Budu to dělat jinak – dokud je čas

Jak známo, příklady táhnou a děti často kopírují své rodiče. Najednou se člověk stane rodičem a dojde mu, že velmi brzy začne být taky kopírován. V tu chvíli si možná nemálo lidí uvědomí své nešvary a nedostatky. Prostě věci, které svým dětem člověk předat nechce.

Zatím to naše malé prtě většinou spí, z hlubokého kočárku kolem sebe moc nevidí, a vlastně tak nějak celkově to s tím zrakem není úplně ideální. A to nám dává čas (alespoň trochu času) na sobě zapracovat. Je nám totiž jasné, že změna zažitých modelů nebude ze dne na den.

A o co konkrétně v našem případě jde? V zásadě zatím asi o tyto 3 věci, které vnímám jako nejpalčivější:

  1. chození po přechodu. Bydlíme na malém městě, kterým vede jedna poměrně rušná silnice. Konkrétně na této silnici je přechodů docela dost, občas ale poměrně nelogicky rozmístěných a tak jsme byli zvyklí si cestu prostě zkracovat a k přechodu nezacházet (ruku na srdce, kdo to občas nedělá). Ale bezpečnost nadevše, a tak se teď učíme chodit po přechodu. Je to objevné, např. poměrně dlouho jsem žila v přesvědčení, že u jedné autobusové zastávky právě na té rušné hlavní silnici přechod není. Chyba lávky, on tam je. Akorát asi o 30 m dál.
  2. odložení mobilů. Ani jsem si neuvědomovala, kolik času denně strávím na telefonu, resp. na internetu. Vyhledávám informace, čtu zprávy, komunikuji se světem, či se jen tak flákám. Kde se bere to, že se ani ne roční děti sápají po telefonu, rozumí si s tabletem a ty jen o málo starší si přejí dětský mobil k Vánocům? To, že jsou tyhle krabičky nedílnou součástí našich životů vidí přece u nás, chtějí být jako my a taky mít takovou krabičku. Přijde mi to hrozné. A tak se snažíme omezovat. Upřímně, moc nám to nejde.
  3. zelenina na talíře. Tento bod programu pro mne není žádný problém, já se naopak velmi těším na léto, až bude plno zeleniny ze zahrady a já si budu moct míchat saláty nebo zakousnout rajče dle libosti. Horší je to s mužem. Když mu nenachystám zeleninu já, tak on si ji nedá. Chtěla bych, aby se zelenina stala naprosto běžnou součástí našeho jídelníčku. Když ji malá uvidí u nás, bude ji chtít (předpokládám) taky. Pokud ji někdo nebude jíst nebude (zde asi nejspíš tatínek), tak proč by ona musela, když on nemusí? U mě tento bod programu spočívá hlavně v omezení sladkého.

Toto jsou dle mého hlavní body. Pak jsou tu ještě další. Jako třeba „když něco vytáhnu a pak už to nebudu potřebovat, tak to taky uklidím“ (věc, která pro mne dřív byla úplně automatická a teď s ní docela bojuji, protože toho času už není tolik), „přestanu se rýpat v uchu“ a podobně.

Uvidím, jaké budeme slavit úspěchy. Jednak sami u sebe a hlavně u té naší malé.

Ve spárech doktorů

Asi jako většina lidí doktory zrovna moc nemusím. Chodím jednou za rok k zubaři (protože lepší je problémům se zuby předcházet, než je pak zdlouhavě, bolestivě a draze řešit), na hematologii (protože mám pocit, že od té doby co tam chodím, je to se mnou a s mým železem výrazně lepší) a na oční (asi tak jednou za 10 let, když chci/potřebuji napsat nové brýle).

Někdy cca v půlce září se to zlomilo. Z „normální“ zdravé holky jsem se dostala i v lékařských kruzích do kategorie „těhotná“ a já si najednou z medicínské stránky připadám jako nejsledovanější člověk minimálně v naší republice. A to bych chtěla podotknout, že těhotenství mám (zatím – ťuk ťuk) naprosto bezproblémové a nepatřím do žádné „rizikové“ kategorie.

Co všechno jsem už absolvovala a co všechno jsem už doposud odmítla? (pozn. jsem ve 24 tt).

  • hned na začátku to byly krevní testy. Krev mi berou docela často, ale tolik ampulek (tuším že 4 naráz) snad ještě nikdy. Zjistili mi krevní skupinu, krevní obraz (jaké překvapení, že železo je na tom vcelku bídně), HIV (nemám!!!) a kdo ví, co všechno ještě.
  • prvotrimestrální screening – tak ten musím říct, že jsem vcelku hrdě odmítla. Jedná se o vyšetření, které by mělo odhalit VVV (vrozené vývojové vady) plodu (třeba prý Downův syndrom apod.).

Důvody, proč jsem odmítla? Stručně asi takto:
– docela velké číslo tzv. falešně pozitivních výsledků (žít celých 9 měsíců ve stresu, příp. slítat dalších XY vyšetření, aby se nám nakonec třeba narodilo úplně zdravé dítě?)
– spousta vad, které screening vůbec odhalit neumí
– kdyby šlo o vady neslučitelné se životem, věřím v sílu přírody, která by si poradila sama
– vědomí, že na potrat bych nešla, protože zdravé nebo nemocné, pořád to bude naše dítě

Zajímá-li vás to, zkuste si o tom něco pohledat. Informace to jsou velmi zajímavé.

  • prakticky každý měsíc chodím „do poradny“ ke své gynekoložce, zkontroluje moč, váhu, čípek, příp. udělá ultrazvuk … posledně už měřila i velikost bříška (s tím, že takhle se nejlíp s její technikou zjistí, jak je prcek velký). V zásadě asi zkontroluje, že vše má normální průběh, příp. řeší zjištěné problémy a potíže.
  • tzv. velký ultrazvuk ve 20 tt – tak tam jsem šla, i s tatínkem. Zážitek velký (troufám si říct, že hlavně pro nastávající tatínky). Miminko vidíte opravdu krásně, pan doktor zkontroluje mozek, činnost srdíčka, že jsou všechny orgány v dutině břišní, zkontroluje končetiny, přeměří velikost, když chcete řekne vám i pohlaví … Je toho spousta. Zjistí také, kde je uložena placenta a zda je možný přirozený porod. Samozřejmě zkontroluje i příp. VVV, ale nevím, jak se postupuje, když se nějaké zjistí. Já hlavní přínos tohoto vyšetření vidím ani ne tak v tom krásném zážitku, vidět poprvé svého prcka, ale v tom, že kdyby se zjistil nějaký vážnější problém vyžadující okamžitý zásah po porodu, byli by na to všichni (v nemocnici personálně i rodiče alespoň trochu psychicky) připravení.
  • vyšetření „na cukrovku“ (oGTT) – tak tam jsem nešla. Nemyslím si, že bych kdy někdy v normálním životě do sebe zvládla dostat naráz takovou palbu sacharidů, kterou tam do vás nalijí. Jedná se vlastně o zátěžový test, a nemyslím si (moje gynekoložka díky bohu taky ne) že by se v těhotenství měly provádět jakékoliv zátěžové testy. Zájemcům o tuto problematiku mohu doporučit tyto stránky. Skutečnost, že se tomuto vyšetření nepodrobím, mě vede k tomu, trochu se zamyslet nad mým jídelníčkem, který je poslední dobou občas poměrně prasácký. A vzhledem k tomu, že už nejde jenom o mně…

Dle všech dostupných informací mě údajně hned na začátku měla gynekoložka poslat k zubaři a k praktickému lékaři. Neudělala tak, ale k zubaři se dostavím zodpovědně sama. V návštěvě mého praktického doktora, který mě už pěkně dlouho neviděl, nespatřuji žádný přínos (kromě toho, že bych si v tomto zimním obdobím mohla z čekárny přinést pěknou várku bacilů), takže k němu se ani nechystám.

Pokud vše dobře půjde, mám před sebou ještě cca 12 – 16 tt. To bude ještě spousta návštěv „poradny,“ minimálně jeden odběr krve, a vlastně i velký ultrazvuk prakticky těsně před porodem. A to možná o spoustě věcí ani nevím! Z toho, co všechno jsem už absolvovala, mi rozhodně nepřipadá, že těhotenství není nemoc. Za tímto tvrzením si ale stále stojím. Přemýšlím, co všechno musí absolvovat ženy s rizikovým těhotenstvím, v nějakými většími problémy, či ženy vyššího věku, a je mi jich docela líto. Říkám si, jestli si vším tím stresem kolem sebe vůbec můžou těhotenství užít.


pár neuspořádaných myšlenek na závěr:

  • to, že jsem na některá vyšetření nešla, mám někdy problém si obhájit i sama před sebou. Pořád mám v hlavě myšlenku „abych si to pak třeba nevyčítala,“ protože „nejde přece jenom o mě.“ V zásadě asi musím být vděčná za svého muže: všechno si nechá povykládat, řekne svůj názor a shrne to tak, že se stejně musím rozhodnout já, a pak stojí za mnou. Radši bych ale byla, kdyby si ty informace vyhledal on, přece jen si jsem vědomá toho, že mu ty informace předávám již značně přefiltrované, takové to „jak tomu rozumím já.“ Chápu ale, že na to prostě nemá kapacitu a prostor.
  • zjišťuji, že asi nic není „povinné.“ V řadě případů pouze pokud něco odmítnete, musíte podepsat jakési „poučení“ (že víte, jakým rizikům se vystavujete, co to znamená pro vás i pro vaše dítě … prostě takové krytí doktora, aby ho jednou někdo nemohl popotahovat za to, že  vás třeba vůbec na oGTT neposlal apod.), něco jako revers v nemocnici.
  • Jsem moc ráda za to, že moje gynekoložka ve spoustě věcí zastává podobný názor jako já (tedy s trochou nadsázky „příroda si poradí“). Vím o lidech, kterým doktoři při odmítnutí nějakého vyšetření vyhrožovali tím, že je vyškrknou z evidence. Zároveň si ale nejsem jistá, do jaké míry jsou má rozhodnutí postojem doktorky ovlivněná. Taky nevím, kdyby náhodou přišel opravdu nějaký vážný problém, zda by ho doktorka nechtěla řešit jen bylinkami, s tím, že příroda si poradí. Těžko soudit…
  • děkuji za mé okolí. Většina lidí nic nechce vědět (ani tcháni).
  • děkuji za moji mamku, té to říkám pěkně všechno tak, jak to vidím a vnímám. Posílám jí tuny odkazů s informacemi, které vím, že studuje (přece jen jde o první vnouče, tak je natěšená!) a i když se jí nějaké mé rozhodnutí nelíbí, tak ho respektuje a nekecá mi do toho, byť svůj názor mi řekne (a pak ho taky po přečtení některých informací často změní).
  • děkuji za holky z okolí, které už nějakým tím těhotenstvím prošly, za to, že se jich můžu zeptat, jestli na tom či onom vyšetření byly, jestli měly ten či onen problém a za to, že mi vždy odpoví. Děkuju za to, že spousta z nich na spoustu vyšetření taky nešla, a teď mají zdravé a krásné děti, to mi do jisté míry dodává odvahu k některým mým rozhodnutím.

O předsudcích

„Předsudky budu mít vždycky, tomu se vyhnout nejde. Je ale dobré si připomínat, že každý předsudek je ve své podstatě především křivda. Není totiž možné, aby příslušníci nějakého národa byli bez výjimky pitomci. Když s předsudkem přistoupím k náhodné skupince lidí, dost možná jsem právě byl nespravedlivý ke slušným lidem.“

Ladislav Zibura, Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii

Asi k tomu nemám co dodat. Snad jen to, že knížky od L. Zibury stojí za to si přečíst 🙂

Vlci v nás

Dlouho se mi nestalo, že bych se do nějaké knihy začetla tak, až bych ji nemohla odložit. Stalo se tak včera. Velmi ráda bych se teď vytasila s nějakou hodnotnou literaturou, namísto toho musím přiznat, že to byl v podstatě brakový románek pro ženy – kniha Měj mě rád (autor: Eva Urbaníková). Dle mého názoru (rozuměj: dle názoru osoby, která se v podstatě o nic hlouběji nezajímá a žádné psychologické či naučné knihy nečte) byla plná zajímavých informací a podnětných myšlenek zejména pro ženy.

Jeden příběh mi přišel tak stručně výstižný (a zrovna mě do nálady), že se o něj podělím:

„Existuje jeden krátký příběh o starci, který vnukovi vysvětloval vnitřní boj každého člověka … Říkal mu, že v každém z nás jsou dva vlci. Jeden se jmenuje Neštěstí. Je nositelem strachu, obavy, hněvu, žárlivosti, smutku, odporu, sebelítosti, závisti a méněcennosti. Ten druhý se jmenuje Štěstí. Je to radost, láska, naděje, vyrovnanost, velkorysost, soucit, pravda a laskavost. Když stařec zmlkl, vnuk se zamyslel a potom se zeptal – A který vlk zvítězí? … Stařec mu odpověděl – Ten, kterého krmíš.“

Tak, který vlk zvítězí?