vč. map! Budiž mi to podkladem. Povídání to bude dlouhé…vždyť to bylo i dlouhé putování!

Vím, že jsme šli bez stanu, snad jen s jednou celtou, kterou jsem za celou výpravu viděla asi tak jednou. Moc jsme nevařili, o civilizaci na trase nouze nebyla a tak jsme toho využívali.

Cesta (1. den): Určitě vyrážíme po práci, určitě vlakem. Přestup v Praze a v Děčíně (i s pauzou na pivo) a do Hřenska (konkrétně tedy na druhý břeh Labe, do vlakové stanice Schona) se dostáváme až za šera. I v tuto dobu ale funguje přívoz a my se plavíme na druhou stranu. Vzhledem k tomu, že spaní má být poměrně divoké, máme v plánu čas zbývající do úplné tmy strávit v některé z hospůdek. Není až tak pozdě, ale skoro všude už mají zavřeno.
Když kráčíte Hřenskem, vyplatí se zvednout hlavu. Ne jen trochu, ale kolikrát ji i pořádně zaklonit – a na spoustě domů v naprosto neuvěřitelné výšce uvidíte značku, kam až dosahovala některá voda při některé z povodní, které Hřensko zasáhly.
Noc trávíme v přístřešku na rozcestí Tři Prameny, prakticky hned u silnice. Víc než projíždějící auta nás ale myslím trápí déšť, který tak trochu vyplavil Radima, který spal jako jediný na zemi.
trasa; 3 km

2. den: Ráno s nahozením batohů na záda dost otálíme. Prší, a ne zrovna málo. Zmoknout hned druhý den se nám teda moc nechce. Čas trávíme pod přístřeškem a batohy na záda nahazujeme až někdy kolem 10. Tento den nás čeká trasa napříč nejmladším národním parkem ČR, tedy Českým Švýcarskem. O skály rozhodně nebude nouze.
První turistickou zajímavostí na trase je Pravčická brána. Jedná se prý o největší přirozenou skalní bránu nejen u nás, ale dokonce v celé Evropě. Působí vskutku impozantně. Co by člověk na přírodní památce možná tak úplně nečekal, je vstupné. Ano, platí se. Je to ale asi logické, nejrůznější chodníčky, cestičky a vyhlídky na Pravčickou bránu a další skalní útvary je potřeba udržovat, a to něco stojí. Déšť přečkáváme v Restauraci Sokolí hnízdo s výhledem na skalní oblouk, v pauzách mezi dešti obcházíme četné vyhlídky v okolí a vstříc většině denní porce km vyrážíme až po poledni.
Za návštěvu stojí i Malá Pravčická brána, vysoká jen asi 2 m. Na jejím vrcholu je zbudovaná vyhlídka. Tady vás nikdo o vstupné nezkásne 🙂
Další zajímavostí je loupežnický hrad Šauštejn, či spíše jen skalní plošina, na které kdysi hrádek stával. Batohy necháváme dole, hned zespodu je vidět strmý žebřík, po kterém výstup nebyl úplně snadný, výhled však stál jednoznačně za to.
Vyhlídce na Rudolfově kameni jsme se vyhýbáme obloukem, odrazuje nás strmé stoupání a blížící se soumrak.
Na cílové místo, Mariinu vyhlídku, se dostáváme právě včas tak, abychom stihli západ slunce. Nejen my, ale i další návštěvníci se kocháme pohledem na Jetřichovice a okolní skalní útvary, na to jak padá tma, všechno utichá a v obcích v údolí se postupně rozsvěcejí světýlka. Lidé odchází a zůstáváme jsme jen my tři. Do přístřešku se vejdeme tak akorát. Jediným problémem (a navíc jen pro mne jako pro holku) je čurání: kam prostě chcete jít na holé skále?
Každopádně ten večer si (v dobrém) budu pamatovat snad do konce života.
trasa; 18,5 km, ↑ 1300 m

 

3. den: Nad ránem přichází několik turistů podívat se na východ slunce, nikdo nás ale neruší a ani se nesnaží vniknout do přístřešku. Nevím, jestli jsme my východ viděli nebo ho zaspali nebo na něj prostě rezignovali, opravdu nevím.
Vracíme se kousek zpět, jakoby směrem k Rudolfovu kameni, zastavujeme se na vyhlídce Vilemínina stěna, odkud se ještě naposledy pohledem loučíme s „naším“ přístřeškem na Mariině skále.
Na rozcestí u Dolní Chřibské jsme opouštíme NP České Švýcarko a vstupujeme do CHKO Lužické hory. Celé německo-česko-polské pomezí je typické tzv. podstávkovými domy, v Lužických horách bych řekla, že je jich úplně nejvíc a některé jsou opravdu moc pěkně opravené. V Dolní Chřibské dokupujeme nějaké potraviny, na krásně opraveném náměstí si na zahrádce asi jediné restaurace dáváme oběd a ubíráme se dál.
Dalším bodem na trase má být Jedlová a rozhledna na jejím vrcholu. Nějak ale pokulhává značení nebo náš orientační smysl, a my se zcela neplánovaně dostáváme až do Jiřetína pod Jedlovou. Pěkně opravené náměstí a zasloužená zmrzlina. Už dost vyčerpaní stoupáme kolem rokokové křížové cesty na Křížovou horu a pak, už konečně zase zpět na „naší“ červené turistické značce, na vysněnou Jedlovou.
Na vrcholku je nejen krásná kamenná rozhledna, ale i hospoda (jak jinak) a další turistická infrastruktura (určitě nějaká půjčovna koloběžek a lanový park). Každý dle svých priorit: někdo prvně pivo, někdo na rozhlednu. Výhled naprosto není omezován stromy. Součástí vstupenky je směrová růžice a my tak naprosto přesně víme, kam se díváme (tedy až poté, co se zorientujeme, a že to nebylo tak úplně jednoduché!).
Po zasloužené pauze pokračujeme dál, mám toho už docela plný kecky a kluci myslím taky. Když ale zjistíme, že na zřícenině Tolštejn mají ještě otevřeno (a to bylo určitě už k 19. hodině), padne rozhodnutí ji navštívit a rozhodně nelitujeme. Výhledy z vyhlídkových plošin stojí za to a my vidíme místa, kde jsme už byli, stejně jako tušíme ta, na která teprve zamíříme.
Cesta k našemu nocovišti dál vede lesem, prakticky souběžně s hranicemi s Německem, a strašně se vleče! Radim se nás pokouší rozptýlit tím, že se nás snaží naučit nějaká německá slovíčka a fráze, chvílemi se mu to i daří. Když se konečně ocitáme na rozcestí Odbočka na Luž, jen se svalím do trávy (přístřešek sice byl, ale takový, že 3 lidi by se do něj v noci nevešli), nějak pod sebe dostávám karimatku a rozhodnu se na tomto místě strávit noc. Sice jsem propagovala, že bych chtěla stihnout východ slunce na Luži, ale kluci mě velmi rychle vysvětlili, že to není dobrý nápad. Ani si pořádně nestíhám užít nádherné oblohy poseté hvězdami, tak rychle se mi zavřely oči.
trasa; 31 km, ↑ 1280 m

4. den: Ještě před svítáním nás probouzí procházející skautský tábor směrem na Luž. „Jdou na východ slunce! Jdeme taky, “ zamumlala jsem, v polospánku zavnímala dvojhlasné jednoznačné „NE!“ a spala jsem dál.
Pravděpodobně díky naší včerejší zacházce (já za tu nemůžu!) mi tento den téměř nesvěřují mapu a já moc nevím, kde se nacházíme.
Výstup na Luž si pamatuji, byl to celkem masakr a na to se nezapomíná. Výhled z této hraniční hory stojí však za to, a ta zima a studený vítr, který sužuje vrchol, taky. Přiznám se, moc se tam nezdržujeme. Dříve na vrcholu stála nějaká chata, ale ta by nám stejně byla asi houby platná, neboť jsme tam byli moc brzo ráno.
Pak už se prakticky celý den pohybujeme na německém území. Na trase jsou už tradičně nějaké skály a vyhlídky, feratu Nonnenfelsen jsme myslím raději vynecháváme. Turistické značení není tak dokonalé jako u nás, a my tak kolikrát nevíme, zda vůbec jsme tam, kde jsme být chtěli.
Větší zastávku děláme v městečku Kurort Oybin. Moc pěkně jsme se v tomto lázeňském městečku vyjímáme! Všichni vyšňoření jak na kolonádu, my zpocení, smradlaví, s velkýma batohama. Ceny jsou značně nad naše možnosti, i tak se ale nějak zvládáme najíst a zbude nám i na radlera – do plastového kelímku, vypitého na trávě krásného lázeňského parku, kolem sebe rozložené navlhlé věci aby uschly. No musí na nás být parádní pohled.
Na návštěvu hradu Oybin nám nezbývá energie, čas, ani eura. Ale vypadá teda moc pěkně, tyčí se nad městem na majestátní skále, po které dokonce lezou i nějací horolezci (předpokládám ale, že tam vede i nějaká snazší cesta). Pokud se v těchto končinách ještě někdy ocitnu, na prohlídku určitě zajdu.
Pod Loupežnickým vrchem jsme přecházíme zpět do ČR. (EDIT 1: bylo mi připomenuto, že bylo takové vedro, a my byli tak zničení a někteří z nás měli takovou chuť na pivo, že já s Radimem a věcmi zůstáváme na jednom z rozcestí v lese, a Radim se  vydává pro pivo do nedaleké obce. Nedaleké = asi 2 km vzdálené. Než mu to pivo natočili a než se vrátil, tak nás skoro chuť přešla. Ale jenom skoro!)
Noc se rozhodneme strávit na pokosené louce nad obcí Horní sedlo, lidi z nedalekého domku pohostíme naší slivovicí, takže s námi nemají nejmenší problém. Leháme si tak, abychom měli výhled na západ slunce (to když otočíme ve spacáku hlavu vlevo) i na východ slunce (když otočíme hlavu vpravo). Jsem tak mrtvá, že zaspím i divočáky, kteří podle kluků řádí na kraji lesa za našimi hlavami.
trasa; 20 km, ↑ 830 m

5. den: Hned od rána je jasné, že to bude horký den. A náročný, ne úplně krátký a ne úplně bez kopců. Krásnou zastávku máme na Bílých kamenech, což je skupina pískovcových, zvláštně zbarvených skal, na kraji lesa, u obce Jitrava. Do některých jsou vytesány schůdky a dá se jít poměrně pohodlně nahoru a pokochat se pohledem na zelené louky Lužických hor.
Dáváme nečekaně dobrou polívku na benzínce a procházíme obcí Jítrava, kterou dodnes považuji za jednu z nejhezčích obcí, které jsem kdy viděla a čas od času se podívám, zda se tam neprodává třeba nějaká chalupa. Neprodává.
A pak už směrem na Ještěd. Cesta je to dlouhá! Něco zajímavého si slibujeme od vrcholu Malý Ještěd (nic tam nebylo), rozptýlí nás až skalní útvar Dámské kameny.
Stoupání na Ještěd je namáhavé. Je strašné vedro, v nohách už máme spoustu kilometrů, na zádech těžké batohy a ta stavba nahoře se přibližuje tak děsně pomalu… Konečně jsme na silnici vedoucí na vrchol! Tady je opravdu spousta lidí, aut, cyklistů. Však výhledy už odtud stojí za to. Posledních pár set metrů dáváme s Radimem jako běžecký závod. Pěkně blbý nápad, navíc si už ani nepamatuji, kdo vyhrál. Konečně jsme na plošině nahoře a můžeme se kochat výhledy, jako už téměř tradičně na to, kde jsme už byli a kam ještě půjdeme. Občerstvujeme se, pro Radima přijíždí Soňa a on nás opouští. Pracovní povinnosti nebo co.
Dál pokračujeme jenom ve dvou. Sestup z Ještědu po modré do Liberce se mi zdá snad ještě horší než výstup. V Horním Hanychově sedáme na tramvaj a do centra pokračujeme takto. Nakoupíme, ubytujeme se v HOTELU (!!!!), na večeři jdeme na pizzu a pak se ještě zmůžeme na krátkou prohlídku Liberce po setmění. Nasvícená liberecká novorenesanční radnice je nezapomenutelná, stejně jako valdštejnské domky s hrázděnými štíty prakticky v centru města.
trasa; 25 km, ↑ 1240 m

6. den: Budíme se jako do jiného světa: to tam je teplo, slunce nevidět, obloha ocelově šedá a slibuje déšť. Míříme na vlak, kterým se přesouváme do Bílého potoka. Při stoupání na Hubertku začne poprchat, nám došly data a tak nevíme, zda bude lepší čekat nebo jít dál. Nakonec volíme variantu krátkého občerstvení na Hubertce. Během výstupu na Smrk začne být opravdu pěkně hnusně a já jsem na této nejvyšší hoře Jizerek ráda, že vůbec vidím tu rozhlednu, která nahoře stojí. Ve spodní části rozhledny vytahujeme snad všechno teplé oblečení, které máme, vždyť teploměr ukazuje pouhopouhých 5°C!  Potkáváme tatínka s holčičkou, kteří jsou na víkendovém přechodu. Vytahujeme vařič (na čaj pro holčičku, i pro nás) a slivovici (pro nás a pro tatínka). Loučíme se a obezřetně scházíme po dřevěném „nebeském žebříku“ dolů.
Mé milované Jizerky procházím v botách, do kterých mi nateklo horem i spodem a v pláštěnce, kterou na pytláckých kamenech rozervu. Doufám, že dál už nebude pršet. Na Jizerce se jdeme schovat před lijákem a zahřát polívkou i jídlem. Zastávka se pěkně protáhne a my nevíme, kam bude v našich silách dojít. Pokračujeme podél Jizery českou stranou, takže řeku za vzrostlými stromy téměř nevidíme.
Přicházíme k osadě Mýtiny. No, osadě…žádná hospoda, kam by zmrzlý turista zalezl. Všude krásný zelený trávníček, který láká k posezení či poležení – jen kdyby nebyl tak promáčený vodou. Procházíme široké daleké okolí a hledáme, kde strávit noc. Přístřešky, zaznačené na mapě, se nám vůbec nelíbí. Nakonec počkáme na odjezd posledního vlaku a utáboříme se pod střechou přímo na železničním nástupišti a prakticky to tam celé obsadíme, mezi sloupy natáhneme šňůry a sušíme prádlo.
trasa; 28 km, ↑ 1140 m

7. den: Plán sbalit se a vypadnout před odjezdem prvního vlaku tak nějak úplně nevyšel. Pro zalepené oči ani nemůžu říct, jestli se na nás třeba někdo škaredě nekoukal, každopádně nám nikdo nic neřekl. Ráno počasí není o nic lepší než včera. Vydávat se na hřebeny Krkonoš v tomto nejistém počasí se nám vůbec nechce, a tak dobrý půlden trávíme v Harrachově, kde zmrzlý Radim doplní svůj šatník o jednu teplou mikinu.
Po poledni se trochu vyčasí a my se rozhodneme to risknout. Díky počasí není u Mumlavských vodopádů takový nával, jaký by se na této přírodní „atrakci“ dal čekat. Na kluzkých kamenech je potřeba postupovat obezřetně.
U Krakonošovy snídaně kontrolujeme předpověď počasí, zpoza mraků začíná pomalu vykukovat sluníčko a tak pokračujeme nahoru. Na rozcestí U třech pánů objevíme přístřešek, který předčí naše očekávání. Na zakempení je ale ještě brzo, pokračujeme tedy na Labskou boudu, která za mlhou či mrakem není téměř vidět. Když se konečně vyloupne a já ji poprvé udivím, poklesne mi brada a mé stavařsko-estetické srdce se málem zastaví. Takovou … stavbu jsem teda v národním parku nečekala. Je to věc názoru a osobního vkusu, uznávám. Radši jdu rychle dovnitř, na teplou polévku a čaj, vše s patřičnou vysokohorskou přirážkou.
Poměrně brzy se vracíme na rozcestí do přístřešku, trochu se bojíme, aby nám ho někdo neobsadil. Jsou v něm dokonce i postele! Prostě parádní nocleh se vším všudy!
trasa; 14 km, ↑ 800 m

8. den: Dnes je den D! Den, kdy máme dosáhnout vrcholu našeho putování. Tedy Sněžky. Sice na nás kouká sluníčko, ale moc nehřeje. Spíš vůbec.
Přes pramen Labe se dostáváme na krkonošský hřeben, který vede prakticky celou dobu po hranicích s Polskem. Cesta to vůbec není nudná! Fascinuje mě, jak na polské straně kopce padají prudce dolů. Některé výhledy jsou dech beroucí, třeba ten u Sněžných jam, s trochou představivosti člověk úplně vidí, jak si kdysi dávno ledovec razil cestu do údolí. Na hřebeni se nachází i několik výrazných skalních útvarů, např. Mužské a Dívčí kameny. Poblíž bývalé Petrovy boudy probíhá čilý stavební ruch a dnes tam už dost možná stojí nějaký hotýlek, restaurace, či něco podobného.
My se najíme na Moravské boudě, příjemné posezení, milá obsluha a dobré jídlo. Z hřebene je to jen maličká zacházka. Po návratu na hřeben nás záhy čekají vyhlídky na 2 ledovcová na polské straně: Wielky a Maly Staw.
Protože eura nám došly už někde v Lužických horách, zastavujeme se na Luční boudě, a dáváme si jejich pivo Paroháč z nejvýše položeného pivovaru v ČR. Nejsem žádný pivní znalec, takže můžu jen konstatovat „prostě pivo.“ Z okna se kocháme pohledem na Sněžku. Venku sice svítí slunce, ale žádné teplo není. Na vrchol je to co by kamenem dohodil. My máme v plánu přečkat tam noc, takže se nám nahoře nechce moc zdržovat dokud je tam hromada lidí.
Na Sněžku přicházíme ve chvíli, kdy je tam téměř liduprázdno. Teda kromě asi 2 či 3 dělníků (?), kteří kutí něco nahoře na poštovně. Nevšímáme si jich, oni nás taky ne. Ideální stav. Fouká pekelně. Ani se nám nechce moc koukat na tmavnoucí krajinu. Pro nocování volíme místo co nejméně vystavené větru a tulíme se nejen k sobě navzájem, ale i k budově lanovky.
Projde kolem nás posledních pár lidí, my už oba zalezlí ve spacáku (kompletně oblečení) a koukají nám jenom nosy. Slivovice na zahřátí pomalu dochází a hlavně moc nefunguje! Moc nespíme, prakticky vůbec. Když už se mi konečně podaří usnout, vzbudí mě hukot lanovky, dělníci konečně skončili a odjíždějí dolů. Vnímám, že Radim s nimi dokonce hovořil.
trasa; 22 km; ↑ 1340 m

9. den: Když se mi podaří usnout podruhé, budí mě lidé směřující nahoru na východ slunce. Nemám sílu vylézt ze spacáku. Radim do mě šťouchá a říká, že tohle, ten východ slunce, to je přece cíl naší výpravy, proto jsme sem šli a na to jsme se celou dobu těšili. Sluníčko se schovávalo za mrakem a oparem, ale nakonec na nás, celé krvavé, vykouklo. A stálo to za to!
Jen se trochu rozední, balíme se a odcházíme. Je nám pekelná zima. Radim vytahuje přenosný teploměrek. 0°C. K tomu ledový vítr. Až někde u Jelení boudy se nám podaří se zahřát.
Scházíme přes Pomezní boudy dolů, v Horních Albeřicích se stavujeme na jídlo a pokračujeme dál. Máme najitý spoj z Horního Maršova. Víme, že naše putování pomalu končí a tak si ještě užíváme posledních pohledů na Sněžku, na hřebeny Krkonoš i na louky s pasoucími se krávami.
trasa; 25 km;  ↑ 850 m

Bylo to do jisté míry neskutečné putování. Putování, u kterého stačilo málo, a málem se neuskutečnilo. Bylo poměrně obtížné najít blázny, kteří by do toho v daném termínu šli se mnou. Nakonec se ale podařilo. Nevím jak kluci, ale já na to dodneška vzpomínám. Na všechny ty krásné věci, které jsme viděli a místa, která jsme navštívili. Co si však pamatuji nejvíc, to jsou ty krásné soumraky a o nic škaredější svítání, ty hodiny, kdy je svět okolo vás zbarven do úplně jiných odstínů, kdy příroda pomalu usíná a nebo naopak se probouzí.
Vydejte se taky. Nemusí to být z nějakého super atraktivního cíle do jiného obdobného, dá se jít odkudkoli kamkoli. Stačí mít otevřené oči a chtít se koukat kolem sebe. Určitě uvidíte spoustu krásného, co si budete pamatovat jako já do konce života.

Přechod (části) Šumavy

Na polovinu srpna H. naplánovala přechod části Šumavy, po nouzových nocovištích, z Modravy do Nové Pece. Na Šumavě jako takové jsem zatím nikdy nebyla. Ten kousek, který jsem z ní viděla během mých 3 účastí na Vltava Runu a při letošním splouvání Vltavy, ve mě zanechal opravdu velký dojem, tak jsem neváhala ani chvíli a připojila se.

Dostat se veřejnou dopravou z Brna na Šumavu je proces poměrně časově náročný a komplikovaný. Zvolili jsme tedy nejlepší možný spoj – ve 4:30 vlak z Brna do Prahy, a odtamtud více než tříhodinový přesun přímým autobusem na Modravu. Autobus během dlouhé cesty udělal pár „čuracích“ zastávek. Byli tací, co se báli, že to nestihnou, a drželi až na Modravu (já), a byli tací, kteří se rozhodli svoji potřebu nepotlačovat až do té míry, že jim málem v Kašperských horách ujel autobus a při dobíhání autobusu je málem zajela dodávka (H).

Krátce před polednem konečně na Modravě vyndáváme batohy ze zavazadlového prostoru. Poledne je ale čas oběda, takže zamíříme kam jinam než na jídlo. Zvolili jsme místní pivovar. Pivo dobré, radler z jejich piva a zázvorové limonády trochu netradiční, ale dobrý. Jídlo vynikající, všichni jsme si opravdu pochutnali. S obsluhou to bylo trochu horší. Bylo narváno, na jídlo jsme čekali, polévku jsme museli připomenout (2×!) a stejně ji donesli až po hlavním jídle. No ale byla vynikající!

Nahazujeme batohy na záda a vyrážíme. Většina našeho téměř pětidenního putování vede po červené turistické značce. Na sobotní cca 15 km trase nás čekala vyhlídka na prameny Vltavy (krajina tam byla hezká, ale že by byla vidět nějaká voda, to se říct nedá), oficiální (turistický) pramen Vltavy (pěkně upravený), památník železné opony a hotel na Bučině, ve kterém se sice konala svatba, ale i tak byl personál připravený na turisty, byl pro ně nachystán (omezený) výčep na prostranství před hotelem a na požádání bez problému personál doplnil vodu do lahví. Co víc si přát?

Nocležiště na Bučině bylo poměrně malé (asi nejmenší z těch, která jsme za své putování viděli). Vzhledem k tomu, že šlo o noc ze soboty na neděli, bylo i nejvíce obsazené, stany stály opravdu hustě a pokud se nemýlím, někteří spali i mimo něj. Dalo se tu ale družit s dalšími návštěvníky a zjistit od nich zajímavé postřehy k trase a dalšímu putování.

Jak takové nocležiště vypadá? Jde o vymezené prostranství (jakousi „ohradu“), na kterém se smí nocovat max. 1 noc, v čase 18 – 9 h. Můžete spát pod širákem, pod celtou, i ve stanu, toto nijak limitováno není. Na každém nocovišti byl (minimálně) jeden stůl s lavicemi a 2 toibudky. Dle mého názoru byly všechny použitelné, čisté a na některých byl dokonce i toaletní papír!

V neděli nás čekala téměř 20 km trasa z Bučiny do Strážného. Ono by to tak daleko asi nebylo, ale my si udělali zacházku k občerstvení na Knížecích pláních (kafe, kopřivová limonáda, borůvkový koláč), která stála za to. Na trase nás ze zajímavostí dále čekal starý hřbitov (pozůstatek obce Knížecí pláně), pozůstatky kostela v Knížecích pláních a pamětní desky spousty obcí vč. torza (pravděpodobně) budovy školy. Nouzové nocoviště Strážný jsme jen okoukli a vydali se ještě dolů do obce, na večeři do rybárny.

Další den jsme zpočátku vyrazili po žluté po zbytích zlaté stezky, která evidentně moc používaná není, a pak už to bylo klasicky po červené. Přes slatě, kolem dalších pamětních desek zaniklých obcí, s výhledy na druhou stranu údolí (kde už je Německo – poznáte podle obcí rozesetých na svazích) až do zaniklé hraniční obce Nové údolí. Je to místo, kde to poměrně žije: jezdí sem vlak, ve starém železničním vagónu najdete muzeum pošumavské jižní dráhy (vstupné dobrovolné), v dalším z vagónů se nachází občerstvení. Před tímto občerstvením bylo moc příjemné posezení. V Novém údolí se dá doplnit voda (vytéká z trubky v „centru“), stejně jako nakoupit. Nocležiště je od tohoto „centra“ jen kousíček.

V noci na úterý pršelo, ráno bylo zataženo a chladněji. To jsme ocenili – čekala nás  totiž nejkopcovitější část přechodu: hraniční hora Třístoličník, po zájemce (já + H) vrch Hochstein s křížem, kapličkou a vyhlídkou, trojmezí (ČR, Německo, Rakousko), vrch Plechý a Plešné jezero (a výhledy na něj). Na Třístoličníku je německá chata, kde se (za eura) můžete občerstvit. Ceny nám nepřipadaly nijak dramatické, horší to bylo s jazykovou vybaveností obsluhy a její rychlostí (na celou poměrně velkou chatu jen jedna pouze německy hovořící paní). Mezi Třístoličníkem a Plechým je to tak trochu turistická dálnice (na Třístoličník se dá totiž dojet autem). Jedná se o hřebenovku bohatou na výhledy, vidět je dokonce i Lipno. Pod vrcholem Plechého v závětří dáváme vrcholové pivo, poctivě nesené až z domova 🙂 Pak je otázka kterou cestu zvolit dolů: žlutou delší nebo žlutou kratší (která je prý daleko náročnější, strmější a skoro až nebezpečná). Zvolili jsme tu kratší a nijak extra náročná mě osobně nepřišla. Fascinující ovšem byla cedulka „na vlastní nebezpečí“ – na čí nebezpečí jsme šli doposud?

Od Plešného jezera jsme ještě toho dne došli do Nové Pece na břehu Lipna, kde jsme stany postavili v kempu, dali si zaslouženou sprchu, jídlo a noční koupel v Lipně.

Další den už následovala dlouhá cesta vlakem domů (ale jen s jedním přestupem, na který bylo dostatek času).


neuspořádané střípky, myšlenky, tipy, dojmy a zážitky pod čarou:

  • celá trasa: pokud budu někdy příště podnikat přechod Šumavy, projdu celou trasu s nocležišti, tedy ze Železné Rudy.
  • vzdálenosti: vzdálenosti mezi nocležišti byly příjemné, denně cca 15 km. To se dá ujít i na těžko bez problémů, se spoustou zastávek a kochacích výhledů. Takováto vzdálenost umožní si Šumavu opravdu projít a vychutnat, ne jen proletět. Jít to ob jedno nocoviště – taky se dá (někteří z těch, které jsme potkali, to tak dělali), ale přijde mi to zbytečně uhnané.
  • profil: až na poslední den jsem si nepřipadala jako na horách. Profil byl opravu velmi mírný.
  • cyklisté: Šumava je evidentně zaslíbená cyklistům. Spousta cest je asfaltových nebo šotolinových. Některé cesty jsou cyklistům nepřístupné (např. červená přes Knížecí pláně) ale najdou se tací, co si z toho nic nedělají. Určitě se nebudu bránit tomu strávit některou z dalších dovolených na Šumavě s kolem.
  • voda: s vodou byl problém. Ač krajina nevypadala, že by trpěla suchem, studánky prostě nebyly (prakticky neexistují na mapě ani ve skutečnosti). Naštěstí bylo pod trase dost „občerstvoven,“ kde se dala voda doplnit.
  • informace: spousta informací všude! „Knihy“ o jednotlivých obcích, naučné cedule NP Šumava k přírodě, super, takhle to mám ráda 🙂 Kdo chce, tak si přečte, komu se číst nechce, prohlédne si obrázky a nebo ceduli prostě mine.
  • příroda: rozmanitá. Většinou jsem si připadala jak v nějaké nížinné nivě a na horách. Les nejrůznější: les plný odumřelých, holých, ještě stojících stromů; mladý les, kde se menší a větší semenáčky smrků perou o místo s břízkami, jeřábi a dalšími stromy a keři; typická smrková monokultura.
  • oplocené ale prázdné „louky/pastviny“: mimo cestu se téměř nedostanete. Všude je plot, drát, ohradník. Stád minimum, dokonce ty louky ani nevypadají, že by se na nich v posledních několika měsících něco páslo. Postupem času si všimnete spousty  méně či více výrazných kamenných řad a netypických stromů (např. třešně) a začne vám docházet, že to nejsou pastviny, ale pozůstatky vymezených jednotlivých pozemků, které jsou ohrazené proto, aby tam zvědaví turisté nechodili. (nemám to potvrzené, to si myslím)
  • Schwarzenberský plavební kanál: na naší trase jsme tuto technickou památku několikrát potkali. Zajímavé dílo.
  • zavírací doba: počítat, že někam přijdete po 18h a něco si tam dáte, se na této trase moc nedá. Na Bučině, rybárna ve Strážném i občerstvení v Novém Údolí zavírali v 18h.

Jedeme Vltavu!

Dlouho jsme se nemohli s Pavlem shodnout, kam pojedeme na letošní dovolenou. Nakonec, na moje poměry na poslední chvíli, padlo rozhodnutí, že pojedeme na vodu. Tam kde je voda. To v letošním horkém a suchém počasí znamená jediné: pojedeme na českou vodáckou dálnici – na Vltavu. Celé plánování jsem nechala oproti všem mým zvyklostem na Pavlovi – a stálo to za to. V plánu je vyrazit z Lenory a sjet i horní úsek Vltavy po Lipno (jak je to se splouváním tohoto úseku se dozvíte např. zde nebo zde). Pak Lipno objet a pokračovat už klasicky z Vyššího Brodu.

Vyrážíme autem v pátek po práci z Brna. Dálnice, uzavírky, přejetý sjezd, kolona, uvařený motor. Přes všechny tyto peripetie se dostáváme do Českých Budějovic. Žel pozdě, takže přespáváme v autě, které následně v ČB necháváme, a vlakem (s výlukou) se do Lenory dostáváme až v sobotu ráno.

Tam si půjčujeme 1 vydru, 2 barely (a to jsme rádi, že se do nich se všemi věcmi na těžko vejdeme!), 2 pádla, 2 vesty a můžeme jet. Řeka se ještě nedá moc nazývat řekou. Spíš takovým potůčkem. Mělkým. Odhadem první kilometr to pěkně drhne o dno. Při představě, že to takto bude celou dovolenou, plánuji radši dobrovolně za lodí brodit. Situace se ale poměrně rychle zlepšuje. Les, kterým řeka teče, se najednou z ničeho nic změní. Nebojím se říct, že to vypadalo jako prales. A za první zátočinou se objeví cedule „1. zóna národního parku Šumava.“ Tady mám asi poprvé v životě dojem, že to chránění přírody někam vede. Navzdory 1. zóně NP břeh místy vypadá jako upravený lidskou činností. Později se dozvídáme, že tyto úpravy vznikly za doby Schwarzenbergů, aby bylo možné korytem plavit dřevo.

DSCN3218.JPG

U Soumarského mostu přirážíme, vyzvedáváme registrační známku pro splutí regulovaného úseku a čekáme na 12h, kdy máme rezervovanou plavbu. Spolu s dalšími 6 loděmi a průvodcem Jirkou vyrážíme na úsek Soumarský most – Pěkná, který nám trvá asi 4 hodiny. Jirka je normální chlap. Z jeho řeči vytuším, že není ze správy NP, což jsem vlastně i trochu ráda (ach, ty předsudky). Trasa vede 1. zónou NP. Průvodce dělá několik zastávek na lodi a povídá nám zajímavé informace o řece, o národním parku, o rostlinách, zvířatech… Musím říct, že ho vyloženě hltám. Když za plavby slyší, že se o něčem k tématu bavíme mezi sebou, nevtíravě se připojí se svými informacemi. Zajímavé je, že řeka má spíše charakter řeky na dolním toku. Žádné peřeje, neskutečné meandry, vrby a olše rostoucí na břehu. Lesů (jehličnatých) je tady málo, ale přece jen tady jsou. Nevím čím to… Ale je to krásné. Spousta vážek a motýlů, menší i větší rybky v křišťálově průzračné vodě. Toto si budu pamatovat hodně dlouho! Dvě zastávky jsou i s vysednutím na břeh. Ta první u železničního mostu je kouzelná. S Vltavou se potkává jedno z jejích slepých ramen, odvážlivci z železničního mostu i skáčou!

U obce Pěkná se loučíme. Většina lodí zde svou pouť končí. Úsek to nebyl v žádném případě krátký, celou dobu se muselo pádlovat, takže to bylo poměrně náročné. Kemp tady však žádný není (stále NP!) a tak musíme pokračovat až na začátek Lipna, do kempu v Nové Peci. Je to čím dál tím větší volej. Na Lipně voda pod námi ztmavne a mě je jasné, že hloubka bude určitě více než metr či dva, a tak pro jistotu nasazuji vestu. Hned se cítím bezpečněji. Vidíme labutí rodinku, volavky, děti cákající se u břehu. Za mostem už je vytoužený kemp. Vracíme všechno vybavení, což znamená věci z barelu předělat zase do batohu. Zdá se to nemožné, ale nějak ty věci nabyly a ne a ne se do batohu vejít.

DSCN3252

Další den velmi, VELMI komplikovaně a zdlouhavě přejedeme do Vyššího Brodu (a to i za použití taxíku!). Zase půjčit loď, všechno přebalit do barelů a můžeme vyrazit. Paradoxně je tato část toku Vltavy živější, jsou tu menší peřeje a několik jezů. Je to taková klasika, kterou taky klasicky jedeme: Vyšší Brod -> Rožmberk -> Český Krumlov -> Zlatá Koruna -> Boršov. Někde stavíme a dáváme pivo, grilovaný hermelín a další pochutiny.

Když už jsme tady, tak navštěvujeme i nějaké památky. Nejvíc na mě zapůsobil asi klášter Zlatá koruna, zřícenina hradu Dívčí Kámen a samozřejmě město Český Krumlov, které je teda zcela dle očekávání k prasknutí nacpané turisty, převážně těmi zahraničními. Město je to malebné, plné krásných zákoutí a myslím, že stojí za to ty davy skousnout a toto město si projít.

 

Závěrem:
– horní úsek z Lenory do Nové Pece rozhodně doporučuji. (Správa NP mění podmínky pro splouvání každých pár let, takže kdo ví, jak to bude v příštích letech. Jeďte, dokud je ta možnost a té pětistovky za projetí úseku Soumarský most – Pěkná nelitujte)
– jak jsme zjistili, některé z půjčoven dopravují lidi i věci na úseku Boršov – Vyšší Brod (a zpět). Příště, pokud budeme chtít jet celou trasu, dojeli bychom autem až do Nové Pece. Odtud vlakem do Lenory. Po vodě se vrátit k autu a tím objet Lipno, buď jen do Vyššího Brodu nebo až do Boršova, a pak se nechat popovézt autobusem (buď k lodi nebo zpět k autu). Jsem přesvědčená, že tímto způsobem dopravy bychom ušetřili spoustu času, nervů a energie.
– pokud pojedete o prázdninách, nevyrážejte z Vyššího Brodu na začátku víkendu. Takový nápad má totiž většina vodáků. My z Vyššího Brodu vyráželi v neděli po 15h a už to bylo v pohodě.
– světe div se, mapy.cz umí počítat i vzdálenost a čas cesty po vodě. Dle naší zkušenosti jsou časy na Vltavě značně nadsazené, a to jsme moc nepádlovali. Ale pro představu je to určitě dobré.

Na úplný závěr nabídnu trochu lehce poetického čtení o tom, jaké to vlastně na vodě je. A já si asi pustím Proč bychom se netopili – seriál plný letní pohody a lásky k vodě a lodím (případně si to přečtu). Nebo radši Špunty na vodě?

Jaké to je na vodě

Český národ je prý hlavně národem pivařů. Kromě toho také turistů a v neposlední  řadě vodáků. Pohled na vodácké kempy uprostřed vodácké sezóny to jednoznačně potvrzuje. Přesto spousta lidí na vodě nikdy nebyla, já se dostala na vodu teprve podruhé v životě. A stálo to za to. (Co jsme viděli a zažili, o tom snad v některém z dalších příspěvků). Tady bych se chtěla podělit o to, jaké to na té vodě vlastně je.

Optimistův pohled: Ráno ve stanu vás probudí sluneční paprsky. Vy ještě v polospánku přemýšlíte, jaké to vlastně bude: budou přeje, nebo volej? Kolik bude asi tak jezů? A jak se nám je podaří sjet?
Brouzdáte se ranní rosou kolem stanu, vnímáte šumění řeky a kolem vás už projíždějí první vodáci. „Ahóóóój!“ rozléhá se všude kolem. Dojíst kaši, sbalit stan, naskládat věci do barelu, přivázat je k lodi, pádlo do ruky a už jedete taky. „Ahóóóój!“
Jen co opustíte hranice kempu, vše se uklidní. Je ticho, voda šumí, pádla při zanoření jemně šplouchají. Vítr pofukuje, slunce hřeje. Když se vám nechce, tak nepádlujete. Natáhnete se na loď, necháte se unášet proudem, zadák se zapře o pádlo a jen loď kormidluje. A kocháte se. Pořád je čím: louky se střídají s lesy, někde do vody strmě spadají skály, jinde ve vodě leží stromy. Užíváte si to, že jste tady jen vy a řeka.
Když zaslechnete silnější šumění vody, zbystříte. Peřeje? Nebo snad jez? Troška maličkého adrenalinu. Na peřejích se zaklonit, abyste do lodi zbytečně nenacákali, k tomu háček hlásí kameny a jiné překážky v řece, kormidelník se jim s trochou štěstí vyhne. Před jezem přirazit a jít se podívat, jak to vypadá. Debatovat nad tím, kudy to jet, kdy zabrat a kdy to naopak nechat na síle řeky.
Nasednout, odrazit od břehu, šikovně si najet a pak už být vítanou atrakcí pro přihlížející vodáky i nevodáky. „Hlavně se neudělat!“ říká si osádka lodi, „věčná škoda, že se neudělali…“ říká si přihlížející obecenstvo.
Do lodi našplíchá vždycky, ale to nevadí, je přece léto. Když je vody v lodi moc a ztrácí stabilitu, zastavíte. Vyskládáte všechny věci ven, loď přetočíte, vodu vylijete, podniknete vodní bitvu, vykoupete se v řece. V řece, která se na těch pár dní stala součástí vašich životů. V řece, do které by vás jindy ani nenapadlo vlézt, a teď se v ní cákáte několikrát denně. Naskládat věci zpět do lodi, pomoct pochytat plovoucí věci těm, kteří to štěstí neměli a převrátili se. Nasednout a jet zase dál.
Při chuti na pivo zastavit v četných hospůdkách a kempících po trase. Jsou dvojího druhu: ty tradičnější a ty komerčnější. Každému dle jeho gusta, já dávám přednost těm tradičnějším. Na dálku je poznáte obvykle tak, že „reklamní poutače“ podél řeky vykazují do jisté míry známky lidové tvořivosti a pokud se z nich vůbec ozývá nějaká hudba, tak je to kytara. Pivo, limo, klobáska … každému to, na co má chuť. Zdržet se můžete tak dlouho, jak chcete. Řeka vám nikam neuteče a vaše loď se neřídí žádným jízdním řádem. Vykoupat se, nasbírat kamínky, zahrát karty, domazat se opalovákem a můžete plout dál.
Večer přirazíte u  břehu vyhlídnutého kempu. Postavíte stan, uvaříte večeři, dáte poslední koupel dne v řece. Ruku v ruce se vydáte za hranice kempu, podél řeky – jak jinak. Voda se se soumrakem uklidní a je hladká jak zrcadlo. Přijíždějí po ní poslední vodáci. Ani teď je neopouští dobrá nálada. Slunce zapadá za stromy a vy si užíváte zase tu chvíli, kdy jste jen vy a řeka.
Do spacáku uléháte rozehřáti od sluníčka a příjemně unavení. O pár stanů dál hrábne někdo do strun. „Ten den co vítr listí z města svál…“ zní vám při usínání v uších a vy přemýšlíte, jaké to bude zítra. Budou přeje, nebo volej? Kolik bude asi tak jezů? A jak se nám je podaří sjet?

Pesimistův pohled: Ráno vás ve stanu probudí šílené vedro. Z předchozích dní vás bolí celé tělo a vám už se do té lodi fakt nechce. Zase bude prát slunko, řeka beztak nepoteče a všude budou davy lidí.
Málem ještě se zalepenýma očima balíte stan, který je od rosy mokrý jako hnůj. Věci se vám do barelu ne a ne vejít. Nějací aktivní vodáci už splouvají řeku a hulákají jak na lesy to jejich věčné „Ahóóóój!“, které vám za těch pár dnů už leze na nervy.
Při nasedání do lodi se loď zvrkne (nebo jí škodolibý druhý člen posádky trochu pomůže) a vy si hned ráno dáte koupel v ledové vodě. Vyrážíte. Pořád je to stejný: voda, stromy, louky, les. Nuda. Pádlovat na voleji je únavný a nudný, peřeje vás nebaví, protože je prostě neumíte jezdit a vy pořád drhnete dnem o mělčinu a nebo najíždíte na kameny.
Jez. Už zase. Achjo. Vystoupit, okouknout to, vyslechnout si kecy přihlížejících kudy to tak jet, které jsou vám stejně houby platné, protože ta voda si s vámi dělá, co chce. Jim se to kecá, na břehu. Pod jezem v horším případě pochytat uplavané věci a hlavně chytit loď. A pádla! V lepším případě jen přirazit ke břehu, všechno vyskládat, otočit tu šíleně těžkou loď tak, aby vám pod ní nezůstala noha a ještě se vám z ní podařilo vylít co nejvíc vody. Je to tento den už potřetí a je to prostě vopruz. Chcete se podívat na další nešťastlivce, ale jako na potvoru nikdo nejede a ani se jet nechystá. Zato za první zátočinou to vypadá jako na D1: 5 raftů, 3 pálavy a 8 vyder. Strašný! Navíc všichni vyřvávají „Ahóóóój!“ a když je okázale ignorujete, přidají na hlasitosti.
Celou dobu míjíte kempy a hospůdky, ale když se rozhodnete zastavit na pivo, tak jako na potvoru celé dlouhé říční kilometry nikde nic není. Když konečně zastavíte, cena je šílená, navíc točí nějaký patok. Fronta dlouhá, slunko vám pere na hlavu a vy se cítíte jak připečený škvarek. Mazat opalovákem nepomáhá, záda, nos, ramena, uši, prostě všechno máte rudý jak rak.
Se zadákem už si nemáte co říct a šplouchání jeho pádla vás vytáčí k nepříčetnosti, stejně to jak kormidluje – vždy neomylně na ten největší šutr v okolí.
U vyhlídnutého kempu se vám nepodaří přirazit tam, kde jste chtěli, takže to máte šíleně daleko … všude. Stan je nechutně mokrej, po celém dni v barelu na slunci zapařenej a smrdí. Navlhl od něj i spacák a prostě je to všechno fuj. Máte hlad jako herec, a jediný co máte, je polívka s chlebem. Zase. Když se konečně dostanete do spacáku, tak na jedné straně někdo drnká na kytaru šílený trampský odrhovačky, na druhé straně si partička omladiny pouští hudbu z repráků a za chvíli začne hulákat partička, která to přehnala s alkoholem.
Všechno vás bolí, nevíte, jak si lehnout a vy už teď víte, že zítra bude zase prát slunko, řeka beztak nepoteče a všude budou davy lidí.

Osobně jsem na řece rozhodně optimista. Jaký si to uděláš, takový to máš. Je jen na tobě, jestli si malými nepříjemnostmi necháš zkazit den či dokonce celou dovolenou, nebo se nad ně povzneseš a budeš si užívat to, co se ti nabízí.
A jaká je pravda? Ta bude asi někde mezi. Záleží na vás. Záleží na tom, kdo je s vámi na jedné lodi. Být na jedné lodi – to je úplně něco jiného, než jet spolu třeba na kole nebo jít na výlet. Na takové výpravě se velmi snadno oddělíte. Začne vás štvát nebo se zrovna nepohodnete? Prostě přidáte nebo zpomalíte, jste chvíli sami a máte klid. Na lodi to takto nefunguje. Jste spolu pořád. Na lodi, ve vodě, ve stanu. 24 hodin denně. Je to taková zkouška. Myslím, že my s Pavlem jsme v této zkoušce obstáli na lépe než 1*.

A co vy? Neláká vás to taky zkusit? 😉

DSCN3231

Potulka po Chřibech

Chřiby jsou mojí srdcovou záležitostí, spolu s Jizerkami a Bílými Karpatami. Asi proto, že je to místo, kde jsem poprvé hodila batoh na záda a na více dní vyrazila po svých mimo civilizaci a spala venku – to jsou zážitky na které se nezapomíná. Možná právě kvůli tomu, když H. naplánovala dvoudenní potulku právě na Chřiby, neváhala jsem. (Vzdálenost od Brna také hraje pro tuto lokalitu, dá se sem bez problémů vyrazit i na jednodenní výlet.)

Pátek dopoledne, větší část naší skupinky nasedá v Brně na Zvonařce na přímý autobus do Koryčan, zbytek osazenstva se přidává ve Slavkově. Za hodinku už vystupujeme v Koryčanech a začínáme příjemně: vynikající točenou zmrzlinou. Dosti světských radostí a je čas vyrazit do kopců, po zelené na hrad Cimburk. Cimburk je hrad, resp. zřícenina, kterou parta nadšenců postupně opravuje. Od té doby, co jsme ho viděla poprvé, zaznamenal úžasný vývoj směrem vpřed. Vstupné je spíše symbolické (tuším 50,-), hrad si můžete projít sami s papírem v ruce, a pokud ho někdo navštívit nechce, může zůstat na lavičkách před hradem a využít místní skromné občerstvení. Škoda že není přístupná věž. Ale tak třeba časem, všechno není hned.

Po návštěvě hradu vyrážíme po žluté na Klimentka, poutní místo a archeologickou lokalitu. Zase se neubráním srovnání před lety: tehdy byl Klimentek více zarostlý a celé místo působilo jaksi magičtěji. I tak na vás ale i dnes dýchne tajemná atmosféra. Jedná se o jedno z míst, kde je snad údajně pohřben sv. Metoděj. Není to žádné supr turistické místo s hospodou a informačními tabulemi z evropských fondů, nástěnka s informacemi vykazuje známky lidové tvořivosti a značnou letitost. Na návrší jsou vyznačeny základy poměrně velkého kostela, dřevěná kaple a zvonička. Pár set metrů pod kopcem, trošičku mimo trasu, narazíte na Gorazdovu studánku, která ani v letošním horkém létě nevyschla.

Dalším bodem na naší trase je Kazatelna – výrazné pískovcové skalisko, na jehož vrchol vedou schody a je z něj vidět i věž Cimburka.

Pak už po šotolinové cestě scházíme k přístřešku Na Pile, který nám poskytne naprosto luxusní střechu nad hlavou pro přespání. Do přístřešku se nás pohodlně vešlo 9, a stále nebylo plno. Využili jsme i ohniště a opekli špekáčky. Ve studni vedle přístřešku voda sice byla, ale značně zakalená, tak jsme radši vodu brali z asi 50 m vzdálené studánky. Absence telefonního signálu je poměrně příjemným odtržením od každodenního života.

Ráno po snídani pokračujeme po červené na hrad Buchlov, který mi nějak k srdci nepřirostl. I poměrně brzy dopoledne zde bylo velké množství lidí z důvodů nějakých kovářských slavností, a tak byl zpoplatněn i vstup na první nádvoří, což běžně není (nebo alespoň před lety nebylo). Na prodírání se davy návštěvníků nás neužije, proto jsme radši využili místního občerstvení u parkoviště, dali pivo/limo/kafe (každý dle svého gusta, ale z recyklační linky fa. Bobika radši nikdo nic neochutnal) a vyrazili dál. Kaple Barborka je pro mě dalším zklamáním.

Vyhlídka za Čertovým sedlem je naopak moc pěkná, přístřešek dokonce vypadá jako vhodný pro přespání menšího počtu lidí. Cesta po zelené prudce klesá a vrstevnice řeže na kolmo. Naštěstí bylo sucho a ne blato, tak jsme to všichni zvládli, ale M. s malou M. v nosičce na zádech měla co dělat. Možná by pro ně bylo vhodnější zvolit prakticky souběžnou červenou, která z mapy tak náročně nevypadá.

Vzhledem k horkému počasí dáváme pauzu zejm. na pití Pod Břesteckou skalou. Za mě moc sympatický podnik! Příjemně osvěženi pak vyrážíme na Břesteckou skálu, výstup není úplně zadarmo, ale zase na druhou stranu nic dramatického. A výhled stojí za to!

Pak už přes Chabaně scházíme na Velehrad. Po opuštění lesa do nás slunce pere naprosto nemilosrdně, ale výhled na věže velehradského chrámu stojí za to. Končíme tak, jak jsme začali – točenou zmrzlinou. DSC_0349.JPG

Chřiby ani tentokrát nezklamaly. Příroda úžasná, chození nenáročné a lidí naprosté minimum. Nebyla jsem tady poprvé. Ale ani naposledy. Pořád jsou místa, která jsem zde nenavštívila a přitom za to určitě stojí.


trasa: https://mapy.cz/s/2SIes
vzdálenosti: oba dva dny 15 – 16 km
doplnění vody: studánky po trase jsou, z důvodu sucha je to tak 50/50, v polovině července fungovala Gorazdova studánka a Račí studánka u přístřešku Na pile. Naopak Paní studánka (cestou z Cimburku na Klimentek) a Velehradská naprosto beznadějně vyschlé. Zbytek nevím.