Přechod Strážovských vrchů a kousku Malé Fatry

Strážovské vrchy – ne příliš známý kus nádherné krajiny u našich východních sousedů, východně od Trenčína. Kus krajiny, kde nejvyšší kopec – Strážov dosahuje pouze (nebo snad „pouze“?) něco málo nad 1200 m n. m., přesto se nevyhnete náročným stoupáním, které je v případě pěkného počasí odměněno dech beroucími výhledy, a vám prostě nezbude nic jiného než stát a koukat s otevřenou pusou na tu nádheru. Kus krajiny, kde za celý den kromě pár ještěrek a stáda laní na rozlehlých kvetoucích loukách klidně nepotkáte celý den ani živáčka, kde vám v podvečerním šeru bude nad hlavou neslyšně přelétávat sova. Kus krajiny, který vás překvapí svou nedotčeností, a kde se zároveň nevyhnete nějaké té civilizaci.
Za Fačkovským sedlem plynule přechází Strážovské vrchy v Malou Fatru. Kopce se zvýší, odlesní, a výhledy se umocní. Přesto ještě pořád nejste v národním parku, nejste natolik svázaní přísnými pravidly, přesto vám ta krása všude kolem vás nedovolí chovat se jakkoliv nepatřičně.

DSC_1005_zKlaku.jpg

PÁTEK – z Brna vyrážíme až odpoledne po práci. Kvůli výluce poprvé jedu z Dolního nádraží, to samo o sobě je zážitek. Na přestup v Bratislavě je jen 5 minut, nestresujeme se, raději si uděláme hodinové volno a jdeme na pivo. Okolí bratislavského hlavního nádraží překvapí svou ošuntělostí a zaplivaností. Míříme tedy o kousek dál a ne hned do prvního pajzlu. Nakonec dorazíme do pivovaru Fabrika, kde dáme jen jedno rychlé pivo. Nevím, nakolik to bylo tím vedrem a nakolik je to pivo opravdu dobré, každopádně myslím, že jsem tu nebyla naposledy. Pak už spěcháme na rychlík do Trenčína, kde vystupujeme krátce před půl sedmou večer.
Impozantním hradem se pokocháme jen z dálky, stejně už mají zavřeno. Po červené turistické značce stoupáme směrem k obci Soblahov. Lesopark, který opravdu žije, se postupně změní v les a vedle nás se najednou objevuje plot s ostnatým drátem a nápisem „Pozor, ohrožení života.“ To mě na rozdíl od dvou mužů, v maskáčích, se zbraní na zádech a jakýmsi divným dalekohledem korzující v tomto zarostlém areálu kolem plotu, nevyděsí. V tom nočním šeru se tam opravdu necítím moc dobře, a ráda vyjdu na louku.
Za chvíli už dorazíme k nové rozhledně nad obcí Soblahov, kde máme v plánu strávit noc. Součástí rozhledny je i poměrně velký přístřešek, takže nestavíme stan a usteleme si na betonu pod střechou. Bylo by to krásné místo na spaní, kdyby nebylo před nepracovním dnem a nás tak v noci nevyrušil minimálně jeden automobil, který tam jel dělat kdo ví co a nad ránem několik běžců a cyklistů.
mapa, → 7 km, ↑ 289 m, ↓ 181 m, náš celkový čas: 1:30 hod

DSC_0892

SOBOTA – nemusíme balit stan, se snídaní taky práci nemáme (snídáme buchty z domova), proto vyrážíme už v 8:15. Sejdeme do obce Soblahov, a pak už je tady první stoupání. Je vedro, až dusno. Fyzička prozatím mizerná. Nohy by šly, plíce nestíhají. Jsme v lese, takže se na žádné nutné výhledy a focení vymlouvat nedá. Na Ostrý vrch, který je mimo trasu, nejdeme. Mapa výhled neslibuje, a kopců nás čeká ještě víc než dost.
Lesy střídají kvetoucí louky. Spousta různých druhů květin. Nejsem žádný botanik, ale ocún poznám bezpečně. Celý život mám představu, že je to vlastně hrozně vzácná květina, a tady je jeden vedle druhého. Neskutečné.
V sedle Lúčky křížíme trasu nějakého cyklistického závodu. Organizace asi nic moc, dle vyjádření účastníků je organizátoři poslali na špatnou část trasy a oni tak příslušný úsek jedou už potřetí, přitom ho měli jet jen 2×. Chápu, že se rozčilují, to co tady jedou, není dle mého soudu pro žádný ořezávátka: prudká stoupání střídají drsné sjezdy.
Celí opocení scházíme do Trenčianských Teplic. Je víkend a na náměstí to žije: nějaký trh a folklorní vystoupení. Jen těžko hledáme místo na nějaké zahrádce, kam bychom si sedli na jídlo a nějaké osvěžující pití. Nakonec místo nacházíme snad v tom nejdražším podniku tohoto lázeňského města, žádná slovenská specialita se nekoná, přesto si pochutnáme.
Projdeme lázeňským parkem a začínáme (zase) strmě stoupat. Vyšplháme se poměrně vysoko a na následujícím úseku naší trasy jsou četné odbočky slibující výhledy. Využíváme je. Ocitáme se na skále, která strmě padá dolů a před námi se otevírají výhledy na pár dědinek pod námi, rozlehlé louky a zalesněné kopce, za kterými jsou v modravém oparu kopce ještě vyšší. Jsou to prakticky první výhledy při tomto putování, a já se nikdy neubráním výdechu „To je nádhera…“
Pod Omšenskou Babou doplníme v pramínku vodu, a protože je ještě poměrně brzy, vydáváme se dál, až na louku nad obcí Dolná Poruba. Když na tuto louku vyjdeme, objeví se před námi v dáli kopec s výraznou skálou osvětlený večerním sluncem. Shodneme se a doufáme, že TAM teda rozhodně nepůjdeme. Kus od cesty, v závětří, stavíme stan. Večeříme na lavičce u jednoho ze zastavení křížové cesty, která je opravdu pěkně opečovávaná. Pozorujeme načervenalé mraky, siluety prolétávajících netopýrů a taky jednu sovu. Se soumrakem uléháme do spacáků a tuto noc nás nic neruší.
mapa, → 26 km, ↑ 1487 m, ↓ 1189 m, náš celkový čas: 10:45 hod

prvni noc

NEDĚLE – Ráno nás neprobouzí sluníčko, ale kapky dopadající na stan. Naštěstí se jedná jen o nějakou malou přeháňku a poté, co posnídáme teplý pudink, můžeme vyrazit na další část našeho putování. Přes pastviny scházíme do obce Horná Poruba a už je nám jasné, že naše obavy se zhmotní ve skutečnost: ten výrazný kopec se skálou nahoře nás nemine. V potůčku, kterým teče voda proudem, se osvěžíme, a v nedalekém prameni dobereme vodu. Jak se později ukáže, dobře jsme udělali: následující 2 prameny, které jsme měli zaznačené v mapě, byly úplně vyschlé.
Ve vedru a dusnu stoupáme lesem, jen ze mě lije. Vyhoupneme se nad hranici stromů a nad námi se začíná tyčit obrovský vápencový masiv vrchu Vápeč. Finále stoupání už je pohodové (zejm. díky tomu, že u rozcestníku pod vrcholem necháme batohy), my se ocitáme na vrcholu, kocháme se výhledy, ale tu pohodičku nám brzy naruší neuvěřitelné množství okřídlených mravenců. Raději tedy scházíme o jednu plošinku níž a kocháme se tam, ale jen krátce, máme před sebou ještě dlouho cestu… A únavnou a jednotvárnou! Dlouhá šotolinová cesta listnatým lesem, pořád z kopce. Oba už jsme pěkně uťapaní.
Změna přijde u osady Lapšovci, vyjdeme do luk, u rozcestníku s nápisem „Zákaz vstupu medvedom“ dáme pauzu, protahujeme ramena… a tu najednou na protější stráni obrovské stádo laní i s mláďaty. Sedíme bezeslov. Vidíme ale, že se blíží bouřka, tak se vydáváme na posledních pár km k obci Zliechov. Poblíž zemědělského družstva se na loukách popásají krávy a přímo na cestě stádo ovcí, prostě něco, co u nás člověk už jen tak neuvidí.
Na návsi mají dokonce dvě hospody, vybíráme tu, která vypadá na první pohled lépe. I tak je to pěkný pajzl, ale točí Šariš (konečně jiné než české pivo!), za necelé euro, a hlavně jsme tam zapadli v poslední minutě před bouřkou. Paní hospodská na první pohled nepůsobí zrovna přívětivě, ale nakonec nám doplní vodu a ještě nám radí, kam máme jít přespat. (Celkově jsme na tomto výletě kromě jedné výjimky se Slováky udělali samé dobré zkušenosti, moc milí lidé!)
Po hodině a dvou pivech bouřka a déšť přejdou, my tedy vyjdeme pouze kousek za obec a na první trochu rovnější louce stavíme stan.
mapa, → 22 km, ↑ 1250 m, ↓ 1194 m, náš celkový čas: 10:10 hod

VAPEC

PONDĚLÍ – Přes noc se docela rozfoukalo, i tak nás další den vítá slunečným počasím. Batohy na záda…a hned stoupat do kopce, směr vrch Strážov (1213 m n. m.). Vydat se na tento vrchol pro nás znamená zajít si asi půl kilometr z vytyčené trasy, ale co to je v celkovém počtu našich kilometrů. Navíc se podle tohoto kopce jmenují celé vrchy, takže si nějakou pozornost zaslouží. A nelitujeme! Batohy necháme tradičně na rozcestí a tak máme pocit, že těch 500 m na vrchol prakticky letíme, přes louku s neskutečným množstvím bodláků, kousek lesa…a jsme tam. Asi se budu opakovat, ale výhled je nádherný. Otevírají se nám nové výhledy na další a vyšší kopce a my jako naprostí neználci nevíme, na co se to vlastně koukáme. Trochu nám pomůže směrová růžice s popisky, ale jediné, co jsme schopni bezpečně identifikovat je Kľak – kopec s nezaměnitelnou siluetou, který nás čeká následující den. Netrápíme se tím, jak moc to bude daleko, užíváme si aktuální chvilku. Domky Zliechova vypadají jako domečky pro panenky.
Jsme příjemně odpočatí, vládne dobrá nálada, a ani nevíme jak ,před polednem jsme v obci Čičmany, která je známá svou lidovou architekturou, dřevěnicemi s malovanými ornamenty. Očekávání mám veliká, hodně jsem o této obci slyšela ze všech možných stran… V první chvíli jsem zklamaná. Přicházíme ale asi z „blbé“ strany, vesnice vypadá jako každá jiná. Když tu první domek, který vypadá jako perníková chaloupka! A v centru obce je těchto domků daleko víc! Nejlepší na tom je, že se nejedná o žádný skanzen, v těch domech opravdu bydlí lidé. Dokládají to satelity na střechách a prádlo visící na šňůrách na zahradě. Jen pár z těchto domů je využíváno k turistickým účelům (restaurace, obchůdek, muzeum).
Oběd si dáváme v penzionu Javorina, trochu mimo to úplné centrum, přesto v tom krásném malovaném domku. Líbí se mi, že když už sídlí v takovém domě, drží jednu linii. Pizzu či těstoviny si tam nedáte, ale kyselicu, halušky či bramborové placky ano. To vám donese usměvavá děvčica v tradičním oblečení, naservírované na hnědém keramickém talíři, na jehož okraji jsou drobné vzory připomínající ty na domech. Pokud si dáte pivo, dostanete ho natočené v obyčejném kryglu – a myslím tím půllitr bez jakýchkoliv potisku reprezentující pivovar (možná jsme měli jen štěstí). Atmosféru dokresluje reprodukovaná hudba – lidová. Paráda. Když už, tak už!
Posilněni výbornými haluškami opouštíme tuto pohádkovou vesničku, stoupáme kolem sjezdovek a míříme na Fačkovské sedlo. Jsme moc zvědaví, jak daleko to vlastně bude. Pořád jsme příjemně naladěni, cesta nám rychle utíká, cestou potkáváme pár dvojic, také natěžko, pouze jdou v opačném směru. Vrchol Kľak se nám pomalu přibližuje a budí respekt. Těsně před Fačkovským sedlem červenou značku ztratíme, ale už je to jedno, sedlo vidíme, víme kam jít a tak scházíme přímo po sjezdovce. Je to náročné, ale celkem rychlé. Objevují se zatím neviděné druhy rostlin. Tu krásně modrou identifikuji jako hořec. Je to nádhera něco takového vidět na živo.
Na Fačkovském sedle dáváme pauzu na jedno rychlé pivo v poměrně vkusně řešené dřevěné „salaši“ a stoupáme dál, přes vrch Reváň na Reváňské sedlo. Ač je to pořád do kopce (a ne málo) krize nepřichází. Sluníčko už se za našimi zády pomalu sklání k západu, vrhá takové to večerní měkké světlo, které mám tak ráda… Konečně Reváň. Zastavím se, nadechnu a regulérně se rozbrečím. Taková nádhera…slovy se nedá popsat, to se nedá zažít.
Posledních pár set metrů na Reváňské sedlo a na jediném rovném plácku, těsně mezi pěšinou a lesem stavíme stan. Je pozdě, nevaříme, zaléháme do spacáku a snažíme se usnout. Teda, někteří lehnou a spí. Já se pořád převaluju, počítám ovečky, a musím si přiznat, že se bojím medvědů. Je to tady opravdu opuštěné, vůbec bych se nedivila, kdyby se tu nějakému medvědovi líbilo. Nakonec ale usínám taky.
mapa, → 22 km, ↑ 1775 m, ↓ 1281 m, náš celkový čas: 10:45 hod

cicmany

ÚTERÝ – celou noc spím jako na vodě, pořád se budím. Když už konečně usnu, tak nám kolem stanu začnou defilovat zástupy (přeháním! Šlo asi o 2 skupinky lidí), které se vypravily na svítání na nedaleký Kľak. Mým ne zrovna dobrým pocitům rozhodně nepřidá, že snad co 20 kroků do sebe mlátí hůlkami a jejich hlavním tématem rozhovoru jsou medvědi. Když si konečně všimnou našeho stanu, pronesou něco o tom, že je to odvaha. Něco po páté raní prohlásím, že na tomhle výletě už pod stanem nespím. A že když už jsme takhle nahoře, chci vidět východ slunce. Vykotrmelíme se tedy ze stanu a čekáme…a čekáme…a čekáme. Obzor zrůžoví…a dál nic. Jsem jen tak v mikině, začíná mi být zima, a asi po půl hodině marného čekání zalézám zpět do tepla spacáku. Vylezu, až nám první sluneční paprsky začnou olizovat stan. Východ slunce jsem tedy propásla, ale i tak je to moc krásný pohled.
Na Kľaku jsme za necelou hodinku. Ten úsek z Reváňského sedlo nebyl nijak náročný a výhledy byly ohromující. Máme ale stejný problém jako všude jinde – nevíme, co kde je. Poznáme jen to, kde jsme už byli: tedy Čičmany, Fačkovské sedlo a dál už se můžeme jen dohadovat, nepomůže nám ani směrová růžice.
Sestup z Kľaku je poměrně krátký a v našem směru (po červené přibližně na sever) ani ne moc náročný. Na Vričanském sedle se Pavel vypravuje pro vodu a jeho cesta je úspěšná, něco z pramene teklo. Ač jsme tento den na cestě teprve chvíli, jsem unavená, každý metr cesty se vleče a já se nemůžu dočkat, až budeme v cíli. Ale máme toho před sebou ještě spoustu!
Obejít vrch Kútik, na náhorní plošinu připomínajícíh Skalkách dát za odměnu Vexty, pokochat se výhledy a přes Jankovou pod Hnilickou Kýčeru. Když ji vidím před sebou, udělá se mi nevolno: z dálky viditelná pěšina vede kolmo na vrstevnice, tou nejkratší cestou na vrchol. Před stoupáním doplníme vodu z pramene, v které něco prapodivného plave, necháváme ji tedy jako rezervu pro případ nouze, hlavně slouží jako zátěž, to kdybysme náhodou ty baťohy měli moc lehké, a začínáme stoupat. Je to tzv. rychlá smrt, Kýčeru překřtím na „Příšeru“ a děkuji za to, že jdeme za sucha a ne za mokra. Občas mám pocit, že se snad s tím baťohem převrátím vzad. Marně vzpomínám, jestli jsem někdy do takhle příšerného kopce šla. Asi ne.
Na vrcholu to stojí za to: výhled je na všechny strany a velmi nás pobaví zápisky ve vrcholové knize. Je krásně poznat, kdo šel ze stejného směru jako my.
Jsem unavená a už se mi dál vůbec, ale vůbec nechce. Přesto se vydáváme dál. Nechce se hlavě, nechce se nohám. Jediné, co mě posílá dál, je hrůza z další noci ve stanu. Na konci tohoto dne by dle plánu měla být útulna zvaná Grandhotel Partyzán, která dle fotek vypadala opravdu luxusně, navíc by měl být poblíž pramen, který by prý svou vydatností mohl nahradit koupelnu.
V sedle Majbíková jsem připravena to vzdát. Bohužel (nebo snad bohudík) tam nikde není místo pro stan a vypadá to tam přesně tak, jak by se dle mého názoru mohlo líbit medvědům. Pavel mě povzbuzuje dál, přestože i na něm je znatelná únava.
Náladu mi nezlepší ani dva XXX (doplňte libovolnou nadávku) na krosových motorkách. Nechápu, proč musí ničit tuhle krásnou přírodu, prodírat se na těch motorkách zarostlými pěšinami a rušit to ticho.
Přichází poslední kopec a my se ocitáme na Horné Lúce. Jen velmi okrajově vnímám, že krajina před námi je jiná než předchozí dny. Všechny moje myšlenky se upínají k útulně, která by měla být pár set metrů odtud. Začínám ale tušit, že vše dopadne trošku jinak: potkáváme zde totiž skupinku tatínků se syny – celkem asi 11 lidí, kluci ve věku odhadem kolem 3. třídy… no nemám to srdce nechat je spát venku. Přesto k útulně scházíme, chceme se na ni aspoň podívat a hlavně doplnit vodu. Fotky nelhaly, do útulny jen nahlédneme, je vybavena palandami a dokonce jsou tam i kamínka. Míříme k asi 30 m vzdálenému prameni, který nás dost zklame. „Koupelna“ se nekoná, voda jen kape. Stopujeme to: 1,5 l láhev se napouští 15 minut. Za tu dobu prohodíme několik slov s těmi kluky, jsou správní. Přesto nemusím trávit noc po boku takové hordy lidí, vracíme se tedy zpět směrem k Horné Lúce a stan stavíme vedle osamělého tichého Poláka, který taky dal přednost klidu, tichu a samotě.
Pavel staví stan, já vařím a konečně se trochu rozhlížím: kopce jsou holé, nezalesněné, jedná se vlastně o lehce zvlněný hřeben s borůvčím a seschlou trávou. Sluníčko zase kouzlí s tím krásným večerním světlem. Nádhera.
Prakticky hned, jak se moje hlava dotkne karimatky, usínám. Jsem opravdu unavená.
mapa, → 22 km, ↑ 1662 m, ↓ 1539 m, náš celkový čas: 10:00 hod

klak

STŘEDA – víme, že dnešní den má být krátký, a to co se týká počtu kilometrů, plánovaných hodin pohybu i výškově nastoupaných metrů. V plánu je dojít jen do obce Strečno. Bude to i poslední den přechodu, původního plánu přejít i NP Malá Fatra jsme se vzdali poté, co jsme viděli, jak jsme byli unavení předchozí den. Fyzicky bychom to zvládli, to obavy nemám, otázka je, jak (a jestli vůbec) bychom si to užili.
můžeme si tedy dovolit vyrazit až poměrně pozdě, až krátce před desátou. Po mírně zvlněném hřebeni dorazíme na vrchol Veľká Lúka (1476 m n. m.), který prohlásíme za nejvyšší bod našeho putování. Je tedy čas vytáhnout z domu nesené zasloužené vrcholové pivo a s vychutnat si ho s pohledem na ty nejvyšší vrcholky Malé Fatry. Přestože fouká a vzdálenější hory jsou v oparu, zůstaneme zde téměř hodinu a v tichu si vychutnáváme tu krásu. Víme, že je to přibližně na rok naposledy.
Posledních pár vrcholů a výhledů, a my už sestoupáme zpět do lesů, na jednotvárnou šotolinovou cestu. Kamínky podkluzují, my jsme unavení a musíme dávat pozor, abychom nespadli. Najednou se před námi na pouhou chvilku otevře výhled na Strečno a na zříceninu hradu nad touto obcí, která je pořád ještě hluboko pod námi.
Ve Strečně se osvěžíme ve Váhu, chvíli koukáme na fungující přívoz pro auta, zajdeme si na teplé jídlo (halušky, které se s těmi v Čičmanech nedají srovnat), dokoupíme nějaké potraviny a pak už si hledáme místo na nocleh na břehu Váhu. Někdo jde po pěšině, někdo přímo podél vody, po blatíčku, která není až tak suché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Prvně to bylo úsměvné zaboření po kotníky, nakonec to v mých očích byl téměř boj o holý život v blátě nad kolena, s těžkou krosnou na zádech.
Stan stavíme až se soumrakem, předtím sedíme na jedné z plážiček, kocháme se vodou skákající přes kameny v řece a v tichu rušeném jen projíždějícími vlaky vstřebáváme zážitky uplynulého týdne.
mapa, → 18,5 km, ↑ 665 m, ↓ 1606 m, náš celkový čas: 6:10 hod

strecno

ČTVRTEK – na břehu Váhu snídáme čerstvé rohlíky, balíme naposledy do krosny ten svůj malý majeteček a míříme na hrad impozantně se tyčící nad Strečnem. Nadchne nás jen středověká dědina pod tímto hradem. Hrad jako takový nás zklame – o interiéry nestojíme a z exteriérů je volně přístupná pouze jedna bašta, další exteriéry a věž je možné navštívit jen s kompletní prohlídkou, na to se opravdu tentokrát necítíme.
Po mostě pro pěší přecházíme Váh a vydáváme se ke zřícenině Starý hrad, která je mimo současné osídlení. Za necelou hodinku pohodové chůze jsme tam. A jsme nadšení! Poměrně dost zbytků zdí se spoustou oken, dokonce 2 kompletně zachované místnosti (i se stropem), výhledy na Váh jsou však dosti omezené – přece jen tato zřícenina není prakticky vůbec udržovaná a jako taková je i dost zarostlá. Ale přesně takové zříceniny, které si člověk může projít sám, máme rádi.
Scházíme do zpět do Strečna, otevře se nám nový výhled na ten turisticky atraktivnější hrad, pokocháme se a míříme na vlak. Koupit si lístek je kapitola sama pro sebe, na tomto nádražíčku je možné koupit lístek jen do nejbližší stanice, není smluvním prodejcem a proto nám lístek až do Brna prodat nemůže, přes internet se nám to z neznámých důvodů nedaří… nakonec lístek kupujeme až ve Vrútkách. Na vlak dobíháme na poslední chvíli, následně nás z něj chce nechat vysadit jedna nafintěná Slověna, kvůli porušení přepravních podmínek, spočívající v nepřiměřeném zápachu. Naštěstí je průvodčí normální, my zůstáváme na svých místech, i když nervy mi teda cákají, vlak v Bratislavě taky stihneme a za pár hodin vystupujeme v rozpáleném Brně. Uf, tak tohle mi opravdu nechybělo.

hrady

Doufám, že mi ta krása, kterou jsem měla během uplynulého týdne možnost vidět, zůstane napořád vepsána ve vzpomínkách, budu z ní moci čerpat sílu v ty ne zrovna růžové dny reálného života a hlavně budu vědět, že i příště  stojí za to dát na záda ten ukrutně těžký batoh, opustit pohodlí gauče a vydat se za hranice všedních dní.

 


Pár informací pod čarou:
– použité mapy: Shocart 1:40 000 č. 478 (Malá Fatra, Strážovské vrchy), 480 (Strážovské vrchy, Suľovské skály, Vršatec) v kombinaci s mapy.cz – mapy.cz ukazovaly více pramenů (a ano, dokonce na těch místech byly), a také zobrazovaly i ty nejobyčejnější přístřešky;
pozor na časové značení! Místy se velmi výrazně liší to na ukazatelích a to na mapě (např. výstup na Hniličkou Kýčeru na rozcestníku ukazoval 40 min, na mapě 15 min; další větší problém byl tuším na úseku Čičmany – Fačkovské sedlo, kdy rozcestník sliboval 3:05 a sčítáním v mapě jsme se dostali na fascinujících 4:35);
– zvláště v létě berte vodu, dokud je! Potkali jsme spoustu krásně upravených pramínků a studánek, bohužel v tomto horkém a suchém létě beznadějně vyschlých;
– i pro jiná vlastně celoevropská putování doporučuji stránky boudy.info s informace mi o tom, kde je jaká bouda či přístřešek vhodný na přespání;
– těšíte se na slovenské pivo? Smiřte se s tím, že většinou vám nabídnou točenou Plzeň, Budvar, Holbu či dokonce Starobrno. Asi je to dobrá vizitka pro naše piva, ale! Pokud už mají točené slovenské pivo, tak to je buď Šariš, nebo Erb. Za mě teda dobré obě dvě, ale nejsem žádný znalec – pivař 😉

Potulka ze Šumperka do Šternberka

i když původně bylo plánováno až do Olomouce.
počet účastníků: Helča, Lukáš, Martin, Martina, Radim, já; (posléze snížen 3: H + L + já)

Pátek 14. 7. – Vzhledem k tomu, jak probíhala naše domluva, (chvílemi až nedomluva), je s podivem, že se krátce po páté hodině ranní scházíme na Brněnském hlavním nádraží v plném počtu. Vybavení účastníků se různí: malé baťůžky dua M+M působí dojmem, jako by ti dva vyrazili na jednodenní výlet, s tím ale trošku nehrají spacáky, které nesou v rukách; naopak Lukášova krosna vypadá, že se chlapec vypravil odhadem na 10 denní přechod nějakého rozsáhlého evropského pohoří; můj, Radimův a Helčin batoh odpovídají tak nějak tomu, co nás čeká.

Cesta vlakem uteče rychle, v kupéčkovém vagónu jsem nejela ani nepamatuji. Něco málo před osmou vystupujeme v Šumperku na nádraží, v nedalekém supermarketu nakoupíme poslední zbytky jídla, pití a pochutin, a vyrážíme. Plánovaných 30 km ve mě po zkušenosti z minulého víkendu budí respekt, a už od začátku projevuji obavy, že to nemám šanci ujít.

Po červené turistické značce se vymotáme ze Šumperka, pokračujeme kolem letiště a v. n. Krásné (škoda, že je tak brzy a že nás čeká taková porce kilometrů, jinak začnu škemrat, ať se jdeme vykoupat). Pak pomaličku stoupáme lesem po zarostlé pěšině, která dává tušit, že se nejedná o příliš frekventovanou trasu. Asi 6 km od našeho výchozího bodu, u lomu Krásné, se dle mého názoru začíná teprve stávat trasa atraktivní. Stoupání sice nabírá na intenzitě, konečně ale nejdeme po asfaltu, nepřeskakujeme přes bláto ani se neprodíráme houštinami jakožto živí sběrači klíšťat. Při jedné ze zastávek uprostřed kopce Lukáš konečně vytahuje tyčinky, o kterých celou cestu vlakem básnil a troufám si říct, že nás na ně všechny patřičně natěšil. A bylo na co: datle + kokos + arašídy + kakao dohromady vytvořily naprosto neskutečnou kombinaci, kam se hrabou všechny corny, cutrendy, fittyčinky apod!

Krátce před polednem se po cca 10 km ocitáme na vrcholu Kamenec, u rozhledny, která spíš než rozhlednu připomíná obrovský posed. Rozhled jsem upřímně čekala trošku lepší, trochu mu bránily stromy, ale viděli jsme i Praděd, tak co si přát víc. Po krátké svačinové pauze pokračujeme na Rabštejn. Prvně děláme pauzu u turistické chaty/restaurace, kde si každý dopřeje dle svého hladu a svých chutí: pivo, polévku, žebra, či lasagne, nabídka je dobrá, ceny adekvátní. Zdržíme se déle, než jsme čekali. Projdeme si ještě nedaleké skály, resp. zříceninu hradu Rabštejn. Několikrát jsem na něm byla, ale pamatovala jsem si ho jinak. Zklamaná nejsem, spíš naopak! Výhledy stojí za to, modrá obloha, slunce, paráda. Při opětovném průchodu kolem chaty Rabštejn doplňujeme vodu a kolem 16 hod se vydáváme do druhé poloviny naší plánované trasy. Opravdu si neumím představit, jak těch zbývajících 15 km ujdeme.

Scházíme do obce Bedřichov, procházíme kolem svahu, ke kterému se vážou mé lyžařské začátky. Překvapí mě kostel, který byl (ne tak dávno) téměř zborem, teď má krásně opravenou věž a celkově budí dojem, že se na něm začíná pracovat a možná, že slouží konečně i svému účelu. Stále po červené krosíme serpentiny obcí Dobřečov a bojíme se přicházejícího deště. Do Tvrdkova dorazíme suchou nohou, na návsi vyčkáváme, co bude dál. Radim, oproti ostatním plný energie, hledá hospodu, kterou nakonec objeví Lukáš. Nu, hospodu… spíš taková nálevna či putyka to byla. Paní nám ale uvařila čaj, natočila pivo, střechu, pod kterou jsme se mohli schovat před deštěm, to mělo, prostě spokojenost.

Za šera se dostáváme na rozcestí „Nad vodopády,“ mapy slibují jeden přístřešek vlevo, druhý vpravo, na jednu stranu vysíláme Radima, na druhou Lukáše, já s Helčou osvěžujeme nohy v potoce. Radim se vrací brzy, přístřešek tam prý je, ale všichni se do něj nejspíš nesměstnáme. Na Lukáše čekáme dlouho, nakonec se ho vypraví Martin hledat, po chvíli se vracejí oba s dobrou zprávou: přístřešek je až u vodopádů, jde se tam poměrně náročným terénem, ale je velký a vejdeme se do něj všichni. Proto volíme tuto variantu. Cesta za šera, na těžko, přes vlhké a mechem porostlé kameny jednoduchá není, ale všichni jsme ji zvládli. Na závěr kraťoučké stoupání k našemu „Orlímu hnízdu“ a po studené večeři už se za šumění vodopádů něco před 22 hod ukládáme ke spánku.

Sobota 15. 7. – Jsem ranní ptáče a probouzím se celkem brzy. Ještě před sedmou se vykopu ze spacáku, beru osušku a jdu se okoupat do ledového potoka. Už dlouho mě nic tak neprobralo! Helču jsem inspirovala, Radim se někam ztratil, ostatní ještě leží. Začnu vařit kafe a chystat si snídani, to ostatní konečně také probere k nějaké aktivitě. Poté si s Helčou a Radimem jdeme projít vodopády, ze kterých jsme včera za šera moc neměli. Jsou krásné a rozhodně stojí za návštěvu! Ostatní přesvědčíme alespoň ke skupinové fotce pod vodopádem.

Po deváté nasazujeme batohy a podél říčky Huntavy jdeme po zelené až k soutoku Huntavy s Oslavou, a po modré stoupáme k hradu Sovinec. Kousek před ním nás chytá liják, proto nasazujeme pláštěnky. Hned první pohled na hrad je impozantní, mé nadšení trochu zchlazuje množství turistů, protože na hradě se koná nějaká akce (šermíři, stánky, a tak). S Helčou a Lukášem investujeme nemalý peníz k tomu, abychom se mohli jít do hradu podívat, a stálo to za to. Ostatní, hradu nechtiví, zůstávají za deště v jednom z výklenků na prvním nádvoří a hlídají batohy, což nám naši prohlídku značně zjednodušilo. Areál je poměrně rozsáhlý, je možné jít se podívat do mučírny ve sklepení, projít budovu purkrabství, vystoupat na věž … pouze páté hradní nádvoří je zaplněno kvůli probíhajícím vystoupení šermířů plné lidí a nedostaneme se něj. Pojíme něco z četných pochutin, které přítomné stánky nabízejí, zahřejeme se medovinou, promeškáme okamžik modré oblohy a slunce, a tak batohy nasazujeme až už je zase pod mrakem a schyluje se k dalšímu dešti.

Stoupání od hradu (ano, hrad není na kopci a opravdu se od něj stoupá) nám dá zabrat. No a pak začíná pršet, a až na krátkou přestávku to vydrží asi 10 km. Nikde žádný přístřešek a tedy žádná možnost udělat komfortní přestávku. Na Helče s Lukášem bylo vidět, že už to moc nešlape, přesto neremcají a jdou. Jak 5 km před cílem vykoukne sluníčko nálada se okamžitě zlepšuje a ani nás netrápí, že Oltářní kámen vidíme jen mezi stromy, u Josefčiny studánky doplňujeme vodu a závěrečný půl kilometr k plánovanému přístřešku pod Dubovou horou uteče rychle.

Výhled z přístřešku na Šternberk a Svatý kopeček u Olomouce je moc hezký. Ale ten kopeček se zdá TAK daleko…tam přece nemůžeme dojít. Helča tuhle myšlenku řekne nahlas, Lukáš se k ní přidává, a v tu chvíli se to začne rozpadat: Radim si domluví se Soňou odvoz z nedaleké dědinky, M+M se k němu přidají a nakonec zůstáváme jen ve třech. Jsme z toho trochu rozpačití a zklamaní, ale ráno moudřejší večera….

Noc byla trochu kulturním zážitkem, neboť jsme slyšeli hudbu z nedaleké letní noci. Naše přítomnost se asi moc nelíbila pár lidem, kteří auty kdo ví co za štěstí přijeli hledat k „našemu“ přístřešku. Ze začátku jsme měli trochu problém s myší, ale nakonec jsme usnuli a vyspali se snad líp než u vodopádů.

Neděle 16. 7. – Ráno jsme nikam nespěchali, nad Kopečkem jsme (téměř) už ani neuvažovali, a protože jsme věděli, že nás čeká jen pár kilometrů do Šternberka, bylo ráno opravdu pozvolné. Ač se budíme celkem brzy, ještě ležíme ve spacácích, na snídani dojídáme poslední zbytky neseného jídla a teprve kolem deváté začínáme scházet do Šternberku. Počasí parádní, slunce a modrá obloha, včerejší déšť je úplně zapomenut.

Asi 6 km do města nám rychle uteče. Prvně stoupáme na hrad, prohlídku zamítáme a tak si procházíme pouze volně přístupný areál, který je ale poměrně rozsáhlý a zajímavý, rozhodně nelitujeme. Ve městě nakoukneme do kostela Zvěstování Panny Marie, který zvenku vypadá otlučeně, ale vnitřní barokní výzdoba je okouzlující. I centrum města nás zaujalo: krásně opravené domy, květináče osázené muškáty…prostě moc pěkné. Proto nechápeme, proč je v pravé poledne město vylidněné a cukrárny zavřené. Nakonec se vracíme hned k první restauraci kterou jsme viděli, poobědváme, dáme kafíčko a pak už nás čeká jen kousek městem na nádraží, závěrečná zmrzlina s jedním přestupem cesta do Brna. Kolem 18 hod už odemykám dveře domu a vím, že zítra mě čeká návrat do reality pracovního dne…


přibližná trasa:
den 1, den 2, den 3

Přechod Bílých Karpat

Čtvrtek 6. 7., vstávám kolem páté ráno, ještě plna sil nahazuji batoh na záda, autobusem se dopravím do Brna a tam už spolu s Radimem a Pavlem nastupujeme do vlaku. S jedním přestupem jsme v Javorníku za necelé dvě hodinky. První naše kroky ze zastávky vedou k nedaleké rozhledně nad obcí. Ač není moc vysoká, výhled do krajiny je pěkný, hlavně je ta krajina úplně jiná než v okolí Brna.

Poměrně brzy začínáme z cca 350 m n. m. stoupat po modré turistické značce, a tak nějak tušíme, že to první půlku dne nebude jinak. Louky plné skákajících kobylek, barevných květin (z nichž některé byly dost možná vzácné orchidee) a pasoucího se dobytka po čase vystřídají lesy. Modrá se změní na zelenou a záhy na červenou. Stoupání graduje, kopec je s tím velkým batohem opravdu výživný, ač jsme pod stromy, tak vedro a dusno je zničující. Vystoupáme za hranici lesa a konečně se nám otevírá výhled na Velkou Javořinu. Teprve tady potkáváme větší množství turistů. Na vrcholu samém toho dle mého názoru moc zajímavého není, a ačkoliv svítí slunce, tak je trochu opar a výhled do dálky tak asi není úplně maximální možný. I přesto chvíli zůstáváme a kocháme se. Sejdeme pár výškových metrů na slovenskou stranu, na Holubyho chatu, kde si zasloužíme pivo (a ne jedno) a halušky (či strapačky) a napíšeme pohledy drahým polovičkám.

Tento krátký odpočinek nám přišel vhod, příjemně odpočatí se vydáváme dál po zelené značce, kterou ale záhy opouštíme a po neznačené cestě se vydáváme na asi kilometr vzdálený vrchol Jelenec. Na jeho vrcholku se tyčí bývalá vojenská věž, na kterou je vstup po kovovém žebříku na vlastní nebezpečí. Batohy necháváme pod věží a někdo s většími, někdo s menšími obavami se vydáváme nalehko nahoru. Výhled z cca 32 m vysoké plošiny stojí za tu trochu stresu.

Vracíme se zpět na zelenou a poměrně prudce klesáme do obce Květná (výškově cca shodná s výchozím bodem!), splníme milou povinnost (hodíme pohledy do schránky), chvíli posedíme nad kofolou a pak už stoupáme na louku nad obcí, kde máme vyhlídnutý nocleh pod oblohou posetou hvězdami. Noc je teplá, dokonce ani mě není zima, nad ránem začíná docela foukat a my se budíme do zataženého dne.

Pátek 7. 7. Snídani zejména kvůli větru volíme pouze studenou, sledujeme oblohu, radar a nejrůznější předpovědi počasí a vychází nám z toho, že počasí bude všelijaké. U studánky doplníme lehce železitou, ale dobrou vodu a po zelené scházíme k silnici. Vidíme, slyšíme a vlastně všemi smysly vnímáme, že se žene bouřka. U jednoho z mála rodinných domů mají naprosto úžasně krytý vstup, a právě tam se rozhodneme bouřku přečkat. Pan majitel vyjde ze dveří a vypadá, že s naší přítomností nemá nejmenší problém. Za konzumace gumových medvídků nám ta zhruba hodinka poměrně rychle uteče.

Jakmile přestane pršet, vydáváme se dál, směr Velký Lopeník. Vše je mokré a do mých už dosti opoužívaných a rozlepených bot se poměrně rychle dostane voda. Cca 3km stoupání nám trvá dlouhou hodinu a půl! Pár stovek metrů pod vrcholem nám zase začíná pršet, všichni se moc rádi schováme v jednom z přístřešků na vrcholu. Vše je vlhké, my zpocení, trochu fouká, tepelný komfort nic moc, proto poprvé vytahujeme Zipův liháček a vaříme čaj. Po chvíli pršet přestane, poměrně svižně vystoupáme na rozhlednu, definujeme Mikulčin vrch a právě tím směrem dále míří naše kroky.

Cesta po zelené je poměrně pohodová, v sedle pod Mikulčiným vrchem se trochu pokocháme výhledem do krajiny a následně si v prvním občerstvovacím zařízení na trase, kterým je moje oblíbená Chata Jana, odpočineme. Původní plán zní, že si dáme pouze pití, ale velmi rychle se to zvrtne na jahodové knedlíky/topinku s masovou směsí/šišky s mákem a hlavně kafe!

Cesta po žluté, ač je většinou z kopce, je poměrně únavná a dlouhá, zpestřují ji pouze občasné výhledy do údolí. Konečně sejdeme do Starého Hrozenkova (zase 350 m n. m.), doplníme tekutiny a po žluté a rozpáleném asfaltu stoupáme na rozcestí „Boky.“ Tady se trošku liší informace v seznamáckých offline mapách a v naší papírové mapě z roku 2011, po zhodnocení terénu a vzdáleností volíme „starou“ neznačenou, příjemnou, teď už většinou pěšinu, mezi domy, která nás zavede dolů do Žítkové. Zvláště pro Zipa je zklamáním tamní přehrada, celou dobu se těšil na koupel v ní, nicméně od jeho poslední návštěvy se mnohé změnilo: přehrada je v soukromých rukou a dost výrazná závora a cedule s nápisem „soukromý pozemek“ nám nedovolí jít ji vyzkoušet. Škoda…

Informace o počasí, které se k nám dostaly, hrozí silnými bouřkami, proto upouštíme od původního plánu spánku někde na louce, a zůstáváme dole v Žítkové na zastávce autobusu. Jedná se o poměrně luxusní „ubytování“ – prostorný jednopokojáč s teráskou. Uvařili jsme (dle mého názoru vynikající) gulášovou polévku, udělali hostinu s gumovými malinami/ostružinami, diskem a hlavně medovinou, kterou Zip celou dobu táhl na zádech! Nestihla jsem postřehnout kolikátka to byla, tuším, že sedmička a ve skle. Uf.

Nakonec dorazila i avizovaná bouřka a my byli moc rádi, že jsme se pro tuto noc vzdali volného prostoru nad hlavou. Zpočátku jsem měla trochu problém s usínáním, protože kolem jezdilo poměrně velké množství aut (a to to vypadalo jako téměř konec světa!), nakonec ale zvítězila únava.

Sobota 8. 7. Na to, kolik máme na dnešní den naplánováno kilometrů (33 = hodně) vstáváme poměrně pozdě. Kvůli mému kávovému absťáku dokonce vaříme i vodu, ale i přes tato zdržení vyrážíme na další putování těsně po osmé raní. Dnešní den je extrémní nejen kvůli plánované vzdálenosti, ale také kvůli tomu, že nepotkáme prakticky žádnou civilizaci a zejména já mám obavy o naše zásoby vody. Mé obavy se potvrzují hned na šestém kilometru – ve studánce není voda, v našich lahvích už také téměř ne. Radim třímajíce mapu i mobil s offline mapou však slibuje, že za necelé 2 km bude studánka další, a tam prý už voda určitě bude. Mě trochu znervózňuje, že je poměrně daleko od naší červené a mám obavy, abychom ji vůbec našli. Radimův orientační smysl se ale projeví naplno, stejně jako ochota vypravit se do neprostupných a neprobádaných houštin a za pár desítek minut už se kluci vrací s lahvemi plnými vody. Na oslavu si z této zastávky uděláme obědovou pauzu, odpočineme a pak se znovu vydáme dále po červené turistické značce. Cestou potkáme několik cyklistů relativně na těžko, soudím, že se jedná o účastníky závodu 1000 miles adventure.

Stoupání na vrch Javorník v kontextu předchozích dní vlastně není vůbec stoupáním a proto mě velmi překvapí, že už jsme nahoře. Nejedná se vlastně o nijak vysoký kopec (necelých 800 m n. m.), navíc je celý zalesněný a proto nám nenabízí žádné výhledy. Po červené značce se spouštíme dolů, slovenskou stranou (zase se liší od papírové mapy z roku 2011). Chvílemi jde cesta poměrně strmě dolů, pak se změní v šotolinovou, a klesá rovnoměrněji. Přesto je to cesta vcelku nudná, dlouhá, chvílemi až ubíjející. Náladu moc nezvedne ani lesní jahoda (jedna) či objevení divoké máty (možná proto, že nemáme bílý rum). Hrajeme tedy alespoň slovní fotbal a to už cesta utíká lépe.

Něco po druhé odpolední přicházíme konečně do Vlárského průsmyku (cca 290 m n. m.). 20 km za námi a dalších 13, do kopce, bez jediného přístřešku či jiné civilizace, před námi. Volíme pauzu a poměrně intenzivně uvažujeme nad tím, že to zabalíme a pojedeme domů. Zjišťujeme, že jeden vlak nám odjel před necelou hodinou a další jede až 21:36. Radši se osvěžujeme ve Vláře a následnou bouřku, která přišla z ničeho nic, přečkáme v blízkém přístřešku. Tato bouřka byla asi tou naprosto poslední kapkou, naše další kroky tedy nemíří na Vršatec, ale převážně po silnici do Bylnice. Naše řady se rozrostli o jednoho nejspíš toulavého psa, který nás doprovodil až na nástupiště. Tam se rozdělily nejen kroky naše a psí, ale také moje a Radimovy (směr Brno) a Pavlovy  (směr Vsetín, k babičce). Oba přestupy jsme zvládli, do Brna jsme dorazili přibližně v dobu, kdy z Vlárského průsmyku odjížděl vlak, a domů nás již dopravila Soňa – díky za to.


přibližná trasa:
den 1; den 2; den 3